Horská služba Ještěd

Po druhé světové válce se lyžovalo na Pláních a využíval se také průsek pod lanovou dráhou na Ještěd. Je přirozené, že na neupravených, přírodních tratích docházelo k častým nehodám a úrazům. Zranění ale byli odkázáni jen na příležitostnou ochotu jiných lyžařů, kteří jim poskytli první pomoc nebo zajistili jejich transport. První pomoci se v té době převážně ujímali cvičitelé Lyžařského klubu Liberec, kteří z titulu své činnosti prodělali zdravotní školení. Ošetřovalo se všemožně získaným zdravotnickým materiálem, ke svozu se používaly sáně a skluzy vyrobené z lyží a holí.

Tento stav trval řadu let, až se ujali iniciativy Vladimír Vele a Jozef Chruňák, kteří navštívili vedení Horské záchranné služby v Krkonoších s žádostí o pomoc a rady. Na základě toho pak byla 10. ledna 1954 zaslána vybraným lyžařům pozvánka na ustavující schůzi, z níž mj. vyjímáme:

Byl jsi vybrán lyžařskou sekcí OV TVS v Liberci jakožto člen Horské záchranné služby. Předpokládáme, že se zapojíš do uvedené organizace a budeš nápomocen při jejím budování v naší oblasti. Za tím účelem tě zveme na sraz HZS, který se koná dne 16. 1. 1954 v chatě na Pláních pod Ještědem.

Zápis pořízený ze schůze prozrazuje, že z celkem 30 pozvaných členů se jich nakonec dostavilo 17. Po seznámení s organizací, posláním a náplní činnosti byl ustanoven výbor Horské záchranné služby Ještěd ve složení:

Předseda: Vladimír Vele
Hospodář: Václav Kobliha
Místopředseda: Jaroslav Novotný
Jednatel: Jozef Chruňák
Zdravotník: Čestmír Nápravník

Zdeněk Stránský

Josef Lukeš

bratři Šefflovi
Blažena Hořáková

Vzápětí došel dopis z ústředí Horské záchranné služby (HZS) Krkonoše, kterým bylo založení nové skupiny potvrzeno s tím, že se stává samostatným okrskem v rámci oblasti HZS Krkonoše. K jednání s ústředím HZS Krkonoše byli pověřeni předseda Vladimír Vele a jednatel Jozef Chruňák. Ještě téhož roku ale bylo rozhodnuto, že Jizerské hory a Ještěd vytvoří samostatnou oblast. Tento krok schválil Státní výbor pro tělesnou výchovu a sport Praha (SVTVS) a potvrdilo ústředí HZS dopisem z 24. září 1954. Náčelníkem HS Jizerské hory – Ještěd byl jmenován Vladimír Vele. Ve stejné době se také reorganizovala SVTVS a Horská záchranná služba změnila svůj název na Horskou službu.

V roce 1956 se stabilizovala členská základna HS Jizerské hory – Ještěd ve složení: Vladimír Vele, Jiří Čadek, Jozef Chruňák, Václav Kobliha, Jiří Komárek, Bečička, Miroslav Knytl, Jan Mazač, Vjačeslav Nový, Jaroslav Novotný, Miroslav Dubina, Václav Říha, Zdeněk Stránský, Břetislav Škoda, Krel Uhl, Václav Šatava. Členové HS pravidelně sloužili na Ještědu, kde získali prostor ve starém horském hotelu, a na Pláních, kde jim správa chaty dala k dispozici místnost. Službu na Pláních obstarávala obvykle dvou- až tříčlenná hlídka. Zpočátku se sloužilo také v Rudolfově na Jizerské chatě a v Bedřichově v chatě Svoboda. V roce 1955 přibyla služebna v chatě Severák, o rok později byla zřízena stanice v Liščí boudě na Kristiánově a v roce 1958 na Královce. Začátky činnosti byly těžké a vybavení záchrannou technikou bylo velmi skrovné. Výstroj a výzbroj si pořizovali členové z vlastních prostředků, až teprve později obdrželi jednotné oblečení. Oblastní vedení HS Krkonoše ještědské záchranáře postupně vybavovalo prostředky, jako byly kanadské sáně, záchranný člun, svozné deky, nejnutnější obvazový materiál, výstražné značky apod. Obvazový materiál poskytl Červený kříž s podmínkou, že se členové HS stanou i jeho členy. Velkým přínosem byla účast členů HS Ještěd na společných kurzech, cvičeních a soustředěních v Krkonoších.

