Pavlovická 1417/1

Klimatizovaná kavárna a vinárna v toskánském stylu nabízí kromě atraktivního nevšedního interiéru, kvalitní zemská vína i výběr lahvových vín od menších vinařů z Moravy. Uspokojí i hosty, kteří dávají přednost vínům ze zahraničí. V nabídce naleznete také lehké občerstvení z čerstvých surovin, topinka s avokádem a rukolou, grilovaný hermelín, toust s tuňákem, či malá chuťovka k vínku. Samozřejmostí je vynikající káva značky Gaetano Daneli s výběrem z několika dezertů. Pro milovníky zlatého moku čepujeme pivo Bernard. Za dobrého počasí je otevřena i venkovní terasa. A pokud Vám určité víno zachutnalo, můžete si jej u nás rovnou i zakoupit.

Restaurant Lindenhof

Hostinec Marie Neumannové

Gasthaus zum Egerländer, hostinec U Chebana čp. 745/109 

Ke konci povídání o ruprechtických hospodách musím zmínit i jednu, která byla nejdříve libereckou a poté se řízením města stala ruprechtickou. Obec Ruprechtice tak získala ikonickou pivnici. Vystavěna byla kolem roku 1894 při Ruppersdorfer Strasse (ul. Ruprechtická) jako čp. 71. Adresář z roku 1936 ji však uvádí jako čp. 109. Jaké bylo původní určení patrové budovy, není jasné, ale hospoda v ní byla provozována od roku 1900 do roku 1941 (Jiří Bock, Liberecké hospody, 2022). V roce 1905 byl provozovatelem hostince s netradičním názvem Wenzel Reichert. Na krásné, litograficky vyvedené dobové pohlednici se na čelní straně budovy vyjímá jeho vývěsní štít. Dalším lákadlem pro návštěvníky byla zahradní restaurace ve dvoře a uvnitř sálavé teplo od kamen při pití piva i hraní kulečníku. Dalším majitelem je v adresáři roku 1936 uveden Fritz Rubasch-Brand. Tuto vždy pivem a kouřem páchnoucí hospodu U Jelena jsem začal přes ventilátor vnímat už jako chlapec, který okolo prochází za ruku s maminkou cestou do města. A byla to hlavně Ruppersdorfer Strasse, která od nepaměti spojovala město Reichenberg s obcí Ruppersdorf. Proto, když se několikrát posouvaná společná hranice dostala od dnešního Českoněmeckého setkávacího centra k židovskému hřbitovu, připadl Egerlánder do katastru Ruprechtic. Nejčastějšími návštěvníky, kromě štamgastů, bývali prý vojáci základní služby, kteří k ní neměli z obou kasáren daleko. Chci na tomto místě teď čtenáři zdůraznit, že každá hospoda v našich Ruprechticích byla a je pro nás něčím zajímavá, ale zdejší objekt na mě zapůsobil opravdu silně. Určitě to odstartovalo získání zmíněné dobové pohlednice, kterou bylo nutné nejdříve správně přečíst a lokalizovat. Badatelská radost i muka zároveň. Na obrázku neseděl název hospody historicky typický pro Ruprechtice, ani vepsané číslo popisné. Jediné slovo "Ruppersdorferstr." bylo jasným vodítkem. Jinou takovou Liberec prostě nemá. A tak se přede mnou v létě 2023 na Ruprechtické ulici otevřela pověstná "devátá brána" a já vstoupil. Dále již není potřeba být poetický, hostinec mě nadchnul malým počtem hostů, malou paní servírkou, malou nab dkou nápojů i menu, malým prostorem i malým venkovn m posezením mezi malými kaštany. Všechno to ale působí dokonale při srovnávacím pohledu na více než sto let starou pohlednici, která tyto prostory zobrazuje v takřka nezměněné podobě. Bylo to omračující, dokonale historické, čas zastavující. Jenom kulečník chyběl k absolutní věrnosti obrazu. U pípy se mi dostalo odpovědi, že byl odstraněn asi před rokem. Škoda, zamýšlená fotografie s odstupem 120 let mohla být úplně dokonalá. Připadalo mí nemožné, že je zde, stejně jako na pohlednici, na stěně pár loveckých trofejí a venku sedí hosté pod stejnými kaštany jako v roce 1905. Přemýšlel jsem tehdy, jestli bych se z té radosti odhalení poslední ruprechtické hospody odvážil napít zdejšího čepovaného piva. Celoživotní abstinent ve mně ale k šenkýřce cílené věty nenasměroval. Zůstal jsem stejný jako tato ruprechtická hospoda.

