Nejstarší dům v Liberci 

Návštívil jsem nejstarší obytný dům v Liberci

Dům se nachází ve čtvrti zvané Františkov dříve samostatné vsi Franzensdorf. Stavení pochází z let 1656-1658 a krom rozšíření v sedmdesátých letech 18.stoleti a výměny oken a střešní krytiny ve třicátých letech minulého století je v původním stavu. Stavení odolává působení času a zachovává si původní ráz i díky přístupu současného majitele, který tu bydlí už 70 let. Závěrem bych řekl.... jak by museli být pyšní tesaři, stavitelé, prostě obyčejní lidé, že jejích dílo jé tu už skoro 400 let. 

(autor příspěvku Pavel Pierre Bienert)

květen 2021

Bývaly doby, kdy jsem si nedovedl představit, že bych bydlel v jiném domě než v typické jizerskohorské chalupě se třemi okénky ve štítě; dům by voněl senem a starým dřevem a já bych spal na kachlové peci a jedl lžící u bytelného stolu. Mé mlaďické snění mi dnes, kdy se můj dávný sen vzdálil dále, než jsem schopen dohlédnout, připomíná krásná chalupa u potoka na Františkově. Liberec o většinu podobných objektů již přišel — pár se jich ještě krčí ve stráních Harcova, Kateřinek a Hanychova, ale v centru města téměř žádné nejsou; jednou z posledních je silně přestavěná hospůdka Opera nedaleko kostela sv. Kříže. To v sousedním Jablonci se roubenky kupodivu dodnes dochovaly mezi secesními činžáky, na dohled od radnice ze železobetonu.

autor příspěvku Marek Řeháček

Dřevěná chalupa na Františkově 

Někdy se uprostřed liberecké zástavby vyloupne opravdová perla; stačí se v tom strašlivém shonu a ruchu každodennosti na chvíli zastavit, pozorně se koukat okolo sebe a mít snad ještě i maličko odvahy přemýšlet o minulosti. Bylo to zrovna v bujném květnu 2010, v době, kdy na Islandu vybuchla sopka s nevyslovitelným jménem Eyjafiallajókull a i oblohu vysoko nad Libercem pokryl prach. Jel jsem po dlouhé době na kole odkudsi z Pilínkova a při sjezdu dolů k Františkovu, přes ten parádní hup na mostě za hornorůžodolským nádražím, který člověku obrátí žaludek, Jsem si říkal, jak moc se za posledních pár let tento kout města změnil. Zchátralý kostelík byl citlivě opraven a přeměněn na obchod s pivem a vínem, zmizela stará bramborárna a betonové skelety nedostavěných budov byly přeměněny na bytové domy. Opraven byl po léta neudržovaný dům zvaný zvláštně Krb v Americké ulici. Měl jsem tak najednou zvláštní pocit. Františkov je krajina mého dětství a mně se najednou zdálo, jako by přede mnou unikala a já všechny ty změny nestačil doběhnout. Nedávno jsem ještě nerozuměl tomu, co mi říkal Robin Korselt, a sice, že u Liberci se člověk narodí na jednom, nebo druhém břehu Nisy a tam by měl celý život zůstat. Jakmile se přestěhuje, srdcem jej to táhne pořád na opačný břeh, jako by byl v našich tělech nějaký magnetismus řízený tetou Nisou a dědem Ještědem. Jen jsem se tomu smál, ale zrovna v tu chvíli, kdy nad Libercem nelétala letadla, jsem st vlastně uvědomil, jak moc je to rozdělení Liberčanů na "pravobřežní" a "levobřežní" silné. Skoro dvacet let už bydlím na pravém břehu, a když přejdu most v Jungmannově ulici, vzpomenu si vždycky na své dětství na Fratiškově a najednou mám pocit, jako bych byl na opačném břehu Nisy více doma. Pokaždé. Jako by to, z jaké strany koukáme na řeku, mělo opravdu nějaký význam.

Přemýšlím o obou březích Nisy a v tom mi do oka padl silně povédomý obrázek — na pozadí velké moderní budovy SVEDu se u potoka vlní vysoké jasany, které stíní vody potůčku i tmavé zdi domku, který jako by vůbec nepatřil do dnešního Františkova, který je již od roku 1939 čtvrtí pevně prorostlou do těla živoucího města. Z trámů sroubená chalupa s vysokou mohutnou střechou, do níž se ukládalo seno, malá červená okénka, zelené dveře, na zápraží dvě pumpy — jedna na vodu a druhá na čerpání žumpy. Před domem pak zahrádka a velký strom, ochránce před blesky. Podobnou krásu už v centru Liberce a jeho bezprostředním okolí stěží někde najdeme; je to výjev z 19. století nebo dob ještě mnohem starších. Zastavil jsem, kolo opřel o plot a pozoroval tu scenérii, kterou vlastně znám již téměř tři desetiletí. A v tom mi došlo, že právě zde se dochovala téměř v původní podobě snad jediná připomínka nejstarší zástavby deseti libereckých čtvrtí, které byly spojeny v předvečer druhé světové války do tzv. Velkého Liberce. Drze jsem proto vzal za kliku, vlezl do zahrádky. Na lavičce na zápraží chalupy v té chvíli seděl chlapík, který se mi představil jako Jarda. Rád jsem k němu přisedl, povídali jsme si pak dlouze jako na vesnické návsi. O jeho domě, o horách, starém Liberci. Dva chlapi, kteří se nikdy předtím neviděli, nalézali společný klid na lavičce před starobylou chalupou — podle Jardy prý z počátku 17. století, což dokazoval letopočet nacházející se kdysi na jednom z trámů starobylého krovu. Nad našimi hlavami toho dne, díky sopečnému prachu a zákazu letů, nebyla ani jeďiná bílá letecká čára. Stejně jako v dobách, kdy byl postavena starodávná chalupa.

