Ještěd a turistika







Turistika
Již v první polovině 19. století se na území Čech a Slovenska podnikaly turistické výlety, v národnostním útlaku často spojované s vyzdvihováním slavných slovanských tradic a symbolů národní svobody. Jedním z prvních spolků, který pěstoval jako doplňkovou činnost výlety do přírody, byla od roku 1862 tělovýchovná organizace Sokol. V té době se především v pohraničních horských oblastech začaly velmi silně rozvíjet různé německé horské spolky, jejichž vliv vyvažoval Klub českých turistů (KČT) založený 11. 7. 1888.
Rozmach turistiky v Jizerských horách je datován od 80. let 19. století. Celá pohraniční oblast byla vždy silně osídlena německou "menšinou" po staletí se zde mísil silný německý živel s českým. Zájem o jizerskohorskou oblast byl však vždy v popředí zájmu Němců, proto měl v roce 1884 v Liberci založený Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory (Der Deutsche Gebirgsverein für das Jeschkenund Isergebirge — DGVJI) v horách četná prvenství, např. se podílel na stavbě 13 rozhleden! O další tři rozhledny se zasloužil Německý horský spolek pro Jablonec nad Nisou a okolí (Deutscher Gebirgsverein für Gablonz und Umgebung —
DGVGU), který byl po osamostatnění jablonecké sekce DGVJI ustanoven roku 1903.
Lesní cesty byly tehdy velmi pečlivě udržovány a lidé z měst považovali výlety do hor především za společenskou záležitost. I to byl jeden z dobrých důvodů, proč se začaly stavět první nocležny a různé přístřešky pro odpočinek, horské chaty a u nich vyhlídkové věže. Návštěvy těchto míst bývaly spojeny se zábavou a občerstvením. Velmi striktně se ovšem dbalo na to, aby se zvěři zachoval vymezený prostor, kde by měla klid a nebyla rušena. V Knize o Jizerských horách od Miloslava Nevrlého (1976) se o horském spolku dočteme: Koncem století se začal silně vzmáhat Horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory. Pro hory a turistiku vykonal během půl století nesmírně mnoho: stavěl cesty, chaty, rozhledny, tiskl od roku 1884 do roku 1941 vlastní časopis a vydával mapy, které dnes patří k nejlepším. Zdá se, že horský spolek byl pěkně po německu organizován: soudě podle pravidelně uveřejňovaných členů (bylo jich k 8 tisícům), bylo věcí cti i společenského nátlaku octnout se v řadách přispěvatelů horského spolku. Peníze zasilaly i rozmanité "stolní společností", hosté libereckých restauraci, továrníci a podnikatelé, tedy lidé, kteří měli k horské turistice así dost daleko. Zdálo by se, že veškerá činnost v Jizerských horách tehdy náležela německému obyvatelstvu.
Ne všichni dospívající němečtí milovníci přírody a hor však byli ochotní se podřizovat turistickým organizacím dospělých. O jistých německých "trampech" je poznámka v Odlescích táborových ohňů od novináře Rudana - Rudolfa Nohy:
Mládež v Německu i německá mládež v českých zemích měla již od roku 1897 svoje svérázné družiny zvané "Wandervogel" (Tažní ptáci), které byly prodchnuty opozičností proti prušáckému drilu. I oni chodili na výlety, chlapci i děvčata spolu, za zpěvu kytar a mandolin, těž s nahými koleny jako skauti, v tyroláckých koženkách, kloboučcích, divky v pestrých dirndlech. Setkávali Jsme se s nimi na cestách jako skauti i trampové, zvali jsme je k táborákům a zpívali s nimi střídavě písničky české, německé a slovenské.
První, kdo zásadně upozornil na krásy Jizerských hor, byl v roce 1899 učitel Jan Buchar, známy "objevitel" Krkonoš a nadšený turista. Uspořádal v Jilemnici přednášku, jejíž text byl po ději publikován. Liberecký Klub českých turistů založený v roce 1900 to neměl v pohraniční oblasti národnostních třenic vůbec jednoduché. Teprve po vzniku Československa se začal Klub československých turistů více prosazovat. Liberec se stal v roce 1933 sídlem Lužicko-jizerské župy a výsledkem spolupráce s DGVJI bylo zavádění dvojjazyčných turistických značení. O zákazech vstupu do určitých míst již také nerozhodoval pan hrabě Clam-Gallas, ale od roku 1929 nad turistickým ruchem bděla lesní správa státních lesů. Zákazy se týkaly koupání, lyžování, a to převážně v lokalitách mladých lesních kultur.
