Ještěd jako symbol Liberecka
Tato stará mědirytina Ještědu má svoji historii - v roce 1831 vyšla v drážďanském díle BILDERCHRONIK DES SÄCHSISCHEN KUNSTVEREINS čili Obrazová kronika saského uměleckého spolku. Autorem je malíř Carl Justus Ludwig Pescheck (1803-1847). Tento Pescheck byl potomkem českých exulantů, kteří přišli na Žitavsko po Bílé hoře, snad z okolí Hradce Králové. Carl Justus Pescheck se narodil již v Žitavě v rodině lékaře Augusta Peschecka a později působil v Drážďanech jako jeden z nejvýznamnějších mědirytců svého věku. Hodně se zabývám myšlenkou, odkud Pescheck Ještěd vlastně uviděl a někdy okolo roku 1830 takto zvěčnil. Po dlouhém uvažování myslím, že to je pohled od severozápadu, od Horních Křižan. Vede mne k tomu to, že výběžek vpravo by mohl být Červený kámen (kdysi někdy zvaný i Malý Ještěd) a trojzubá skála uprostřed by mohly být Důlní skály čili Kukštejn, opředené pověstmi o vlašských hledačích drahokamů. A ta chalupa se skálou? Ta musela stát někde u staré cesty v Horních Křižanech, ta stále existuje a končí Na Výpřeži u obrázku Panny Marie Bolestné. Dnešní Ještědská silnice v té době ještě neexistovala, stejně jako nebyly na Ještědu žádné stavby; jen kříž, ale ten ovšem stál na liberecké straně vrcholu a odsud nebyl vidět. Pescheck to sem neměl ze Žitavy daleko, asi přišel pěšky přes Kryštofovo Údolí. Dráha tu tehdy ještě nevedla... (Marek Řeháček)
![Reichenberg : Druck und Verlag von Heinrich T. Stiepel, [1859?]](https://32eba348a2.clvaw-cdnwnd.com/b2478adc5e5cc22274c76363082b5ac2/200039130-caf0acaf0b/Obrozeni_5_D_93_003-4.webp?ph=32eba348a2)
Leopold Ullrich VYSVĚTLIVKY K PANORAMATU JEŠTĚDU VČETNĚ STRUČNÝCH ÚDAJŮ Z DĚJIN TÉTO HORY
" Obrátíme-li s výšin u České Lípy zrak svůj k východu, spatříme, že pozadí této půvabné krajiny uzavřeno jest od severozápadu k jihovýchodu téměř v rovné čáře se táhnoucím horstvem, které od svého severozápadního konce zvolna se povznáší, uprostřed větší ostře označenou kupu objevuje, a k jihovýchodu rovněž tak znenáhla opět se sklání. Jesti to pohoří Ještěda, jehož obrysy mnohem zřetelněji lze rozeznati, když na protější straně vystoupíme na výšiny Liberecké. Odtud lze už obrysy krásného tohoto pohoří lépe pozorovati, a také jeho rozčlánkování jest částečně rozeznati. Nalézáme zde hřbet od SZ k JV se táhnoucí, hranatě skomolený, asi tři a půl míle dlouhý, jenž skoro ve svém středu k největší své výšce se povznáší. Jestiť zde nasazena obrovská skalní plocha v podobě třístranného, poněkud nakloněného hranolu. Ústřední a zároveň nejvyšší bod celého pohoří, totiž krásný onen skalný hranol "JEŠTĚD, nazvaný, vypíná se na nejširším místě hlavního hřbetu z bahnité půdy lesní 375" (tj. stop, pozn. překl.) vysoko nad ní, a poněvadž hřbet zde plosko zaokrouhlený má 2 830' nadmořské výšky, dosahuje tudíž Ještěd na nejvyšším bodu svém u signálního kamene nedaleko železného kříže výšky 3206 čili 1 013,2 metru nad mořem. Rozkošná rozhlídka do pánve Česko-Lipské i do průmyslného, hustě zalidněného Libereckého údolí a dále do severoněmecké nížiny jest desateronásobnou odměnou za snadné vystoupení na zajímavý tento vrchol." (Prof. Dr. Karel Kořistka, Archiv pro přírodovědecké proskoumání Čech, Praha, 1870).
Obrazy tohoto panoramatu - "jednoho z nejkrásnějších z celých Čech, jemuž někteří přátelé přírody, např. Hoser, dávají přednost i před rozhledem z krkonošské Sněžky ", jak píše r. 1834 topograf Sommer - tyto obrazy, ztvárněny do úplného souboru ocelorytin, byly pro tuto publikaci dovedeny do podoby umělecké reprodukce. Lze na nich zřetelně pozorovat i nejvzdálenější body na tomto kruhovém obrazu, navzdory tomu, že leží ve vzdálenosti až 40 mil a že ve skutečnosti se jen málokdy podaří pozorovat je přímo. Neboť ve středoevropských zemských šířkách dosahuje vzduch pouze výjimečně takové jasnosti a průzračnosti, které jsou vlastní oblasti tropů nebo horských velikánů Alp. Jestliže z Ještědu lze čas od času spolehlivě vidět Klínovec v Krušných horách ve vzdálenosti 149 km nebo Hejšovinu a Orlické hory na kladských hranicích ve vzdálenosti 130 km, pak se jedná, jak již řečeno, o mimořádný úkaz a jenom málokteří návštěvníci Ještědu budou moci zahlédnout tyto vzdálené, na nejzazším obzoru ležící body. Nejspíše lze počítat s podobnou mimořádnou průzračností ovzduší v prvních jasných jarních dnech nebo poté, kdy prudká rychlá bouře vyčistí spodní vrstvy vzdušné, což trvá ovšem poměrně krátce. Valná Část návštěvníků hory se bude muset spokojit - zastihnou-li vůbec Ještěd bez mraků - s rozhledem do třiceti kilometrů. I tak budou za svůj výstup odměněni pohledem na vrcholky Jizerských hor, které lemují liberecké údolí a jeho bohatě osídlené okolí. Čas od času však přijdou i jasné a světlé dny, kdy se viditelnost rozšíří na 60 km a návštěvník Ještědu zahlédne např. Říp a proslulý kostelík sv. Jana u Mělníka. Rozšíří-li se výjimečně viditelnost až na 90 km, lze zahlédnout i "zlaté hřeby" ještědského rozhledu, totiž České středohoří s vyvřelými kupami skupiny Milešovky, krásný "hřbet Oblíku u Loun nebo sličný hrad Házmburk, které nicméně zůstávají po většinu Času nejasny nebo mraky zcela zahaleny.
