Hospůdky v Liberci III - Jeřáb
Restaurace U džbánu
Stylová restaurace na rohu Pražské ulice a
Lazebnického vrchu (čp.16-II) má dlouhou historii. Roku 1627 byl hned
za právovarečným domem v Pražské ulici
(čp.15-II) postaven dřevěný přízemní domek, představený roku 1830 na
zděný. Původně malá hospůdka s výčepem piva, zahradou a s několika
hostinskými pokoji byla přestavěna v roce 1897. Po roce přistavěl
majitel Anton Hubert dřevěnou verandu.
Tehdy měl hostinec název U
konvice (Zum Kannl), který sem byl přenesen po zbourané hospodě, stojící
v místech dnešní radnice. Přibližně dnešní podobu mu dal stavitel
Robert Peuker. V roce 1928 chtěl majitel restaurace Gustav Robert
Jantsch provést úplnou přestavbu. Když však stavební úřad rozhodl, že
novostavba by musela ustoupit dozadu tak, aby se Lazebnický vrch
rozšířil na 6 metrů, usoudil, že by objekt ztratil svou zajímavost a od
záměru ustoupil. Po osmi letech získal hostinec malovanou fasádu s
vyobrazením libereckého měšťana a šenkýřky v historickém oblečení.
Nápisy propagovaly litoměřické a plzeňské pivo. Hostinec provozovala
celá řada nájemců a roku 1941 koupili dům manželé Gustav a Anna z
Grabštejna. Po osvobození sloužil hostinec jako obytný dům, až byl
11.listopadu 1963 přidělen podniku Restaurace Liberec, který zde po
důkladné rekonstrukci podle návrhu architekta Pavla Švancera otevřel v
srpnu 1973 restauraci U zlatého džbánu (zdroj Kniha o Liberci)
Hospůdka Zur Sandwirt
Café Simon
Do domu čp. 13- III v Pražské ulici přenesl koncem 19.století století své cukrářství a kavárnu Reinhold Wels. Pohlednice ji zachycuje jako Cafe Simon. Po válce zde byla dlouho prodejna hraček a kočárků a v roce 1994 tu firma Ada otevřela občerstvení a restauraci. V současnosti je zde Air Bank.
zdroj: R.Karpaš - J.Mohr - P.Vursta - Kouzlo starých pohlednic Liberecka, 1997
Naglitschův Restaurant
(Pražská čp. 13 - III)
Hostinec "Zum Binder"
Hostinec Heinricha Leimera
Lahůdkářství a později oblíbená cukrárna v Pražské ulici
Kavárna Nisa
byl postaven v roce 1936 na místě zbořeného renesančního mlýna, adaptovaného roku 1854 na továrnu pro výrobu vojenských suken Franzem Josefem Jakobem a znovu přestavěného v roce 1889. Jádrem budovy s výraznou korunní římsou a nízkou valbovou střechou je železobetonový skelet, obložený nahrubo otesanými kvádry liberecké žuly. Vyznačuje se klidným výrazem fasád, členěných pravidelným rastrem oken. Konkávně prohnuté průčelí odlehčil Lehmann provzdušněným parterem, osvětleným velkými okny, v němž se nacházela oblíbená kavárna Grandcafé Generali, později Winkler, nejmodernější podnik svého druhu v meziválečném Liberci, vybudovaný po vzoru pařížských kaváren. Jejím nájemcem byl Hermann Winkler, mj. provozovatel neméně proslulé kavárny Savoy v Ústí nad Labem. Dominantou netradičně řešené kavárny, do které se vstupovalo karuselovými dveřmi, byla tribuna pro orchestr mezi dvěma nosnými sloupy z granitu. Motiv hlavního vstupu Lehmann nápaditě zopakoval na mohutné kryté lodžii pod korunní římsou, zabírající výšku dvou pater. Po dokončení stavby, provedené místní firmou Gustav Sachers Söhne a pobočkou společnosti Pittel & Brausewetter, byly v domě kanceláře, 48 bytů, podkrovní ateliéry a kavárna. Vstup do obytné a administrativní části domu umožňovala elegantní zaoblená pasáž, spojující Barvířskou a Širokou ulici. Z ní se vcházelo do prostoru s trojramenným schodištěm a dvojicí výtahů. Pojišťovna, sousedící s kavárnou, zde měla pro svůj provoz vyhrazenou část přízemí a