Po válce pak zapálení a obětaví členové KČST a také vlastivědných organizaci (Liberecká vlastivěda) označkovali stovky turistických cest a zpřístupnili i ty nejodlehlejší kouty hor. K těmto nadšeným propagátorům a tvůrcům průvodců patřil např. učitel František Patočka.
Přírodní krásy a zajímavosti Jizerských hor popularizovala (a některé dodnes) řada turistických pochodu a dálkových běhu, např. Podzimní jizerská 50, Jizerská 100 24 hodin, Loupežnickou pěšinou, Po stopách Železné koruny, O korunu Jizerských hor, Záhvozdskou stezkou - jizerské výšlapy, Po rozhlednách Jizerských hor, Jizerské tisícovky... Většinou je pořádají KČTa tělový. chovné jednoty. Největším závodem u nás se od roku 1967 stala Jizerská padesátka © Memoriál expedice Peru 70, patřicí dnes mezi nejprestižnější světové dálkové běhy závodů Worldloppet, V 70. letech se na Jizerce, nejvýše položené osadě pohoří, několikrát konaly celostátní zimní tu. ristické srazy, kde bylo možné vidět táboření na sněhu v záhrabech, ve stanech, indiánských týpi i jízdu psích spřežení.
Po znovuvzkříšení skautingu v roce 1968 a následném zákazu v roce 1970 někteří skautští činovnící vedli děvčata a chlapce dál ve skautském duchu v turistických oddílech při tělovýchovných jednotách. Zakládaly se tzv. Turistické oddíly mládeže (TOM), kde se mládež učila poznávat a chránit přírodu, zálesáckým dovednostem a samostatnosti při pobytu v přírodě.
V liberecké TJ Lokomotiva oddíly vedli trampové Jožka — Josef Gabriel, Špacír — Jaroslav Procházka, Miroslav Chmel, Eda a Dušan Polívkovi ad. Své základny měli na srubech Vřesoviště (Pod Kloboukem) u Oldřichova v Hájích, na Poledníku. Léta měli děvčata a chlapci z liberecké TJ Dynamo klubovnu u lukostřelecké střelnice za libereckou zoo a základnu na severní straně hor, na Farské louce, kde pořádali letní tábory. Oddíl společnou rukou vedli Zet — Miloš Zapletal (překladatel dila E. T. Setona, autor naučných knih a románů pro mládež, např. Výpravy za dobrodružstvím, Encyklopedie her, Stezka odvahy, Soví jeskyně, Sedmička) a Náčelník — Miloslav Nevrlý (přírodovědec a spisovatel, autor Knihy o Jizerských horách, knih Karpatské hry, Nejkrásnější sbírka, Chvály Zadní země). Jejich tábornická výchova zde byla spojována s přirodovědeckým výzkumem právě v oblasti Jizerských hor, např. kroužkováním netopýrů a černých čápů, rýžováním safirů a vzácných minerálů na Jizerce. V Jablonci nad Nisou fungovaly oddily Onon, Psohlavci..., "tomíci" TJ Jiskra Hejnice pak jezdili na chatu Hubertka pod Tišinou a podobně si vytvořily svá místa oddíly z Tanvaldu, Chrastavy aj. Při liberecké základní škole U Sowdu existoval do roku 1992 svérázný turistický oddíl Kletr (nyní občanské sdružení), který od roku 1978 vedli Fru Fru — Pavel Michal a Ferdyš — Petr Polda. Vydávali stejnojmenný časopis a na jejich základně v sousedství Jablonecké chaty, pronajaté od lesní správy, se ve značné mře věnovali ochranářské činnosti. Kromě výprav do hor podnikli i několik expedic do Severní Karélie, na poloostrov Kola přes Chibinské tundry, na Kavkaz, do Maroka, Egypta i do Himálaje. V Liberci jíž přes 50 let funguje vodácký oddíl (nyní vodní skauti) Liberecká flotila vedený Vezírem — Vladimírem Cvrčkem. Klubovnu mají přímo na břehu harcovské přehrady, kde trénují jízdu a manévry na pramicích. Kromě pravidelných táborů podnikli splutí po Nise a Odře až k Baltskému moři.
