Hospoda Kůlna , U Jelena, U Bílého Beránka, U Kudrnáče, Skleník

08.02.2020
 Zanedbané kouty města  Zdroj: Deník/ Jana Patková
Zanedbané kouty města Zdroj: Deník/ Jana Patková

Hospoda Kůlna

Ruprechtická 223 / 1

 Domek našeho dědy asi před 50.lety.(archiv Pavel Táborský)

Jan Táborský choval papoušky .
Jan Táborský choval papoušky .
archiv Jan Veselský
archiv Jan Veselský

Pavlovická 1417/1

Klimatizovaná kavárna a vinárna v toskánském stylu nabízí kromě atraktivního nevšedního interiéru, kvalitní zemská vína i výběr lahvových vín od menších vinařů z Moravy. Uspokojí i hosty, kteří dávají přednost vínům ze zahraničí. V nabídce naleznete také lehké občerstvení z čerstvých surovin, topinka s avokádem a rukolou, grilovaný hermelín, toust s tuňákem, či malá chuťovka k vínku. Samozřejmostí je vynikající káva značky Gaetano Daneli s výběrem z několika dezertů. Pro milovníky zlatého moku čepujeme pivo Bernard. Za dobrého počasí je otevřena i venkovní terasa. A pokud Vám určité víno zachutnalo, můžete si jej u nás rovnou i zakoupit.
Autor: Ota Bartovský, MAFRA
Autor: Ota Bartovský, MAFRA
Lovecké trofeje prošly během rekonstruce důkladnou očistou.  Autor: Ota Bartovský, MAFRA
Lovecké trofeje prošly během rekonstruce důkladnou očistou. Autor: Ota Bartovský, MAFRA
Původní podoba pivnice se začouzenými zdmi bez obrazů.  Autor: Šimon Pikous
Původní podoba pivnice se začouzenými zdmi bez obrazů. Autor: Šimon Pikous

Pivnice U Jelena

Ruprechtická 745/109, 46014 Liberec XIV-Ruprechtice

Klasické pivnice se svou nezaměnitelnou atmosférou a klábosícími štamgasty nezadržitelně mizí. Proti trendu jde nedávnou rekonstrukcí kultovní hospoda U Jelena v libereckých Ruprechticích. 

fotografií Váleček na zdech, stejně jako dřevěné obložení stěn a masivní stoly a lavice tu i nadále zůstaly.
"Stěny malovali stejní kluci, kteří tu malovali před dvaceti lety, kdy jsme v Jelenovi začínali. Váleček bylo nutné zachovat, protože stěny jsou křivé a váleček schová veškeré nerovnosti," usmívá se provozovatel Jelena Petr Frühauf.

Na zdech pivnice se v duchu názvu podniku skví lovecké trofeje. Nově je doplnily nejrůznější staré obrazy.
"Neříkám, že jsem sběratel, ale něco jsem nashromáždil, hlavně u baru jsou pozoruhodné kousky. Hospoda byla vždycky kulturním stánkem a sedět v ní neznamená jen pít pivo za pivem. Obrazy přitáhnou pozornost, dá se na ně koukat, povídat si o nich a při popíjení se člověk kulturně obohatí," míní Frühauf.
Rekonstrukce přinesla výraznou novinku: v přední části hospody u pípy se už nekouří, cigaretu k pivu si lze vychutnat už jen v zadní místnosti.
"Chtěl jsem udělat celou hospodu nekuřáckou, ale kvůli zákazníkům si to nemůžu dovolit. Přitom všude ve světě se už nekouří, nikde s tím nemají problém a chodí kouřit ven. A hospodským přesto tržby stoupají," říká Frühauf.

Za čas ale patrně začne platit protikuřácký zákon, který zakáže cigarety v hospodách úplně. Nepřestanou sem štamgasti chodit úplně? "Myslím si, že ne, nikde v cizině to tak nebylo," soudí Frühauf.
Jedním z důvodů zkrášlení Jelena bylo udělat někdejší zakouřenou špeluňku hezčí.
"Štamgastů ubývá a je potřeba lákat lidi na příjemné prostředí. Když máte hnusnou hospodu, nemůžete se divit, že hostů je čím dál míň. V okamžiku, kdy máte všechno v ažuru, už jste na tom líp," říká Frühauf.
Loni po metanolové aféře dostaly hospody velký úder.