Tak, jak to odpovídá právě popsaným třem úrovním viditelnosti (30, 60, 90 km), je nad vyobrazením panoramatu při popisu pomístnich jmen použito 1 tří odlišných velikostí písma. U ojedinělých, již mimo tuto zónu ležících bodů, je připojeno i druhé číslo, které udává jejich vzdálenost od Ještědu v kilometrech. První čísla připojená k pomístním názvům udávají jejich nadmořskou výšku, která je ve většině případů výsledkem výškopisného měření Prof. Dr. Karla Kořistky. To nabízí možnost porovnat tyto výškové údaje z jen málokomu dostupných prací tohoto zasloužilého badatele s výškovými údaji, které je možno nalézti v rakouských vojenských speciálních (1:75 000) mapách. K zobrazení panoramatu byla zvolena válcovitá projekční metoda, které se dnes, již pro její příhodnost, téměř výlučně používá. Snímky byly získávány teodolitem.
Dějiny hory Ještědu nejsou příliš pozoruhodné. Za času Albrechta z Valdštejna byl Ještěd nedílným vlastnictvím tohoto, na statky bohatého frýdlantského vévody. Po jeho smrti věnoval Ferdinand II. panství Český Dub plukovníku hraběti J. L. H. Isolanimu a panství Liberec hraběti Matyáši Gallasovi. Českodubské panství po několikeré změně majitelů zakoupil r. 1820 kníže Rohan, vévoda z Bouillon a Montbazon, v majetku jehož rodu je panství dosud. Panství Liberec přešlo r. 1759 po vymření hlavního rodu Gallasů na synovce posledního hraběte Clama, který přijal proto jméno Clam-Gallas a celé panství zůstává nadále v držení tohoto rodu. Hranice těchto obou panství prochází takřka středem Ještědu a táhne se dále po horském hřbetu. Na samotném Ještědu je tato hranice vyznačena tak řečeným "Rohanovým kamenem", který nechal kníže Rohan vztyčit na místě Špičatého sloupu, jenž nesl znaky rodu Rohanů, ale byl zničen bleskem.
Jinak o Ještědu není příliš mnoho známo. Přes svou nápadnost a viditelnost i z velkých dálek se stala hora oceňovaným návštěvním místem teprve nedávno. Nepříliš vzdálená hora Luž se těšila věhlasu proslulého vyhlídkového bodu již v dobách, kdy Ještěd byl stěží znám jen podle jména. Kronikář K. Rohn píše, že "L. P. 1679, 16. května byl pod horou Ještědem zastřelen obrovský medvěd a — pokud lidská paměť sahá — nebylo spatřeno jemu podobného." Dále se dozvídáme, že "1737 byl správcem měsíského úřadu Melicharem Lorenzem vztyčen na Ještědu kamenný kříž, který" jak dodává na jiném místě, , byl postaven na místě předchozího kříže dřevěného." Tento kamenný kříž byl později zničen bleskem. Úlomky z něj z hrubozrnného šedého pískovce se dosud nacházejí na severním svahu hory jako cizorodá hornina mezi zdejším křemencem. Jeden z těchto úlomků se zvětralým nápisem je uchováván v chatě na vrcholu Ještědu. Kronikář Rohn byl asi prvním, který
se ve své kronice Liberce z r. 1763 podrobněji zmiňuje o Ještědu, když o něm uvádí, že " Ještěd je jednou z nejvyšších hor, který má na vrchol, ku prostranství lesem nepokryté, kde je dobře patrný kamenný kříž, Odtud lze vidět i okolí Pražského hradu a naopak z výšin za Hradem lze bez zkreslení spatřit Ještěd. Na západním úbočí Ještědu je jeskyně, která se nazývá Gucksloch (dnes Důlní skály, pozn. překl.), kde bylo lze nalézti mnoho vzácného kamene jaspisu, který se tam nalézá ve tvaru malých krápníků." Na zmíněnou mimořádnou výšku Ještědu usuzuje Rohn pouze z okolnosti, že při své návštěvě pramene Labe viděl tuto horu z Krkonoš. O měření skutečné výšky Ještědu nemohla být v jeho době ještě ani řeč, protože první odborné měření se uskutečnilo teprve v 19. století. Prováděli je pražští astronomové David, Kiemann, Lorinser a další, ale jelikož vycházeli z rozdílných a navíc i nesprávných podkladů, lišily se výsledky těchto měření až o 500 stop. Velmi pečlivě proběhlo měření výšky Ještědu v letech 1864 a 1865, kdy byla s konečnou platností zjištěna jeho výška, a to při středoevropském měření, pro něž byl Ještěd vybrán jako triangulační bod prvního řádu.
Mezitím byla na Ještědu učiněna i první nezbytná opatření v péči o návštěvníky. Již roku 1850 se jí začal zabývat Florián Hasler z Hanychova a zejména pak jeho manželka Barbara. Zprvu zde zajišťoval za pěkných nedělních dnů vodu a další nápoje. Záhy se projevila nutnost vybudovat na nechráněné hoře přístřešek. Přirozená skalní jeskyně, která ještě dnes slouží jako sklep, byla částečně zařízena k obývání, a protože návštěvníků přibývalo, byla rozšířena přístavbou z hrubě sestavených balvanů. Kamenné lavičky vyložené mechem představovaly odpočivadla i místa k přenocování. A to celé, jakýsi druh jeskyně, sloužilo současně jako výčep, kuchyň, sklep i noclehárna. Teprve když v letech 1863-1867 byla vybudována silnice z Hanychova přes Výpřež (Tetřeví sedlo) do Křižan, vzrostla naděje paní Barbary Haslerově, že se bude moci uskutečnit její toužebné přání, totiž postavit na vrcholu Ještědu chatu. Tato houževnatá žena sháněla obětavě peněžní dary a posléze i za přispění vlastních úspor získala Částku dostatečnou pro stavbu domu. Také vlastníci pozemku ji ujistili svou podporou, především povolením stavby, a tak na podzim roku 1868 byla stavba dokončena ve své současné podobě. Ale ještě měla být zkalena radost z výsledku mnohaletého úsilí. Málo pečlivou prací tesařů bylo způsobeno rozvolnění mezi krovem a krokvemi a tak první podzimní vichr strhnul střechu sotva dokončené stavby a rozmetal ji po svahu Ještědu. Teprve následujícího roku 1869 byl dům obnoven a poskytoval pak návštěvníkům nejprostší pohoštění a ubytování. Za čtyři postele se zde účtuje 50 krejcarů.
V květnu roku 1876 nechal liberecký továrník Adolf Hoffmann, za finančního přispění mnohých přátel Ještědu, vybudovat 7,6 metru vy" sokou dfevěnou rozhlednu, která nyní spěje ke svému zániku poté, co se její zakladatel odstěhoval z Liberce a dosud se nenašel nikdo, kdo by o stavbu pečoval.
Dne 14. srpna 1850 vystoupil z Liberce na Ještěd saský král Bedřich August, nadšený přítel přírody. Od těchto dob spatřilo vrchol Ještědu již více urozených návštěv. Vzpomenuta budiž návštěva korunního prince Rudolfa a princezny Stefanie, kteří 14. července 1882 prodlehi na výšině u kříže půl hodiny, obdivujíce nádherný výhled.