Turistika, jako široká a cílevědomá forma pobytu v přírodě, se trampingu vždy silně dotýkalá a dotýká. Právě z těchto "tábornicky" vedených oddílů přecházeli chlapci a dívky k volnému trampingu a zakládali trampské osady. Naopak některým trampům i celým osadám začaly být později Jizerky těsné a nízké, a tak zběhli k vysokohorské turistice a horolezectví, někteří pro sebe objevili již zmíněnou cykloturistiku, mnohým na celý život učarovala turistika vodní. Vždyť kousek pod horami je možné vsednout do kánoe čí kajaku a vydat se dolů do peřejí a šlajsen Kamenice, Jizery, Lužické Nisy či Smědé. Příkladem jsou trampové z rozpadlých osad, kteří působili v 80. letech v jabloneckém vodáckém oddíle TJ Delfin II. Kromě řady zájezdů na tuzemské i rumunské řeky pořádali zvláště pro sebe a blízké netradiční recesistické akce, např. Zvíře, Podkovy, Věříš si?!, kde měly své nezastupitelné místo originální soutěže a hry.
V žádném případě se tak nenaplnil a zřejmě nikdy nonaplní titulek že sportovní stránky Mladé fronty z 50 let: Proti prohnilému trampingu pestrou a organizovanou turistikou. Kdo ví, jak to autor, jistě vzešlý z třídního boje, tehdy vlastně myslel.
zdroj: Pavel D. Vinklát - Kronika trampingu v Jizerských horách 1934-2024
Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory






"Také příroda a hory jsou pouhou cestou k sobě samému — a nemůžeme zvolit cesty ryzejší a vznešenější. Ať o tom chceme mluvit, nebo mlčet, s horami je a zůstane spojeno něco nádherného i cosi hrozného. Odhalují nešetrně, jsou neklamným zrcadlem, před kterým nelze nic zastřít, nic zatajit. Divají se na tebe očima, které dovedou najít tvé poslední a nejskrytější. Kdo před tímto pohledem dokáže rok co rok obstát, kdo po něm touží snad proto, aby mu dal poznat cenu vlastního života, tomu musel požehnat laskavý osud. Toto zrcadlo, tento pronikavý pohled je neúprosně krutý"
Rudolf Kauschka
Jeden z předních v monarchií
Jen málokdo z nich by naplňoval naší dnešní představu o správném turistoví, horolezcí či sportovcí. Místo batůžků s tatrankamí čí pestrobarevných oblečků mívali černé vlněné kabáty, tvrdé klobouky a rozvážně chodívalí v okovaných botách a s holemi od chaty k chatě, od hospody k hospodě. Tu popili čaj, jablečný mošt Ceres čí kávu, tam rýnská, moselská nebo uherská vína a pokračovali za dalším cílem. Velkoprůmyslnící, úředníci, učitelé, významné osobnosti společenského života i tovární dělníci, ti všichni na konci 19. století propadli kouzlu poznávání a zpřístupňování zdejších hor. Tisíce jich nakonec vstoupily do Německého horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory, do jedné z největších a nejaktivnějších dobrovolných organizací, která vůbec kdy v podhůří vznikla. Ve druhé polovině 19. století se stalo navštěvování hor na Liberecku vyhledávanou a dostupnou zábavou zejména movitějších obyvatel podhorských měst. Významným propagátorem pobytu v horské krajině mezi Ještědem a Krkonošemi byl v té době Adolf Hoffmann (1850—1915), zhořelecký továrník původem z Liberce, vyrábějící speciální krkonošské batohy, a proto přezdívaný Rucksack-Hoffmann. Na počátku sedmdesátých let 19. století prošel křížem krážem celý tento kraj, a je proto považován za jednoho z otců zakladatelů zdejší turistiky. Konec 19. století byl navíc zlatou dobou — sdružování občanů. Hoffmann a další nadšenci hor se sešlí 29. Června 1884 v liberecké restauraci Střelnice a shodli se — nepochybně i pod vlivem úspěchů Alpenvereinu, který v té době vyvíjel svoji činnost již 20 let —, že nejlepším projevem jejich zájmu o turistiku a krajinu bude založení horského spolku. Po dalších přípravách byl Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory (Der Deutsche Gebirgsverein fůr das Jechkenund Isergebirge, DGV) založen dne 13. října 1884 v restauraci U Korunního prince na dnešním Sokolovském náměstí v Liberci. Jeho prvním předsedou se stal F. W. Jarisch. přesto, že vedení spolku převzali jiní, těšil se Adolf Hoffmann ve spolku velké úctě a jeho zásluhy byly oceněny mj. tím, že nejoblíbenější výstupová cesta na Ještěd byla označena jako Hoffmannova cesta. To byla ve své době velká pocta, neboť před první světovou válkou po ní proudily statisíce lidí, toužících stanout na vrcholu. Bývalá Hoffmannova cesta dodnes částečně vede v trase modře značeného turistického chodníku.
