Tato pro Liberecko tak charakteristická hora, dominující celému kraji, nemohla být opominuta ani v pohlednicové tvorbě. Vždyť i nejstarší nám známá dopisnice z libereckého regionu nese vyobrazení jejího vrcholu. Rozvoj turistiky se koncem minulého století projevil i v zájmu o blízké přírodní lokality a Ještěd samozřejmě nemohl zůstat stranou.

Starší dějiny této hory nejsou příliš pozoruhodné. Po smrti Albrechta z Valdštejna získali vévodovy državy cizí šlechtici. Panství, kam patřil Liberec a severovýchodní svahy Ještědu, připadlo hraběti Matyáši Gallasovi, opačná strana hřebenu s Českým Dubem hraběti Isofanimu. V roce 1759, po vymření hlavního rodu Gallasů, přechází majetek libereckého panství na synovce Clama, který přijal jméno Clam"Gallas. Českodubské panství změnilo několikrát majitele a po roce 1820 ho zakoupil kníže Rohan. Hranice mezi oběma panstvími vedla vrcholovými partiemi Ještědu, které rozděJovala. K nemnoha starším historickým informacím patří i zmínka kronikáře Rohna O tom, že v roce 1737 byl na vrcholu vztyčen kamenný kříž, údajně na místě původního dřevěného. Novější historické prameny masností. Příkladem je v roce 1884 vydané Panoráma Ještědu od Leopolda Ullricha. Tato obsahově i výtvarně bohatá práce, vlastně první z propagačních materiálů o Ještědu, přispěla ke zvýšenému turistickému zájmu.

I když byl Ještěd pro návštěvníky Liberce nesporně atraktivní, nabízel Ještědský hřbet další | turistické zajímavosti. Jsou to především Pláně pod Ještědem, jejichž slavnější chvíle připomínají dobové pohlednice i zajímavé, neturistické hodnocení tohoto místa v sokolském průvodci z roku 1936: "Pláně jsou jazykovým rozhraním. Jsou jakousi hranicí dvou světů, od sebe zcela odlišných. Na severní straně dokazuje ti les komínů, že tu je středisko německého průmyslu, kam také celé desítky textiláků chodí denně přes Pláně, na straně jižní, české, jak daleko dohlédneš, nevidíš továrního zařízení a jenom nízké chaloupky a žírná pole i široké pastviny ti říkají, že tu žije chudý český nepodnikavý lid, který si tvrdou prací svůj denní chléb vydělává. "

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

"Otče Ještěde, jsme dosud Tvoji a Ty náš, třebaže páni sousedé chtěli vrýti v šediny Tvé znak otroctví. Kdož jiný chrání nás před mrazivou větřicí severní? Do Tvého klína zbytek naší rodiny chýlí se důvěrně, na Tvých prsou pláče nad ztracenými dětmi, těší se a posilňuje v budoucno. Otče Ještěde, vid, že naším zůstaneš?"

České vlastenecké povídání o Ještědu je z knihy ČECHY, vyšlé v národnostně rozjitřené době konce 19. století; v časech, kdy přes temeno Ještědu vedla jazyková hranice mezi česky a německy mluvícími horaly. Citem prostoupené vyprávění doplnili tehdy kresbou malíře Josefa Prouska zobrazující plató ještědského vrcholu: rozeklané křemencové skály, kamení, chudé traviny a lišejníky. Nic více důmyslného tam tehdy nebylo, snad jen až na dvě drobné výjimky - starodávný obelisk s nápisem Rohanstein, označující v horské pustině hranici panství knížat Rohanů, a o kus dál ohnutý ještědský kříž. Náš Ještěd. V zimě sněžné spousty, které sotva umožňovaly vykukovat zdejším křemencovým skalám. Ve vrcholném létě jen vypelichaná a sluncem spálená armáda hubeňoučkých trav, mechy tulící se ke křemencovému kamení, omšelý kříž a hraniční kámen; pár ptáků, prohánějící se vichry a sněhové vánice - takový je nejstarší obraz Ještědu, hory, která je odjakživa symbolem města Liberce stejně jako svědkem starodávné vzdorovitosti a houževnatosti českých horáků z Podještědí.

Náš Ještěd. Libereckými Němci s úctou nejčastěji označovaný jako Altvater Jeschken - Děd Ještěd; Čechy z Podještědí zase s touhou po ochraně vzývaný jako Otec Ještěd. Přes rozdílnost generací, s níž byla česká i německá personifikace hor spojována byla jeho podoba u obou národů podobná: Otec i Děd Ještěd býval zobrazován jako silný a vousatý muž, ochranitel lidí v drsné přírodě Ještědských hor, kde podle starých vyprávění z knihy ČECHY "v příšerných zákoutích bydlely i bytosti zlomyslné, které nepřály lidem a škodily jim, kde mohly, pomáhajíce jen škarohlídným samotářům. Ti čáry a kouzla strojívali a prodávali svou duší za mrzký zisk." Není divu, že lidé v takové krajině potřebovali mocného ochránce, jakým byl Ještěd.