Leopold Ullrich, 1884
Od prvního vydání proslulého Panoramatu Ještědu, které bylo již tehdy považováno za ojedinělé vlastivědné i výtvarné dílo, uplynulo sto deset let a před stejnou dobou byly napsány i shora uvedené řádky o monumentální hoře, která je dnes symbolem Liberce - "města pod Ještědem". Za uplynulá desetiletí se Ještěd stal pojmem mezi návštěvníky severních Čech a bezpochyby si zaslouží, aby druhé vydání Panoramatu bylo doplněno i novější historií této hory.
Rozhledna, o jejímž osudu píše L. Ullrich na konci svého textu, skutečně neměla dlouhý život. Sice ji ještě téhož roku získal do vlastnictví známý Horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory, ale dřevěná stavba vydržela již jen pět let a v létě 1889 byla stržena. Ve stejném roce však byla nahrazena osm metrů vysokou šestibokou rozhlednou, která byla odstraněna o čtrnáct let později, když její kapacita již přestávala stačit stoupajícím návštěvám Ještědu. Také stará Rohanova chata, kterou s takovou houževnatosti budovali manželé Haslerovi, byla záhy pro tisíce návštěvníků malá. Týž Horský spolek k ní sice přistavěl v roce 1885 verandu pro dvě stovky lidí, ale potřeba vybudovat na vrcho: lu Ještědu velkou turistickou chatu byla stále naléhavější. Stalo se tak roku 1906, kdy stavitel Scháfer navrhl a sám také provedl stavbu horského hotelu. Od položení základního kamene v červnu toho roku uplynulo do dokončení stavby pouhých šest měsíců. Již 13. ledna 1907 byla mohutná stavba, která se pak více než půl století tyčila vysoko nad Libercem, slavnostně otevřena. Měla 23 pokoje, noclehárnu, sál pro stovku lidí a verandu, která pojala dalších 50 osob. Nadešla zlatá doba ještědské turistiky. Vznikla zajímavá soutěž o největší počet pěších výstupů z Liberce na vrchol této tisícimetrové hory. Rekord, který bezpochyby již nebude nikdy překonán, drží dvě ženy: paní Flassaková vystoupila během jediného roku (1937) na vrchol 709krát a paní Mandeliková v témže roce dosáhla celkového počtu pěti tisíc výstupů. Toto ojedinělé soutěžení nepřerušila ani výstavba lanovky z Horního Hanychova na vrchol hory v roce 1933.
K lítosti všech obyvatel Liberce shořel ještědský hotel poslední lednové noci roku 1963 při rozmrazování potrubí a příštího roku stejnému Osudu podlehla i sousední, dosud stojící stará Rohanova chata. V ní bydleli dělníci pracující na likvidaci následků požáru ještědského hotelu a v prázdném objektu v noci vzplanuly Šaty, sušící se na elektrickém topení.
Rozhodování o dalším osudu Ještědu trvalo tři roky. Teprve v roce 1966 byl položen základní kámen k moderní, dosud nevídané stavbě v podobě rotačního hyperboloidu, kterou navrhl liberecký architekt Karel Hubáček. Za tento návrh byl o tři roky později odměněn mezinárodní Perretovou cenou architektů. Nový hotel, který stojí na vrcholu Ještědu dodnes, byl dokončen až v roce 1973. Horní část stavby se vypíná do výše 94 metrů a slouží i jako retranslační zařízení rozhlasu a televize. Tento druhý "ještědský horský hotel" dnes navštěvují zejména movitější hosté Ještědského hřbetu, kteří se sem mohou dostat nejen pěšky jako kdysi, ale i lanovkou či autem po silnici vedoucí až na sám vrchol mohutné hory. V nejbližším okolí Ještědu, na jeho severních svazích, byla vybudována četná sportovní zařízení, od dnes již nefunkční sáňkařské závodní dráhy z roku 1909 až po řadu novodobých sjezdových tratí a standardních i obřích skokanských můstků, doplněných lyžařskými vleky.
Změnil se tedy důkladně vrchol Ještědu proti době, kterou nám popsal Leopold Ullrich. Nicméně jeho unikátní Panorama může dosud návštěvníkům Liberce sloužit, a to je důvod, proč je po více než století znovu vydáváno. Změnil se ovšem nejen Ještěd, ale i ovzduší celých severních Čech, které již zdaleka není tak průzračné jako kdysi, kdy bylo možno vidět kraj do vzdálenosti sto kilometrů, i když, jak pan Ullrich uvádí, již tehdy "se jednalo o mimořádný úkaz", který nebyl dopřán každému návštěvníkovi hory.
Seznam hor, obcí, měst i údolí, které autor Panoramatu zobrazil, dosahuje téměř sedmi set lokalit. Jejich ztotožnění s dnešním stavem a následný překlad do češtiny představoval perný úkol, mimo jiné i proto, že dnešní výškopisné údaje se leckde liší od kót udávaných L.Ullrichem a rovněž jeho přepis pomístních jmen - zejména českých - je někde na štíru se současným stavem. K nezměněnému popisu německy otextovaného Panoramatu byl přiřazeny české názvy používané v nejnovějších turistických mapách či průvodcích, pokud je obsahují. Při používání Panoramatu se lze řídit i azimutem udávaným na jeho spodním okraji. Azimut je zde ale orientován opačně než v dnešních mapách, nultý čili třistašedesátý stupeň jsou zde umístěny na jihu. Na rozdíl od vydání z roku 1884, které začínalo právě na jihu u nultého azimutu, začíná první ze šestnácti listů našeho vydání z roku 1994 na severozápadě, tj. 135" od Ulirichova azimutu. Kruhový pohled tedy postupuje dál přes sever, východ, jih a západ opět k severozápadu. Lokality, které leží v dnešním Německu, byly označeny písmenem a ponechány beze změny, Lokality ležící v dnešním Polsku (P) byly opatřeny současnými polskými názvy.
Při studiu Panoramatu, tohoto úctyhodného díla zaníceného milovníka Ještědu Leopolda Ullricha, Vám přejeme, aby při Vaší návštěvě jednoho z nejvelkolepějších horských vrcholů Čech byl vzduch co nejprůzračnější.
Miloslav Nevrlý, 1994
JEŠTĚD SYMBOL LIBERECKA
Tato pro Liberecko tak charakteristická hora, dominující celému kraji, nemohla být opominuta ani v pohlednicové tvorbě. Vždyť i nejstarší nám známá dopisnice z libereckého regionu nese vyobrazení jejího vrcholu. Rozvoj turistiky se koncem minulého století projevil i v zájmu o blízké přírodní lokality a Ještěd samozřejmě nemohl zůstat stranou.
