Doprava zpráv prostřednictvím poslů sahá až do samých počátků kulturních dějin lidstva. Zprvu příleži tostná kurýrní spojení se u nejvyspělejších starověkých národů postupně přeměňovala v organizovanou a pravidelnou službu, o níž podávají svědectví archeologické nálezy a staré letopisy. V berlínském poštovním muzeu je např. 2500 let stará, na papyru psaná tzv. časovka, která dokumentuje organizaci dopraw Zpráv ve starém Egyptě. Marco Polo se zmiňuje o čínských poslech, pro něž byly v určitých vzdálenostech připraveni čerství koně. V rozlehlé Perské říši se pro tyto účely stavěly při hlavních cestách dokonce zvláštní domky. Víme například, že na 2500 km dlouhé silnici ze Sard do Súz bylo 111 takových stanic. Pěší posel absolvoval tuto namáhavou trasu za 90 dní, jízdní ji zvládl za 5 - 7 dní. Zvlášť vysoké úrovně a specializace dosáhla doprava zpráv v římském impériu. V říši, nad kterou slunce nezapadalo, mělo dopravní spojení kl Čový význam. Však také termín pošta pochází z latinského posta, jež vzniklo zkrácením dvou slov: statio posita - stálé stanoviště. Tak se označovala pravidelně situovaná místa podél římských silnic, kde si poslové mohli vyměnit koně (po absolvování asi tří hodin cesty) nebo si odpočinout (po celém cestovním dni).

Také v našich zemích se termínu pošta užívalo asi od první poloviny 16. století pro označení stanovišť kde se přepřahali koně jízdních poslů, dopravujících zprávy panovníkovi. Pravidelné spojení s panovnickým dvory a nejvyspělejšími středisky obchodu na západě a jihu Evropy začali organizovat členové šlechtického rodu Taxisů. Maxmilián I přistoupil na návrh Františka Taxise, že pro něj zřídí pravidelnou a bezplatnou dopravu zpráv z Vídně do Nizozemí, když získá dědičné právo na provozování této poštovní linky a všechny příjmy, které z toho poplynou. Hrabě Taxis tak od prvního březnového dne roku 1509 stanul v čele právě vznikajícího a jím organizovaného poštovnictví. Byla to služba nejen potřebná, ale také výnosná, neboť ji kromě panovníka využívali i ostatní šlechtici a bohatí kupci. Není divu, že se utěšeně rozvíjela a Taxisové brzy získali monopolní postavení v přepravě dopisů a balíků do velké části Evropy. Vídeňský dvůr spojili s Bruselem a přes něj s francouzským i španělským dvorem, dále s Neapolí, Římem, Veronou a jinými místy. Roku 1526 pověřil Ferdinand I. nejvyššího poštmistra Antonia Taxise zřízením pravidelného spojení mezi Vídní a Prahou. Úkol realizoval jeho synovec Ambrož Taxis, první pražský a zároveň také první český poštmistr.

O několik let později bylo zřízeno poštovní spojení ve směru Praha - Plzeň - Řezno a další po tzv. kladské silnici z Prahy přes Náchod do Slezska. Všechny tři linky fungovaly zprvu nepravidelně a podle momentálních potřeb, stejně tak jako později zavedená čtvrtá hlavní trasa, vedoucí po tzv. saské silnici podél Labe do Drážďan. Kromě toho existovalo v 16. a I7. století několik desítek příležitostných spojů. Mezi nimi je roku 1631 poprvé uvedeno i spojení do Lužice po trase Praha - Mladá Boleslav - Liberec - Frýdlant. Přestože O něm neznáme žádné podrobnosti, můžeme si být téměř jisti, že sloužilo předávání zpráv souvisejících S vojenskými operacemi na českolužickém pomezí v době třicetileté války.

Císařským patentem z roku 1722 převzal organizování poštovnictví stát. Tím se stal bezpředmětný téměř sto let trvající spor mezi Českou zemskou komorou, která financovala udržování všech poštovních spojů, třebaže výnosy z poštovného plynuly z větší části do pokladny nejvyššího dvorského poštmistra Paara. Zájem státu na zkvalitnění a rozvinutí služeb se odrazil i v množství poštovních stanic. Zatímco v roce 1720 jich bylo v Čechách 47, po dvaceti letech stoupl tento počet na 87 a dále se zvyšoval. Od roku 1751 mezi nimi figurovala také řádná stanice v Jablonném v Podještědí, ležící na starém poštovním kurzu Drážďany - Budyšín - Žitava - Praha, zřízeném patentem saského kurfiřta už 4. října 1689. Sem musel pěší posel donášet jednou týdně několik málo psaní odesílaných z tehdy jen třítisícového Liberce, který ještě neměl stálou poštovní službu. Teprve roku 1785 byla v Liberci na základě dvorského dekretu z 11. února 1784 zřízena sběrna poštovních zásilek, které posel z Jablonného jednou týdně odvážel. Zřizováním takovýchto sběren chtěl stát zpřístupnit poštovní služby širšímu okruhu uživatelů a čelit tak konkurenci formanů, kupců a jiných "poštovních podloudníků", kteří přes neustále opakované zákazy přepravovali za levnější peníz značnou část zásilek zejména pro nižší vrstvy.

