Liberec XVII - Kateřinky 

3. července 1844 vypukla na Liberecku ve strojních přádelnách vlny v Kateřinském údolí vzpoura proti zavádění strojů do výroby a za zvýšení mezd. Vzpouru dělníků rozbíjejících textilní stroje potlačil oddíl vojáků, kteří pak v Liberci zůstali, aby dohlíželi na pořádek. 

autor komentáře Vojtěch Šesták

Krátce z historie

Severně od centra Liberce leží­ za Ruprechticemi v Údolí­ Černé Nisy a na přilehlém kopci dří­ve samostatná obec, dnes XVII. čtvrť Kateřinky. Řeka Černá Nisa pramení­ nedaleko Olivetské hory a tvoří­ jeden z pří­toků Bedřichovské přehrady. Dál teče misty skryta v lesí­ch mezi kameny a vtéká do nádrže před vodní­ elektrárnou v Rudolfově. Od tohoto mí­sta již protéká Kateřinkami a dří­ve byla maximálně využita pro pohon strojů v továrnách až do Stráže nad Nisou. Dávno už její­ sí­la není­ využita, celé rozsáhlé vodní­ dí­lo, náhony, propusti a zámky chátrají­ a zarůstají­ nálety. V celém Údolí­ bylo celkem 25 továren, mezi největší­ patřily přádelny Augusta Ehrlicha, textilka Josefa Ignáce Salomona, továrna Ferdinanda Seidela a další­. Ještě o nich bude řeč. Právě nad areálem bývalé továrny Josefa I. Salomona je po levé straně zbytek zaniklého hrádku zvaného Jezdec a naproti je vysoký skalní­ Útvar zvaný Martinská stěna, kde bývalo lesní­ divadlo. Dnes je zde opravená vyhlí­dka. Odtud dále tvoří­ řeka přirozenou hranici mezi Kateřinkami a Ruprechticemi. Další­ přirozenou hranici, tentokrát s Radčicemi tvoří­ potok protékají­cí­ pří­rodní­m koupalištěm a pramení­cí­ pár metrů od Dračí­ho kamene. Zde je ve výšce asi 690 m.n.m. nejvyšší­ kateřinská vyhlí­dka, která vždy byla a je oblí­beným turistickým cí­lem. V době vzniku obce se tomuto mí­stu ří­kalo "na Kateřinské hoře". 

