Václav Šamánek
Studoval na německých školách, r. 1872 byl ve Vídni promován na doktora medicíny. Stal se nejprve vojenským lékařem, později si otevřel vlastní praxi. Od 80. let aktivně podporoval kulturní a jazyková práva české menšiny v Liberci a okolí: organizoval zakládání a financování českých škol a spolků, prosazoval používání češtiny v úředním styku, bránil české živnostníky před diskriminací. Roku 1893 byl zvolen do Říšské rady, o dva roky později i do Českého zemského sněmu. V době vyostřené česko-německé konfrontace si svými aktivitami vysloužil uznání od Čechů a vášnivý odpor ze strany libereckých Němců.
Pocházel z české rodiny v Miloticích na Moravě. Protože úroveň českojazyčných škol v regionu byla tehdy špatná, poslali jej rodiče nejprve na německou hlavní školu do nedalekého Kyjova a později na gymnázium ve Vídeňském Novém Městě. Roku 1866 se zapsal na lékařskou fakultu Vídeňské univerzity. Během studií trpěl existenčními problémy, pomoc mu poskytl vídeňský Čech Petr Bílka. Na Vídeňské univerzitě studoval v období let 1866-1867, pak od roku 1867 studoval na vojenské lékařské akademii Josephinum ve Vídni. Roku 1872 byl promován na doktora. Stal se vojenským lékařem nejprve v Praze, později v Liberci u 29. praporu myslivců. (autor článku Miroslav Brožek)
Když měl být jeho prapor přeložen na Bukovinu, využil situace a odešel z armády. Otevřel si soukromou ordinaci ve vlastním domě v ulici Na Svahu 6 a velmi brzy se stal vyhledávaným lékařem nejen pro české pacienty, ale i mnohé Němce. Žáky českých libereckých škol dokonce léčil zcela zadarmo. V Liberci o něm později koloval popěvek:
"V Liberci máme doktora
Němci mu říkají potvora
i páni na radnici.
Však když je Němcům nejhůře,
Šamánek jim pomůže."
ZDROJ:https://old.jizerky.cz/dr-cs/17582-samanek-vaclav.htmlPo smrti Šamánkově převzala dům čp. 64-II obchodnice s textilem paní Barbora Klimešová. Současně byla vyrovnána částka 461 K 74 h pohledávky městské spořitelny v Mnichově Hradišti. Za nové majitelky se uskutečnilo slavnostní osazení pamětní desky dne 28. září 1924. V přízemí domu dále zůstával krámek s českými novinami a časopisy pana Václava Koláře, kterému Šamánek pomohl, když ho pro členství v České besedě propustili z práce. Poskytl mu nejen možnost ubytování, ale vymohl mu i povolení k prodeji novin. Pan Kolář se pak stal i kolportérem českých novin a Šamánkovým pomocníkem. Za okupace ho přiměli příbuzní, aby se uchýlil do bezpečí v Turnově, kde pak se stále připraveným kufrem očekával možnost návratu do Liberce. Toho už se nedočkal a zemřel v Turnově v roce 1942 ve věku 81 let. Zbytek orámování výkladní skříně jeho krámu zůstal dosud po levé straně přízemí Šamánkova domu, jako upomínka na statečného Šamánkova spolupracovníka.
MUDr. Václava Šamánka staršího, tohoto neohroženého a obětavého Čecha, připomíná současným obyvatelům Liberce, kromě již zmíněné pamětní desky na jeho domě v ulici Na svahu, ještě název ulice, v níž je umístěna busta, a náhrobek v urnovém háji libereckého krematoria, který mu zde v roce 1989 upravili vděční členové České besedy. Trvalý památník však představuje také jeho dům v ulici Na svahu č. 6, v němž Šamánek prožil převážnou část svého plodného života v Liberci.