Je zajímavé, že název nového horského spolku jednoznačně vymezoval pole působnosti na Jizerské hory a do okolí Ještědu, nazývaného Ještědské hory; v budoucnu se ovšem zájmové území rozšířilo i o Frýdlantsko a do oblasti západně od Ještědu — až téměř k Máchovu jezeru.
Horský spolek začínal roku 1884 se 154 členy, ale vzhledem k narůstající oblibě turistiky počet zúčastněných velice rychle rostl a do konce roku 1885 měl členů již 1 500! Později začaly vznikat místní sekce, které měly na starost jednotlivé oblasti a při budování turistické infrastruktury mezi sebou i zdravě soutěžily. První ze sekcí byla ustavena v Hejnicích roku 1885. Největší pak byla sekce Liberec s 1 235 členy, následovaná Jabloncem nad Nisou s 260 členy; později měla nejvyšší počet členů mimo Liberec sekce Hrádek nad Nisou, vedená horolezcem Edwinem Haftem (375). Dále existovaly sekce Kryštofovo Údolí, Horní údolí Kamenice, Janov, Hodkovice, Smržovka, Horní údolí Smědé, Desná, Lučany, Kořenov a Tanvald. Spolek měl v té době — dvě desetiletí po založení — již 2 347 členů a po 50 letech existence jeho členskou základnu tvořilo z dnešního pohledu neuvěřitelných 7 760 členů ve 25 sekcích. Ústředí spolku bylo v Liberci, kde fungovala také nejsilnější členská základna — 4 298 členů (údaj z roku 1935).
Organizace spolku byla velice dobře propracovaná: v čele stál předseda a osmičlenný hlavní výbor. Vedle toho existovalo ještě několik zvláštních výborů pro nejrůznější specializované činnosti: stavbu a značení cest, plánování výletů, hospodaření s chatou na Ještědu, prázdninové pobyty, ubytovny mládeže, žactvo, sáňkařskou dráhu a zimní sporty. Do struktury spolku byla zahrnuta také řada čestných funkcí, vyhrazených vesměs pro zasloužilé členy či významné osobnosti. V roce 1934 bylo takových členů čtrnáct, mj. továrníci Ernst Salomon a Emil Schmidt, osobní sekretář barona Liebiega Josef Matouschek či ředitel lycea Leopold Tertsch. Mezi podporovatele spolku byla pravidelně řazena jména továrníků Demutha, Ginzkeye, Blaschky a Stiepela, na činnost přispívala též Anna von Liebieg a Johann svobodný pán von Liebieg.
Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory býval v časech své největší slávy na přelomu 19. a 20. století jedním z nejčinorodějších horských spolků rakousko-uherské monarchie. Se souhlasem hraběte Clam-Gallase, majitele většiny lesních porostů v horách, začal systematicky značit promyšlenou síť cest pro turisty. Uvádí se, že vůbec první vyznačenou cestou spolku, a tedy i vůbec první turistickou cestou na Liberecku, byl úsek Ještěd — Císařský kámen — Doubí. Později spolek cesty a kamenné chodníky dokonce í sám stavěl. Tak vznikla již zmiňovaná Hoffmannova cesta na Ještěd (Adolf Hoffmann Weg), cesta k Lesnímu koupališti, ke skále Kovadlina u Liberecké výšiny, lyžařská cesta z Rudolfova do Liberce či strmá spojka mezi Bedřichovem a Královkou. Celková délka sítě turistických stezek, vytvořených, spoluvytvořených či alespoň vyznačených DGV, dosáhla podle zprávy z roku 1934 téměř 2 500 km a náklady na její vybudování byly vyčísleny na 500 000 korun. Jizerské hory a okolí se tak brzy staly jednou z nejlépe turisticky označených oblastí starého mocnářství a hlavní trasy, po kterých se kdysi ubírali turisté, zůstaly v horách ve svých hlavních směrech dodnes téměř nezměněny. "Šlechtičnou" mezi stezkami spravovanými spolkem byla tzv. Kammweg (Hřebenovka) Sněžka —= Ještěd — Růžovský vrch, kterou DGV značil postupně od roku 1902 společně s Horským spolkem pro Saské Švýcarsko z Děčína, Horským spolkem pro nejsevernější Čechy s Krásné Lípy, Horským spolkem z Varnsdorfu a spolkem Lusatia ze Žitavy. Členové DGV vyznačili z této cesty 22 km mezi Ještědem a saskou hranicí u Popovy skály;
z pozdějšího pokračování hřebenové Hlavní cesty ke Sněžce opatřili značkami ještě 37 km dlouhý úsek z Ještědu přes Jizerské hory k betonovému mostu na cestě mezi Jizerkou a pruským Karlsthalem. Zajímavostí je, že tabule s údaji o turistických cestách a vzdálenostech (udávaných v hodinách) byly odlévané ze zinku a měly reliéfní písmo. V této souvislosti se v jedné ze starých ročenek dochoval povzdech předsedy horského spolku Hanse Schmida, který si ve 30. letech 20. století stěžoval na nákladnou povinnost doplnit německé údaje o nápisy v češtině.
