Plzeňská restaurace

Podobně jako Havlov, nejstarší liberecká osada vzniklá u přechodu přes Harcovský potok, měla i hoření německá osada, kdysi zvaná Rychemberk, s tržištem v místě dnešního Benešova náměstí, svoje vlastní, tehdy běžné občanské vybavení. Patřily k němu v první řadě kovárny, ale i hostince, především ty, jež se nacházely při staré obchodní cestě procházející Libercem z Čech do Lužice a dále na sever. Tato důležitá komunikace přicházela do Liberce dnešní ulicí Na Perštýně, překračovala Harcovský potok, procházela dolení osadou (Havlovem) a šla dále v trase dnešní Moskevské, kdysi České ulice přes tržiště hoření osady dnešní Frýdlantskou ulicí směrem k Frýdlantu v Čechách.

Jedním z hostinců poskytujícím pocestným občerstvení, byl starý právovárečný dům čp. 13-IV, dnešní Plzeňská restaurace. O něm je písemná zpráva z roku 1592. V té době se nepochybně jednalo o stavbu dřevěnou, podobně jako byly ostatní domy v Liberci. Stál nedaleko tržiště, naproti cestě odbočující ze zemské cesty východním směrem k panskému domu, pozdějšímu zámku. Jeho proměna na zděný dvoupodlažní se uskutečnila v roce 1800 v období bouřlivé klasicistní výstavby. Přestavbu prováděl liberecký stavitel Josef Arnold, majitelem domu byl tehdy liberecký výrobce plátna Ambrož Worf. Dodnes ho připomínají iniciály A. W. umístěné v kartuši pod římsou nad druhým podlažím. Iniciály jsou doplněny kotvou, symbolem Naděje, jedné z křesťanských ctností. Zděný dům už byl situován podélně s ulicí. Má symetrickou dispozici, hlavní vstup se nachází uprostřed mírně vystupujícího rizalitu ukončeného barokním profilovaným štítem.

Ozdobou domu je kamenný portál elipsovitě ukončený, ve vrcholu s klenákem v podobě stylizovaného akantového listu s festony z vavřínu po stranách. Místnost po pravé straně vstupu sloužila původně za řeznický krám a měla vlastní vstup opatřený rovněž kamenným profilovaným portálem, který byl při pozdějších opravách zrušen. V druhé polovině 19. století dostal hostinec pojmenování U Města Vídně. Jeho nájemce Jan Svěcený, zástupce plzeňského pivovaru, nabízel v roce 1912 hostům znamenitou kuchyň, snídani na vidličku, obědy a večeře, pravá rakouská vína přímo ze sudu, nově upravené hostinské pokoje a pochopitelně i vynikající plzeňské pivo. Hostinec byl přejmenován na Plzeňskou boudu (Pilsner Hütte) a toto pojmenování poněkud pozměněné zůstalo dodnes.

Po skončení války převzala hostinec paní Zdeňka Pešanová, pak se stal součástí podniku Restaurace a jídelny. Od roku 1990 je jeho majitelem Ivan Duleba, který při celkové rekonstrukci provedl patrovou přístavbu s vinárnou a terasou pro letní posezení.

Text: Liberecké domy hovoří III. díl, Ing. arch. Svatopluk Technik, rok 1995

Tento dům měl pozoruhodné osudy . Po několikeré přestavbě z něj vznikl počátkem 19. století znamenitý hotel U Dubu, k němuž byla postupně přistavěna ještě dvorní křídla. Tato místa Jsou spojena s počátky libereckého biografu, lóži zde měla liberecká sekce svobodných zednářů.

Necelého půl roku poté, co byl v Paříží bratry Lumièrovými veřejně předveden vynález filmu, mohli i Liberečané spatřit tuto technickou novinku, chápanou tehdy spíše jako kuriozitu, o níž ještě nikdo nepředpokládal, že se vyvine ve svébytný druh umění. Stalo se tak právě v hostinci U Dubu (Zur Eiche, čp. 27-IV) v Moskevské ulici, kde se 5. června 1896 konalo první filmové představení kočovného biografu.

V roce 1923 byle dům přestavěn pro pojišťovnu Union.