"Další ránu zasazují supermarkety. Já kupuju pivo za třináct korun. Prodává se samozřejmě dráž a v obchodě máte přitom pivo za devět korun. Člověk se proto logicky snaží klientelu zachovat a rozšířit. A to byl jeden z kroků, proč jsme Jelena takhle vylepšili."
Frühauf provozuje Jelena už dvě desítky let. "Nastoupili jsme sem krátce po revoluci. Tehdy to docela šlo, lidi byli zvyklí ještě ze socialismu chodit často do hospod. V té době jsme tady točili pět až šest hektolitrů piva denně," vzpomíná Frühauf.
Dnes jsou ony časy tytam. "To češství, spojené s chozením do hospod, se pomalu vytrácí. Dneska se totiž vytočí jeden hektolitr, když je silný den, nanejvýš dva. Lidi chodili každou chvíli, dneska spíš hodně pracují a jdou na pivo jednou za týden nebo za měsíc. Hospodské podnikání dneska už není zdaleka tak růžové," srovnává Frühauf.
Autor: Jan Mikulička

Zdroj: https://www.idnes.cz/liberec/zpravy/jelen-hospoda-pivnice-rekonstrukce-zakon-kurak-cigareta-pivo.A151105_113611_liberec-zpravy_ddt

Váleček na zdech, dnes již prakticky nevídaný, v pivnici zůstal i po úpravách.  Autor: Ota Bartovský, MAFRA
Váleček na zdech, dnes již prakticky nevídaný, v pivnici zůstal i po úpravách. Autor: Ota Bartovský, MAFRA
archiv Jan Mikulička
archiv Jan Mikulička
RUPRECHTICKÉ HOSPODY I. - NA HLAVNÍ ULICI

V Ruprechticích byly zástupci všech živností na které si jen člověk vzpomene. Nejvíce bylo hospodských, ne že by Ruprechtičáci byli tak velcí alkoholici, ale taková byla doba. Hospoda byla v prvé řadě společenským centrem. Lidé tehdy bydleli ve velmi malých bytech, kde nebylo možné si pozvat známe na návštěvu, když setkání se známými - tak v hospodě. V neděli se doma nevařilo, šlo se na špacír a končilo se kde jinde než v hospodě.

V roce 1932 měly Ruprechtice 4886 obyvatel v 500 domech a 17 hospod. Než se s nimi seznámíme, musíme vědět, jak byly Ruprechtice členěny. Názvy ulic tehdy ještě nebyly , název měla jen jedná a to Hlavní ulice - dnešní Ruprechtická. Když se někdo chtěl přesněji dovědět, kde koho hledat, tak se použil název hospody s přídavkem: vedle, nad, pod u, za. Síť hospod byla tak hustá, že to fungovalo.Přesto byly Ruprechtice členěny do několika čtvrtí:

Dolní ves: na hranicích katastru s Libercem a Novými Pavlovicemi.

Horní ves: centrum kolem náměstí.

Michelský vrch: náhorní rovina mezi Hlavní ulicí a okresní silnicí do Rudolfova

Mlýnská čtvrť: mezi cvičákem a Radčicemi

Vilová čtvrť: okolo kasáren a ZOO

Přední kopec u obrázku: od náměstí ke kapličce

Zadní kopec u obrázku: nad Kateřinkami

Nyní se vydejme na virtuální procházku po hospodách - je jaro roku 1932 - začínáme na hranici Liberce a Ruprechtic. Zde ruprechtický potok překračuje silnici a tím tvoří hranici. Hranice se pozná také tak, že liberecká dlažba je z menších dlažebních kostek a ruprechtická z velkých kočičích hlav. Vlevo přímo na hranici si postavil liberecký magistrát budku kde je výběrčí mýta. Napravo je krásné romantické údolí kde se do ruprechtického potoka vlévá potůček přitékající z údolíčka směrem od Baltské ulice, tato oblast se jmenuje JARNÍ ÚDOLÍ. Dnes tam není nic - v 50 letech zde město Liberec vytvořilo centrální skládku a z celého města sem jezdili popelářské vozy s odpadem.

