Historie pohostinství v Liberci

23.08.2022

Dějiny pohostinství a pivovarnictví 

patří k oblíbeným tématům a mnohá sta sedmdesát let od první zmínky o vaření i šenkování piva v Liberci. Nabízí se tak příležitost obšírněji nahlédnout do minulosti a vývoje této významné oblasti městské ekonomiky a živnostenského podnikání v našem městě. Vždyť pivo je odedávna neodmyslitelnou součástí stravy nejširších vrstev a mnozí z nás si nedovedou život bez něj ani představit. Pohostinská zařízení plní již od svého vzniku univerzální funkci jako místa zprostředkující kontakty mezi lidmi. Hospody, hospůdky, pivní a vinné šenky, později i vinárny, kavárny, restaurace a hotely tvořily a podnes tvoří kolorit každého města a života jeho obyvatel. V oblíbeném šenku se kdysi scházeli řemeslníci a ostatní obyvatelé pro vzájemnou výměnu osobních záležitostí i čerstvých novinek. V hospodách se dojednávaly nejrůznější smlouvy, zapíjelo stvrzování prodejů a koupí nemovitostí, přicházelo se sem i za účelem tanečních zábav i různých představení. Lidé v nich ventilovali různé nálady, tužby, radosti, zklamání, zapíjel se zde nový i ukončený život. Rodily se tu mnohé podněty pro povznesení obchodu, duchovní život, správu města a jeho budoucnost. Bez návštěvy hospod se neobešla ani žádná významná veřejná událost a slavnost. Pohostinským zařízením jako střediskům lidového stravování dodnes zůstalo základní poslání — posloužit co nejlépe všem žíznivým a hladovějícím. Jsou specifickým místem jejich sociability, mikrosvětem přispívajícím k atmosféře každodennosti. Počet hospod ve městech byl indikátorem jejich ekonomické situace, demografického a stavebního vývoje i rozvoje společenského života, zejména ve druhé polovině 19. století. Prodej a konzumace piva představuje finální fázi, na jejímž začátku stojí jeho výroba. Existence hospod je vždy spojena s pivovarnictvím a spolu s ním tak představuje důležitou součást hospodářských a sociálně-kulturních dějin každé lokality.

Pro mě jako libereckého rodáka a vyznavače pěnivého moku bylo nesmírně zajímavé vydat se po stopách dávno zaniklých i dosud existujících hospod a zjistit zmínky o jejich vzniku a majitelích. Nelze proto zapomenout ani na osoby, které poskytovaly tyto služby. V pohostinstvích žily, pracovaly, zápasily o každodenní živobytí a vtiskávaly jim svoji představu. Upomínají na ně některé původní názvy a zejména lidové přezdívky těchto zařízení, které se již zcela vytratily z paměti. Můžeme se s nimi setkat už jen v archivních dokumentech a beletrii, Vzhled pozdějších hospod od konce 19. století můžeme sledovat na dobových pohlednicích, fotografiích a v reklamních tiscích. Rovněž místa, kde se nacházely, většinou již zcela změnila svou tvář a jejich lokalizace je ztížena. Mnoho z těchto objektů bylo již zbořeno, nebo v průběhu doby zcela přestavěno a někde na jejich parcelách stojí zcela nové domy. Byly kdysi spjaty s německým obyvatelstvem města, ale postupně je přijal za své český živel.

Výsledek svého několikaletého bádání předkládám v této odborně psané publikaci. Je určena pro čtenáře, kteří chtějí získat podrobnější přehled o vývoji hostinské živnosti ve spojení s vařením a šenkováním piva v Liberci od jeho počátků až do konce c. k. monarchie. Pokouším se v ní na základě nového výzkumu upřesnit, doplnit, rozšířit i nově interpretovat dosavadní znalosti o této problematice. Měla by přispět k dalšímu poznávání historie našeho města, jeho domů a nahlédnout do míst, kde se kdysi odehrával a leckde stále odehrává běžný život jeho obyvatel. Poukazuje na starobylou hostinskou a pivovarskou tradici v Liberci, na niž navazuje i dnešní generace působící v těchto podnikatelských odvětvích. Pojednání se zakládá na nezměrném bohatství informací z fondu "Archiv města Liberec" (dále jen AML), uloženém ve Státním okresním archivu v Liberci a podrobně využitém zejména pro vývoj do roku 1850.' Původním záměrem bylo stať vydat v regionálním sborníku "Fontes Nissae" s vypracovaným poznámkovým aparátem s odkazy na prameny, literaturu i s doplňujícími údaji. Rozhodl jsem se poznámky ponechat, aby posloužily pro další výzkum.

Rozvoj libereckého pohostinství jsem zčásti v souvislosti s historií vaření piva v Liberci rozdělil do tří kapitol. První se věnuje počátkům od jeho založení do roku 1622, který přivodil ztrátou várečného práva měšťanů radikální změnu podmínek v provozování této jejich vedlejší činnosti. Druhá kapitola zahrnuje dlouhé časové období před platností živnostenského zákona roku 1860. V jeho průběhu došlo od konce 18. století v důsledku právních úprav a hospodářského rozvoje společnosti k pozvolnému rozkvětu pohostinství. Poslední část je věnována následné době až do konce c. k. monarchie, v níž úsek od osmdesátých let 19. století v jistém slova smyslu znamenal vrchol zlaté éry hospod. Text je proložen ukázkami z písemných i obrazových dokumentů a doplněn dosud neznámou vedutou Liberce z šedesátých let 19. století. Pro lepší názornost jsou na konci připojeny tři tabulky. První z nich je přehledem právovárečných domů seřazených podle dnešních čtvrtí a čísel popisných s jejich majiteli v době vydání privilegia v roce 1592. Na základě velmi důkladného srovnání a kombinací různých pramenů jsou do ní přidány první zmínky o vaření a šenkování piva spoje né s těmito domy. Druhá tabulka je seznamem starých hospod s neutrálními ná zvy, které zanikly nebo pozastavily svoji činnost v průběhu let a nejsou uvedeny v roce 1918. Rozmístění pohostinských zařízení podle čtvrtí na konci monarchie  podává třetí tabulka. Obě tyto tabulky jsou rozšířeny o další cenné informace — kromě lokalizace hospody se uvádí také první i pozdější data vztahující se k jejich existenci i názvům. Doba provozu i používání názvů je však stanovena rámcově podle tiskem vyšlých městských adresářů a nutno je brát pouze orien tačně. U třetí tabulky je dovedena se změnami pojmenování hospod až do roku 1941. Upřesnění přinese detailnější bádání ve fondu AML. U zbořených objektů je nutno k jejich situování nahlédnout do starých plánů města s popisnými čísly domů, které jsou uloženy ve Státním okresním archivu Liberec.

autor příspěvku Jiří Bock

zdroj: Liberecké hospody do konce C.K.monarchie , 2022

Počátky vaření a senkování piva do roku 1622

Až do prvních pramenných zmínek z poloviny 16. století musíme pro počátky tohoto významného úseku ekonomických dějin v Liberci vycházet ze znalostí o předcházejícím vývoji města a určitých analogií z jiných měst. Na počátku 14. století stála v místech dnešní radnice dědičná rychta (pozdější čp.183-I) s výsadním právem výčepu. To byla nejstarší hospoda v Liberci existující nepřetržitě až do konce sedmdesátých let 19. století. Při povyšování vsí na města a městečka dávala vrchnost k podpoře jejich hospodářského rozvoje jako součást výsad i povolení vyrábět slady, vařit a šenkovat pivo i dodávat ho do okolních vesnic. Z počátku k tomu měšťané poddanských měst a městeček nepotřebovali ani souhlas vrchnosti." Obdobně tomu bylo nejspíše i při povýšení Liberce na městečko někdy mezi lety 1440—1454. Do té doby se pravděpodobně dováželo pivo z Frýdlantu, kde je doloženo jeho vaření již v roce 1381. Všechny domy v Liberci se staly právovárečnými a základnou pivovarského podnikání jejich majitelů. Ti se střídali ve stanoveném pořadí v podomácké výrobě a šenkování piva. Vaření piva nebylo uznáváno za řemeslo, nýbrž za činnost obchodní. Pivovarnická živnost (tj. volná výroba a prodej neboli šenk piva) se stala významným vedlejším odvětvím měšťanů, které vykonávali vedle svého řemesla z vlastních zdrojů. Museli k tomu mít patřičný prostor s technickým vybavením: sladovnu s prostorným humnem a hvozdem, varnu s pánví (kotlem) a káděmi i sklep. Bývaly tomu uzpůsobeny dispozice domů, hlavně podstřešní prostory dvorních (zadních) částí budov. Primitivní vaření po domácnostech bylo časem nahrazováno koncentrací výroby i se zřetelem k zvětšování jejího objemu ve společných obecních pivovarech, které zřizovaly městské správy k získání důležitých zdrojů k úhradě obecních potřeb. Z této vývojové fáze pochází zmínka o libereckém pivovaru. V urbáři sepsaném 1. července 1552, která je prvním písemným dokladem o vaření a šenkování piva v Liberci. Třicet právovárečných měšťanů se v něm střídalo v pivních várkách ve stanoveném pořadí daném polohou domu. Odvádělo z nich poplatky městu a z každého sudu dovezeného do vesnic i vrchnosti (4 gr.). Stál v blízkosti panského domu a poplužního dvora a mohl být zřízen mezi lety 1537—1552 v souvislosti s rozvodem vody do tohoto prostoru" V roce 1556 dostali liberečtí právovárečníci od frýdlantského hejtmana list, v němž zakazoval všem rychtářům na libereckém panství dovážet pivo odjinud než z Liberce.

