JEŠTĚD

Mohutný křemencový suk byl až do čtyřicátých let 19.století lidmi téměř nedotčený. Odedávna byly na vrcholu vztyčovány jen kříže. Zpočátku zde stávaly kříže dřevěné, v letech 1737 až 1812 dva kříže kamenné a potom opět jen kříže ze dřeva. Poslední, šest metrů vysoký byl slavnostně vztyčen nad Libercem 1.června 1990.
V roce 1844 začali manželé Florián a Barbara Haslerovi z Hanychova vynášet na ještědský vrchol jídlo a pití, protože Ještěd tehdy navštěvovali vojáci, kteří byli do Liberce dočasně převeleni, aby dbali o bezpečnost v době nepokojů zdejších textilních dělníků. O tři roky později postavil lesník Hebelt na Ještědu dřevěný srub, který si Haslerovi pronajali. Chata brzy vyhořela, ale vytrvalá paní Haslerová vybudovala v roce 1850 u skalního výklenku pro návštěvníky nový přístřešek, většinou sestavený jen z okolních balvanů. Návštěv začalo viditelně přibývat až když v letech 1863 - 1867 byla dokončena silnice z Liberce do Podještědí. Tehdy se Haslerovi rozhodni postavit na vrcholu Ještědu bytelnější chatu i s možností ubytování turistů.
Dokončili ji v roce 1868, ale podzimní vítr rozmetal nedbale sroubený krov, a tak chata své první návštěvníky až o rok později. Chatu koupil roku 1909 Horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory, ale již roku 1885 k ní na svoje náklady nechal přistavět verandu pro 200 osob. Rohanova chata sloužila (po četných úpravách) až do požáru v roce 1964.

Návštěvnost Ještědu stoupala natolik, že Horský spolek se rozhodl vybudovat na vrcholu hory mohutnou chatu, spíš horský hotel. Roku 1906 stavitel Schäfer předložil vlastní plán a v červnu toho roku začal se stavbou.
Dokončil ji za pouhých šest měsíců a nová chata byla otevřena 13.ledna 1907. Byly v ní, kromě velké noclehárny i 23 hostinské pokoje. Společenský sál pojmul 200 osob, veranda pak dalších padesát. Chata měla i vysokou věž. Touto nezaměnitelnou dominantou se Ještěd chlubil na tisících pohlednic a snímku až do 31.ledna 1963. Té noci ještědský hotel vyhořel. Stalo se tak při neopatrném rozmrazování vodního potrubí. Jen i rok později podlehla stejnému živlu i stará chata. Ta tehdy sloužila již jako nouzové ubytování pro dělníky, kteří likvidovali následky požáru hotelu. Během pouhého roku tak oheň zničil staré dějiny Ještědu. Po několika letech rozvažování byl na vrcholu Ještědu položen základní kámen dalšího hotelu, který krášlí horu nad Libercem dodnes. Jeho stavba trvala ale o něco déle než stavba hotelu stavitele Schäfera. Teprve v roce 1973 byl dokončen pozoruhodný, do té doby v Čechách nevídaný stříbrný kužel.
K historii Ještědu patří i jeho dvě dřevěné rozhledny. Ta starší stála na vrcholu v letech 1876 - 1889. Byla jen 7,6 m vysoká, ale protože horu pokrýval jen nizoučký porost, postačovala. Druhá ještědská rozhledna zdobila vrchol hory v letech 1889 - 1903. O čtyři roky později se již mohli návštěvníci Ještědu rozhlížet dodaleka z mohutné věže ještědského hotelu.

(zdroj Jiří Jiroutek - Fenomén Ještěd)

archiv Karel Vlach

Fenomén Liberecko: Ještěd a jeho krajina

Přírodní charakteristika Ještědského hřbetu

Ještědský hřbet, nacházející se na Liberecku, je jedinečné a výrazné horstvo s charakteristickým panoramatem. Na severní straně vytváří malebnou horskou kulisu pro dynamicky se rozvíjející krajské město Liberec, zatímco na jižních svazích zasahuje do oblasti Podještědí, kde se nachází správní centrum Český Dub a vesnice, v nichž se dodnes uchovala autentická česká kultura.

Dominantou celého hřbetu je vrchol Ještědu, jehož špička tvoří ikonický "maják" zdejší krajiny. Tento bod přitahuje pohledy nejen místních obyvatel, ale také návštěvníků z celé republiky i ze zahraničí. Ještědský hřbet nabízí pestré možnosti pro rekreaci a sportovní aktivity, přičemž si zároveň zachovává své přírodní a krajinné hodnoty, což stvrdilo vyhlášení většiny jeho území za Přírodní park Ještěd v roce 1995.