Starší dějiny této hory nejsou příliš pozoruhodné. Po smrti Albrechta z Valdštejna získali vévodovy državy cizí šlechtici. Panství, kam patřil Liberec a severovýchodní svahy Ještědu, připadlo hraběti Matyáši Gallasovi, opačná strana hřebenu s Českým Dubem hraběti Isofanimu. V roce 1759, po vymření hlavního rodu Gallasů, přechází majetek libereckého panství na synovce Clama, který přijal jméno Clam"Gallas. Českodubské panství změnilo několikrát majitele a po roce 1820 ho zakoupil kníže
Rohan. Hranice mezi oběma panstvími vedla vrcholovými partiemi Ještědu, které rozděJovala. K nemnoha starším historickým informacím patří i zmínka kronikáře Rohna O tom, že v roce 1737 byl na vrcholu vztyčen kamenný kříž, údajně na místě původního dřevěného. Novější historické prameny masností. Příkladem je v roce 1884 vydané Panoráma Ještědu od Leopolda Ullricha. Tato obsahově i výtvarně bohatá práce, vlastně první z propagačních materiálů o Ještědu, přispěla ke zvýšenému turistickému zájmu.
I když byl Ještěd pro návštěvníky Liberce nesporně atraktivní, nabízel Ještědský hřbet další | turistické zajímavosti. Jsou to především Pláně pod Ještědem, jejichž slavnější chvíle připomínají dobové pohlednice i zajímavé, neturistické hodnocení tohoto místa v sokolském průvodci z roku 1936: "Pláně jsou jazykovým rozhraním. Jsou jakousi hranicí dvou světů, od sebe zcela odlišných. Na severní straně dokazuje ti les komínů, že tu je středisko německého průmyslu, kam také celé desítky textiláků chodí denně přes Pláně, na straně jižní, české, jak daleko dohlédneš, nevidíš továrního zařízení a jenom nízké chaloupky a žírná pole i široké pastviny ti říkají, že tu žije chudý český nepodnikavý lid, který si tvrdou prací svůj denní chléb vydělává. "
(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)
Chata na temeni Děda Ještěda
"Otče Ještěde, jsme dosud Tvoji a Ty náš, třebaže páni sousedé chtěli vrýti v šediny Tvé znak otroctví. Kdož jiný chrání nás před mrazivou větřicí severní? Do Tvého klína zbytek naší rodiny chýlí se důvěrně, na Tvých prsou pláče nad ztracenými dětmi, těší se a posilňuje v budoucno. Otče Ještěde, vid, že naším zůstaneš?"
České vlastenecké povídání o Ještědu je z knihy ČECHY, vyšlé v národnostně rozjitřené době konce 19. století; v časech, kdy přes temeno Ještědu vedla jazyková hranice mezi česky a německy mluvícími horaly. Citem prostoupené vyprávění doplnili tehdy kresbou malíře Josefa Prouska zobrazující plató ještědského vrcholu: rozeklané křemencové skály, kamení, chudé traviny a lišejníky. Nic více důmyslného tam tehdy nebylo, snad jen až na dvě drobné výjimky - starodávný obelisk s nápisem Rohanstein, označující v horské pustině hranici panství knížat Rohanů, a o kus dál ohnutý ještědský kříž. Náš Ještěd. V zimě sněžné spousty, které sotva umožňovaly vykukovat zdejším křemencovým skalám. Ve vrcholném létě jen vypelichaná a sluncem spálená armáda hubeňoučkých trav, mechy tulící se ke křemencovému kamení, omšelý kříž a hraniční kámen; pár ptáků, prohánějící se vichry a sněhové vánice - takový je nejstarší obraz Ještědu, hory, která je odjakživa symbolem města Liberce stejně jako svědkem starodávné vzdorovitosti a houževnatosti českých horáků z Podještědí.
Náš Ještěd. Libereckými Němci s úctou nejčastěji označovaný jako Altvater Jeschken - Děd Ještěd; Čechy z Podještědí zase s touhou po ochraně vzývaný jako Otec Ještěd. Přes rozdílnost generací, s níž byla česká i německá personifikace hor spojována byla jeho podoba u obou národů podobná:
Otec i Děd Ještěd býval zobrazován jako silný a vousatý muž, ochranitel lidí v drsné přírodě Ještědských hor, kde podle starých vyprávění z knihy ČECHY "v příšerných zákoutích bydlely i bytosti zlomyslné, které nepřály lidem a škodily jim, kde mohly, pomáhajíce jen škarohlídným samotářům. Ti čáry a kouzla strojívali a prodávali svou duší za mrzký zisk." Není divu, že lidé v takové krajině potřebovali mocného ochránce, jakým byl Ještěd.
Náš Ještěd. Nepřehlédnutelná, z téměř třetiny Čech viditelná hora. Vždy vzbuzovala strach, obdiv i úctu. Nejdříve spíše strach, ještědské lesy byly plné divoké zvěře, nakonec poslední medvěd zde byl zastřelen v lesích nad Hanychovem lesníkem Prokopem až 16. května 1679. Od poloviny 19. století navíc začal holý vrcholek lákat k výstupu. Statisíce a miliony lidí od té doby vystoupaly, vyjely či - ti líní nebo nemocní - byli vynesení na temeno hory. Potoky potu a námahy, ve chtění po dalekém výhledu, překonání sama sebe, podivném puzení stanout na nejvyšším místě, kde už to dál nejde a všechno v údolí je náhle tak titěrné.
Staré záznamy říkají, že počátek ještědské turistiky lze datovat od známého výstupu vojáků v roce 1844. Tehdy bylo zahájeno ochočení kdysi divé a nezkrocené hory cestovním ruchem. Mezi kamením a lišejníky se poté začaly objevovat dřevěné rozhledny, tabule s nápisy, chatrné i méně chatrné boudy, malé, ale vichrům vzdorující výčepy. Tento trend byl završen právě před sto lety. Na začátku roku 1907 byl na Ještědu otevřen první opravdu bytelný dům. Ještědská chata s kamennou rozhlednou!
zdroj: Marek Řeháček - chata na temeni Děda Ještěda, 2006
Hora a její jméno
"Ještěd jako drak se zvedá," deklamovaly děti obecné školy před čtyřiceti lety v nadšené básni na vlastenecké hory, a nikoliv neprávem." Tak vyprávění o Ještědu začíná v prvních letech 20. století ve své knize Obrazy horské zimní krásy milovník hor, sněhu a lyžování, bělovousý J. Aleš-Lyžec a pokračuje: "Ještěd jakožto belvedere je z nejslavnějších, jakožto bellavista jeví se z blízka i z dálky krajinným skvostem Čech."
Hora vždycky patřila k obrazu Liberce, města pod Ještědem. Jako magnet přitahuje pohledy lidí, zamilovaní z něj hledí za večerů na světla ulic, každý červen sem s neúprosnou pravidelností míří výlety libereckých školáků. Na Ještědu začínali snad všichni liberečtí horolezci, lyžaři, turisté. Horolezec a básník Rudolf Kauschka to roku 1927 potvrdil ve své knize Wandern und Klettern jediným souvětím: "Je to docela samozřejmé, že své vlastní povídání začínám s Ještědem, kopcem, jehož ušlechtilý zjev nás denně zdraví a jehož nízké skalky přivedou mladé přátele hor nejlehčeji do tajemství horolezeckého umění."