Potvrdil právo nuceného odběru jejich piva a jen v případě nedostatku se mělo doplnit z Frýdlantu. Právo várečné bylo vrchností libereckým měšťanům uděleno písemně až privilegiem v roce 1560. Určilo povinnost odvádět poplatek vrchnosti z každé várky a omezilo jejich počet u objektů postavených na parcelách starších právovárečných domů. Měšťané patrně užívali i právo nákupu a prodeje pálenky." V letech 1561-1562 byl v dnešní Rumunské ulici postaven v blízkosti objektu vrchnostenského dvora nedaleko původního nebo v jeho místech nový pivovar s novým rybníkem. (V 17. století byl v tomto prostoru vystavěn panský pivovar.) Pivo se z něj převáželo v sudech do právovárečných domů nebo do nedaleko ležících sklepů vrchnostenského dvora pronajatých měšťanům (tzv. Hofkellern). Počet právovárečných domů postupně narůstal — v roce 1560 jich bylo 36, roku 1579 již 53 a roku 1587 stoupl na 63. Někteří právovárečníci vlastnili i sousední domy, které se v písemnostech objevují jako právovárečné až při jejich prodeji. Právo vařit pivo získávali po dobu výkonu své funkce i městští písaři, kteří bydleli v právovárečných domech. Podle privilegia Melchiora z Redernu ze 25. února 1592 bylo zakázáno dále přenášet várečné právo na domy, postavená na parcelách dosavadních právovárečných domů. Vařilo se téměř výhradně bílé pšeničné pivo, později méně i tmavé ječné. Husté a vydatné pivo bylo běžným každodenním nápojem, který nejen zasytil, ale podával se jako hojivý lék i anal. getikum nemocným osobám včetně malých dětí. Pro jeho vzrůstající spotřebu byl v roce 1595 postaven nový obecní pivovar. Stával v dnešní Náchodské ulici v místech pozdějšího domu čp. 120-IV u můstku přes Harcovský potok, který napájel nedaleký pivovarský rybník.

Důležitým článkem pivní produkce byla příprava sladu v městské sladovně, Nejstarší městská sladovna je doložena v roce 1552 a stála v blízkosti šatlavy u dnešní ulice Lazebnický vrch (v místech pozdějšího již nestojícího domu čp. 131-II). Slad v ní zpočátku patrně nevařili všichni právovárečníci, ale někteří si ho nadále připravovali po domácku nebo prodávali ostatním. V roce 1576 byla postavena nová sladovna v dnešní Široké ulici (čp. 28-III) a v roce 1605 přestavěna na kamennou budovu. Město od té doby na své náklady obstarávalo a nakupovalo suroviny, nechalo připravovat slad najatým sladovníkem a prodávalo ho právovárečníkům. Dohledem nad provozem sladovny byli pověřeni dva správci, kteří k evidenci příjmů a výdajů souvisejících s výrobou sladu vedli sladové rejstříky.

Nejstaršími pohostinskými zařízeními byly v Liberci pivní šenky (Bierschenken), které byly součástí právovárečného domu. Jednalo se zpravidla o největší místnost umístěnou v přízemí domu, do které se vcházelo přímo 2 ulice. Z chodby vedly schody jednak do sklepa, kde byly skladovány pivní sudy, a jednak do patra domu s obytnými světnicemi a pracovními místnostmi pro vykonávání řemesla. Z hospodské místnosti se dále procházelo na dvorek, kde býva Jy umístěny zpravidla odpadní jímky nebo jednoduché záchody. V samotném šenku s podlahou z udusané hlíny bylo rozmístěno několik stolů a lavic a k odkládání oděvů sloužila rozvěšená bidla nebo truhly, na kterých se mohlo také sedět Místnosti byly zprvu vyhřívány a současně i osvětlovány otevřeným ohněm z pecí a krbů, které byly až později z protipožárních důvodů nahrazeny kachlovými kamny. Osvětlení zajišťovaly hlavně louče nebo voskové či lojové svíce, později olejové lampy. Po stěnách šenku byly rozvěšeny nebo v policích rozestavěny pivní nádoby - cínové konvice, později sklenice s poklopem (kor bele), případně i k odměřování správné míry nápoje. V šencích se prodávalo pouze pivo a do zřízení radničního šenku zřejmě i pálenka. Stávaly se místy pravidelných setkávání sousedů-řemeslníků z okolních domů, kteří zde po prácí nacházeli rozptýlení a odpočinek.

Majitelé právovárečných domů se zpočátku v šenkování střídali podle určeného pořadí. S přibývajícím počtem obyvatel stoupal i počet současně otevřených šenků. Nazývaly se podle jmen svých majitelů.'" Někteří měšťané se však zříkali výčepu ve svém domě, jehož prostory potřebovali výhradně ke svému řemeslu. Vznikaly tak šenky, v nichž se čepovalo pivo i jiných osob. Podle dochované evidence poplatku z prodaných sudů z let 1605-1606 a 1616-1617 se tehdy šenkovalo patrně jen ve 45-46 domech. Měsíčně jich bylo v provozu 7-14 a v některých se tak podávalo pivo vícekrát.

Některé právovárečné domy umístěné v samém srdci města, na rynku, nebyly obyčejnými šenky nýbrž regulérními hostinci (Gasthof). S cestováním a obcho» dem byly spjaty zejména zájezdní hostince. Měly oprávnění podávat pivo a kořalku, poskytovat masné a pekařské výrobky i krátkodobé ubytování. Zájezdním hostincem byla výše zmiňovaná bývalá rychta (čp. 183-I), k níž před rokem 1587 přibyl další výsadní dům (čp. 178-I) stojící rovněž v místech dnešní radnice.

Velká obytná místnost hostince byla zpravidla vybavena větším počtem lavic na kterých hosté i spali. Sdílel ji často společně se svými hosty i šenkýř a se svojí rodinou se s nimí stravoval u jednoho stolu. Větší městské hospody disponovaly další obytnou místností v patře vybavenou několika postelemi, na nichž se obvykle směstnalo i více osob. Chudší cestující nebo ti, na které již nezbylo misto přespávali na zemi podestlané slámou.

Pokud byl šenk spojen s řeznictvím, mohlo se v kuchyních u řezníků podávat i maso a rybí pokrmy (tzv. Garküche či Jahrkůche, kuchyně hotových jídel). Liberečtí řezníci se v této zvyklosti střídali každým rokem od 1. dubna. Šenky a hostince zároveň plnily funkci cechovních hospod. Cechovní mistři různých řemesel se scházeli kvůli nejrůznějším záležitostem v hospodách, které právě provozovali členové jejich cechu (tzv. Herbergsvater), a toto právo pak přecházelo na jiné osoby, většinou současně představené cechu. Později si některé liberecké cechy zřizovaly samostatné stálé herberky, ubytovny pro vandrující tovaryše (např. roku 1632 soukeníci). Když vandrující tovaryš dorazil do města, obvykle ihned vyhledal a navštívil hospodu cechu svého řemesla, kde mu byl zdarma poskytnut nocleh a strava.

Liberec jako jiná města usiloval o zřízení správní budovy vybavené šenkem, Před postavením radnice plnil její funkci pozdější dům čp. 136-II v Pražské ulici v průběhu purkmistrovství (1588—1604) řezníka Christofa Hentschela, který V něm podával i víno a pálenku.'* Od roku 1603 se stal nejpřednějšim šenkem radniční sklípek, který byl výsadním vinným šenkem a nalevala se zde i pálenka a obecní pivo (Gemein Bier). Až do roku 1850 jej město pronajímalo a nájemci nemuseli být majiteli právovárečných domů. Městkou radou byli k evidenci příjmů z pálenky, vína a piva i výdajů spojených s provozem sklípku určeni dva správci radničního sklípku, kteří vedli tzv. sklepní rejstříky. Od roku 1603 zavedlo město nový poplatek, tzv. Bierschank, a z každého sudu se odevzdávalo 6 grošů. K provozování sklípku vydala vrchnost roku 1604 tzv. sklepní řád, který umožňoval trestat opilé výtržníky.

zdroj: Liberecké hospody do konce C.K.monarchie , 2022

Severozápadní část Novoměstského (dnes Sokolovského) náměstí. Napravo od Appeltova domu stojí před přestavbou dvouštítový dům čp. 263-I bývalý hostinec "Zum Strausse" — a vedle něj v čp. 262-1 "Zum Jágerhorn". Druhý dům vlevo od Appeltova domu je čp. 278-1, kdysi od roku 1632 první hostinec na Novém městě zvaný "Zum roten Adler", od roku 1869 Cloinova kavárna. / kolem roku 1870, SM

STAROMĚSTSKÉ NÁMĚSTÍ, dnes náměstí Benešovo, mívalo až do konce 19. století uprostřed starou radnici. V ní byl i tehdy radniční sklípek, hospůdka, kde radní po namáhavých jednáních svlažovali hrdla. Po stavbě nové radnice se samozřejmě přesunul do ní.