Horopis a vodopis

Původně byl Ještědský hřbet nesprávně považován za součást Lužických hor, dokonce se uvádělo, že Ještěd je jejich nejvyšším vrcholem. Dnes je zřejmé, že tvoří samostatný podcelek Ještědsko-kozákovského hřbetu. Táhne se v délce 22 kilometrů a dosahuje šířky maximálně 7 kilometrů. Od západu k východu se dělí na tři okrsky: Kryštofovy hřbety, Hlubocký hřbet a Kopaninský hřbet.

• Kryštofovy hřbety (mezi Horním Sedlem a Jítravským sedlem, přičemž úsek zvaný Vysocký hřbet patří do CHKO Lužické hory) zahrnují nejvyšší vrcholy Černou horu (811 m), Velký Vápenný (790 m) a Rozsochu (767 m).
• Hlubocký hřbet (mezi Tetřevím a Rašovským sedlem) představuje nejvyšší část pohoří. Kromě samotného Ještědu (1012 m) na něm leží Černý vrch (950 m), Černý kopec (886 m) a Na štětce (860 m).
• Kopaninský hřbet tvoří nejvýchodnější část hřbetu s nejvyšším bodem na Javorníku (684 m).

Hlavní hřeben slouží jako významný hydrologický uzlík – tvoří rozvodnici mezi Baltským mořem (Lužická Nisa, Odra) a Severním mořem (Mohelka, Jizera, Labe). Svahy odvodňuje celá řada potoků a říček, jako jsou Doubský a Ostašovský potok, Rokytka tekoucí Kryštofovým Údolím nebo významná říčka Ještědka.

Geologie a nerostné bohatství

Z geologického hlediska je území neobyčejně rozmanité. Tvoří jej prvohorní ještědské krystalinikum s fylity, břidlicemi, kvarcity a krystalickými vápenci a dolomity. Vrchol Ještědu tvoří křemencový suk, který byl dlouho pokryt kamenným mořem a přestože svým pravidelným kuželem svádí k domněnce o sopečném původu, jde o čistě křemennou formaci.

V minulosti byla oblast intenzivně využívána k těžbě. Kryštofovo Údolí proslulo těžbou stříbra, olova, mědi a železa, v Novině se lámala břidlice na střešní krytinu a vápence či dolomity se dobývaly na řadě míst až do roku 1938 (například v Solvayově lomu).

Fauna, flora a ochrana přírody

Lesní porosty tvoří ze 75 % smrky, které doplňují buky a další dřeviny. Nejvyšší ochraně se těší bučiny na vápencovém podloží v Národní přírodní rezervaci Karlovské bučiny. V osmdesátých letech postihla lesy ekologická katastrofa vlivem imisí, dnes se však lesníci snaží o pestřejší skladbu porostů. Na vrcholu Ještědu roste subalpínská vegetace včetně kleče, zatímco nižší polohy hostí vzácné orchideje, lýkovec jedovatý či lilii zlatohlávek. Z 3řích v lese narazíme na muflony, vápencové jeskyně obývají netopýři a nad svahy krouží krkavci či výři.

Na ochranu těchto jedinečných hodnot byl 1. května 1995 vyhlášen Přírodní park Ještěd o rozloze 9 360 hektarů. Území doplňují maloplošná chráněná území (jako NPP Čertova zeď nebo PR Velký Vápenný) a naučné stezky Terasy Ještědu a Ještědské vápence.

Ještěd jako symbol Liberecka: Hora, krajina a její proměny

Maják kraje a daleké rozhledy

Již v roce 1870 popsal profesor Karel Kořistka Ještěd jako nepřehlédnutelnou dominantu, která na severozápadě uzavírá půvabnou krajinu a na svém nejvyšším bodě (dosahujícím 1 013,2 metru nad mořem) nabízí velkolepou odměnu v podobě rozhledny do českolipské pánve, hustě zalidněného libereckého údolí i do německé nížiny .

Historická panoráma Ještědu, zachycená v ocelorytinách, připomíná, že za výjimečných podmínek – po rychlé bouři nebo za jarní průzračnosti vzduchu – bylo možné z vrcholu dohlédnout až na Klínovec, Krkonoše či České středohoří. Většina návštěvníků se však musela spokojit s výhledem do třiceti kilometrů, který i tak odkrýval malebné vrcholky Jizerských hor obklopujících Liberec.

Jméno hory a její tajemné kořeny

Nejstarší známá písemná zmínka o hoře pochází z roku 1545, kdy se mluvilo o události "pod horou Jesstiedem", přičemž německá verze Jeschkenberg se objevuje o dvě desítky let později. Původ jména je zahalen do tajemství. Zatímco dřívější čeští jazykovědci jej odvozovali od jména Ješek či od slova jesk (dutý), jiné teorie odkazují na keltské slovo Jesked označující horskou výšinu, nebo na německé Esche (jasan). Lidová tradice horu personifikovala jako mocného a vousatého ochránce – pro německé obyvatele to byl úctyhodný "Děd Ještěd" (Altvater Jeschken), pro podještědské Čechy pak ochranářský "Otec Ještěd", k němuž se lidé utíkali v časech drsné přírody i národnostních třenic.