V zatáčce Hlavní ulice je v č.p. 199 hostinec pana France Procházky "U jarního údolí", místní mu však neřeknou jinak než u Procházky.

Ruprechtická 199 v současnosti
Ruprechtická 199 v současnosti

Pokračujeme a již před sebou vidíme krásnou zahrádku tvořenou kaštany s mohutnou lípou v čele. Tato zahrádka patří k restauraci "U bílého beránka", aby ji nikdo nepřehlédl tak ji paní Anna Ganzelová nechala postavit tak, aby byla vysunuta trochu do ulice. To se ji ale stalo osudným a hned v roce 1945 byla budova s č.p. 49 zbořena, aby nepřekážela provozu. Stála přesně tam, kde je dnes záliv pro stanici autobusu. Zůstal po ní jen název zastávky a krásné stromy.

Přímo přes ulici je v č.p. 8 hospoda pana Franze Mittiga "U strýčka", opět velká zahrádka s kaštany, ze zahrádky se vchází přímo do sálu hospody. Věci neznalý

poutník se ptá - jak mohou prosperovat téměř stejné hospody, které dělí jen ulice ?

My víme, že mohou - neboť U strýčka jsou v prvním patře pokojíky kde jsou slečny.

V roce 1945 se z této hospody stalo pracoviště Akademie věd ČSR. Do budovy, kde se nic nezměnilo, jen odešel majitel a slečny se začaly z celého liberecka svážet knihy. Pan Moeller s manželkou byli levicový novináři v Berlíně, před koncem války byli evakuování do Liberce. Zde po válce dostali za úkol shromažďovat německé knihy a zachránit je tak před zničením. Nedělejme si iluze, že zachránily všechny, pouze nechali převést knižní fondy německých institucí do hospody U strýčka. Knihy ze soukromých fondů stihl neblahý osud - tak jak to bývá když se mění režimy.

Budova byla na konci šedesátých let zbořena, aby mohla vzniknou silnice k "Hokejce". Knihy byly údajně převezeny do školy v Rudolfově, později se snad staly součásti Sudetik v Krajské vědecké knihovně v Liberci. Pan Moeller zemřel a jeho žena se vrátila do socialistického Berlína, kde dožila v starobinci.

Na památku po hospodě "U strýčka" zůstaly dva kaštany, jsou vidět na snímku, původní Hlávkova ulice vedle před těmito stromy - z pohledu od Liberce.

Pokračuje dále do centra a po pravé straně za nově zřízeným zastoupením zlínské firmy Baťa pro Ruprechtice je věhlasný "Fibigerův restaurant" v č.p. 16. Zde je opět veliká stinná zahrada s pavilónem na kuželky a hudbu. Pan Emil Fibiger vlastní i řeznictví, tak jak je to u restaurací obvyklé.

Po několika metrech jsme se dostali na významnou křižovatku cest před ruprechtický konsum. Na tomto místě je rovněž obecní rybník. My pokračujeme do samého středu obce a míjíme č.p. 24, kde má pan Heinrich Schulze hospodu "U zlaté koruny"

V této budově bylo během času kde co, od školních tříd nedaleké školy až po čekárnu na autobus. Budovu si občané Ruprechtic v 50 letech svobodným rozhodnutím zbořili a v akci Z na jejím místě svépomocí postavili - Kulturní dům.

Kde se konalo během let, také kde co, od velkých plesů po taneční čaje s živou big-beatovou kapelou až po volby, kde si vždy zvolili 99,9 % hlasů své zástupce do národní fronty.