F20 Altes Gymnasium. Neustädter (Bismarck) Platz. Liberec, Sokolovské nám. se starým gymnásiem z r. 1850. Autor: neuveden. Pozdější reprodukce snímku.
F20 Altes Gymnasium. Neustädter (Bismarck) Platz. Liberec, Sokolovské nám. se starým gymnásiem z r. 1850. Autor: neuveden. Pozdější reprodukce snímku.

Hospody a vaření piva v letech 1622-1860

 K zásadním změnám poměrů v provozování hostinské činnosti i v pivovarnictví došlo v Liberci za Albrechta z Valdštejna, který hledal další zdroje peněžitých příjmů. Nový majitel města zbavil 3. listopadu 1622 liberecké měšťany várečného práva a stal se monopolním výrobcem piva pro celé liberecké panství. Město bylo přinuceno poskytnout vrchnosti sladovnu a pivovar do doby, než si postavila vlastní objekt. Ztratilo významný zdroj finančních prostředků, které na počátku 17. století dosahovaly 5/6 všech příjmů. Vyvolalo právní spor s vrchností, který byl definitivně rozhodnut ve prospěch Gallasů až v roce 1680. Albrecht z Valdštejna ponechal měšťanům pouze právo výčepu píva, které museli až do konce 18. století výhradně kupovat v libereckém pivovaru. Určitou kompenzací byl po roce 1622 poplatek hospodských odváděný městu za dovoz sudů piva povozem z pivovaru (tzv. Bierwagen, Karrengeld). Během obsazení libereckého a frýdlantského panství Švédy si však v průběhu let 1634, 1639, 1643,1646 a po celé období 1647 až říjen 1649 nechali vařit pivo měšťané, z velké části pro potřebu vojsk. Naznačuje to v těchto letech i absence příjmu města z dovozu piva, případně jeho výběru jen po nějakou dobu. V roce 1643 byl již využíván vrchnostenský pivovar, postavený během třicetileté války v dnešní Rumunské ulici. Poslední várka pro měšťany v něm proběhla 29. října 1649 a od 2. listopadu obnovila vaření piva vrchnost. Kromě mletí sladu se v něm soustředil celý proces výroby.

Pivní šenky byly s povolením vrchnosti vázány jen na určité osoby po dobu jejich života, případně na neprovdané vdovy (tzv. Personal-Schenken). Provozovány byly nejen v některých původních právovárečných domech měšťanů, ale i u domkářů. Místa výčepen nebyla stálá, mohla být zrušena, případně provoz přerušován a po čase obnovován. V případě hostinců se však jednalo i nadále o tzv. reálné právo vázané na výsadní dům, které přecházelo na nového majitele a zapisovalo se do pozemkových knih. V roce 1632 musely být zájezdní hostince označeny vývěsními štíty s barevným vyobrazením názvů. Ke dvěma stálým hostincům v místech dnešní radnice v budoucím čp. 183-1 "Zum Guldenen Grefen" (po roce 1834 zvaném "Zum goldenen Krone") a v čp. 178-1 "Zum guldenen Löwen" přibyl v Novém městě hostinec "Zum rothen Adler" (čp. 278-I). I on byl vybaven právem šenku, podávání jídla a poskytování noclehu. Během třicetileté války v nich byli na náklady města od roku 1634 ubytovávání a hoštěni švédští i císařští důstojníci, jak to dokládají četné zmínky o účtech předkládaných hostinskými městu k proplacení.

Od roku 1624 do července 1720 nám o stavu městského pohostinství vypovídá dochovaná evidence poplatků z převáženého piva se jmény hospodských. Z ní vyplývá, že obyvatelé Liberce byli od čtyřicátých let 17. století odkázáni na tři hostince a osm šenků včetně radničního sklípku a mezi odběrateli piva byli i řezníci, kteří současně provozovali od 1. dubna na rok kuchyň hotových jídel (Jahrkoch). Od roku 1660 se v nich podávala pálenka z městské palírny (čp. 279-III v dnešní Široké ulici). V průběhu roku se však počet šenkýřů mohl měnit v důsledku úmrtí (v živnosti mohly pokračovat neprovdané vdovy), střídání řezníků s právem vaření, nájemců radničního šenku (někteří z nich byli současně provozovateli svého osobního šenku) a v padesátých letech 17. století i v důsledku odchodu do exilu. Někteří hospodští zřejmě přerušovali tuto činnost a objevují se tak znovu až po několika letech, někdy šenkují pouze dočasně z různých důvodů nové osoby. Celkový počet evidovaných odběratelů piva tak mohl za rok dosáhnout až čísla 16, což ale neznamená, že bylo v jeden okamžik provozováno tolik hospod. Od konce 17. století jsou otevírány i v nově zastavovaných okrajových částech města — roku 1690 v čp. 34-III (v již neexistující pozdější ulici U Splavu), roku 1692 "Schůtzenhaus" v čp. 163-IV (v dnešní ulici Na Bídě) a od roku 1702 v herberku tkalců s oprávněním pivního šenku v čp. 28-III (v dnešní Široké ulici). V šedesátých letech 17. století si stěžují obyvatelé na typický nešvar hospodských — ředění piva a šizení jeho míry, za což jim v roce 1663 hrabě František Gallas uložil peněžitý trest. V hospodách byly kontrolovány pivní sklenice a v každé z nich měl být úředně potvrzený cejchovaný žejdlík na přeměření správné míry piva. V roce 1670 naopak poukazují majitelé tří hostinců na porušování své výsady ubytovávat a hostit cestující, ustájovat jim koně a tažný dobytek i prodávat oves a píci. V roce 1682 město zakoupilo hostinec "Zum guldenen Lówen" (čp. 178-1). Stal se od té doby obecním domem, býval od 1. května pronajímán nejprve na pět let a od roku 1726 na čtyři roky. Za válek o španělské dědictví v něm v listopadu 1710 přenocoval slavný rakouský vojevůdce Evžen Savojský (1663-1736). Nešťastnou událostí V dějinách hostince v čp. 183-I se stal jeho požár dne 20. prosince 1686. Václav hrabě z Gallasu potvrdil 23. září 1700 městu právo šenku vína a pálenky v radhičním sklípku s povinností odběru vrchnostenského piva a placení poplatků do vrchnostenské pokladny. Od roku 1622 byly městu rovněž zvýšeny poplatky z radničního sklípku a město ho pak v průběhu 17. a 18. století často pronajímalo i za předem vybranou paušální částku.

V souvislosti s narůstajícím počtem obyvatel se od poloviny 18. století zvyšovala i spotřeba piva a přibýval počet šenků, které se rozšiřovaly i v dalších postupně zastavovaných částech města (mezi lety 1753 a 1771 stoupl počet obyvatel z cca 3 500 na 4 350 a domů z 584 na 820). Roku 1752 byl pivovar rozší. řen, komplex budov patrně tehdy propojen horní a dolní branou a zvýšila se jeho produkce. Patřily k němu přilehlá sladovna, nad areálem ležící pivovarský rybník a na protilehlé straně bednárna k výrobě sudů, konírna a byt sládka. Obecní dům byl v roce 1780 přestavěn a po dalších úpravách dostal v roce 1828 název na velkém štítu zlatým písmem "Zur Stadt Wien" a později i nové číslo popisné 177-I.V roce 1786 přibyl po přestavbě domu další hostinec "Zur goldenen Sonne" (čp. 180-I).

