Děd Ještěd

25.08.2022

Strážce pokladů Ještědského hřebenu

Na západním svahu Ještědu je mohutný skalní hřeben Důlní skály. Místní obyvatelé mu však neřeknou jinak než Kukštejn. V jedné ze skal je ukrytá tajemná štola, kterou zde kdysi dávno vyrazili hledači pokladů. (Jaspisová štola) Sídlí tu však Ještědský duch, který hlídá všechny poklady Ještědského hřebene a připlést se mu do cesty rozhodně není dobrý nápad.Ještědský duch je geniem loci Ještědu. Jak jinak. Říkávalo se mu i Děd Ještěd nebo Jeschkengeist a bývával viděn v podobě velkého horala s kloboukem a vousy. Jelikož jde o místo pověstmi opředené, nebyl jediným nadpřirozeným obyvatelem kraje. Tamní společnost čítala celou řadu zjevení: skřítky, hlídající zlaté a stříbrné žíly, Divokého myslivce, prohánějícího jelena se zlatým křížkem mezi parohy, občasné Štvaní a také výroční slety čarodějnic.

Kámen Krejčík na Ještědu

Kdysi dávno žil v údolí pod Ještědem hrbáč Krejčík. Nesnášel celý svět a za prací chodil přes Ještěd. Jednou byl tak unavený, že usnul v trávě. Probudily ho až divné hlasy. Ještědský duch nakazoval horským skřítkům, aby vytvořili nový pás hor - Krkonoše. Krejčík jim to však chtěl překazit. Druhý den o půlnoci se schoval do křoví, a jakmile skřítci počali s prací, vyskočil a vystrašil je. Všude začaly létat kameny. Největší z nich dopadl na Krejčíka a zavalil jej. Od té doby je tento kámen výstrahou lidem, aby nebyli zlí.

Čerti na Ještědu

V jeskyni na Ještědu žili tři čerti, kteří chodili do údolí strašit. Jednou s nimi statečný jezdec na koni uzavřel sázku. "O půlnoci vyrazím od Ještědu k západu. Začnete-li za mnou stavět zeď a zároveň mne dohoníte dřív než kohout zakokrhá, má duše je vaše. Jinak zmizíte z Ještědu." Přišla půlnoc a jezdec vyrazil. Čerti začali stavět a hlasitě se smáli: "Čeká tě smrt, mládenče!" Smích probudil kohouta, který rázem zakokrhal. Čerti prohráli a zmizeli. Zůstala po nich Čertova zeď mezi Ještědem a Bezdězem.


zdroj: https://cs.wander-book.com/strazce-pokladu-jestedskeho-hrebenu-z12889.htm?q=

Podještědská povídka od Otto Huttera

Nádeník jménem Veit kdysi žil se svou ženou a šesti dětmi v malém domku na okraji Ještědského lesa. Pracoval jako nádeník u sedláka, zatímco jeho žena a jejich starší děti v létě hledaly houby a sbíraly lesní plody v nedalekém lese nebo sbíraly klacky a dřevo na zimu. V rodině byla hořká bída. Jednoho bouřlivého, chladného zimního večera, kdy byl Jeschken hustě pokryt sněhovými mraky, se náhle ozvalo zaklepání na nízké dveře domku. Veit otevřel a ke svému údivu před sebou uviděl malou, špatně oblečenou fenku, která se třese mrazem a žádá o místo na noc. 

Dobrosrdečný muž s prosbou souhlasil a o skromnou večeři se s ní poctivě podělila. 

Soucitná matka v domácnosti pak malému hostovi připravila měkkou postel u teplých kamen, po boku své nejmladší dcery. Když se druhý den ráno rozednilo, malá žena tiše opustila tábor, vklouzla do svých malých dřevěných botiček a připravila se na cestu. Veit by nesnesl, aby opustila dům bez snídaně. Nyní se probudily i děti a tísnily se kolem toho, co se zdálo být velmi milým hostem, ve kterém měla zejména malá dcera nového parťáka na hraní.

Den už byl docela pokročilý, když se fenka přátelsky rozloučila. Malá dcerka ji zavedla ke dveřím, kde se v noci nahromadilo velké množství sněhu. Tu žena řekla: "Drahé dítě, otevři svou malou zástěru, protože ti chci dát malý dárek jako upomínku! Dítě udělalo, co mu bylo řečeno, a žena sebrala hrst zasněženého klestu a hodila mu ji do zástěry. Pak zmizel v nedalekém lese. Když se dítě vrátilo do pokoje a vysypalo klestí, kdo dokáže popsat údiv všech, když to nebylo klestí, ale lesklé zlaté pruty a zlaté jehlice, které se válely na podlahu. Nyní chudí, dobří lidé přišli na to, že to podivné stvoření, které je hostilo, byla keřová samice, která chtěla darem projevit svou vděčnost. Od nynějška z malého domku zmizelo veškeré utrpení.

autor příspěvku Jan Polák