Nejstarší známá zmínka o hoře pochází z roku 1545 a česky hlásá, že se cosi událo "pod horou Jesstiedem". O dvacet let mladší je pak první zachycení německé verze názvu: "vnter dem Jeschkenberge" - pod kopcem Ještěd. Známá a často citovaná je pak stejná podoba v Rohnově kronice z roku 1763 - Jeschkenberg. Objevují se i další, odvozené či zkomolené formy - Gestied či Jesken. Původní názvy hory Ještěd i Jeschken jsou však dodnes zahaleny do tajemné mlhy a mraků, které tak často obklopují jeho vrchol. Čeští jazykovědci název dříve odvozovali buď od vlastního jména Ješek čili Jan, nebo od slovanského slova jesk, což značí dutý. Těžko předpokládat, že by byl křemencový vrchol hory dutý. I když na téma jeskyně ve vrcholu Ještědu se vyprá vělo a dodnes v Liberci vypráví několik pověstí a báchorek; nachází se však až níže na úpatí hory ve vápenci řada ne zcela probádaných podzemních prostor s krápníkovou výzdobou.
Spisovatel Aleš - Lyžec připomíná, že na Boleslavsku, odkud je dominantní hřeben Ještědu dobře patrný, horu lidé označovali jako Ještěra, jehož hlavou je vrchol, zježenou šíjí Černá hora a ocasem Hlubocký hřbet. Jménem Ještěr, psáno starodávně Gesster, označuje horu i Bohuslav Balbín. Ještěd býval odpradávna horou, kterou za svoji považovali jak podještědští Češi, tak i liberečtí Němci a většinou v jejich svatém právu k Ještědu nezbývalo nikdy ani malé místečko pro druhou národnost. A tato strkanice se projevila ve všech možných oblastech včetně hledání původu názvu Ještědu, kde si někteří čeští i němečtí badatelé museli najít při vysvětlení původu jména hory vždy jinou cestičku. Německý název Jeschken tak prý byl vytvořen ze slova Esche (česky jasan). Jasanů kdysi bývalo v Ještědských horách dost, lidé si je dokonce sázeli k chalupám jako ochránce vé vyráběli slavné lyže. Možné je tedy všechno.
Někteří z badatelů mířili ale ještě do vzdálenějších časů a připomínali, že hora své jméno mohla získat již za mystických Keltů, kteří ji pry nazývali Jesked, což mělo značit horskou výšinu. Seriózních i méně seriózních teorií o vzniku jména Ještěd, které čeští i němečtí etymologové i nadšenci publikovali, byla tedy celá řada, každopádně ale žádná z nich není bez výhrady přijímaná jako nejlepší či nejvěrohodnější. Nejspravedlivější je snad opustit české i německé teorie a ponechat jméno pradávným Keltům, zahalit je zpět do mystických mlh a nepokoušet se marně hledat posledního českého Kelta, který by je jednou provždy rozfoukal.
Probuzení Ještědu! Litografie z konce 19. století (poštou prošla roku 1899), na níž je Ještěd stylizován do podoby vousatého staříka. Podoba hory je sice značně podřízena humornému ladění pohlednice, přesto je však na ní dobře patrná druhá rozhledna. V medailonech je navíc zobrazena stará ještědská bouda a své opravdové podobě nepříliš věrný Rohanský kámen.
zdroj: Marek Řeháček - chata na temeni Děda Ještěda, 2006
Výhled na 4 světové strany z Ještědu v roce 1884.
(archiv Zdenek Holý)
Ještěd byl vždy dominantou severních Čech a symbolem kraje pod ním.
První kříž na vrcholu byl vztyčen údajně již v roce 1737, byl kamenný a vydržel až do roku 1812, kdy byl povalen. Přesto však tradice křížů na vrcholu pokračovala dál, i když po roce 1834 už jen kříži dřevěnými.
Roku 1838 byl na vrcholu postaven obelisk na památku návštěvy Adély Rohanové, zvaný dodnes Rohanský kámen (Rohanstein). Tento kamenný objekt stojí na někdejší hranici mezi Rohanským a Clam-Gallasovským panstvím.
Zájem turistů o vrchol se probudil až v polovině 19. století. Turisté však netoužili jen po nádherném výhledu po okolí, ale přáli si také na vrcholu načerpat síly. V tom jim vyšli vstříc manželé Florian a Barbara Haslerovi z Horního Hanychova, kteří zde o letních nedělích roku 1844 zřídili prodej občerstvení z přinesených zásob. O tři roky později nabízel podobnou službu také rohanský lesník Hebelt. Roku 1850 zbudovali Haslerovi na Ještědu vlastní chatu, kterou v následujících letech vylepšovali a návštěvníkům nenabízeli jen občerstvení, ale také nocleh. Stará chata dosloužila roku 1868, byla však záhy nahrazena chatou novou, částečně kamennou, finančně podpořenou i mnoha předními libereckými občany. K této Rohanově chatě byla roku 1885 přistavěna Německým horským spolkem terasa pro 200 lidí. V květnu 1876 byla na vrcholu postavena dřevěná věž. Tato 5 m vysoká vyhlídková věž byla první rozhlednou této části Čech a vydržela až do konce července 1889. Ještě v témže roce však byla postavena rozhledna nová - vysoká 8 metrů. Zároveň s tím se ovšem začalo uvažovat o stavbě honosnější. Liberecká firma Gustav Sachers a synové navrhla kamennou stavbu v podobě středověkého hradu, horský spolek však na takto velkolepou stavbu neměl dostatek prostředků a souhlas s ní nedal ani majitel panství - hrabě Clam-Gallas.
Na přelomu století zařízení na vrcholu již nevyhovovala a sílily hlasy podporující stavbu nového hotelu s vyšší kapacitou i úrovní služeb.
Nový horský hotel vznikl podle plánů libereckého stavitele Schäfera.
Základní kámen byl položen 27. 6. 1906 a již za půl roku - 13. 1. 1907 -
byl hotel slavnostně otevřen. V jeho přízemí byla velká společenská
místnost pro víc než 100 hostů, hotel měl 23 pokojů a noclehárnu, terasu
pro 50 lidí a 23 metrů vysokou rozhlednu. Horský spolek zaplatil za
stavbu 161 000 K, pozemek pod hotelem však nevlastnil, ale měl jej na 50
let pronajatý od hraběte. Atraktivita Ještědu se ještě zvýšila, když
zde byla v letech 1909-1911 postavena tříkilometrová sáňkařská dráha, na
níž se v roce 1914 konalo první mistrovství Evropy. Dráha byla koncem
třicátých let poškozena polomem, v 60. letech byla v jejích místech
postavena nová, kratší, jejíž torzo je na místě dodnes. Skutečnou ranou
pro Horský spolek však bylo postavení lanovky roku 1933 - to sice
znamenalo příliv návštěvníků, ale zároveň se dle tehdejšího výnosu stal
vrchol hory majetkem provozovatele lanové dráhy (ČSD) a tak vlastně
přešel do majetku státu.