Majitelka panství­ Kateřina z Redernu nechala začátkem 17.století­ zalesněné Úbočí­ pod Dračí­m kamenem vymýtit a vyměřit pozemky první­m 24 osadní­kům, tkalcům a domkářům, kteří­ ji o to žádali. Kromě peněz za půdu se zavázali každý rok platit v naturálií­ch a odvádět 15 dní­ roboty pro vrchnost. Pří­slib dostali 20. ří­jna 1608 a v následují­cí­m roce, přesně 6. ledna 1609 byla v lokační­ listině uvedena jejich jména. První­m šoltysem, neboli rychtářem, byl Martin Kretschmer. V Údolí­ byl stále hustý les, takže pří­stupová cesta vedla přes Radčice. Nicméně u řeky už stály dva mlýny a pila. Téměř 200 následují­cí­ch let byly Kateřinky chudou tkalcovskou vesničkou s polí­čky v těžko obdělávatelném svažitém terénu. Když za třicetileté války převzal Albrecht z Valdštejna liberecké a frýdlantské panství­, skupovali vojenští­ zásobovači všechny produkty mí­stní­ch tkalců. Obec začala bohatnout a růst; v roce 1624 zde stálo kromě rychty celkem 25 domů a 7 chalup. V roce 1630 tu byl rychtář, 25 zahrádkářů, 4 domkáři, 15 tkalců a 1 pekař, celkem ve 45 domech. Když však po smrti Valdštejna v roce 1634 přešlo panství­ do rukou hraběte Matyáše Gallase, propuklo v kraji loupení­, vraždění­ a válečné hrůzy. Mnoho obyvatel uteklo, domy a pole zpustly. Naví­c kvůli probí­hají­cí­mu protireformační­mu hnutí­ odešli další­ lidé a jen 21 domů zůstalo obydlených. Mor v roce 1680 si vyžádal 25 obětí­. Také za Napoleonova tažení­ do Čech a za prusko-rakouské války lidé trpěli. Od roku 1658 se kateřinské děti učily čí­st, psát a počí­tat v nově zří­zené škole ve Stráži nad Nisou. V zimě, když byla cesta do školy neschůdná, učil děti někdo z obyvatel, a tak až do roku 1814, kdy obec nechala postavit dřevěný domek - první­ kateřinskou jednotří­dku. Druhá tří­da byla vytvořena v jedné z tovární­ch budov v roce 1871 a o sedm let později byl pro vyučování­ dětí­ pronajat dům č.p. 103. Konečně 24.4.1888 byl položen základní­ kámen nové školy a již 27.září­ téhož roku se začalo s výukou ve třech tří­dách. V budově byla také jí­delna a byty pro učitele a školní­ka. Budova, na kterou přispěli mí­stní­ tovární­ci, stála 37.000 zlatých a později byla rozší­řena o tělocvičnu a hřiště. Po protireformační­ch změnách byli téměř všichni obyvatelé katolí­ky. Chodili na bohoslužby do Stráže, patřili mezi tamní­ farní­ky a bývali tam také pohřbí­váni. S pří­chodem nových textilní­ch strojů na trh v roce 1825 nastal po dvou století­ch v mí­stní­m přádelnictví­ a tkalcovství­ významný obrat. Silný tok Černé Nisy nabí­zel množství­ energie pro pohon strojů, Údolí­ bylo dí­ky pile z větší­ části vykácené. Kvalifikovaná pracovní­ sí­la byla k dispozici. Lepší­ konstelace pro rozvoj průmyslu snad nemohla nastat. Zlaté období­ textilní­ch fabrik Ještě téhož roku, tedy roku 1825, postavil Ferdinand Seidel první­ přádelnu mykané pří­ze. Tuto továrnu později propachtoval a nakonec roku 1843 prodal jinému tovární­kovi Ignáci Salomonovi. Roku 1883 ji koupil Franz Anton Posselt a jeho následovní­k Ernst Posselt ji přebudoval na továrnu na sukno a zí­skal privilegium c.k. dvorní­ho dodavatele sukna. Ještě v roce 1945 ji vlastnil stejný majitel. Dnes ji vlastní­ firma Biston s.r.o., která budovu zachránila před zboření­m a kompletně ji zrenovovala. Další­ továrnou postavenou již v roce 1830 byla přádelna bavlny Antona Kittela. Po pěti letech ji převzal Anton Beckert a připojil k ní­ pilu. Anton Jäger z Rudolfova provoz koupil roku 1843 a budovy zrenovoval. Po jeho smrti v roce 1864 je vystří­dalo několik vlastní­ků, aby ji nakonec zí­skal August Ehrlich. Firma Augusta Ehrlicha později koupila i obě fabriky na hranici s Rudolfovem. Jednalo se o valchu Josefa Hoffmanna z roku 1844, která byla Gustavem Hoffmannem přebudována na vigoňovou přádelnu. 

