Historie Kateřinek 

1. Založení vsi Kateřinky a její existence v rámci libereckého panství 1608-1848 (1850) 

Vysvětlení počátků a místa založení Kateřinek se neobejde bez stručného uvedení předcházejícího sídelního vývoje Liberecka. V polovině 13. století se v okrajových oblastech severních Čech postupně drobí zeměpanský pozemkový majetek, šlechta zde vytváří základy feudálních panství a pohraniční prostor je přesněji vymezován. Takovým prostorem se stalo v letech 1278 až 1551 i bibrštejnské frýdlantské dominium. Bibrštejnové od konce 13. století postupně zvětšili správní obvod frýdlantského hradu a nejspíše ve 14. století rozšířili původní teritorium i o hamrštejnský okrsek. Hrad Hamrštejn se stal patrně správním centrem pro liberecký díl bibrštejnského dominia. Osídlení v centrální části Liberecké kotliny je sice prameny doloženo teprve v polovině 14. století, ale předpokládá se, že již předtím bylo během vrcholné německé kolonizace ve druhé polovině 13. století a počátkem 14. století převrstveno - případné velmi řídké slovanské osídlení a zakládány nové lesní lánové vsí. Kolonizační vlna sem dorazila proti toku Nisy ze starší sídelní oblasti ze Žitavska. Oblast Liberecké kotliny je napojena na Žitavskou pánev a tvoří s ní přirozený celek i z hlediska osídlení. Na dřívější vazbu poukazuje i příslušnost středověké farní organizace libereckého území k žitavskému děkanátu.

Za nových majitelů frýdlantského dominia, Redernů, se od roku 1558 datu. je nový samostatný vývoj libereckého panství s centrem Libercem. Redernové rozvíjeli nebývalou měrou podnikání ve vlastní režii, podporovali řemesla, zpracování rud a využívali lesního bohatství ke zvýšení výnosu svých statků, S rozvojem nezemědělské výroby přibýval na vsích počet drobných rolníků a hlavně podružských domácností, domkářů, odkázaných na nádenickou práci, V předbělohorském období rostl na Liberecku i význam textilní výroby pro obživu obyvatelstva. Zejména plátenictví na vesnicích zaznamenalo na přelomu 16. a 17. století velký rozmach. Těžba dřeva a snaha o rozšíření plochy obdělávané půdy vedla od poloviny 16. století k tzv. zbytkové kolonizaci na vrchnostenské lesní půdě a k zakládání nových osad v podhůří Jizerských hor. Jako poslední v předbělohorském období byla severně od centra Liberce za Ruprechticemi na částečně vymýceném, svahovitém návrší nad údolím Černé Nisy založena nová podhorská ves. Místo neslo své pojmenování podle Kateřiny z Redernu, rozené Šlikové (kol. 1565-1617), a dalo název vsi — Katharinberg (z toho vychází v 19. století české pojmenování Hora sv. Kateřiny, od 1923 úředně dvojí název Kateřinky, Katharinberg (lidově "Katterberg"). Poprvé je ves zmiňována 20. října 1608 v zápisu v pozemkové knize libereckého panství, v němž s povolením Anny Marie Šlikové prodává poddaný "seine Wustung auf dem Katharinberge". Mezi svědky je již uveden kateřinský šoltys Martin Krátzschmer a dva obecní starší.

Vlastní emfyteutická listina byla vystavena teprve 6. ledna 1609 a uvádí jména 25 prvních osadníků, většinou chudých zahradníků a bezzemků — tkalců z okolních vesnic, kteří se obrátili na svoji vrchnost s prosbou o dědičné zakoupení půdy. (Sedm zde uvedených poddaných se vyskytuje již v zápisu z roku 1608). Dostavili se do vrchnostenské kanceláře, kde s nimi byla před hejtmanem uzavřena smlouva, zapsaná do pozemkové knihy, a do dědičného držení jim byla předána část půdy na pustinách a lesních mýtinách. V listině je stanovena povinnost odvádět vrchnosti pravidelné peněžité úroky, různé naturální dávky a konat robotní povinnosti. Poddaní byli vázání robotou na vrchnostenských hospodářských dvorech při obdělávání a sklízení polí, luk, chovu dobytka a pravděpodobně i při těžbě a plavení dřeva do Stráže nad Nisou. Osadníci byli nejprve doživotně přikázání ovdovělé Anně Marii Šlikové (+ 1617), po její smrti její sestře Kateřině z Redernu a jejímu synovi Kryštofovi. Založením a vyměřením hranic "aufen Katharinenbergk" byl pověřen vrchnostenský hejtman Christopf Horn (1566-1615). Vlastním lokátorem, organizátorem, který přivedl nové osídlence a nechal rozměřit půdu, byl patrně šoltys Martin Kretschmer.

V osídlení se uplatnil reliéf krajiny v malebném údolí na pravém břehu Černé Nisy s nerovným svahovitým terénem v lesnatém podhůří Jizerských hor S průměrnou nadmořskou výškou 385 m n. m. (horní část pod Dračím kamenem nad 600 m n. m.). Byly tu příznivé přírodní podmínky pro pěstování Inu, čistá voda a vzduch, nezbytné pro bílení příze a plátna. 

Nejstarší osídlení se rozprostíralo ve střední části dnešních Kateřinek (pozdější pomístní názvy "Am Dorfwege", "Oberdorf", "Ober-Katharinberg") podél obou stran protékajícího potoka a probíhajících místních komunikací mezi Ruprechticemi, Fojtkou a Radčicemi (po pozdějším číslování domů v roce 1775 dostaly tyto usedlosti čp. 16—41). Největší část pozemků byla určena šoltysovi (k rychtě patřil až do roku 1789 tzv. Úberschar, přebytek, na hramicích s Ruprechticemi, na němž byl pak postaven dům čp. 54). Nově vzniklá ves byla začleněna do struktury hospodářsko-správního celku šlechtického velkostatku, uzavřeného hranicemi panství s centrem v Liberci, ten přetrval až do roku 1848.

V církevních záležitostech patřily Kateřinky nejprve do liberecké farnosti, do působnosti jejího filiálního kostela ve Stráži nad Nisou (zahrnoval kromě Kateřinek Stráž nad Nisou, Radčice, Svárov a Krásnou Studánku). 
o založení Kateřinek byla ustanovena omezená samospráva obce, kterou až do roku 1848 vykonával rychtář (šoltys) nejprve společně se třemi obecnimi staršími, později se třemi vesnickými konšely a dvěma obecními staršími. Svobodná rychta byla spojena s krčmou (pozdější čp. 34), která sloužila zároveň k potřebám místního vesnického soudu. Tady byly projednávány a uzavirány v přítomnosti soudních osob, stran, svědků a zástupce vrchnosti kupní smlouvy, řešeny dědické a pozůstalostní záležitosti a souzeny lehčí přestupky. Jednou z povinností rychtáře bylo také ve stanovených úředních dnech docházet na liberecký zámek do panské kanceláře k vyřizování úřední agendy a ke skládání příslušných poddanských peněžních i naturálních dávek. Hejtmané libereckého panství, od druhé poloviny 18. století zvaní vrchní úředníci, vykonávali prostřednictvím vrchnostenské kanceláře dozor na celé panské hospodářství a byli přímým nadřízeným správním aparátem nad poddanými. O původním uložení obecních písemností v Kateřinkách nemáme zpráv, nejvýznamnější právní dokumenty a patrně i nedochované konšelské knihy byly, jak to bývalo obvyklé, uloženy v obecní truhle na rychtě. 
V roce 1621 byli Redernové pro svoji účast na stavovském povstání zbaveni frýdlantského a libereckého panství. V roce 1634 po zavraždění Albrechta z Valdštejna, který tento majetek získal, se stal držitelem libereckého panství hrabě Matyáš Gallas (1584—1647). V roce 1659 se nejprve ujali majetku společně bratři František Ferdinand a Antonín Pankrác Rudolf Gallasové. V roce 1661 se rozdělili, František si ponechal Liberec, v roce 1674 od bratra koupil Frýdlant a spojil obě panství. Jeho syn Jan Václav Gallas (1669—1719) byl v císařských diplomatických službách, správu panství svěřil Karlu Kristtánu Platzovi z Ehrenthalu, vrchnímu inspektorovi panství, za něhož bylo roku 1704 přikoupeno panství Grabštejn. V té době v letech 1679—1680 došlo na libereckém panství k poddanským nepokojům. V roce 1676 v Kateřinkách zle řádila povodeň a v roce 1680 mor. 
Třicetiletá válka a protireformace přinesly drancování a zřejmě odchod některých nekatolíků. V roce 1651 se uvádí 127 osob schopných zpovědi (27 rodin), v berní rule z roku 1654 se uvádí 26 usedlostí (2 chalupníci a 24 zahradníků, pusté usedlosti berní rula neuvádí). 

Od poloviny 17. století začala pozvolna další fáze osídlovaní vrchnostenské lesní půdy podél údolní nivy Černé Nisy a místní cesty z Ruprechtic do Bedřichova a Rudolfova, procházející Kateřinkami (tato část Kateřinek měla pomístní název "Der Grund", "Tal""). Velký význam pro toto osídlení měla existence zdejších mlýnů, pil na řezání prken, poprvé zmiňovaných roku 1622 (v roce 1700 se uvádějí 3 pily), které vrchnost pronajímala mlynářům-pilařům za roční nájem. Na odlesněné půdě vzniklo poblíž pil mezi lety 1650-1735 postupně 15 usedlostí (potomní čp. 1-15 ). Nejvíce v roce 1725, kdy bylo najednou založeno 8 usedlostí. Z roku 1703 je zpráva o záplavách, stržení dvou mostů a sedmi poškozených poddaných v této části Kateřinek. V roce 1698 se uvádí v Kateřinkách 191 obyvatel a 31 rodin, 1703 pak 32 domů, roku 1735 zde již stálo 43 domů. Obyvatelé se živili zemědělstvím, vedle toho i nadále tkalcovstvím a při těžbě dřeva.

Poslední větší vlna dominikální kolonizace nastala až mezi lety 1768-1772, kdy byla osídlena nejvýše položená dnešní část Kateřinek pod Dračím kamenem podél tudy protékajícího potoka a podél cesty do Fojtky (tzv. "Neuland", "Drachenberg" (v době číslování domů čp. 42-51). (Dům čp. 42 byl původně vrchnostenskou hájovnou, stával nad potomní hospodou čp. 89 (Ulma) a byl již zbořen; na polohopisném plánu Kateřinek z roku 1936 a pozdějších planech je zakreslen na jiném místě u domu čp. 48!) 
V roce 1720 se Kateřinky (uvedeny jako Catharinaberg) poprvé objevují na mapovém zobrazení českých zemí na tzv. Můllerově mapě, jež vznikla pravděpodobně v souvislosti s přípravami pozdějšího tereziánského katastru. 
Škody zde způsobily rovněž slezské války 1740—1745, 1756-1763. Probíhaly za života posledního majitele z rodu Gallasů, Filipa Josefa (1703 1757),který v roce 1726 přikoupil lemberské panství. Protože zemřel bez potomků, dědicem se stal roku 1759 jeho synovec Kristián Filip, svobodný pan z Clamu (1748-1805), od roku 1770 první hrabě Clam-Gallas.

Ten na svých panstvích zavedl roku 1775 školskou reformu. Povinná školní docházka všech dětí ve věku 6-12 let vyvolala počátkem 19. století také otázku zřízení vlastní školy. Žáci z Kateřinek nejprve navštěvovali filiální školu ve Stráži nad Nisou (údajně existovala již roku 1615). Kvůli často velmi neschůdné cestě se nejprve přes zimní období začalo od roku 1804 vyučovat v některých kateřinských domech (v čp. 5, 14, 24 a 29). V roce 1814 vybudovala obec v horní části malou dřevěnou školní budovu (čp. 64), ve které byl ustanoven podučitel ze strážské školy. Od roku 1824 byla expoziturou ruprechtické školy a teprve od roku 1869 samostatnou obecní jednotřídní školou.

V roce 1770 byla v horní části vesnice u cesty do Radčic postavena malá barokní kaple P. Marie Pomocné, která byla v roce 1900 zbořena a nově přestavěna. Naproti kapli byl postaven v roce 1804 kříž a v roce 1800 u domu čp. 26 socha sv. Jana Nepomuckého (odstraněna v letech 1965—1966). 
Za vlády Kristiána Filipa Clam-Gallase vypuklo v létě 1775 na libereckém panství nevolnické povstání. Hrabě vydal 7. srpna 1775 pro svá panství Liberec, Frýdlant, Grabštejn a Lemberk vrchnostenský dekret, kterým snižoval robotní povinnosti, upravené krátce poté 13. srpna robotním patentem Marie Terezie. Výsledkem nepokojů bylo postupné nahrazení robotní práce peněžním úrokem. Během tzv. války o bavorské dědictví (1778—1779) se v srpnu 1778 rozprostíral vojenský tábor Prusů od Stráže nad Nisou až do Chrastavy a Kateřinek.