mezaninu. Zbylá patra byla obytná, přičemž první, druhé, třetí a čtvrté podlaží mělo identickou dispozici. Na každém se nacházelo šest mimořádně luxusních, kompletně elektrifikovaných velkých bytů s halou a kabinetem, vybavených tekoucí teplou vodou a centrálním topením. Stejně tak mělo identický půdorys i páté, šesté, sedmé a osmé patro v užší, vyšší partii domu, obrácené do náměstí. U čelní části se nacházely vždy dva větší třípokojové byty a zadním traktu podél ulic Barvířská a Široká čtyři garsoniéry. Z bytů v osmém podlaží pak byl navíc i přístup na velkou lodžii. V podkroví byly situovány ateliéry, podél trojúhelníkové chodby obíhající střední světlík. Vzhledem ke kvalitě bytů lze usuzovat, že nájemci se rekrutovali především z řad výše postavených zaměstnanců pojišťovny. Vytápění rozsáhlého objektu obstarávaly tři automatické nízkotlakové parní kotle od firmy ČKD Praha, situované v suterénu. Dům byl později poškozen řadou utilitárních přestaveb, největší ztrátou je pak znehodnocení interiéru kavárny a exteriéru parteru, kdy došlo k odstranění elegantní zděné předzahrádky a zajímavého vstupu s karuselovými dveřmi. O nedochovanou sochařskou výzdobu se postaral Willhelm Srb-Schlossbauer.
Interiér kavárny Winkler
(Část pohlednice před rokem 1937)
V dolní části výškové budovy na Soukenném náměstí (1936), zřídil Hermann Winkler reprezentační kavárnu Grand Café Generali. Po osvobození ji získal do národní správy se společníkem Josefem Pleštilem Leopold Procházka, který vedl také hotel v Malé Skále. Podobně jako před válkou se podniku říkalo podle jména šéfa, tentokrát Kavárna Procházka.
Když byly po roce 1948 likvidovány národní správy, dostala se do majetku Komunálního podniku okresu Liberec a její označení se změnilo na Kavárnu Pol. Zatím poslední jméno - Nisa - dostala v roce 1953 Po vytvoření podniku Restaurace Liberec, který ji v sedmdesátých letech modernizoval a využíval až do svého zániku po roce 1990. Pak sloužila přechodné různým firmám jako prodejna příležitostný výstavní prostor. Kavárna Nisa, zrestaurovaná firmou Triga Plus, byla znovu uvedena do provozu 21.července 1994. V přízemí je středisko rychlého občerstvení, v patře klasická restaurace a z bývalého baru Balkán v suterénu je zřízena hospůdka s pivovarem. Exponovanému dolnímu centru Liberce tak byl navrácen reprezentativní restaurační podnik.
(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
Vstup jen v patřičném oblečení
V knize Marka Řeháčka Liberecké zajímavosti se objevila vzpomínka pamětníka Roberta Poláčka na dobu krátce po jejím otevření.
"Kavárna Winkler aspirovala svým zařízením na nejmodernější kavárnu té doby. Měla nádherné schodiště, spoustu zrcadel, překrásné nosné efektní sloupy se třpytivými odrazovými skly pro světelné efekty. V roce 1937 tam hrál perfektní orchestr pod taktovkou chorvatského dirigenta jménem Lipšakov a zpíval tam černý tenorista Rigoletto. Taktéž v té době vystupovali na doplnění kavárenského programu různí umělci a artisté. Například duo s excentrickými tanci, dále havajští umělci s kytarami a úžasný artista Robert Kellner. Do tohoto luxusního podniku se smělo jen v patřičném oblečení," zavzpomínal pamětník.
Tancovalo se nahoře v prvním patře i dole v přízemí, v šedesátých a sedmdesátých letech v kavárně hrály špičkové barové kapely, mládež dováděla na hojně navštěvovaných diskotékách či odpoledních čajích, vystupovaly tu i orchestry Gustava Broma nebo Ladislava Bareše, hrával zde populární diskžokej Oscar Gottlieb.