Od divoké pustiny k turistické celebritě

Dějiny samotného vrcholu byly dlouho prosté. V předchozích stoletích byl Ještěd obklopen hustými pralesy (poslední velký medvěd tu byl zastřelen v roce 1679) a rozdělen mezi panství Frýdlant a Český Dub. Hranici panství dodnes připomíná historický Rohanův kámen, který nahradil dřívější kříž zničený bleskem.

Skutečný zlom v historii hory přinesla polovina 19. století. Počátky turistiky jsou spojeny s odvážným činem Floriána Haslera a jeho manželky Barbary z Hanychova, kteří sem v roce 1844 začali nosit občerstvení pro znavené poutníky. Z provizorních přístřešků a skalních jeskyní vyrostla na podzim roku 1868 první Rohanova bouda. Když v roce 1876 nechal liberecký továrník Adolf Hoffmann postavit první dřevěnou rozhlednu, začala éra masové turistiky.

Proměny vrcholu: Od Rohanovy boudy po Hubáčkův skvost

Stará Rohanova chata i postupně budované dřevěné rozhledny však náporu turistů a drsného horského počasí brzy nestačily. V roce 1906 vyrostl na vrcholu za pouhých šest měsíců velkolepý horský hotel s kamennou rozhlednou, který se stal chloubou celého kraje. K rozmachu přispěla i výstavba lanové dráhy z Horního Hanychova v roce 1933.

Tragický úder přišel poslední lednové noci roku 1963, kdy slavný ještědský hotel shořel při rozmrazování potrubí, a o rok později lehl pepem i sousední zbytek Rohanovy boudy. Po letech debat vzešel z pera architekta Karla Hubáčka naprosto nadčasový návrh nového hotelu a vysílače v podobě rotačního hyperboloidu. Tato ikonická stavba, dokončená v roce 1973, přinesla architektovi prestižní Perretovu cenu a stala se novodobým symbolem celého Liberecka.

Příběh ještědských klečí a tragický osud hajného Plachta

Vrchol Ještědu, ikonické hory nad Libercem, dnes zdobí bujná zeleň a majestátní stavba hotelu s vysílačem. Ne vždy tomu tak ale bylo. Ještě na přelomu 19. a 20. století představoval vrchol pouhou pustou, větrem bičovanou skálu, kde se živá příroda jen s obtížemi prosazovala. Změna, která přinesla horu do dnešní podoby, je dílem obětavé práce a hluboké lásky k přírodě dvou mužů – libereckého zahradníka Ludvíka Svěceného a lesníka Jana Plachta.

Jak se holá skála zazelenala

Kleče, které dnes na hřebenu Ještědu obdivujeme, nejsou produktem původní vysokohorské květeny, nýbrž výsledkem cílené lidské snahy. Před více než sto lety se Svěcený a Placht rozhodli vyzkoušet odvážný pokus: osadit nehostinné křemencové skaliska kosodřevinami, které se běžně vyskytují až v mnohem vyšších polohách Krkonoš či Alp.

Ludvík Svěcený, který převzal rodinné zahradnictví v Liberci, a Jan Placht, působící jako lesník na Rohanově panství v Pasekách pod Ještědem, spojili své síly a zkušenosti. Jejich pokus slavil nečekaný úspěch. Již od roku 1890 se kosodřevina na vrcholu chytila, začala se rozrůstat a postupně dodala Ještědu jeho nezaměnitelný zelený charakter, který jej chrání před erozí a zároveň dotváří jeho malebnou siluetu.

Tragický osud hajného Plachta

Za touto trvalou přírodní proměnou však stojí i hluboce lidský a pohnutý příběh. Jan Placht nebyl jen zapáleným lesníkem a experimentátorem, ale také nesmlouvavým ochráncem lesa před pytláky, kterých bylo v tehdejších hlubokých podještědských hvozdech požehnaně. Jeho nekompromisní postoj v ochraně přírody se mu stal osudným.

V dubnu roku 1893 byl Placht v druzcovském lese zákeřně zastřelen pytláky, když je přistihl při činu. Bylo mu pouhých dva čtyřicet let a po jeho boku zůstala zdrcená vdova s pěti malými dětmi. Na místě jeho tragické smrti byl vztyčen kříž s česko-německým nápisem. Plachtův kříž dodnes stojí v tichu lesa poblíž bývalé Čapkovy vily, skrytý u staré lesní cesty jako mrazivá připomínka daňové ceny, kterou lidé platili za ochranu přírody. Přestože vrah byl po letech odhalen díky doznání na smrtelné posteli, spravedlnosti už unikl.

