Mechanická tkalcovna a koželužna v Pastýřské ulici
Neumannova továrna na konci 19.století
Zakladatel
firmy Samuel Siegmund Neumann začínal jako prostý tkadlec Herzigovy
továrny ve Mšeně u Jablonce. Po smrti otce si v Jablonci založil
manufakturu a obchod se smíšeným zbožím (1848), který vzkvétal a
rostl. Neexistující železniční spojení ho donutilo přenést podnik do
Liberce (1868), kde z něj postupně udělal jeden z největších
velkoobchodů v monarchii. Zřídil i faktorskou dílnu na vlněné výrobky v
Hrádku nad Nisou, která byla později přenesena do Liberce.
Roku
1889 koupila firma rozsáhlou tovární budovu v Pastýřské ulici, kterou po
čtyřech letech ještě rozšířila o nástavbu a v roce 1900 přístavěla
okázalý dům majitele. Sklady měla ve Vídni, agenturu v Praze,
Budapešti, Hamburku a jinde. Majetek rozšiřovala také nákupem pozemků a
stavbou domů - pro své kvalifikované dělníky postavila činžáky se 40
byty. Po zakladateli převzali vedení tři synové Alois, Karl a Rudolf.
Vedli si úspěšně a jejich podnik zaměstnávající průměrné 900 dělníků
patřil už od konce 19.století k nejvýznamnějším v Čechách. Výraznou
postavou se stal Alois Neumann, který se jako prezident liberecké OŽK (
od 1891 až do své smrti v roce 1914) zasazoval o podporu zdejšího
podnikání. Po první světové válce se firma nevyhnula krizovým jevům a v
roce 1932 na čas zavřela brány. Po dvou letech výrobu obnovila, ale
za další dva roky už byla v likvidaci.
Za druhé světové války sloužily tovární prostory k ubytování vybombardovaných rodin z říše a župnímu pracovnímu úřadu.
Po osvobození zde našly umístění bezpečnostní sbory (SNB, StB, VB) a Česká policie tu sídlí dodnes.
(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
S.S. Neumann, mechanická tkalcovna vlny a polovlny
Pastýřská ulice čp.3
Roku 1880 instaluje Samuel Siegmund Neumann mechanické stavy v někdejší přádelně Franze Hanusche.
Roku 1890 staví jeho synové Alois a Carl Neumann vlastní čtyřpodlažní budovu se schodišťovou věží a záhy na to, východně od ní další dvoukřídlou budovu s rozsáhlým skladištěm hotových látek (dnes čp. 589), takže areál získává půdorys tvaru U. Později do podniku přistupuje nejmladší syn Rudolf, který podnik vlastní až do třicátých let 20 století.
Dnes areál slouží Policii České republiky, východní budova byla citlivě rekonstruována.
(zdroj: průvodce Industriál libereckého kraje, 2007)
Klingerova koželužna v roce 1914
Koželužnu
založil Johann Franz Klinger, majitel domu čp. 3 - II na Staroměstském
náměstí. Svou živnost začal provozovat ve skrovných podminkach v dnes
již zbouraném domě čp. 156 - I a později v protějším čp. 372 - I na rohu
Pastýřské ulice. Po jeho smrti převzal podnik nejstarší syn stejného
jména, který roku 1867 za podpory svých bratrů Heinricha a Roberta
továrnu zcela přestavěl a přivedl k takovému rozkvětu, že jeho koželužna
byla jednou z největších v Rakousku - Uhersku. Když roku 1893 zemřel,
převzal jeho formu syn Franz. V popředí vidíme kádě na namáčení kůží.
Za
první republiky se Klingerova firma přestěhovala o pár metrů dál do
Frýdlantské ulice (čp. 220, později sběrné suroviny, dnes již jen
parkoviště...) a začala se zde spolu s dvěmi dalšími firmami zabývat
opravou aut a prodejem náhradních dílů.
V původním objektu (477 -
I) si zřídil stavební a nábytkové truhlářství Gustav Hentschel, pravá
část, přilehlá k Pastýřské ulici (čp. 372), sloužila až do padesátých
let prodejně motoristických potřeb a autoopravně.
Po několika úpravách se sem nastěhovaly Technické služby města Liberce. Dnes opět autoopravna.
(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
Josef Franz Klinger a spol., továrna na zpracování kůží
Sokolská, Pastýřská čp.16 a 1
Jirchárnu J.F.Klingera navrhl stavitel Sachers jako jednotraktovou dvoupodlažní dílnu, na kterou navazoval mírně zalomený trakt s vloženým půlkruhovým schodištěm připravený k dostavbě dalšího, západního křídla, kterou provedl Paul Wagler roku 1883 ( nové čp. 1387). Roku 1924 pro Roberta Klingera realizuje specializovaná firma C. T. Steinert železobetonové objekty při Pastýřské ulici čp. 372. Roku 1932 budovy kupuje Max Schöfl, který zde zřídil autoopravnu, a tento způsob využití budovy trvá dodnes, zanikly však dekorativní Sachersovy fasády i věžička nad schodištěm.
(zdroj: Průvodce Industriál libereckého kraje)