Náš Ještěd. Nepřehlédnutelná, z téměř třetiny Čech viditelná hora. Vždy vzbuzovala strach, obdiv i úctu. Nejdříve spíše strach, ještědské lesy byly plné divoké zvěře, nakonec poslední medvěd zde byl zastřelen v lesích nad Hanychovem lesníkem Prokopem až 16. května 1679. Od poloviny 19. století navíc začal holý vrcholek lákat k výstupu. Statisíce a miliony lidí od té doby vystoupaly, vyjely či - ti líní nebo nemocní - byli vynesení na temeno hory. Potoky potu a námahy, ve chtění po dalekém výhledu, překonání sama sebe, podivném puzení stanout na nejvyšším místě, kde už to dál nejde a všechno v údolí je náhle tak titěrné.

Staré záznamy říkají, že počátek ještědské turistiky lze datovat od známého výstupu vojáků v roce 1844. Tehdy bylo zahájeno ochočení kdysi divé a nezkrocené hory cestovním ruchem. Mezi kamením a lišejníky se poté začaly objevovat dřevěné rozhledny, tabule s nápisy, chatrné i méně chatrné boudy, malé, ale vichrům vzdorující výčepy. Tento trend byl završen právě před sto lety. Na začátku roku 1907 byl na Ještědu otevřen první opravdu bytelný dům. Ještědská chata s kamennou rozhlednou!

zdroj: Marek Řeháček - chata na temeni Děda Ještěda, 2006

Ještěd byl vždy dominantou severních Čech a symbolem kraje pod ním.

 První kříž na vrcholu byl vztyčen údajně již v roce 1737, byl kamenný a vydržel až do roku 1812, kdy byl povalen. Přesto však tradice křížů na vrcholu pokračovala dál, i když po roce 1834 už jen kříži dřevěnými. 

Roku 1838 byl na vrcholu postaven obelisk na památku návštěvy Adély Rohanové, zvaný dodnes Rohanský kámen (Rohanstein). Tento kamenný objekt stojí na někdejší hranici mezi Rohanským a Clam-Gallasovským panstvím.

Zájem turistů o vrchol se probudil až v polovině 19. století. Turisté však netoužili jen po nádherném výhledu po okolí, ale přáli si také na vrcholu načerpat síly. V tom jim vyšli vstříc manželé Florian a Barbara Haslerovi z Horního Hanychova, kteří zde o letních nedělích roku 1844 zřídili prodej občerstvení z přinesených zásob. O tři roky později nabízel podobnou službu také rohanský lesník Hebelt. Roku 1850 zbudovali Haslerovi na Ještědu vlastní chatu, kterou v následujících letech vylepšovali a návštěvníkům nenabízeli jen občerstvení, ale také nocleh. Stará chata dosloužila roku 1868, byla však záhy nahrazena chatou novou, částečně kamennou, finančně podpořenou i mnoha předními libereckými občany. K této Rohanově chatě byla roku 1885 přistavěna Německým horským spolkem terasa pro 200 lidí. V květnu 1876 byla na vrcholu postavena dřevěná věž. Tato 5 m vysoká vyhlídková věž byla první rozhlednou této části Čech a vydržela až do konce července 1889. Ještě v témže roce však byla postavena rozhledna nová - vysoká 8 metrů. Zároveň s tím se ovšem začalo uvažovat o stavbě honosnější. Liberecká firma Gustav Sachers a synové navrhla kamennou stavbu v podobě středověkého hradu, horský spolek však na takto velkolepou stavbu neměl dostatek prostředků a souhlas s ní nedal ani majitel panství - hrabě Clam-Gallas.

Na přelomu století zařízení na vrcholu již nevyhovovala a sílily hlasy podporující stavbu nového hotelu s vyšší kapacitou i úrovní služeb.