Živý pomník v korunách kleče

Ačkoli byl život Jana Plachta ukončen příliš brzy, jeho odkaz žije dál. Ještědské kleče, které vlastníma rukama pomáhal sázet, jsou nejkrásnějším a nejtrvalejším pomníkem, jaký si mohl přát. Každý návštěvník, který dnes vystoupá na vrchol a hledí do zelených strání, vzdává nevědomky hold statečnosti a obětavosti muže, jenž svou lásku k horám zaplatil tím nejcennějším.

Ještědské kříže: První lidské doteky na hoře

Dlouhá staletí, ba tisíciletí býval vrchol Ještědu úplně holý. Rozeklané křemencové skály pokrývaly svými zelenavými mapami pouze lišejníky a tu a tam mezi bělavými kameny zasvitil žlutý rozchodník. Po lidech a jejich stopách nebylo na vrcholu dlouho ani památky, přestože dokonalý výhled musel od pradávna lákat každého poutníka.

Od nejstarších zmínek po kříže bičované vichry

Podle tradice byl prvním trvalým dotekem člověka na vrcholu dřevěný kříž, který měl symbolicky oddělit svět lidí od divočiny opředené přízraky. První písemná zpráva však pochází až z kroniky pátera Johanna Karla Rohna z roku 1763, kde uvádí, že již roku 1737 nechal správce libereckého úřadu Melichior Lorenz postavit na hřebeni kamenný kříž na znamení vděku za uzdravení příbuzného.

Tento pískovcový kříž shlížel do kraje až do roku 1812, kdy jej někdo neznámý roztloukl na kusy. Obnovený kříž pak v roce 1828 potkal stejný osud, když jej rozmlátili cizí tovaryši. Když v roce 1880 objevili nadšený továrník Adolf Hoffmann a tvůrce panoramatické mědirytiny Leopold Ullrich na severním svahu hory jeho zbytky, stala se z největšího kusu s nečitelným nápisem vzácná relikvie.

Na místě zničených kamenných křížů nechaly obce Dolní a Horní Hanychov v roce 1834 vztyčit první doložený kříž dřevěný. Tím začal nekonečný souboj člověka s drsnými ještědskými živly:

• V dubnu 1851 rozštípal kříž na třísky úder blesku.
• Další dřevěný kříž, vztyčený v roce 1853, zničila mohutná smršť na jaře 1863.
• Nový kříž se železnou postavou Ježíše vydržel do roku 1868, kdy jej opět dorazila vichřica.
• Až kříž postavený v létě 1868 ze dvou otesaných kmenů, doplněný bleskosvodem, vydržel neuvěřitelných 67 let – až do lednové noci roku 1935, kdy jej zlomila tíha námrazy.

Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory pak v roce 1935 nechal vyrobit nový, robustní dubový kříž s opraveným litinovým tělem Kristovým. Ten navzdory válce, blízkému hákovému kříži na triangulační věži i požáru staré chaty v roce 1963 vytrvale stál dál.

Noční uříznutí a statečný boj lanovkářů

Tradici, kterou nezlomily bouře ani vichřice, však v březnu 1981 ukončila malicherná svévole tehdejšího režimu. Na přímý příkaz předsedy Městského národního výboru v Liberci měl být kříž odstranit. Pod rouškou noci ze 29. na 30. března 1981 byl dubový kříž uříznut a odvezen neznámo kam.

Proti tomuto barbarskému činu se zvedla vlna odporu. Lanovkář a znalec Ještědu Josef Müller se nebál napsat odvážný protestní dopis přímo Kanceláři prezidenta republiky Gustávu Husákovi. Následoval kolotoč úředních lží, kdy úředníci KNV nejprve tvrdili, že kříž byl zachráněn a převezen do depozitáře Severočeského muzea ke Světlé pod Ještědem, aby nakonec celou věc popřeli s tím, že kříž nebyl nalezen a vlastně ani nebyl památkou. Lanovkáři tehdy tuto bitvu prohráli, ale paměť hory zůstala živá.

Znovuzrození v roce 1990

Hned v polovině roku 1990, krátce po pádu režimu, se skupina nadšenců a budoucích členů Spolku přátel Ještědu pustila do svépomocné obnovy. Polesný Günter Zacke a polesný Král z Českého Dubu zajistili tvrdé akátové dřevo, Pepa Kolouch dopravu na pilu, pan Sluka trámy otesal a po napuštění pravou býčí krví byl nový kříž včetně původního korpusu Krista dopravlen na vrchol. První červnový den roku 1990 byl kříž slavnostně vztyčen a vysvěcen na svém tradičním místě mezi lanovkou a hotelem .

