Elgerova vila
V srpnu 1968 působilo v této budově regionální vysílání Československého
rozhlasu. Vysílání se aktivně zúčastnil Václav Havel s hercem Janem Třískou, kteří přibokupaci ve městě uvázli. Večer 22. srpna 1968 vysílalo liberecké studio výzvu osobnostem kultury v zahraničí, kterou napsal právě Václav Havel. Vysílání nakonec podle pamětníků skončilo dobrovolně poté, co bylo jasné, že špičky československého státu nehodlají okupaci vzdorovat do krajnosti.
Elgerova vila -
dobře utajené a neobjevené místo vysílání Československého rozhlasu v srpnu 1968
(foto Zdena Ina Bergger )
Soňa Vavrušková: Já tam chodila za mámou, Bylo tam také nakladatelství. Vydalo prezidentův vězeň a také tam byl Václav Havel v roce 1968. Potom nakladatelsví zrušili.
Hektický liberecký týden
Večer 22. srpna 1968 vysílalo liberecké studio opakovaně v
několika jazycích výzvu osobnostem kultury v zahraničí. Napsal ji Václav
Havel.
Václav Havel na týden v Liberci vzpomínal ve svém rozhovoru s Karlem Hvížďalou "Dálkový výslech":
"Byli
jsme s mou ženou a Janem Třískou tu noc náhodou v Liberci u našich
tamějších přátel a zůstali jsme tam potom celý ten dramatický týden,
protože naši přátelé nás okamžitě integrovali do libereckého odbojového
dění, smím-li to tak nazvat. Působili jsme v tamějším rozhlase, já psal
každodenní komentáře, Honza je předčítal, vystupovali jsme i v
televizním studiu, narychlo zřízeném na Ještědu, pracovali jsme ve
stálém štábu předsedy městského národního výboru, pomáhali koordinovat
různé akce, já psal předsedovi proslovy a napsal jsem dokonce obsáhlé
prohlášení Okresního výboru KSČ, Okresního národního výboru, Okresního
výboru Národní fronty, Městského národního výboru atd. k obyvatelstvu,
které pak vysílal pouliční rozhlas a které bylo všude vylepeno. Myslím,
že to bylo poprvé a naposledy, kdy jsem měl příležitost promlouvat k
národu ústy takovýchto ctihodných institucí.
Ten týden pro mne
znamenal zážitek, na který asi těžko někdy zapomenu. Viděl jsem, jak
sovětské tanky na náměstí rozbořily podloubí, které zasypalo několik
lidí; viděl jsem, jak se pomátl velitel tanku a začal zběsile střílet do
davu; viděl jsem a zažil mnoho dalších věcí, z nichž nejsilněji na mne
působil ten zvláštní fenomén solidární pospolitosti, který byl pro tu
dobu tak příznačný. Lidé nám do rozhlasu nosili potraviny, květiny,
léky, aniž jsme co z toho potřebovali; když nebylo pár hodin slyšet
Třísku z rádia, bombardovali rozhlas telefonickými dotazy, co s námi je;
budova rozhlasu byla obklopena obrovskými transportéry s velikými
betonovými kvádry, které měly zabránit jejímu dobytí; různé fabriky nám
daly závodní průkazy, abychom se v případě osobního ohrožení mohli
skrýt mezi dělníky."
zdroj:https://liberec.rozhlas.cz/citim-se-jako-pred-navstevou-sestrenice-mam-se-zout-pta-se-david-vavra-tady-ale-7203128?fbclid=IwAR323MCA9xDh3BP1jydyYcK1w6Qdstkpw2h8v4j7qRiyE0CFm7aFsMsixaA
Zelené údolí, Modrá ulice a na dohled liberecké sídliště Rochlice. Mezi klasickými rodinnými domky stojí dvojdomek s výrazně žlutou fasádou a nápisem Český rozhlas.