Druhou fabrikou byla přádelna ovčí­ vlny Ferdinanda Leubnera. Až do konce druhé světové války oba závody provozovala firma Ehrlich. Starou hraběcí­ hájovnu a nedalekou pilu koupil v roce 1843 Anton Thum z Pavlovic a přebudoval ji na první­ přádelnu česané pří­ze v kraji. Dědicové převedli přádelnu na Konrada Blaschka, později od roku 1871 ji vlastnil Josef J. Salomon, za nějž se vyrábělo předevší­m sukno. Komplex budov značně utrpěl při povodni roku 1891, roku 1901 pak shořela hlavní­ budova. Po rekonstrukci byla továrna vybavena nejmodernější­mi stroji. Firma se stala privilegovaným c.k. dvorní­m dodavatelem vybraných látek pro rakousko-uherskou šlechtu, dodávala látky v největší­m sortimentu materiálů a barev. Josef J. Salomon nechal vystavět kostel sv. Marie zvaný "U Obrázku" , za což byl v roce 1910 povýšen do šlechtického stavu jako Salomon von Hohenweeb. Pro zaměstnance zbudoval lázně, pro hasičský spolek postavil hasičskou zbrojnici. Jako největší­ a vlastně nejstarší­ zaměstnavatel dával práci asi 500 lidem. Přádelna ovčí­ vlny Andrease Millera byla původně mlýnem. Josef Kliner ji ale nechal přebudovat v roce 1840 na valchu. Později ji koupil August Hiebel a použí­val jako přádelnu mykané pří­ze. Roku 1877 kompletně vyhořela a po rekonstrukci ji Andreas Miller vlastnil až do roku 1945. Další­ přádelnu mykané pří­ze vystavěl Anton Tlum v roce 1845, po jeho smrti ji převzal jeho zeť Eduard J. Trenkler, pak několikrát změnila majitele až ji nakonec do roku 1945 vlastnila firma Jí¤ger. Vigoňovou přádelnu Ferdinanda Seidela z roku 1843 převzal Adolf Hochmann, roku 1882 pak nový majitel Anton Horn přidal přádelnu. Johann Rösler rozší­řil svou strojní­ zámečnickou dí­lnu z roku 1888 o novou tkalcovnu. Ve výčtu továren by se dalo pokračovat, v celém Údolí­ bylo 25 fabrik a několik malých dí­len. 

Byli to jejich majitelé, kdo nechal roku 1842 vybudovat kvalitní­ silnici ze Stráže do Kateřinek. Později v roce 1872 ji převzal do správy Boleslavský okres, který nechal silnici vylepšit, prodloužit až do Rudolfova. Ve své době platila za nejlepší­ silnici v okrese! V roce 1871 byl otevřen c.k. poštovní­ Úřad s telefonní­m spojení­m, později měla pošta vlastní­ povoz. První­m poštmistrem byl Eduard Stieglitz, zároveň člen obecní­ rady a majitel hostince "Zum Stieglitz". Rok po zří­zení­ pošty byla otevřena také policejní­ stanice. Později obcí­ dokonce projí­žděla pravidelná linka autobusu z Rudolfova směrem do Stráže a dál do Liberce. Industrializace znamenala rychlý růst obce. Pro srovnání­ - v roce 1834 zde bylo 66 domů s 617 obyvateli, v roce 1902 už to bylo 106 domů a 935 obyvatel. Před vysí­dlení­m po druhé světové válce zde žilo ještě 742 lidí­. Ve druhé polovině 19.století­ došlo k několika povodní­m, zvláště povodně v letech 1858 a 1888 způsobily podnikům velké škody. Nejhorší­ povodeň ale byla 30. a 31. července 1897 , kdy voda napáchala ohromné škody nejenom na Černé Nise, ale i v Liberci, Stráži nad Nisou, Chrastavě a další­ch obcí­ch. V Kateřinkách řeka podemlela silnici, masa vody s sebou valila stromy a velké balvany, které poničily mosty a k řece přilehlé budovy továren. Tři týdny trvalo odstranění­ nejvážnější­ch škod za pomoci hasičů a armády. Až stavba bedřichovské přehrady ochránila Údolí­ před podobnými neštěstí­mi, přesto se menší­ povodeň v roce 1957 opakovala a dodnes jsou patrné škody, které napáchala, zejména rozvalené hráze a zanesené koryto řeky. Snad se tyto škody podaří­ někdy odstranit. Poslední­m rychtářem byl v roce 1850 Anton Becker, od té doby již bylo voleno obecní­ zastupitelstvo složené z předsedy, třech radní­ch a osmi členů výboru. Anton Becker se stal první­m předsedou zastupitelstva. Kulturní­ Úroveň obce se odrážela v činnosti spolků. Mezi nejstarší­ patřil tzv. 

