Ginzkeyho závody na výrobu koberců a dek
Vratislavice nad Nisou v roce 1937 a 22.4.2013
Srdcem průmyslových Vratislavic nad Nisou byly Ginzkeyovy závody na výrobu koberců a dek, které na počátku 20.století výškou a mohutností zastínily zdejší kostel i školu. Dominantou továrny byl komín a zaúhlovací a vodárenská věž, postavená na konci první světové války, postavená na konci první světové války podle projektu architekta Leopolda Bauera. Architektonicky velmi zdařilé dílo je v současné době nadšenci upravováno na kulturně-společenský prostor. V pozadí továrny přibylo v 70.letech 20.století rozsáhlé sídliště panelových domů, naopak kouřící komíny staré cihelny pod Prosečským hřbetem jsou dávno minulostí .
(zdroj Jan a Šimon Pikousové, Marek Řeháček, Petr Kurtin - Jizerské hory včera a dnes - třetí kniha, 2016, nakladatelství Petr Polda,s. r.o., ISBN 978-80-905590-7-3)
Pozoruhodná technická stavba představuje jednu z hlavních dominant panoramatu Vratislavic nad Nisou. Objekt z let 1916-19 se nalézá v areálu někdejší továrny na koberce Ignatz Ginzkey (dnes Intex) a byl vybudován v průběhu první světové války italskými válečnými zajatci. Zauhlovací věž o celkové výšce 60 metrů má tři nadzemní podlaží a vyhlídkovou terasu. V přízemí se nacházela strojovna, ve střední části dva zásobníky na uhlí a v horní části vodojem zhotovený z ocelových plátů. Vyhlídková terasa je přístupná litinovým schodištěm při vnitřní stěně věže. Díky osobě svého tvůrce, kterým nebyl nikdo menší, než krnovský rodák Leopold Bauer patří elegantní věž s přilehlou elektrárnou k nejhodnotnějším a nejkrásnějším ukázkám industriální architektury na severu Čech.
Historie Zauhlovačky
Historie zauhlovací a vodárenské věže ve Vratislavicích n. N. se začala psát v letech 1916 - 1918. Tehdy povolal Alfréd Ginzkey, nejstarší syn zakladatele textilní továrny, architekta Leopolda Bauera, který navrhnul zděnou věž o třech podlažích. V přízemí se nacházela strojovna, ve vyšších patrech zásobníky na uhlí a pod vyhlídkovou plošinou vodojem.
Ještě dnes můžeme vidět zbytky kolejí, po kterých byly přiváženy vagony uhlí, které se velkokapacitním vysavačem transportovalo do útrob věže. Následně bylo uhlí přepravováno šachtou do sousední kotelny, jejíž součástí je 75 metrů vysoký komín. V osmdesátých letech minulého století se postupně ustupovalo od uhlí jako nejvýznamnějšího paliva a věž ztratila svůj účel. Desítky let pak chátrala bez zájmu majitele či veřejnosti.
V roce 2015 byla zauhlovací a vodárenská věž prohlášena kulturní památkou. A právě tehdy se díky Jitce Jakubičkové začala psát nová historie Zauhlovačky.
(zdroj: https://www.zauhlovacka.cz )
Johann Liebig / MAFFERSDORF- Vratislavice 1911. (úprava a color první fotky Fotočas M.)
...............................................................
Ignaz Ginzkey
(narozen 25. června 1819 Vratislavice nad Nisou, zemřel května 1876 tamtéž)
byl německý továrník a podnikatel. Díky svému důvtipu a schopnosti
předvídat, založil továrnu na koberce a deky. Stal se jedním z
největších fabrikantů v Čechách. Spoluzaložil také slavný vratislavický
pivovar, vedl libereckou pobočklu obchodní a živnostenské komory a
angažoval se i v občanském životě.
Narodil se v německojazyčné
rodině zahradníka a tkalce lněných látek, vyučil se rovněž zahradníkem a
naučil se tkát, jak uměla většina krušnohorských venkovských obyvatel.
Počátky továrny na koberce
Ignaze Ginzkey
Jeho podnikání začalo již za otcova života roku 1840, kdy na tkalcovském stavu v rodném domku začal tkát první koberce. Matka Marie rozená Krätschmerová (+1847) rovněž tkala a dále syna naučila barvit vlněnou přízi. Po otcově smrti roku 1843 Ignaz zakoupil dva žakárové tkalcovské stroje. V roce 1844 se přestěhoval do domku č. 11 a za vypůjčené peníze zahájil výrobu vlněných koberců ve velkém. Roku 1847 se oženil s Julií Bergmannovou. Měli syny Ignáce, který se zapojil do rodinného podniku, a Wilhelma, který později vedl Obchodní a živnostenskou komoru v Liberci. V podnikání se jim začalo dařit hlavně díky tomu, že Ginzkey zpracovával ve velkém odpad z vlny a výčesků, jejichž dovoz ve velkém až z Francie mu zprostředkoval liberecký podnikatel Johann Liebig.