Z hlediska dalšího společenského vývoje v Čechách sehrály významnou úlohu tzv. josefinské reformy, kterými se začaly postupně rozvolňovat feudální vztahy. Patent z 1. listopadu 1781 o zrušení tzv. tělesné poddanosti (nevolnictví) zaváděl mírnější poddanství. Omezil pravomoc vrchnostenských úřadů při povolování sňatků, odchodů na řemeslo a studia i stěhování poddaných. Robotní, naturální a peněžní závazky vůči vrchnosti zůstávaly ale beze změny. 
Od poloviny 18. století začal postupně zesilovat dohled zeměpanských krajských úřadů nad činností vrchnostenských úřadů hlavně v oblasti, kde patrimonium vykonávalo přenesenou veřejnou správu státu při vybírání zeměpanských berní. V roce 1785 proběhly v Kateřinkách práce na josefském katastru, kterým byl přesněji stanoven rozsah a kvalita užitkové půdy jako podklad pro nové vyměření zemské pozemkové daně. Kromě úředníků boleslavského krajského úřadu a zemského měřiče se ho účastnili i kateřinský rychtař Franz Worf s šestičlenným výborem obce. Byli přítomní při popisování 4 ohraničování všech pozemků podle jejich polohy, k čemuž byly používany pomistní traťové názvy (jsou uvedeny čtyři - Neuland, Steinberg obtg den Dorfweg, Dorfweg, Grund). Před měřením měly být stanoveny hranice každé obce. Od roku 1785 se staly katastrální obce základní berní jednotkou a důležitou složkou ve vývoji správního rozdělení země. Jednou z nových územních jednotek se tak stala  i katastrální obec Kateřinky, ve které v té době stálo 51 domů a v nich žilo 74 rodin. Více jak osmdesát procent celkové plochy tvořil rozsáhlý vrchnostenský lesní revír s honitbou. První dochovaný popis lesa (Catharinberger Forst) pochází z roku 1732, roku 1785 je zmiňována hájovna (čp. 42). Provoz revíru si vyžádal zvláštní správu a údržbu, promítl se i do každodenního života poddaných.

Období po roce 1781 až do roku 1848 je obdobím přechodu od feudalismu ke kapitalismu, jež je charakterizováno hlubokými hospodářskými a sociálními změnami, měnícími dosavadní ráz vesnic. Po zrušení nevolnictví 1781 došlo k všeobecnému oživení v zemědělství, majitelé velkostatků pronajímali nebo parcelovali dvory, zakládali průmyslové podniky a reorganizovali vlastní hospodářství. Dvorské dekrety z roku 1811 povolovaly poddaným volně nakládat se svými statky a po tomto roce můžeme sledovat častá dělení statků mezi rodinné příslušníky. To spolu s uzákoněním volného stěhování a omezováním vlivu cechů umožňovalo uvolnění pracovních sil pro vznikající malovýrobu a rozšiřování zakládání manufaktur. I v Kateřinkách došlo tehdy částečně k další parcelaci vrchnostenské lesní půdy a dělení pozemků poddaných, na nichž byly zakládány nové usedlosti mající charakter rozptýlené zástavby. 
Na životě obyvatel se v této době nepříznivě projevila řada válek, které habsburská monarchie vedla s krátkými přestávkami téměř nepřetržitě od roku 1788 až do roku 1815. V roce 1813 ves zažila průtahy a kvartýrování Poláků, francouzských spojenců. V roce 1804 stálo v Kateřinkách 61 domů, ve kterých žilo 427 obyvatel. 
Po skončení válek nastal po roce 1815 celkově rychlý vzestup počtu obyvatel v českých zemích nejen díky uklidnění poměrů, ale i zásluhou nařízeného očkování proti neštovicím. Od dvacátých let 19. století byl obnoven hospodářský život. Nový technicko-výrobní převrat se nejdříve začal uplatňovat V převažujícím textilním odvětví a v průmyslově rozvinutější severní polovině našich zemí. Zatlačování rukodělné a manufakturní výroby mechanizovanými továrnami začalo u nás v textilní výrobě nejprve zaváděním pracovních strojů v předení bavlny a vlny. Bavlnářství se stalo rozhodující sférou nových občanských podnikatelů z okruhu obchodních a finančních válečných zbohatlíků. Po zrušení kontinentální blokády se zaváděly zdokonalené stroje, u nichž vedle ručního pohonu se již většinou používal pohon vodní. Velké přádelny se nalézaly zejména na Liberecku. Za poměrně rychlým postupem mechanizace při předení bavlny zaostávalo její tkaní, v němž v českých zemích do poloviny 19. století převažovala ruční práce. Manufakturní formy a zavádění výkonných anglických tkalcovských stavů se prosadilo od počátku 50. let 19. století. Rozvoj soukenictví se zrychlil během napoleonských válek a kontinentální blokády. Během 20. a 30. let převládlo na Liberecku strojové spřádání nad ručním. V této oblasti se rychleji rozvíjela tovární výroba česané příze a nevalchovaných jemných tkanin. V blízkosti větších podniků se začínala zvyšovat koncentrace obyvatelstva.

Do života obyvatel Kateřinek přinesla tovární výroba velkou změnu a během krátké doby je proměnila v průmyslovou obec. Rychlý rozvoj Kateřinek i sousedních Ruprechtic byl závislý na vzniku a konjunktuře průmyslových textilních podniků založených v údolí Černé Nisy ve druhé čtvrtině 19. století. V době svého největšího rozkvětu byly Kateřinky součásti oblasti, tahnoucí se od Rudolfova po Stráž nad Nisou, nazývané "Liberecké Švýcarsko" (Reichenberger Schweiz). Pro hustou koncentraci továren dostalo cele sevřené údolí po obou březích Černé Nisy pojmenování "Wupertal Severnich Čech" (Wupertal Nordböhmens). Šlo o jednu z prvních průmyslových zón v rakouské monarchii. V úseku téměř 7 km bylo postupně založeno 25 továren (14 patřilo do Ruprechtic, 10 do Kateřinek a jedna byla v Rudolfově). 
V kateřinském údolí vznikaly první továrny při toku Černé Nisy na místech, kde existovaly do té doby jenom vrchnostenské pily v pronájmu poddaných. Jednu z nich si v roce 1827 koupil i s pozemkem liberecký podnikatel Ferdinand Seidel. Získal povolení ke stavbě mechanické přádelny na vodní pohon (čp. 65) a zahájil v Kateřinkách období průmyslové výstavby. V letech 18353 až 1838 byla přádelna nejprve pronajata a v roce 1844 zakoupena Ignatzem SaJomonem (+ 1881). Ferdinand Seidel si v roce 1843 postavil v Kateřinkach také vigoňovou přádelnu (čp. 82), kterou v polovině 19. století koupil Adolf Jochmann. Druhým nejstarším podnikem byla přádelna bavlny (čp. 1), kterou kolem roku 1830 zřídil A. Kittel. V polovině třicátých let tovární budovu získal A. Beckert, který vedle ní postavil později zrušenou pilu. V roce 1843 získal tyto pozemky A. Jáger (+ 1864) z Rudolfova a vystavěl tu novou budovu. 
V roce 1834 postavil Anton Thum z Nových Pavlovic (T 1854) na místě staré myslivny(?) a panské pily přádelnu česané příze (čp. 4), přeměněnou ve čtyřicátých letech na tkalcovnu jemných suken a orleánů. V roce 1845 postavil A. Thum hlouběji v údolí Černé Nisy přádelnu česané příze (čp. 83). Ještě dále u hranic s Rudolfovem byla v roce 1844 postavena Josefem Hoffmannem další továrna (potomní čp. 90) a v následujícím roce uvedena do provozu. SlouŽila ke zpracování a úpravě vlny. Vedle stojící přádelnu vlny (potomní čp. 91) postavil v roce 1844 Ferdinand Leubner z Liberce (Ť 1885). 
Nebývalá průmyslová exploze vyvolala v roce 1844 první dělnické nepokoje na Liberecku. I v Kateřinkách odmítali dělníci pracovat na výkonnějších spřádacích strojích a rozbíjeli je. 
V počátcích industrializace měla obec v roce 1834 celkem 66 domů a žilo V ní 617 obyvatel, k roku 1843 se uvádí 79 obytných domů a 681 obyvatel. Jednalo se většinou o dřevěné přízemní domy. Roku 1832 v Kateřinkách zle řádila cholera. 

Pro hospodářský rozmach regionu měl velký význam rozvoj dopravy a výstavba nových komunikací. V roce 1842 postavili továrníci na své náklady Kateřinsko-rudolfovskou silnici (Katharinberg-Rudolfstaler Strasse) zvanou Tovární (Fabrikstrasse).

Na podzim roku 1843 proběhlo v Kateřinkách nové přesné trigonometrické vyměření nejen celého obecního katastru, ale i každé jednotlivé parcely pro účely tzv. stabilního katastru (stal se od roku 1860 základem pro výpočet pozemkové a domovní daně). Kateřinky tvořily katastrální obec vyměřenou jako jeden celek (plocha obce s přilehlými vrchnostenskými lesy činila 479 ha). Výsledkem jsou přesné a podrobné katastrální mapy (velmi cenná tzv, indikační skica z roku 1843 je uložena v Národním archivu v Praze). 
Další vývoj podstatně urychlily významné události v roce 1848, jimiž vyvrcholil dosavadní hospodářský, sociální a politický vývoj. Zrušením poddanství a patrimontí v roce 1848 ztratil opodstatnění starý správní systém. Eduard Bedřich Clam-Gallas (1805—1891), poslední majitel libereckého panství v letech 1835—1848 a neúspěšný velitel z roku 1866, přestal být vrchností obce. V roce 1850 byla uvedena v činnost správní reforma, kterou byly definitivně zrušeny vrchnostenské úřady, jejichž působnost přešla na nově zřízené státní instituce pro politické, soudní a finanční záležitosti. Do 1. července 1850, než vstoupilo v platnost a bylo uvedeno v činnost nové obecní zřízení, byl sice ponechán liberecký patrimoniální úřad, ale v plné finanční závislosti na státu.

Obecním zákonem ze 17. března 1849 ztratily rychty svá práva. Místa rychtářů pak zaujali obecní představení (starostové), místa konšelů a starších obcí nahradila obecní rada (zastupitelstvo). Poslední rychtář, Franz Anton Beckert, byl v letech 1850—1853 prvním obecním představeným. 

Seznam rychtářů 1608-1848 

1608-1617 Martin Kretschmer

 1617—1622 Paul Pültz 

1622-1624 Melchior Storm 

1624-1630 Adam Pfohl 

1630—1650 Melchior Pilz 

1650—1654 Adam Pilz 

1654-1674 Georg Neumann (z Krásné Studánky) 

1674-1697 Jakob Seibt 

1697-1719 Christoph Appelí 

1719-1761 Daniel Appelt 

1761-1772 Johan Anton Porsche 

1772-1773 Hans Christoph Leukert 

1773—1790/1793 Franz Worf 

1790/1793—1799/1809 Florian Worf 

1799/1809—1840 Christian Kretschmer 

1840-1843 Franz Hönig 

1843—1848 Franz Anton Beckert

2. Období rozvoje průmyslu a občanské společnosti 1850 -1918 

Nová obecní správa byla ve Kateřinkách uvedena v život, jakmile roku 1850 zahájily svou činnost nově zřízené státní politické úřady. Základem pro nové jednotky místní správy, místní obce, se staly katastrální obce.