Velice záhy si začal spolek pořizovat vlastní rozhledny a chaty. Vůbec první takovou akcí bylo přistavění dřevěné prosklené verandy pto 200 osob ke staré chatě na Ještědu v roce 1885. Ještěd měl vůbec pro členy Horského spolu vždy zvláštní, jaksi kultovní význam. Již roku 1876 zde byla za podpory Adolfa Hoffmanna vztyčena první dřevěná rozhledna, kterou po svém vzniku DGV převzal a staral se o ni až do roku 1889, kdy musela být pro zchátralost odstraněna. Ještě v roce 1889 vznikla na náklad DGV na Ještědu nová věž, ale už v té době představitelé spolku uvažovali o honosné kamenné chatě s bytelnou rozhlednou. Horský spolek se kvůli splnění snu o důstojné stavbě zadlužil a 13. ledna 1907, půl roku po zahájení stavebních prací, se Nový ještědský dům — jak se stavbě tehdy říkalo — slavnostně otevíral. Chata na Ještědu se od tohoto okamžiku stala "vlajkovou lodí" DGV; byly zde pořádány nejrůznější schůzky a aktivity; členové se scházeli ve velké společenské místnosti, popíjeli pivo a jablečný mošt a vzhlíželi k západům a východům slunce. Svého času se spolek zajímal i o stavbu lanovky na vrchol, ale tuto aktivitu později převzaly Československé dráhy, jež za tímto účelem dokonce získaly i pozemek pod chatou, což u členů spolku vzbudilo velkou nelibost. Velkolepá stavba na Ještědu měla ovšem jednu oběť — v roce 1903 se od spolku odpojila sekce Jablonec nad Nisou, která se přetvořila v samostatný Německý horský spolek pro Jablonec a okolí (Deutscher Gebirgsverein fůr Gablonz und Umgebung). Důvodem byl právě spor o to, jestli bude chata s vyhlídkovou věží postavena dříve na Ještědu (což chtělo liberecké ústředí), či na Černé studnici, která byla zase tzv. Hausbergem čilí "Kopcem domova" pro Jablonecké. V tom střetu ovšem nakonec vyhrál nový jablonecký spolek, neboť nová černostudniční věž podle projektu architekta Roberta Hemmricha vznikla již roku 1905, dva roky před dokončením nové chaty s věží na Ještědu.
První vyhlídku na žulové skále se zábradlím zřídil spolek v červnu 1885 na Černé studnici. Nejstarší dřevěnou rozhlednu chtěl sice vztyčit na Císařském kamení, ale nakonec ji v roce 1887 vybudoval na Humboldtově výšině nad Kateřinkami. V témže roce vznikla i železná rozhledna na Seibtově vrchu — dnešní Slovanka. Chat a rozhleden ve správě a majetku spolku rychle přibývalo a DGV nakonec vlastnil zařízení na Královce, Bramberku, Jůslově vrchu v Josefově Dole či na Tanvaldském Špičáku. V roce 1892 dokončil vyhlídkovou věž nad Příchovicemi — slavnou Štěpánku. Ve stejném roce dobudovaly jednotlivé sekce i dřevěné vyhlídkové věže na Smrku a Prosečském hřebeni. Od barona
Liebiega spolek roku 1901 získal i správu nové věže na Liberecké výšině. Po rozšíření činnosti dále směrem na západ zakonzervoval DGV mimo jiné též zříceninu hradu Ralsko. Členové zpřístupnili či zabezpečili i četné vyhlídkové skály: vedle zmíněné Černé studnice, kde byly vyhlídky hned tři, přičemž jedna z nich se dochovala dodnes, pak i vyhlídku u Smržovky, Ořešník, Trniště, Popovu skálu, Kočičí kameny, Dračí kámen a Kovadlinu nad Libercem.
