Jeho jméno je spjato především s rozsáhlým stavebním boomem. Pod vedením Josefa Janečka vyrostly v areálu zoo stávající pavilony žiraf, hospodářský pavilon, šelminec, pavilon opů, pavilon tropů či zimoviště plameňáků. Josef Janeček stojí také za rozsáhlou modernizací zoologické zahrady a za významným rozšířením chovatelských sbírek. 

Byl to právě on, kdo obohatil chovatelské sbírky o transporty nosorožců, žiraf, gepardů či zmiňovaných takinů, a pod jehož vedením se liberecká zoo mohla pyšnit řadou úspěšných prvoodchovů. Za éry Josefa Janečka získala liberecká zoo do chovu také svůj dosavadní největší marketingový tahák - bílé tygry.

Za jeho éry vznikly nové pavilony pro žirafy, opy, šelmy, tropické zvířata a další, které dodnes přitahují návštěvníky z celé republiky i ze zahraničí. Byl to právě on, kdo přivedl do Liberce vzácné takiny zlaté a bílé tygry, což se stalo velkým marketingovým úspěchem zahrady. V roce 2021 mu byla udělena Medaile města Liberec za jeho mimořádné zásluhy a významný přínos městu a jeho věhlasu. 

Primátor Tibor Batthyány při předávání medaile uvedl, že "pan doktor Janeček je mezinárodně uznávanou kapacitou a liberecká zoo se díky jeho práci stala respektovanou institucí v celosvětovém měřítku." Josef Janeček se během svého života musel vyrovnat s mnoha výzvami, jako byla transformace zoo na příspěvkovou organizaci města nebo klesající návštěvnost po otevření hranic. Všechny tyto výzvy zvládl úspěšně a zanechal za sebou odkaz respektovaného ředitele, který svým nadšením a odhodláním významně ovlivnil podobu zoologické zahrady i její vnímání v očích veřejnosti. 

Tehdy čerstvý držitel Medaile města se neubránil dojetí. "Toto významné ocenění je pro mne opravdu velikou poctou, moc si jej vážím a velice za vám za něj děkuji," řekl Josef Janeček, který pak zavzpomínal na největší úspěchy své éry ve funkci ředitele liberecké zoo. "Když pominu výstavbu několika oceňovaných pavilonů, jako pavilon žiraf, hospodářský pavilon či pavilon tropů, tak v celosvětovém měřítku bylo největším úspěchem prestižní přijetí Zoologické zahrady Liberec do Světové asociace zoologických zahrad a akvárií a získání vzácných takinů zlatých, které jsme začali chovat jako vůbec první zoologická zahrada mimo Asii. Jejich transport do Liberce jsem se zástupci čínské vlády domlouval celé měsíce a tento úspěch nám pak záviděl celý svět," konstatoval Josef Janeček.

Zdroj informací: Přemysl Rabas, město Liberec a Zoo Liberec

V roce 1965 vyhrál výběrové řízení na pozici odborníka na zalesňování stepní v Tanzanii. Ve stejném roce mu ovšem bylo rovněž nabídnuto místo ředitele Východočeské zoologické zahrady ve Dvoře Králové, kterému dal nakonec přednost. Královédvorská zoo byla tehdy spíše menší zahradou s víceméně běžně chovanými zvířaty – nejzajímavějšími byli např. lední medvědi či sloni indičtí. Její rozloha činila pouhých 4 a půl hektaru. V mysli Josefa Vágnera, který odjakživa miloval Afriku, se pomalu začal rodit plán na vybudování zoo, která by byla primárně soustředěna na africká zvířata. Lokalita, ve které se zoo nabízí, k tomu díky svému umístění, stálému počasí a čistému vzduchu přímo nabízela. Vágner začal navštěvovat nejrůznější evropské zoologické zahrady, kde čerpal inspiraci. Nakonec vytvořil plán na vybudování safari, které zahrnovalo vybudování pavilonů, cest, mostů a také zvětšení samotné zahrady na současných 70 hektarů.

Expedice do Afriky

Na svou první expedici vyrazil Vágner v roce 1967 a jeho cesta vedla do Ugandy. Zde vybudoval odchytový kemp, získával kontakty, zkušenosti o odchytem zvířat a snažil se získat peníze různými cestami, aby zajistil chod kempu. Ačkoliv Vágner během několika měsíců odchytl značné množství zvířat, musel je všechny vypustit zpět do volné přírody, protože mu z domova nepřišly slíbené peníze. Při návratu v roce 1968 tak přivezl pouze malé množství menších zvířat, např. kočkodany, papoušky, orly či varany. Již o pár měsíců později se ale Vágner do Afriky vrátil, tentokrát s penězi u sebe a díky nasbíraným zkušenostem se mu podařilo odchytit nová zvířata. V roce 1969 tak přivezl první kopytníky – skoro třicet žiraf Rothschildových, první antilopy losí a koňské, zebry Böhmovy a dále různé druhy krajt a zmijí. Ze třetí, rovněž rozsahem menší expedice v roce 1970 dovezl dalších skoro 50 žiraf dvou druhů (Rothschildových a masajských), první gepardy či pštrosy, a především první nosorožce – sedm nosorožců tuponosých jižních.