Výroba ve velkém
Po čase získal Ginzkey od místního podnikatele Hausera další tovární objekt, aby mohl opět rozšířit výrobu. Roku 1847 jeho bratr Wilhelm zahájil provoz barvírny vlněné příze a dodával Ignazovi požadované polotovary. Tehdy měl Ignaz 6 tkalcovských stavů a v roce 1852 jich instaloval již 49. Zaměstnával desítky lidí z Vratislavic i okolí. Nejdříve své výrobky prodával na trzích v Liberci, později v Praze a nakonec, stejně jako mnozí jiní rakouští podnikatelé, i ve Vídni. V šedesátých letech slavil úspěchy na Světové výstavě v Londýně, odkud si dovezl nejen ocenění, ale i nový mechanický stav, podle kterého si nechal doma vyrobit další kopie a výrobu tak značně rozšířil.Roku 1861 zavedl do výroby první parní stroj a prostřednictvím jedné hamburské firmy začal koberce vyvážet do Spojených států amerických.
Roku 1856 si pronajal objekty továrny v Pekle nedaleko rybníků, ale již po dvou letech, když se jejich hráze protrhly a způsobily mnoho škod, od záměru rozšířit výrobu i sem ustoupil a definitivně se rozhodl vyrábět koberce v prostoru mezi kostelem a řekou Nisou. Ani zde to však nebylo jednoduché. Majitelé pronajatých domů dělali problémy. Do hry vstoupil Ginzkeyův ochránce - velkotovárník Liebieg, půjčil mu peníze a tak byla vratislavická továrna na koberce v druhé půli 19. století nejen zachráněna, ale navíc značně rozšířena ještě o velkou barvírnu a tkalcovnu.
V tuto dobu došlo k prvním problémům. Rakouské mocnářství zvýšilo cla a tím došlo i ke zdražení vlny. Ignaz Ginzkey však tento problém vyřešil po svém - zužitkovával materiál ze starých vlněných hadrů. Zakoupil další výrobní objekty a stavěl i nové. Továrnu opouštěly stovky koberců a továrník uplatnil další nápady. Zavedl do výroby umělou vlnu. Dále v roce 1870 zahájil ruční tkaní luxusních koberců, které do detailů kopírovaly orientální vzory. Tyto výrobky jej pak proslavily prodejem téměř po celém světě, zejména v Turecku.
Lokální aktivity
Ignaz Ginzkey nebyl jen "tvrdým" kapitalistou, který se žene pouze za ziskem. Byl ze staré školy noblesních "nešlechtických šlechticů", kteří si sice dopřávali pohodlí a požitky, avšak nezapomínali ani na blaho obce. Nechal zřídit domy pro své nejdůležitější zaměstnance, v tomto měl vzor ve svém příteli a velkopodnikateli Liebiegovi, založil nemocenskou pokladnu, zasadil se o vybudování silnice z Vratislavic do Vesce a Rochlice, velkou částku věnoval na výstavbu školy, prosadil zřízení pošty a na vlastní náklad ji vybavil telegrafem. Držel se hesla: "Co je dobré pro mne, hodí se i ostatním". Pomohl také k založení zdejšího pivovaru, i když tato investice se nakonec ukázala jako ne zcela výhodná.
Ignaz Ginzkey zemřel v roce 1876 na srdeční mrtvici. Zůstala po něm obrovská továrna na mechanicky i ručně vyráběné koberce a navíc ještě značka Austrian blantets, která proslavila další jeho výrobky - deky.
Po otcově smrti převzali továrnu jeho synové Ignaz, Willi a Alfréd, kteří rozhodně nezůstali pozadu za svým zakladatelem a i díky nim se Továrna na koberce Ignaz Ginzkey & Co. ve Vratislavicích nad Nisou (Teppich- und Deckenfabrik Ignatz Ginzkey & Co., Maffersdorf) stala světoznámou. Do povědomí vstoupila zakázkou pro newyorský hotel Walldorf Astoria, pro jehož halu byl utkán největší koberec na světě.
(autor příspěvku Fotočas Mirek)
Ginzkeyho továrna na koberce
Od poloviny 19. století počal Ignaz Gizkey rozvíjet ve Vratislavicích výrobu koberců a dotáhl to na jednu z největších fabrik v Rakousku-Uhersku a koberce se vyvážely do celého světa. Areál se během 19. a 20. století různě rozvíjel a rozšiřoval. Ale to nejkrásnější na továrně je v původním stavu dochovaná zauhlovací věž a kotelna s komínem. Tyto dvě dominanty byly postaveny v letech 1916-1919, architektem byl vídeňský profesor Leopold Bauer. Věž obsahovala i vodojem, který byl umístěn nad uhelným zásobníkem v horní části věže a úplně nahoře byla vyhlídková terasa. Ta je tam i dnes, jen je obsazena telekomunikační technikou a není veřejně přístupná. Pro vertikální dopravu uhlí sloužil výtah a pro lidi je zde instalováno nádherné litinové vřetenové schodiště.