Od roku 1929 stojí uprostřed náměstí výstavný palác "Ruprechtický dvůr" s č.p.464. K tomuto architektonickému skvostu se váže několik legend: jednou z nich je ta která říká, že interiér vinárny v suterénu je přesnou kopií věhlasné vinárny v Drážďanech, která však zanikla při bombardování v únoru 1945 a od té doby je ta ruprechtická jedinou památkou.

Pan Adolf Simon si ve svých několika restauracích v této budově věnuje převážně podnikatelské klientele z nedalekého Liberce, která sem jezdí na obchodní schůzky se svými zákazníky z celého světa.

O svoji bezpečnost nemusí mít obavy , neboť přímo v budově je služebna policie s 16 muži.

Ve vedlejším objektu je známe pekařství pana Hermanna Honzeka, proto ten vysoký komín.

Ob jeden dům dále je v č.p. 143 hostinec pana Otto Kavana " U pošty" Na tomto místě skutečně byla první ruprechtická pošta, než se přestěhovala v roce 1921 do obecního domu, který je na začátku náměstí.

V průběhu let zde bylo všechno možné od řeznictví pana Svobody, přes školní jídelnu a Kubišovo cukrářství až po prodejnu krbů a kamen.

Na tomto místě ukončíme dnešní virtuální procházku na jaře roku 1932.

Příště se budeme věnovat hospodám a hostincům v jiných částech Ruprechtic.

(zdroj:  https://www.ruprechtice.cz/ )

U Bílého Beránka

U Beránka

"U Jelena, to chápu, tam je hospoda. Ale proč se ta další zastávka jmenuje U Beránka? Dyť tam žádná hospoda není," mudruje žena v pětadvacítce, která funí od města do Ruprechtic.

Psali jsme o tom tady před časem, ale opakování je matka moudrosti kdysi tu hospoda bývala, jmenovala se U bílého beránka a měla dokonce krásnou zahrádku s kaštany a mohutnou lípou.

 "Aby ji nikdo nepřehlédl, nechala ji Anna Ganzelová postavit tak, aby byla vysunuta trochu do ulice. To se ji ale stalo osudným a hned v roce 1948 byla budova č.p. 49 zbořena, aby nepřekážela provozu. Stála přesně tam, kde je dnes záliv pro stanici autobusu. Zůstal po ní jen název zastávky a krásné stromy."

(zdroj: Ruprechtice / Ruppersdorf )

Ruprechtická ulice kolem roku 1930 a 2020 - hostinec U Bílého beránka (archiv Ruprechtice / Ruppersdorf)
Ruprechtická ulice kolem roku 1930 a 2020 - hostinec U Bílého beránka (archiv Ruprechtice / Ruppersdorf)
Ruprechtická ulice v roce 1948 a 5.2.2024 - hostinec U Bílého beránka
Ruprechtická ulice v roce 1948 a 5.2.2024 - hostinec U Bílého beránka
Foceno od "Beránka", druhý dům vpravo tiskárna u Valešů..(komentář Tomáš Valena, archiv Mirek Gergelčík)
Foceno od "Beránka", druhý dům vpravo tiskárna u Valešů..(komentář Tomáš Valena, archiv Mirek Gergelčík)

Historie hospůdky "u Kudrnáče" se začala psát zhruba před 15 lety. Kudrnáč se právě vrátil ze světa a chtěl aby i liberečtí poznali vybraných pochutin a napili se dobrého piva. Ve své rodné části města Liberce zakoupil sobě dům u silnice vhodný na provozování malé domácí restaurace s občerstvením, v našem případě v bavorském stylu. Model těchto restaurací se ve světě obecně nazývá bistro. Význam tohoto slova u restaurace není zcela totožný s tím co chápeme jako bistro u nás v čechách.

 Ve standardní nabídce je každý týden jeden druh polévky a spousta dobrot k zakousnutí – klobásky, wurst salát, bavorská sekaná, tlačenka atd. K pití nechybí několik druhů piv a to skutečně pečlivě vybraných – nepasterizované Svijany, Svijanský vozka, Weizen nebo Svijanský František. Každý rok pořádáme několik dnes již tradičních akcí – Rockfest, October fest, den dětí, ruprechtický bál.