autor článku Vojtěch Mai

Zdroj: Vojtěch Mai - Liberecká čtvrť Ruprechtice na starých pohlednicích v běhu času a vzpomínkách, 2025

Pivnice U Jelena

Ruprechtická 745/109, 46014 Liberec XIV-Ruprechtice

Klasické pivnice se svou nezaměnitelnou atmosférou a klábosícími štamgasty nezadržitelně mizí. Proti trendu jde nedávnou rekonstrukcí kultovní hospoda U Jelena v libereckých Ruprechticích. 

Váleček na zdech, stejně jako dřevěné obložení stěn a masivní stoly a lavice tu i nadále zůstaly.
"Stěny malovali stejní kluci, kteří tu malovali před dvaceti lety, kdy jsme v Jelenovi začínali. Váleček bylo nutné zachovat, protože stěny jsou křivé a váleček schová veškeré nerovnosti," usmívá se provozovatel Jelena Petr Frühauf.

Na zdech pivnice se v duchu názvu podniku skví lovecké trofeje. Nově je doplnily nejrůznější staré obrazy.
"Neříkám, že jsem sběratel, ale něco jsem nashromáždil, hlavně u baru jsou pozoruhodné kousky. Hospoda byla vždycky kulturním stánkem a sedět v ní neznamená jen pít pivo za pivem. Obrazy přitáhnou pozornost, dá se na ně koukat, povídat si o nich a při popíjení se člověk kulturně obohatí," míní Frühauf.
Rekonstrukce přinesla výraznou novinku: v přední části hospody u pípy se už nekouří, cigaretu k pivu si lze vychutnat už jen v zadní místnosti.
"Chtěl jsem udělat celou hospodu nekuřáckou, ale kvůli zákazníkům si to nemůžu dovolit. Přitom všude ve světě se už nekouří, nikde s tím nemají problém a chodí kouřit ven. A hospodským přesto tržby stoupají," říká Frühauf.

Za čas ale patrně začne platit protikuřácký zákon, který zakáže cigarety v hospodách úplně. Nepřestanou sem štamgasti chodit úplně? "Myslím si, že ne, nikde v cizině to tak nebylo," soudí Frühauf.
Jedním z důvodů zkrášlení Jelena bylo udělat někdejší zakouřenou špeluňku hezčí.
"Štamgastů ubývá a je potřeba lákat lidi na příjemné prostředí. Když máte hnusnou hospodu, nemůžete se divit, že hostů je čím dál míň. V okamžiku, kdy máte všechno v ažuru, už jste na tom líp," říká Frühauf.
Loni po metanolové aféře dostaly hospody velký úder.

"Další ránu zasazují supermarkety. Já kupuju pivo za třináct korun. Prodává se samozřejmě dráž a v obchodě máte přitom pivo za devět korun. Člověk se proto logicky snaží klientelu zachovat a rozšířit. A to byl jeden z kroků, proč jsme Jelena takhle vylepšili."
Frühauf provozuje Jelena už dvě desítky let. "Nastoupili jsme sem krátce po revoluci. Tehdy to docela šlo, lidi byli zvyklí ještě ze socialismu chodit často do hospod. V té době jsme tady točili pět až šest hektolitrů piva denně," vzpomíná Frühauf.
Dnes jsou ony časy tytam. "To češství, spojené s chozením do hospod, se pomalu vytrácí. Dneska se totiž vytočí jeden hektolitr, když je silný den, nanejvýš dva. Lidi chodili každou chvíli, dneska spíš hodně pracují a jdou na pivo jednou za týden nebo za měsíc. Hospodské podnikání dneska už není zdaleka tak růžové," srovnává Frühauf.
Autor: Jan Mikulička