Od bufetu k bance
Po pádu socialismu už kdysi slavná kavárna spíše jen skomírala, později se změnila v bufet s vývařovnou a definitivní ránu pohostinskému provozu zasadil rok 2015, kdy v Nise otevřela svou pobočku banka Sberbank.Dům byl během desetiletí bohužel poškozen řadou přestaveb. "Největší ztrátou je znehodnocení interiéru kavárny a exteriéru parteru, kdy došlo k odstranění elegantní zděné předzahrádky a zajímavého vstupu s karuselovými dveřmi," posteskl si památkář Jaroslav Zeman.
Památkáři ale v tomto případě mnoho nezmohou. Nisa totiž není v seznamu kulturních památek.
Jan Mikulička
(zdroj: https://www.idnes.cz/.../palac-nisa-v-liberci-slavi-80... )
Grosskaffee Winkler..
V dolní části výškové budovy na Soukenném náměstí (1936), zřídil
Hermann Winkler reprezentační kavárnu Grand Café Generali. Po osvobození
ji získal do národní správy se společníkem Josefem Pleštilem Leopold
Procházka, který vedl také hotel v Malé Skále. Podobně jako před válkou
se podniku říkalo podle jména šéfa, tentokrát Kavárna Procházka.
Když
byly po roce 1948 likvidovány národní správy, dostala se do majetku
Komunálního podniku okresu Liberec a její označení se změnilo na Kavárnu
Pol. Zatím poslední jméno - Nisa - dostala v roce 1953 Po vytvoření
podniku Restaurace Liberec, který ji v sedmdesátých letech modernizoval a
využíval až do svého zániku po roce 1990.
zdroj textu: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996
Pohostinství "Zur Liebe" (čp. 158-II) v Široké ulici před rokem 1918
nabízelo vratislavské, žatecké a plzeňské pivo, jak je vidět na záběru.
(zdroj: Jiří Bock - Liberecké hospody do konce c.k.monarchie, 2022)
Restaurace "Emila Kittela" (čp. 283-Ill) v Široké ulici před rokem 1911
Pohled do dnešní Široké ulice s restaurací "Emila Kittela" (čp. 283-Ill), kde se nabízelo vratislavické, kulmbašské a plzeňské (Pilsner Kaiserguell Bier) pivo.
(zdroj: Jiří Bock - Liberecké hospody do konce c.k.monarchie, 2022)
U
nás v Reichenbergu - Dole v části města "Ejlchen" v hostinci "Zur Stadt
Zittau" ("U města Žitavy" ) sedávali soukeníci u piva. Tento název
čtvrti znamenal "Äulchen" (Loučka), která se táhla od " Steinbruch ("U
lomu ") až po zadní uličku Jägergasse ("Myslivecká ").- (Text a foto Ondřej Musil)
Hospůdky v Barvířské ulici
Potrefená husa
Hosté u nás jistě ocení tradiční českou kuchyni v moderní prezentaci, výborné pivo od jednoho z nejstarších pražských pivovaru i příjemně útulný, plně klimatizovaný interiér naší restaurace.
Nároží Barvířské ulice (70.léta 19.století)
Z budov zachycených na snímku rohu Barvířské ulice a Soukenného náměstí se do dnešních dnů zachoval jen bývalý krajský soud vyčnívající v pozadí napravo nad původní dřevěnou zástavbu. Na místě nárožního domu (čp.115 - III) stála počátkem 17.století koželužna zámožné obuvnické rodiny Zimmermannů. Roku 1639 ji koupil švec Eliáš Hübner za 85 kop grošů, ale příliš si ji neužil, neboť už po dvou letech považoval za nutné z náboženských důvodů opustit město a dům převzala vrchnost. Od ní ho roku 1652 koupil švec Knesche, dále se jako majitelé vystřídali řezník Hoffmann a barvíř Aktmann, až dům v roce 1700 získal soukeník Theodor Tugemann a postavil si na jeho místě patrovou obytnou stavbu, z větší části ještě dřevěnou, kterou v poněkud už pozměněné podobě zachycuje snímek. V roce 1832 si na přilehlém pozemku, patřícím původně k čp.115 - III, postavil jirchář Josef Rohn zděný patrový dům klasicistního vzhledu. Na snímku je dobře vidět, že pro jeho stavbu mu přenechal tehdejší majitel nárožního domu podkovář Ignaz Reichmann nejen pozemek, ale obětoval také kus svého obydlí. Už tehdy bylo asi zřejmé, že bude nutno nároží úplně přebudovat. K tomu však došlo až v rámci celkové přestavby okolí v osmdesátých letech. Tehdy zde majitel objektu Rudolf Schreyer, provozující železářství, postavil dnešní čtyřpodlažní dům s novorenesanční, štukami bohatě zdobenou fasádou. Roku 1996 proběhla rozsáhlá rekonstrukce pro účely Agrobanky, při níž byl zbořen i vedlejší domek čp.330 - III, zasahující malou částí do snímku zcela vlevo.