Věž je s kotelnou spojena elegantním nadzemním mostkem, který se klene dvěma oblouky nad obecní cestou. Kotelna je vlastně parní elektrárnou, která zásobovala areál elektrickou energií. Za pozornost stojí 74 metrů vysoký tovární komín, který byl postaven stavební firmou Erhart & Ehmann z Plzně a dochoval se jako jediný komín z areálu. Zpravidla jsou tovární komíny solitérní, zde je ale komín součástí hmoty kotelny a ze severní strany je proveden průnik dříku střechou. Zde pak začíná jedinečné prolamování dříku zakončené římsou. Stejným způsobem je řešena i hlavice komína. (autor příspěvku Luboš Mencl)
Máme velkou radost! Podařilo se nám získat exkluzivní a obrovský soubor fotografií známé liberecké podnikatelské rodiny Ginzkeyů z Vratislavic. Jedná se o 337 fotografických negativů na skleněných deskách. Snímky zachycují například luxusní rodinné sídlo, které lehlo popelem, nebo výstavbu továrny na koberce - dnešní Bytex. Fotografie po jejich ošetření plánujeme postupně digitalizovat a volně zpřístupnit veřejnosti A pár zajímavostí? V 19. století jejich textilní společnost patřila k největším výrobcům svého druhu v monarchii. Ignaz Ginzkey st. postavil domy pro zaměstnance, zřídil pro ně nemocenské pojištění, finančně podporoval například místní školu a podílel se na založení vratislavického pivovaru. V roce 1926 vyrobili tzv. Jubilejní koberec, a zejména obří koberec pro hotel Waldorf-Astoria v New Yorku (326 m2), ve své době největší jednodílný koberec na světě. (Severočeské muzeum)
Naprosto
luxusní příloha vratislavického zpravodaje zobrazuje objekty vyšité na
znovunalezeném koberci z vratislavické kobercárny podle skutečných
předloh. (autor příspěvku Luboš Janků)
V roce 1994 Intex postupně ukončil veškerou výrobu a provozovny v areálu závodu pronajal několika menším výrobcům. Posledním majitelem a. s. INTEX se stal podnikatel z Izraele. Veškeré zařízení uvnitř závodu dal do pronájmu jiným výrobním organizacím a textilní stroje prodal do Indie. Pozemky nacházející se mimo areál továrny nabídl Městskému obvodu ve Vratislavicích za sedm a půl milionu korun Jejich plocha je 66 tisíc metrů čtverečních. Z této plochy největší část ujímá torzo kdysi krásného zámeckého parku i lesopark nad zámečkem.
(zdroj: František Jelinek - Obrázková kronika Vratislavice nad Nisou dříve a dnes, 2006)
Továrna Ignáce Ginzkeye
Největší podíl na rozvoji obce měla továrna na koberce, jejíž počátky spadají do roku 1844. Vratislavický rodák Ignác Ginzkey (1819-1876) v rodném domě vyráběl podomácku pokrývky a jednoduché běhouny. Zprvu odkoupil menší továrnu v Proseči a v roce 1860 přestěhoval výrobu koberců do nově postavených objektů ve středu obce pod kostelem. Po jeho smrti převzali vedení závodu synové Ignác a Willi. Vedle holandských běhounů, velurových koberců a barevných přikrývek získali světoznámost výrobou ručně vázaných koberců. Svědčí o tom mnohá ocenění na světových výstavách. Rekordní koberec, unikátní na světě, vyrobila továrna v roce 1928 pro hotel Astoria v New Yorku. Měřil 326 m² a vážil 1230 kg.
V roce 1862 zaměstnávala továrna 230 dělníků, v roce 1890 již jeden tisíc. Posledními majiteli byli Heinz Ginzkey a Egon Malmann. Po druhé světové válce přešel závod do národní správy a později se stal až do roku 1990 národním podnikem. Postupně měnil i název: TOKO (Továrna na koberce), Bytový textil, PBT (Průmysl bytových textilií), BYTEX a naposledy INTEX.