Dnes tento houževnatý kříž na okraji strmého svahu, připomínající stěžeň pradávného korábu na hladině výhledů a mlh, dál nese paměť celé hory.

Rohanský kámen: Svědek panství a starých cest

Kromě křížů nese vrchol Ještědu i další historické memento – Rohanský kámen, který označoval historickou hranici mezi panstvími Frýdlant (resp. Liberec rodů Gallasů a Clam-Gallasů) a Český Dub (patřící knížatům Rohanům).

Jak ve vzpomínkách z roku 1925 uváděl prokurista Karl Borda, pamětní žulový blok z lomu v Dobré Vodě u Jablonce nechal vztyčit kníže Camill Rohan v roce 1866 jako připomínku návštěvy svého panství, zvýraznění nejvyššího bodu a pevný hraniční mezník. Samotný transport 3,5 tuny těžkého kamene byl v té době obdivuhodným výkonem: dne 8. září 1866 jej stavitel Franz Preißler přivezl na povozu do Horního Hanychova, kde do spřežení zapřáhli další páry koní, a celkem šest koní jej na řetězech vytáhlo strmou cestou až na vrchol Ještědu.

V roce 2019 prošel Rohanský kámen celkovou rekonstrukcí pod hlavičkou Jizersko-ještědského horského spolku – jeho podstavec byl zpevněn a pod kamenem byla pro budoucí generace uložena nová schránka s dobovými mincemi a upomínkovými předměty.

Ještědské rozhledny: Od dřevěných věží k vyhlídkovým plošinám

Zatímco zpočátku lákal vrchol Ještědu pouhé solitéry a poutníky, s koncem 19. století se zájem veřejnosti o horu obrovsky rozrostl. Zatímco v 80. letech 19. století sem zavítalo necelých osm tisíc turistů ročně, na počátku 20. století toto číslo prudce stouplo až na neuvěřitelných čtyřicet tisíc lidí – a to v době, kdy jedinou cestou nahoru byly vlastní nohy.

První vyhlídková věž (1876)

Přestože nabízel Ještěd ideální kruhový rozhled odjakživa, 7. května 1876 k němu přibyla první opravdová vyhlídková věž. Sroubil ji liberecký stolař Gustav Neumann za 428 zlatých, které se podařilo vybrat mezi místními obchodníky. Hlavním iniciátorem stavby byl továrník a zapálený propagátor turistiky Adolf Hoffmann, jehož jméno dnes nese modře značená cesta z Hanychova (známá jako Hofmanka).

Právě z této věže se možná rozhlížela i vzácná návštěva 14. července 1882, kdy na Ještěd vystoupil následník trůnu korunní princ Rudolf se svou ženou Stelly.

Konec dřevěných staveb a jejich osud

Když se Adolf Hoffmann odstěhoval do Görlitz, převedl v roce 1884 věž do majetku nově vzniklého Německého horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory. Nápor tisíců turistů a drsné počasí však prvotní trámovou stavbu rychle zničily, a tak musela být po třinácti letech stržena.

Už v létě 1889 na jejím místě vyrostla nová věž se zvláštní osmibokou konstrukcí a vyhlídkovou plošinou pro dvacet lidí, doplněná orientačním kruhovým panoramatem. Ani tato konstrukce však náporu neodolala – v červnu 1903 byla pro zchátralost uzavřena, v listopadu stržena a její trámy posloužily jako ideální palivo pro tradiční vatru o slavnosti slunovratu v létě 1904. Vrchol pak necelé tři roky čekal na svou první kamennou rozhlednu, která se stala přirozenou součástí nového horského hotelu.

Nejstarší ještědské horské boudy a počátky turistiky

Zatímco ještě v první polovině 19. století byl divoký vrchol Ještědu obklopen bázní, pověstmi o divoké honbě a lidé se mu raději vyhýbali, romantismus a vojenské zájmy začaly horu pomalu otevírat světu. K úpatí a na hřeben zprvu stoupali jen vojáci, badatelé či osamělí romantičtí poutníci.

Zrod ještědského občerstvení: Příběh manželů Haslerových

Zásadní zlom v historii hory přineslo léto roku 1844, kdy na Ještěd dorazil oddíl vojska potlačující dělnickou vzpouru v Liberci. S nimi se na vrchol potají vydali manželé Florian a Barbara Haslerovi z Horního Hanychova, nesoucí v nůších housky a kořalku pro unavené vojáky. Jelikož žili v nuzných poměrech, vypůjčili si zásoby s nadějí na přivýdělek – a uspěli dokonale, neboť vojákům všechno vykoupili.