Tereziánské a pak josefínské reformy, zaváděné s cílem povznést hospodářskou úroveň habsburské monarchie, poskytly příležitost k urychlení rozvoje historicky sice nedůležitého, ale vzmáhajícího se Liberce. Zřízení tzv. regulovaného magistrátu v roce 1791 potvrdilo jeho vzestup mezi nejvýznamnější česká města. V této souvislosti byl císařským dekretem ze 14. února 1791 povolen odklon žitavského poštovního kurzu do Liberce a posléze byl jmenován i první liberecký poštmistr. Příležitosti se chopil bývalý městský "zkoušený a místopřísežný chirurgus" Franz Franke, který si 12. března 1791 otevřel poštu v dnes již zbořeném domě čp. 5-I ve Střelecké ulici (5. května, vedle KB). Podnikavý Franke, který se sňatkem s bohatou nevěstou vyšvihl mezi místní honoraci, si o rok později začal stavět dům čp. 20-V v Panské ulici (8. března), hned vedle vrchnostenského správce. Sem, do právě vznikající čtvrti nejbohatších a nejvlivnějších měšťanů, pak V roce 1795 přenesl i poštovní úřad.

Jak tehdy pošta fungovala? Každý čtvrtek a neděli vyjížděl v pět hodin odpoledne jízdní posel z Prahy do Jablonného, objel i Rumburk, Nový Bor a Liberec a opět se v neděli nebo ve čtvrtek dopoledne vrátil do Prahy. Jízdní vozová pošta měla stejnou trasu. Opouštěla Prahu ve středu časně ráno a v sobotu odpoledne se navracela zpět. Byla součástí poštovního spoje Vídeň - Praha - Liberec - Zhořelec - Berlín. Rozšiřující se provoz na žitavském kurzu si vyžádal od roku 1816 zavedení nové poštovní linky po císařské silnici, stavěné postupně od Prahy a končící zatím v Hodkovicích. Po jejím prodloužení až do Liberce (1826) mohly být zavedeny lehké poštovní dostavníky, díky nimž se cesta do hlavního zemského města zkrátila na 15 hodin.

Jedenkrát týdně ve čtyři hodiny odpoledne vyjížděl elegantní černožlutý vůz s párem koní od libereckého zámku a v 7 hodin ráno dorazil na pražskou hlavní poštu. Na kozlíku seděl postilion v uniformě sestávající z třírohého klobouku se štětkou, červeného fraku, bílých kožených kalhot a vysokých jezdeckých bot. Na ozdobné šňůře měl zavěšenu trubku, která dodnes zůstala symbolem pošty. Její zvuk upozorňoval všechny povozy, že mají uhnout z cesty, mýtným přikazoval zvednout závoru a poštmistrům na průběžných stanicích ohlašoval příjezd. Každý postilion musel ovládat všechny služební signály, odlišné pro řádné pošty, spěšné pošty i zvláštní jízdy. Jejich nedodržení bylo pokutováno. Na výměnu koní měl vyhraženo deset minut, v noci pak čtvrthodinu. Postilioni byli obecně ctěni, neboť přicházeli do styku s vyššími vrstvami, a oblíbeni, protože přinášeli nové zprávy i do míst vzdálených rušného života. Upomínkou na tyto nostalgické časy je socha postiliona V nice na nároží hlavní pošty.

Na mapě dostavníkových kurzů z roku 1827 jsou zachycena i dvě pravidelná spojení vedoucí z Liberce opačným směrem: první do Žitavy a druhé do Zhořelce s pokračováním na Berlín. O deset let mladší PostKarte von Bohmen má na třech základních kurzech zakresleny poštovní stanice v Hodkovicích nad Mohelkou (se sběrnou v Jablonci), Liberci a Frýdlantu. Sběrny dopisů, a podle Ressela už i poštovní stanice, byly také v Chrastavě a Hrádku nad Nisou, hrádecká ale spadala pod kurz vedoucí přes Jablonné. Sběrna v Českém Dubu kupodivu zakreslena není. Chybějí i některé kurzy, např. Praha - Litoměřice - Česká Lípa - Jablonné v Podještědí - Chrastava - Liberec, zavedený roku 1836.

