21.8.1968 v Liberci 

Devět mrtvých, 45 zraněných, tanky v centru města a zbořené podloubí. Tak vypadal 21. srpen roku 1968 v Liberci.

Pomník obětem okupace 1968 v Liberci

Liberec, Náměstí Edvarda Beneše, budova radnice

"Uctíme jejich památku, která nikdy nesmí vymizet z naší paměti. Přijdeme tam se zaťatými pěstmi a zuby. Slibme si, drazí přátelé, že před majestátem jejich tragické a zbytečné smrti zachováme rozvahu a důstojnost. Nikdo se nebude stydět za slzu, protože to bude i slza vzdoru a pečeť na slibu, aby se podobná tragédie již nikdy nemohla opakovat."

Svobodný Vpřed, ranní vydání 24. srpna 1968

V jednotlivých článcích tankového pásu se zrcadlí otisk devíti jmen obětí srpnového vpádu okupačních vojsk do Liberce, které zahynuly nebo byly smrtelně zraněny 21. srpna 1968.

Rudolf Starý (63 let)
Bohumil Kobr (72 let)
Stanislav Veselý (44 let)
Josef Fialka (65 let)
Zdeněk Dragoun (19 let)
Jindřich Kuliš (25 let)
Miroslav Čížek (23 let)
Vincenc Březina (67 let)

S nápadem na pomník přišel v roce 1990 jeden ze zakladatelů Občanského fóra v Liberci Miroslav Bernard. V srpnu 1968 byl jedním z těch, které sovětští okupanti dávkou z kulometu postřelili. Proto je poslední článek tankového pásu beze jména. Jak říká Miroslav Bernard, je to článek za něho. Tankový pás je ulit z bronzu. Když jej v roce 1990 sháněl, přinesla jedna z dárkyň Janského plaketu za dárcovství krve - se slovy Krev za krev.

Krev za krev! Na pomník dala žena Janského plaketu

Liberec – Ani korunu na pomníček obětem srpna 1968 nedostali jeho autoři od státu nebo města. Složili se na něj před lety obyčejní lidé, ti, co si přáli, aby se na devět mrtvých a 47 zraněných nikdy nezapomnělo.

Tankový pás z bronzu a se zrcadlově otisklými jmény obětí okupantů je umístěný na čelní straně liberecké radnice. Jeho autor je zdejší sochař Jiří Gdovín. Slavnostně byl odhalen 21. srpna 1990.

"Nápad vytvořit pomník obětem jsem nosil v srdci od roku 1968. Po pádu socialismu jsme vyhlásili sbírku. Lidé nám nosili, co měli, někteří uřízli i kus měděné trubky ze střechy," zavzpomínal po 43 letech od vpádu okupantů Miroslav Bernard. "Jedna paní nám přinesla i bronzovou Janského plaketu. Když jsem ji odmítal s tím, že to dostala za dárcovství krve a ať si ji nechá, vnutila nám ji se slovy – krev za krev," dodal.

Poslední článek tankového pásu je beze jména. Jak podotkl Bernard, je to článek za něho, který dostal od okupantů hned tři dávky a měl dlouho smrt na jazyku.

zdroj:https://liberecky.denik.cz/zpravy_region/krev-za-krev-na-pomnik-dala-zena-janskeho-plaketu.html

Občane Liberce – vlastenče českého severu!" Před 56 lety vstoupili okupanti do města

• Tauchman Jaroslav
• 21. Srpen, 2024

Přesně před šestapadesáti lety vstoupila na území Československa vojska Varšavské smlouvy, aby zastavila vlastní československou cestu k demokratičtější a spravedlivější společnosti. Do Liberce přijely tanky okupačních armád v noci na středu 21. srpna 1968 a ihned zde narazily nejen na odpor zdejších obyvatel, ale zároveň s sebou přivezly neštěstí a smrt. Jejich přítomnost si pak vyžádala devět mrtvých a pětačtyřicet zraněných.

Liberec byl jedním z prvních měst, která pocítila sílu okupace "spřátelených armád". Zároveň je druhým městem po Praze, kde bylo nejvíce obětí okupace. Těžká technika i vojska Varšavské smlouvy do něj vstoupily již nad ránem.

Důvodem pro zásah vojsk pěti armád pod sovětským velením byl politický vývoj v tehdejším Československu, který usiloval o vlastní, demokratickou cestu k socialismu, označovaný jako tzv. Pražské jaro.