Expedice v roce 1971 byla v celkovém součtu druhou největší. Bylo dovezeno skoro 50 zeber Grévyho, vzácní buvolci hiroly, buvoli, pakoně, první sloni, kočkodani bělonosí, šimpanzi, jeřábi královští, různé druhy hadů a želv. Šlo rovněž o další expedici s nosorožci – byl dovezen základ dodnes úspěšného chovu nosorožců dvourohých, celkem deset jedinců. Expedice v letech 1972 a 1973 byly opět menší, ale dovezly pouze kopytníky, včetně raritních, dnes zřídka nebo vůbec nechovaných antilop žirafích (gerenuků) a srnčích, buvolců káma a bělořitných, kudu malých, přímorožců, žiraf, zeber a dalších. Dovezeno bylo rovněž dalších 7 nosorožců tuponosých jižních.

Expedice v roce 1974 byla tou vůbec největší, bylo dovezeno více než 800 zvířat. Šlo opět o nejrůznější kopytníky – lesoně pestré, buvolce Jacksonovy, impaly, bonga horské, zebry Hartmannové či bahnivce horské. Dále byli dovezeni gorily, mangusty, levhart, pelikáni, plameňáci, marabu, volavky, ibisové, varani, želvy a další. I v rámci této expedice byli dovezeni nosorožci, konkrétně trojice nosorožců dvourohých.

Expedice v roce 1975 by se dala, minimálně vzhledem k tomuto webu, nazvat jako vůbec nejdůležitější. Vedle dalších stád zeber, hejna supů, luňců šedých, perliček či krokodýlů nilských bylo dovezeno také stádo šesti nosorožců tuponosých severních, díky kterým tento nosorožčí poddruh dnes vůbec existuje. Poslední expedice v roce 1976 dovezla dnes kriticky ohrožené zebry bezhřívé, které mají základ v celém dnešním evropském chovu, marabu africké či orly jasnohlasé.

V rámci těchto transkontinentálních transportů bylo dovezeno téměř dva tisíce zvířat, čímž se Vágner navždy zapsal do historie. Unikátní rovněž byla víceméně minimální úmrtnost zvířat během přepravy, která činila pouhá necelá dvě procenta. Kromě kvalitní péče jak v odchytovém táboře, tak během transportu samotného za to mohla velmi přísná selekce přímo při odchytu. Vágner během svých expedic odchytil více než tři tisíce zvířat, ale při odchytu se vždy soustředil na každého jedince – zda je zdravý, jak zvládá stres, v jakém je věku apod. Díky tomu mohl dovézt zdravé, silné jedince, kteří zvládli jak dlouhý transport, tak i přizpůsobení se novým podmínkám. Je třeba si rovněž uvědomit, že Josef Vágner nechytal všechna zvířata osobně – část zvířat koupil nebo vyměnil za jiná zvířata, která odchytil. Jeho transporty zůstávají fenoménem, který už nikdy nikdo nepřekoná.

Od počátku měl Josef Vágner jasnou vizi, se kterou chovy afrických zvířat ve Dvoře Králové zakládal. Už tehdy zvířat v Africe ubývalo a bylo tak nabíledni vytvořit dostatečně velkou, reprodukce schopnou zálohu v lidské péči. Jeho velkým plánem bylo mladá, zdravá a silná zvířata odlovit, převézt do zoologických zahrad (množné číslo je nepochybně správné, protože určitá část zvířat z odchytů zamířila do nejrůznějších evropských zahrad), tam se je naučit chovat, rozmnožit a posléze, až chov v lidské péči bude naprosto zvládnutý a dostatečně rozrostlý, tak začít zvířata vracet zpět do Afriky.

Po odchodu ze zoo

Toho se však Josef Vágner jako ředitel zoo nedočkal. Na svých expedicích utrpěl mnohá zranění, některé vážná, několikrát onemocněl malárií a dalšími nemocemi, a tak v roce 1983 odešel do invalidního důchodu. Nedočkal se ani otevření safari, které bylo jeho snem – místo, kde lidé jsou v "klecích" a zvířata na volno kolem nich. Safari se otevřelo až v roce 1989. Následně až jeho následovníci dokázali to, co si předsevzal – vracet zvířata, potomky jím odchycených zvířat, zpět do Afriky. Královédvorská zoo tak do afrických plání, buší a pouští poslala adaxe, přímorožce šavlorohé, antilopy koňské a vrané, buvoly a samozřejmě také hned několik nosorožců dvou druhů.