Zdroj: https://www.idnes.cz/liberec/zpravy/jelen-hospoda-pivnice-rekonstrukce-zakon-kurak-cigareta-pivo.A151105_113611_liberec-zpravy_ddt

Pokračujeme a již před sebou vidíme krásnou zahrádku tvořenou kaštany s mohutnou lípou v čele. Tato zahrádka patří k restauraci "U bílého beránka", aby ji nikdo nepřehlédl tak ji paní Anna Ganzelová nechala postavit tak, aby byla vysunuta trochu do ulice. To se ji ale stalo osudným a hned v roce 1945 byla budova s č.p. 49 zbořena, aby nepřekážela provozu. Stála přesně tam, kde je dnes záliv pro stanici autobusu. Zůstal po ní jen název zastávky a krásné stromy.

Přímo přes ulici je v č.p. 8 hospoda pana Franze Mittiga "U strýčka", opět velká zahrádka s kaštany, ze zahrádky se vchází přímo do sálu hospody. Věci neznalý

poutník se ptá - jak mohou prosperovat téměř stejné hospody, které dělí jen ulice ?

My víme, že mohou - neboť U strýčka jsou v prvním patře pokojíky kde jsou slečny.

V roce 1945 se z této hospody stalo pracoviště Akademie věd ČSR. Do budovy, kde se nic nezměnilo, jen odešel majitel a slečny se začaly z celého liberecka svážet knihy. Pan Moeller s manželkou byli levicový novináři v Berlíně, před koncem války byli evakuování do Liberce. Zde po válce dostali za úkol shromažďovat německé knihy a zachránit je tak před zničením. Nedělejme si iluze, že zachránily všechny, pouze nechali převést knižní fondy německých institucí do hospody U strýčka. Knihy ze soukromých fondů stihl neblahý osud - tak jak to bývá když se mění režimy.

Budova byla na konci šedesátých let zbořena, aby mohla vzniknou silnice k "Hokejce". Knihy byly údajně převezeny do školy v Rudolfově, později se snad staly součásti Sudetik v Krajské vědecké knihovně v Liberci. Pan Moeller zemřel a jeho žena se vrátila do socialistického Berlína, kde dožila v starobinci.

Na památku po hospodě "U strýčka" zůstaly dva kaštany, jsou vidět na snímku, původní Hlávkova ulice vedle před těmito stromy - z pohledu od Liberce.

Pokračuje dále do centra a po pravé straně za nově zřízeným zastoupením zlínské firmy Baťa pro Ruprechtice je věhlasný "Fiebigerův restaurant" v č.p. 16. Zde je opět veliká stinná zahrada s pavilónem na kuželky a hudbu. Pan Emil Fiebiger vlastní i řeznictví, tak jak je to u restaurací obvyklé.

Po několika metrech jsme se dostali na významnou křižovatku cest před ruprechtický konsum. Na tomto místě je rovněž obecní rybník. My pokračujeme do samého středu obce a míjíme č.p. 24, kde má pan Heinrich Schulze hospodu "U zlaté koruny"

V této budově bylo během času kde co, od školních tříd nedaleké školy až po čekárnu na autobus. Budovu si občané Ruprechtic v 50 letech svobodným rozhodnutím zbořili a v akci Z na jejím místě svépomocí postavili - Kulturní dům.

Kde se konalo během let, také kde co, od velkých plesů po taneční čaje s živou big-beatovou kapelou až po volby, kde si vždy zvolili 99,9 % hlasů své zástupce do národní fronty.

Od roku 1929 stojí uprostřed náměstí výstavný palác "Ruprechtický dvůr" s č.p.464. K tomuto architektonickému skvostu se váže několik legend: jednou z nich je ta která říká, že interiér vinárny v suterénu je přesnou kopií věhlasné vinárny v Drážďanech, která však zanikla při bombardování v únoru 1945 a od té doby je ta ruprechtická jedinou památkou.

Pan Adolf Simon si ve svých několika restauracích v této budově věnuje převážně podnikatelské klientele z nedalekého Liberce, která sem jezdí na obchodní schůzky se svými zákazníky z celého světa.

O svoji bezpečnost nemusí mít obavy , neboť přímo v budově je služebna policie s 16 muži.