U Kudrnáče

Ruprechtická 190/142

460 14 Liberec

Restaurace Pavilon tzv. "Skleník" Horská ulice 

Bývalá restaurace Pavilón "Skleník" na Horské dříve příjemná restaurace na oběd i večeři nebo posezení s přáteli. Dole samoobsluha, řezník i ovoce zelenina. Dnes celkem žalostný stav kde nic tu nic jen Vietnamci s trapnymi blikatky,zimou v obchodě a zboží no comment. (komentář Vláďa Uhlíř)

Restaurace Pavilon 1979 a 2020
Restaurace Pavilon 1979 a 2020
V létě na Horské otevřeli přechod. V pozadí prázdná hospoda Skleník | Foto: Deník/Jan Škvára
V létě na Horské otevřeli přechod. V pozadí prázdná hospoda Skleník | Foto: Deník/Jan Škvára

Evča Šubrtová - bydleli jsme hned vedle, chodívali jsme na večeře, Jednota, Vojtíškovi - řeznictví, Brabcovi - drogerie, pamatuji ještě i ob barák večerku, ovoce, zeleninu....

Zuzana Lauerová - Pamatuji moc dobře bylo to pěkné .Škoda,že vše zničeno .Drogerie - Brabcovi tam měli vše,  uzeniny -  Vojtíškovi byli správní prodavači . Samoobsluha - vše, co se potřebovalo .

Před čtyřiceti lety si lidé postavili svépomocí nejen paneláky na Horské a Baltské, ale také třeba hospodu a krám. Dnes nemají v okolí už ani trafiku. Domů se chodí jen vyspat.

3. 3. 2012

Jako někde na samotě, téměř odříznutí od světa, si připadají obyvatelé malého sídliště v ulicích Baltská a Horská v libereckých Ruprechticích. Nic z toho, co zde ještě před pár lety sloužilo lidem, dnes neexistuje.
Postupně zanikla knihovna, zavřela se trafika, jediná restaurace Skleník, známá jako Pavilon, se proměnila v hernu, kam nikdo nechodí.
Skončila také samoobsluha. Vesměs starší obyvatelé sídliště musejí na větší nákupy až do města.
"Neexistuje tu žádný život, žádná pospolitost. Lidi se ani nemají kde potkávat. Ani ta hospoda, do které by chodili na pivo, chlapům nezbyla," podotkla místní seniorka, která žije v panelovém domě v ulici Baltská.
Ani pískové hřiště nedaleko domů neplní svůj původní účel. Před lety si tu mohli dospělí natáhnout síť a zahrát třeba nohejbal. Dokonce na hřišti stály dvě branky. Dnes plácek pustne. Lidé přes něj jen maximálně přecházejí nebo na hřišti venčí pejskaři své psy. "Před lety bývalo hřiště pořád plné," řekla seniorka.
Další obyvatel, Bohuslav Vít, upozornil, že například v ulici Údolní chybějí chodníky a dětem nezbývá než chodit do školy po silnici. Jinde jsou cesty úplně rozbité.
Trafika je zavřená přes rok, lidé si nemají kde koupit noviny nebo tabák.
"Bydlím tu už 43 let. Stavěli jsme si to tady, aby se nám na sídlišti dobře žilo. Ve Skleníku se každý týden konaly tancovačky, dělali jsme mikulášskou. Teď si každý žije jen sám pro sebe a nikdo se o nic nestará. Nevím, čí je to vina, a pochybuji, že současný stav může někdo napravit," zdůraznil Bohuslav Vít. "Určitě by pomohlo, kdyby město aspoň spravilo rozbité chodníky," dodal.
Malé sídliště tvoří zhruba deset panelových čtyřpatrových domů. To představuje dohromady bezmála 220 domácností. Část zaniklých provozoven je ale v soukromých rukou. Třeba samoobsluhu vlastní Jednota. "Nic tady nefunguje," poznamenal Bohuslav Vít.
Město počítá sice s opravami v ulici Lesní, ale ty až k Baltské a Horské nezasáhnou. Je tedy otázkou, kdy se lidé dočkají lepších chodníků a silnic kolem sídliště.
"Bereme vyjádření občanů jako podnět. Prošetříme stav chodníků a pokud by se nám třeba příští rok podařilo vyčlenit na jejich opravu peníze, mohli bychom se do toho pustit. Podíváme se na to, co by se s tím dalo dělat," řekl náměstek Lukáš Martin (ČSSD).