V
roce 1959 se začal stavět objekt pro výrobu všívaných koberců značky
KOVRAL (KOberec-VRAtislavice-Liberec), který se stal dominantou dalšího
rozvoje závodu. Kovraly s rubovou úpravou prováděnou na latexových
strojích se začaly vyrábět na dvou linkách o dva roky později. Příznivá
cena a všestranné použití celoplošné krytiny pokládané i přímo na
betonové podlahy se odrazily v prudkém vzestupu poptávky. Pro zvýšení
kapacity byly pořizovány moderní stroje o šíři 5 metrů. Současně byla
postavena nová, v republice nejmodernější barevna, úpravna a parní
kotelna přebudovaná na topné oleje. Z Anglie a Belgie byly dovezeny
prutové stavy a zařízení pro úpravu koberců.
V roce 1961 závod
zaměstnával 1252 zaměstnanců, jejich počet stále rostl. Změnami prošla i
výroba klasických koberců a rozvíjela se i výroba ručně vázaných
koberců. Vratislavické koberce jsou dodávány pro respirium televizního
studia na Kavčích horách, pro Palác kultury v Praze a hotel na Ještědu. V
roce 1975 je v továrně vyrobeno 5 mil. 700 tis. metrů čtverečních, z
toho 4,5 mil. kovralu.
V roce 1979 začala jedna z největších investičních staveb - výstavba objektu na potiskování všívaných podlahových krytin. Závod expeduje tři čtvrtiny celkové produkce pod značkou Karson, Korab, Kamys, Kong a zvláště podlahové krytiny pod názvem Kerschan, Kamaran a Kitpur i jiné. Tak Vratislavice žily čilým kobercářským ruchem a staly se téměř celé naší veřejnosti známým pojmem Vratislavice - Bytex - koberce.
Výroba
kulminuje v polovině osmdesátých let, kdy vratislavický závod vyrábí
6,6 milionů metrů čtverečních v různých technikách včetně ručně vázaných
koberců a polovinu produkce expeduje do 50 zemí světa.
Bytex
v době své největší hospodářské konjunktury postavil tři panelové domy v
ulici Nad Školou, mateřskou školu, jesle v parku a svépomocí svých
zaměstnanců obytný dům v Tanvaldské ulici. Pojmem přesahujícím rámec
regionu byl Spojený závodní klub v Domě svobody, založený již v roce 196
s roční návštěvností až 26 tisíc občanů.
V
roce 1990 se státní podnik Bytex rozdělil na samostatné dílčí závody a v
rámci velké privatizace přešel pod název a. s. Intex. Z podnikového
ředitelství a prodejen Bytexu v Praze a v Liberci vznikl podnik Byservis
inženýrsko obchodní organizace, která převzala majetek, např. budov
zámečku a samoobsluhu Kvatro, bývalé jesle v parku a další objekty.
Ve
druhé polovině devadesátých let rapidně poklesl zájem o výrobky závodu.
Nestalo se tak proto, že by kvalita byla nižší, ale trh tohoto druhu
zboží byl nasycen zahraničními tovary zvláště z Holandska a Belgie a
USA, které kvalitou nedosahovaly tuzemských výrobků, ale byly levnější.
Pesimistické úvahy o skončení výroby v Intexu dočasně zažehnal nový
majitel KAZAN HOLDING z Panenských ostrovů. Jeho pokus oživit výrobu byl
ne úspěšný. Kovral odkoupila nadnárodní belgická firma ASSOCIATED
WEAVERS, která výrobu následně definitivně vzdala.
HISTORIE VÝROBY PŘIKRÝVEK VE FIRMĚ I. GINZKEY, MAFFERSDORF (VRATISLAVICE)
Ve svých počátcích se tkaní přikrývek provádělo zcela odlišným způsobem, než se uskutečňovalo později. Do základní konstrukce tkané v plátně se podvlékaly chuchvalce vlny odebírané přímo z ovčího rouna. Vznikl tak výrobek podobný ovčí kožešině. Takové přikrývky se používaly nejen na přikrývání, ale též jako tepelná izolace na okna a dveře ve studeném zimním období.
Podobně, jako jiná odvětví textilní výroby, zaznamenala technický pokrok i výroba přikrývek. Postupně nastupovaly do provozu mechanizované člunkové stavy s oboustrannou záměnou a tkalcovské stavy se žakárským ústrojím.
Za zlaté období výroby vratislavických přikrývek lze považovat dvacátá a třicátá léta 20. století. Firma I. GINZKEY se dokonalostí svého zboží jak v kvalitě, tak materiálu a estetice dostala na špici a udávala směr vývoje světové módy v přikrývkách.
Podle poznámek kronikáře navštívil Josef Halbig, vedoucí návrhářského atelieru firmy I. GINZKEY, v dubnu roku 1910 Florencii a u obchodníka se starožitnostmi si prohlédl velkou sbírku tkanin. Obkreslil zde na 130 renesančních vzorů, z nichž se mnoho dalo použít pro koberce i přikrývky. Další skici pořídil v knihovně Laurencie, v kostele Trinita, v paláci Vecchio nebo Archeologickém národním muzeu. Z toho je patrné, jak vysokou pozornost firma věnovala přípravě a tvorbě dezénů pro svoje výrobky, vycházejíc přitom z neustálého studia všech možných dostupných zdrojů z minulosti i současnosti.V době výstavy bylo možné zakoupit koberce a přikrývky přímo ve Vratislavicích. Výsledek byl velmi dobrý, tržba dosáhla 5,5 mil. Kčs.