Nový horský hotel vznikl podle plánů libereckého stavitele Schäfera. Základní kámen byl položen 27. 6. 1906 a již za půl roku - 13. 1. 1907 - byl hotel slavnostně otevřen. V jeho přízemí byla velká společenská místnost pro víc než 100 hostů, hotel měl 23 pokojů a noclehárnu, terasu pro 50 lidí a 23 metrů vysokou rozhlednu. Horský spolek zaplatil za stavbu 161 000 K, pozemek pod hotelem však nevlastnil, ale měl jej na 50 let pronajatý od hraběte. Atraktivita Ještědu se ještě zvýšila, když zde byla v letech 1909-1911 postavena tříkilometrová sáňkařská dráha, na níž se v roce 1914 konalo první mistrovství Evropy. Dráha byla koncem třicátých let poškozena polomem, v 60. letech byla v jejích místech postavena nová, kratší, jejíž torzo je na místě dodnes. Skutečnou ranou pro Horský spolek však bylo postavení lanovky roku 1933 - to sice znamenalo příliv návštěvníků, ale zároveň se dle tehdejšího výnosu stal vrchol hory majetkem provozovatele lanové dráhy (ČSD) a tak vlastně přešel do majetku státu.
Roku 1945 se hotel stal majetkem Klubu českých turistů, později přešel pod hotelový a restaurační podnik. Od roku 1959 sloužil kromě turistiky také televiznímu vysílání. Hotel i původní Rohanova chata (přejmenovaná na Chatu brigádníků) byly do roku 1962 rekonstruovány podle návrhu libereckého architekta Karla Wintera.
31. ledna roku 1963 však při neopatrném rozmrazování potrubí vznikl v budově hotelu požár, kterému celá stavba podlehla. Stejný osud v následujícím roce potkal i Rohanovu chatu - jen důvod byl jiný: rozmrazování oděvů.
Přesto však vrchol neměl zůstat pustý. Nová budova byla od počátku navrhována jako hotel i televizní vysílač. Projekt vypracoval architekt Karel Hubáček z ateliéru SIALLiberec a základní kámen byl položen 30. 7. 1966. Během stavby byla jako ubytovna dělníků Pozemních staveb roku 1966 postavena v sedle Černého vrchu horská chata Ještědka. Nový hotel a vysílač ve tvaru rotačního hyperboloidu byl slavnostně otevřen 21. září 1973.
Ještěd je také významným telekomunikačním uzlem. Proto když původní chata vyhořela, bylo nutné postavit vedle horní stanice lanovky provizorní vysílací stanici. Právě z té vysílalo ve dnech 25.-27. srpna 1968

Svobodné studio Sever provozované dvěma techniky a rozhlasovým redaktorem Miroslavem Hladíkem, kteří používali vybavení Libereckých výstavních trhů. Sedmadvacátého srpna v něm živě vystoupil herec Jan Tříska a pozdější prezident Václav Havel. Tuto událost dnes připomíná pamětní tabulka na posledním ze zbytku základů bývalé vysílací stanice
Tradiční dřevěný kříž, odstraněný v osmdesátých letech, se na vrchol hory vrátil roku 1990.

Na další pohlednici je ideální model schválené stavby s upraveným okolím i informacemi pro turisty. Na vrcholu se nacházely i další drobné stavby.
Nejstarší historii mají kříže. Již zmíněný kamenný z roku 1737 zničil blesk sám v roce 1787 ho nahradil nový, podřízený lesním radou Lorenzem. Bouře nebo vandalové ho několikrát zničili, ale vždy byl obnoven.
Novější kříž z akátového dřeva byl vztyčen v roce 1935, soudobý pochází z roku 1990.

Nejčastější a nejžádanější byly pohlednice se záběrem budovy nového hotelu v letní i zimní náladě,pořízené z různých stran, vzdáleností a v různém provedení. Zůstávají také jedním z mála dokumentů připomínající bohatou historii této jedinečné stavby, která byla tragicky ukončena požárem 31.ledna 1963.

Na ostatních záběrech je lanovka ,která je na Ještěd v provozu od roku 1933.
Stala se hned od svého vzniku velkým magnetem a do jisté míry zastínila samotný ještědský hotel ..

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

Údolí Nisy s Ještědem

Mohutná hora, která pod ní ležícímu Liberci propůjčila název "město pod Ještědem" byla již zobrazena na desítkách pohlednic. Na jedné znich, odeslané roku 1901, ji vidíme ve středu horského hřebene, který uzavírá celý jihozápadní obzor. Pod horským masivem leží v širokém údolí řeky Nisy město Liberec. Na menším obrázku vlevo nahoře je známý Rohanův kámen rozhraničující od sebe liberecké a českodubské panství. Rohanovu chatu na spodním obrázku měla tehdy pronajatou Anna Kruscheová. V pozadí je druhá ještědská rozhledna, která stála na vrcholu hory v letech 1889-1903. Do stavby ještědského hotelu, jehož siueta pak určovala po desetiletí až do roku 1963 vzhled hory, zbývalo ještě šest roků.