Od té doby až do roku 1954 byly Kateřinky zcela samostatnou obcí. Volební právo v letech 1850 až do obecních voleb v roce 1919 bylo založeno na principu jmění, případně školního vzdělání. Měli je jen státní občané mužského pohlaví a příslušelo i právnickým osobám. Oprávnění voliči volil na tříleté funkční období obecní výbor (obecní zastupitelstvo). Podle údajů z roku 1905 měl v Kateřinkách 12 členů. Výbor pak volil obecní představenstvo, které vybíralo obecního představeného a obecní radní (v roce 1905 zmiňováni 3 členové), k zastupování nepřítomných členů obecního výboru se volili náhradníci. Obecní volby i zasedání obecního zastupitelstva se v Kateřinkách konaly v sálech zdejších hostinců. 
Ve vlastním oboru působnosti vykonávala obec správu záležitostí vztahujících se k obecnímu svazku, hospodaření s obecním majetkem a k výkonu místní policie. V oboru přenesené působnosti stát využíval součinnosti obcí ve veřejné správě. Dohled a dozírací právo na obce měly orgány státní správy (Okresní hejtmanství Liberec) a od roku 1865 vyšší instance územní samo správy (Okresní zastupitelstvo Liberec). Protože Kateřinky neměly zpočátku budovu, ve které by trvale sídlil obecní úřad, bývala úřední agenda po roce 1850 (až do roku 1923) ukládána v domech obecních představených. Vedením kanceláře byl nejspíše zpočátku pověřen sám obecní představený, postupně přecházelo vedení na obecního kancelistu, písaře, později zvaného obecní sekretář. Jemu byl podřízen obecní posel (od roku 1899 zvaný obecní sluha). Mezi obecní zaměstnance patřil obecní strážník, zřízený patrně po roce 1905, a po roce 1889 i školník. 
Teprve ve druhé polovině 19. století zaznamenaly Kateřinky velký stavební rozvoj související s jejich rychlou proměnou v průmyslovou obec a zvyšujícím se počtem obyvatel. Dále se parcelují některé větší usedlosti a na jejich pozemcích vyrůstá řada nových budov, nově se staví 1 v okruhu továren a při hlavní komunikaci. Kromě toho se od konce 19. století přestavovaly staré dřevěné domy, některé roubené domy však přetrvaly dodnes. Ve sledovaném období měly Kateřinky následující počet domů a obyvatel: 1869 — 90 domů, 1038 obyvatel, 1880 — 96 domů, 1001 obyvatel, 1890 — 103 domů, 943 obyvatel, 1900 — 106 domů, 985 obyvatel, 1910 — 110 domů a 1030 obyvatel. 
Pokračovalo zkvalitňování dopravních cest a rozšiřování novodobé komunikační sítě. V poslední třetině 19. století došlo k intenzivnější výstavbě okresních a obecních silnic, které měly především sloužit místním potřebám a spojit obce a nové výrobní provozy s nejbližším nádražím nebo blízkým tržním místem. Tovární silnice byla poškozena povodněmi v roce 1838. Za prusko I rakouské války v roce 1866 po ní přišli do Kateřinek Prusové a 330 se jich tu nakvarýrovalo. V roce 1872 převzalo její stavbu Okresní hejtmanství v Liberci dobudovalo ji až k horním mostu (tzv. Winkelbrůcke), v letech 1885—1887 byla protažena až k Rudolfovu. Bližší spojení s Libercem bylo přes ruprechtickou okresní silnici (Ruppersdorfer Bezirkstrasse), postavenou v roce 1878. V roce 1877 (18797) se stavěla okresní silnice ze Stráže n. N. do Kateřinek. 
Nevýhodou této průmyslové obce byla její větší vzdálenost od železnice, která komplikovala i zásobování místních podniků uhlím, proto již od konce 19. století můžeme pozorovat určitou stagnaci v přibývání domů a obyvatel. Po vybudování železničního spojení Liberce s Frýdlantském v letech 1873 až 1875 se nejbližší stanicí stala Stráž nad Nisou. 
Ve druhé polovině 19. století nastal velký rozmach průmyslového podnikání, živnostenské i obchodní činnosti, spojené s velkým přílivem nových pracovních sil do hospodářsky vyspělých částí monarchie. Liberecko se stalo koncem 60. let 19. století nejdůležitější textilní oblastí českých zemí, v níž byl soustředěn bavlnářský a vlnařský průmysl s nespočetnými přádelnami a tkalcovnami mykané příze a vlny. 
Bouřlivý vývoj Kateřinek se zpomalil s přechodem moderních provozů na parní pohon. Velká vzdálenost od železnice komplikovala dovoz nezbytného uhlí a zřejmě jen některé podniky využívaly parní sílu. V Kateřinkách nahrazovaly parní stroje vodní pohon až v poslední čtvrtině 19. století, zatímco v jiných místech Liberecka již mnohem dříve. 

Přesto zde podniky využívající vodní sílu prosperovaly i na počátku 20. století, kdy se stala základním zdrojem energie elektřina. V Kateřinkách vznikly v tomto období nové průmyslové podniky a dosavadní továrny měnily i rozšiřovaly svoji výrobu. Po smrti I. Salomona (11881) vlastnil továrnu čp. 65 do roku 1883 jeho syn Karel, načež přešla do majetku Franze Antona Posselta z Liberce. Ten továrnu na jemná sukna přenechal v roce 1902 svému synovi Ernstovi Posseltovi (později firma A. Posselt's Erben). 
Po smrti A. Jágera v roce 1864 prodali jeho dědicové továrnu čp. 1 Christianovi Hauserovi z Horních Kateřinek. V roce 1880 se dostala do majetku bratrů J. a B. Simona z Radčic. Od nich ji roku 1887 koupil Philip Schatten Jun. ($1898), který zde zřídil parní pohon. Povodně v letech 1888 a 1897 mu způsobily velké škody. Jeho dědicové továrnu prodali v roce 1899 Ottomarovi Hermannovi, jehož tchán E. Herbig v ní provozoval přádelnu vlny. Od roku 1917 byli majiteli Alfred a Rudolf Glas, později (od roku 1924?) firma nazvaná Lówinger u. Glas. 
K nejvýznamnějším průmyslovým zařízením patřila továrna čp. 4, kterou po smrti zakladatele A. Thuma (11854) prodali jeho dědicové Konrádovi Blaschkovi z Hodkovic (Blaschka und Comp.). V roce 1871 ji získal Josef Ignatz Salomon (1822-1887) z Liberce, který zde vyráběl jemné černé sukno. Jeho syn Josef Ignatz Salomon (1858—1924) ji významně rozšířil, učinil z ní továrnu na vojenská a jemná sukna nejvyšší kvality a 8. 8. 1910 byl povýšen do šlechtického stavu s predikátem "von Hohenweeb". V roce 1892 firma získala privilegium používat na svém štítku a razitku císařského orla. V roce 1897 zde napáchala obrovské škody povodeň a roku 1901 vyhořela hlavní budova. Ještě toho roku vyrostla architektonicky zajímavá novostavba, vybavená nejnovějšími stroji a technickým zařízením. Existovala zde také tovární kuchyně. Aby firma mohla rozšířit výrobu, získala v roce 1899 spáleniště firmy Sacher v Ruprechticích (čp. 76). Na jeho místě postavila novou budovu s nejmodernějším zařízením a přemístila do ní přádelnu ze své kmenové továrny z Kateřinek. Roku 1903 získala takzvaný Riedelův mlýn (Riedelmühle čp. 67), který přestavěla na přádelnu a apretovnu. (Tento mlýn postavil Anton Riedel ve 30. letech 19. století nejpV roce 1898 zřídila firma Josef I. Salomon pro své dělníky sprchovou lázeň. Pro obec nechala na své náklady vystavět u horního mostu hasičskou zbrojni5 (dnes přestavěný objekt k bydlení). Svého času zaměstnávala až 600 dělníků. rve jako pilu (roku 1858 se uvádí i jako mlýn na mouku (Mahlmůhle).

Vyráběla se v ní kromě jemného počesaného zboží, jemných tkanin na sukně a suken na uniformy, také tkaniny z česané příze a dámská sukna všech barev a kvalit. Firma se stala privilegovaným c. k. dvorním dodavatelem vybraných atek pro rakousko-uherskou šlechtu i pro armádu, dodávala látky v největším sortimentu materiálů a barev. Měla vlastní sklady ve Vídni, Paříži a Londýně j obchodní zastoupení v největších městech Evropy. V New Yorku založila prodejní filiálku, která více než 20 let předkládala americkému trhu kvalitní zboží mateřské firmy. Získalo oblibu ve všech částech světa a sklízelo úspěch na mnoha světových veletrzích a výstavách.

V polovině 19. století přešla továrna čp. 82 na Adolfa Jochmanna, který ji vlastnil do roku 1882. Pak byl jejím majitelem Franz Horn, který v ní provozoval vigoňovou přádelnu a přádelnu vlněné příze, od roku 1912 ji vlastnil Franz Jáger a jeho stejnojmenná firma. 
Budova čp. 80 (původně jako mlýn na mouku(?) — Mahlmühle) sloužila ve 40. letech 19. století Josefu Klingerovi jako soukenická valcha. V polovině 19. století přešla na Augusta Hiebela, který ji přeměnil na přádelnu. V roce 1877 úplně vyhořela, znovu postavěnou továrnu získal liberecký stavitel Adolf Bürger a od něho ji koupil roku 1880 Andreas Můller (firma Andreas Můller) a provozoval v ní přádelnu vlněné příze. 
Továrna čp. 83 přešla po smrti jejího zakladatele A. Thuma 1854 na jeho zetě Ed. J. Trenklera z Liberce, který ji roku 1868 prodal A. Jágerovi (+ 1900). Ten přestavěl tovární budovu, která v roce 1891 vyhořela. Znovu vybudovanou ji získal Ed. Hiebel z Liberce a jeho dědicové (Ed. Hiebel's Erben). Továrnu, ve které až do roku 1902 provozovala firma Friedrich Fischer &Ko. přádelnu bavlny, získal v roce 1904 do pronájmu Franz Gruner (firma Gruner& Müller) jako přádelnu vlněné příze. Od roku 1910 (?) byli majiteli Bertaa August Ehrlichovi. 
Továrnu čp. 90 na hranicích s Rudolfovem převzal v roce 1865 syn Josefa Hoffmanna Bernard a zeť Wenzel Seibt. Od nich přešla na A. Seibta a Gustava Hoffmanna (1897), později jediného majitele. Ten změnil továrnu dosud sloužící ke zpracování a úpravě vlny v roce 1891 na vigoňovou přádelnu. Po jeho smrti přešla krátce na Wenzela Seibta z Liberce, který ji přenechal vdově Emmě Hoffmannové, která zde v letech 1898—1902 provozovala přádelnu vlněné příze. Od roku 1902 byla nejprve pronajata firmě Ignaz Hübner z Ruprechtic, ta ji v roce 1907 koupila (od roku 1916 byl majitel Richard Hůbner). 
Továrna čp. 91 byla postavena v roce 1845 Ferdinandem Leubnerem z Liberce (+1885). Od dalšího majitele A. M. Sicherta ji koupil v roce 1882 Adolf Jochmann. Od něho přešla v roce 1887 na firmu Brüder Siegmund ze Stráže nad Nisou, v roce 1889 byla vlastnictvím firmy G. Hoffmann £ Seiny. V roce 1898 koupil továrnu Ferdinand Schaurich z Bedřichova a zřídil v ní brusírnu optického skla, která roku 1899 úplně vyhořela. V roce 1902 získal spáleniště Wenzel Klamt z Bedřichova. Ten továrnu opět postavil a pronajal ji Amalii Zimmermannové, která v ní provozovala přádelnu odpadové bavlněné příze. Následně ji získali 1911 (1916?) manželé August a Berta Ehrlichovi a zřídili v ní pak přádelnu vigoňové příze. Provozovna čp. 72 byla postavena v roce 1889 Johannem Rósslerem a bylo v ní strojní zámečnictví. Kromě továren bylo podle údajů z roku 1902 v obci 37 zemědělských usedlostí a 63 řemeslných živností. 

Po roce 1848 procházel přeměnou i zbylý liberecký velkostatek Clam-Gallasů a jeho řízení 1 správa se orientovala zejména na lesní hospodářství. Vzestupem těžby uhlí se zmenšila spotřeba palivového dřeva a s celkovým hospodářským rozvojem vzrostla poptávka po stavebním a užitkovém dříví. Kateřinský lesní revír byl sice v probíhající pozemkové reformě od roku 1919 v záboru státu, ale Clam-Gallasové na něm hospodařili dále až do konce roku 1929, kdy jej teprve převzal stát. Byly tu dvě myslivny s hajným (čp. 73, 93) a pila (nejprve jako součást čp. 73, pak samostatná čp. 122), u níž patrně došlo počátkem 20. století k instalování vodní turbíny a vlastní malé elektrárny. Clam-gallasovská obora (Thiergarten) se rozprostírala od Kateřinek až k Hejnicím a měla rozlohu 5 560 ha. Uzavíral ji vysoký laťový plot s 53 bránami a 51 brankami. V kateřinském revíru se v ní koncem 19. století ještě nacházelo asi 50 kusů vysoké a dančí zvěře. Špatné životní podmínky vyvolaly ve druhé polovině 19. století celou řadu stávek textiláků. Velká stávka dělníků přádelen vlny v Kateřinkách a Stráži nad Nisou vypukla v létě roku 1872. K jejímu potlačení byla na Liberecko poslána četnická posila a v centru stávky, v Kateřinkách, byla po jejím skončení v říjnu 1872 zřízena zvláštní četnická stanice k zajištění bezpečnosti, veřejného klidu a pořádku. Působila tu do roku 1945 a do jejího obvodu patřily do roku 1938 kromě Kateřinek i Radčice, Ruprechtice, Rudolfov, Fojtka a Krásná Studánka. Po roce 1900 byla umístěna v čp. 107.

