Dům kultury

Kulturní dům v Liberci

Celý projekt, dokončený v roce 1985 měl poměrně dlouhou genezi. O kompletní asanaci a modernizaci tzv. dolního centra se uvažovalo již v meziválečné době a na tuto ideu navázala později nacistická regulace středu města i zamýšlená přestavba v duchu socialistického realismu v 50. letech. Doba uvolnění v průběhu 60. let pak přinesla sebevědomé projekty ateliéru SIAL na komplexní přebudování Soukenného náměstí a jeho okolí. Z velkorysého záměru, který již od počátku počítal rovněž s kulturním domem zhruba ve stejném místě jako dnes, však bylo realizováno pouze obchodní středisko Ještěd. Na něj měl navázat rozložitý komplex kulturního domu, obsahující mj. i klub mladých, restaurace a tři menší kina, přičemž mezi obchodním domem a domem kultury měl vzniknout klidový prostor. Vypracováním projektu byl v roce 1976 pověřen Stavoprojekt Liberec, kde byly vypracovány tři alternativní návrhy, z nichž byla vybrána studie Pavla Vaněčka a Pavla Švancera. Jak oba autoři konstatují v textové části svého návrhu "svým umístěním je objekt "Domu kultury" předurčen k vyvrcholení architektonické kompozice jádra centra. Objekt by měl formovat a částečně uzavírat nový městský prostor dolní úrovně centra a spolu s obchodním domem mu vtisknout specifický a neopakovatelný ráz nekonvenčního charakteru". Samotná realizace byla rozdělena do 4. etap. V průběhu první měl vzniknout Dům kultury, na který měla posléze navázat restaurace, trojice kin a klub mládeže. K realizaci však nakonec dospěla pouze první etapa, zahrnující pouhou třetinu plánovaného komplexu a hlavním architektem se stal Pavel Vaněček. Forma nového Domu kultury byla již od počátku pojata jako "klidná architektonická hmota s jasným horizontálním členěním", která měla kontrastovat s členitými fasádami obchodního střediska Ještěd a měla vytvářet podnož historickému jádru města a zároveň nenarušovat jeho panorama. Jak výstižně ve své recenzi na novostavbu v Architektuře ČSR podotýká Jiří Hubka "autor Domu kultury, situovaného do sousedství architektury obchodního domu, se nepodřídil sugestivnímu náboji tohoto díla, ale šel cestou tvorby vlastní, svébytné. Proti členitosti jeho tvaru postavil sevřenost, proti výbušnosti ukázněnost a proti členícím vertikálám jeho obkladu skleněné, střechovitě skloněné stěny v bronzových elegantních rastrech, proti dynamice horizontálu, klid". Interiéry jsou nápaditě koncipovány tak, aby došlo k vizuálnímu propojení všech prostor s parterem "agory" a exteriérem, k čemuž napomáhá průhledná, skloněná stěna fasád s elektrofloatovým zasklením do atypického bronzového eloxovaného rámu, umožňující dobré proslunění "agory" i působivé efekty v exteriéru (zrcadlení oblohy). Hlavní sál byl koncipován se značnou variabilitou, kdy např. jeviště je možné upravit v horizontálním i vertikálním směru. Může tak být využíván pro společenské akce (plesy, módní přehlídky), divadelní produkce, koncerty i konference. O dobrou akustiku se stará obklad ze štěrbinových rezonátorů. Významné prostory mají teplé barevné ladění, na nosných konstrukcích skeletu je užit pohledový beton a stěny jsou z režného zdiva, dotvářejícího působivé vyznění interiérů. Podlahy v klubovnách a foyer jsou z cihlově červeného raltexu, ve vstupním vestibulu se pak objevuje slivenecký mramor. Investorem byl n. p. Textilana, generálním projektantem Stavoprojekt Liberec a dodavatelem Pozemní stavby. S hlavním architektem Pavlem Vaněčkem spolupracoval Pavel Švancer, na interiérech Pavel Wieden, statiku měl na starosti Václav Voda, konstrukce Josef Patrman a na výtvarné výzdobě se podílela celá plejáda umělců, mj. Slavoj Nejdl, Jiří Nepasický, Jiří Dostál, Jan Lukáš a další. Objekt je dodnes zachován díky snaze současného vlastníka v nebývale autentickém stavu a to včetně původního stylového mobiliáře v interiérech. Třebaže ho negativně poznamenala ztráta urbanistických souvislostí po demolici obchodního střediska Ještěd i skutečnost, že nebyl realizován celý záměr, jedná se bezesporu o hodnotnou a sebevědomou architekturu, jejíž kvality podtrhuje i řada uměleckých děl v interiérech. Když si opět vypůjčíme slova Jiřího Hubky "Architektura vlastní stavby Domu kultury je syntézou odvážně a zrale promyšlených funkčních vazeb dispozice interiéru a plenéru, prozrazující vytříbený autorův smysl pro kontinuitu architektury s širším prostředím a bezprostředním okolím."

(zdroj národní památkový ústav)