Ve vedlejším objektu je známe pekařství pana Hermanna Honzeka, proto ten vysoký komín.

Ob jeden dům dále je v č.p. 143 hostinec pana Otto Kavana " U pošty" Na tomto místě skutečně byla první ruprechtická pošta, než se přestěhovala v roce 1921 do obecního domu, který je na začátku náměstí.

V průběhu let zde bylo všechno možné od řeznictví pana Svobody, přes školní jídelnu a Kubišovo cukrářství až po prodejnu krbů a kamen.

Na tomto místě ukončíme dnešní virtuální procházku na jaře roku 1932.

Příště se budeme věnovat hospodám a hostincům v jiných částech Ruprechtic.

(zdroj:  https://www.ruprechtice.cz/ )

Ruprechtický reprezentační dům ve 30.letech 20.století

Zatímco už koncem 19.století dostalo náměstí na západní straně vyšší zastavění budovou školy, východní frontu tvořilo pouze několik dvoupodlažních domků. Na nároží Hroznové ulice stály tři domky (čp. 464, 781 a 782), na jejichž místě byl v roce 1929 postaven dům s kavárnou a restaurací (čp.464). Dostal jméno Ruprechtický dvůr a stal se brzy společenským centrem Ruprechtic a cílem vycházek libereckých obyvatel. Jeho architektura je značně nesourodá, přesto je ale zajímavým dokladem stavebnictví meziválečného období. Dnes je zde mj. REPRE-RUPRE a stylová vinárna. Na místě domu vlevo, z něhož vidíme nároží s vchodem, byla v roce 1984 postavena samoobsluha.

(Zdroj Kniha o Liberci)

Ruprechtický reprezentativní dům (Ruprechtický dvůr) byl postaven na nároží dnešního Náměstí Míru a Hroznové ulice. Třípodlažní objekt je kvalitní ukázkou meziválečné výstavby v duchu art deco. Investorem byl údajně Adolf Simon, pro kterého architekt Radetzky postavil i vily ve Zhořelecké (1926-27), Pavlovické (1927) a Bendlově ulici (1928-29). Fasády zdobí bohatý art decový dekor a nechybí ani signatura autora. Dominantním prvkem rozložité budovy je nárožní arkýř s rokem dokončení stavby (1929) a trojúhelníkově zakončené schodišťové rizality, rytmizující fasádu. V suterénu se nalézá někdejší vinárna (dnes restaurace) s unikátně zachovaným pozoruhodným interiérem s bizarními dřevořezbami a vitrážemi s pijáckou tématikou, o které se traduje, že je kopií věhlasné vinárny v Drážďanech, zaniklé při bombardování v roce 1945.
V patře s výkladcovým zasklením byl situován bar s kavárnou a zbylá podlaží byla využívána k nájemnímu bydlení. Mimo to se v budově nacházela i služebna policie. Další pátrání po historii budovy znesnadňuje fakt, že se bohužel nedochovala původní plánová dokumentace.

Daniela Mocová - Já tu starou pamatuji, ale ruinu. Jako malé děti jsme to prolezaly a hrály si tam. Když se stavěla nová budova - kulturní dům - chodili jsme pomáhat na stavbu, byla to akce Z. Museli jsme odpracovat určitý počet hodin. V pozdějších letech jsme tam chodili se sousedy na plesy a na různé akce. Byla to hezká doba. Moc vzpomínám.

Syrestesia Slinger - Chodila jsem do školy na náměstí a tady jsme měli tělocvik. Koza, kůň, švédská bedna, kruhy, šplh... moje noční můra

Martin Dvořáček - Ruprechticím chybí kulturák jako sůl. Lidi pak musí chodit za kulturou k Pirátovi

Hostinec U zlaté koruny

Ruprechtická 24/174

Hostinec patřící Heinrichu Scholzemu již nestojí, tato budova sloužila v dalších letech k různým účelům - byly zde školní třídy nedaleké obecní školy nebo třeba čekárna na autobus, v 50.letech se občané Ruprechtic rozhodli budovu zbourat a v akci Z na jejím místě postavili - Kulturní dům.