Stálý nárůst počtu obyvatelstva si vyžádal již v roce 1871 vybavení obce vlastním poštovním úřadem (nejprve v čp. 92, později v čp. 107). Dopisy dvakrát denně odvážela jízdní pošta Kateřinky—Liberec, obstarávající i přepravu osob. Pošta se stále vozila postaru vozy taženými koňmi, později je vystřídal automobil. 
Kulturní a společenský život a rozvíjející se cestovní ruch si nelze představit bez služeb stravovacích, ubytovacích a zábavních. Společenský život se již tehdy odehrával převážně v hospodách a pohostinských zařízeních, které patřily neodmyslitelně k tehdejšímu obrazu života. Mezi kulturní zařízení je třeba zahrnout i taneční a pěvecké sály v některých objektech, často sloužily i k veřejným shromážděním, schůzím obecního zastupitelstva 1 volebním účelům, Hospod a pohostinských zařízení je od počátku 20. století připomínáno cel. kem 8. Nacházely se v těchto objektech: čp. 8 Stieglitz, zřízeno již roku 1850; čp. 9 Deutsches Haus, které 29. dubna 1935 vyhořelo; čp. 34, původně výsadní rychtářská krčma, zvaná Drachenstein, pak Hauser's Gasthaus, zbořena kolem roku 1990; čp. 69, zmiňováno roku 1865, později Můller's Gasthaus(?), spojeno s řeznictvím, zbořeno zřejmě v roce 1963; čp. 89 Zur Ulme, připomínaném poprvé roku 1876; čp. 95 Zur Krone, první zmínka o něm je roku 1866, zbořeno roku 1970; čp. 100 Zum weissen Hirsch, demolováno mezi lety 1980-1981; čp. 101 Zur (deutschen) Einheit, připomínáno poprvé již roku 1872, dnes U Dobráka. K tomu připočítejme později tovární kantýnu v čp. 4. (Kromě nich ještě prameny uvádějí např. roku 1870 šenk pálenky v čp. 23 a roku 1876 hostinskou živnost v čp. 68).

Hostince byly i místem, kde se odehrával spolkový život. Hostinští nabízeli spolkům pro jejich činnost sály i své služby. Výrazný rozvoj spolkového života přinesl až liberální spolkový zákon v roce 1867. Nejstarším spolkem v Kateřinkách byl podpůrný klerikální velikonoční spolek Saatgänger Unterstůtzungsverein (Osterverein), který byl založen již roku 1822 nebo 1825, po změně stanov roku 1905 se nazýval Saatgänger-, Bruder schaftund Unterstůtzungverein. Účastnil se cíkevních slavností, vyprovázel své členy na poslední cestu a vyplácel chudým malé podpory. Udržel se až do listopadu 1939, kdy byl likvidován. V roku 1838 byl založen nejprve pro místní obce Pavlovice a Ruprechtice nejstarší veteránský spolek v libereckém okrese, k němu velmi brzy přibyly Kateřinky a Radčice (K. k. Militär-Veteranen Verein zu Paulsdorf-Ruppersdorf-Katharinberg-Ratschendorf). Byl to podpůrný spolek vysloužilých vojáků, zejména z válek s Francií, velmi uznávaný úřady i továrníky. Roku 1922 se pod vlivem nových politických poměrů dobrovolně rozešel. Dalšími podpůrnými spolky působícími v Kateřinkách byly: v letech 1896—1936 Spolek válečných veteránů (Kamaradschaftsverein gedienter Soldaten), s jehož činností je spojeno zřízení pomníku padlým v první světové válce v roce 1927, a roku 1883 založený školní krejcarový spolek Schulkreutzerverein für die deutsche Volksschule der Schulgememde Katharinberg. Staral se, aby chudé děti nehladověly a měly potřebné školní pomůcky. 
K podpoře vzdělávání působil v Kateřinkách v letech 1867—1901 čtenářský spolek Freundsschaftsguelle. V roce 1867 byl založen mužský zpěvácký spolek Gesangverein Liederkranz (roku 1872 úředně povolen) a v roce 1898 v jeho rámci i ženský sbor. Zpěvácké spolky pěstovaly především sborový zpěv, nastudovaly též ochotnická operní a operetní představení a uváděly také činoherní kusy. K tomu účelu bylo v roce 1926 zřízeno v Kateřinkách lesní divadlo. Zakládaly se konsumní spolky, které obstarávaly nákup a prodej laciných potravin pro své členy. K tomu účelu byl založen v roce 1868 v Kateřinkách Konsumverein Gleichheit. Roku 1926 (1933?) splynul s libereckým konzumním spolkem Reichenberger Konsumund Sparverein ""Vorwärts" a od roku 1892 byl umístěn v čp. 103. Časté požáry továren vedly v roce 1868 k založení sboru dobrovolných hasičů Freiwillige Feuerwehr Katharinberg, organizovaném na podkladě spolkového zákona a roku 1874 úředně povoleném. V roce 1873 byla nově postavena hasičská zbrojnice a v roce 1896 nechal zřídit továrník J. Salomon hasičskou věž. Sbor měl dvě stanoviště — nad hostincem Zum weissen Hirsch a u továrny čp. 4 u horního mostu. Spolek existoval až do roku 1938, kdy byl patrně přeorganizován podle nacistického vzoru. Po překonání hospodářské krize (1873—1879) znamenala 80. až 90. léta 19. století další etapu spolkového života. V tomto období zesiluje konfrontace dvou zemských etnik, což se projevilo i ve spolkovém životě. Na podporu příslušníků německého etnika, jeho národních zájmů a posílení národní sounáležitosti vznikl roku 1886 turnerský (tělovýchovný) spolek Deutscher Turnverein. Využíval tělocvičnu ve škole a nejspíše od roku 1923 hřiště u pozdějšího pomníku padlých, k veřejným cvičením i místnosti hostince Stieglitz. 

V roce 1908 vznikla místní pobočka ochranného školského svazu, nacionálního spolku Ortsgruppe Katharinberg des Deutschen Schulvereines, v témže roce i místní skupina německého kulturního svazu Deutscher Kulturverband, Ortsgruppe Katharinberg. V roce 1910 místní pobočka skupina německého ochranného svazu Ortsgruppe Katharinberg B. H. Reichenberg des Bundes der Deutschen in Bóhmen (roku 1923 nově založena) a v roce 1911 místní skupina ženského spolku pro Severní Čechy Ortsgruppe Katharinberg des deutschen Mádchenbundes fir Nord-Bóhmen. V letech 1913—1925 zde působila místní pobočka mládežnického spolku Deutsche Jungmannschaft "Eichenhort" in Katharinberg, Ortsgruppe des deutschen Jugendbundes für Böhmen.

Tehdy se začalo rozvíjet také spolkové hnutí nového továrního dělnictva, zpočátku ve formě podpůrných spolků, později vznikají i spolky odborové. 

Od roku 1899 tu působily i místní skupiny odborových centrál zaměstnanců textilních továren a místních odboček dělnických a odborových spolků, jejichž rozvoj a vznik souvisel s bojem za všeobecné hlasovací právo: Ortsgruppe Katharinberg des Landesvereines des Textilarbeiter (do roku 1902), v letech 1901—1902 byly založeny místní skupiny Ortsgruppe Katharinberg der Union der Textilarbeiter 1901—1920, celorakouského odborového sdružení Ortsgruppe des deutschvolkerischen Gewerkverein (1902) a Ortsgruppe Katharinberg des Reichsbundes Deutscher Arbeitervereinigungen Östereichs (1902). Po vzniku Československé republiky zanikaly v letech 1920-1922 mnohé původně centrální říšské odborové svazy a jejich místní skupiny vytvořily novou liberální německou odborovou centrálu.

Roku 1902 byl založen v hostinci Josefa Hausera (čp. 34) dělnický pěvecký spolek Arbeitergesangverein Liedeslust. Vzešel ze čtenářského spolku Freundschaftsguelle a v roce 1928 patrně splynul s dělnickým tělocvičným a sportovním spolkem Arbeiter Turnverein Freiheit Katharinberg (vznikl v roce 1910). 
Jiným typem spolku byl loterijní spolek Losverein Eintracht (1895), v roce 1903 vzniklý spolek na ochranu zájmů majitelů domů Hausbesitzer Verein in Katharinberg, v letech 1909—1925(?) působil zájmový spolek ovocnářský a zahradnický Deutscher Obstund Gartenbau Verein fůr Katharinberg und Umgebung, jehož cílem bylo pěstování a šlechtění ovocných stromů a zásobování místních obyvatel čerstvým ovocem. Významným byl v roce 1912 založený úvěrní a záložní spolek Sparund Vorschussverein (spořitelna a záložna), který přijímal od svých členů vklady, poskytoval hypotéky a jiné finanční služby, pečoval o peníze řemeslníků a drobných obchodníků, sídlil v domě čp.132. Posledním předválečným spolkem byl v roce 1914 ustanovený zemědělský spolek Landwirtschaftlicher Verein. 
Ve druhé polovině 19. století došlo k důležitým změnám ve školství. Skončila působnost tzv. školských dozorců, zřízených roku 1805 a působících v rámci církevních obvodů. Tento systém s nepatrnými obměnami trval až do roku 1868. Nové školské zákony z let 1868 a 1869 přinesly zestátnění veškerého školství. V roce 1869 byla zavedena povinná osmiletá školní docházka a v českých zemích do konce století téměř vymizela negramotnost. Roku 1870 vznikly zemské, okresní a místní školní rady. V rámci těchto změn se v roce 1869 zdejší jednotřídní obecná škola zcela osamostatnila a oddělila od ruprechtické školy. V roce 1871 byla dvoutřídní. Kvůli nedostatku mista byly využívány i prostory v jiných domech v obci. V letech 1873—1875 byla krátce expoziturou fojtské školy a v roce 1875 trojtřídkou. Třetí třída byla v domě čp. 103, zcela pronajatém v roce 1878 pro školní účely a roku 1883 jej obec odkoupila. V roce 1888 získala obec pozemek ke stavbě nové školní budovy, která byla vysvěcena a zahájila vyučování v roce 1889 (čp. 15). Kateřinskou školu navštěvovaly do roku 1911 také děti ze 32 domů přilehlé části Ruprechtic. Starou budovu školy (čp. 64) pak obec využívala jako chudobinec. V roce 1942 z ní byl sejmut pro válečné účely školní zvon. 
Významnými událostmi se stalo vysvěcení nedaleko ležícího filiálního kostela Matky Boží u Obrázku (27. 7. 1907) v Ruprechticích, krátce poté i tamního farního kostela sv. Antonína Paduánského (18. 9. 1910) a vzník samostatné ruprechtické farnosti roku 1911. Novou farnost tvořily Ruprechtice, vyčleněné z liberecké farnosti, a Kateřinky, jež se oddělily od strážské farnosti (samostatné od roku 1901). Velmi se o to zasloužil Josef I. Salomon, nejvýznamnější podnikatel v Kateřinkách a Ruprechticích. Převzal doživotně patronátní práva a povinnosti nad novou farou, které měly po něm přejít na staršího syna Ernsta (1884—1936) a jeho mužské potomky (syn Ernst 1929-1995). Založení nové farnosti mělo přispět i k pevnějšímu sepětí obyvatelstva obou vesnic. V roce 1910 byl zřízen v Kateřinkách hřbitov u místní kaple, která se stala márnicí. Od téhož roku bylo v obci zavedeno místo zvoníka.