Počátky výroby Ignaze Ginzkeye
Podle některých zdrojů začal Ignaz Ginzkey svoje podnikání s ruční domáckou výrobou holandských běhounů a přikrývek již v roce 1843 po smrti svého otce, podle jiných až v roce 1844.
Konkrétně o výrobě přikrývek uvádí kronika Františka Neumanna, že: "... v roce 1845 se staví první ruční stavy na přikrývky. Příze je vyráběna z odpadů libereckých soukeníků ručním způsobem."
Publikace Die Grossindustrie Österreichs z roku 1898 zmiňuje, že ruční tkaní na jednom stavu nemohlo uživit početnou rodinu a tak se v roce 1843 rozhodl Ignaz Ginzkey postavit první stav se žakárem. Úspěch podnítil ještě na podzim téhož roku stavbu druhého stavu. V roce 1845 začal i na předem uvedeném prvním stavu vyrábět přikrývky z ovčí vlny. V roce 1847 bylo v provozu 6 kobercových stavů a jeden soukenický stav pro výrobu přikrývek.
Jisté tedy je, že výrobou přikrývek se Ignaz Ginzkey zabýval v podstatě od počátku svého podnikání a přestože firmu proslavila především výroba koberců, věhlasu dosáhly i její přikrývky. Pod názvem AUSTRIAN BLANKETS (v překladu "Rakouské přikrývky") je měla firma začít vyrábět již od roku 1860, ale vrcholu dosáhla zřejmě ve dvacátých a třicátých letech 20. století pod značkou KARLSBADER DECKEN (tedy "Karlovarské deky").
Rozšíření výroby v Pekle
K masívnímu rozšíření výroby dek došlo pravděpodobně v roce 1856, kdy si Ignaz Ginzkey pronajal továrnu Ignaze Möllera v Pekle (Proseč n. N.). Tkalcovnu zde pro něj zařizoval zaměstnanec Josef Halbig st. Stavy byly nakupovány po jednotlivých kusech, až zde bylo v provozu 45 kobercových a soukenických stavů. V pekelské továrně se tkaly bílé přikrývky s červenou bordurou, které se zde také bělily (sířily) v sirné komoře.
Odbyt
na zboží byl tou dobou výborný, takže se v provozech pracovalo od 6 do
20 hodin a od posvícení (3. neděle v říjnu) do vánoc se pracovalo
dokonce nepřetržitě od 6 do 22 hodin. Veškeré zboží se muselo každou
sobotu odvádět, aby bylo včas na trhu.
Velká
průtrž mračen z 1. na 2. srpna 1858 způsobila protržení hrází dvou
pekelských rybníků s následnými škodami na nedaleké továrně. Ginzkey tak
ustoupil od původního záměru rozšiřovat výrobu i zde a definitivně se
rozhodl pro rozvoj výroby v prostoru mezi vratislavickým kostelem a
řekou Nisou.
V roce 1859 tak byla celé výroba z Proseče přestěhována do nově vystavěného objektu tkalcovny ve Vratislavicích.
K továrně v Pekle se váže následující historie. Franz Elstner, po kterém byl pojmenován pravobřežní mlýn ve Vratislavicích, skončil s mletím zrna a zahájil v tomto mlýně již v roce 1818 spřádání ovčí vlny. Muselo se mu dařit, protože v Pekle měl poté postavit další dvě přádelny. Dolní továrnu později získal již zmíněný Ignaz Möller, od kterého si ji v roce 1856 pronajal Ignaz Ginzkey. V první třetině 20. století dolní továrna zanikla. Horní továrna pracovala ještě na konci války a podle svého posledního majitele se jmenovala "Neumann-Fabrik". Dnes již také dávno nestojí.
Podle poznámek kronikáře navštívil Josef Halbig, vedoucí návrhářského atelieru firmy I. GINZKEY, v dubnu roku 1910 Florencii a u obchodníka se starožitnostmi si prohlédl velkou sbírku tkanin. Obkreslil zde na 130 renesančních vzorů, z nichž se mnoho dalo použít pro koberce i přikrývky. Další skici pořídil v knihovně Laurencie, v kostele Trinita, v paláci Vecchio nebo Archeologickém národním muzeu. Z toho je patrné, jak vysokou pozornost firma věnovala přípravě a tvorbě dezénů pro svoje výrobky, vycházejíc přitom z neustálého studia všech možných dostupných zdrojů z minulosti i současnosti.V době výstavy bylo možné zakoupit koberce a přikrývky přímo ve Vratislavicích. Výsledek byl velmi dobrý, tržba dosáhla 5,5 mil. Kčs.