Foto: archív SML
Text: Liberecké domy hovoří II. díl, Ing. Arch. Svatopluk Technik
Menšinový aktivista na Liberecku
V roce 1884 (podle jiných zdrojů již roku 1880) vystoupil z vojska a v Liberci si otevřel vlastní úspěšnou praxi. Volný čas věnoval podpoře české kultury na Liberecku. Za základ svého snažení považoval rozvoj českojazyčného školství. Stal se předsedou České besedy i místního odboru Ústřední matice školské. Úspěšně organizoval finanční sbírky a zajistil stavbu matiční školy. V letech 1883-5 prosadil založení veřejné (tj. městem financované) obecné školy. Roku 1887 zajistil zřízení pokračovací živnostenské školy a o deset let později pokračovací školy pro dívky. Roku 1913 vznikla jeho zásluhou pokračovací škola pro krejčí. Snažil se i o vznik reálného gymnázia, ale vláda jeho založení až do rozpadu monarchie nepovolila, ačkoli byly shromážděny dostatečné finanční prostředky.
Pomáhal i při zakládání českých škol v okolí - např. v osadách Petrašovice, Rašovka (část obce Šimonovice), Popelnice (část obce Šumburk nad Desnou), Frýdštejn a Horní Růžodol.
Roku 1886 založil místní organizaci Sokola a řadu let jej vedl. Stal se předsedou místního odboru Národní jednoty severočeské; v této funkci zajistil zřízení České záložny (1891), která poskytovala financování místním podnikatelům. V Růžodole a Hrádku založil čtenářské spolky.
Velké úsilí věnoval jazykové rovnoprávnosti - faktickému zajištění práva českých menšin na úřední jednání v češtině u soudu, na železnici, na berním úřadě a okresním hejtmanství. K prvnímu sporu došlo již roku 1883, kdy začal vystavovat chorobopisy a úmrtní listy v češtině. Vyvolalo to odpor místních německých lékařů, který vyloučil Šamánka ze svého spolku; jeho právo na vydávání dokumentů v češtině ale potvrdil i zemský výbor. V témže roce prosadil, že nákup domu České besedy musel být zapsán do pozemkových knih česky - jako první takový zápis po 260 letech.
(autor článku Miroslav Brožek)
V německém Reichenbergu se bil za Čechy Moravan Václav Šamánek
2. května 2016 6:35
Je to paradox, ale největší liberecký
Čech Václav Šamánek byl Moravan jako poleno. Narodil se v Miloticích u
Kyjova jako syn kočího a do matrik ho zapsali německy jako Wenzela
Schamanka. To ho později rozčilovalo, takže si v dospělosti prosadil,
aby jeho jméno úřady psaly hezky česky Václav Šamánek.
Díky němu se v době habsburské monarchie ke konci 19. a na
začátku 20. století podařilo Čechům vybudovat národní ostrov v
"reichenbergském" moři. A to bylo docela velké hrdinství, když uvážíme,
že v tehdy pětatřicetitisícovém Liberci žily jen dva tisíce Čechů.
Ti neměli ani svoje školy, nápisy a ani právo používat češtinu při oficiálních jednáních. Právě Šamánek se zasloužil o vznik matiční školy v roce 1883 a také České záložny, která podporovala české podnikatele a řemeslníky.
Stál u zrodu místního Sokola a Klubu českých turistů, byl předsedou 11 českých spolků a působil i ve vrcholné politice - byl zemským a říšským poslancem.
Vždycky se bil za Čechy, prosazoval jejich zájmy, třeba dvojjazyčné nápisy. Jako lékař psal zdravotní dokumentaci v češtině a vnutil úředníkům i první český zápis do ryze německé Zemské knihy. Šlo o koupi pozemku pro stavbu Národního domu - sídla České besedy, dnes hotelu Česká beseda.
Přitom všem byl Šamánek věhlasným lékařem, u kterého se léčili i Němci. Po městě prý koloval popěvek: "V Liberci máme doktora, Němci mu říkají potvora i páni na radnici. Však když je Němcům nejhůře, Šamánek jim pomůže." Měl ordinaci v domě číslo 6 v ulici Na Svahu. Dům stále stojí a Šamánka na něm připomíná deska.
Kameny do oken
Bylo ale dost Němců, které štval, a to natolik, že mu kameny vytloukli okna. Německé noviny Reichenberger Zeitung pak posměšně psaly, že kámen byl větší než díra v okně a kdoví, jak že to bylo. Pak se ukázalo, že na dům hodili útočníci více kamenů a redaktor je popletl nebo možná chtěl poplést.