Velikonoční­ spolek založený roku 1822. Z celkem 12 spolků, které v obci vznikly, můžeme jmenovat napří­klad pěvecký spolek "Liederkranz", dobrovolný spolek hasičů, spolek válečných veteránů , sportovní­ "Turnverein" a další­. Zmí­nit bychom měli i obchodní­ spolek "Gleichheit", později "Vorwärts", a také divadelní­ spolek "Knechtel", jehož domovskou scénou bylo samozřejmě lesní­ divadlo pod Martinskou stěnou. Dvě světové války přinesly i do Kateřinek velké utrpení­. Celkem 37 rodáků padlo v druhé světové válce a 3 si vzali život na její­m konci. Rozloha obce s přilehlými lesy a oborou byla před válkou asi 480 ha, dnes po rozší­ření­ katastru v roce 1949 a 1980 o část Ruprechtic a Radčic má katastr městské části Kateřinky něco kolem 500 hektarů. Nové osí­dlení­ po druhé světové válce Ráz obce i její­ fungování­ se dramaticky změnilo po odsunu německého obyvatelstva ze Sudet v letech 1945 - 1947. V Kateřinkách zůstalo jen několik tzv. potřebných. Nově pří­chozí­ obyvatelé si začali vytvářet vlastní­ vazby a začali pracovat na zajištění­ fungování­ obce.

Pokračování­ se připravuje, zatí­m jen v bodech:
1947 - dokončení­ odsunu Němců
1949 - rozší­ření­ katastru na Úkor Ruprechtic a Radčic
22.května 1954 - Kateřinky přičleněny k Liberci jako XVII. čtvrť
1957 - povodeň na Černé Nise poničila koryto řeky
1974 - poslední­ zvonění­ v Kateřinské škole, krátce tu byla mateřská školka
1979-1984 - dostavba textilky pro potřeby SOU nábytkářského 1980 - další­ změny katastru
1997 - zrušena pobočka pošty v Kateřinkách
2009 - zřejmě definitivní­ konec vily Josefa J. Salomona

Kateřinky

Pohlednice z roku 1911 nás zavádí do horní části úzkého údolí Černé Nisy. Až sem postupně pronikaly proti proudu Nisy textilní továrny, které využívaly vodní energií dravé říčky a často také doplácely na povodně, které údolí Kateřinek postihovaly. Na snímku exponovaném "proti vodě", tedy do nitra Jizerských hor, vidíme komplex textilek Josefa J. Salomona, který je zde budoval od roku 1871. Tehdy koupil starší továrnu A. Thuma, respektive K. Blaschky a po jejím rozšíření zde začal vyrábět jemná a později i vojenská sukna. Po jeho smrti v roce 1887 ve výrobě úspěšně pokračoval i jeho syn Josef J. Salomon (1858-1924, v roce 1910 povýšený do šlechtického stavu s predikátem von Hohenweeb). Nejhořejší dům na pohlednici je bývalá továrníkova vila, po válce Jedličkův ústav. Dnes je zcela zchátralá. Z bývalých Salomonových textilek se po válce staly rozlehlé sklady různých podniků.

Bývalá textilní továrna Ignáce Solomona v libereckých Kateřinkách se postupně proměňuje. V dobách své největší slávy patřila k významným textilním výrobcům a dvorním dodavatelům sukna, za minulého režimu zde sídlil národní podnik Interiér a vyráběl nábytek pro celé Československo, nyní její přítomnost a budoucnost mají ve svých rukách designéři a výtvarníci.
Zdroj: https://liberecka.drbna.cz/zpravy/kultura/36200-byvala-textilni-tovarna-v-katerinkach-se-meni-ve-vystavni-prostor.html?utm_source=copy

3. července 1844 vypukla na Liberecku ve strojních přádelnách vlny v Kateřinském údolí vzpoura proti zavádění strojů do výroby a za zvýšení mezd. Vzpouru dělníků rozbíjejících textilní stroje potlačil oddíl vojáků, kteří pak v Liberci zůstali, aby dohlíželi na pořádek.