https://liberecky.denik.cz/zpravy_region/ve-ctvrti-uz-nezbyla-ani-hospoda-20120303.html

RUPRECHTICKÉ HOSPODY II.

Minule jsme naši procházku po ruprechtických hospodách ukončili na náměstí. Dnes budeme pokračovat a půjdeme z náměstí dolů Radčickou ulici, dříve se ji říkalo Semmering - podle svého rakouského vzoru. I naše první hospoda se jmenuje
U Semerinku , má číslo popisné 56, a patřila panu Josefu Bienertovi, který mimo to, že měl krásnou dceru s krásným jménem Edeltraud, se živil hlavně stáčením piva do lahví. Lahvové pivo v té době nebylo samozřejmostí.

O pár kroků dále je další hospoda, U Janova mostu, kterou v čp. 59 vlastnil pan Josef Nohava. Dům, který stojí na tomto místě dnes, je postavem od základů nově. Původní hospoda byla orientována jinak, byla brzo po válce zbořena a na jejím místě bylá skládka technických služeb. Přímo naproti přes ulici byla socha sv. Jana Nepomuckého, tak jak to bývalo zvykem. Zůstal po ní jen sokl a název mostu. Socha stála ještě za komunistů, ale neměla hlavu - protože byla v životní velikosti, tak se občané Ruprechtic za ní postavili a nechali se vyfotografovat, tak jak se to dělalo na poutích. Kam zmizel zbytek sochy je mi záhadou.

Nyní překročíme Nisu a půjdeme proti proudu až do Kateřinek, kde opět přejdeme na ruprechtický břeh a půjdeme ulicí která dnes nese jméno Jedlová, téměř na vrcholu u ulice Horské byla v čp.179 hospoda pana France Geislera Kopec u Obrázku. Byla to veliká budova, ze které nezůstalo vůbec nic. Na dobovém obrázku je asi uprostřed.
Na současném je na tomto místě jen prales.Vůbec, na údolí Černé Nisy bychom mohli demonstrovat, jak se během 50 let změnila kulturní krajina v prales. To co naši předci po staletí vytvářeli z původního pralesa si příroda vezme zpět za velmi krátkou dobu, a to ji ještě některé organizace za přispění sponzorů pomáhají prales vytvářet uměle.

Naše cesta pokračuje, nyní jsme na Horské ulici, po několika metrech chůze se pustíme z prudkého kopce ulicí U obrázku, stejný název měla i hospoda v čp. 245, téměř na dně hlubokého údolí. Patřila Rudolfovi Bernerovi - kolem hospody bylo spousta atrakcí pro děti a zejména zde vyvěral silný pramen vody. Budova stála osamoceně na cestě ke kapličce, její návštěvníci tvořili také převážně klientelu podniku. Dům je dnes totálně přestavěn, ale na původních základech.

Pokračuje stoupáním k náměstí, kde tuto vycházku ukončíme.

RUPRECHTICKÉ HOSPODY III

Naše poslední toulky po ruprechtických hospodách zahájíme u konsumu a půjdeme dnešní ulicí U Pramenů, asi v polovině cesty, na pravé straně je dům čp.178, kde měla paní Marie Reimerová svoji hospodu s krásným názvem U Modré hvězdy. Moc toho o ní nevíme, pamětníci tvrdí, že se ve zdejším sále hrálo loutkové divadlo.