Roku 1945 se hotel stal majetkem Klubu
českých turistů, později přešel pod hotelový a restaurační podnik. Od
roku 1959 sloužil kromě turistiky také televiznímu vysílání. Hotel i
původní Rohanova chata (přejmenovaná na Chatu brigádníků) byly do roku
1962 rekonstruovány podle návrhu libereckého architekta Karla Wintera.
31. ledna roku 1963 však při neopatrném rozmrazování potrubí vznikl v
budově hotelu požár, kterému celá stavba podlehla. Stejný osud v
následujícím roce potkal i Rohanovu chatu - jen důvod byl jiný:
rozmrazování oděvů.
Přesto však vrchol neměl zůstat pustý. Nová
budova byla od počátku navrhována jako hotel i televizní vysílač.
Projekt vypracoval architekt Karel Hubáček z ateliéru SIALLiberec a
základní kámen byl položen 30. 7. 1966. Během stavby byla jako ubytovna
dělníků Pozemních staveb roku 1966 postavena v sedle Černého vrchu horská
chata Ještědka. Nový hotel a vysílač ve tvaru rotačního hyperboloidu
byl slavnostně otevřen 21. září 1973.
Ještěd je také významným
telekomunikačním uzlem. Proto když původní chata vyhořela, bylo nutné
postavit vedle horní stanice lanovky provizorní vysílací stanici. Právě z
té vysílalo ve dnech 25.-27. srpna 1968
Svobodné studio Sever
provozované dvěma techniky a rozhlasovým redaktorem Miroslavem Hladíkem,
kteří používali vybavení Libereckých výstavních trhů. Sedmadvacátého
srpna v něm živě vystoupil herec Jan Tříska a pozdější prezident Václav
Havel. Tuto událost dnes připomíná pamětní tabulka na posledním ze
zbytku základů bývalé vysílací stanice
Tradiční dřevěný kříž, odstraněný v osmdesátých letech, se na vrchol hory vrátil roku 1990.
Na
další pohlednici je ideální model schválené stavby s upraveným okolím i
informacemi pro turisty. Na vrcholu se nacházely i další drobné stavby.
Nejstarší historii mají kříže. Již zmíněný kamenný z roku 1737 zničil
blesk sám v roce 1787 ho nahradil nový, podřízený lesním radou Lorenzem.
Bouře nebo vandalové ho několikrát zničili, ale vždy byl obnoven.
Novější kříž z akátového dřeva byl vztyčen v roce 1935, soudobý pochází z roku 1990.
Nejčastější a nejžádanější byly pohlednice se záběrem budovy nového hotelu v letní i zimní náladě,pořízené z různých stran, vzdáleností a v různém provedení. Zůstávají také jedním z mála dokumentů připomínající bohatou historii této jedinečné stavby, která byla tragicky ukončena požárem 31.ledna 1963.
Na ostatních záběrech je lanovka ,která je na Ještěd v provozu od roku 1933.
Stala se hned od svého vzniku velkým magnetem a do jisté míry zastínila samotný ještědský hotel ..
(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)
Ještěd
Ještěd, strážce českého severu, krásný, mohutný a často zamračený, vévodí celému Liberecku. Sta. a tisíciletí, v čase, kdy ještě severní kraje byly. nepřehlednými lesy, téměř bez lidských osídlišť, stál tu již Ještěd jako věrný strážce svého kraje. Pouze obchodní strážní cesty protínaly husté lesy, kde na odlehlých místech stály hrady s celnicemi a ozbrojenou posádkou k ochraně obchodních zájezdů.
Dějiny dlouhých staletí tu přešly, celí národy v okolí Ještěda hynuly a trpěly pod cizí nádvládou, až konečně věčný zákon vývoje – dal dobré věci zvítěziti a pravda, právo a spravedlnost jest v kraji Ještědském, opětně domovem.
V Podještědí bylo již v 13. století rušno. Páni z Grabštejnu tu dolovali měď, olovo i stříbro, na Hrádecku, na Andělské Hoře, na Stříbrníku u Křížan, všade pak pouze s nepatrným výsledkem.
Po stránce turistické je o Ještěd zájem teprve v polovině 19. století a první turisté, do té doby ještě více nahodilé, přehlíželi z holé planiny na vrcholu Ještědu nádherné panorama na severu, jihu, východu i západu. V roce 1844 je na Ještědu vojenské cvičení.
Když vojíni táhli za veselého zpěvu Hanychovem, přišel starý Hásler na myšlenku využíti situace obchodně.
Sehnal ihned od pekařů, řezníků i hospodských co se dalo, naložil na záda do nůše a spěchal zkratkami na Ještěd.
Sotva došel a vyložil, měl v okamžiku s pěkným ziskem vše rozprodáno. Pak již chodil každou neděli a prodával občerstvení příchozím poutníkům. V roce 1847 si vystavěl Rohanův lesník dřevěný krámek na místě dnešní staré Rohanovy chaty a když tato po 2 letech; vyhořela, vybudovali manželé Háslerovi, boudu pevnější, částečně již zděnou.
V roce 1850 již přistavovali a v roce 1868 vybudovali již řádnou hospodu tak zvanou Rohanovu boudu - která stojí dodnes. V létech 80tých byl založen německý Gebirgsverein (Německý horský spolek).
Když pak společným nákladem průmyslníků Liebiega, Ginzkeye a Správy - panství Clam-Gallase bylo roku 1876 vystavěna na Ještědu první dřevěná rozhledna, darovali budovatelé tuto v roce 1884 Gebirgsvereinu.
V roce 1889 byla, rozhledna stržena a nahrazena novou pevnější. Tu se již v knize příchozích v rozšíření Rohanově chatě zaznamenalo 1200 ročních návštěvníků. Avšak i druhá dřevěná rozhledna neodolala dlouho prudkým dešťům a ostrému severáku a 1903 musela i tato z bezpečnostních důvodů býti stržena.
V roce 1905 vybudoval Gebirgsverein pak rozhlednu třetí, kamenou, dnešní, pří hotelu. V tom Čase se jíž čile jedná se Správou panství Clam-Gallase o výstavbu nové, zděné hospody. V roce 1906 je jednání skončeno a vybudován dnešní krásný Ještědský holel, ktery vyhovuje všem požadavkům doby, Zajimavá je úmluva s panstvím Clam Gallase.
Gebirgsverein vybudoval hotel svým nákladem v roce 1906 za 140.000 K starorakouských na pozemku panství Clam-Gallase a dle smlouvy připadne hotel bez haléře poplatku za 50 let — tedy v roce 1956 — majiteli pozemku.