(zdroj Kniha o Liberci)
Česká beseda a hospůdky v okolí
Původní a secesně přestavěný národní dům
(26.3 1904 a 1915, 1912 a 10.1.1943)
Roku 1887 koupila Česká beseda od paní Kateřiny Jakobové dům
čp.143-III, obrácený průčelím do ulice Na Rybníčku. Postavil ho v roce
1810 soukeník Filip Jakob. Kromě České besedy zde našly útočiště další
spolky, jejichž vývěsní tabule jsou upevněny na průčelí. Na snímku se
vlevo rýsuje vysoký boční štít sousedního nárožního domu čp.141-III,
vpravo část přístavby se sálem z roku 1888. Uprostřed v dlouhém
kabátě a s holí V. Šamánek. Na druhém obrázku je průčelí Národního domu
České besedy obrácené na opačnou stranu do ulice U Besedy v původní
secesní podobě z roku 1904. V nižší levé části je sál, v pravé, ukončené
štítem, hotel.
Třeti obrázek znázorňuje původní secesní vzhled ve
své době nejhezčího sálu v Liberci, dějiště většiny kulturních a
společenských událostí českých obyvatel Liberce od roku 1905, kdy byl
zahájen provoz hotelu.
Za druhé světové války byl sál značně
necitlivě upraven pro potřeby SA. Čtvrtý snímek zachycuje jedno z mnoha
shromáždění. Po osvobození přinesla Stráž severu zprávu, že rošt topení
České besedy byl plný granátů, hlavic pancéřových pěstí a talířových min
dobře zakrytých uhlím. V květnu 1945 prosloužily tyto prostory
kanceláři Národní pomoci pro lidi postižené válkou.
(zdroj Kniha o Liberci)
Významná spolková činnost v Liberci na konci 19.století
Od počátku osmdesátých let 19 století hrála významnou roli názorová a politická diferenciace uvnitř městské společnosti, z níž se vyčlenili němečtí nacionálové, kteří se v roce 1886 ujali vedení města. Zesiloval se česko - německý zápas na území Čech o v rámci monarchie. Do Liberce přicházeli za prací Češi z oblastí nejen za Ještědem, ale i z vnitrozemí. Důležitou skupinou mezi nimi tvořili zaměstnanci dráhy, kteří stáli v roce 1863 u zrodu prvního českého spolku v Liberci, České besedy. Od roku 1884 měla sídlo v čp. 143, jež bylo představěno v roce 1904 na secesní Národní dům. Stala se hlavním střediskem libereckých Čechů a vyvolala velkou nevoli německých obyvatel. Se stoupajícím počtem Čechů pozvolně přibývaly i další spolky (ze 14 v roce 1895 na 23 v roce 1904 a 36 v roce 1914 ). Česká beseda napomáhala prosazovat i sokolskou myšlenku, s níž jsou spojeny i počátky tělovýchovy v Liberci. V roce 1886 byla založena sokolská jednota, pro niž byl roku 1911 pro účely zřízení sokolovny zakoupem na rohu dnešní Matouškovy ulice a Na Rybníčku dům čp. 334, jehož realizaci překazilo vypuknutí války v roce 1914.
(zdroj: J.Bock - Liberec - III Jeřáb, 2016)
Český ostrůvek v moři Němců. Hotel Česká beseda v Liberci slaví 110 let
25. března 2015 14:27
Pětadvacátý březen 1905 byl velkým dnem
pro českou menšinu v německém Liberci. Příslušníci v pohraničí
utlačovaného národa v ten den konečně získali důstojné místo k setkávání
a k pořádání nejrůznějších akcí: s velkou slávou otevřeli hotel Česká
beseda.