Ke skutečnému rozkvětu v oblasti provozování pohostinských zařízení však došlo až od konce 18. a zejména během 19. století v souvislosti s právními změnami v oblasti odběru lihových nápojů a dalším hospodářským i sociálním rozvojem společnosti. O povolování šenků se žadatelé obraceli na vrchnost i na městský magistrát, u nichž byli evidováni. V některých se podávalo i víno a pálenka a kromě nich zde bylo několik samostatných vinných šenků. Část z nich měla povolení magistrátu k provozování tance s hudbou. Na základě dvorských dekretů a patentů z let 1784 až 1790 se uvolnil prodej nápojů a každý poddaný mohl kupovat pivo u kohokoliv pouze pro svoji potřebu bez dalšího prodeje. Šenkýř, který nebyl smluvně vázán v odebírání určeného vrchnostenského piva, mohl kupovat jiné pivo z pivovaru téže vrchnosti nejen v rámci panství, ale i mimo ně. V Liberci však i nadále vrchnost udělovala nebo dávala dobrozdání k provozování hospod a podmiňovala je závazkem odběru svého piva. Zpočátku ho pouze rozšířila i na pivovar v Nové Vsi u Chrastavy. Možnost nakupovat pro svoji potřebu cizí levnější pivo v jiném panském pivovaře nebo na trhu podnítil vznik stále více nepovolených šenků (Winkelschenken). V roce 1797 proto vrchnost nařídila, že pivo může být za stejnou cenu prodáváno v Liberci ze všech okolních clam-gallasovských pivovarů (tj. i z Frýdlantu, Grabštejna a Lemberka). Pokoutným šenkům měla být věnována zvláštní pozornost a v každé čtvrti je sledovali policejní komisaři. Proti nepovolenému šenkování piva a pálenky a pro nastolení pořádku v provozování této živnosti bylo v roce 1828 založeno podle pražského vzoru na způsob cechu Společenství výčepníků piva (Bierschänker-Mittel), které tehdy sdružovalo 76 oprávněných šenkýřů. Ti však k nelibosti magistrátu dávali často přednost cizímu pivu před domácím, protože bylo lepší a lacinější. Podle statutů Společenstva mu měly být magistrátem k vyjádření předkládány žádosti o udělení oprávnění k provozování šenku. Až do roku 1848 se však zájemci o povolení obraceli i na vrchnostenský vrchní úřad. Nadále se udělovalo osobní právo pro danou osobu provozovat jen po dobu jejího života ve svém domě hostinskou živnost a podmínkou bylo i přijetí do městské obce. Od počátku 19. století se objevují s poukázáním na místní poměry i žádosti o povolení této živnosti neodpovídající dosavadním právním podmínkám. Kromě vdov pokračujících v živnosti po smrti manžela je podávali i noví majitelé domů (často příbuzní stávajících hospodských i během jejich života), kteří chtěli pokračovat v živnosti. Nově se objevují žádosti o povolení hospod v domech sloužících jako cechovní herberky, v čemž se příslušníci cechu střídali. Hospodští rovněž požadovali rozšířit prodej nápojů o pálenku a víno. Někteří z nich chtěli pronajímat tuto živnost nebo se o povolení dodatečně obraceli přímo jejich nájemci. Vedlo to však k tomu, že se ve městě usazovali lidé bez živnosti (nájemníci bez domů) a stávali se domácími obyvateli. Tyto osoby přemísťovaly výčep piva do různých míst, často do "vykřičených" domů na újmu mravnosti a oprávněných šenkýřů vlastnících dům. Nájemcům bylo udělováno povolení jen zřídka a to krátkodobé. Později bylo novým uchazečům o hostinskou živnost povoleno osobní právo s podmínkou, že nebudou šenk pronajímat. Pronájmy však opět přibývaly po roce 1848. Od třicátých let 19. století se objevují žádosti o "Gastund Schanknahrung" ("bůrgerliche Nahrung" "Stadtnahrung"), tj. řádně vykonávat hostinskou živnost na způsob řemesla, nikoliv jen jako vedlejší činnost. Pivní šenk byl již brán jako zdroj obživy, na základě jeho povolení se přijímalo i do městské obce. Současně se začínají objevovat ve větších hostincích mezi zaměstnanci číšníci odkazující se na předchozí praxi ve významných městech. Od konce 18. století začal být zaváděn do libereckých hospod kulečník (v roce 1838 byly čtyři), k čemuž bylo zapotřebí guberniální povolení. Podnětem k dalšímu rozvoji pohostinských služeb se stalo od dvacátých let 19. století rozšiřování sítě nových silnic, zrychlování poštovní i soukromé osobní dopravy a rozvoj povoznictví. Po prodloužení nové státní silnice v roce 1826 do Liberce byl zřízen poštovní spoj mezi Prahou a Libercem. Otevření nové silnice pokračující dále do Frýdlantu velmi přispělo ke zvýšení cizineckého ruchu a obchodních kontaktů s blízkými a vzdálenými zeměmi. Přivodilo zřizování dalších hospod a zájezdních hostinců na této silnici procházející Libercem zejména v dnešní Moskevské a Frýdlantské ulici a v jejich blízkosti. Byly to rozsáhlejší stavby s větším prostorem, disponovaly velkými stájemi a rozsáhlými dvory, Často byly opatřeny dvěma branami, které formanům zajišťovaly jednoduchý příjezd i následný odjezd. Vyznačovaly se dobrou kuchyní, čehož využívali i domácí štamgasti, pro které cestující osoby představovaly důležitý zdroj informací. Typické byly velké, bohatě zdobené vývěsní štíty s nápisem ve zlatém písmu na černém podkladu, k jejichž rozšíření došlo po roce 1848. Mezi zájezdní hostince přibyl v roce 1832 nové přestavěný objekt v Moskevské ulici nazvaný "Zur Eiche" (čp. 27-IV) se stájemi a tanečním sálem, který brzo dosáhl velké obliby. V témže roce byl postaven hostinec "Zur Stadt Nůrnberg" (čp. 103-IV) v dnešní ulici M. Horákové a roku 1842 se stal dalším "Zum deutschen Haus" (čp. 122IV) na dnešním Soukenném náměstí. Ještě v roce 1848 se však poukazovalo na nedostatek takových zařízení. Stávající i nově zřizované zájezdní hostince proto postupně rozšiřovaly své ubytovací kapacity. Od roku 1851 spadalo úřední povolování výčepnické a hostinské živnosti do živnostenské agendy statutárního města Liberce.

Pohostinská zařízení se začala více diferencovat a svou úrovní přizpůsobovat různým sociálním vrstvám, které je navštěvovaly. Každá hospoda měla svůj osobitý ráz a neopakovatelnou atmosféru. Do spektra podniků patřily zejména pivní "knajpy" šenky a nálevny pálenky, kde se soustřeďovala společenská spodina. Od roku 1828 se objevují žádosti o tzv. "Gassenschank" (výčep přes ulici), který nebyl považován za veřejný šenk a kam si sousedé pouze docházeli pro pivo. S tím souvisely od roku 1830 žádosti o povolení prodeje lahvového piva. Pro střední vrstvu byly určeny menší hostince a pohostinství (Gasthaus, Gastwirtschaft) rozličných úrovní zpravidla bez dvora a stájí, které v malém poskytovaly i ubytování. Objevují se od třicátých let a jejich počet postupně narůstá. Ve spoJečenském životě města hrál významnou roli "Zum Fasan" (čp. 2-III) na dnešním náměstí Dr. E. Beneše, kde se scházeli umělci a městská honorace. Oblíbené byly mj. od roku 1792 zmiňované "Zum grůnen Baum" (čp. 131-IV) s kulečníkem, který jako jediný z této doby v Liberci slouží i dnes původnímu účelu, a "Zur Kette" (čp. 1-II).

Speciálním typem hostince lepšího druhu se staly po polovině 19. století restauranty, k jejichž rozmachu přispěl vzestup střední třídy. Větší restaurace měly zpravidla výčep, jídelnu, kavárnu, čajovnu, vinárnu, sál k tanci či hudebním produkcím, později i spolkovou místnost. K jejich vybavení často patřila zasklená veranda a rozlehlá zahrada, obvykle umístěná na některém vyvýšeném místě s pěkným rozhledem do okolí. Nabízely posezení pod širým nebem s dalšími možnostmi sportovního a zejména kulturního vyžití. Nechyběly zde kuželny, kulečníky ani venkovní taneční parket a podium pro koncertující kapely. Staly se vyhledávaným místem odpočinku a oblíbeným cílem rodin s malými dětmi | které v běžných hostincích obvykle nebyly příliš vítány. Představovaly lukrativni podnik, jehož výnosnost závisela i na jeho poloze. První restaurace tohoto typu | byla v Liberci otevřena v roce 1856 v přebudovaném čp. 50-IV ("Ressource") v dnešní Moskevské ulici a trvala zde do osmdesátých let. Kolem roku 1860 byla zřízena další zahradní restaurace v čp. 108-I "Zum Kronprinzen von Österreich" (dnešní Černý kůň). V říjnu 1865 byla v hostinci "Zur Kette" (čp. 1-II) v Železné ulici dána do provozu první restaurace ve sklípku (Keller-Restauration). Významným zábavním lokálem se stala nová liberecká střelnice ("Schützenhaus") v čp. 322-IV postavená roku 1831, dnes se nacházející bohužel ve velmi zchátralém stavu. Její reprezentační budova s krásnou terasou s výhledem na město se stala nejen novým spolkovým shromaždištěm libereckých ostrostřelců, ale i jedním ze společenských a kulturních středisek Liberce. V roce 1858 k ní byla přistavěna jídelna a veranda. Na konci padesátých let se v Liberci objevuje i pohostinství pro židovskou komunitu. Jiným pohostinským zařízením byly vinné šenky. Od druhé poloviny třicátých let 19. století se množí žádosti o jejich povolení nebo možnost podávat kromě piva i víno s odkazem, že do nich chodí hlavně městská honorace. Zatímco v roce 1835 zde byly dva vinné šenky, v roce 1842 již šest (čp. 25-II, 136-II, 305-II, 18-IV, 35-IV a 131-IV). Kavárny vstupovaly do života města velmi pozvolna. I když se uvádí jako první šenkýř kávy v Liberci lékárník Ernst Schárff kolem roku 1770 -v čp. 262-I (pozdější hospoda "Zum Jágerhorn"), objevují se první žádosti o povolení podávání kávy až ve třicátých letech 19. století. První veřejná kavárna (Kaffehaus) byla zřízena kolem roku 1860 v čp. 278-I (dnešní Sokolovské náměstí) a nálevna kávy (Kaffeuausschank) v čp. 139-II (Pražská ulice). Konzumace tohoto nápoje se považovala za luxus a mohly si ji dovolit pouze lépe situované vrstvy společnosti.

