Ještědské kříže — první lidské doteky na hoře

Ještědský kříž

Na nejvyšším místě města Liberce stojí Ještědský kříž, celých 1 012 metrů nad mořem! Dnes ze všeho nejvíce připomíná stěžeň pradávného korábu na hladině nadějných mlh. Neodmyslitelně patří k hoře, přesto jako by se do jejího moderního prostředí nehodil. Kousíček staré tváře Ještědu: vichry a mrazy ošlehané dřevo, pokroucené nečasem, s centimetrovými puklinami. Ale přeci jen drží hlavu vzhůru s vírou ve svoji houževnatou nezdolnost v dobách sněhů a ledových dechů. Jako starý vrásčitý rybář ze studených severních moří, jako Šedivý šlachovitý pastýř z hor. Ještědský kříž — jedna z mála památek na minulost hor a zároveň ušlechtilá výzva tvořitelům budoucnosti tváře Děda Jestěda.

"Pomník časů minulých, ochrana a štít poutníka horami a poznávací znamení našeho Ještědu", takovými názvy častovali řečníci jeden z ještědských křížů při slavnostním vysvěcení dne 27. říJna 1935. Tatam jsou podobná přirovnání a zdá se, že tytam jsou na Ještědu i říjnové chumelenice.

Nejstarší zmínka o zřízení kříže na Ještědu se nachází v kronice pátera Johanna Karla Rohna z roku 1763, kde je na straně 352 této pradávným písmem tištěné a v kůži vázané knihy uvedeno: "1737. V tomto roce byl správcem úřaďu pro Liberec pán Melchior Lorenz, právě on měl na Geschkenberku nechat postavit kamenný kříž." Melchior Lorenz, správce libereckého úřadu Philippa Josefa hraběte z Gallasu, tak měl údajně učinit na paměť svého příbuzného, který se v té době vyléčil z těžké nemoci.

Pískovcový kříž po desetiletí pokrývaly zelenkavé ještědské lišejníky, sedávali u něj osamělí poutníci. A to až do roku 1812, kdy jej někdo roztloukl na kusy, které naházel do rozsáhlých kamenných moří pod vrcholem. Záhy nato však byl obnoven, a není jisté, jestli to bylo ze zbytků kříže původního, či byl-li na stejném místě vztyčen úplně nový. Každopádně jedna stará zpráva hovoří o tom, že roku 1828 byl nový kamenný ještědský kříž opět rozmlácen cizími tovaryši. A aby v tom nebyl zmatek příliš malý, existuje i zpráva badatele a publicisty Franze Hüblera, který píše, že na Ještědu se nachází velký kamenný kříž, a to na místě, kde byl již jeden podobný zřízen roku 1791. Každopádně, staré zprávy hovoří o třech křížích: z roku 1737, 1791 a z počátku 19. století. Jestli se náhodou nejednalo o kříže dva, všelijak obnovované a poslepovávané, či dokonce o jeden obnovovaný kříž, již dnes nikdo nezjistí. Připomínka těchto starých křížů se v roce 1880 objevila v bohužel nedochované pamětní knize dnes již neexistující Rohanské chaty neboli Starého ještědského domu. Stojí v ní, že dne 10. května 1880 nalezl tehdy velmi známý Adolf Hoffmann, továrník, vášnivý turista a iniciátor vzniku horského spolku, společně s Leopoldem Ulirichem, tvůrcem slavné mědirytiny panoramatického výhledu z Ještědu, na severním svahu hory zbytky některého ze zaniklých kamenných ještědských křížů. Největší kus se špatně čitelným nápisem byl přechováván jako relikvie v chatě, později se ovšem tak jako tak ztratil.

Na místě ničených a obnovovaných kamenných křížů byl roku 1834 nákladem obcí Dolní a Horní Hanychov vztyčen kříž dřevěný. Protože vrchol Ještědu patřil odjakživa do rochlického farního okrsku, vedl tamní kaplan páter Josef Tschiedel 21. srpna 1834 velké procesí na místo, kde byl kříž následně vysvěcen. Ale ani velkolepé vysvěcení za účasti davů zbožných horalů od kříže zlé síly docela neodehnalo: 28. dubna 1851, přesně ve čtvrt na šest, přišla do Ještědských hor mohutná bouře. Úder jednoho z blesků rozštípal kříž na třísky.