K 1. lednu 1960 se stala Horská služba součástí ČSTV. Horská služba Jizerské hory – Ještěd měla tehdy 22 členů a počet jejich zimních zásahů se už počítal na desítky. Oblastním náčelníkem byl jmenován Vladimír Vele, jako zaměstnanec krajského výboru ČSTV a též jako první profesionální člen HS. Dokonce byl na krátký čas ve funkci náčelníka i pro oblast Krušných hor. Svou funkci zastával až do svého odchodu do důchodu v roce 1981. V té době měla oblast HS Jizerské hory již 81 dobrovolných členů a 6 profesionálních pracovníků. Terénním pracovníkem byl Jiří Kott, toho později vystřídal Jiří Křížek. Dalším zaměstnancem byl Miroslav Voborník, profesionální základnu doplňovali František Žalman a Miroslav Morávek. Dobrovolní i profesionální členové HS sezónně prováděli stovky zásahů. Narůstající počet lyžařů a turistů si vyžádaly další posílení – o Františka a Jana Dvořákovy. Počet profesionálních záchranářů se různě měnil i nadále.

V současné době zaměstnává Horská služba 6 pracovníků a ty v zimní sezóně doplňuje potřebný počet dobrovolníků. Vladimíra Veleho nahradil ve funkci náčelníka HS Jizerské hory Miroslav Voborník. Toho v roce 1998 vystřídal Miroslav Bíca a od roku 2001 stojí v čele HS Jizerské hory – Ještěd René Mašín.

Postupně vznikající služebny v různých okrscích Jizerských hor a Ještědu hrály důležitou roli v otázce bezpečnosti na horách. Sloužily jako objekty první pomoci, základny sloužících záchranářů, depozita záchranných prostředků a také jako informační centra pro návštěvníky hor. První stanice vznikaly hlavně v oblastech, v nichž HS získala bezplatná umístění, jako byla chata Pláně nebo bedřichovská chata Svobody aj. Časem přibyla stanice na Tanvaldském Špičáku a ve škole na Jizerce. Později si začali členové HS stavět vlastní služebny brigádnicky v akci "Z". První taková služebna vznikla u dolní stanice lanové dráhy Ještěd. Byla postavena z rozebraného zahradního altánu, věnovaného Bytovým podnikem Liberec.

Další stanice byla postavena z montované chaty na Pláních a po likvidaci původního nevyhovujícího altánu byla nová ještědská stanice HS vybudována ze stavebních buněk. Reprezentativní a plně vybavené ústředí oblasti Jizerských hor a Ještědu postavili členové HS v akci "Z" v roce 1976 v Bedřichově. O 20 let později prošla budova zásadní rekonstrukcí a jako centrála slouží dodnes. Současná Horská služba, oblast Jizerské hory – Ještěd, má pět okrsků se stanicemi: Bedřichov, Jizerka, Severák, Špičák a samozřejmě Ještěd. Stanice na Pláních byla zrušena.

Celá oblast měla v roce 1960, kdy HS přešla pod ČSTV, k dispozici šest kanadských saní, čtyři lana a pět batohů na materiál. V roce 1961 KV ČSTV přidělil horské službě motocykl Jawa 500. Ten se ale ukázal jako velmi nevhodný pro práci v terénu, a tak byl později vyměněn za ČZ 125, k níž byla doplněna sajdkára. Až v roce 1966 konečně získala HS terénní auto GAZ. Stalo se tak na přímluvu armádního generála Ludvíka Svobody. Za tento polovrak, vyřazený z armády, zaplatila HS 100 Kč a ještě si ho členové HS v českodubských vojenských opravnách museli svépomocí opravit. Začátkem osmdesátých let získala HS konečně i sněžné skútry. Postupně se ale vybavenost HS i jejích členů zlepšovala, nová, kvalitnější technika umožňovala kvalitnější a rychlejší záchranné zásahy. Současná Horská služba pracuje na vysoké odborné úrovni a stala se nedílnou složkou integrovaného záchranného systému (IZS).