Černá Nisa způsobila ve druhé polovině 19. století povodněmi velké škody zejména v dolním toku, kde byl koncentrován poměrně velký průmyslový potenciál. Začátkem srpna 1888 způsobil přeplněný tok této řeky velké škody i v Kateřinkách. Roku 1889 vedla katastrofa místní podnikatele k založení prvního vodního společenstva "Wassergenossenschaft fůr Schutzund Regulierungsbauten der Schwarzen Neisse", které mělo společnými silami vybudovat protipovodňová zařízení. Korporace sídlila v Kateřinkách a druhým starostou společenstva byl Josef I. Salomon. 
Největší vodní pohroma však postihla severní Čechy během léta roku 1897. V Kateřinkách byly strhány břehy, zničeny nebo poškozeny všechny mosty a 80 metrů silnice. Z továrních budov byla nejvíce postižena Salomonova textilka. Dosavadní kateřinské vodní společenstvo bylo pak rozšířeno na korporaci "Wassergenossenschaft zur Regulierung der Wasserláufe und Erbauung von Talsperren im Flussgebiete der Górlitzer Neisse"" a sídlilo v Liberci. Katastrofální povodeň v roce 1897 uspíšila výstavbu retenčních nádrží. Byla vybudována soustava přehrad v povodí Nisy, které měly zadržovat nebezpečnou vodu v době enormních srážek a dodávat pravidelné množství užitkové vody pro průmyslové podniky. Až stavba bedřichovské přehrady v letech 1902—06 měla ochránit údolí před podobnými neštěstími (přesto nezabránila povodní v roce 1958). 
S regulací Nisy a její říční soustavou souvisela na počátku 20. století, kdy se elektřina stávala základním zdrojem pohonu, instalace vodních turbín a malých vodních elektráren u některých kateřinských továren (čp. 1, 65, 837, 91). Od roku 1914 byly zcela elektrifikovány celé Kateřinky. 
První světová válka znamenala stagnaci rozvoje obce. V jejím průběhu se zhoršovala situace se zásobováním potravinami, lidé velmi trpěli nedostatkem veškerého spotřebního zboží, zejména ošacení, obuví a topiva. 
Obecní představení 1850-1916 

1850-1853 Anton Beckert (čp. 34) 

1853-1856 Ant. Kretschmer (čp. 26) 1

856-1859 Stef. Keil (čp. 32) 

1859-1867 Ig. Knirsch (čp. 22) 

1867-1876 Leop. Rosler (čp. 92) 

1876-1883 Franz Rieger (čp. 24) 1

883-1916? Johann Hadrich (čp. 101)

3. Od první republiky až do konce druhé světové války 1918—1938—1945 

Po vyhlášení Československa 28. října 1918 se němečtí nacionální politici nehodlali smířit s nově vzniklou situací. 29. října vyhlásili v Liberci provincii Deutsch-Bóhmen se zemským sněmem a vládou. V průběhu prosince 1918 byla provincie obsazena československým vojskem a její existence ukončena. Většinu obyvatelstva tvořilo v Kateřinkách i po roce 1918 dělnictvo, které sympatizovalo s německými levicovými stranami. Část německých spolků byla podporována německými nacionálními stranami v jejich odporu proti komunistům a Čechům.

Po vydání nového volebního řádu a novely obecního zřízení se 15. června 1919 konaly v Kateřinkách první komunální volby na základě všeobecného hlasovacího práva s principem poměrného zastoupení politických stran. Řádnými orgány obce byla podle novely obecní zastupitelstva (v Kateřinkách osmnáctičlenné, od roku 1923 patnáctičlenné), z jehož středu byla dále volena obecní rada (od roku 1923 pětičlenná) a z ní obecní představený (starosta) a jeho zástupce. Německé společenství získalo roku 1919 v obecním zastupitelstvu 8 a němečtí sociální demokraté 10 mandátů. Ve volbách 16. září 1923 získala německá sociální strana 8 mandátů, němečtí komunisté 4 a německá Živnostenská strana 3 mandáty. V roce 1927 se komunální volby v Kateřinkách nekonaly. V dalších volbách 27. září 1931 dostalo spojené německé společenství 2 mandáty, němečtí národní socialisté 2 mandáty, německá sociálnědemokratická strana 9 mandátů. V roce 1933 zákazem německé národně socialistické strany v Československu museli její členové odstoupit i z obecního zastupitelstva v Kateřinkách. V roce 1935 se volby nekonaly (původně čtyřleté volební období se zákonem z roku 1933 mělo prodloužit na šest let).

V roce 1923 si obec zakoupila dům čp. 107, v němž pak trvale sídlil obecní úřad. Již dříve v něm byla také umístěna četnická stanice a poštovní úřad, V čele obecní kanceláře stál obecní sekretář, který byl i účetním. Jemu byl podřízen obecní sluha, který byl zároveň školníkem. Po roce 1918 se již mezi obecními zaměstnanci neobjevuje strážník. 
Po roce 1918 začal počet domů sice poněkud stoupat, ale počet obyvatel postupně klesal. Stavební ruch je doložen v desetiletí 1920—1930, kdy počet domů vzrostl ze 122 na 132, čímž se prakticky do roku 1945 stavební vývoj uzavřel. V letech 1924-1925 byly postaveny obecní domy čp. 125-127. Hustšímu zastavění bránila stísněnost údolí, nebezpečí záplav a poměrná odloučenost, izolovanost od ostatní krajiny. V tomto období zaznamenaly Kateřinky nárůst počtu domů: 1921-122 domů, 1927 — 129, 1930 — 132, 1935 — 133 domů. Podle statistických údajů zde žilo v roce 1921 — 874 obyvatel (8 Čechů), 1927 — 874 obyvatel, roku 1930 — 828 obyvatel (14 Čechů) a v roce 1939 742 obyvatel. Mezi obyvateli Kateřinek se objevují první Češi až po roce 1918.

Po roce 1918 nastal další rozvoj dopravy. Z důvodu lepšího spojení s Libercem se dokonce v roce 1925 objevila myšlenka prodloužit trasu tramvajového spojení Liberce s Ruprechticemi až do Kateřinek. Město nesouhlasilo a poukázalo na chystané zavedení autobusového spojení. Pravidelná autobusová linka mezi Libercem a Kateřinkami byla zahájena 15. 10. 1930. 
V zásobování obyvatelstva zůstával potravinářský velkoobchod doménou německých podnikatelů. Velký význam pro levné nákupy německých dělnických rodin měl konzumní družstevní spolek "Vorwärts". 
Továrny zpočátku po válce nepracovaly, později nastala opět nová vlna hospodářské konjunktury trvající až do roku 1929. Továrna čp. 65 byla již v polovině 20. let mimo provoz. Počátkem roku 1938 ji koupil ing. F. Bohmer (firma Maschinenfabrik und Ingenieurbůro Ing. Ferd. Böhmer und Söhne, Reichenberg, Betrieb Katharinberg). Továrna čp. 1 se dostala roku 1932 do majetku Oskara Siebeneichera, který v ní provozoval strojní zámečnictví. Po smrti Josefa I. Salomona v roce 1924 byli spolumajiteli firmy, továrny čp. 4 (k továrnímu komplexu patřily čp. 4, 5, 67, 105, 118, 119, 123), jeho synové Ernst (1884-1936) a Josef (1885—19479?), který později převzal továrnu v Ruprechticích čp. 76 a žil v Liberci. Majitelem továrny čp. 80, firmy Andreas Müller, je v roce 1925 uveden Rudolf Bergmann. V roce 1936 se uvádí přádelna v čp. 120, kterou provozoval R. Hübner, majitel továrny čp. 91. Mezi lety 1927 až 1933 byla založena malá firma Franz Rieger, mechanická tkalcovna (čp. 108).

Podle zpráv z roku 1927 v Kateřinkách samostatně podnikalo 24 živnostníků a obchodníků, z nich nejvíce bylo hostinských (, řezníků (3), pekařů (3) a prodavačů potravin a smíšeného zboží (5). 

Krátce před vypuknutím hospodářské krize byla na katastrálním území Kateřinek na hranicích s Rudolfovem postavena v letech 1926—1928 zásobní nádrž k zlepšování průtoku v suchých obdobích, využívající vyrovnaného odtoku z vodní soustavy pro potřebu sousední elektrárny v Rudolfově v té době souběžně budované. Také pod hrází nádrže byla instalována malá vodní elektrárna. (Nádrž byla připojena ke katastrálnímu území Rudolfov při úpravě katastrálního území mezi lety 1971-1972).

Slibný vývoj přerušila hospodářská krize. Přes určité celostátní oživení po roce 1935 trvala krize na Liberecku až do jeho obsazení na podzim roku 1938. V té době některé zastaralé továrny změnily svoje využití, jejich výroba byla nerentabilní a nestačily konkurenci větších podniků. 
Výdaje obce, zejména v sociální oblasti, vzrostly a vedly k jejímu zadlužení. Krize se projevila rychlým a vysokým růstem nezaměstnanosti. Snížená koupěschopnost obyvatel vedla k živoření obchodů a obchůdků, později k jejich úpadku. Aby zmírnil sociální dopad, zaváděl stát ve spolupráci s obcemi stravovací a poukázkové akce, pomoc představovaly i nouzové práce. 
Po vzniku Československé republiky se s postupující diferenciací a přeskupováním politických sil silněji polarizoval a štěpil i společenský život. V letech 1920—1925 nastal v Kateřinkách nový rozmach různých typů spolků. V roce 1920 vznikla místní skupina německého kulturního svazu Ortsgruppe Katharinberg des deutschen Kulturverbandes, šlo vlastně o nově založený spolek z roku 1908, který po první světové válce převzal aktivity Schulvereinu. V témže roce došlo k založení spolku pro mistry a úředníky v průmyslu Werkmeister und Industriebeamten Verein, v letech 1921-1934 působila v Kateřinkách místní skupina spolku zaměřeného na péči o zdraví Ortsgruppe Katharinberg des Vereines für Volksgesundheitspflege. Pro podporu invalidů a pozůstalých po válce vyvíjela svoji činnost v letech 1922-1933 místní skupina Svazu válečných poškozenců, vdov a sirotků v Československé republice Ortsgruppe Katharinberg und Umgebung des Bundes der Kriegsverletzten Witwen und Waisen. Během roku 1922 byla založena místní skupina odborového svazu Deutschsozialer Gewerkschaftsverband, Ortsgruppe Katharinberg. Ve 20. letech se zrodilo pestré mládežnické hnutí. V letech 1923—1928 zde působil oddíl skautského spolku Jeschken, v letech 1924-1932 levicová mládežnická skupina Deutschsoziale Jugenbund für Böhmen — Ortsgruppe Katharinberg, a v letech 1925 (1930)-1933 mladí přívrženci německého nacionalismu Ortsgruppe Katharinberg des Nationalsozialistischen Jugendverbandes. Na ochranu nájemníků v Kateřinkách vznikla v roce 1924 místní skupina všeobecného spolku na ochranu nájemníků Allgemeiner Mieterschutzverein in Katharinberg, jež vyvíjela činnost do roku 1928. V roce 1929 se vytvořila místní skupina spolku veřejných zaměstnanců Ortsgruppe Katharinberg des allgemeinen Angestellten Verbandes Reichenberg a jako poslední v roce 1933 místní pobočka odborového svazu německých dělníků Ortsgruppe Katharinberg des Gewerkschaftsverbandes deutscher Arbeiter.

Ke vzdělávání a osvětě obyvatel byla zřízena nejspíše v roce 1920 obecní knihovna a v téže době byl utvořen 1 místní osvětový výbor. V roce 1924 měla být podle zápisu z úvodního listu zavedena dochovaná obecní kronika, ve skutečnosti se do ní zapisovalo až v roce 1929. Velký význam ve společenském a kulturním životě obyvatel Kateřinek mělo v roce 1926 založené lesní divadlo na tzv. Martinově stěně (Martinswand). Členové zpěváckého spolku Liederkranz zde měli 11. července 1926 své první představení. V případě nepříznivého počasí se hrálo v hostinci Zur Krone v Ruprechticích (čp. 24). Jinou významnou událostí bylo odhalení Památníku padlým rodákům z Kateřinek za první světové války, které se konalo 12. června 1927. V době začínající hospodářské krize byla v roce 1930 iniciována snaha vybudovat z Kateřinek výletní turistické letovisko (Sommerfrische Katharinberg). K podpoře tohoto záměru se konalo 28. března 1930 v hostinci Zur Einheit (čp. 101) veřejné shromáždění a byl připraven propagační prospekt. Součástí těchto snah bylo i otevření koupaliště 10. srpna 1930. V oblasti sociální péče a péče o mládež ve dvacátých letech uveďme zřízení mateřské školy (čp. 127). 
Vzájemné, vcelku bezkonfliktní vztahy většiny českých a německých obyvatel se v ČSR změnily ve třicátých letech. Hospodářskou krizí byly nejvíce postiženy oblasti Čech s převážně německým obyvatelstvem, kde byl soustředěn většinou lehký průmysl, zejména úpadkem exportu byla velmi zasažená textilní výroba. Bídu a nespokojenost německých pracujících se sociální a národnostní politikou československé vlády využívala koncem roku 1933 ke svém cílům nově vzniklá Henleinova Sudetendeutsche Heimatíront (SHF), přejmenovaná před volbami v roce 1935 na Sudetendeutsche Partei (SdP). Ta našla také v Kateřinkách po zákazu německých nacionálních stran (DNP a DNSAP) v roce 1933 rychle odezvu. SdP zde získala silné pozice, zvítězila v posledních Komunálních volbách 12. 6. 1938 a vstoupila do obecního zastupitelstva. V nich obdržela SdP 87,6 "o (501 hlasů) a 13 mandátů v patnáctičlenném zastupitel stvu; němečtí soctání demokraté (DSDAP) 3,7% (21 hlasů) 1 mandát, němečtí komunisté 8,7% (50 hlasů) 1 mandát. 