 (zdroj: https://www.ruprechtice.cz/ )

Petr Fořt - Za nás to byla Sokolovna a školní tělocvična . A jake tam byly plesy!

Historie hospůdky "u Kudrnáče" se začala psát zhruba před 15 lety. Kudrnáč se právě vrátil ze světa a chtěl aby i liberečtí poznali vybraných pochutin a napili se dobrého piva. Ve své rodné části města Liberce zakoupil sobě dům u silnice vhodný na provozování malé domácí restaurace s občerstvením, v našem případě v bavorském stylu. Model těchto restaurací se ve světě obecně nazývá bistro. Význam tohoto slova u restaurace není zcela totožný s tím co chápeme jako bistro u nás v čechách.

 Ve standardní nabídce je každý týden jeden druh polévky a spousta dobrot k zakousnutí – klobásky, wurst salát, bavorská sekaná, tlačenka atd. K pití nechybí několik druhů piv a to skutečně pečlivě vybraných – nepasterizované Svijany, Svijanský vozka, Weizen nebo Svijanský František. Každý rok pořádáme několik dnes již tradičních akcí – Rockfest, October fest, den dětí, ruprechtický bál.

Na ruprechtickém náměstí vykukuje komín pekárny a věžička školy, restaurace jiíž dávno neexistuje, ale dům stojí.

Fiebiger Gustav s Restauration, Fiebigerův restaurant čp. 16 

Tento dům na Ruprechtické ulici stále stojí, ale kdysi nabízené řeznické, uzenářské a hostinské služby tu už nehledejme. Těm se zde v období začátku dvacátého století do předválečných let věnovalo několik lidí a podle jmen to vypadá, že dům měl rodinné vazby na výše zmiňovaný hostinec U Strýčka. Tato dlouhá nízká budova v sobě díky svým rozměrům mohla skrývat dvě živnosti. V roce 1905 byl majitelem hospody Gustav Fiebiger a na adrese byl hlášen ještě skladník Karl Wollmann. V roce 1927 se zde řezník a uzenář Emil Fiebiger věnoval svému oboru a jeho žena Emilie byla hostinskou. Krásně rozděleno. Jejich reklamy lákaly na rodinný podnik, dobrou kuchyni, tančírnu, pivo a víno, vlastní masnu, stinnou zahradu a každou středu a neděli se zde pořádal koncert a tanec. Aby byla představa rodinného podniku ještě dokonalejší, dozvídáme se, že pomocníkem v hospodě byl Franz Fiebiger. Nabízí se vysvětlení, že Franz Fiebiger, který přenechal manželce hostinec U Strýčka, se na stará kolena nechal zaměstnat u bratra nebo syna. Ale jak to bylo opravdu, se už asi nedozvíme. Adresář se však ještě zmiňuje o tom, že v hospodě byl hlášen elektrikář Gustav Fiebiger. Jestli šlo o původního vlastníka asi nezjistíme. Dalším registrovaným obyvatelem byl dělník Rudolf Morawetz.  I v roce 1936 je coby majitel uváděn další Fiebiger, tentokrát Emil.  Tak jako u jiných hostinců, měl i tento většinu zahrady vyčleněnu pro všemožná lákadla té doby.

Zdroj: Vojtěch Mai - Liberecká čtvrť Ruprechtice na starých pohlednicích v běhu času a vzpomínkách, 2025

Restaurace a řeznictví Gustava Fiebigera

Evča Šubrtová - bydleli jsme hned vedle, chodívali jsme na večeře, Jednota, Vojtíškovi - řeznictví, Brabcovi - drogerie, pamatuji ještě i ob barák večerku, ovoce, zeleninu....

Zuzana Lauerová - Pamatuji moc dobře bylo to pěkné .Škoda,že vše zničeno .Drogerie - Brabcovi tam měli vše,  uzeniny -  Vojtíškovi byli správní prodavači . Samoobsluha - vše, co se potřebovalo .

Před čtyřiceti lety si lidé postavili svépomocí nejen paneláky na Horské a Baltské, ale také třeba hospodu a krám. Dnes nemají v okolí už ani trafiku. Domů se chodí jen vyspat.