Vedle horských chat a vyhlídek spolek provozoval také dětské letní prázdninové tábory v Josefově Dole, ve Ferdinandově, Černousích a na nejatraktivnějším místě uprostřed hor — v panském zámečku na Kristiánově, který až do znárodnění patřil Clam-Gallasům. Ve správě měl též 20 ubytoven pro mládež, z nichž asi nejznámější byla umístěna v kamenné budově bývalé sklárny na Jizerce.
Spolek se staral i o horské studánky, cesty a lávky, a dokonce sám dvě lávky zřídil — přes Nisu pod Hamrštejnem (1898) a Karlovskou lávku přes Jizeru (1901), jež byla jednou z úplně prvních železobetonových staveb v Jizerských horách. V roce 1910 postavil na Ještědu i atraktivní sáňkařskou dráhu, která v roce 1914 hostila dokonce mistrovství Evropy, na němž zvítězil člen spolku Rudolf Kauschka.

V našem kraji nechal DGV za spoluúčasti dalších organizací vybudovat celkem tři meteorologické budky s teploměry a barometry. Nejstarší, dodnes po rekonstrukci fungující, stojí vedle liberecké radnice, druhá (dnes již bez přístrojů) je naproti vchodu do budovy Lidových sadů a poslední, nejmladší, stojí v parku v Hrádku nad Nisou.
S jahůdkou a hořcem ve znaku
K
důležitým činnostem Horského spolku patřila i propagace. Již od roku
1885 začaly vycházet Zprávy Horského spolku (Mitteilungen des DGV), o
šest let později byl tento titul rozšířen na Ročenku DGV (Jahrbuch des
DGV). Obsáhlé ročenky vycházely až do ukončení činnosti spolku na
počátku 40. let. Poslední, z roku 1941, je již notně "zaneřáděná"
hákovými kříži a oslavnými ódami na Konrada Henleina. Avšak především
ročenky z 20. let dodnes skýtají neskutečně bohatou studnici pro
poznávání regionální historie a přírody Jizerských a Ještědských hor.
Například právě v ročence z roku 1925 se poprvé objevilo téma dnes tak
slavných jizerskohorských pomníčků. Ročenky byly bohatě doprovázeny
desítkami reklam na nejrůznější pohostinské a ubytovací podniky v
Liberci a okolí a jejich vydávání, vedle příjmů z reklam, umožňovaly
také některé liberecké banky, jež patřily ke stálým příznivcům DGV.
Vedle ročenek a dalších tiskovin vydával spolek i dodnes ceněné
pohlednice Ještědu a Jizerských hor a mapy tradičně připravované čestným
členem a významnou horskou postavou Josefem Matouschkem. Při vydávání
prvních speciálek spolek spolupracoval s kartografem Juliusem Straubem z
Berlína. Roku 1927 vyšla nákladem DGV nejslavnější mapa Jizerských hor
všech dob — SPEZIALKARTE VOM JESCHKEN u. ISERGEBIRGE, unikátní dílo
zacházející do nejmenších podrobností, z obsahového hlediska překonané
novými mapami až dnes. Následovaly ještě podrobné mapy Hradčanských stěn
(Kummergebirge) z roku 1929, pokrývající oblast okolo Máchova jezera a
bývalý vojenský prostor Ralsko, a Dubské hornatiny (Daubaer Bergland) z
roku 1932. Horský spolek vydal vedle těchto kartografických skvostů roku
1935 ještě specializovanou mapu turistických značených cest.
Posledním
jeho počinem v této oblasti bylo vydání aktualizované Matouschkovy mapy
v roce 1938, jež se však kvůli novým poměrům do prodeje nikdy
nedostala.