Dne 21. srpna 1938 navštívili Kateřinky členové mise Lorda Runcimana, Mr. Gwatkin a Mr. Stopford, kterým zástupci sudetoněmecké strany ukazovali tuto obec jako příklad "průmyslového hřbitova" v pohraničí. To se již odehrá. valo v režii sílícího nátlaku nacistického Německa a stupňování ultimativních požadavků při řešení sudetoněmecké otázky, vrcholící v září 1938 Mnichov. skou dohodou a odstoupením pohraničního území Německu. 
Tím začala nová etapa v dějinách Liberecka a jeho správy. Německá armáda vstoupila do města 8. října 1938 při obsazování odstoupeného území Velkoněmecké říši (formálně připojeném zákonem o sjednocení tohoto území s německou říší 21. 11. 1938). Od 20. listopadu 1938 bylo na tzv. sudetoněmeckém území, od 25. 3. 1939 zvaném "Reichsgau Sudetenland", zaváděno říšskoněmecké obecní zřízení z roku 1935. Pro usnadnění plynulého přechodu byly do 31. 3. 1939 ponechány dosavadní obecní orgány. 
Od 1.4. 1939 došlo ke změně ve vedení obce, ke starostovi a šesti obecním radním byli ustanoveni tři přidělenci, zvaní radové (Beigeordnete), kteří byli starosty. 13. dubna 1939 se konalo v tělocvičně školy první sezení nového obecního zastupitelstva. 
Většina spolků byla v roce 1939 zrušena a jejich majetek zabaven. Zbylé byly převedeny do celoříšských jednotných organizací. Na základě rozhodnutí komisaře pro likvidaci organizací se v lednu 1940 přejmenoval tělocvičný spolek Turnverein na NS-Turngemeinde Katharinberg, později byla zřejmě jeho činnost zastavena. Mužský pěvecký spolek se připomíná ještě v dubnu 1940.

Textilní továrny byly převedeny především na výrobu zbraní a válečného materiálu, m.j. i firma Jos. I. Salomon. V lednu 1939 poprvé rukovali příslušníci obce do německé armády. (Ve druhé světové válce jich padlo 52). 
Od 1. září 1939 byla zavedena v Liberci civilní letecká obrana. Několik dní před začátkem války se objevil přídělový systém. Po vypuknutí druhé světové války došlo v okupovaném pohraničí zpočátku k určitému oživení ekonomiky. Z dochované kroniky se dozvídáme o některých událostech v obci. V březnu 1940 bylo zahájeno nové autobusové spojení Liberec — Kateřinky — Rudolfov (přes Ruprechtice). V sálech hostinců Stieglitz (čp. a Zum Weissen Hirsch (čp. 100) byly promítány propagační filmy a reportáže z fronty, konaly se tu koncerty i shromáždění místní skupiny NSDAP (sídlila v domě čp. 86). V roce 1941 byl na místním hřbitově založen urnový háj. V roce 1943 je zmínka o dílenské kapele firmy Salomon. V průběhu roku 1943 přišlo do Kateřinek prvních 13 rodin z území Říše, které začalo být ohrožováno nálety spojeneckých bombardérů. 
Od roku 1942 nastalo uzavírání nebo tzv. spojování řemeslnických živností, restaurací, obchodů a drobných výroben, protože se stále výrazněji projevoval nedostatek pracovních sil, energie a surovin. 

Po připojení pohraničí k Německu byla reorganizována i zdejší četnická stanice tzv. Gendarmerie Posten Katharinberg. Hranice jejího obvodu (Gendarmeriebezirk Katharinberg) byla určena katastrem obcí Kateřinky, Radčice, Rudolfov a Fojtka. 
V průběhu války se v Kateřinkách objevují nové firmy. V roce 1940 je připomínán Franz Riedel u. Sóhne, přádelna v čp. 120, roku 1943 přešla státní pila (čp. 122) do majetku firmy Kontakta, Gesellschaft Hentschel u. Co., Reichenberg, která zde asi vyráběla elektrotechnické součástky a přístroje (po válce byla elektrotechnickou továrnou). Za války měla v Kateřinkách své zastoupení veřejná obchodní společnost Gebrůder Graefen, Mettalbau, Berlin, továrna na přístroje, měřidla a nástroje (byla patrně v pronájmu v čp. 4). Záložna (Spar-und Vorschuskasse Katharinberg und Umgebung) byla mezi lety 1942/1943 přejmenována na Volksbank Katharinberg (čp. 132).

ěhem války byly v Kateřinkách zřízeny zajatecké tábory, kde převažovali Rusové. V březnu 1941 pro firmu F. Bóhmer tzv. Russenlager — Katharinberg Nr. 80, kde bylo asi 20 osob. Další tábor byl u továrny čp. 91 firmy August Ehrlich (Lager weiblicher Ostarbeiter August Ehrlich, v roce 1943 zvaný Ostarbeiter — Lager Neissethal Katharinberg bei Reichenberg), který byl zřízen v červenci 1942 s kapacitou 146 osob. Další tábor se nacházel pravděpodobně od roku 1943 u firmy Kontakta (čp. 122), kde bylo ve dvou dřevěných budovách údajně soustředěno asi 40 osob. 

V roce 1939 a 1940 se uvádí v Kateřinkách 735 obyvatel (z toho 8 Čechů). Počátkem roku 1945 asi 900 obyvatel.

Obecní představení (starostové): 

1916?—1919/1920 Julius Worm (čp.8) 

1919/1920—1927 Wilibald Hadrich (čp. 30) od 1923 v čp. 107) 

1927—1938 Anton Wolf 

1938—1945 Gustav Hübel 

4. Kateřinky v letech 1945-1954 

V květových dnech převzal prozatímní vedení obce nejprve Revoluční národní výbor, v jehož čele stál Karel Zeipelt, a po něm Místní správní komise. Postupně se ujímala samostatně správních záležitostí, přebírala agendu od německých úředníků. Ještě 7. srpna 1945 ji předával obecní pokladnu Reinhold Hůbner, bývalý zástupce starosty a pokladník. V červnu byla nakrátko zřízena v bývalé myslivně (čp. 73) stanice SNB, která se pak přestěhovala do Krásné Studánky. Patrně v červenci nahradila RNV nově vytvořená Místní správní komise, v jejímž čele stál nejprve František Mlíka. V prosinci 1945 byli zvoleni do nově ustanoveného patnáctičlenného MNV zástupci politických stran a organizací (Svaz přátel SSSR, Svaz české mládeže v K.). Předsedou byl až do dubna 1946 továrník Jan Mikuláš, národní socialista. Pro rozpory mezi členy výboru a pro nespokojenost s J. Mikulášem zprostila Okresní správní komise v Liberci 29. dubna 1946 dosavadní MNV v Kateřinkách vedení správy obce a dosadila na přechodnou dobu do 12. června vládního komisaře Františka Anděla. Parlamentními volbami ze 26. 5. 1946 se upravovalo podle výsledků voleb dosavadní paritní zastoupení politických stran v NV. Řízením obce byl nejprve pověřen Jan Hlavsa, tajemník MNV. V červenci 1946 byl zvolen předsedou B. Podrazský, člen KSČ. V patnáctičlenném MNV bylo již tehdy 11 komunistů.

Po osvobození přicházeli první osídlenci z vnitrozemí, kteří začali vytvářet novou demografickou strukturu pohraničí. Do Kateřinek se přistěhovalo 1 několik rodin ze Slovenska. Nastala nová etapa dějin Kateřinek, kdy bylo německé obyvatelstvo nahrazeno českým etnikem. Došlo k obměně obyvatel a k přetrhání původních společenských a kulturních vazeb. Hlavní fáze osidlování proběhla v letech 1945-1947 současně s odsunem Němců, který proběhl v hlavní vlně v letech 1945-1946 (srpen-říjen). Do počátku roku 1947 zde ještě zůstala většina specialistů. V dubnu 1947 se sice hovoří, že Němci byli již odsunuti, ale v polovině roku 1949 tu bylo ještě hlašeno 19 Němců včetně smíšených manželství.

Podle průběžných údajů druhé poloviny roku 1945 žilo v Kateřinkách 608 obyvatel (345 Čechů, 263 Němců), ke konci rohu 1945 bylo hlašeno 560 obyvatel, v dubnu 1946 628 obyvatel (425 Čechů a 203 Němců) v září 1946 počet obyvatel klesl na 576 osob (530 Čechů, 46 Němců ) na konci roku 1946 na S46 obyvatel (522 Čechů, 24 Němců). K 1. lednu 1948 měla obec 5S9 obyvatel, na konci tohoto roku 494 obyvatel a v polovině roku 1949 žilo v Kateřinkách 502 obyvatel. Již z těchto údajů je patrné, jak se počet obyvatel velmi měnil. 
Od prvních dnů po převratu bylo snahou vhodným osidlováním obnovit hospodářský život. Veškerý průmysl se na základě Benešových dekretů dostával do českých rukou. Jednotlivé závody přebírali národní správci jmenovaní podle počtu zaměstnanců místním, okresním nebo zemským národním výborem. Národní správy znamenaly příliv českého, ale 1 slovenského živlu do pohraničí. Současně docházelo zpočátku k neorganizovanému vyhánění původního německého obyvatelstva. Byly povolány odborné síly, které ke konci roku 1945 částečně obnovily válkou postižený textilní průmysl. Lehký průmysl se přibližoval k předválečné úrovni pomaleji, následky války zde byly těžší, panoval nedostatek surovin a pracovních sil. Zpočátku tu chybělo více specialistů, které zatím nahrazovali němečtí odborníci. 
Postupně bylo prováděno znárodňování části zkonfiskovaného majetku. Průmysl byl reorganizován podle oborového hlediska, v jeho rámci začalo postupné slučování, rušení i přemisťování závodů na jiná místa. V roce 1946 došlo k výraznému oživení v naší ekonomice. K nejvýznamnějším zdejším podnikům patřila opět firma Josef I. Salomon, továrna na vojenská a jemná sukna. Jan Mikuláš kovoprůmysl a galanterie převzal národní správu nad 4 podniky. Firma F. Jáger, přádelna mykané a vigoňové odpadové příze, byla v roce 1947 zrušena a likvidována. 
Po znárodnění se v továrnách vystřídalo několik vlastníků a teprve v 60. letech se ustálilo obsazení zdejších továrních objektů několika hospodářskými a obchodními organizacemi. 
Bývalou továrnu čp. 65 využívaly nejprve Sběrné suroviny, n. p., Praha, 1952 služba Tos, n. p., 1954 Elektromontážní závody Teplice, n. p., Bystřany, 1955 Družstevní velkoobchod, oděvní služba KSSD v Liberci, 1958 státní obchod — spojený velkoobchod, 1960 Textil Liberec, v 90. letech Severotex. Nyní ji vlastní firma Biston, s. r. o, která budovu zachránila před zbořením a kompletně ji zrekonstruovala. V továrně čp. 1 byla po válce opravna chladírenského zařízení, v roce 1956 ji získalo Drobné zboží Liberec. Vlastní provozovna byla patrně zbořena v roce 1964 (čp. | zůstalo obytnému domu). V komplexu továrních budov patřících k čp. 4 se vystřídalo několik textilních podniků (Textilana, Rotex) a poté většinu budov získaly v roce 1952 (resp. 1954) Řemeslnické potřeby, n. p., Praha, 1955 Krajská základna místního hospodářství (KZMH) Liberec, od roku 1963 opět Řempo, odbytová organizace Praha. Dnes jsou stavby v pronájmu (vlastníkem je Michal Dzikos — reality). Rekonstruována byla vedlejší budova čp. 105, kde sídlí H-Promt, velkoobchod Gastro — výčepní technika. Hlavní objekt čp. 4 slouží jako sklad (Kuchyňský nábytek) a jeho část byla již zbořena. V bývalé továrně čp. 82 byly roku 1950 Sběrné suroviny, n. p., Praha, 1953 Velkoobchod potřeb pro domácnost, 1954 Liberecký velkoobchod zbožím široké potřeby, 1958 Spojený velkoobchod Liberec, 1965 Domácí potřeby Ústí n. L., krajský závod 04. K odstranění stavby došlo zřejmě roku 1966. Budova čp. 80 byla zbořena nejspíše v letech 1950—1951.