3. 3. 2012

Jako někde na samotě, téměř odříznutí od světa, si připadají obyvatelé malého sídliště v ulicích Baltská a Horská v libereckých Ruprechticích. Nic z toho, co zde ještě před pár lety sloužilo lidem, dnes neexistuje.
Postupně zanikla knihovna, zavřela se trafika, jediná restaurace Skleník, známá jako Pavilon, se proměnila v hernu, kam nikdo nechodí.
Skončila také samoobsluha. Vesměs starší obyvatelé sídliště musejí na větší nákupy až do města.
"Neexistuje tu žádný život, žádná pospolitost. Lidi se ani nemají kde potkávat. Ani ta hospoda, do které by chodili na pivo, chlapům nezbyla," podotkla místní seniorka, která žije v panelovém domě v ulici Baltská.
Ani pískové hřiště nedaleko domů neplní svůj původní účel. Před lety si tu mohli dospělí natáhnout síť a zahrát třeba nohejbal. Dokonce na hřišti stály dvě branky. Dnes plácek pustne. Lidé přes něj jen maximálně přecházejí nebo na hřišti venčí pejskaři své psy. "Před lety bývalo hřiště pořád plné," řekla seniorka.
Další obyvatel, Bohuslav Vít, upozornil, že například v ulici Údolní chybějí chodníky a dětem nezbývá než chodit do školy po silnici. Jinde jsou cesty úplně rozbité.
Trafika je zavřená přes rok, lidé si nemají kde koupit noviny nebo tabák.
"Bydlím tu už 43 let. Stavěli jsme si to tady, aby se nám na sídlišti dobře žilo. Ve Skleníku se každý týden konaly tancovačky, dělali jsme mikulášskou. Teď si každý žije jen sám pro sebe a nikdo se o nic nestará. Nevím, čí je to vina, a pochybuji, že současný stav může někdo napravit," zdůraznil Bohuslav Vít. "Určitě by pomohlo, kdyby město aspoň spravilo rozbité chodníky," dodal.
Malé sídliště tvoří zhruba deset panelových čtyřpatrových domů. To představuje dohromady bezmála 220 domácností. Část zaniklých provozoven je ale v soukromých rukou. Třeba samoobsluhu vlastní Jednota. "Nic tady nefunguje," poznamenal Bohuslav Vít.
Město počítá sice s opravami v ulici Lesní, ale ty až k Baltské a Horské nezasáhnou. Je tedy otázkou, kdy se lidé dočkají lepších chodníků a silnic kolem sídliště.
"Bereme vyjádření občanů jako podnět. Prošetříme stav chodníků a pokud by se nám třeba příští rok podařilo vyčlenit na jejich opravu peníze, mohli bychom se do toho pustit. Podíváme se na to, co by se s tím dalo dělat," řekl náměstek Lukáš Martin (ČSSD).

https://liberecky.denik.cz/zpravy_region/ve-ctvrti-uz-nezbyla-ani-hospoda-20120303.html

RUPRECHTICKÉ HOSPODY II.

Minule jsme naši procházku po ruprechtických hospodách ukončili na náměstí. Dnes budeme pokračovat a půjdeme z náměstí dolů Radčickou ulici, dříve se ji říkalo Semmering - podle svého rakouského vzoru. I naše první hospoda se jmenuje
U Semerinku , má číslo popisné 56, a patřila panu Josefu Bienertovi, který mimo to, že měl krásnou dceru s krásným jménem Edeltraud, se živil hlavně stáčením piva do lahví. Lahvové pivo v té době nebylo samozřejmostí.

O pár kroků dále je další hospoda, U Janova mostu, kterou v čp. 59 vlastnil pan Josef Nohava. Dům, který stojí na tomto místě dnes, je postavem od základů nově. Původní hospoda byla orientována jinak, byla brzo po válce zbořena a na jejím místě bylá skládka technických služeb. Přímo naproti přes ulici byla socha sv. Jana Nepomuckého, tak jak to bývalo zvykem. Zůstal po ní jen sokl a název mostu. Socha stála ještě za komunistů, ale neměla hlavu - protože byla v životní velikosti, tak se občané Ruprechtic za ní postavili a nechali se vyfotografovat, tak jak se to dělalo na poutích. Kam zmizel zbytek sochy je mi záhadou.