Již v nočních hodinách došlo v Liberci k prvním konfliktům mezi okupanty a mladíky, kteří vylezli na lešení, které tehdy obklopovalo libereckou radnici. V následujících dnech se počet obětí rozrostl na devět. Jejich památku připomíná stylizovaný tankový pás s jejich jmény umístěný na liberecké radnici.

V následné reakci na okupaci a kolaboraci části českých představitelů s okupanty vznikla mezi Liberečany nebývalá jednota a odhodlání, kterou vyjádřilo například 44 tisíc podpisů (z tehdy zhruba 80tisícového města) na petici odsuzující okupaci i kolaboranty.

zdroj:https://www.nasliberec.cz/2024/08/21/obcane-liberce-vlastence-ceskeho-severu-pred-56-lety-vstoupili-okupanti-do-mesta/?fbclid=IwY2xjawEy4YxleHRuA2FlbQIxMQABHfXWpVJHJKukmZb0eT5zKVwlxezN8xa1dGjWB9GlpLGGEG3AOa6kSnF3IQ_aem_t5R0beEQuHhqaV_UAPKpxQ

MŮJ PŘÍBĚH /21.8.1968

Den, který se nedá už nikdy zapomenout.

Jsem jablonečák, a do Liberce jsme s Otou Pečenkou, mým kamarádem tenkrát jeli stopem, protože v Jablonci jsme stáli na čáře před Jizerou, čekali na kolony ruských tanků a furt se nic nedělo. Někdo v davu řekl, že to jezdí všechno přes Liberec, tak jsme neváhali a jeli, Stopem proto, protože ten den se nikam nedalo tradičními spoji rychle dostat.

Když jsme tam dorazili, tak jsme chvíli stáli dole na Fugnerce u tramvají a koukali na tanky jak se valí seshora po dnešní Lipové ulici od radnice a řekli jsme si že jdeme na náměstí, že tam bude živo. Když jsme tam došli, bylo plné náměstí lidí a samozřejmě nejvíce jich bylo před hotelem Radnice, kudy to všechno odleva od Sokolské kolem divadla a Radnice - a pak dolů do Moskevské valilo...tank za tankem !!

No a jak jsme se taky prodrali dopředu,abychom toho viděli tak jsme uviděli jako na objednávku. Prostě správné místo ve správný čas a hlavně NÁHODA. Vše se událosnad během 10 minut co jsme na náměstí k Radnici dorazili.

Tank v koloně v rozestupu asi 30 metrů normálně jel, lidi kolem řvali a hrozili, a co si pamatuju, jakoby dostal najednou smyk na kolejíchn nebo čert ví zdali úmyslně, což si myslím že ne, se stočil prudce vlevo a v jízdě zajel do podloubí, kde stáli bohužel i lidi.

To se ještě nic tak moc nědělo, ti co tam stáli asi stačili uskočit jen úlek, ale my a celé náměstí začalo řvát a "pěstičkami" hrozit. Tank chvíli stál na místě, podpěrné sloupy byly pryč, jinak vše drželo zatím docela pohromadě a pak začal pomalu couvat, vyjíždět.

No a jak odcouval, najednou se celá přední stěna až po druhé patro sesunula k zemi a zasypala plno lidí kteří furt stáli pod podloubím i u domu vedle....hlavně mladé kluky kteří chtěli být hodně blízko, tenkrát se jim říkalo také chuligáni..!

Poklop se po zastavení stroje otevřel a vylezl, tedy vykoukl tankista a čuměl na to, co to provedl a co se vlastně stalo. V tu ránu ale dostal cihlou do hlavy (do tankistické kukly)od někoho z davu a radši rychle zapadl zase do díry pod poklop. Když vylezl, což bylo asi za 15 vteřin, měl v ruce samopal. Celé náměstí jsme v tu chvíli hledali úkryt na zemi a za autama na přilehlém parkovišti. My jsme taky, pamatuju skočili za nějakého Moskviče a lehli na zem. Slyšeli jsme dávky ze samopalu, a když jsme jen očkem a mezírkou vykoukli skrze okna auta viděli jsme jak má samopal nad hlavou a střílí, ale do vzduchu.. někdo pak tvrdil že do lidí, ale to není pravda. To jsme tedy ani neviděli ani to nikdo později netvrdil...

No a zavřel se poklop, asi tak po minutě, tank zaburácel trhnul sebou, popadaly z něj zbytky cihel a zdiva a odfrčel Moskevskou podle Fotografie pryč, zřejmě na Prahu za ostatními.. Moc dlouho se nezdržel, a to co natropil, ho vůbec nezajímalo. Kolona tanků prostě jezdila dál...