Šamánek přišel do Liberce v 70. letech 19. století jako vojenský lékař. Oženil se s dcerou poněmčeného obchodníka a člena městské rady Franze Neradta, Hanou. Právě ona byla muži velkou oporou, naučila se česky a postavila se do čela Češek v Liberci a fandila mu v jeho snažení.
"Je neuvěřitelné, kolik toho stihl a udělal. Na druhou stranu je smutné, kolik ho potkalo tragédií a zklamání, ať už v životě veřejném nebo v rodině, a to mu podlomilo i zdraví," poznamenává Hana Chocholoušková, exředitelka libereckého archivu, která se životem doktora Šamánka zabývala v souvislosti se 150. výročím založení České besedy v knize Česká beseda v Liberci.
Podle ní se na jeho zdraví podepsaly spory ve vedení spolku, a hlavně krach České záložny po začátku první světové války.
"Tehdy záložna půjčila větší částky dvěma českým podnikatelům, ale přišla všeobecná krize a dlužníci neměli na splátky. Když se to rozkřiklo, začali lidé hromadně vybírat vklady a ústav se dostal do insolvence. Šamánkovi odpůrci mu to dávali za vinu. Rozhodně za to ale nemohl Šamánek," popisuje Chocholoušková.
Šamánek jako zakladatel záložny
A tak šel a prodal cihelnu a statek v Doubí a utržených 25 tisíc zlatých dal na záchranu záložny. Osud mu ale připravil i osobní rány. Musel se vyrovnat i se ztrátami osobními, například se smrtí svých čtyř z celkem devíti dětí, které se nedožily dospělosti.
Jedna z dcer třeba zemřela na zánět slepého střeva, další na záškrt a spálu. Medicína byla tehdy na takové úrovni, že i když byl lékař, přece jim neuměl pomoci.
Šamánek zemřel v 70 letech na infarkt. Tehdy se říkalo "ochrnutím srdce". Zkolaboval cestou od pacienta. Přál si, aby nebyl uložený do hrobu, ale zpopelněný.
A protože tehdy v katolickém Rakousku-Uhersku žádné krematorium nestálo, museli jeho tělo převézt do německé Žitavy. Popel jeho příbuzní uložili do rodinné hrobky v Liberci.
A tragédie rodiny pokračovala i po jeho smrti. Jedna ze snach si sáhla na život, když letecká puma zabila její dceru, syn Václav spáchal sebevraždu, protože neunesl smrt otce a problémy v rodině.
Šamánek má v Liberci ulici
Šamánkovo jméno nese v Liberci ulice a v ní bychom našli i bronzovou bustu od německého sochaře Karla Kolaczka. Další busta zdobila Šamánkovu síň v tehdejší České besedě (dnes v hotelu Česká beseda) v Liberci.
Podle pamětníků byl doktor Šamánek sice rebel, ale nesmírně noblesní a šlechetný člověk. Patřil sice do střední vrstvy, ale nikdy nezapomínal na chudé. Svědčí o tom i příhoda, kterou zapsal Josef Heptner.
Toho totiž hned při prvním osobním setkání Šamánek rozdrtil v kulečníku. A nebylo to zadarmo.
"Netrvalo ani tři čtvrti hodiny, kdy jsem měl tři partie karambolové padesátky prohrány," píše Heptner. "Z toho si nic nedělejte, těšil mě vítěz, když jsme dohráli, a vrchní číšník namarkýroval mi tři prohrané partie. Chtěl jsem mu zaplatiti, ale on ukázal, že peníze dostane pan doktor. Víte, pane asistente, vmísil se dr. Šamánek do rozhovoru, potřebujeme opatřiti chudým dětem teď na začátku školního roku knižní a jiné školní potřeby. Mnoho jich musíme v zimě ošatiti, prostředků nemáme mnoho, tak takovýmhle způsobem rozmnožujeme svůj školní fond na podporu té drobotiny. Je to tedy asi váš první příspěvek a doufám, že zahrajeme si ještě mnohokráte," vzpomíná Heptner.