Josef Vágner se po svém odchodu ze zoo i nadále věnoval zoologii. Hojně přednášel pro jakékoliv obecenstvo a byl také literárně činný. Již v před svých odchodem do důchodu napsal šest knih o svých expedicích (namátkou Sen safari či Mzuzi Afriky) a v psaní knih pokračoval i posléze. Vedle Afriky se v jedné knize věnoval také Indii, kterou v letech 1974 a 1975 navštívil – kniha Rádžové indických džunglí. Poslední vydanou knihou pak byla sbírka pohádek Kimuri. Miloval vážnou hudbu, byl sběratelem houslí a vášnivým myslivcem.

Nelze se rovněž nezmínit o ženě, která neochvějně stála po jeho boku po větší část života, tedy manželce Zdeňce Vágnerové. Stala se svému muži velkou oporou nejen v případě rodiny či právě převzatí zahrady, ale také se přímo zúčastnila některých expedic, které pomáhala organizovat. Společně měli pět dětí – tři syny a dvě dcery.

Josef Vágner zemřel 6. května 2000. Zdeňka Vágnerová zemřela 24. října 2006.

Odkaz Josefa Vágnera

V roce 2008 byla jejich potomky – Lenkou, Janou a Pavlem – založena Nadace Josefa a Zdeňky Vágnerových, který má cíl uchovat odkaz a památku na Josefa Vágnera, podporuje šíření jeho autorských děl, organizuje výstavy a podporuje ochranu přírody, stejně jako Josef Vágner sám. Mezi nadací vydaná díla patří obnovené vydání knihy Sen safari a rovněž dosud nezveřejněné zápisy z deníků Zdeňky Vágnerové, shromážděné v knize Sen safari – Ztracený deník Zdeny Vágnerové.

V roce 2013 byla v Neumannově vile, správním sídle královédvorské zoo, kde Vágner s rodinou po dobu svého ředitelování i bydlel, vytvořena stálá expozice Africké expedice Josefa Vágnera, která mapuje životní pouť Josefa Vágnera a představuje značné množství dobových materiálů. V roce 2014 poté bylo safari, nedílná součást královédvorské zoo, přejmenováno na Africké safari Josefa Vágnera.

Josef Vágner se narodil 26. května 1928 v malé obci Ždírnice na Trutnovsku. V roce 1947 byl přijat na Vyšší lesnickou školu v Trutnově. Po dvouleté vojenské prezenční službě nastoupil u národního podniku Vojenské lesy a statky, Podnikového ředitelství v Hořovicích, jako technik lesní správy Nepomuka, poté vedoucí lesní správy Mirošov. Hospodařilo se na polích vystěhovaných vesnic Kolvína, Padrtě a Záběhlé.

Byl po celý život vášnivým myslivcem a lovcem. Během jeho působení v Brdech ho tato jeho záliba přivedla i do problémů, když "z nerozmyšlenosti" (jeho vlastní slova) v květnu 1954 střelil starého tetřeva a v důsledku tohoto nešťastného výstřelu mu na rok byl pozastaven výkon práva myslivosti.

Už během své práce u VLS Hořovice byl Vágner v roce 1954 přijat k dálkovému studiu Lesnické fakulty Vysoké školy zemědělského a lesního inženýrství při Českém vysokém učení technickém. Vzdělával se i nadále, postgraduálně vystudoval tropické lesnictví (1965) a v roce 1974 se stal kandidátem zemědělsko-lesnických věd.

V roce 1965 se Josef Vágner stal ředitelem Východočeské zoologické zahrady ve Dvoře Králové nad Labem a další roky práce zasvětil poznávání Afriky a budování safari ZOO. Podnikl sedm velkých a dvě menší expedice do Afriky a Asie, přivezl z nich téměř dva tisíce kusů zvěře.

Následky zranění, která při svých výpravách utržil, a prodělané tropické nemoci ho nakonec přinutily v roce 1983 odejít do invalidního důchodu. Na Brdy ovšem nikdy nezanevřel a místa, kde jako mladý lesník začínal, pokud mu to čas a později i zdraví dovolilo, nepřestával navštěvovat. Svého posledního jelena složil v honitbě VLS Hořovice, lesní správa Mirošov.

Josef Vágner zemřel 6. května 2000.

zdroj:https://pribramsky.denik.cz/zpravy_region/pohlednice-z-minulosti-lesnik-josef-vagner-a-jeho-zivot-20190721.html