Další dřevený kříž — pokud věříme všem starým zprávám, tak celkově šestý kříž na Ještědu vůbec — byl na stejném místě a opět na náklady obou tehdy ještě samostatných Hanychovů vztyčen 27. června 1853 a následně byl vysvěcen rochlickými pátery Heinrichem Hausnerem a Thaddáusem Appeltem. Ještědské bouře ale opět dokázaly, že jsou silnější než přání smrtelníků. Na jaře 1863, ani ne deset let po velké slavností, mohutná smršť kříž opět zničila, rozštípala, rozlámala.

Tvrdošíjní obyvatelé Hanychova se ale nevzdávali a ještě téhož roku byl na starém místě postaven nový dřevěný kříž se železnou postavou Ježíše Krista. Ve čtvrtek 9. července 1863 se konalo oficiální vztyčení kříže. Pět let po tomto slavném vysvěcení, na jaře 1868, rozštípala kříž opět vichřice. Pověrčiví horalé ale ještě v létě 1868 postavili kříž nový, ze dvou pečlivě otesaných kmenů, na něž byl hřeby přitlučen silně zlacený litinový Ježíš. Těžko říci, zda to bylo díky síle kázání pana vikáře, nebo díky přitlučenému novému vynálezu zvanému bleskosvod, ale každopádně tento dřevěný kříž vydržel velmi dlouho, neuvěřitelných 67 let. Značně vetchý a s jizvami po nestálých nánosech ledu a námrazy přežil tento kříž až do noci z 19. na 20. leden 1935, kdy se trámoví zlomilo, horní díl se zřítil do sněhu a litinový Ježíš se rozpadl na tři kusy.

Kopii zničeného kříže nechal vzápětí vyrobit Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory, který se od konce 19. století stal jakýmsi patronem Ještědu. Pečlivě vybrané a vyschlé dubové dřevo dodal A. Kunnert z Chotyně; o jeho řemeslné zpracování se postaral Ferdinand Möller, kolářský mistr a člen hlavního výboru horského spolku. Dokonce i polámané tělo Kristovo se podařilo svařit dohromady a po pozlacení bylo opět připraveno k přibití na dubové dřevo.

Za silného větru byl kříž kolářem Möllerem a jeho pomocníky s námahou v pátek 31. května 1935 odpoledne vztyčen; pozlacený litinový Ježíš byl přitlučen až v pátek 14. června. Vysvěcení nového kříže se konečně konalo za sněhové vánice 27. října 1935, ve dvě hodiny odpoledne. Snad kvůli strádání příznivců hor při onom sněžném větrném dni, kdy teplota mlžného vzduchu klesla na minus tři stupně, přežil dubový kříž na tak exponovaném a symbolickém místě, jako je Ještěd, nejen válku, kdy byl v jeho blízkosti umístěn hákový kříž, osvětlený mnoha žárovkami, ale také poválečné osídlování pohraničí a padesátá léta, dějinné etapy, které církevním památkám, natož pak křížům na vrcholech hor, příliš nepřály. Přesto houževnatý dubový kříž přežil dějinné nástrahy a neuvěřitelně se ho nedotkl ani požár staré chaty v roce 1963, ani rozsáhlá stavba ohromného a moderního hotelu.

Starodávnému ještědskému kříži, který odolal větru i sněhům, zlomila vaz až Jidská omezenost. Pod rouškou noci byl ze dne 29. na 30. března 1981 uříznut a odvezen neznámo kam. Na místě zůstalo memento: více jak metrový špalek zakopaný do země připomínal dlouho noční hrátky s pilkami. Na začátku prý byl nesmyslný příkaz tehdejšího předsedy libereckého MĚNV (pro mladší je třeba připomenout, že tato zvláštní zkratka představovala Městský národní výbor),kterým uložil 24. března 1981 tehdejšímu řediteli městského stadionu kříž na Ještědu odstranit. Ten následně nečistou prací pověřil dva svoje podřízené, kteří však — a nebyla to tehdy asi žádná legrace — takřka 50 let starý symbol odmítli pokácet. Ještědští lanovkáři se o všem dozvěděli a rychle informovali tehdejšího okresního konzervátora, který měl na starost ochranu přírody a památek. Ten se přirozeně postavil proti odstranění kříže coby památkového objektu, byť na základě mylné informace, že je 250 let starý. Ředitel městského stadionu tedy slíbil, že kříž z vrcholu odstraněn nebude. Příkaz soudruha předsedy z liberecké radnice byl ale silnější, to věděl jak ředitel městského stadionu, tak lanovkáři. Dne 29. března, ještě v době, kdy kříž mezi horní stanicí lanové dráhy a horským hotelem stál, napsal lanovkář a znalec Ještědu Josef Müller dopis samotnému prezidentu republiky! Bylo to velké hrdinství, postavit se tehdy za Boží znamení: "...Z příkazu předsedy NV v Liberci soudruha Svobody má být poražen kříž na ještědě...," napsal v něm soudruhu Gustávu Husákovi. Nebylo v té době mnoho tak statečných lidí, kteří by chtěli riskovat problémy kvůli kusu dubového dřeva ošlehaného ještědskými větry. Přesně v den, kdy pan Müller dopis odeslal, měl sám ředitel městského stadionu s předsedou tamní závodní organizace KSČ za tmy ještědský kříž uříznout. Následně bylo dřevěné torzo odvezeno do hanychovského dvora, odkud se po čase ztratilo neznámo kam. Poškozeného železného Ježíše měli získat a opravit manželé Kosinovi, kteří jej poté dlouhá léta opatrovali; neboť jeho čas měl ještě přijít.