(zdroj: Války, bitvy a šarvátky v datech.)

Kateřinky: Historie a rozvoj jedinečné podhorské obce 

Kateřinky, malebná vesnice v podhůří Jizerských hor, mají za sebou bohatou historii sahající až do roku 1608. Její dějiny jsou úzce spjaty s rozvojem libereckého panství, proměnami hospodářství a průmyslu, ale také s kulturním a společenským životem místních obyvatel. Pojďme se podívat na klíčové momenty, které formovaly tuto jedinečnou obec.
Založení obce
Kateřinky vznikly na částečně vymýceném návrší severně od Liberce. Název vesnice je odvozen od Kateřiny z Redernu, rozené Šlikové, která byla významnou postavou tehdejší šlechtické rodiny. První zmínka o Kateřinkách pochází z roku 1608, kdy se v pozemkové knize libereckého panství objevil zápis o prodeji půdy na "Katharinbergu". O rok později byla vystavena emfyteutická listina, která stanovila podmínky pro prvních 25 osadníků, převážně chudých zahradníků a tkalců.
Osídlení se rozvíjelo podél potoka v údolí Černé Nisy, kde přírodní podmínky umožňovaly pěstování lnu a bílení plátna. Reliéf krajiny dodnes přispívá k malebnému charakteru obce, která se stala součástí libereckého panství a byla spravována rychtářem (šoltysem) až do roku 1848.
 Průmyslový rozvoj
Kateřinky zažily velký hospodářský rozmach v 19. století, kdy se staly součástí jedné z prvních průmyslových zón v rakouské monarchii. Údolí Černé Nisy bylo postupně osídleno továrnami, které využívaly vodní sílu k pohonu strojů. První mechanická přádelna byla postavena v roce 1827 Ferdinandem Seidelem, čímž začala éra industrializace obce.
Do poloviny 19. století zde vzniklo několik dalších textilních podniků, které vyráběly jemná sukna i vojenské uniformy. Kateřinky byly součástí oblasti nazývané "Liberecké Švýcarsko" díky husté koncentraci továren a malebnému okolí. Ačkoli vzdálenost obce od železnice zpočátku komplikovala zásobování uhlím, místní podniky prosperovaly díky inovacím jako vodní turbíny a později elektrifikace.
Společenský život
Kromě průmyslového rozvoje se Kateřinky mohly pyšnit bohatým společenským životem. Hostince byly centrem setkávání, zábavy i kulturních akcí. V obci působilo několik spolků, které podporovaly vzdělávání, hudbu, tělovýchovu nebo dobrovolné hasičství. Mezi nejstarší patřil velikonoční podpůrný spolek založený již v roce 1822.
V roce 1867 vznikl čtenářský spolek "Freundschaftsquelle" a mužský zpěvácký spolek "Liederkranz", který později zahrnul i ženský sbor. Spolky organizovaly divadelní představení, koncerty i veřejná shromáždění. Roku 1926 bylo dokonce zřízeno lesní divadlo, které přispělo k rozvoji kulturního života obce.
Školství a náboženství
Školství v Kateřinkách prošlo zásadními změnami ve druhé polovině 19. století. Roku 1869 se obecní škola osamostatnila a postupně rozšířila na trojtřídkovou. Nová školní budova byla postavena v roce 1889 a sloužila až do poloviny 20. století.
Náboženský život obce byl dlouho spjat s libereckou farností. Roku 1911 vznikla samostatná ruprechtická farnost, do níž byly Kateřinky začleněny. V roce 1907 byl vysvěcen kostel Matky Boží u Obrázku v Ruprechticích, který se stal významným duchovním centrem pro obyvatele obou vesnic.
 Povodně a přehrady
Černá Nisa byla nejen zdrojem energie pro místní továrny, ale také hrozbou při povodních. Největší katastrofa postihla Kateřinky v roce 1897, kdy byly strženy mosty, silnice i tovární budovy. Tato událost vedla k vytvoření vodního společenstva a následné výstavbě retenčních nádrží v povodí Nisy. Bedřichovská přehrada, dokončená roku 1906, pomohla ochránit obec před dalšími záplavami.
 Závěr
Kateřinky jsou příkladem obce, která dokázala spojit svůj přírodní potenciál s průmyslovým rozvojem a bohatým společenským životem. Ačkoli dnes nejsou samostatnou obcí, jejich historie je stále živá díky zachovaným památkám, přírodním krásám a vzpomínkám místních obyvatel.
Tato malebná vesnice je důkazem toho, jak se průmyslový pokrok může snoubit s tradicí a kulturou, a její příběh je inspirací pro všechny milovníky historie i krás českého venkova.