A Šamánek vedl k charitě i svoji rodinu. Dokazuje to i jeho smuteční parte. "Místo květin buďtež laskavě věnovány příspěvky ku zmírnění lidské bídy," stojí na něm.
Autor: Milada Prokopová
Zdroj: https://www.idnes.cz/liberec/zpravy/vyroci-smrti-a-narozeni-bojovnika-za-prava-cechu-vaclav-samanek.A160429_154228_liberec-zpravy_tm
PRVNÍ PRAPOR SOKOLA LIBEREC
Touha libereckých po vlastním praporu byla o valné hromadě dne 20. prosince 1886, která byla ustavující, ještě příliš živá, a tak bratr Nedbal vyzývá přítomné ke sbírce na pořízení praporu. Sám, také hned dává celé tři zlaté. Sešlo se ten večer na prapor 11 zlatých a 44 krejcary. Pak nastává klid. Snad nastalo uklidnění proto, že bratři první čas smířili se se stanovami, podle kterých nesměli míti kroj ani prapor. V roce 1893 byly však potvrzeny stanovy, ve kterých článek 29. uvádí již:
"Jednota užívá stejnokroje podle vzoru Sokola Pražského a má též svůj prapor a hudbu, jichž při veřejných vystoupeních užívá."
Osm roků klidu a mlčení o praporu ukazuje se klidem vynuceným, neboť již v roce 1894 jest v jednatelské zprávě sdělení pro valnou hromadu, že několik vlasteneckých dam pořídí jednotě prapor, který bude 6. května při veřejném cvičení jednoty slavnostně odevzdán. A zpráva se splnila. Správní výbor dává příkaz bratru Jeřábkovi, aby ustavil zábavní výbor. Cvičitelský sbor schází se s kroužkem dam, aby všechny podrobnosti slavnosti tak významné se projednaly a připravily.
Prapor na tehdejší dobu je výtvarnicky opravdu vkusný. Na straně bílé je technicky bezvadně vyšit letící pták sokol. V rozích lipové ratolesti. Pod sokolem alšovským písmem vyšito heslo: "Tužme se!". Druhá strana praporu jest červená. V kruhu ušlechtilým písmem, prostým vší banálnosti, je nápis "Tělocvičná jednota Sokol v Liberci". Uprostřed jednoduchou, ale výraznou linkou kreslený český lev. V rozích opět Lipové ratolesti. Rozvržení písma i kázeň umělecká při umístění kreseb dokazují a dávají tušiti, že tvůrcem návrhu na prapor byl jistě, ne-li některý z tehdejších pražských umělců - aspoň řádně a odborně školený kreslíř. Prapor byl zhotoven firmou Jana Trenkwalda v Praze. Bohužel schází nám v archivu přesné záznamy o podrobnostech. Nevíme kolik prapor stál, kdo byl jeho navrhovatelem. Neznáme ani jména všech dam zúčastněných na tomto ušlechtilém daru jednotě. Víme jen určitě, že matkou praporu byla choť starosty Jana Šamánková a její zástupkyně Bety Schützová (odstěhovala se do Ameriky a jejímuž ještě později posílala jednotě pozdravy dolary podtržené). Kmotrami praporu byly Anna Mettalová, choť obchodníka se suknem, dnešního našeho nejstaršího člena a Marie Šulcová, choť známého majitele strojnické dílny v Liberci. Při slavnosti bylo ale též osm družiček. Jejich monogramy jsou v rozích praporu vyšity. Takže jména těchto nemůžeme přesně zjistiti. Víme jen, že mezi nimi byly Žofie Švedlerová (provdaná Vaňurová), Emma Šulcová (provdaná Mrázová), A. Imlaufová (t. č. České Budějovice) a Henčlová. Snad tento článek dá podnět všem, ještě dnes žijícím a rozprchlým do neznámých nám krajů, aby napsali, co v paměti jim z těchto dob zůstalo. Těžiště práce se zhotovením praporu bylo mimo Sokol, a proto si vysvětlujeme toto prázdné okénko v našem, jinak tak obsáhlém archivu.