V komplexu budov čp. 83, 84, 121 bylo od roku 1948 "Toko" továrna koberců a nábytkových látek, n. p., 1949 Fryba, bavlnářské závody, n. p., 1954 jsou zmiňovány Vigoňové přádelny, n. p., Chrastava, 1959 Průmysl bytových textilií, n. p., 1973 je zmiňován Interiér, n. p., Liberec, později Pozemní stavby, Liberec, 1990—1993 Stavomontáže, 1993-1994 Unica stavomont. Vlastní budovy čp. 83, 84, 121 byly již demolovány v roce 2002, zbyl zde pouze komín a čísla popisná jsou přenesena na zbytky vedlejších staveb. 
Budova čp. 90 sloužila od roku 1948 nejprve pro Sebu, bavlnářské závody, n. p., Tanvald, 1949 (1952) Fryba, bavlnářské závody, 1954 Liberecký velkoobchod oděvním zbožím, 1954 Velkoobchod obuví v Gottwaldově; 1956 (od r. 1952?) Liberecký velkoobchod zbožím široké potřeby v Hodkovicích n. M.

1960 podnik státního obchodu Drobné zboží Liberec; v roce 1962 je připomínán Nábytek, krajský závod 04. Ke zboření došlo pravděpodobně v roce 1989. V čp. 91 po znárodnění textilní výroba pokračovala. Od roku 1948 zde bylo ""Toko", továrna koberců a nábytkářských látek, 1952 Velkoobchod s oděvním zbožím, pak zřejmě do 70. let Bytex, 1975 sklad Tesly Liberec. Současný majitel (JCR, s. r. o), výrobce manipulační techniky, továrnu rekonstruoval do podoby, jež odpovídá přibližně stavu ve dvacátých letech a obnovil také vodní dílo. 
Objekt čp. 72 patřil od roku 1948 Textilaně; od roku (1952?) 1954 tu byly Řemeslnické potřeby; 1955 KZMH; 1963 opět Řempo až do 90. let. Byl zbořen údajně v roce 2004 firmou Ravi plus, s. r. o. Po válce navázalo v Kateřinkách české obyvatelstvo na živnostenské podnikání, byl zde i pobočný závod Severočeského konzumního družstva (čp. 103), Do národní správy přešla německá záložna (Volksbank), která se přemístila z čp. 132 do čp. 109. 
Po skončení války byl přidělován i zkonfiskovaný zemědělský majetek, ke kterému byli jmenování národní správci. V Kateřinkách bylo obsazeno postupně nejprve 23 zemědělských usedlostí, v roce 1952 je jich zmiňováno 19 (čp. 11, 12, 17, 19, 20, 22, 24, 26, 27, 29, 30, 31, 33, 35, 48, 50, 51, 77, 99) s výměrou nejvýše do 4 ha. Jednalo se vesměs o malé a nerentabilní usedlosti, pro jejichž malou výnosnost se národní správci nemohli živit výhradně zemědělstvím a všichni byli zaměstnáni v místních průmyslových podnicích. Působila zde i místní rolnická komise a místní sdružení Jednotného svazu českých zemědělců. Patrně počátkem 50. let bylo v obci ustanoveno JZD, které se později stalo součástí JZD Růžodol I — Pavlovice. 
Také na poli osvěty a kultury bylo postaráno o české obyvatelstvo. S. října 1945 se začalo pravidelné vyučovat na dvoutřídní obecné škole. V témže měsíci otevřeli mateřskou školu v domě č. 127 (v původní německé mateřské škole) a Osvětový dům (bývalý hostinec čp. 95), který sloužil ke kulturním účelům do roku 1948. Ustanovena byla Místní školní rada a pro veřejnost byla otevřena obecní knihovna. Rozvíjela se činnost společenských organizací, spolků a politických stran. Již koncem roku 1945 se místní odbočka Svazu české mládeže (oficiálně založena 24. S. 1946) postarala, aby se mládež soustředila v místní tělocvičně a věnovala se náležitá péče jejímu tělesnému výcviku. V rámci akce Svazu mládeže zahájil činnost i sportovní klub HC Kateřinky (klub hokejistů je zmiňován roku 1946). V témže roce tu působila i Odbočka Svazu přátel SSSR a spolek divadelních ochotníků "J. K. Tyl", jehož činnost je doložena ještě v roce 1954. V roce 1946 se připomíná místní Hudební kroužek a místní Tělocvičná jednota Sokol, která využívala nejprve tělocvičnu ve škole. V červenci 1946 jí byl přidělen do národní správy dům čp. 8 (bývalý hostinec Stieglitz), který pak sloužil jako sokolovna. V roce 1946 se tu ustanovil místní oddíl Junáka Kateřinky, jako klubovnu využíval budovu staré školy čp. 64. V témže roce je uváděn hasičský sbor. 
Významným kulturním střediskem místního českého a slovenského obyvatelstva byl hostinec U Bílého jelena (čp. 100), v jehož sále se pořádaly veřejné schůze MNV a kulturní podniky všeho druhu. Bylo to rovněž jediné příhodné místo k provozování divadelních her místního ochotnického spolku. V roce 1946 sloužil i jako turistický dům, v roce 1947 byla obnovena jeho zahradní restaurace. Ke kulturním účelům byl využíván zřejmě až do 60. let. Ke konci roku 1948 se uvádí v Kateřinkách jako jediný hostinec dům čp. 101 (,"U Řeháků", dnes "U Dobráka"). V roce 1947 byla upravena cesta k Martinově stěně s krásnou romantickou vyhlídkou. Významnou událostí se stalo slav nostní otevření znovuzřízeného koupaliště v idylickém prostředí lesů a hor dne 15. června 1947. Po Únoru 1948 proběhla tzv. druhá etapa znárodnění (duben 1948 a upřesňujicí zákony z let 1950—1951), byla likvidována soukromá malovýroba a došlo k dalším restrukturalizačním změnám. Značný počet továrních objektů změnil v důsledku koncentrace výroby svoji funkci. Umisťovaly se v nich sklady, opravny, učiliště a dílny. Podle údajů k S. květnu 1949 existovalo v obci 23 zemědělských usedlostí, 5 živností řemeslných a koncesovaných a 2 prodejny Severočeského konzumního družstva (od roku 1956 Jednota, lidové spotřební družstvo Liberec). 
Po zrušení poválečné Záložny bylo v listopadu 1948 povoleno zřízení nové Záložny-Kampeličky, úvěrního družstva, jež bylo povinným členem Okresní spořitelny v Liberci a ze zákona členem Ústřední rady družstev, v roce 1951 však zaniklo.

Krátce po únorovém převratu byl 15. 8. 1948 slavnostně odhalen památník na počest nového osídlení Kateřinek českým obyvatelstvem, k čemuž byl využit původní německý monument z roku 1927. Únorový převrat znamenal velký zlom rovněž i pro spolkový život. Vlna likvidace spolků vyvrcholila roce 1951 v době znárodňování. Během roku 1952 zanikla i obec sokolská a zemědělské svazy. 
Po roce 1945 stačil stávající bytový fond po úpravách plně pokrýt potřebu a požadavky nově příchozích obyvatel. Bytová výstavba se proto omezila na rekonstrukci, přístavby a přestavby stávajících objektů rozptýlených většinou na svažitém terénu. Počet domů se zmenšil demolicemi nevyhovujících a zdravotně závadných obydlí. Počátkem roku 1946 se v Kateřinkách uvádí 118 obytných domů. V období mezi 5. květnem 1945 a 1. dubnem 1951 byly zbořeny domy čp. 2(?), 36, 39, 54, 63, 64 a 80. Jako neobytné a určené k demolici byly domy čp. 6, 8, 45, 47, 59, 79, 96, 102, 117. Pošta byla umistěna v čp. 98 a zrušena v roce 1997. 
Došlo také ke změně ve správě obce. 10. 5. 1950 byla na veřejné schůzi občanstva provedena reorganizace MNV, počet členů zvýšen z 15 na 24. Novým předsedou byl zvolen Václav Pospíšil. Před připojením k Liberci bylo v Kateřinkách v roce 1950 celkem 126 obytných domů s 464 obyvateli. 

Předsedové RNV, MSK a MNV v Kateřinkách 1945-1954:

 květen-červen? 1945 Karel Zeipelt (RNV) 

červenec?—14. 12. 1945 František Mlíka (MSK) 

14. 12. 1945—29. 4 1946 Jan Mikoláš (MNV), národní socialista 

29. 4. 1946-12. 6. 1946 František Anděl (vládní komisař) červen-červenec 1946 Jan Hlavsa (pověřen vedením obce) 

červenec-16. 10. 1946 B. Podrazský, KSČ 

16. 10. 1946—květen 1950 Alois Prokop, KSČ 

8. 6. 1950—květen 1954? Václav Pospíšil

5. Kateřinky jako městská čtvrť Liberec XVII 1954-2008 

V roce 1954 došlo v libereckém okrese ke správní reformě, zanikl Jednotný národní výbor Liberec a byl opět obnoven samostatný Městský národní výbor Liberec. V rámci těchto změn byly 22. 5. 1954 Kateřinky připojeny k Liberci jako XVII. městská čtvrť (vládní nařízení č. 16/1954/Sb. ze 13. 3. 1954). Od té doby byly do roku 1990 Kateřinky spravovány Městským národním výborem Liberec a později jeho nástupci — Městským úřadem a nyní Magistrátem města Liberec.

Velké škody v Kateřinkách napáchala Černá Nisa v době jarního tání v roce 1958. Dodnes jsou patrné rozvalené hráze a zanesené koryto řeky. V letech 1960-1961 proběhla generální oprava školy a v červenci 1961 v ni zahájila provoz i mateřská škola. Nábytek byl do ní přestěhován ze zrušené mateřské školy z přízemí bývalé Salomonovy vily (čp. 71), kde byla zřízena v roce 1951. 

Ve vile s rozsáhlou zahradou vznikla v říjnu 1961 pobočka Jedličkova ústavu v Liberci. Ještě předtím v letech 1958-1961 proběhly velmi necitlivě a nekvalitně provedené opravy a adaptační práce. Pobočka sloužila jako speciální zařízení pro děti s kombinovaným duševním a tělesným postižením ve věku 3-6 let, v té době první toho druhu v naší republice. Jeho součástí byla i zvláštní mateřská škola. (Jedličkův ústav byl majitelem vily od roku 1958 do roku 1995, kdy budovu v již nevyhovujícím technickém stavu koupila stavební společnost Syner, s .r. 0., a vlastnila ji do roku 2001). Mezi lety 1971-1972 došlo k úpravě katastrálního území Kateřinek připojením přilehlé části Ruprechtic. Do Kateřinek přibylo 37 objektů (dostaly nová čp. 134-170). Mezi nimi i 11 bývalých továrních komplexů včetně známé Pianovky, jejichž dějinami a osudy se však v této publikaci nezabývám. Rozloha katastrálního území se tím zvýšila na 506 ha.

Po připojení k Liberci byly Kateřinky zahrnuty do jeho směrných územních plánů. V Kateřinském údolí postupně došlo k využití všech objektů bývalých průmyslových podniků (odloučených provozoven), u nichž se jevilo jako nevýhodné pokračovat ve výrobě a které postupně měnily svoji náplň. Na základě územních plánů sem byly po nákladných úpravách umisťovány sklady, dilny a učiliště. Jak byly potom po roce 1948 objekty starých továren v Kateňnkach využívány a kdy došlo k jejich zboření, je již uvedeno v předcházejícím textu. Nejvýznamnější nově přišlou hospodářskou organizací byl n. p. Řemeslnické potřeby, který se již v roce 1952 stal vlastníkem komplexu budov bývalé firmy Salomon. Jeho náplní byl povinný výkup, skladování a prodej nadnormativních zásob všech druhů zboží ze všech rezortů. Dalším majitelem objektu byla od roku 1955 Krajská základna místního hospodářství (KZMH) Liberec, která převzala od Řemeslnických potřeb zprostředkování výkupu a v rámci tehdejšího Libereckého kraje zajišťovala 1 další úkoly. V souvislosti s novým politicko-správním uspořádáním byla KZMH zrušena a zdejší objekty ziskalo opět Řempo, závod 04, Liberec. Provedlo zde vnitřní úpravy a proti vchodu vybudovalo koncem 80. let ekologický sklad hořlavin. Valnou část pracujících tvořili občané Kateřinek. Řempo zde působilo až do devadesátých let.