Žlutý dvojdomek je "rozhlasový" teprve od roku 2002, interiér musel
nejdřív projít velkou proměnou. Samostatnou stanicí Český rozhlas
Liberec je pak od roku 2016.
Kdybyste ale přehlédli zelený poutač s rozhlasovým logem, těžko říct,
jestli byste na první pohled vůbec poznali, co doopravdy skrývá. "Nemůžu
si pomoct, ale cítím se jako před návštěvou sestřenice. Zapomněl jsem
ale nějaké to víno nebo bábovku. Mám se zout?" Ptá se architekt a
průvodce pořadu David Vávra dlouholeté liberecké redaktorky Ivany
Bernáthové. Nemusí, tady se totiž pracuje!
Co si na exteriéru všiml David Vávra? První postřeh: Ptám se sám sebe,
jestli se dá tento styl vůbec nějak odborně nazvat? Dvě části budovy,
které jsou na sebe nalepené. Rozdílnost pak vidí v trojdílných oknech
bez lodžií.
Interiér? To je jiná...
Vevnitř vás čeká
docela obyčejné dřevěné schodiště (světlé dřevo, tyčkové zábradlí bez
ozdob). Víc pozornosti vzbudí fotografie redaktorů na stěnách, které
vypadají jako rodinné album. V patře jsou dva pokoje směrem do ulice,
asi plánované jako ložnice a dětský pokoj. Místo nich je ale centrální
redakce s klasickým kancelářským nábytkem a počítači. A co studia?
Ta jsou ve stejném patře sousedního domu, které ale mají mezi sebou
nosné zdi a půlmetrový výškový rozdíl. Výškový rozdíl architekt vyřešil
čtyřmi schody. A co v přízemí? Tady sedí lidé z techniky, webu a
zpravodajství.
Trocha historie
Liberec, to je město, kterému kralují zimní sporty - hokej, biatlon, skoky na lyžích nebo slalom. A právě podobnému "lyžařskému sešupu mezi brankami" by se mohla podobat i stručná rekapitulace historie libereckého rozhlasu:
Vysílání
odstartovalo 23. ledna 1946 z tehdejší městské knihovny v Moskevské
ulici (dnes sídlo Naivního divadla). V roce 1948 se rozhlas elegantním
obloučkem přesunul do Elgrovy vily v Alšově ulici, která vypadala jako
malý zámeček. V 60. letech ve vile dvakrát pracoval Václav Havel: v
srpnu 1968 napsal svá provolání k národu a o rok později tady natočil
experimentální koláž Čechy krásné, Čechy mé.
"Hop - skokánek do normalizace. Tehdy sloužila Elgrova vila k výuce rozhlasových kádrů. A co cílová rovinka 90. let? Tehdy tady bylo, i když jen krátce, Audiostudio básníka Václava Daňka," rozjel svou bohatou fantazii Vávra.
Z Elgrovy vily do kulturáku
"Pak ale Český rozhlas vilu prodal, protože zbyli pouze tři redaktoři," doplňuje redaktorka Bernáthová. V roce 1999 se osazenstvo rozšířilo a tak bylo zapotřebí dalších prostor. "Nejdřív jsme byli v pronájmu, a to v kulturním domě Lidové sady. A po vzniku samostatného Libereckého kraje vzniklo i plnohodnotné regionální studio a nakonec samostatná stanice Českého rozhlasu."
V přízemí je místo pro gauč, místo pro reportéry, kteří se po nočním vysílání už nedostali domů. "Je to pro nás taková jistota nouzového noclehu. Gauč je ale i náš talisman, protože byl součástí interiéru v Lidových sadech. Taky toho už docela hodně pamatuje," dodává služebně nejstarší redaktorka Ivana.
Průvodce: David Vávra
Host: Ivana Bernáthová
Účinkují: Lucie Pernetová a Václav Jílek
Mistři zvuku: Martin Dušek a Jitka Kundrumová
Hudba: Tomáš Pernický
Scénář a režie: Jan Herget