Do
výčtu propagačních předmětů, které dotvářely osobitou image starého
Horského spolku, je samozřejmě nutné zahrnout také několik druhů odznaků
se znakem DGV — půvabnou rostlinou s jediným stonkem zakončeným
horskými květy a divokou lesní jahůdkou. Mezi sběrateli jsou uznávány i
tzv. stovkařské odznaky, které spolek vydával pro skupinu zvanou
Jeschkentitsche, což byli milovníci Ještědu soupeřící o co nejvyšší
počet výstupů na vrchol; rekordmani zvládali za život i několik tisíc
výstupů. Vzorem pro tyto nadšené turisty byl Liberečan Adolf Trenkler,
který každodenní chození na Ještěd provozoval jako odtučňovací kůru a v
roce 1900 dosáhl úctyhodného čísla 2 000 výstupů. Přestože zlí jazykové
tvrdili, že pravidelné stoupání na vrchol je nemoc, způsobená
"ještědským bacilem", která turisty nakonec dovede na psychiatrii do
Kosmonos, počet milovníků hory stoupal. Po dostavění velké ještědské
chaty na začátku 20. století navázal na tradici DGV a zorganizoval
soutěž stovkařů — každý závodník měl ve výčepu na Ještědu svůj
porcelánový šalek se jménem a počtem dosažených stovek vystupů. V
meziválečném období se stalo "stovkaření" oblíbenou zábavou libereckých
turistů, přičemž přední místa v závodě kupodivu brzy obsadily ženy: Zní
až neuvěřitelně, že během roku 1937
vystoupila Lilly Flassaková na vrchol 709krát a že téhož roku
zaznamenala rekord i Frieda Mandeliková, když dosáhla celkového počtu 5
000 výstupů. Za tento výkon získala stříbrný stovkařský odznak. Odznak z
ryzího zlata za 10 000 výstupů již nebyl udělen, neboť soutěž stovkařů
zanikla v době druhé světové války, společně s dalšími aktivitami DGV.
Horský spolek byl od samého počátku budován jako německý měšťanský spolek, a to přesto, že v seznamech jeho členů je možné najít i desítky českých jmen (jakým jazykem jejich nositelé mluvili, si však dnes nemůžeme být jisti). Dlouhá léta se profiloval jako ochránce a propagátor oblastí v okolí Liberce, osídlených většinou německým obyvatelstvem. I na činnosti DGV se tudíž odrážely nacionalistické tenze v českém pohraničí. Po obsazení Sudet Německem se spolek jednoznačně přiklonil na stranu nacistů, ostatně jako všechny spolky, které tehdy nebyly zrušeny. Zpočátku se mu to vyplatilo: pozemky pod chatou na Ještědu, patřící v dobách první republiky Československým drahám, byly na přímluvu samotného Konrada Henleina převedeny na DGV a tzv. "ještědská otázka" vlastnictví parcel pod chatou, která rezonovala spolkem napříč celými třicátými léty, byla rázem vyřešena. Spolek byl v té době úplně nakažen nacistickou ideologií, přehodnocena byla stará organizace a namísto předsedy měl v budoucnu stát v čele DGV vůdce spolku. Když roku 1941 zemřel čestný předseda a pamětník starých časů obchodník Richard F. Richter, vyšla poslední ročenka a spolek se rozplynul v Nacionálně-socialistickém říšském svazu pro tělocvik. Mnoho členů se ocitlo na frontách druhé světové války a řada z nich se již nikdy nevrátila. Bohatou činnost původního horského spolku tak dnes připomínají jen staré ročenky, pohlednice, mapy, meteorologické budky a žulový rozcestník s písmeny DGV na staré Annině cestě v libereckých Lidových sadech.
Od
roku 1996 na některé dobré tradice DGV navazuje Jizersko-ještědský
horský spolek (JJHS), který ovšem působí především na poli ochrany
horské přírody. Obnovena již byla nejen řada vyhlídek či meteobudka v
Lidových sadech, ale i slavnosti slunovratu či soutěž stovkařů. Od roku
2002 je pak znovu vydávána ročenka (ve formátu totožném s DGV). Spolek
vydal i reprint Matouschkovy mapy Ještědských a Jizerských hor z roku
1927 i ostatní mapy stejného autora. Zdá se, že ve zcela jiné době a
společenském prostředí se JJHS vcelku podařilo navázat na to dobré, co
po činnosti DGV v Libereckém kraji zůstalo.
autor článku: Marek Řeháček
Zdroj: Horské spolky v Jizerských horách a na Ještědu, MUZA IV/2024

V minulosti byly turistické trasy značeny trochu jinak ( místo km časové údaje )
Přemýšlím , kde asi byl umístěn tento rozcestník ? Na Rašovce ?
Autorem rozcestníku byl Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory (ve zkratce DGVnebo někdy též DGVJIz Der Deutsche Gebirgsverein für das Jeschken- und Isergebirgebyl dobrovolný spolek příznivců turistiky z oblasti Jizerských hor a Ještědského hřbetu na severu současné České republiky.