Ginzkeyova expanze výroby do Žitavy
Vraťme se však k Ignazi Ginzkeyovi. V roce 1862 firma expandovala do Žitavy, kde byla zřízena v pronajatém objektu tkalcovna. Kronika však neuvádí, jaké zboží se zde tkalo. Ovšem v roce 1865 zde Ginzkey koupil v Böhmische Gasse (v České ulici) dům, ve kterém zřídil česárnu přikrývek.
Žitavská expanze trvala od roku 1862 do roku 1891, kdy byl provoz tkalcovny trvale zrušen. Mezi tím zde byla výroba v roce 1868 zastavena údajně pro špatný odbyt výrobků. Avšak po třech letech v roce 1871 byla vystavěna v České ulici nová tovární budova, ve které Ignaz Ginzkey nechal instalovat tkalcovnu. V roce 1880, to již po jeho smrti, postavili Ginzkeyovi synové v Gabler Gasse novou a ještě větší tovární budovu. Do ní přestěhovali výrobu z objektu v České ulici, který následně prodali.
Na bojištích i výstavách
Vděčným zdrojem zakázek pro výrobce přikrývek vždy byla armáda. Ne jinak tomu bylo i za Ginzkeyových dob. Traduje se, že právě zisk z vojenských dek prodaných armádě při prusko-rakouské válce v roce 1866 umožnil stavbu honosné vily na okraji tehdejšího továrního areálu v centru Vratislavic. Je jen otázkou, kterou z armád firma přikrývkami vystrojovala. Vzhledem k obchodnímu talentu Ignaze Ginzkeye je klidně možné, že obě, pruskou i rakouskou.
Z poslední dekády života Ignaze Ginzkeye mnoho informací o výrobě přikrývek nemáme. Neumannova kronika v období 70. let 19. století uvádí o dekách pouze krátkou zmínku, když v roce 1873 je připomínán souhrnný sortiment firmy a to poznámkou: "Přikrývky vlněné bílé a barevné se vyráběly ve značném množství."
Když dne 3. května 1876 náhle
Ignaz Ginzkey zemřel, minul se právě o 1 týden se zahájením světové
výstavy ve Filadelfii (USA), která probíhala ve dnech 10.5. až
15.11.1876. Firma IGNAZ GINZKEY se zde prezentovala jak koberci, tak
přikrývkami. Na portále byla označena v angličtině i němčině jako
Továrny koberců
a přikrývek (německy "Teppich und Decken Fabriken")
se sídly ve Vratislavicích v Rakousku ("Maffersdorf - Österreich") a
Žitavě v Německu ("Zittau-Deutschland").
Výroba přikrývek za Ginzkeyových synů
Po
smrti Ignaze Ginzkeye se chopili řízení zděděné firmy jeho mladí
synové. Nejdříve Ignaz ml. spolu s Wilhelmem (zvaném Willy) a později se
k nim přidal
i nejmladší Alfred. Bratři nejenže podnik udrželi, ale
dokázali ho i mohutně rozšiřovat. Firma rozvíjela zejména výrobu
koberců, přikrývek, nábytkových látek a tkaných gobelínů. Se svojí
produkcí sklízela úspěchy a ocenění na četných regionálních i světových
výstavách, kterých se hojně zúčastňovala. Produkce měla stále masovější
charakter. Vypovídá o tom i fotografie z vyšívárny přikrývek z roku
1890.
V roce 1894 byla provedena změna ve vzorování přikrývek zavedením tříbarevného útkového efektu. Ze stejného roku pochází i vyobrazení přikrývek ve firemní kronice.
Období SECESE
Přelom 19. a 20. století byl ve světě módy a designu zcela ve znamení SECESE. Nový styl ovládl i světovou výstavu v Paříži v roce 1900, na které se prezentovala firma I. GINZKEY výstavním objektem vysokým 10 a širokým 24 metrů. Ginzkeyové nešetřili námahou ani náklady. Vystavené exponáty však upevnily dobré jméno firmy ve světě a také po zásluze obdržely 2 velké ceny (Grand Prix), po jedné za koberce a za přikrývky. Prezentované deky byly utkány z ovčí vlny a velbloudí srsti a byly vystaveny v koloniální výstavě.
V této době již firma angažovala desítky výtvarných umělců, architektů a návrhářů mnohdy světových jmen jako byly Bauer, Bernd, Fix, Hammel, Charlemont, Christiansen, Moll, Mucha, Myrbach, Olbrich, Orendi, Plečnik, von Skala, Sturm nebo Voysey. Ve Vratislavicích současně pracovala vyhlášená kreslírna a návrhářský ateliér pod vedením Josefa Halbiga, který cestoval po Evropě a zaznamenával na svých cestách vzory k pozdějšímu použití pro koberce a přikrývky.