V roce 1967 byla dosud neporušená část Jizerských hor, které do Kateřinek svým západním okrajem zasahují, prohlášena za chráněnou krajinnou oblast. Nová stavební činnost byla proto s ohledem na ochranu krajiny omezována a výstavba rodinných domků do devadesátých let stagnovala. Již předtím se některé obytné budovy změnily na rekreační objekty podniků, organizací i jednotlivců. Nejspíše v 60. letech byl nešetrně zlikvidován hřbitov. 
Třetí směrný územní plán schválený v roce 1971 stanovil zásady pro další rozvoj města Liberce do roku 2000. Jeho postupná realizace znamenala dalši zásah do původní podoby, docházelo k postupnému odstraňování přestarlých domů a továrních objektů, které upomínaly na průmyslovou slávu obce. V roce 1975 byla nově omítnuta škola, ale již roku 1977 ji uzavřeli a žáci byli přeřazení do Pavlovic. Po nějakou dobu v ní ještě zůstala mateřská škola. Objekt se využívá pro volební účely, v současné době má svého majitele (OKPP, spol. s r. o). K lepší občanské vybavenosti byla postavena v letech 1987—1988 prodejna potravin dnes již zrušená (od roku 1994 nese budova čp. 181). 
K 1. 1. 1961 měla městská čtvrť Liberec XVII — Kateřinky 442 obyvatel a 89 trvale obydlených domů; k. 1. 12. 1970 už jenom 371 obyvatel a 78 trvale obydlených domů. Po připojení části Ruprechtic se zde uvádí na konci roku 1972 celkem 150 stojících budov (jako poslední čp. 170). K 1.11. 1980 žilo v Kateřinkách 472 obyvatel a bylo obýváno trvale 99 domů (z toho 88 rodinných); k 31. 3. 1989 kolem 150 stojících budov (poslední čp. 177). 
Devadesátá léta byla ve znamení velkých změn ve sféře politické a ekonomické, které se odrazily i v životě obyvatel Kateřinek. Tržní hospodářství s sebou přineslo rozvoj podnikatelských aktivit. Tzv. malou privatizaci v letech 1991-1993 se dostaly soukromníkům do ekonomického pronájmu obchodní prostory, drobné provozovny a sklady i v Kateřinkách. Restituční zákon umožňoval navrácení majetku zabaveného po únorovém převratu. V říjnu 1991 při velké privatizací došlo na přímý prodej podniků. Skladba průmyslu na Liberecku prochází během posledních let obrovskou proměnou. Nové využití získal objekt čp. 68, nejstarší tovární budova v Kateřinkách, kterou její vlastník firma Biston, s. r. 0., zrenovovala, a tím zachránila před zbořením. Vlastníkem částí objektů Řempa (čp. 4) je nyní Michalis Dzikos, který je pronajímá. Jiné zbylé tovární objekty: čp. 67 je Prašlak, s. r. o, (prášková lakovna), sídlo odr. 2007; čp. 122 External Work, s. r. o, sídlo od 2007; čp. 91 JCR, spol. S. r. 0, výroba strojů pro energetiku, sídlo od r. 2002. Číslo popisné 120 je obytným domem.

Mezi lety 1951-2005 byly v Kateřinkách zbořeny následující objekty: čp. I (tovární budova), čp. 8 (nýnější dům s tímto čp. stojí na jiném místě), 9, 16, 21, 22, 34, 43, 45, 47, 58, 60, 72, 82, 83 a 84, (tovární budovy), 90, 95, 96, 99, 100, 102, 119(?), 121 (k tomu ještě přidejme 4 domy z bývalých Ruprechtic čp. 153, 154, 155, 159). Po demolici některých továrních budov přešla jejich čísla popisná na ponechané části továrního komplexu. Některé stavby ztratily charakter trvale obytného domu, jejich čísla popisná byla zrušena a staly se rekreačními objekty s novým evidenčním číslem. Velkou aktivitu vyvíjí místní základní organizace Českého svazu ochranců přírody. Zajímá se o minulost Kateřinek, snaží se zachránit některé stavby, rekonstruovat kdysi krásné přírodní koupaliště i obnovit a zpřístupnit turistické cesty. Znovuzřídit koupaliště si klade za cíl 1 obrodný spolek Radost v sousedních Radčicích. Nelze opomenout ani Jizersko-ještědský spolek, který se postaral o opravu vyhlídky na Martinské stěně a každoročně zde pořádá Slavnosti slunovratu v místech bývalého lesního divadla. V současné době jsou v Kateřinkách tři restaurační zařízení: (U Dobráka čp. 101), hospoda U Lesního divadla (čp. 37) a "Špeluňka" (čp. 87). Existuje tu i Ambulance a pohotovostní veterinární služba (čp. 85). Možnosti pěší turistiky, zvláštní flóra a celková krajinná malebnost, to vše činí z Kateřinek stále vyhledávané a navštěvované místo sloužící obzvláště pro krátkodobou rekreaci ostatních obyvatel města Liberce, s jehož centrem mají snadnou dopravní přístupnost.

Podle údajů ze sčítání obyvatel v roce 1991 měla městská čtvrť Liberec XVII — Kateřinky 369 obyvatel a 110 trvale obývaných domů, v roce 2001 již 423 obyvatel a 118 trvale obytných domů, rozloha katastrálního území je 506 ha (z toho zastavěná plocha 10 ha, lesní pozemek 407 ha). 

6. Pozůstatky starých Kateřinek a jejich zachování budoucím generacím

Závěrem se ve stručném shrnutí podívejme, jakými proměnami Kateřinky prošly během svého čtyřsetletého vývoje, co zůstalo zachováno z jejich minulosti, co se postupně vytrácí a co již nenávratně zmizelo.

V nejstarší horní části Kateřinek bylo založeno v letech 1608—1609 prvních 25 usedlosti, jádro osídlení, na které upomíná rozmístění a popisná čísla některých v průběhu staletí přestavovaných domů (čp. 16-41). Bohužel již nestojí budova bývalé rychty (čp. 34), do roku 1850 důležité správní centrum, zbořeny byly domy čp. 16, 21, 22, 36, 39 (na místě staršího domu byl postaven nový s ponechaným čp.) Ještě zde zůstává bývalá márnice, původně kaple (novodobě využívaná k rekreaci) se základy z roku 1770 a dva poškozené kříže. Nenávratně zmizela kaplička zřejmě se sochou P. Marie z roku 1800, likvidován byl i hřbitov. Další fázi osídlení v údolí Černé Nisy z let 1650-1735 dokládají rovněž později přestavované domy čp. 1-15, (zbořeny byly čp. 1 — továrna, 2, původní čp. 8, 9, nynější čp. 13 je na jiném místě). V poslední vlně osídlení byly ve druhé polovině 18. století v nejvýše položené části vesnice založeny usedlosti, pozdější čp. 42-51 (z nich jsou již zbořeny čp. 42, 43, 45, 47). Tyto nejdůležitější fáze osídlení v předindustriálním období vtiskly Kateřinkám základní sídelní strukturu s komunikační sítí patrnou do dnešní doby. U některých nejstarších kateřinských domů lze dodnes nalézt zbytky kamenů, vymezujících hranice nemovitostí a pozemků. Charakterem rozptýlené zástavby na svažitém terénu si Částečně zachovávají vzhled venkovské obce, Některé dřevěné roubené domy v Kateřinkách jsou dodnes pozůstatkem starého lidového stavitelství (zejména čp. 31, 44, 46 a e. č. 7 (dříve čp. 30).

Výrazný rozvoj Kateřinek nastal od druhé poloviny 19. století. V počátcích přeměny v průmyslovou obec měly Kateřinky v roce 1834 jenom 66 domů se 687 obyvateli. Industriální a demografický vývoj vyvrcholil před první světovou válkou, v roce 1910 stoupl počet obytných domů na 110 a obyvatel na 1030, mezi lety 1920 až 1930 se výstavba v obci uzavřela dosažením celkového počtu 133 budov. S nárůstem zastavěné plochy obytnými domy a průmyslovými objekty souvisely i okolní úpravy terénu včetně parků a regulace Nisy. Proměny jsou zachyceny na nejstarším známém vyobrazení Kateřinek z konce 50. let 19. století a z pozdějších dobových pohlednic a fotografií.
Změny probíhající po 2. světové válce vedly k posunům ve způsobu využití, vnímání a hodnocení místa, což ovlivnilo i vzhled zdejšího prostředí. V období mezi rokem 1945-2005 bylo postupně odstraněno více jak třicet chátrajících obytných a továrních budov nebo jejich částí. Ještě dnes lze vidět jejich základy, případně z továrních komplexů zůstávají vedlejší budovy, komíny a zbytky vodních děl (náhonů, splavů, zdrží, malých elektráren aj.). Z bývalých továrních objektů a provozoven jsou dosud zachovány čp. 4 (část), 65, (67 bylo přestavěno), 91, 108, 120. Z původních hospod ještě setrvává dům čp. 89 (dnes rekreační objekt č. 10), 101 (,"U Dobráka", jediná slouží dodnes Jako hospoda!), z významnějších budov bývalý obecní úřad (čp. 107), škola (čp. 15) a stará pošta (čp. 92). Na původní německé obyvatelstvo upomíná po válce upravený pomník z roku 1927 a zbytky bývalého koupaliště z roku 1930. Lesní divadlo je zachováno v názvu ulice, hospody a v každoročně se konajících slavnostech Slunovratu. Neměli bychom zapomenout ani na majitele panství Clam-Gallase, dodnes můžeme vidět zbytky plotů a kamenů, které ohraničovaly jejich revír a oboru, a budovy bývalých hájoven (čp. 73, 93) a pily (čp. 122).

Bohužel v současné době je ve velmi zdevastovaném stavu kdysi nádherná secesní vila (čp. 71), postavená významnou rodinou Salomon, textilních továrníků, kteří svými výrobky proslavili Kateřinky v zahraničí. Zřejmě nenáVratně zmizí tato památka na slavnou éru Kateřinek a bude velkou ztrátou i z hlediska stavebně-historického.

I když se po roce 1945 změnila původní podoba Kateřinek, můžeme zde ještě nalézt místa, která jsou pozůstatkem industriální architektury, spojené s bouřlivým rozvojem textilního průmyslu. Mnohé nám však připomínají jen dobové fotografie a pohlednice, zachycující původní vzhled staveb a okoln prostředí.
Co z toho zůstane dál zachováno pro příští generace, to je otázka budoucího rozvoje a potřeb rychle se vyvíjející moderní společnosti. Začlenění historického dědictví je nesporně známkou její vyspělosti. Před dvěma lety byl na Technické Univerzitě v Liberci vypracován projekt "Regenerace depriimujících zón jako součást strategie regionálního rozvoje", v jehož ramet byla řešena studie o možnosti obnovy života v údolí Černé Nisy. Podstata navrhu revitalizace celého Kateřinského údolí spočívá mj. V zachování současného průmyslu a vytvoření podmínek k využití některých starých objektů k podnikání, např. pro poskytování občerstvení, půjčovny a opravny kol, muzea a galerie, a tím zvýšení cestovního ruchu v oblasti. Kateřinky patří bezesporu mezi jedno z nejkrásnějších a nejromantičtějších míst na úpatí Jizerských hor. Ke zvýšení přitažlivosti a zajímavosti údolí by mohla přispět cykloturistická stezka doplněná o naučnou cestu "Fenomén vody v podnikání 19. století". Rozsáhlá oblast českého pohraničí má své specifikum, které představuje vztah k obývanému prostoru a identifikaci s jeho historií. To je ještě stále, vice než půl století po odsunu převážné většiny původního německého obyvatelstva, velmi významný problém. Nezastupitelným úkolem naší regionální historiografie je posilovat lokální historické povědomí, a tím v dnešním složitém společenskoekonomickém pohybu napomoci veškerým aktivitám směřujícím k uchování a záchraně dědictví minulých generací.