Když císařská silnice dospěla roku 1834 až na zemskou hranici k Závidovu, byly i na této trase nasazeny místo původních vozů lehké dostavníky. Později (od roku 1854) jezdil mezi Libercem, Frýdlantem a Zhořelcem koník táhnoucí dvojkolku tzv. kariolové pošty.

Ve čtyřicátých a padesátých letech 19. století už bylo možné odjet z Liberce do Prahy každý den. Jenže zlatý věk dostavníků se nachýlil, jakmile se o slovo začala hlásit železnice. Nejprve se na severu Čech objevila Ústecko-drážďanská dráha (1851), která dala přechodně vzniknout novému poštovnímu kurzu Děčín - Česká Kamenice - Nový Bor - Liberec. Po osmi letech však koleje dorazily i pod Ještěd a liberecká pošta začala psát novou kapitolu.

Nový dopravní prostředek spolu s progresivními reformami konečně umožnily poště stát se tím, čím je dosud: univerzálním, snadno dostupným a levným prostředkem komunikace mezi lidmi. Zákazy činnosti soukromých poslů se postupně stávaly bezpředmětnými, protože poštovní spojení bylo od té doby nejvýhodnější a během druhé poloviny 19. století doznalo ještě řadu vylepšení a rozšíření základních služeb. Není možné se jimi podrobně zabývat, a tak vyjmenujme aspoň ty nejdůležitější. Už od roku 1850 byly zavedeny poštovní známky a poukázky. Následovaly dobírky (1860), spěšná psaní (1861) a korespondenční Jístky (1869). Od roku 1865 dodnes platí odstupňování poštovného podle váhy. V roce 1870 vyšel zákon na ochranu listovního tajemství a o čtyři roky později začala být mezinárodní spolupráce koordinována v rámci Světové poštovní unie. Od roku 1883 existují poštovní spořitelny. Výrazně se rozrostl počet poštovních stanic, které převzaly i služby telegrafu a telefonu. Ke konci století už neměla pošta daleko k dnešní struktuře a organizaci. Tento zásadní obrat výstižně charakterizuje téměř sto let stará poznámka: "Již roku 1862 císařským nařízením vyňato poštovnictví z moci ministra financí a přiděleno ministru obchodu, čímž zcela jasně vyjádřeno, že nejsou tu pošty k tomu, aby z nich stát měl výdělek, nýbrž aby sloužily obchodu..", z něhož měl stát prostřednictvím daní ještě větší výdělek, mohli bychom dodat.

Liberecký poštovní úřad byl zestátněn 9. března 1859, ale trvalo ještě skoro tři roky, než se vystěhoval z domu posledního neerárního poštmistra Johanna Winziga do bývalého hotelu Radnice. Od října 1864 pak přesídlil do dvou domů někdejší panské správy, čp. 2 a 3-V na Zámeckém náměstí. Pro "postbureau" bylo třeba přistavět nádvorní stáje a rozšířit tehdy ještě jednopatrové domky směrem do dnešní Palachovy ulice. V sedmdesátých letech dostaly oba objekty nástavbu patra a podobu, jaká je zachycena na druhém snímku vlevo. Poštovnímu úřadu sloužil i dům stávající v místech dnešní prodejny automobilů, ale ani to vše nestačilo rozšiřujícímu se provozu, a proto se začalo uvažovat o stavbě vlastní specializované budovy.

Ta byla postavena v letech 1889-92 a dodnes slouží jako hlavní pošta. Kromě ní fungovaly ještě dvě pobočky, na nádraží a u soudu. Poštovní úřady vznikaly i v okolních obcích a do konce století jich bylo na Liberecku dvanáct: Kateřinky (1852), Vratislavice (1864), Dlouhý Most (1867), Stráž n. N. (1872), Machnín (1879), Harcov a Rochlice (1892), Františkov a Horní Růžodol (1894), Radčice a Ruprechtice (1895) a konečně Nové Pavlovice (1898). Následovaly další a před první světovou už byla síť poštovních úřadů v podstatě hotova. Další vývoj znamenal především zkvalitňování služeb a zrychlování dopravy. Koně, kteří měli stáje ve Frýdlantské ulici pod dnešní uměleckou školou, byli během první republiky postupně vystřídáni automobily. Garáže a dílny stávaly na dvoře dnešní policie v Pastýřské ulici. Jinou technickou novinku představovala letecká pošta. V roce 1947 sloužilo obyvatelům Liberecka celkem patnáct pošt. Integrováním obcí Se jejich počet začal zmenšovat a tento trend trvá dodnes. Například místo původní ruprechtické a pavloVické pobočky byla otevřena nová společná pošta v nákupním středisku ve Vrchlického ulici.

(zdroj: Roman Karpaš - Jan Mohr - Pavel Vursta - Kouzlo starých pohlednic Liberecka, 1997)