Po 1. státním převratu v roce 1918 byl pozemek Clam-Gallase státem zabrán a tím stál hotel na pozemku čs. státu. Když 19. 11 1918 dosavadní majitel pozemku viděl, že jeho lakota Němcům škodí, daroval pozemek rychle Gebirgsvereinu, což mu státní pozemkový úřad přirozeně neschválil a když po několika letech — 1924 — zkusil prostřednictvím svých advokátů nový trik a pozemek na vrcholu Ještědu Gebirgsvereinu formálně odprodal, zamítl pozemkový úřad po druhé.
V roce 1925 rozhodl se železniční erár na vrchol Ještědu zbudovati lanovku a 1933 toto rozhodnutí provedl. K tomuto účelu přidělil pozemkový úřad ČSD, nejen pozemek celého Ještědu, ale ještě 51 ha, pro výstavbu lanovky. Lanovka vytáhla již nesčetné tisíce turistů na vrchol Ještědu a třeba že je jízdné nekřesťansky drahé, je stále dosti výletníků, kteří tohoto prostředku k zpohodlnění turistiky využívají.
Dnešní právní stav majitelů Ještědu pak je takový, že hotel na vrcholu dle rozhodnutí vlády a národní rady čsl. patří co bývalý majetek Gebirgsvereinu Ústředí čsl. turistů v Praze, až do roku 1956, kdy vše připadne majiteli pozemků — ČSD.
Po stránce turistické patří Ještěd z krásných k nejkrásnějším a málo míst v ČSR se k němu může přirovnati.
Jedinečný rozhled, všestranné panoráma, velmi pohodlný výstup pomocí lanovky, zdravý výškový horský vzduch a skutečně hotelové pohoštění v chatě na Ještědu.
Kdo je na Ještědu ponejprv a štěstí mu přálo pěkného počasí, je uchvácen rozhledem jedinečné krásy a sotva se nasytí nádherným obrazem, nechť pohlíží v kteroukoliv stranu.
Český sever patřil vždy k našim nejkrásnějším krajům.
Nádherné panorama Jizerských hor a Krkonoš na severu a severo-východě, nesčetně vrchů a kopců hor Lužických a českého středohoří na západě a jiho-západě s nepřehlednou rovinou českého vnitrozemí, přes památný Říp, až ku Praze na jihu a pohádkový Český Ráj jiho-západně, to vše tvoří obrazy tak krásné, že i sebenáročnější turista neví, kde lačné oko i duší dříve nasytit.
Vrchol Ještědu není již dávno pustou skálou, jako byl před 40 lety. Mohutná budova hotelu výstavné stanice lanovky, upravené prostranství vrchů a celá kopule Ještědu porostlá, svěží, bujnou zelení, kosodřevní kleče, jaká se nacházejí na málo místech republiky pouze v tisícimetrových výšinách hor Jizerských a Krkonoš.
Ještědská kleč tu nevyrostla sama, ale byla uměle zasázena. Na zámku Sychrovském se seznámili zahradník Sveceny s lesním úředníkem J. Plachtem, aby se po letech pozdějšího rozejití na liberecku; opětně sešli. Zahradník Svecený převzal v Liberci zahradnictví svého otce a Placht byl přidělen do hájovny Rohanova panství v Pasekách pod Ještědem. Tu se navštěvovali a pěstovali v této vysoké horské poloze různé horské rostliny, mezi jinými i kleč. Dařila se a tak rozrostla, že si s tím nevěděli rady.
Přišli na myšlenku posázeti Ještědské skály a pokus se podařil. A tak má Ještěd od roku 1890 tato krásná křoviska, která se stala pravou ozdobou skalisek. Dárce a pěstitel kleče, lesník Placht dlouho svého daru nepřežil, jsa v Paseckých lesích v roce 1883 zastřelen pytláky. Ještědský porost mu je nejkrásnějším pomníkem.
Český poutníče, přečteš-li tyto řádky a rozhlédneš se kdysi z vrcholu našeho mohutného Ještědu, vzpomeň, že jsi přečetl také úsek z jeho bohaté historie. Budeš-li pak mít štěstí a jasný rozhled poznáš, že velebení úchvatného rozhledu nebylo přeháněno.
Zdroj: Výletní zpravodaj turistické župy Lužicko-jizerské, 1946
Údolí Nisy s Ještědem
Mohutná hora, která pod ní ležícímu Liberci propůjčila název "město pod Ještědem" byla již zobrazena na desítkách pohlednic. Na jedné znich, odeslané roku 1901, ji vidíme ve středu horského hřebene, který uzavírá celý jihozápadní obzor. Pod horským masivem leží v širokém údolí řeky Nisy město Liberec. Na menším obrázku vlevo nahoře je známý Rohanův kámen rozhraničující od sebe liberecké a českodubské panství. Rohanovu chatu na spodním obrázku měla tehdy pronajatou Anna Kruscheová. V pozadí je druhá ještědská rozhledna, která stála na vrcholu hory v letech 1889-1903. Do stavby ještědského hotelu, jehož silueta pak určovala po desetiletí až do roku 1963 vzhled hory, zbývalo ještě šest roků.
Ještěd
Jistě, nepletete se. Žádná Čomolunga, či něco, co tu ještě nebylo. Obyčejný kopec o tisíci metrech nahoře s hotelem a televizní věží. Nic víc, než lanovkou nahoru a dolů, pohled do kraje tak bratru do osmdesáti kilometrů. Kdysi hranice panství šlechticů z Frýdlantu v Čechách a Rohanů ze Sychrova. Neprůchodný relikt v cestě k Liberci a pořád dál do Saska k Žitavě a podél Nisy k Baltu. Dědové horu obešli buď zprava po hřebenu z Hodkovic, Záskalím pěkným stoupáním nebo obloukem přes Kuřivody k Jablonnému, Lemberku a rovnou k Žitavě... Tudy a nikudy jinudy, nařídil sám pan král a ostatní ostrouhali.
Až někdy, něco víc než před sto lety, se Ještěd silničkou překlopil pro babky ze Světlé, z Rozstání a z Dubu, co nosily do Liberce na prodej "králici", máslo, vajíčka, to vše v krosně na zádech, pro nespokojené dělníky, co pracovali v textilkách v Liberci, pro dřevaře a vápeníky, kteří hoře brali její poklady. Chodili sí sem zastřílet vojácí, myslivci, houbaři na houby. Pašeráci ten kopec mnohokrát zdolali. V Kryštofově Údolí měli i svou hospodu. A potom přišli turisti, na pláních Ještědu se scházeli nespokojení dělníci. Z Ještědu se stala turistická celebrita. Češi a místní Němci si z hory udělali cíl nedělních výletů.