Dodnes je možné žasnout nad tehdejší úřední mašinérií. Kancelář prezidenta postoupila žádost pana Müllera Severočeskému národnímu výboru v Ústí nad Labem, odboru kultury, který v květnu 1981 sdělil, že kříž musel být odstraněn, protože vadil provozu technického zařízení lanové dráhy. Té lanovky, vedle jejíž budovy byl dva roky po jejím postavení vztyčen a takřka půlstoletí ničemu nevadil. "Byl proto sejmut a převezen do depozitáře Severočeského muzea v Liberci. Počítá se v brzké době s jeho vhodnějším umístěním, a to u kostela ve Světlé pod Ještědem, kde bude instalován a chráněn stříškou proti nepříznivým povětrnostním vlivům. Ujišťujeme Vás, že orgány státní památkové péče mají velký zájem na zachování kulturního dědictví v našem kraji a přijímají účinná opatření k ochraně a obnově památkových objektů. Podáváme Vám tuto zprávu a jsme se soudružským pozdravem." Lež jako věž. Pan Müller se ale nevzdával, dokonce se v červenci 1981 uskutečnilo jednání všech zainteresovaných v budově ONV Liberec, snad měl být přítomen i ředitel městského stadionu. Následovala opětovná stížnost Kanceláři prezidenta republiky se žádostí o prošetření; třicet let předtím by asi lanovkáře pozavírali, v osmdesátých letech už se úřednický aparát socialistické republiky změnil v bezduchý papírový kolotoč, dopisy létaly a nic — dobrého ani špatného — se nedělo. Do toho přišel dopis dalšího z lanovkářů, pana Karla Vaňkáta, který bez obalu napsal týdeníku Tribuna, co si o celé té kauze myslí, zejména o důvodech odstranění, které KNV popsal jeho kolegovi Müllerovi: "Odpověď, kterou dostal na základě tohoto dopisu od vedoucího odboru kultury Severočeského KNV v Ústí nad Labem s. Šmerdy, vzbudila na lanovce bouři veselí!" Úředníci se z toho nakonec nádherně vykroutili, poté, co se do věci vložil ještě tehdy obávaný Výbor lidové kontroly, prohlásili, že všichni z označených křížořezců svůj podíl na noční akci popřeli, že kříž nebyl nalezen a že nakonec není ani zapsán na seznamu kulturních památek, pročež se celá věc musí řešit toliko s vlastníkem — tedy MěNV v Liberci — a KNV tedy věc považuje za uzavřenou. Kříž, který ještě před chvílí chtěli úředníci KNV instalovat pod ochrannou stříškou ve Světlé, náhle tentýž KNV nenašel, nikdo nic nevěděl a uříznutí kříže se mělo vyřešit s tím, kdo jej uříznout přikázal. Hrůzně úsměvná historie, lanovkáři bitvu prohráli.

V polovině roku 1990, krátce poté, co uřezávače křížů vzala voda dějin, však skupina dobrých lidí ještědský kříž v původní podobě obnovila. U znovuvztyčení byli pochopitelně lanovkáři a další obdivovatelé ještědského genia loci, kteří se následně angažovali ve Spolku přátel Ještědu. Bývaly to ještě hodně svépomocné časy: tvrdé akátové dřevo pomohl zařídit polesný Günter Zacke prostřednictvím polesného Krále z Českého Dubu, Pepa Kolouch zařídil dopravu na hodkovickou pilu, trámy otesal pan Sluka a po napuštění pravou býčí krví byl hotový kříž včetně původního korpusu Krista dopraven na vrchol hory. Zasazen byl ve stejném prostoru, kde stávaly všechny kříže předchozí: mezi lanovku a budovu hotelu. První červnový den 1990 byl ještědský kříž opět na svém místě a následující den byl — jak se na všechny ještědské kříže sluší — slavnostně vysvěcen.