Ten stojí dodnes, byť k nepoznání přestavěný, v ulici Na
Rybníčku. První plán na výstavbu sídla České besedy pocházel z roku 1897
a v časopise Technický obzor jej publikoval architekt Jan Vejrych.
"Liberečtí
Češi nakonec využili z finančních důvodů služeb místního architekta
Antona Worfa," uvedl historik umění a místní patriot Jaroslav Zeman.
Stavba byla ve stylu takzvané florální secese, který je jinak v Liberci k vidění jen vcelku zřídka.
"Důležité
bylo i nacionální hledisko, neboť zdejší česká menšina cítila potřebu
vyhranit se vůči převažujícímu německému živlu také architektonickou
formou svého domu," vysvětlil Zeman.
Po průtazích způsobených
protesty německých obyvatel zahájil stavbu dnešního hotelu, původně
nazývaného Národní dům, v dubnu 1904 stavitel Filip Trdlica ze Slatiňan.
Tehdejší
předseda České besedy, doktor Václav Šamánek, pronesl při poklepání na
základní kámen prosté Riegerovo heslo: "Nedejme se!"
Kolaudace
Národního domu se konala 19. prosince téhož roku. Slavnostní otevření
bylo ponecháno na lepší počasí a konalo se ve dnech 25. až 26. března
roku 1905.
Hůř začalo být v třicátých letech, kdy začali třeštit
nacističtí poblouzněnci. Na čas zvítězili: Sudety připadly Německu,
Česká beseda dostala zákaz činnosti, Češi uprchli do vnitrozemí a budovu
České besedy získaly Hitlerjugend a SA.
Tehdy, na přelomu
třicátých a čtyřicátých let, také došlo k přestavbě hotelu do dnešní
strohé podoby; rozradostněná secese už se do nové, nadčlověčí doby jaksi
nehodila.
Autorem úprav v duchu takzvaného heimatstilu byl drážďanský architekt Maximilian Heins von Mayenburg.
Po
válce Češi Besedu zase obnovili. Svou budovu užíval spolek do roku
1950, pak ji jako hotel spravoval podnik Restaurace Liberec. Původní
majitel, Česká beseda, dostal budovu zpátky po revoluci v roce 1990.
Jak
to vypadá s hotelem nyní? Stojí v ústraní, poněkud omšelý a většina
dnešních libereckých Čechů jej obvykle míjí bez sebemenšího zaujetí; jen
kolem poledne o něj projevují zájem hladoví lidé, kteří sem míří za
lacinými obědy.
Autor: Jan Mikulička
Zdroj: https://www.idnes.cz/liberec/zpravy/ceska-beseda-samanek-utlak-hotel-schuze-hitlerjugend-secese-architekt-nemecko-sudety.A150325_144220_liberec-zpravy_ddt
Hostinec Johanneshof
stával v Jánské ulici čp. 61 - III
Nároží ulic Jánské a Nádražní (dnes třída 1.máje) počátkem 20.století a v současnosti
Hospoda Starý Liberec
Před budovou banky stávala až do roku 1957 hospoda Starý Liberec (čp.
67 - III), původně obytný domek z roku 1801. Když ho koupila Česká
beseda v roce 1864, aby si na jeho místě vybudovala svůj stánek, byla
její žádost z regulačních důvodů zamítnuta a domek po dvou letech určen k
demolici. Přesto odolal a roku 1870 v něm byla otevřena zmíněná
hospoda.
(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)
Vokno
Hrazená 76/1
Na této fotografii je v té době bývalý hostinec Zur Gartenlaube v Nádražní ulici čp. 22 (nyní třída 1. máje) v roce 1938. Dům byl postaven v roce 1858 a jako hostinec byl v provozu do roku 1906. Dnes je již dávno samozřejmě zbouraný. Vedle stál hotel National a tak každý pozná, kde stála tato hospůdka.