Nyní překročíme Nisu a půjdeme proti proudu až do Kateřinek, kde opět přejdeme na ruprechtický břeh a půjdeme ulicí která dnes nese jméno Jedlová, téměř na vrcholu u ulice Horské byla v čp.179 hospoda pana France Geislera Kopec u Obrázku. Byla to veliká budova, ze které nezůstalo vůbec nic. Na dobovém obrázku je asi uprostřed.
Na současném je na tomto místě jen prales.Vůbec, na údolí Černé Nisy bychom mohli demonstrovat, jak se během 50 let změnila kulturní krajina v prales. To co naši předci po staletí vytvářeli z původního pralesa si příroda vezme zpět za velmi krátkou dobu, a to ji ještě některé organizace za přispění sponzorů pomáhají prales vytvářet uměle.

Naše cesta pokračuje, nyní jsme na Horské ulici, po několika metrech chůze se pustíme z prudkého kopce ulicí U obrázku, stejný název měla i hospoda v čp. 245, téměř na dně hlubokého údolí. Patřila Rudolfovi Bernerovi - kolem hospody bylo spousta atrakcí pro děti a zejména zde vyvěral silný pramen vody. Budova stála osamoceně na cestě ke kapličce, její návštěvníci tvořili také převážně klientelu podniku. Dům je dnes totálně přestavěn, ale na původních základech.

Pokračuje stoupáním k náměstí, kde tuto vycházku ukončíme.

RUPRECHTICKÉ HOSPODY III

Naše poslední toulky po ruprechtických hospodách zahájíme u konsumu a půjdeme dnešní ulicí U Pramenů, asi v polovině cesty, na pravé straně je dům čp.178, kde měla paní Marie Reimerová svoji hospodu s krásným názvem U Modré hvězdy. Moc toho o ní nevíme, pamětníci tvrdí, že se ve zdejším sále hrálo loutkové divadlo.

Pokračujeme dále, přejdeme Horskou a jdeme vzhůru ulicí Kovařovicovou až přijdeme na křižovatku několika cest, místo předem určené k postavení hostince, také tu stál a dokonce né ledajaký, měl vyhlídkovou věž 17 m vysokou a popisné číslo 213.Ano je to Humboldova výšina, která v roce 1932 patřila Ernestině Brádlerové. Tu vysokou rozhlednu nechal postavit Německý horský spolek. Po válce se stala ubytovnou dělníků z nedalekého lomu, což se jí stalo osudným. Dnes po ní zbylo pár kaštanu v místě kde byla zahrádka, tak jako u mnoha jiných. Pokud by si někdo chtěl vystavět hostinec - neznám lepšího místa.

Nyní se otočíme a sejdeme dolů ulicí U Slunečních lázní, opět případ, kdy po hospodě zůstalo jenom jméno ulice, ve které stála, měla čp.279 a patřila Spolku zdravotní péče z Liberce. Místo je opředené tajemstvím a ani pamětníci přesně nevědí, cože tam ti členové spolku vlastně dělali, možná jen to, co název napovídá.

Naše cesta vede do míst, o kterých mnozí Ruprechtičáci ani nevědí, že patří do Ruprechtic. Sejdeme k lesnímu koupališti a dáme se cestou podél Jizerského potoka,
až přijdeme k tenisovým kurtům, kde začíná ulice s dnešním příhodným názvem Tichá, ale nebylo tomu tak vždy, vlevo stále obrovská hospoda s tančírnou a názvem
Městský lesík, majitelem byl Fritz Mai, a pro úplnost dodáme č.p.189. Na dobovém snímku je v kašírovaném "nočním záběru". Současné ruiny dávají tušit o její mohutnosti, je třeba hledat!

Pokračujeme podél potoka a přicházíme na křižovatku, která opět dává tušit, že zde musela být hospoda, byla a pamatují ji i ti mladší z nás. Nikdy se tak oficielně nejmenovala, ale říkalo se ji U VOPIC. Původní jméno měla Náš nový domov, patřila Heinrichovi Königovi a měla č.p. 207. Je celá řada legend, které se váží k tomuto podniku, ale aktéři ještě žijí a proto je nemůžeme publikovat. Snad jediný fakt: svému řemeslu se zde vyučil nejúspěšnější restauratér v Liberci.