Slavnost
rozvinutí praporu byla jistě jednou z největších událostí české menšiny
liberecké. Však byla vykonána s okázalostí tehdejších zvyklostí ceremonielu. O 10. hodině dopolední bylo začato se
svážením kmoter a družiček. Neobešlo se to bez výtržností, neboť družičky
přepásané širokou trikolorou, byly vezeny i přes náměstí, kde buršáci
mívali své korso. A trikolora tenkráte dovedla vnésti "život" do ulic. Po
přivezení družiček a kmoter jelo se pro matku praporu. Zastupovala ji B.
Schützová. Když vše bylo shromážděno, promluvila za družičky slečna A. Imlaufová,
pak po řeči paní Schützové převzal prapor s díkem místostarosta jednoty bratr
Komárek. Byly také zatlučeny hřeby. Bližší zprávy o těchto nemáme. Poté vykonal
slib praporečník bratr Antoš. Slavnostním řečníkem byl bratr dr. Josef Scheiner,
jednatel ČOS, který promluvil o významu praporu. Z jeho přítomnosti v Liberci
jest patrno, že i ústředí přikládalo velký význam a důležitost radostné
slavnosti jednoty.
Slavnosti zúčastnili se i jednoty sokolské z okolí, ba i míst vzdálených. Přítomni byli zástupci jednot: Český Dub, Držkov, Hamry, Huntířov, Jičín, Nová Paka, Mnichovo Hradiště, Jaroměř, Mladá Boleslav, Praha, Vinohrady, Žižkov, Břevnov. Zdravice došly od bratra doktora Podlipného, od jednoty sokolské Vídeň. Střešovice, Jilemnice, Nový Bydžov, Velvary, Duchcov, Vyšehrad. Pozdrav poslali bratři: starosta doktor Šamánek, který dlel ve Vídni na říšské radě, Weigelt z Vinohrad, Janďourek z Lomnice nad Popelkou, Viewegh z Turnova, Marek z Jablonce nad Jizerou, Kunrát z Plzně a Epstein - Týnecký.
Po slavnost, která vyvrcholila odpoledním veřejným cvičením, byl prapor uschován u bratra starosty. Ozvěna této jistě radostné slavnosti ozývá se i v jednatelské zprávě roku 1895, kde bratr Císař vzpomíná té chvíle, "kdy nad hlavami našimi po prvé zašelestil vlastní náš prapor".
Nyní však nastaly teprve trampoty. Poněvadž na praporu byl vyšit český lev, podobný lvu ze zemského znaku království českého, muselo tedy býti o povolení k veřejnému používání praporu žádáno. Poslala se petice do kabinetní kanceláře 5. března 1895. Úřady asi přiliž nepospíchaly s vyřízením, neboť ve schůzi únorové roku 1896 - tedy skoro za rok, hlásí bratr starosta Šamánek, že žádost leží v ministerstvu vnitra a že při nejbližším pobytu na říšské radě postará se o urychlení jejího vyřízení. Až zase 11. května 1896 projednávalo se došlé vyřízení ministerstva vnitra, které prapor nepovolilo. Liberecký magistrát podával vyrozumění o tom v jazyku německém a toto porušení jazykových práv mělo vzápětí rozhodný a energický protest, podaný na místodržitelství starostou dr. Václavem Šamánkem. Jest ukázkou nebojácnosti a důsledné obrany práv jazykových i za tak těžkých okolností, v jakých Sokol žil. Zněl:
"Veleslavné c. k. místodržitelství v Praze! Vrátiv se z říšské rady přesvědčil jsem se, že veleslavné c. k. místodržitelství proti sterým (mnohým) stížnostem našich českých spolků nedovedlo § 19 ř. z. a ani ministerské nařízení ze dne 19. dubna 1880 u zdejšího magistrátu v platnost uvésti. Vraceje přiložený dopis ze dne 22. dubna 1896, č. 10197 žádám slušně, by byl mi dodán v jazyku českém, an jednací řeč spolku našeho je česká.
V Liberci 16. února 1896. Václav Šamánek, starosta."