Nadšení Haslerovi začali občerstvení nosit pravidelně o hezkých nedělích, čímž nastartovali vlnu zájmu mezi Liberečany. Úspěch jejich podnikání však přilákal i konkurenci: v roce 1847 postavil rohanský lesník Hebelt na jižní straně vrcholu narychlo svou boudu. Ta však brzy vyhořela, a když Hebelt postavil novou, přenechal ji roku 1850 přímo paní Haslerové.

Barbara Haslerová se tak stala první ještědskou hostinskou – zpočátku využívala přirozené jeskyně a z kamenů a chvojí si postavila miniaturní boudičku na nůši a lavičku. Postupně ji vylepšovala o prkenné stěny a lepenkovou střechu. Z chýše se stal plnohodnotný šenk, kde se kromě housek a kořalky podával chléb s máslem, buřty i pivo, a dokonce i mechové postele pro deset unavených poutníků. Voda se na vrchol musela nosit v kameninových lahvích ze studánek v polovině kopce. Právě v této boudě se podle tradice zrodila kolem roku 1862 myšlenka na založení budoucího horského spolku.

Vznik Rohanské chaty (Starého ještědského domu)

S rostoucí oblibou hory byla roku 1868 za podpory hraběte Eduarda Clam-Gallase, Rohanů a místních továrníků (Liebiegů a Ginzkeyů) postavena na sychrovských pozemcích velká dřevěná horská bouda. V prvních letech ji lidé nazývali Ještědským hostincem, od roku 1906 nesla jméno Starý ještědský dům a teprve po druhé světové válce se vžil název Rohanova chata neboli Rohanka.

Hned v prosinci 1868 sice boudu těžce poškodila vichřice, která jí strhla střechu, ale hned následující rok byla opravena. V roce 1871 spojila vrchol s hanychovskou hospodou U Posledního feniku vůbec první značená cesta navržená Adolfem Hoffmannem.

Rozvoj pod patronátem Horského spolku a legendární Máma Krusche

Nově vzniklý Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory přistavěl k boudě v roce 1885 velkou prosklenou verandu pro dvě stě hostů, čímž zajistil její celoroční provoz. O dva roky později zde odstartovala tradice oblíbených ještědských věnečků a v roce 1888 byla chata dokonce zavedena na telefonní síť.

Starý ještědský dům později převzala dcera Barbary Haslerové, svérázná a oblíbená horalka Anna Krusche, mezi štamgasty známá jako Máma Krusche. Její rázovitou povahu dokládá i zvyk: každou neděli mezi desátou a jedenáctou hodinou dopoledne, v době největšího návalu hladových turistů, si přehodila přes hlavu šátek, oznámila hostům v typickém nářečí "Teďkonc šupajdím do kostelu" a šla se na libereckou stranu hory modlit Otčenáš.

Tvrdošíjní potomci Haslerových spravovali chatu až do roku 1909, kdy ji po dokončení nového velkého hotelu odprodali horskému spolku. Starý ještědský dům stál na vrcholu téměř sto let, avšak v roce 1964 – rok po tragickém požáru nového hotelu – nešťastnou náhodou lehl popelem i on.

Sny o nové chatě a nový ještědský dům

Na přelomu 19. a 20. století se Ještěd zařadil k nejvýznamnějším a nejnavštěvovanějším výletním místům Čech, Horní Lužice i Dolního Slezska. Skromná bouda Mámy Krusche už desetitisícům turistů nestačila, a tak vzkvétající Liberec zatoužil po důstojném a velkolepém symbolu na vrcholu své hory.

Od hradních snů k secesnímu projektu

První návrhy z roku 1894 počítaly s megalomanskou stavbou ve stylu hradu s věžičkami a konírnami od firmy Gustav Sachers Söhne. Tyto romantické plány však narazily u majitele pozemků, hraběte Clam-Gallase.

Nakonec zvítězil střízlivější, přesto velkolepý secesní projekt libereckého stavebního mistra Ernsta Schäfera z léta 1905. Počítal s půdorysem ve tvaru písmene L, dřevěnou konstrukcí stěn a 28 metrů vysokou kamennou věží z místního křemence (který autor hrdě nazýval Jeschkenstein). Chata měla velkou šenkovnu s malovaným trámovým stropem, prosklenou verandu s výhledem na Lužici, centrální parní vytápění a dokonce moderní sociální zařízení a telefonní kabinu.

Národní vášně a rychlá stavba roku 1906

Výstavba chaty byla silně protkána nacionálním soupeřením mezi německými obyvateli Liberce a českým vnitrozemím. Horský spolek vnímal Ještěd jako "hráz a stráž němectví", což pomohlo mobilizovat finanční prostředky skrze sbírky a půjčky s tříprocentními dluhopisy.