Připojením Kristiánova k Liberci jako jeho páté čtvrti v roce 1850 se stala součástí města i jeho pohostinská zařízení. Kromě pivovaru zde stála již v roce 1752 také vrchnostenská palírna, jejíž vinopalník je v tomto roce uváděn v městské po zemkové knize. V roce 1806 si zde Kajetan Spitschka z Hodkovic postavil velmi vyhledávaný zájezdní hostinec a později hotel "Zum goldenen Lówen" (čp. 19-V), Do svého zrušení v roce 1905 hostil významné osobnosti, mezi nimi příslušníky panovnického rodu a vysoké šlechty. Vedle něj tu v roce 1857 existovalo dalších šest hospod. Nejznámější z nich byla až do roku 1894 "Zur Stadt London" (čp. 41-V), přestavovaná od roku 1896 na Liebiegovu vilu. V roce 1850 ukončilo město provozování radničního šenku a zůstalo mu pouze pronajímání obecního hostince "Zur Stadt Wien" (čp. 177-1) až do jeho zboření v roce 1888.

Po roce 1848 ještě přetrvávalo dosavadní výhradní právo šlechty a některých | měst vařit a prodávat pivo (propinační právo) na určitém území. Stále platil závazek ho i nadále od nich odebírat, pokud se zakládal na trvajících soukromoprávních smlouvách. Na konci tohoto popisovaného období bylo roku 1860 : v Liberci cca sto hospod, které odebíraly pivo většinou z libereckého pivovaru.

zdroj: Liberecké hospody do konce C.K.monarchie , 2022

Österreichische Nationalbibliothek - Comercialstadt Reichenberg in Bunzlauer Kreise, gemahlt nach Döbler von Joann Venuto 1817  Obchodní město Reichenberg v Boleslavském okrese, podle Döblera namaloval Joann Venuto 1817 (proveden upscale)
Österreichische Nationalbibliothek - Comercialstadt Reichenberg in Bunzlauer Kreise, gemahlt nach Döbler von Joann Venuto 1817 Obchodní město Reichenberg v Boleslavském okrese, podle Döblera namaloval Joann Venuto 1817 (proveden upscale)

Pohostinské podniky v letech 1860-1918

Další vývoj pohostinství souvisel od druhé poloviny 19. století s pokračujícím procesem industrializace, rozšiřováním obchodu a služeb. Velký význam v tom sehrálo napojení Liberce do železniční sítě, která ovlivnila i měnící se životní styl. Železnice dala vzniknout také novému typu podniků — nádražním restauracím a železničním hotelům, které platívaly za velmi kvalitní až luxusní. Od osmdesátých let 19. století zažívalo město období nebývalé výstavby, která změnila jeho tvář a vtiskla mu dnešní podobu. V průběhu třiceti let hospodářské prosperity došlo k přestavbě i úpravě historického středu města a obytná zóna se posouvala do ploch vzdálených od centra. Podél nových ulic vznikaly porvolna nové hotely, hostince, restaurace, kavárny a vinárny. Stávající objekty se přestavovaly a rozšiřovaly své prostory. Některé poněkud stranou ležící staré hospody postupně zanikaly a jejich názvy se leckdy přenášely na podniky v jiných městských částech. Nové podmínky pro provozování pohostinských služeb saváděly liberální živnostenské řády. Živnostenským řádem z 20. prosince 1859 s účinností od 1. května 1860 došlo k přesnějšímu rozlišení různých forem pohostinství, které patřilo mezi koncesované živnosti. Uchazeči museli mít úřední povolení (koncesí) a splňovat určité požadavky. Novelizace živnostenského řádu  15. března 1883 dále právně upravovala pohostinské podniky, přísněji je definovala a rozdělila na hotely, hostince, výčepy, vinárny, kavárny a herny. Každý z nich musel být jasně a zřetelně označen, aby každý host viděl, o jaký typ pohostinství se jedná. Provozoval je hostinský ve vlastním domě, ale časté bylo pronajímání a střídání nájemců s koncesí.

Hospody poskytovaly oblíbený zdroj zábavy a jejich pravidelná návštěva se staly zvykem pro obyvatelstvo různých vrstev. Tzv. honorace se scházela v místních hotelech a velkých restauracích, kavárnách a vinárnách. Příslušníci středních vrstev navštěvovali menší restaurace, dobře zavedené hostince a kavárny. Ty byly živnou půdou pro setkávání přátel a známých — spolužáků, členů spolků nebo stoupenců jedné politické strany či umělců aj. Bylo možno se tu v klidu najíst, posedět u sklenice piva nebo šálku kávy, zahrát si kulečník, karty, šachy, přečíst noviny a dozvědět se novinky ze společenského a veřejného života v celé monarchii. Pravidelná setkávání stolních společností patřila často ke společenským povinnostem. Zasedalo se většinou podle určitého zasedacího pořádku, který odrážel osobní a profesní prestiž. Řemeslníci a dělníci vysedávali po práci praVidelně porůznu v hlučných hostincích, pohostinstvích a pivnicích, v nichž se především pilo pivo a hrály karty. Pro vandrující tovaryše a řemeslníky sloužily některé hostince i nadále jako herberky. Pro nejchudší vrstvy byly určeny nálevhy laciných kořalek.

Po vydání spolkového zákona v roce 1867 vznikaly spolky nejrůznějšího zaměření a v Liberci se staly podstatnou součástí německého i českého národního čivota. Přispělo to k zřizování dalších podniků a hospody pak sehrávaly nezaStupitelnou roli v rozvoji spolkového, politického a společensko-kulturního žiVota. Každý z německých spolků a později i politické strany měly k pravidelným schůzkám svoji hospodu s vyčleněnou místností, která mohla sloužit i pro více Subjektů. Ve větších hostincích a restauracích se nově zřizovaly a rozšiřovaly sály a letní zahrady pro taneční zábavy, plesy, hudební koncerty (i vojenských kapel), divadelní a humoristická představení i varieté aj.

I postupně narůstající česká menšina se zapojila do společenského života Liberce. Založila si v roce 1863 spolek Česká beseda a roku 1884 zakoupila spolkový dům (čp. 143-III) s hospodou. Střediskem především dělnické části českého obyvatelstva byla od konce 19. století restaurace "Zum Prater" (Prátr, později Lidový dům, dnes Malé divadlo Aréna) ve Zhořelecké ulici (čp. 344-I) se zahradou. Od roku 1903 sloužila s velkým tanečním sálem s jevištěm rovněž pro ochotnické divadlo.

Pohostinské podniky všech stupňů se vyznačovaly viditelnou snahou se co nejvíce navzájem odlišit a prosadit svojí jedinečností, čemuž měla napomoci i jejich poloha. K přilákání hosta přispívaly vlastnosti hostinského, originalita jeho služeb, národnostní a politické postoje, patriotismus a úcta k vládnoucí dynastii. To vše se projevilo v interiéru hospod a jejich názvech. Pojmenování podle hostinských sice přetrvávalo, ale při jejich střídání se často měnilo. Proto vznikala i neutrální označení podobná domovním znamením nebo podle různých měst, která měla přilákat cizí návštěvníky. Každá hospoda měla, jak tomu je podnes, i svůj lidový název.

Jaké pivo se tehdy točilo v libereckých hospodách? Teprve zákonem z 30. dubna 1869 byl výrobní monopol šlechty a některých měst zrušen a umožnil vznik nových soukromých pivovarů a palíren. Novým zásobitelem piva libereckých hospod se stal od roku 1874 vratislavický pivovar. Některé však i nadále čepovaly Pivo z clam-gallasovského libereckého pivovaru (čp. 5-V). Ten procházel od šedesátých let stavebními a technologickými změnami a v roce 1871 v něm bylo zavedeno parostrojní zařízení. V konkurenčním boji však neobstál, v roce 1882 zrušil výrobu piva a během dvou let rozprodal své zařízení. Roku 1887 byl zbořen a definitivně se tak uzavřela kapitola výroby libereckého piva. Ke zpestření nabídky a přilákání hostů se v některých hostincích čepovalo pivo z jiných pivovarů a ovlivnilo i názvy pivnic. Již v sedmdesátých letech 19. století se krátce čepovala tanvaldské pivo v "Tanwalder Felsenkellerbrauerei" (čp. 112a-I) v Řeznické ulici.