V roce 2005 došlo k reorganizaci HS, a to na základě usnesení Vlády České republiky. Byla zřízena nová organizace – obecně prospěšná společnost Horská služba ČR. Zároveň došlo k uzavření smlouvy mezi ní a občanským sdružením Horská služba ČR. Pod obecně prospěšnou společnost přešli všichni zaměstnanci Horské služby a pod občanským sdružením zůstali všichni dobrovolní členové. Tím se oddělilo vedení dobrovolné základny od vedení profesionálních zaměstnanců. Všechny smlouvy s IZS jsou sepsány s Horskou službou ČR, o. p. s., která také garantuje záchranné akce na horách.

Dne 4. července 2008 byla na Ještědu otevřena nová služebna. Citlivě navržená budova vyrostla na místě staré stanice, která již byla v havarijním stavu a přestala vyhovovat požadavkům na kvalitní poskytování první pomoci, a ani kapacitně nestačila zvyšující se návštěvnosti ještědského areálu. Na počest dlouholetého náčelníka HS Ještěd nese jméno Velovka. Ačkoli HS počítala, že prostředky na její výstavbu získá z rozpočtu připravovaného mistrovství světa v klasickém lyžování, nakonec ji uhradila sama. Vybudování nové stanice přišlo ústředí Horské služby na 6 mil. korun. Součástí nové služebny jsou nejen místnosti pro záchranáře, ale také garáže pro vozidla HS.

Členové Horské služby Ještěd plnili nezastupitelnou úlohu při zajišťování záchranné činnosti v Zimním středisku Ještěd. Návštěvníci ještědského areálu tuto činnost velmi oceňovali a řada z nich vděčí za své zdraví i život včasnému a odbornému zásahu. Členové HS Ještěd vykonávali svou činnost dobrovolně a sloužili v zimním období převážně o víkendech a o svátcích. V letech 1954–90 v rámci svých dobrovolných služeb odsloužili přes 48 000 hodin. Kromě toho se intenzivně zapojovali do výstavby Zimního střediska Ještěd, při níž ve stejném období odpracovali více než 20 000 brigádnických hodin. Členové HS Ještěd tak rozsahem své dobrovolné činnosti významně pomáhali při rozvoji ještědského areálu.

Vzpomínky Vladimíra Veleho:

Během každé zimy probíhaly na Pláních pod Ještědem lyžařské kurzy školní mládeže. Každý týden jsem ve večerních hodinách dojížděl přednášet o nebezpečí hor, chování na horách a také promítat diapozitivy ze zdejší horské přírody. Bylo již dost šero, když jsem u cesty na Černém vrchu spatřil dvojici mladých lidí v těsném objetí. Byli již pořádně prokřehlí a mladík mi sdělil, že jeho partnerka nemůže chodit a má značné bolesti. Že ji nemůže opustit, neví, kde se nachází a je zcela bezradný. Zjistil jsem, že děvče má zlomenou bércovou kost. Ubezpečil jsem je, že jim zajistím brzkou pomoc. Dívce jsem zatím půjčil svou bundu a odjel na chatu. Po chvíli jsem se vrátil s kanadskými sáněmi a dlahami, dívku ošetřil a oba dopravil na chatu. Zde přečkali mou přednášku i své podchlazení a nakonec byli oba v pořádku dopraveni do nemocnice. Kdykoliv mě pak potkali, již jako manželé, děkovali mi za svou záchranu.

V pozdních večerních hodinách mi nějaký mladík oznámil telefonem, že když s kamarády sjížděli na igelitových pytlích z Plání, nabodl se jeden z nich na vyčnívající kořen. Stalo se to v dolní části sjezdu, zvané "schody". S dalším členem HS jsme vyjeli lanovkou na Ještěd, na Pláních vyzvedli kanadské sáně, potřebný materiál a pilu a dorazili ke zraněnému, který tam ležel osamocen, bez možnosti jakéhokoliv pohybu. Zjistili jsme, že špičatý kus kořene mu pronikl konečníkem do těla. Podařilo se nám odříznout chlapce od vyčnívajícího kořene, provedli potřebné ošetření a transportovali chlapce k přivolané sanitce. Celý zásah lékaři velmi kladně hodnotili, a jelikož nedošlo k vážnému poškození střev, chlapec se naštěstí brzo uzdravil.