(fotografie z restaurovaného archivu Severočeského muzea v Liberci)
Hostinec Zur Gartenlaube
Fruit bar
Hotel National
Hotel Imperial
Opuštěný Imperial má vyhráno. Klenot Liberce spasil hoteliér Pytloun
11. května 2014 8:30
Liberecký hotel Imperial je zachráněn. Kdysi vyhlášený podnik, který je již několik let uzavřený, koupil místní hoteliér Lukáš Pytloun. Má v plánu ještě letos zrekonstruovanou chloubu Liberce otevřít. (2014)
Rekonstrukce už započala. "Zatím máme skluz, ale pokud jej doženeme, plánujeme otevření alespoň té ubytovací části hotelu letos osmadvacátého prosince," prozradil Pytloun
Ještě předtím však ti, které hotel zajímá nebo na něj mají nějaké vzpomínky, mohou přijít na chystaný den otevřených dveří. Uskuteční se za necelý měsíc, v sobotu sedmého června.
"Plánujeme, že by začal kolem desáté dopolední. Kdokoliv může přijít a vše si prohlédnout. Bude otevřených sedm pokojů v původní podobě po přestavbě z osmdesátých let. Ty pak nebudeme předělávat a necháme je do budoucna v jejich současném designu. Je to takové retro, které může být pro leckteré zákazníky zajímavé," líčí Pytloun.
Otevřeno bude po celý den, vstup bude zadarmo. "Zhruba v osm hodin začne večerní program a o hodinu později se hotelem rozezní electroswing. Celý personál bude vypadat jako z třicátých a později z osmdesátých let a nebude chybět videoprojekce," naznačil hoteliér.
Lidé, kteří přijdou oblečení ve stylu třicátých, padesátých nebo osmdesátých let, dostanou na památku dárek.
"Bude to něco z původního vybavení hotelu, něco jako když si lidé odnášeli kusy kamení z Berlínské zdi. Ještě přemýšlíme, jak to pojmeme."
Zazní také muzika padesátých let. "Na popůlnoční program pak chceme oslovit diskžokeje, kteří zde působili v osmdesátých letech: Láďu Chudobu a Mirka Raise."
Co bude s hotelem dál? A ožijí znovu Staročeská jizba a snack bar Zlatý kohout? "Ano. Staročeská jizba bude v podobném stylu jako předtím. Chceme se v ní zaměřit na nabídku malých regionálních pivovarů. Vařit se tu budou obyčejná, klasická jídla. Prostě tradiční liberecký lokál. Podobu Zlatého kohouta zatím řešíme. Probírám to s místními i zahraničními architekty. Zatímco u těch prvních převažuje názor dát mu novou podobu, ti druzí by rádi zachovali tu stávající. Ještě není rozhodnuto," nastínil nový majitel hotelu.
Imperial byl postaven v době obrovského rozkvětu Liberce za první republiky, ještě než na pohraničí dopadla průmyslová krize.
Vyrostl podle návrhu místního architekta Pavla Zeha v roce 1930. Nechal si ho postavit provozovatel kavárny Radio na dnešním Sokolovském náměstí a také majitel hotelu Terminus Franz Fiedler.
Z art deca nezbylo po přestavbě prakticky nic
Jedná se téměř o konstruktivistickou stavbu, jejíž fasáda nese znaky art deca i funkcionalismu. Spolu s dalšími budovami, jako jsou Kavárna Nisa a obchodní domy Dunaj či Brouk a Babka, měl dát i Imperial Liberci vzhled evropského velkoměsta.
Tyto vize ale záhy zbrzdila krize ve třicátých letech a nakonec zcela zhatila druhá světová válka. Po ní doplatil hotel na změnu režimu, která se podepsala i na necitlivé rekonstrukci interiéru v roce 1986.
Z art deca nezbylo uvnitř prakticky nic. "Jen schodiště, dlaždičky kolem něj a dochovaly se nám asi tři talíře," upřesnil Pytloun.
Po adaptaci mohl hotel poskytnout ubytování 250 hostům ve 114 pokojích a dvou apartmánech. Nechyběla vlastní restaurace, noční klub, snack bar Zlatý kohout a stylová pivnice Staročeská jizba.
K tanci a poslechu vyhrávaly od počátku v Imperialu kapely; v barové skupině tu začínal třeba zpěvák Jiří Schelinger.
Po revoluci hotel sloužil dokonce jeden čas také jako hotel hodinový. "Jednou jsme stěhovali z Imperialu zpěváka Richarda Müllera, který u nás vystupoval. Nezamlouvala se mu tam upoutávka na hodinový hotel," vzpomínala kdysi Ivana Plechatá z Domu kultury.