--------------

Já myslím dodnes, a pak se i povídalo že ruský kluci kteří v podstatě museli jen poslouchat v tanku byli unaveni, jeli celou noc odkudsi z Německa a prostě nepozorností, únavou mikrospánkem, nebo nevím proč se to stalo, se to prostě stalo. Podle mne a tenkrát po vystřízlivění i podle většiny to nebylo úmyslné. Byly tam velké, kluzké dlaždice, koleje, i mezi šoféry tanků prý byli nováčci kteří toho moc ještě neuměli, k tomu okolnosti a vypětí se stresem udělaly své.

Další věc je ještě potom ty sanitky a zranění pod podloubím i mrtví, viděli jsme to na vlastní oči jak je hlavně ti tkzv. grázlové a chuligáni jako jediní, nebojácně vyhrabávali a nosili zpřelámaný a v krvi do sanitek, jak hadrové panáky. 😞

Taky v té době, v tom dni zastřelili na Radnici toho zedníka na lešení, co hodil seshora na kolonu prkno, a z gaziku za tankem jeli nějaký oficíři a jeden z nich ho viděl a z auta ho na lešení zastřelil. (to jsme ale neviděli). Dlouho, možná ještě dnes tam furt byla kytka na zdi...

Mirek Fotočas. - to bylo tenkrát, když nám bylo už měsíc 18/ let !!

Abychom nezapomněli..

V roce 2018 jsme uspořádali k srpnu 68 výstavu. Tenkrát jsme posbírali od Vás, naši milí, fotografie z vašich archívů. Za to děkujeme. Ani jsme netušili, jak to bude aktuální.

Proto zařazujeme i text k tehdejší výstavě...

Před padesáti lety, v noci z 20. na 21. srpna, vpadly do Československa bez vědomí vlády armády pěti států Varšavské smlouvy. Důvodem pro invazi tři čtvrtě miliónů vojáků a tisíců tanků byla údajná kontrarevoluce, která od dob maďarských událostí v roce 1956 děsila Kreml i ostatní vůdce zemí východního bloku. Lež však měla zakrýt skutečný důvod invaze, kterým bylo zachování tehdejšího geopolitického rozdělení světa.

Úkolem této výstavy není řešit turbulence celosvětové politiky, ale připomenout tragické následky, které měl tehdejší boj velmocí na obyvatele jednoho města ze severu Čech. Jednadvacátý srpen pro Čechoslováky nadějného roku 1968 je jen nepatrným časovým úsekem v dějinách Liberce, znamená však jeho nejtragičtější den. Devět lidí přišlo o život, šest z nich zemřelo na následky poranění střelnou zbraní, tři nepřežili zasypání sutí z polozbořeného domu na dnešním Benešově náměstí. Celkem bylo zraněno padesát osob. Po Praze a Brnu měl Liberce třetí největší počet obětí tzv. internacionální komunistické pomoci, jak se vpádu vojsk oficiálně říkalo.Z celorepublikové statistiky vyplývá, že od 21. srpna 1968 do 3. září 1968 bylo okupanty zabito 72 československých občanů, 267 jich bylo zraněno těžce a 442 lehce. Nejméně dvě desítky ženy byly znásilněny či pohlavně zneuctěny.

Nejhorším důsledkem okupace, která se stala černým dnem naší novodobé historie, byl morální marast, do kterého společnost po roce 1968 upadla a kterého se docela nezbavila ani třicet let po tzv. Sametové revoluci. Fotografie na této výstavě se snaží atmosféru hektických a tragických dnů srpna roku 1968 připomenout. Některé z nich jsou notoricky známé, jiné, autor výstavy fotograf a pedagog Šimon Pikous, představuje na veřejnosti úplně poprvé. U mnohých se vedou spory o jejich autorství a většina z nich není technicky dokonalá. Není to podstatné. Nejdůležitější je, že vůbec vznikly. V tom jsou jedinečné.Padesát let, které od těchto událostí uplynuly, je dlouhá doba. Svět se z gruntu změnil. Přesto bychom neměli na zbytečně mrtvé tragických srpnových dnů 1968 zapomínat. Připomínají nejen nenaplněná očekávání toho roku, ale také pocit dříve netušené obyčejné lidské pospolitosti. V dnešní rozhádané době je to patrně největší dědictví 21. srpna 1968.

Jan Šebelka 2018