Kostel Sv.Kříže
Kostel sv. Kříže
kolem roku 1940
Jednou z nejvýznamnějších a nemnohých památek baroku v Liberci je bezesporu kostel sv. Kříže, nejvýznamější stavba libereckého stavitele 18.století Johanna Josefa Kunzeho z let 1753 - 56. Patří k dominantě Chrastavská ulice, kde tvoří jakési entrée při západním vstupu do města. I na tak exponovaném místě vznikla ve třicátých letech čerpací stanice.
(zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr - Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)
Kostel svatého kříže (1926)
kostel je jedinou výraznější pozdně barokní stavbou v Liberci. V letech 1753 - 1756 byl na místě kaple od M.A.Canevalleho (1696) postaven jednolodní chrám inspirovaný zjevně poutním kostelem v Hejnících. I Křížový kostel vycházel z poutní tradice a stal se výrazem duchovního úsilí pátera A. Kopsche, jemuž především vděčí za svůj vznik. Zatímco vnější architektura + jedno z ranných děl libereckého stavitele Johanna Josepha Kunzeho - si podržela na svoji dobu konzervativní ráz, byl interier vybaven v aktuálním rokokovém stylu. Nástropní fresky s náměty nalezení a povýšení svatého Kříže namaloval Jan Václav Spitzer z Prahy v roce 1761. Později je přemaloval liberecký malíř Anton Köhler (1864) a neorokokové orámování jim dal na počátku 90.let 19. století Liberečan Ernst Meininger. Architektura hlavního oltáře z roku 1760 pochází z dílny Jana Hájka z Mnichova Hradiště a obraz se sv. Helenou a nalezeným křížem je od pražského malíře F.X.Pálka.
(zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997, nakladatelství 555)
Kostel Nalezení svatého Kříže
Kostel stojí na místě původního barokního hřbitovního kostela pocházejícího od pražského stavitele italského původu Marka Antonína Canevalleho z let 1695-1698. Canevalleův kostel byl postaven v místě bývalého morového pohřebiště z roku 1680, kdy si epidemie vyžádala 300 obětí. Pro tak velký počet zemřelých nedostačoval městský hřbitov u nedalekého kostela sv. Antonína a proto bylo vybudováno nové pohřebiště. Stavitel pro původní kostel zvolil půdorys ve tvaru kříže, neboť právě svatému Kříži byl kostel zasvěcen.V letech 1753-1761 byl na tomto místě postaven nový kostel podle návrhu Johanna Josefa Kunzeho, rovněž zasvěcený Nalezení svatého Kříže.Kostel slouží jako poutní místo. Zajímavá je historie dřevěné sochy piety Matky Boží Bolestné (Mater Dolorosa), která je umístěna na hlavním oltáři. Tato dřevěná Pieta představuje Pannu Marii sedící s Kristovým tělem pod křížem. Je 65 cm vysoká, vyřezávaná z cedrového dřeva. Na prsou Panny Marie jsou vyobrazeny tři žitné klasy, v nichž je vetknutý meč, symbol utrpení. Původně byla zhotovena roku 1506 pro některý londýnský kostel. Za anglického krále Jindřicha VIII., kdy byly rušeny výzdoby kostelů, vhodili údajně v roce 1538 sošku do Temže. Tu posléze vylovil jistý kupec, který ji ukryl ve svém domě. V roce 1658 ji získal mladý hrabě František Ferdinand z Gallasu a umístil ji v zámecké kapli na Frýdlantu. Odtud byla přemístěna do kostela v Hejnicích a po dokončení nové svatyně sv. Kříže do Liberce. Obliba této sochy Piety byla tak veliká a počet poutníků se stále zvyšoval, takže v roce 1752 zde bylo již 10 021 poutníků u svatého přijímání. Po přestavbě kostela v roce 1753-1756 jejich počet ještě stoupl a kostel obdržel četné odpustky. Zbožní poutníci začali umisťovat do kostela mnoho votivních darů za vyslyšení svých prosebných modliteb. Podle nařízení císaře Josefa II. byly však poutě nejdříve omezeny a nakonec zcela zrušeny. Poslední velká pouť se zde konala roku 1781. Později se kostel stal filiálním a sloužil zejména pro svatby a pohřby. Od roku 1808 byly pouti opět obnoveny, ovšem již nikdy nedosáhly takového rozsahu jako v minulosti. (zdroj Wikipedie)Kostel Nalezení svatého Kříže- 20. léta.
Je nejcennější barokní stavbou Liberce. V jeho zdech byla zřízena první veřejná knihovna, uschována cenná soška Matky Boží a zahradu zdobí morový sloup, křížová cesta a kaple Božího hrobu. Díky své jedinečnosti se proto stal kostel součástí stezky Via Sacra, která spojuje nejkrásnější sakrální místa v Trojzemí.Cenná umělecká díla zde zůstala zachována až do dnešních dnů, nejvzácnější z nich je soška Matky Boží Bolestné z roku 1506, údajně vylovena z londýnské Temže, kam se dostala po zničení svého kostela. Od jistého obchodníka ji zakoupil hrabě František Gallas a umístil do kaple frýdlantského zámku. Odtud putovala do hejnického chrámu, ale od roku 1698 zdobí hlavní oltář kostela Nalezení sv. Kříže.Velký podíl na výstavbě, výzdobě kostela i na zřízení první liberecké knihovny nad sakristií měl děkan Kopsch. Za vše, co pro kostel udělal, byl na své přání po smrti uložen v kryptě pod oltářem.
Kostel Nalezení svatého Kříže 1927
Kostel
sv. kříže je nejcennějším libereckým barokním kostelem. Dochoval se zde
původní barokní interiér z poloviny 18. století. V srpnu roku 1680
vypukla v Liberci epidemie moru, která si vyžádala na 300 obětí. Pro tak
velký počet zemřelých brzy přestal dostačovat městský hřbitov u kostela
sv. Antonína a proto bylo vybudováno nové pohřebiště a při něm pak roku
1696 menší kostel. Autorem byl pražský stavitel italského původu M.A.
Canevalle, který symbolicky zvolil půdorys ve tvaru kříže, neboť právě
sv. Kříži byl kostel zasvěcen. Pod vedením stavitele J.J.Kuntze proběhla
v letech 1753-1756 rozsáhlá přestavba, po které kostel vzhledově
připomíná chrám v Hejnicích a představuje nejcennější barokní stavbu
Liberce. Zajímavá je jistě i skutečnost, že právě v kostele sv. Kříže
byla roku 1759 zřízena první veřejná knihovna v Liberci. Zásluhu na tom
měl především Anton Kopsch, který také financoval bohatou výzdobu
kostela. Cenná umělecká díla zde zůstala zachována až do dnešních dnů,
nejvzácnější z nich je soška Matky Boží, jež se může pochlubit také
zajímavou historií. Samotný kostel je jistě mistrovským dílem, ovšem i
jeho okolí zdobí vzácné památky. V zahradě kostela je totiž umístěn
morový sloup z dílny slavného sochaře M. B. Brauna, kolem něj je křížová
cesta s obrazy J. Führicha - rodáka z nedaleké Chrastavy a pozoruhodná
je i kaple Božího hrobu, která je kopií kaple stojící uprostřed chrámu
Božího hrobu v Jeruzalémě. (autor příspěvku Jiří Peterka)