Malorohozecké pivo se podávalo od sedmdesátých let zřejmě do počátku devadesátých let v "Lagerkeller der Kleinrohosetzer Brauerei" (čp. 223-I) a v roce 1900 se uvádí jako výhradní pivo v hostinci "Zur Stadt Nůrnberg" (čp. 103-IV). Od počátku osmdesátých let 19. století se v Liberci objevují plzeňská piva, která pak spolu s vratislavickým převládala. Zrušený pivovar v Liberci nahradilo nakrátko od konce osmdesátých do počátku devadesátých let pivo z clam-gallasovského pivovaru v Nové Vsi (výčep v čp. 51-V v Rumunské ulici). Od osmdesátých let se pilo i litoměřické pivo (v čp. 305-II), jablonecké pivo v "Gablonzer Bierhalle (čp. 29-I), již před rokem 1904 žatecké pivo Urstoff (Pratok) v "Zur Urstoffhalle" (čp. 5-IV), od roku 1904 klášterecké pivo (Klášter Hradiště n. Jizerou) a roku 1914 mostecké pivo lahvové. Rozvoj technologií v chlazení piva umožnil j dovoz cizích piv: po roce 1901 mnichovského piva (Lówenbráu), před rokem 1904 kulmbašského (Kulmbacher Rizzi Brauerei), od roku 1911 jiného kulmbašského (Petzbráu) a od roku 1913 se zmiňuje další pivo z mnichovského pivovaru (Paulaner Bráue, Salvatorenbrauerei). Určitou zvláštností byl výčep schwechaterského a měcholupského piva v pivnici "Klein Schwechater und Michelober Bierhalle" (původně čp. 468-I, dnes čp. 183-I). Zřídil ji v roce 1884 proslulý Anton Dreher ml. (1849-1921), který vedle ní provozoval patrně v letech 1893 až 1903 i s ní spojený hotel a kavárnu "Zentral" s velkou restaurací. Patřil tehdy k největším pivovarským producentům a exportérům piva na světě a dodával pivo na císařský dvůr. Jako jeden z prvních zavedl umělé chlazení piva, které ho umožnilo ve speciálních vagonech přepravovat i na velké vzdálenosti. V Liberci však nebydlel, byl pouze nájemcem objektu. Od devadesátých let 19. století se v běžné nabídce prodeje potravin rozšířilo i lahvové pivo. V těchto letech dosáhl Liberec i svého vrcholu v počtu pohostinských podniků (nepočítaje výlučné vihárny a nálevny pálenky), kdy se jich tu v roce 1895 nacházelo 162. (Ke srovnání uveďme údaje z jiných let: 1871 — 123, 1877 — 130, 1882 — 141, 1887 — 157, 1900 - 156, 1910 — 148, 1914 — 144, a počet obyvatel: 1869 — 22 394, 1890 — 30 890, 1910 — 36 350.) Vedle podniků vyšší úrovně, které nabízely vedle piva a kávy také víno, byly oblíbené i samostatné vinárny. Na dnešním náměstí Dr. E. Beneše byla ve druhé polovině 19. století navštěvována vinárna v čp. 2-I , Zur goldenen Weintreibe" ve Valdštejnské ulici v čp. 330-II "Esterhazykeller" a od konce 19. století v Zámečnické ulici v čp. 39-IV "Sůdtiroler Weinkeller". Nabízela se v nich Většinou vína rakouská a z Porýní.

Druhá polovina 19. století se vyznačovala napodobováním velkoměstského životního stylu a společenského života Vídně, který se stal vzorem nejen při přestavbě města, ale i v pohostinských zařízeních. V libereckých lepších podnicích se vařila vyhlášená jídla podle vídeňské kuchyně a podávala se vídeňská káva, po Liberci jezdily "vídeňské" fiakry. Některé podniky však kladly stále důraz na staroněmeckou tradici a vyjadřovaly ji i ve svém názvu a interiéru.

Přetrvávala velká soustředěnost hospod zejména v centru a u velmi frekven+ tovaných ulic, kterými se přicházelo na městské trhy, a v jejich okolí. Pozastavme se u některých z nich. Nejvíce (9) jich bylo roku 1918 v tehdy ještě velmi zastavěné a živoucí Frýdlantské ulici. Nejstaršími byly "Zum goldenen Engel"  (čp. 227-I), uváděna již roku 1794, a od roku 1836 "Zur Stadt Friedland" (čp. 337/I). Od osmdesátých let 19. století "Elger's Restauration" (čp.241-I), kde se v roce 1905 uvádí masná tržnice. Němečtí nacionálové se scházeli od počátku devade. šátých let ve sklípkovém hostinci "Kronkeller" (dnes Frýdlantská 183/2, později hám známá vinárna "Jadran") s interiérem v německém stylu s obrazem Otty Von Bismarcka. Čepovalo se tu i trutnovské pivo. Od roku 1897 zde existovala Vegetariánská jídelna "Thalysia" (čp. 210-I). Na konci ulice (dnes v ulici Ruprechtické) stál od roku 1872 hostinec "Zum Erzherzog Stephan" (čp. 390-I). Několik hospod bylo zřízeno v navazující Ruprechtické ulici. Na konci městského katasttu zde existovala od devadesátých let "Zum Egerlánder" (původně čp. 588-I, dnes hospoda "U Jelena" s čp. 745-XIV).

Na dnešním náměstí Dr. E. Beneše ustoupily v roce 1888 stavbě nové radnice staré zájezdní hostince s romantickými názvy. U dvou z nich se přenesly do nově vzniklých pohostinských zařízení. Hotel "Zu der Stadt Wien" byl v roce 1888 nově zřízen v čp. 520-1 v dnešní Sokolské ulici a v roce 1911 zanikl. Název "Zum Kannl" převzal v roce 1897 hostinec v čp. 16-II (dnešní Lazebnický vrch). Na mís" tě zbořeného hostince "Zur Kette" (čp. 1-II) byl postaven a roku 1908 otevřen ho" tel "Schienhof" (čp. 2-II, dnes "Praha"). V jeho křídle v Železné ulici byla v letech 1912-1918 provozována samoobslužná restaurace ("Automaten-Restaurant"). Spolu s obdobným zařízením v Moskevské ulici v čp. 24-IV ("Kaiser-Automat") z let 1911-1918 patřily k nejpřednějším restaurantům tohoto druhu v Čechách. Na východní straně náměstí pod podloubím byla vyhlášená starobylá hospodá "Zum Kaiser von Oesterreich" (čp. 3-IV) uváděná již v roce 1792. V radnič ním sklípku (1-I) chodili návštěvníci na oblíbené koncerty vojenské hudby.

O něco dále v Sokolské ulici byl v devadesátých letech nově postaven tehdy největší hotel "Reichshof" (čp. 162-I) se salonem a letní verandou. Na dnešním Nerudově náměstí se stal hostinec "Zum schwarzen Ross" (čp. 108-1) na přelomu osmdesátých a devadesátých let hotelem. V roce 1900 se v reklamních tiscích uvádí v jeho prostorách "Reichenberger Singspielhalle" s každodenními představeními umělců a od roku 1907 zajišťoval kromě vypřažení koní i garáže pro automobily. Pivnice, od roku 1910 s názvem "Zum Markthalle" (čp. 101-II), ze sedmdesátých let slouží podnes (Neptun). Také na dnešním Sokolovském náměstí A v jeho okolí bylo několik vyhledávaných pohostinských podniků. Oblíbenosti se těšila stará pivnice, od roku 1907 6 názvem "Zum Nůrnberger Bierstübel (čp. 305-I), známá předtím od roku 1824 a později jako "Zum goldenen Lamm' a v blízkosti ní od konce devadesátých let "Zum goldenen Adler" (čp. 294-II). Ve Větrné ulici v jednom z valdštejnských domků existoval "Zur Stadt Petersburg" (čp. 265-I) z přelomu padesátých a šedesátých let 19. století, blízko něj od osmdesátých let málo známá hospoda "Zur Stadt Gablonz" (čp. 281-II. Na náměstí byl proslulý restaurant a kavárna "Zum Kronprinz Rudolf" v nově postaveném domě Společenstva soukeníků (čp. 312-II, dnes Budvarka) s nádhernou zahradní restaurací, kde se podávalo i bavorské pivo. Nazván byl takto v sedmdesátých Jetech na počest návštěvy korunního prince Rudolfa (1858—1889) v roce 1871. Na protilehlé straně v ulici Tovaryšský vrch stála stará hospoda z konce 18. století "Zur Schwarzen Báren" (čp. 236-I).

V nedaleké Valdštejnské ulici stávala rovněž hospoda z konce 18. století "Zuí Kreuzschánke" (čp. 290-II), v níž byla od roku 1910 lékárna. O kousek dále "Zum Herzog Wallenstein" (čp. 282-II, dnes restaurace Valdštejnská), krátce po zřízení v devadesátých letech 19. století hotel s letní zahradní restaurací a verandou, kdé se čepovalo i žádané jablonecké pivo "Bock-Bier". V blízkosti něj poněkud stranou ve Studniční ulici stojící "Zur Paulushöhe" (čp. 225-II, dnes Club-Bar Opera) z poloviny 19. století si zachoval starobylý ráz podnes. V Chrastavské ulici byl zřízen v sedmdesátých letech hostinec "Zur Krone" (čp. 316-II, dnes hotel Eden).

K ulicím s velmi čilým ruchem a několika pohostinstvími patřila i dnešní Moskevská. Od roku 1908 se v nově nazvaném hostinci "Zur Pilsener Hütte (čp. 13-IV, dnes restaurace Plzeňka — Duli) čepovalo pouze plzeňské pivo. Je to jediný původně právovárečný dům (1552-1622), který po obnovení nejprve jako vinárny slouží nepřetržitě od roku 1851 dodnes a je s ohledem na svou minu" lost nyní nejstarší hospodou v Liberci. V hotelu ze sedmdesátých let "Zur Eiche (čp. 27-IV) se uskutečnilo 5. června 1896 první představení kinetoskopů. Hostinec "Union" (čp. 32-IV) z šedesátých let, uváděný již v roce 1871 jako hotel, měl od roku 1893 elektrické osvětlení. Roku 1898 byl přejmenován na "Reichenberger Hof" a jako hotel první třídy s velkou jídelnou, sálem, kavárnou a zahradní restaaurací s verandou sloužil do roku 1908. O něco dále stával starý hostinec od roku 1906 s názvem "Zum goldenen Stern" (čp. 148-IV), v němž byla hospoda již roku 1792. V Pražské ulici si až do roku 1936 uchovala starobylost hospoda "Sandwirt" (15-III). Na tehdy ještě z obou stran obestavěné ulici Na Perštýné stála hospoda z poloviny 19. století, od roku 1906 zvaná "Zur Stadt Röchlitz" (čp. 249-IV), nedaleko ní "Zur Stadt Olmötz" (čp. 254-IV) a hospoda z šedesátých let později pojmenovaná "Zur Liebigshöhe" (čp. 354-IV). , Také zřizování pošt přispívalo ke vzniku oblíbených restaurací a kaváren. V dnešní Felberově ulici měl zajímavou historii podnik tohoto typu "Zur Post" (čp. 4-V). Existoval v letech 1865-1894 v blízkosti pošty, která byla od roku 1864 umístěna v již nestojícím čp. 2-V. Setkávali se tu liberečtí obchodníci a podnikatelé, kteří zde trávili čas čekáním na poštovní vozy a nejnovější zprávy Byla zde zvláštní místnost pro stolní společnosti a spolky, k dispozici byl široký výběr domácích a zahraničních novin, konaly se tu koncerty a zábavy.