Po třinácti letech bylo jeho již notně omšelé a pokroucené dřevo natřeno členy Jizersko-ještědského horského spolku a prostranství okolo bylo upraveno jako jedno z posledních travnatých míst v nejvyšší partii hory. Jako připomínka ještědské minulosti.

A tak dál nerušeně stojí vysoký a houževnatý ještědský kříž na okraji hory a ze všcho nejvíce připomíná stěžeň pradávného korábu na hladině průzračných výhledů či nadějných mlh.

Zdroj: Marek Řeháček - Liberecké zajímavosti - kniha první, 2006

Motiv Rohanského kamene

na Ještědu vytvořil malíř Heinrich Hönich (1873-1957), který sice pocházel z Dolního Hanychova, ale v době vzniku obrazu působil v bavorském Mnichově. Kámen byl před dvěma lety obnoven díky vytrvalosti kamaráda Kuby Šreka a jeho spolupracovníků a podpoře hotelu Ještěd. V té době jsme řešili i ne úplně jasnou historii kamene. Až letos jsem k ní našel zásadní zmínku. Prokurista Stiepelových tiskáren v Liberci Karl Borda v roce 1925 vzpomínal: "Důvody pro zřízení tohoto pamětního kamene byly pro rohanskou panskou a lesní správu pravděpodobně hned trojí. 

Předně šlo o památku návštěvy samotného majitele panství (Camill Rohan coby 66 let starý muž měl na Ještěd vystoupit v roce 1866); poté šlo i o mimořádné zvýraznění nejvyššího bodu Rohanova panství a zatřetí je třeba jej vnímat jako jasně rozeznatelný a pevný hraniční kámen mezi hranicemi dvou panství. Podle informací paní Marie Vaterové, manželky obchodníka Adolfa Vatera z Liberce, pochází žulový blok z lomu v Dobré Vodě u Jablonce. Dne 8. září 1866 jej otec paní Vaterové, obchodník a stavitel mlýnů Franz Preißler z Rychnova přivezl s kočím Hütterem na povoze taženém dvěma koňmi k lesníkovi do Horního Hanychova. Zde byly připřáhnuty navíc ještě 2 páry koní a těchto 6 koní tento kamenný blok pak vytáhlo na řetězech téměř nesjízdnou strmou cestou až na vrchol Ještědu."

 (autor příspěvku Marek Řeháček)

Vrchol Ještědu s Rohanovým kamenem

Na pohlednici z roku 1904 je vrchol nejvyšší hory Ještědského hřbetu a symbol města Liberce, které leží pod ním v údolí Nisy, dosud ještě holý a pustý a turisté postávají jen na křemencových balvanech. Do roku 1903 zde stála dřevěná rozhledna, mohutný horský hotel byl na vrcholu postaven až roku 1907. Stará Rohanova chata stála od roku 1868 o něco níž pod vrcholem a není tedy na pohlednici vidět. Obě stavby pohltil čas. Horský hotel shořel v lednu 1963, Rohanova chata o rok později. Do dnešní doby přetrvalo tak jen nejstarší znamení lidské přítomnosti na Ještědu, a to Rohanův kámen, který dominuje této pohlednici. Nechal jej vztyčit kníže Rohan, když roku 1838 zakoupil českodubské panství. Světelská kronika ale píše, že "kámen byl vztyčen na památku tobo, že kněžna Adéla, choť knížete Kamila z Rohanů, roku 1838 na vrchol této hory s četným komonstvem vystoupila".

V roce 2019 Jizersko-ještědský horský spolek provedl jeho celkovou obnovu, sokl byl již výrazně zvětralý a hrozilo zřícení kamene. Pomocí jeřábu, který se jen tak tak vešel průjezdem, byl kámen šetrně sejmut, sokl následně opraven a posléze byl kámen znovu vztyčen. Minulé generace zanechaly malou schránku s pokladem, proto i pro budoucí generace byla vložena schránka nová se současnými mincemi apod. Kdo ji asi v budoucnu objeví - Bylo to spis zklamani, jelikoz se jednalo o novodobe mince, odznak, plaketu Jestedu, psi znamku, ktera byla asi nejzajimavejsi, ale bez zadne hodnoty. Nebylo tam nic starsiho 20 let. Tak snad ta soucasna krabicka potesi budouci generace za delsi dobu a lepe 🙂 

(autor příspěvku Michal Vinař)