Salomonova vila

Symbol slávy Kateřinek už to má za sebou úplně. Roky chátrající objekt poslal k zemi bagr.

Nejhonosnější stavba Kateřinek to má za sebou. Takzvaná Salomonova vila dlouhá léta chátrala, teď se do ní zakousl bagr a pomohl jí k zemi. Hořce se tak uzavřel příběh domu, který si nechal postavit zdejší továrník ve zlatých časech Kateřinek. Premium A příběh je to poměrně tajemný, informací o domě moc není. Vilu si nechal postavit továrník Josef Ignác Salomon někdy na přelomu 19. a 20.století, který se svým otcem vybudoval Kateřinky do podoby jejich největší slávy. Kromě vily vyrostla továrna, hasičská zbrojnice nebo lázně. Práci dával pěti stovkám lidí. Nechal postavit i kapličku U Obrázku a kostel Sv.Antonína v Ruprechticích. Ve druhé polovině 20.století ve vile sídlil Jedličkův ústav, a to byl její poslední dobrý čas. Od devadesátých let chátrala, na věži měla ceduli o dražbě. Prodat se ale nepodařila, a tak se ji její současný majitel rozhodl zbořit. Jde o do jisté míry symbolickou tečku kdysi slavné éry této liberecké čtvrti.

Zdroj: https://liberecka.drbna.cz/krimi/ruina-salomonovy-vily-sla-k-zemi-pomohl-ji-bagr.html?utm_source=copy

Továrník Josef Ignác Salomon, který dával práci zhruba pěti stovkám lidí, vystavěl vilu na přelomu 19. a 20. století. V druhé polovině 20. století byla vila v majetku Jedličkova ústavu, od devadesátých let byla neúspěšně nabízena k prodeji až do listopadu 2013, kdy se její majitel rozhodl již neopravitelné trosky zbourat.

Kateřinky v roce 1914 a 8.5.2000

Počátkem 17.století vznikly Kateřinky, pojmenované na počest jejich zakladatelky, svobodné paní Kateřiny z Redernu. V 18.století se v obci rychle rozvinula textilní výroba. v roce 1903 kronikář Anton Ressel o vsi napsal: "Ve vzdálenosti jedné hodiny od Liberce leží v divoce romantickém údolí Jizwerských hor tovární obec Kateřinky. Údolím, které bývá nazýváno též ´Libereckým Švýcarskem´, protéká Černá |Nisa....." Stará pohlednice zachycuje budovy školy a přádelny A.Horna a F. Posselta. V soušasnosti se Kateřinky, označované jako Liberec XVII, ztácejí v moři neudržované zeleně.

(zdroj: Jizerské hory včera a dnes)

Kateřinky v roce 1902 a 20.7.2003 Kateřinky, původně samostatná obec, se rychle rozvíjely, což bylo dáno zejména rozmachem průmyslu v 19.století. při sčítání obyvatel v roce 1900 zde žilo ve 106 domech 985 lidí. zajímavý údaj uvádí, že přes dvě stě dospělých osob z tohoto počtu neumělo číst ani psát. Tehdy v obci pracovalo devět výrobních podniků zabývajících se především spřádáním ovčí vlny a tkaním látek. V souvislosti s tím tady vznikla dělnická kolonie i řada domů městského charakteru. Obec se stala další částí Liberce v roce 1954

. (Jan a Šimon Pikousové. Otokar Simm. Petr Kurtin)