K datu 6. 9. 1902 se vztahuje vzpomínka Josefa Halbiga na jeho cestu do Darmstadtu k jednání s prof. J. M. Olbrichem kvůli provedení přikrývek pro firmu STADHO. "Od tmavých přikrývek s útkovými efekty se nedal prof. Olbrich odtrhnout, protože právě ony se velmi dobře prodávaly." Do všech Olbrichových přikrývek se na začátku vetkával jeho monogram:
Přehled o šíři sortimentu přikrývek vyráběných ve firmě I. GINZKEY poskytuje firemní ceník z roku 1901, který zahrnuje přikrývky jednobarevné i vzorované, hladké bílé plstěné deky, flanelové a cestovní přikrývky a také odpadní deky.
Německočeská výstava v roce 1906
Lokálně
mimořádný význam měla Německočeská výstava v Liberci roku 1906, kterou
osobně navštívil i císař František Josef I. Z Vratislavic se na výstavě
prezentovaly firmy jak I. GINZKEY, tak CARL WAGNER A CO. V sortimentu
přikrývek zde firma I. GINZKEY, samozřejmě vedle koberců, vystavila
kolekci ložnicových
a cestovních přikrývek.
Publikace Deutschböhmischen Ausstellung Reichenberg 1906 nešetřila chválou a uznáním na adresu firmy Ginzkeyů: "Výrobky firmy začínají od jednoduchých
a
hladkých koberců. K nim se přidaly tapestry (textilní dekorace na zeď) a
manžestry, jako Sofas a Ruks, bruselské a axminsterské koberce a
konečně vázané koberce. Zvláštností jsou deky známé jako "AUSTRIEN",
barevné vlněné přikrývky, které tvoří významný podíl vývozu. Světového
věhlasu ale získala firma svými vázanými koberci, pro které kreslířský
atelier zpracovává skvělé vzory ve všech stylech. Světovou specialitu
tvoří koberce vyrobené
z angorské vlny podle starých předloh
perských koberců, ve kterých jsou Ginzkeyové nedostižní. Tomu odpovídá
postavení firmy v průmyslu v severních Čechách a zvláště v oblasti
výroby koberců.... Vystavované přikrývky představují rovněž umělecké
dezény vysoké kvality." A hodnocení firmy publikace shrnuje v poslední výstižné větě: "Překrásná výstava a všechny nádherné umělecky provedené výrobky dávají obraz o mimořádných schopnostech firmy."
Velká válka a vznik Československa
Do
úspěšně plynoucích let 20. století však vstoupila Velká válka.
Odstartoval ji atentát na Františka Ferdinanda d'Este - obdivovatele a
sběratele gobelínů z produkce firmy I. GINZKEY. Po vypuknutí 1. sv.
války navštívil zástupce maffersdorfské firmy Vídeň se vzorky přikrývky
ED-EN. Není pochyb, že firma usilovala o vojenské zakázky.
Konec války přinesl i konec Rakousko-Uherska a vznik Československa. "Domácí trh" se rázem zmenšil. Situaci v nových poválečných podmínkách charakterizuje zápis kroniky k roku 1919 : "Výroba citelně poklesla, jelikož byl zatím export koberců a přikrývek silně omezen."Úspěšná byla prezentace firmy ve dnech 14. - 22. srpna 1920 na Libereckých výstavních trzích. Vystaven byl 1 vázaný koberec Bangalore a přikrývky.
V době výstavy bylo možné zakoupit koberce a přikrývky přímo ve Vratislavicích. Výsledek byl velmi dobrý, tržba dosáhla 5,5 mil. Kčs.Firma IGM určuje světové trendy v přikrývkách
V průběhu 20. let 20. století Ginzkeyové pragmaticky přijímají nově vzniklou realitu a rychle se přizpůsobují. Domácí trh Československa není domácím trhem Rakousko-Uherska a tak se vším úsilím budují svoje obchodní zastoupení takřka ve všech částech světa. Firma I. GINZKEY v této době získává svoje nejvýznamnější a nejprestižnější zakázky. Vedle obrovských obchodních a výrobních úspěchů v kobercích se dostává na špici i ve výrobě přikrývek.Přehled těch nejlepších přikrývek s barevným vyobrazením poskytuje katalog pro sezónu 1926 – 1927. Zahrnuje přikrývku PRINCESS z velbloudí srsti a lemováním, ALICI ze směsové příze ovčí vlny s velbloudí srstí, vlněnou DERBY EXTRA nebo ASTU, vzorovanou cestovní deku z čisté vlny MONACO, cestovní pléd STERLING PLAIDS, vlněnou jedno- i dvoulůžkovou přikrývku s označením WFFFG, jemnou vlněnou deku SAVOY, lehkou letní přikrývku WT nebo konečně jemnou přikrývku HKFFF v přírodních barvách s různými bordurami opět z velbloudí srsti.Z katalogu přikrývek firmy IGM - I. GINZKEY MAFFERSDORF pro roky 1926 - 1927Ve 30. letech, v době celosvětové hospodářské krize, se firma dostala do odbytových potíží a dokonce musela čelit hrozbě bankrotu. Nakonec však svoje složité období ustála také díky obsazení Sudet a jejich připojení do Německé říše.Vývoj firmy v sortimentu přikrývek a jeho šíři ve třicátých letech 20. století lze vysledovat z ceníku z roku 1937, který byl uveden v kronice sepsané Františkem Neumannem.