Imperial po pádu socialismu získali v restituci původní majitelé - Němci. O své vlastnictví však přišli, hotel se po libereckém lyžařském mistrovství světa uzavřel a disponovalo jím ministerstvo financí.
Od roku 2010 se jej snažilo prodat v dražbě; to se nakonec povedlo o dvě léta později, až když původní cena klesla ze sedmdesáti milionů na pětadvacet. Imperial tehdy koupil majitel autobazaru Josef Lank. Znovuobnovení hotelu na rozdíl od současného majitele neplánoval.
"V dnešní konkurenci typu Zlatý lev nebo Babylon je to strašně těžké, otevřít tu další ubytovací zařízení," dodal tehdy.
Autor: Jan Mikulička
Zdroj: https://www.idnes.cz/liberec/zpravy/hotel-imperial-pytloun-zivnostnik-rekonstrukce-ubytovani-schelinger-pivo-retro.A140509_145128_liberec-zpravy_ddt
Hotel Imperial v roce 1960 a 2001
Imperial byl postaven na začátku třicátých let minulého století. Spolu s dalšími budovami, jako je Kavárna Nisa a obchodní domy Dunaj či Brouk+Babka, měly dát Liberci vzhled evropského velkoměsta. Tyto vize však zbrzdila velká krize ve třicátých letech a nakonec zcela zhatila druhá světová válka. Po ní doplatil hotel na změnu režimu a zároveň vlastníka. Ta se podepsala i na tom, že v roce 1986 se ne zcela citlivě rekonstruoval interiér. V minulosti se v Imperialu scházela smetánka nejen z Liberce, ale i okolí. Zpěvák Jiří Schelinger tam měl poznat budoucí manželku, natáčel se tam i jeden z prvorepublikových filmů s Oldřichem Novým.
(zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr - Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)
Hotel Terminus
I když Terminus rozhodně nebyl žádný grandhotel. Tak jedna hospodská a devadesátková. (archiv Petr Kolín)
Nádražní restaurace
nádražní restaurace ("Bahnhofrestauration" čp. 344-III) z roku 1859 byla s venkovní zahradou.
Nádražní hostinec byl ve své době jedním z významných center kulturního i společenského života ve městě.
Vratislavická pivnice u nádraží fungovala od roku 1908
Velký Liberec
V devadesátých letech 19.století vznikly v Hanychovské ulici další hostince, z nichž "Gross Reichenberg" (čp. 401-III, dnešní Velký Liberec) trvá od roku 1902 dodnes.
Pohled na Hanychovskou ulici s nezastavěným okolím.
Druhý dům zleva je
objekt budoucí hospody "Gross Reichenberg" (dnes restaurace "Velký
Liberec"). Vpravo nahoře na kopečku osamocená budova hostince "Zur Stadt
Florenz" (dnes již bývala restaurace zvaná "U jatek" nebo "Na porážce")
Zdroj: repro z knihy Jiřího Bocka: Liberec III Jeřáb - městská čtvrť v proměnách doby
U tichého pijana
Pivovar Kousek Piva
Jsme první liberecký řemeslný pivovar.
V areálu starého mlýna jsme vybudovali poctivý český rodinný pivovar, který navazuje na hodnoty našich předků.
Vysoce
moderní provoz s varnou o objemu 10hl a celkové kapacitě 290hl je
usazen v samém srdci přiléhajícího hudebního klubu, který dává pivu tu
správnou energii.
V nabídce najdete jak tradiční piva v podobě
světlého 11°ležáku i polotmavé 12°, tak i svrchně kvašené Ale 10°a 14°.
Nechybí ani speciály Stout 20° a Weizen.
U Ducháčů
Cechovní 352/6 460 01 Liberec
Nejstarší hostinec byl od roku 1860 v dnešní Cechovní ulici nechvalně známý nevěstinec "Zur Stadt Berlin" (čp. 352-III, pozdější "U Ducháčů").
Bowling club nabízel svým zákazníkům restaurační služby. Kapacita
restaurace byla 100 osob, v létě bylo možné využít posezení na terase.
Nabízely se krajové speciality ...
Hospůdky v Americké ulici