Pokračujeme dále, přejdeme Horskou a jdeme vzhůru ulicí Kovařovicovou až přijdeme na křižovatku několika cest, místo předem určené k postavení hostince, také tu stál a dokonce né ledajaký, měl vyhlídkovou věž 17 m vysokou a popisné číslo 213.Ano je to Humboldova výšina, která v roce 1932 patřila Ernestině Brádlerové. Tu vysokou rozhlednu nechal postavit Německý horský spolek. Po válce se stala ubytovnou dělníků z nedalekého lomu, což se jí stalo osudným. Dnes po ní zbylo pár kaštanu v místě kde byla zahrádka, tak jako u mnoha jiných. Pokud by si někdo chtěl vystavět hostinec - neznám lepšího místa.

Nyní se otočíme a sejdeme dolů ulicí U Slunečních lázní, opět případ, kdy po hospodě zůstalo jenom jméno ulice ve které stála, měla čp.279 a patřila Spolku zdravotní péče z Liberce. Místo je opředené tajemstvím a ani pamětníci přesně nevědí, cože tam ti členové spolku vlastně dělali, možná jen to co název napovídá.

Naše cesta vede do míst, o kterých mnozí Ruprechtičáci ani nevědí, že patří do Ruprechtic. Sejdeme k lesnímu koupališti a dáme se cestou podél Jizerského potoka,
až přijdeme k tenisovým kurtům, kde začíná ulice s dnešním příhodným názvem Tichá, ale nebylo tomu tak vždy, vlevo stále obrovská hospoda s tančírnou a názvem
Městský lesík, majitelem byl Fritz Mai, a pro úplnost dodáme č.p.189. Na dobovém snímku je v kašírovaném "nočním záběru". Současné ruiny dávají tušit o její mohutnosti, je třeba hledat!

Pokračujeme podél potoka a přicházíme na křižovatku, která opět dává tušit, že zde musela být hospoda, byla a pamatují ji i ti mladší z nás. Nikdy se tak oficielně nejmenovala, ale říkalo se ji U VOPIC. Původní jméno měla Náš nový domov, patřila Heinrichovi Königovi a měla č.p. 207. Je celá řada legend, které se váží k tomuto podniku, ale aktéři ještě žijí a proto je nemůžeme publikovat. Snad jediný fakt: svému řemeslu se zde vyučil nejúspěšnější restauratér v Liberci.

Pokračuje podél Jizerského potoka, který zmizel v podzemí a jdeme ulicí s příznačným názvem U zoologické zahrady, ještě se ohlédneme a vidíme oba podniky v dobovém záběru.

Nyní přicházíme k poslední ruprechtické hospodě U Jezírka. Má číslo popisné 254 a vlastnil ji Franz Schimek. Je to snad jediný podnik, o kterém můžeme prohlásit, že vypadá lépe než v roce 1932, kdy se uskutečnila naše procházka.

Poznámka: Znalci mohou namítnout, že chybí věhlasné hostince jako např. Sluneční dvůr, Tugemannova výšina či Údolí Nisy. Je pravda, že některé budovy ještě stojí, ale v roce 1932 tyto restaurace nebyly již provozovány.

Jaro 2005
Josef Pomikálek (zdroj:  https://www.ruprechtice.cz/ )

Hostinec Pod Kaštanem (archiv Tomáš Kobr)
Hostinec Pod Kaštanem (archiv Tomáš Kobr)

Hospoda Pod Kaštanem

U Obrázku 245

Naše cesta pokračuje, nyní jsme na Horské ulici, po několika metrech chůze se pustíme z prudkého kopce ulicí U obrázku, stejný název měla i hospoda v čp. 245, téměř na dně hlubokého údolí. Patřila Rudolfovi Bernerovi - kolem hospody bylo spousta atrakcí pro děti a zejména zde vyvěral silný pramen vody. Budova stála osamoceně na cestě ke kapličce, její návštěvníci tvořili také převážně klientelu podniku. Dům je dnes totálně přestavěn, ale na původních základech.

Hostinec Pod Kaštanem (archiv Tomáš Kobr)
Hostinec Pod Kaštanem (archiv Tomáš Kobr)
2023
2023

 (zdroj: https://www.ruprechtice.cz/ )