Spolek
patřil na přelomu 19. a 20. století k nejčinorodějším z horských
spolků, které na území tehdejšího rakousko-uherského mocnářství
fungovaly. V Jizerských horách začal se souhlasem majitele zdejšího
panství, hraběte Clam-Gallase, budovat síť značených turistických cest,
které přetrvaly do současnosti. Například trasu označovanou jako Kammweg
(Hřebenovka) spojující Sněžku, Ještěd a Růžový vrch začali členové
spolku spolu se svými kolegy z Krkonoš a Lužice trasovat roku 1902.
Cesty vyznačovali nejčastěji tvarovkami vyrobenými z plechu.
( tvarovka je ze sbírky Severočeského muzea)
autor příspěvku Karel Krenk

Prales na Ještědu se má rozšířit o hektar a půl. Spolek shání peníze na výkup pozemku
Pondělí, 16. prosince 2024, 13:43
Už téměř čtyřicet hektarů má lokalita Nový prales na Ještědském hřebeni. A spolek Čmelák by jej rád rozšířil o další hektar a půl. Nyní shání finance na výkup pozemku. Jde o šest set tisíc korun. Premium Spolek pozemky na Ještědu vykupuje už téměř dvacet let, lokalita má nyní 40 hektarů. A přibýt může další hektar a půl. Na výkup potřebuje šest set tisíc korun.
"Vykupujeme hlavně smrkové porosty, kde téměř nic
nežije ani neroste. Část smrků vykácíme a na uvolněná místa sázíme buky,
javory, jedle nebo jilmy. Tím se les zpestří a začne se do něj vracet
příroda. Děláme to tak už 20 let a na lese je to opravdu znát," uvedl
Jan Korytář ze Čmeláka.
Spolek hledá také dárce, každý se může stát patronem části pralesa,
nejmenší část je deset metrů čtverečních.
Spolek Čmelák plánuje, že se během příštích staletí z dnešního lesa
stane opět prales, kde porostou i 200 až 300 let staré stromy, takové,
jaké v dnešních lesích už téměř nenajdete.
Zdroj: https://liberecka.drbna.cz/zpravy/spolecnost/37965-prales-na-jestedu-se-ma-rozsirit-o-hektar-a-pul-spolek-shani-penize-na-vykup-pozemku.html?utm_source=copy
Jeskyně a jeskyňáři z kraje pod Ještědem: Hanychovská aneb Seznamka



Nedaleko tramvajové stanice Horní Hanychov v Liberci se nachází Panský
lom a v něm je vchod do Hanychovské jeskyně. A ta mimo jiné funguje i
jako seznamka.
Hanychovská jeskyně na Ještědu je po celý rok kvůli ochraně tamní
krápníkové výzdoby a taky kvůli netopýrům uzavřená. S výjimkou
Speleodne, kdy jeskyňáři otvírají tyto impozantní jeskynní prostory
návštěvníkům. Dostanete se tam z konečné tramvaje v Horním Hanychově
lehkou procházkou po značené cestě.
Jeskyně je tvořena těsnými kanálky, které směrem od stropu do
počvy přecházejí v úzké pukliny. Byla objevena v roce 1888. Na délku
měří přibližně 135 metrů. Hlavní šachta, která bývá zpřístupněna
veřejnosti, je hlubová 15 metrů. Vchod do jeskyně se nachází v Panském
lomu. Snáz přístupné útvary v jeskyni jsou poničené návštěvníky.
zdroj: https://liberec.rozhlas.cz/jeskyne-a-jeskynari-z-kraje-pod-jestedem-8250780/5 https://mapy.cz




Vyhlídka Červený kámen na Ještědském hřebeni
Nádherné rozhledy do krajiny se naskytnou těm, kdo vystoupaní na vyhlídku Červený kámen na Ještědském hřebeni.
Vyhlídka Červený kámen je situována na nejmohutnějším skalním výchozu jihozápadního svahu Ještědu. Vlastní vyhlídka je opatřena bezpečnostními prvky a informační tabulí. Vyhlídka poskytuje nádherné panoramatické pohledy do dalekého okolí.
Současně s vyhlídkou se Lesům ČR podařilo lidem zpřístupnit také cestu ke skalnímu výběžku. Ta se sestává z kamenných stupňů, které využívají přirozeně skalní terén. K vyhlídce se nejsnázeji dostanete po trase naučné stezky Terasy Ještědu, která kopíruje žlutou značku vedoucí z Plání pod Ještědem k parkovišti a zastávce autobusu Horní Hanychov Na Výpřeži
zdroj: https://www.kudyznudy.cz/aktivity/vyhlidka-cerveny-kamen-na-jestedskem-hrebeni