Rostou tam í houby. Na Výpřeži, kde se kdysi přepřahalo a odpočívalo a kde bylo temeno cesty na cestě tam í zpátky, se dnes nechává auto na parkovišti, Odtud chodí davy do lesa, jak sami říkají na Ještěd na houby. I já tam chodím se střídavým štěstím. Spíš víc než často nenajdu nic, ale je tu legrace, když vídím ostatní, kteří jako lovečtí ohaři jeden druhého předbíhají a snaží se najít o houbičku víc. Oči jim při tom poletují jak na špejlích. Je tu spousta borůvčí a shozených větví a drží se tu všude voda v kalužích.
Ještěd a jeho okolí je jako nočník Evropy, kde prší a je mlhavo téměř pořád. Kácí tu stromy, samé jehličí a nešetrně je vláčí lesem. Houby se tím pádem zastraší, co že se to v lese na Ještědu děje a nechce se jim ven, na světlo boží. A ty ještědské přitom mimořádně dobře chutnají. Lidé zklamaní tou neúrodou jsou naštvaní. Přijdou domů a hádají se s manželkou, tlučou děti a jdou do hospody nadávat na poměry, na korupci na radnici. Co na to všechno říci? Ony houby všeobecně málo rostou a je to dáno, aspoň si to, myslím, počasím. Až porostou, uvidíte je v košících lidí, co pojedou z Hanychova dolů do města tramvají. Někteří tu úrodu zakrývají, nevím proč, houby patří do našeho jídelníčku, co pamatuji...
(Zdroj: Brouzdání kolem Chrastavy - Příběhy, fejetony a dobové pohlednice Egona Wienera, 2013)
Když u nás prší
První kapky deště ani nevnímáte, to jenom po obočí a po tvářích vám stéká trocha vody, a těch pár kapek nestojí za to otevřít deštník. V nejhorším se schováte pod strom, pod římsu v Pražské ulici, nebo vstoupíte někam do obchodu, nastoupíte, rychleji než jindy, do tramvaje, do autobusu. Zatím se vedle vás na asfaltu vytvořila kaluž, a kdosi neopatrný vás šťouchnul deštníkem do zad. Pokud jste si ho vy sami doma zapomněli, věřte, že neutečete svému osudu.
Déšť v Liberci nebo v Jablonci je o rychlé vodě těžkých černých mraků, o řekách Nise, Smědé, Jeřici, Ploučnici. Tak, jako umí odpočívat voda, správný déšť umí přicházet rychle. Zprvu, jak říkám, je to spíš něco, jako že na paloučku padá rosa, maminčino láskyplné pohlazení. Pak přijde tátovo šťouchnutí, jako když jinde zahřmí. To začnou padat z nebe šňůrky vody a to vás přitlačí ke zdi. Tiskneme se a mačkáme se jeden na druhého...
Voda z nebe padá po vědrech. Lije jako z konve, a co je prapodivné, po chvíli, když už nemá, kam by tekla, tlačí se vzhůru kanály, To je mela! Ulice náhle vypadá jako řeka a zastávka autobusu, dole na Tržním, je ostrůvek v moři. Voda je všude. Auta se tlačí u chodníků a město je plné zkřehlých vodníků. Ulice jsou plné mokrých triček s výraznou křivkou mokrých prsou přitahující pohled kdekterého muže.
Mokří jsou všichni i stromy, větve, listy a poklopy kanalizací jen tlučou o asfalt. Voda kolem se snad vaří. Mokré jsou zdi domů, okapy nestačí, kdo nestačil zavřít okna, ten se domů ani netěší. Kam se schovali ptáci, vůbec netuším. Město se zastavilo a jakoby se zatajeným dechem poslouchalo. Co když nepřestane pršet?
Potoky vody a silnice, jak řeka Nisa, už tlačí před sebou, co jinde vzala ze zahrádky, za ploty, nebo pod okny. Rychlá liberecko-jablonecká voda je jako zlodějovy ruce. Nestačí, že si už vzala vaše boty, ponožky, nohavice od kalhot, které už za nic nestojí. Voda je bubeník, velikánské trouby hlas. Kde zůstalo šumění deště, šustot listí, kam padly první kapky? Teď jde o život.
Živel se rozzuřil, jako pes, co trhá řetězem, uvázaný u boudy. Voda padá kolmo. Je jako stěna, která nás dělí od ostatního světa, kde neprší, kde se slunce na obloze normálně směje a hřeje. Každý, kdo tohle letní vodní drama zažil, má na co vzpomínat. Můžete stát uprostřed města a město doslova hoří - odpařuje se všude kolem vás voda a pára z tisíců kapek stoupá k Ještědu a mizí v oblacích. Déšť pomalu končí. Končí hrůza, doslova apokalypsa. Diváci, užaslí a ještě celý zkoprnělí, se pomalu rozcházejí. To bylo něco uprostřed Evropy.
Městská doprava, osobní auta, lidé se pomalu vzpamatovávají. Všechno se vrací do starých kolejí, ptáci do korun stromů, do koryt potoků a řek ryby s potkany, prádlo na šňůry. Děti se těší do zoo, lidé pootevírají okna, aby se dalo opět doma dýchat. Obchody se plní lidmi. Je po dešti.
(zdroj: Brouzdání kolem Chrastavy - Příběhy, fejetony a dobové pohlednice Egona Wienera)
Moře mlhy z Ještědu!
Kdo měl to štěstí a vychutnal si pohled na tento velkolepý přírodní úkaz, vzpomene si náladu, která ho obklopovala, když se podívá na tyto snímky -na houpající se, vlhké, šedé vlny mlhy, z nichž na dalekém východě vyčnívají černé kopule obří hory,
na jihozápadě vrchol horské hory, nad nekonečnou oblohou – a uprostřed člověka ve své malosti!
Tam se jeho nejpyšnější myšlenky stávají krotkými v tomto kontrastu s velikostí přírody!
autor příspěvku Jan Polák
Probírat se starými odznaky, které máme uložené v muzeu, může být zajímavé dobrodružství. Máme jich ve sbírce několik tisíc a snad každý si mezi nimi najde své oblíbené téma - politiku, spolkovou činnost, zábavu nebo vzpomínky na slavné osobnosti. A také turistiku. Vydavatelé odznaků se totiž rádi chlubili krásou míst, ve kterých žili. Na sportovních, politických nebo firemních odznacích tak najdeme historické památky, panorama hor, klubová sídla nebo slavné výjevy z historie. Třináctý leden 1907 byl skutečně mimořádný den. Horský hotel, který završil geniální dílo přírody a ozdobil vrcholovou partii špičatého Ještědu, se začal stavět v létě 1906 a byl vlastně jedním z "vedlejších produktů" Německočeské výstavy, která se ve stejné době odehrávala v Liberci. Dnes již starý hotel na hřebeni Ještědu nenajdeme, protože v lednu 1963 vyhořel a o několik let později byl nahrazen ještě slavnějším objektem od architekta Karla Hubáčka. Archivní pohlednice ale dodnes prozrazují, že šlo o jednu z nejzajímavějších staveb v historii liberecké architektury. A odznak vydaný k jejímu otevření patří k nejhezčím v naší sbírce.
(archiv Severočeského muzea Liberec)