Základní kámen byl položen 27. června 1906 a hrubá stavba rostla neuvěřitelným tempem – již 18. srpna 1906 se slavilo zvednutí krovu. Zajímavostí je, že stavební materiál se na vrcholu náročnou cestou vynášel na hřbetech mul. Slavnostní otevření Nového ještědského domu proběhlo 13. ledna 1907 navzdory třeskuté sibiřské sněhové bouři a mlze, která vrchol zahalila.

Automobilový prvenství a život na chatě

Ještě před dokončením chaty se odehrál historický moment v dopravě: 13. května 1901 vyjel na vrchol Ještědu jako vůbec první automobil slavný liberecký průmyslník baron Theodor von Liebieg s přáteli ve svém voze Mercedes 35 HP Phaeton.

Nová chata se stala společenským centrem s vyhlášenou restaurací, kterou vedl bývalý šéf hotelu Zlatý lev Ladislaus Grund. K nezapomenutelným jevům patřili tzv. "stovkaři" – vytrvalí turisté, kteří horu zdolávali pěšky stokrát i tisíckrát ročně (absolutní ověřený rekord držela Frieda Mandelik s 5 000 výstupy v roce 1937). Obrovské populárním se stala také tříkilometrová sáňkařská dráha vybudovaná v roce 1909, na níž se v roce 1914 jelo první mistrovství Evropy v jizdě na saních (vyhrál ji liberecký rodák Rudolf Kauschka).

Konec staré éry a zrod Hubáčkova skvostu

Po druhé světové válce a odsunu německého obyvatelstva přešel hotel do českých rukou, avšak politické změny a náročné udržování dřevěné stavby vedly k postupnému chátrání. Osudnou se chatě stala noc na 29. ledna 1963, kdy při nešetrném rozmrazování potrubí vypukl požár. Přestože se hasiči snažili vyjet nahoru lanovkou, dřevěná budova zcela vyhořela a o rok později shořela i sousední Rohanova chata.

Na místě vyhořelého hotelu vyrostl v letech 1966–1973 nový architektonický skvost – horský hotel a televizní vysílač v podobě rotačního hyperboloidu, jejž navrhl architekt Karel Hubáček. Za toto nadčasové dílo obdržel prestižní Perretovu cenu a stavba se stala nejen symbolem Ještědu, ale celého Libereckého kraje

Ikona na vrcholu: Hubáčkův hyperboloid a jeho moderní osudy

Tragický požár staré chaty v lednu 1963 otevřel cestu pro vznik jedinečného architektonického díla. V architektonické soutěži Stavoprojektu zvítězil návrh Karla Hubáčka, který jako jediný porušil zadání a spojil horský hotel s televizním vysílačem do jediné stavby ve tvaru rotačního hyperboloidu.

Technický zázrak a jeho autor

Stavba realizovaná v letech 1966–1973 (za níž stál vedle Hubáčka také statik Zdeněk Patrman a autor interiérů Otakar Binar) reagovala na extrémní povětrnostní podmínky na vrcholu. Unikátní ocelobetonová konstrukce s laminátovým pláštěm pro nerušený přenos signálu a speciálním kyvadlovým tlumičem kmitů na špičce vynesla Karlu Hubáčkovi už v roce 1969 prestižní Cenu Augusta Perreta od Mezinárodní unie architektů. Stavba byla zvolena českou stavbou 20. století a od roku 2006 je národní kulturní památkou.

Dramatické osudy a cesta k veřejnému vlastnictví

Po sametové revoluci prošel Ještěd divokou privatizací, úpadkem a konkurzy,čehož následkem byla řada původních prvků interiéru rozebrána či zničena. Zlom přišel v roce 2000, kdy objekt získaly České radiokomunikace, avšak budova postupně chátrala a volala po celkové generální opravě.

Zásadní zlom nastal 26. února 2026, kdy krajské zastupitelstvo schválilo a podepsalo kupní smlouvu, na jejímž základě se Liberecký kraj stal novým a oficiálním majitelem celého horského hotelu a vysílače. Tento krok zaručuje, že památka má po letech konečně transparentního veřejného správce. Kraj nyní pod dohledem památkářů koordinuje přípravu nákladné rekonstrukce za zhruba půl miliardy korun, jejímž cílem je vrátit interiéry do původní podoby 70. let a zajistit, že se tato jedinečná stavba dočká zaslouženého zápisu na seznam světového dědictví UNESCO.

Legenda na ocelovém laně: Historie, technika a budoucnost ještědské lanovky

Mimořádná obliba turistických výstupů na vrchol Ještědu, rozmach masové turistiky na počátku 20. století a naléhavá potřeba zajistit rentabilitu a zásobování hotelu přivedly Německý horský spolek již v roce 1924 k myšlence vybudovat na horu osobní lanovou dráhu.