Ještěd

Jistě, nepletete se. Žádná Čomolunga, či něco, co tu ještě nebylo. Obyčejný kopec o tisíci metrech nahoře s hotelem a televizní věží. Nic víc, než lanovkou nahoru a dolů, pohled do kraje tak bratru do osmdesáti kilometrů. Kdysi hranice panství šlechticů z Frýdlantu v Čechách a Rohanů ze Sychrova. Neprůchodný relikt v cestě k Liberci a pořád dál do Saska k Žitavě a podél Nisy k Baltu. Dědové horu obešli buď zprava po hřebenu z Hodkovic, Záskalím pěkným stoupáním nebo obloukem přes Kuřivody k Jablonnému, Lemberku a rovnou k Žitavě... Tudy a nikudy jinudy, nařídil sám pan král a ostatní ostrouhali.

Až někdy, něco víc než před sto lety, se Ještěd silničkou překlopil pro babky ze Světlé, z Rozstání a z Dubu, co nosily do Liberce na prodej "králici", máslo, vajíčka, to vše v krosně na zádech, pro nespokojené dělníky, co pracovali v textilkách v Liberci, pro dřevaře a vápeníky, kteří hoře brali její poklady. Chodili sí sem zastřílet vojácí, myslivci, houbaři na houby. Pašeráci ten kopec mnohokrát zdolali. V Kryštofově Údolí měli i svou hospodu. A potom přišli turisti, na pláních Ještědu se scházeli nespokojení dělníci. Z Ještědu se stala turistická celebrita. Češi a místní Němci si z hory udělali cíl nedělních výletů.

Rostou tam í houby. Na Výpřeži, kde se kdysi přepřahalo a odpočívalo a kde bylo temeno cesty na cestě tam í zpátky, se dnes nechává auto na parkovišti, Odtud chodí davy do lesa, jak sami říkají na Ještěd na houby. I já tam chodím se střídavým štěstím. Spíš víc než často nenajdu nic, ale je tu legrace, když vídím ostatní, kteří jako lovečtí ohaři jeden druhého předbíhají a snaží se najít o houbičku víc. Oči jim při tom poletují jak na špejlích. Je tu spousta borůvčí a shozených větví a drží se tu všude voda v kalužích.

Ještěd a jeho okolí je jako nočník Evropy, kde prší a je mlhavo téměř pořád. Kácí tu stromy, samé jehličí a nešetrně je vláčí lesem. Houby se tím pádem zastraší, co že se to v lese na Ještědu děje a nechce se jim ven, na světlo boží. A ty ještědské přitom mimořádně dobře chutnají. Lidé zklamaní tou neúrodou jsou naštvaní. Přijdou domů a hádají se s manželkou, tlučou děti a jdou do hospody nadávat na poměry, na korupci na radnici. Co na to všechno říci? Ony houby všeobecně málo rostou a je to dáno, aspoň si to, myslím, počasím. Až porostou, uvidíte je v košících lidí, co pojedou z Hanychova dolů do města tramvají. Někteří tu úrodu zakrývají, nevím proč, houby patří do našeho jídelníčku, co pamatuji...

(Zdroj: Brouzdání kolem Chrastavy - Příběhy, fejetony a dobové pohlednice Egona Wienera, 2013)

Moře mlhy z Ještědu!

Kdo měl to štěstí a vychutnal si pohled na tento velkolepý přírodní úkaz, vzpomene si náladu, která ho obklopovala, když se podívá na tyto snímky -na houpající se, vlhké, šedé vlny mlhy, z nichž na dalekém východě vyčnívají černé kopule obří hory, 

na jihozápadě vrchol horské hory, nad nekonečnou oblohou – a uprostřed člověka ve své malosti! 

Tam se jeho nejpyšnější myšlenky stávají krotkými v tomto kontrastu s velikostí přírody!

autor příspěvku Jan Polák

Probírat se starými odznaky, které máme uložené v muzeu, může být zajímavé dobrodružství. Máme jich ve sbírce několik tisíc a snad každý si mezi nimi najde své oblíbené téma - politiku, spolkovou činnost, zábavu nebo vzpomínky na slavné osobnosti. A také turistiku. Vydavatelé odznaků se totiž rádi chlubili krásou míst, ve kterých žili. Na sportovních, politických nebo firemních odznacích tak najdeme historické památky, panorama hor, klubová sídla nebo slavné výjevy z historie. Třináctý leden 1907 byl skutečně mimořádný den. Horský hotel, který završil geniální dílo přírody a ozdobil vrcholovou partii špičatého Ještědu, se začal stavět v létě 1906 a byl vlastně jedním z "vedlejších produktů" Německočeské výstavy, která se ve stejné době odehrávala v Liberci. Dnes již starý hotel na hřebeni Ještědu nenajdeme, protože v lednu 1963 vyhořel a o několik let později byl nahrazen ještě slavnějším objektem od architekta Karla Hubáčka. Archivní pohlednice ale dodnes prozrazují, že šlo o jednu z nejzajímavějších staveb v historii liberecké architektury. A odznak vydaný k jejímu otevření patří k nejhezčím v naší sbírce.

(archiv Severočeského muzea Liberec)