Po stavbě nové poštovní budovy se kavárna pod názvem "Kaffee Post" a její klientela přemístila kolem roku 1900 do trojdomu (čp. 584-1) naproti divadlu. Nedaleko Felberovy ulice byl otevřen roku 1905 nový luxusní hotel "Zum goldenen Lówen" (129-V), který nahradil původní hotel v dnešní ulici 8. března (čp. 19 V) se zahradou a verandou. Starobylý vzhled si zachovávaly hospůdky a šenky V okolí dnešního Papírového náměstí.

S pokračující výstavbou se síť pohostinských podniků rozšiřovala i do okrajových částí. Ulice od nádraží (dnešní třída 1. máje) se stala postupně jakousi c¨vstupní branou do města a jednou z hlavních dopravních tepen Liberce. Prostor bodél ní se směrem k nádraží až do konce 19. století zastavoval a vybavoval hovými pohostinskými zařízeními s hotely. Nejstarší byla nádražní restaurace ("Bahnhofrestauration" čp. 344-III) z roku 1859 s venkovní zahradou. Na třídě 1. máje stál do roku 1906 starý hostinec "Zur Gartenlaube" (čp. 148-IIT) z poloviny 19. století s krásnou zahradou s prosklenou verandou. Blízkost nádraží vedla ke zřízení několika hotelů: v letech 1893-1903 "Habsburger Hof" (čp. 70-III), od roku 1896 "National" (čp. 336-III) a od roku 1907 "Zum goldenen Hirsch" (čp. 363-III, později známý jako "Terminus"). Nedaleko nádraží v dnešní Nákladní třídě byl otevřen roku 1897 hotel "Zum Bahnhof" (čp. 396-III), kde se podávalo i bavorské pivo. Rovněž v poněkud odlehlé části za nádražím se postupně rodila nová obytná zóna s hospodami. Nejstarší byl od roku 1860 v dnešní Cechovní ulici nechvalně známý nevěstinec "Zur Stadt Berlin" (čp. 352-III, pozdější "U Ducháčů"). Další vznikly v devadesátých letech v Hanychovské ulici, z nichž "Gross Reichenberg" (čp. 401-III, dnešní Velký Liberec) trvá od roku 1902 dodnes.

Velmi oblíbené byly výletní hostince a restaurace v odlehlejších místech od cen" tra, v nichž hosté s rodinami završovali nedělní vycházky posezením ve stinných zahradách. Konec 19. a počátek 20. století se označuje za zlatý věk výletů. Vyhledá" vána byla zahradní restaurace "Belvedere" (čp. 425-D), otevřená v roce 1874, nazývaná již 1896 "Volksgarten". V roce 1900 ji koupilo město a na jejím místě pak postavilo novou restauraci "Volksgarten" (dnešní Lidové sady), otevřenou v roce 1901. Stala se cílem výletů, procházek i velkých shromáždění a nejrůznějších kulturních vystoupení. Vyhlášená byla letní restaurace "Stadtwáldchen" (Městský lesík), postavená v roce 1873 v blízkosti pozdější zoologické zahrady na katastru Ruprechtic. Na cestě k nim lákaly výletníky další podniky. Již na začátku osmdesátých let stál v dnešní Masarykově třídě hostinec od roku 1908 nazývaný "Reichenberger Hůtte" (čp. 438-I, dnešní hotel U Jezírka). Liberečané v letním období s oblibou navštěvovali také několik hostinců naproti parku císaře Josefa (Kaiser Josef-Park, dnes Park Petra Bezruče) v místní části zvané Sedmidomky (Siebenháuser), patřící tehdy k Starému Harcovu. Krátké trvání (1902-19037?) mělo pohostinství "Kaiser Josef-Park", lidově zvané "Meiningers Gastwirtschaft" (dnes přestavěný objekt čp. 1281-I v Riegrově ulici) s malou koncertní síní, letní zahradou s verandou a kuželnou. Navázalo na něj vedle stojící Meiningerovo Variete Kaiser Josef-Park" (v místech dnešního čp. 1280-I), provozované patrně od roku 1904 a ještě po roce 1909. Podávalo se tu pivo a každý večer konala velká estrádní vystoupení různého druhu. Nedaleko něj nabízel "Restaurant (Kaffee) Kurhaus" (dnes čp. 1278-I) s krásnou stinnou zahradou i lázeňské služby.

Také podél dnešní Husovy ulice na cestě do Harcova vzniklo po stavbě nemocnice několik hostinců. Na začátku ulice to byly v devadesátých letech "Zur Glastafel" (čp. 24-I) a "Zur Stadt Lemberg" (název od roku 1915, později znám jako "U Krvavé hnáty"), o něco dále v šedesátých letech 19. století "Vereinshale" (čp. 348-I), kde Průmyslový vzdělávací spolek vybudoval dva velké sály a zahradu.

Poslední zřizovaná pohostinská zařízení v Liberci před vypuknutím války souvisela s další novou výstavbou. Hostinec "Zur Stadt Braunau" (čp. 437-IV) byl otevřen v roce 1912 na dnešním náměstí Pod Branou během další fáze výstavby tzv Uebiegova městečka. Měl velkou zahradu s kuželnou, byl vybaven elektrickým osvětlením a vytápěn plynem. "Gastwirtschaft und Kaffee Kranich" (čp. 635-ITI) bylo v roce 1913 otevřeno v Americké ulici v sídlišti Jeřáb. První světová válka vpůsobila určitou stagnaci i přerušení provozu některých hospod. V roce 1915 bylo pro pohostinství nařízeno omezení maloobchodního prodeje masa a přípravy masných jídel. Snížila se rovněž výroba piva a zkracovala denní doba, po kterou se mohlo čepovat. Posléze se určilo, že každý host má nárok na jednu sklenici piva. Zánik monarchie znamenal konec významné etapy v dějinách pohostinských podniků. Po roce 1918 prošlo pohostinství dalším vývojem, v němž se navazující období až do roku 1938 ještě považuje za pokračování klasického "zlatého věku" Vytratil se ovšem definitivně duch předchozí doby a odstranilo se vše, co připomínalo monarchii, včetně názvů a interiérů hospod.

V roce 1918 existovalo v Liberci 142 hospod (nepočítaje pouhé vinárny a nálevny destilátů). Do dnešních dnů se těchto domů dochovalo 69 z velké části již přestavěných a u pěti zbořených stojí na jejich místě nové objekty se stejným číslem popisným. Z nich poskytuje pohostinské a gastronomické služby 23 objektů. Ostatní odplavila vlna mohutných společenských změn, které nastaly Výměnou obyvatelstva po roce 1945. Zcela z paměti se tak vytratily původní německé názvy starých libereckých hospod a jen některé se uchovaly v českém překladu. Smutnou kapitolu představuje jejich velké uzavírání a likvidace demolicemi v období 1950-1989. Novou éru zažívá toto podnikání od roku 1990, kdy se některé budovy nově opravily i pro účely pohostinství.

zdroj: Liberecké hospody do konce C.K.monarchie , 2022

Pár slov na závěr

I když je zlatá éra starých libereckých hospod nenávratně pryč, zůstávají jejími němými svědky i některé dosud stojící objekty kdysi pohostinských podniků různých typů. Během neúprosného času a následkem proměny prostoru však upadla zcela v zapomnění jejich historie i v nich pulzující život minulých generací. Naštěstí jsou od konce 19. století dochovány fotografie a do vypuk nutí první světové války zejména bohatá pohlednicová tvorba. Necht nás V této knížečce přenese alespoň kouzlo starých obrazových dokumentů do atmosféry hospod a zaniklých zákoutí Liberce v dávno ztraceném světě c. k. monarchie. Snad toto putování po starých libereckých hospodách přispěje k poznávání bohaté historie města a jeho zmizelé tváře. Mohlo by být základem pro podrobnější podchycení pohostinských zařízení ve formě tak žádaného katalogu.

Jiří Bock

zdroj: Liberecké hospody do konce C.K.monarchie , 2022

Seznam právovarečných domů v době udělení privilegia  23.února 1592

Hospody s neutrálními názvy  před rokem 1918 zaniklé (uzavřené)

Seznam hospod v roce 1917

zdroj: Liberecké hospody do konce C.K.monarchie , 2022

Z NEJSTARŠÍHO HOSTINCE V LIBERCI je dnes restaurace a vinotéka. Podařilo se zachránit historickou budovu, která od roku 1959 chátrala. Hostinec U Zeleného stromu fungoval přes osm set let a vystřídal desítky majitelů.
Z NEJSTARŠÍHO HOSTINCE V LIBERCI je dnes restaurace a vinotéka. Podařilo se zachránit historickou budovu, která od roku 1959 chátrala. Hostinec U Zeleného stromu fungoval přes osm set let a vystřídal desítky majitelů.
Poněkud horší pověsti se těšil hostinec Jägerhorn (Lesní roh)
Poněkud horší pověsti se těšil hostinec Jägerhorn (Lesní roh)

Kam chodívali Liberečané na jedno či dvě

Každé správné město má kromě radnice a ulic i hospody. Střediska společenského života, osvěžovny nebo úkryty pro zklamané – a Liberec nebyl žádnou výjimkou. Jen na náměstí jich bylo deset.