Pokračuje podél Jizerského potoka, který zmizel v podzemí a jdeme ulicí s příznačným názvem U zoologické zahrady, ještě se ohlédneme a vidíme oba podniky v dobovém záběru.

Nyní přicházíme k poslední ruprechtické hospodě U Jezírka. Má číslo popisné 254 a vlastnil ji Franz Schimek. Je to snad jediný podnik, o kterém můžeme prohlásit, že vypadá lépe než v roce 1932, kdy se uskutečnila naše procházka.

Poznámka: Znalci mohou namítnout, že chybí věhlasné hostince jako např. Sluneční dvůr, Tugemannova výšina či Údolí Nisy. Je pravda, že některé budovy ještě stojí, ale v roce 1932 tyto restaurace nebyly již provozovány.

Jaro 2005
Josef Pomikálek (zdroj:  https://www.ruprechtice.cz/ )

Vegetariánská restaurace Eden

Purkyňova 250/12

Vegetarische Gastwirtschaft Eden, vegetariánské pohostinství Eden čp. 250

 Tento výjimečný druh pohostinství byl ruprechtickým představen kolem roku 1900. Zajímavý dům mohli tehdy obdivovat kvůli netradičnímu stavebnímu stylu, který se objevoval v Ruprechticích jen zřídka. A navíc si zde bylo možno z menu přečíst názvy jídel, která se na jiných jídelních lístcích v Ruprechticích v té době dala asi těžko zahlédnout. Která to však byla jídla, si asi nedokážeme úplně představit. Budova se třemi komíny byla vystavěna jako patrový dům s nepravým hrázděním ve stylu zámečku na křižovatce Hlasiwetz Strasse (ul. Purkyňova) a Heimatsthal (ul. Slovanské údolí). Výhled na lesní hřeben, Žulový vrch, čtyři okolní restaurace a město byl z tohoto místa v čase vybudování jistě nádherný. Bohatě zdobený dům byl široko daleko viditelný a takřka osamocený. Mohl nedaleko turisticky rušného místa Lidových sadů prosperovat a odlišovat se gastronomickou nabídkou od služeb poskytovaných hostinci Tugemannshóhe, Stadtwáldchen či Heimatsthal. On, jako čtvrtý a poslední v řadě v té oblasti, si své místo na sluncí v té době zřejmě vybojoval. Můžeme pouze spekulovat o úspěchu nabídky výhradně bezmasých jídel a označit nápad příliš odvážným projektem té doby. Jisté je, že pohostinství fungovalo pouze pár let. Jaký byl však skutečný konec hostinských služeb, nám již bude zřejmě navždy skryto. Prvním a posledním hostinským byl v Edenu Josef Beranek. V adresáři z roku 1914 je mezi ostatními hostinci Eden s Josefem Beranekem uveden naposledy. V tom roce je zde zmíněn ještě Moritz Schnitzer. V roce 1927 byl na této adrese hlášen profesor Franz Czech, žena Therezia, profesor Anton Krapf, žena Ilse a úředník Hans Wollinger a žena Petronella. Citované tituly před jmény dvou pánů naznačují zásadní změnu a odklon od funkce pohostinství. V roce 1936 je na adrese uvedena pouze Ilse Krapf. Pokud se v této budově nepodařilo pohostinství provozovat dlouhodobě, nic to na našem úsudku o Edenu nemůže ubírat. Je to běžné i v dnešních časech. Pro milovníky hospod a historie je mnohem důležitější, že se krásná historická budova za chovala do dnešní doby, Na této stavbě je pozoruhodné, že nedoznala od počátků svého vzniku, zásadních sta vebních změn. K bývalému hostinci byla v posledních desetiletich přistavěna jen garáž, odstraněn komín a další dva sniženy. 

Zdroj: Vojtěch Mai - Liberecká čtvrť Ruprechtice na starých pohlednicích v běhu času a vzpomínkách, 2025