Na chatu Pláně přišlo nouzovým telefonem oznámení, že na pláňské sjezdovce leží zraněná žena. Hned mi volali a já se okamžitě vypravil na Pláně a se sáněmi sjel ke zraněné. Zjistil jsem, že se jedná o bolestivou distorzi kolena. A k mému překvapení byla zraněná náhodou třídní profesorkou mého syna. Celou nohu jsem zadlahoval od kotníku až po stehno a sjížděl jsem za pokročilého večera pláňskou sjezdovkou ke Spáleništi, kam mi z Plání objednali sanitku. Po dojetí ke Spáleništi se mi paní profesorka svěřila, že má naléhavou potřebu. Nezbylo nic jiného, než abych jí v možné míře stáhl kalhoty, zvedl ji pod zdravým kolenem a opřel ji o svoje pokrčená kolena. Zadlahovaná noha čněla nad námi jako maják. Brzy jsem však pocítil podezřelé teplo v rukávu a poté i v jedné nohavici. Nechtěl jsem rušit slast jejího uvolňování, vadilo mi však zpomalování kolemjedoucích aut, jejichž řidiči asi měli dojem, že jsou svědky nějaké kamasútry. Mezitím dorazila i sanitka a paní profesorku v pořádku odvezli do nemocnice. Mě už jen čekalo, ač částečně p(r)omočeného, odtáhnut sáně na stanici. S uzdravenou paní profesorkou jsme tento zásah měli možnost probrat na třídní schůzce.

Jednou bylo nutné odvézt z Plání do liberecké nemocnice účastnici lyžařského kurzu. Nakládal jsem pacientku na sáně, když šla kolem selka ze Světlé pod Ještědem, která nesla nůši se svým zbožím do Liberce. Nabídl jsem jí, že ji svezu dolů k tramvaji. Když jsme dojeli, ptal jsem se jí, jestli jí nefoukalo příliš pod sukně. Odvětila, že jí to nevadilo, že si tam strčila králíka.

Stávaly se nám ale i případy, kdy jsme si připadali spíše jako funebráci. Zavolali nám z pohřebního ústavu, zdali bychom jim dopravili zemřelou paní B. z chalupy, stojící na jižním svahu Plání, že to je mimo jejich technické možnosti. Vyjel jsem se svým kolegou Frantou na Pláně a kanadskými sáněmi jsme sjížděli k chalupě. Brodili jsme se vysokou vrstvou sněhu, až jsme zjistili, že sami tento transport nezvládneme. Vrátil jsem se do chaty pro pomoc. Chlapci, kteří zde absolvovali lyžařský výcvik, nejevili zájem. Když se však dozvěděli, že se jedná o transport mrtvoly, hlásili se o překot. Vyšlapali jsme cestu k chalupě a připravili sáně. Vše probíhalo v pohodě, až do okamžiku, kdy jsme chtěli přenést nebožku z postele na sáně. Uchopil jsem ji za spodní část těla a Franta ji měl zvednout pod pažemi. Když se nad ní sklonil a začal ji zvedat, vyrazil z jejích úst mrtvolný výdech, Frantovi přímo do obličeje. Ten se lekl a upustil nebožku zpět na postel a vyrazil z chalupy. Dalo mi dost námahy přesvědčit ho, aby se vrátil. Nakonec se pod příslibem velkého frťana vzchopil. Za pomoci lana a chlapců jsme vytáhli sáně až k chatě a následoval obvyklý transport ke Spáleništi. Zde již na silnici čekala připravená rakev. Funebráci nebožku naložili, a aniž by nám poděkovali, odjeli. Na cestě po nich zůstala ležet bota nebožky.

Vladimír Vele
(ze vzpomínek bývalého náčelníka HS Ještěd)