Trnitá cesta k realizaci a slavnostní otevření (1933)

První konkrétní projekt předložil v červenci 1924 ing. Roman Weinberger jako zástupce lipské firmy Adolf Bleichert a spol. Kolem plánované stavby se rychle zformovalo konsorcium podnikatelů zvané "Syndikát", do něhož záhy vstoupilo i československé ministerstvo železnic s požadavkem na většinovou účast. Realizaci však provázely obrovské průtahy způsobené složitými majetkovými poměry a probíhající pozemkovou reformou, neboť přes Ještěd procházely hranice panství knížat Rohanů a hrabat Clam-Gallase.

Zásadním mezníkem se stalo dvoudenní místní šetření v listopadu 1926, kde se k projektu vyjadřovaly desítky stran včetně úřadů, obcí, klubů turistů či majitelů vodních děl. Zatímco Německý horský spolek stavbu vítal jako hospodářskou vzpruhu pro hotel, Klub českých turistů požadoval, aby dráha nenarušila krajinný ráz, byla co nejméně viditelná a aby v provozu zaznívala úřední řeč. Nakonec ministerstvo železnic vyplatilo původní "Syndikát" a stavbou pověřilo ředitelství Státních drah v Hradci Králové.

Samotná výstavba byla zahájena 15. června 1932 pod vedením chrudimské firmy František Wiesner. Na stavbě se podílely i další domácí podniky – ocelové konstrukce vyrobil Wiesner, budovy stavěl ing. Karel Marvan, lana dodalo Kladno, elektrickou výzbroj plzeňská Škoda a elegantní kabiny liberecká "Bohemia". Doprava těžkých nosných lan nahoru byla dosud tradovaným heroismu: cívka byla usazena na speciální dřevěná kola a táhnuta koňským spřežením až před dolní stanici.

Po přísných zatěžkávacích zkouškách byla dráha 27. června 1933 slavnostně předána veřejnému provozu. Šlo o druhou nejstarší visutou osobní lanovou dráhu v Československu. Dolní stanice v Horním Hanychově ležela v nadmořské výšce 600 metrů a horní stanice na samotném Ještědu v rovných 1 000 metrech, přičemž šikmá délka tratě dosahovala 1 183 metrů s převýšením 400 metrů. Původní dvoukabinový kyvadlový systém s kapacitou 33 cestujících v jedné kabině zvládl trasu za pouhých pět minut.

Pohnutá historie a milníky provozu

Ještědská lanovka se rychle stala symbolem moderní turistiky a ročně přepravovala statisíce lidí. Prošla si však i dramaty – k utržení jednoho z tažných lan došlo už za války v roce 1944, avšak tehdejší sofistikovaný systém jištění kabiny bezpečně zafixoval a evakuace proběhla bez ztrát na životech. Menší nehoda se odehrála také v 50. letech, kdy musely být pořízeny nové vozy.

S příchodem stavby nového Hubáčkova vysílače v 70. letech bylo jasné, že stará technika již nestačí. V letech 1972–1975 prošla lanovka zásadní generální rekonstrukcí (vlastní stavbu prováděla opět chrudimská Transporta, nástupce firmy Wiesner). Trať byla upravena na dvoulanovou, dvě původní podpěry byly nahrazeny jedinou robustní ocelovou věží o výšce 30 metrů, šikmá délka se nepatrně prodloužila na 1 188 metrů a nasazeny byly nové, prostornější kabiny pro 35 cestujících s vyšší přepravní rychlostí až 10 m/s.

Tragický konec éry a moderní vize do roku 2030

Téměř devadesátiletou úspěšnou historii dráhy uzavřela černá neděle 31. října 2021, kdy v důsledku náhlé destrukce tažného lana havarovala prázdná kabina sjíždějící s průvodčím, který při tragickém pádu zhruba z třicetimetrové výšky přišel o život (druhá kabina plná cestujících zůstala viset na nosném laně a lidé byli úspěšně evakuováni hasiči).

Po tomto neštěstí a ukončení provozu ze strany Českých drah město Liberec lanovku odkoupilo s jasným cílem: vybudovat zcela nové, bezpečné a moderní zařízení. Namísto původního kyvadlového systému se dvěma malými kabinami se na Ještědu chystá velkokapacitní oběžný systém – velká kabina typu "tramvaj" pojmoucí až 100 cestujících, jejíž působivý design navrhlo studio designérky Anny Marešové (včetně hravého světelného kuželu připomínajícího přistání UFO na vrcholu). Trasa navíc bude prodloužena až ke konečné tramvaje v Horním Hanychově. Znovuzprovoznění této nesmrtelné liberecké tepny se předpokládá kolem roku 2029 až 2030.

fotografie z 29.7.2026