Období 2. světové války
Válečná léta byla, vlastně jako vždy v historii firmy I. GINZKEY, obdobím prosperity výroby především vojenských přikrývek. Poptávka po kobercích pochopitelně poklesla, ale vedle produkce přikrývek pro Wehrmacht se firma IGM zapojila také do válečné strojírenské výroby. Šlo o výrobu součástek pro nechvalně známé rakety V1 ("fau ajns"). Tato výroba zde byla instalována od roku 1943. Válka přinesla i turbulenci do personální oblasti firmy. Zatímco maffersdorfští muži odcházeli na frontu, na jejich místa nastupovali nuceně nasazení dělníci z různých koutů světa. Dne 9. května 1945 projela Rudá armáda Maffersdorfem. Druhá světová válka skončila. Z Maffersdorfu se stávají Vratislavice nad Nisou. Jedním z výsledků války je také odsun velké části německého obyvatelstva z pohraničí, které bylo nutné nahradit z vnitrozemí a ze Slovenska.Krátce po skončení války ještě firmu vedli její původní majitelé. Další dění se však již odvíjelo podle dekretu prezidenta republiky ze dne 19. května 1945 č. 5 Sb. o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců, kolaborantů a některých organizací a ústavů. Následně Ministerstvo průmyslu Československé republiky zavedlo do majetku firmy I. GINZKEY výměrem ze dne 5. září 1945 národní správu a řízení podniku se ujal sbor národních správců. Tím hlavním byl určen Ing. Bohuslav Jičínský, v té době současně ředitel firmy Klazar v Brně.
Shrnutí historie výroby přikrývek ve Vratislavicích kronikářem
Bezmála stoletou historii zdejší výroby přikrývek shrnul kronikář František Neumann ve své kronice v několika řádcích: "Z počátku se do přikrývek zpracovával materiál, který vznikal jako odpad libereckých soukeníků. Výroba však během let vlivem konjunktury stoupala a počátkem 20. století dosáhla objemu výroby ručně vázaných a strojně tkaných koberců. Po první světové válce se pracovníci závodu zabývali zlepšováním kvality přikrývek. Kombinovali různé přírodní materiály, až dospěli ke světové špičce ve výrobě exkluzivních přikrývek. Ve dvacátých a třicátých letech zdejší firma vlastně udávala světovou módu v exkluzivních přikrývkách. Byly to v prvé řadě velbloudí přikrývky HK (F1 – F3), WKP a Jaffa. Příze pro tyto přikrývky byly vyráběny ze speciálně tříděné a odpesíkované velbloudí srsti označené číslem 500. Do směsi se ovšem přidávalo cca 30 – 50 % nejkvalitnější vlny odpovídající jakosti Super Efekta 72´S. Přikrývka WKP měla velice složitou technologii úpravy s 32 operacemi (česání, postřihování, paření, valchování, praní, síření atd.). Tyto přikrývky se převážně exportovaly do Ameriky. Za druhé světové války zaznamenala výroba přikrývek další vzestup, šlo ovšem o výrobu pro Wehrmacht."
Poznámka k velbloudí srsti
Srst z velblouda jednohrbého, ale častěji dvouhrbého, je tvořená hrubšími pesíky (60 až 100 mm dlouhými) tmavě hnědé až černé barvy a obloučkovanou jemnou podsadou (délky 100 až 160 mm) v červeně žluté až pískově hnědé barvě. Podsada se spřádá do vlnařských přízí s ovčí vlnou nebo dalšími vlákny, k výrobě plášťových tkanin a přikrývek. Pesíky se spřádají do hrubých mykaných přízí k výrobě plsti a koberců. Hlavními oblastmi výskytu jsou Afrika, Čína, Mongolsko a státy Střední Asie.
zdroj: https://www.muzeum-libea.cz/z-historie-vratislavic/z-historie-vyroby-prikryvek-od-ignaze-ginzkeye-dale/