Nedalo mi, abych se nezačal pídit po historii staré chalupy č. p. 19-X, stojící v samé rušné křižovatce ulic Švermova a Uralská. Františkov je typická přípotoční ves, vznikla na území dvou starých růžodolských gruntů roku 1657 a byla pojmenována po majiteli panství — Franzi (tedy Františkovi) hraběti Gallasovi. Přestože většina obdobných tzv. lesních lánových vsí vznikla na Liberecku již za časů německé kolonizace ve 13. a 14. století, měl o tři a půl století mladší Františkov velice podobnou strukturu. Původních 32 dlouhých a úzkých lánů se táhlo do obou svahů od Františkovského potoka, který byl sledován starou cestou, dnešní Švermovou ulicí. U potoka si také lidé stavěli své domy se zahra: dami, za nimi pak byla pole a na samém konci lánů i malé hájky. Františkov tak měl v průběhu věků až 48 lánů — co každý z nich, to také jedna dřevěná chalupa, Lány v dolní části obce — včetně toho patřícího k chalupě u SVEDu — se táhly na obě dvě strany od potoka. Výše položené chalupy měly vždy jen půllán. Na jihu za "půllánovými domky" ohraničoval plochu františkovského katastru tzv. Černý lesík, po němž je dodnes pojmenována ulice U Lesíčka. Na místě lesa je dnes několik průmyslových hal.

Podle údajů o lánech, které se kupodivu — díky přesnosti německých badatelů — dodnes dochovaly, patřil lán č. 19 v roce 1657 jistému Hansi G. Siebeneichlerovi, který si na něm, stejně jako řada ostatních, měl v této době postavit chalupu, která v roce 1775, pár let po očíslování všech domů, pak náležela Gottfriedu Scheuflerovi. Přišlo mi hodně podivné, že by se napříč staletími vše mohlo dochovat — na rušné křižovatce — v téměř původní podobě. Raději jsem tedy ještě napsal svému dobrému známému Jirkovi Bockovi z libereckého archivu, který je asi úplně největším znalcem historie mé rodné čtvrti. Vylíčil jsem mu, co mi říkal o chalupě pan Jarda na zápraží; hlavně o tom úžasném zaniklém letopočtu ze 17. století na trámu půdy, který by znamenal, že františkovská chalupa je vlastně ještě starší sestra Valdštejnských domků, a asi tak úplně nejstarší vcelku dochovanou dřevěnou stavbou v Liberci. Jirka mi zakrátko odepsal: "...v roce 1658 bylo postaveno ve východní části obce 32 domů (zpětně podle zavedeného číslování domů z r. 1770 se jedná o č. p. 16-48), mezi nimi byl i dům č. p. 19. To znamená, že zmiňované datum by se mohlo vztahovat k r. 1656 nebo spíše pravděpodobněji k dalším pozdějším přestavbám..."

Měl jsem ještě jisté pochybnosti o tom, jestli je správná úvaha, že dům č. p. 19 se nachází na parcele původního devatenáctého lánu, zvláště když číslování původních františkovských pozemků vůbec neodpovídalo jejich stáří. Ba právě naopak: spíše zde platilo pravidlo, že čím vyšší číslo, tím dřívější vymezení lánu a starší chalupa na něm. Nakonec mne přesvědčila až mapa původního františkovského osídlení sestavená badatelem Franzem Spatzalem z Růžodolu I, kterou jsem téměř náhodou získal. Na všechny lány pan Spatzal přesně podle starodávných panských plánů překreslil umístění chalup a jejich stará čísla. Mapa číslování lánů a domů na nich dodnes znázorňuje to, co ze zbytků původní zástavby lze stále nalézt v terénu. A dům č. p. 19 stojí, jako jeden z mála, na pravé straně potoka. A ten si šplouchá o kořeny stromů v neregulovaném korytě vedle starobylé chalupy, která možná patří mezi nejstarší stavby v současném Liberci. Je ale otázka, kolik černých trámů z původního domu ve stěnách opravdu zbylo. Nakonec je to však jedno, protože otočíme-li se zády ke křižovatce plné aut a koukáme na roubenku mezi stromy, zdá se, jako by byl pořád rok 1658. 

Zdroj: Marek Řeháček - Liberecké zajímavosti - kniha druhá, 2011