Každý občas rád zajde na sklínku nebo dvě, ať už holduje jiskřivému vínu nebo českému tekutému zlatu. A místa, kde se lidé mohou sejít a popít, provází lidstvo od nepaměti. Liberec samozřejmě nebyl žádnou výjimkou.

První hospoda neznámého jména tvořila nejspíš jádro hned prvních prazákladů Liberce. Obchodní cesta do Žitavy, která tudy procházela a v podstatě dodnes prochází, vedla neproniknutelným lesem a na místě dnešního Liberce stála jen stanice, kde se kupci mohli občerstvit, napojit koně a přespat před další cestou. Tudíž hospoda a snad dvě, tři další stavení, krčící se co do významu ve stínu mocného Frýdlantu. Někteří tvrdí, že i název Liberec pochází ze slova "liberka", které označovalo právě samostatnou hospodu.

Zelený strom tu byl osm set let

Nejstarší dochovaný název liberecké hospody pochází ze 14. století a snad označuje nástupce právě této prvotní hospody. Jedná se o legendární podnik U zeleného stromu na konci dnešní Moskevské ulice. V místech dnešního terminálu MHD ve Fügnerově ulici býval brod přes řeku a právě u něj vyrostla hospoda, kovárna a malý kostelík. Z původních staveb se nedochovalo zhola nic. Hostinec byl několikrát přestavován, jeho nynější podoba pochází z 18. století.

Nechal ho postavit první doložený majitel hospody, jistý Franz Salomon, když původní dřevěnou budovu zboural. Hostinec občas vzkvétal, párkrát přišel na buben, rozhodně se ale stal libereckým symbolem. Konec jeho více než osmisetleté historie nastal roku 1959, kdy byl uzavřen a předán do užívání Klubu důchodců. Dům pak začal chátrat a hrozilo mu zbourání, teprve letos se dočkal obnovy. Už ale ne jako hospoda, nýbrž jako zastavárna.

Až do 17. století si liberečtí měšťané museli vystačit s pivem dováženým odjinud. Liberecký obecní pivovar si právováreční Liberečané postavili roku 1599 přibližně tam, kde dnes stojí obchodní centrum Forum. Liberec dostal právo vařit pivo spolu s městským znakem od císaře Rudolfa II. roku 1560. Várečné právo potvrdil i Kryštof z Redernu roku 1612. Už o deset let později jej ovšem zrušil Albrecht z Valdštejna a nechal postavit pivovar vlastní, panský. Stával tam, kde je dnes palác Adria v Rumunské ulici. K němu samozřejmě musela patřit pivnice. Kromě třetinek i půllitrů libereckého piva zde měli specialitu – dvojitý tuplák. Nádoba s obsahem dvou litrů vážila něco přes tři kilogramy a byla vyhrazena pro fyzicky zdatné pijany.

Koncem 19. století byl takzvaný Pivovar hraběte Clam–Gallase zbořen a za své vzala i pivnice. Dlouholetý pivovarský šenkýř Josef Opitz koupil jiný dům nedaleko bývalého pivovaru a zřídil zde hospodu nazvanou Zum alten Bräuhof – U Starého pivovaru. Zajímavá příhoda se váže k horké novince začátku 20. století – půllitrovým sklenicím s uchem. Byla to tehdy ohromná móda a pokud je nějaký podnik neměl, v očích pijáků klesl. Cena sklenice ale byla větší než cena piva v ní.

Aby hostinský Opitz nemusel hosty hlídat, jestli sklenice nekradou, vybíral za každou z nich zálohu rovnající se ceně piva. Sklenice se mu krásně vracely – a dokonce víc, než jich hostům dal. Delegace rozlícených libereckých hostinských na sebe nenechala dlouho čekat. Prohnaní liberečtí zlodějíčci totiž kradli půllitry z jiných hospod a Opitzovi je prodávali. Nebohý hospodský málem přišel o licenci a hospodu nezachránila ani změna vedení. Za několik let zkrachoval, ale jeho budova stojí na rohu Rumunské a Zámečnické ulice dodnes.

Hospody jako prodejny a kasina

Ještě před sto lety bylo hospod požehnaně i na Staroměstském náměstí – dnešním Benešově. Kromě radničního sklípku, kam chodili radní zahánět žízeň, zde stál zájezdní hostinec U zlatého gryfa, jehož sláva daleko přesáhla hranice Liberce i Čech. Známý byl od roku 1560. V semnáctém století se stala prakticky druhým domovem rozrůstající se komunitě soukenických tovaryšů.

Později se z něj stal hostinec U Zlaté koruny. Sloužil až do roku 1881, kdy byl po třech stech letech zbořen. Překážel stavbě nové radnice. Podobný osud postihl i další hospody v dotyčné řadě domů, například vyhlášenou pivnici U Konve , malou vinárničku vdovy Watznauerové, rušný zájezdní hostinec U města Vídně, odkud odjížděly dostavníky do Prahy a luxusní hostinec U zlatého slunce.

Poněkud horší pověsti se těšil hostinec Jägerhorn (Lesní roh). Stával na severní straně dnešního Sokolovského náměstí a později se přesunul do Větrné uličky. Dnes bychom jej nazvali kasinem. O velké peníze se zde hrál biliár, kuželky, kostky a především karban. Vloupání a bitky byly samozřejmě na denním pořádku. Kasino přetrvalo až do začátků první republiky.

zdroj:https://liberecky.denik.cz/zpravy_region/kam-chodivali-liberecane-na-jedno-ci-dve20101008.html

Zlatý lev
Zlatý lev
Říšský dvůr
Říšský dvůr
U Zeleného stromu
U Zeleného stromu
National
National
Imperiál
Imperiál
hotel Praha a interier
hotel Praha a interier
interier Kavárny Pošta
interier Kavárny Pošta
U Jezírka
U Jezírka
Lidové sady
Lidové sady
restaurace na rohu Řeznické a Sokolské ulice
restaurace na rohu Řeznické a Sokolské ulice

POHOSTINSKÁ ZAŘÍZENÍ V 30.LETECH


Obchodní, kulturní a společenský život a rozvíjející se cestovní ruch si nelze představit bez služeb stravovacích, ubytovacích a zábavních. Liberec byl po Praze a Karlových Varech nejnavštěvovanějším městem. V roce 1934 se sem podívalo 64 777 osob (z toho 9331 cizinců), kteří zde strávili 104 216 nocí a použili 2281 lůžek. Služby cestovního ruchu obstarávaly kanceláře Anker, Čedok a Uro. O návštěvníky se staralo na 200 restauračních podniků, mezi nimi 37 hotelů a hostinců s 982 lůžky. Z nejvýznačnějších to byly Zlatý lev, Říšský dvůr (Reichshof) pod mostem v Sokolské ulici, U Zeleného stromu , National, Imperial, Terminus, Schienhof (dnes Praha) a pak kavárny, na předním místě Pošta , ale i řada dalších kavárniček, vináren, cukráren, výčepů vína a lihovin. Zvláště oblíbené bylo posezení s možností občerstvení pod stromy, jaké skýtala například restaurace hotelu U Jezírka, Lidové sady nebo velké množství výletních restaurací, z nichž uveďme alespoň Libereckou výšinu nebo dodnes oblíbený Mojžíšův pramen nad Vratislavicemi. Čilý společenský ruch s řadou zábavních podniků měl i stinné stránky - Liberec měl na 120 podniků s dámskou obsluhou. V roce 1934 bylo při policejních raziích zadrženo 386 prostitutek, z toho 172 pohlavně nemocných, které nakazily 68 osob. Skutečné číslo bylo určitě vyšší, neboť ne každý svůj malér přiznal.

Ne náhodou se stal Liberec sídlem ústřední organizace restauračních podniků Říšského svazu německých hostinských společností. O dobrou úroveň poskytovaných služeb dbala i Společnost hostinských a výčepních v Liberci, podporující i odbornou školu. Na všech společenských místech a u nejrůznějších atrakcí bylo možno slyšet českou i německou řeč, setkávali se zde občané obou národností, i když existovala místa, která navštěvovali především Němci (kavárny Winkler a Pošta, Radniční sklep, Zlatý lev) a společenská a sportovní střediska, jež byla zase doménou Čechů. Typickou českou restaurací bývala mj. Česká beseda, Lidový dům nebo růžodolská restaurace U Votočků .

(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Mojžíšův pramen
Mojžíšův pramen
Lidový dům a interiér
Lidový dům a interiér
kavárna Winkler
kavárna Winkler
U Džbánů
U Džbánů
kavárna Radio
kavárna Radio
U Votočků
U Votočků
Naděje (U Severů)
Naděje (U Severů)
Liberecká výšina
Liberecká výšina