(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci,1996)

Hotel Union (počátek 19.století)

Dům čp. 32 - IV, připomínaný poprvé roku 1620, byl několikrát přestavován, zejména na počátku 19.století, kdy v něm byla zřízena hospoda Reichenberger Hof (Liberecký dvůr).
V roce 1863 ho získalo několik "vážených měšťanů, jak uvádí kronikář, a na jeho místě vyrostl třípodlažní reprezentační hotel Union. Podle průvodce z roku 1902 měl 44 pokojů, velký sál, restauraci, café-salon, letní verandu a kuželník, který tehdy nechyběl u žádné lepší restaurace. V roce 1900 odkoupilo hotel město a po devíti letech sem z radnice přestěhovalo knihovnu a přírodovědné muzeum. Z bývalého hotelu se tak stal jakýsi osvětový dům.
Zůstal jím, s příslušnou proměnou, i po druhé světové válce, kdy tu byla nejprve otevřena česká veřejná knihovna, po roce 1948 přejmenovaná na Ústřední městskou knihovnu V. Kopeckého. Přízemí využívalo Divadlo hudby a poezie. Od roku 1965 zde působilo Severočeské loutkové divadlo a Studio Ypsilon. Divadelní provoz si vyžádal různé stavební úpravy hlavně sálku pro 180 návštěvníků, jeviště a přízemí. Když se nepodařilo uskutečnit velkolepý záměr dostavby, zadaptovaly se pro pomocné provozy sousední domy čp.56 a 59 - IV a využít byl také prostor mezi divadlem a Pražskou ulicí.

(zdroj Kniha o Liberci )

Dáme jedno , už asi ne (archiv Jaroslav Reichenberg Karel)

V křivolaké Zámečnické uličce, dnes parčíku mezi Moskevskou a Rumunskou ulicí, vynikal dům s vinárnou Alfonse Manara.

V křivolaké Zámečnické uličce, dnes parčíku mezi Moskevskou a Rumunskou ulicí, vynikal dům s vinárnou Alfonse Manara . Téměř všechny okolní hygienicky nevyhovující objekty padly. Bývalý hotel Ressource na rohu Jezdecké uličky (čp.50-IV) získal novorenesanční podobu v roce 1884. Bývalá v něm restaurace Josefa Lažanského a později obchodní dům firmy Edelstein.

zdroj: R.Karpaš, Kniha o Liberci, 1996

Hostinec "Leopoldine Schotsch´s Gasthaus"

Rumunská čp. 43/14

je příkladem pohostinského zařízení, které měnilo název podle provozovatele. Leopoldine zde působila jen v letech 1911-1913 a podávala v něm klášterské pivo

zdroj: Jiří Bock - Libeercké hospody do konce c.k. monarchie, 2022, str. 111

Jsme tým rodilých Indů a Nepálců a nabízíme vám s láskou připravenou orientální kuchyni. Pro vegetariány máme připravenou pestrou nabídku bezmasých pokrmů. Na své si přijdou také milovníci masa. V nabídce máme kuřecí, vepřové, jehněčí, ryby nebo krevety. Naše kuchyně vám nabídne velmi ostré nebo jemné chutě, takže se nebojte dorazit i s dětmi. Specialitou naší kuchyně je jedinečná pec Tandoori, pro přípravu pokrmů. Díky receptuře jsou pokrmy z této pece jedinečné svou osobitou vůní a chutí.

Rodinné vinařství VÍNO HRUŠKA
Tvoříme víno, které snoubí unikátní terroir a umění osmi generací vinařů

Anenský dvůr (1995)

Historie čtyřpodlažního domu nezvyklého trohúhelníkovitého půdorysu, stojícího u přechodu prastaré zemské cesty přes Harcovský potok, je úzce spjata se známou muzikantskou rodinou Prokschů.
Z ní se nejvíc proslavil učitel hudby Josef Proksch, jenž si s bratrem Antonem otevřel hudební školu. Po Josefově odchodu do Prahy (1830) ji vedl dál samotný Anton, který se zároveň zabýval výrobou klavíru a pianin. Dílnu měl v Lipové ulici, od roku 1877 měla firma Proksch továrnu na klavíry opodál v domě čp.165 - IV. Podnik ale proslavil teprve jeho syn Josef, kterému se podařilo získat pozemek po starém špitálu a postavit zde roku 1890 opravdový palác s reprezentační výstavní a prodejní síní hudebních nástrojů v přízemí. Pojmenoval ho Annhof (Anenský dvůr) na počest své tety Anny Finkové, znamenité klavíristky působící ve Vídni. Dům postavil liberecký stavitel Ferdinand Scholze, sochařská výzdoba je dílem Josefa Elstnera z Liberce. Na návrhu spolupracoval autor projektu radnice vídeňský architekt Franz Neumann. Vynikající novorenesanční stavba, která zakončuje průhled údolím Harcovského potoka, má vstup z dnešní ulice M.Horákové, architektonicky je však více zdůrazněn bývalý vchod do prodejny klavírů na nároží, zdobený dvěma atlanty podpírajícími vysunutý arkýř.
Při opravě střechy v 70.letech 20.století byla necitlivě odstraněna charakteristická věžička na nároží. Po další důkladné rekonstrukci v devadesátých letech zde byla umístěna Česká pojišťovna, Pragobanka a několik dalších podniků.
Od té doby se zde vystřídalo několik nájemců.

(zdroj R.Karpaš a kolektiv Kniha o Liberci,1996)

Restaurace U Splavu

Plischkeho hostinec v ulici Na Bídě