LAZEBNA A MĚSTSKÉ LÁZNĚ

LAZEBNA A MĚSTSKÉ LÁZNĚ 

Omlazovací koupání za asistence sličných dívek 

Názvy míst, ulic, vrchů nebo údolí nám prozradí mnohé z historie. Zámecká ulice nám napoví, že zde byl kdysi zámek nebo že k němu vedla, ulice Šibeniční vrch hovoří jasnou řečí, Barvířská ulice, kde sídlili barvíři plátna také, Bělidlo vypovídá o bělení utkaného plátna. A tak bychom mohli pokračovat a za každým podobným názvem si můžeme představit kus historie. 

Lazebnický vrch podle této teorie připomíná, že zde byly kdysi lázně. A je to pravda. Od roku 1590 zde, v horním konci liberecké svažité uličky vycházející z Pražské ulice, stávaly Dianiny lázně. Upozorňovaly na sebe zavěšeným ručníkem nebo věníkem (svazek březových proutků). Upoutávaly však na sebe pozornosti hlasitým voláním lázeňského po Staroměstském náměstí, který takto upozorňoval, že lázně jsou vyhřáty a zahajují svůj provoz. Tyto Dianiny lázně se jen nepatrně podobaly dnešním. Zprvu po dlouhou dobu zůstávaly vyhrazeny pouze majetným vrstvám a společenské smetánce. Byly to jakési koupele pro radost. O očistu a hygienu tu vůbec nešlo. Lidé se ponořovali do van a bazénů z velké části pro potěšení a omlazení. Ti nejbohatší se koupali ve vanách, kde na vodě byly rozsypány květy, a samozřejmě za asistence sličných dívek. Vznešené dámy užívaly koupelí obdivovány galantními diváky za přítomnosti hudebníků, kteří jim hráli na loutny, flétny a šalmaje. Koupání se stalo oblíbeným zvykem i společenskou událostí. Ve vanách a kádích se scházeli přátelé i hosté, aby zde v družné zábavě poseděli, popili a vydatně pojedli. To vše na stolových deskách, které byly pokládány přes prostorné vany. Obsluhující ženský personál přinášel nová a nová jídla a také přiléval teplou vodu do vany, aby příliš nevychladla. 

Později v 16. století se lázně přece jen stávaly přístupnějšími i pro střední vrstvy. Takovéto lázně neposkytovaly však jen koupele, ale také léčbu. Samozřejmě, že se také staly jistým druhem společenského střediska města. Později se pověst těchto lázní zhoršovala a ty nabývaly punce míst neřestí a hříchu. Pojem lazebnice se stával totožným s lehkou ženštinou. V těchto lázních se také hojně popíjelo. A to byl opět důvod, pro který se stávaly přitažlivými. Byly oblíbeným místem schůzek a dostaveníček. Prostě koupel, ženy, víno a zpěv lákaly. Ale lazebníci a lazebnice patřili také k nejlépe informovaným osobám ve městě. Byli často poradci, informátoři, pleticháři, dohazovači s kuplíři. Města budovala své lázně a regulovala jejich počet stejně jako u hospod, mlýnů, pivovarů a trhů. 

Majetkové poměry lázeňských byly většinou dobré. Ze starých listin vyplývá, že nejednou vlastnili domy, pozemky, sady a dokonce půjčovali peníze na úrok, Lázně někdy patřily vrchností a lazebník byl jejich nájemcem, nebo také byl zaměstnancem města a obce, Dochovalo se mnoho zápisů o kupních smlouvách, dědických pořízeních a o pronájmech lázní. Při pronájmu sí obec vymiňovala dobré vytápění a rozhodovala o tom, kolik pomocníků a pomocnic zde má být zaměstnáno. Návštěvníci lázní platili odstupňované ceny podle kabátu. Řemeslníci platili více než jejich tovaryši a nádeníci. Černému řemeslu musel zaměstnavatel zaměstnanci na lázeň připlácet. Bylo stanoveno, kolik mají platit hospodáři a hospodyně, kolik za děti, za služebné a pacholky. Sobota patřila mezi nejfrekventovanější dny a v lázních býval nával. 

V 17. století lazebny tohoto typu postupně mizí. Lazebníci dohráli svoji úlohu. Lazebny zmizely bez náhrady a ve městech se pronikavě zhoršily hygienické poměry. Zdravotnictví a tím i hygiena v Rakousku doznala velký rozvoj za Marie Terezie a Josefa II. Od té doby se sice pomalu, ale jistě ujímá očisty svých občanů obec a město. Očistné lázně začínaly dostávat svůj pravý význam. Provozovateli lázní nebylo jen město, ale také i různé spolky. 

V Liberci teprve v roce 1890 byly otevřeny Lidové lázně v Růžodole, v roce 1897 byly otevřeny veřejné sprchové lázně v Pastýřské ulici. Ty však záhy přestaly stačit, a tak město spolu se spořitelnou rozhodlo postavit pro Liberec důstojné městské lázně. Místo pro ně bylo vybráno v hlubokém dolíku, kterým protékal Harcovský potok, což bylo pro lázně veledůležité. Na protějším rohu užse stavěla překrásná budova Muzea, na druhém rohu pak Obchodní a Živnostenská komora. 

Vypsanou soutěž na stavbu lázní vyhrál vídeňský architekt P. P. Brang. Podle jeho návrhu pak postavil novorenesanční budovu liberecký stavitel A. Bürger za dva roky, tedy v roce 1902. 

I když jsou lázně zvenčí ve slohu novorenesančním, hlásí se zde dravě ke slovu již nový umělecký směr přerodu 19. a 20. století secese, která ovlivnila podobu interiéru lázní. Hlavní vstup do budovy je z Masarykovy ulice. Za ním se pak nachází dvoupodlažní hala plaveckého bazénu o rozměrech 10 x 10 metrů. Nad ním je světlík v zaklenuté ocelové konstrukci střechy bazénu, který se mohl v létě zpoloviny otevřít. Toto řešení představovalo v době stavby úplnou novinku. Lázně měly v té době především funkci očistnou, a proto jejich větší část zabíraly vany. Ale byly zde i parní lázně a sauna. Nechybělo ani občerstvení. 

Průčelí bohatě zdobené keramickými obklady v kombinaci s deskami z hořického pískovce upoutá uměleckým ztvárněním vchodu s portálem o třech polích a s předsazeným schodištěm. Hlavní průčelí vrcholí mohutným čtyřstupňovým štítem ve střeše a dvěma půlkruhovými výstupy po stranách (náznak věží), na nichž jsou umístěny sochy boha vodstva Poseidona a jeho manželky Amfitrité. Nad vysokými okny prvního patra probíhá pás reliéfu znázorňujícího vodní hry. Sochařské práce provedli profesoři liberecké průmyslové školy E. Gerhart a F. Craske. Interiér je převážně secesní a je vypracován s jemným vkusem své doby. 

Nebyly to však jediné očistné lázně v Liberci. V roce 1926 byly otevřeny Rodinné lázně na Jeřábu a v roce 1932 tak zvané Richterovy lázně v Horním Růžodole na Vápence. 

Nejkrásnější však byly přece jen Městské lázně. Ještě dnes poutají pozornost svojí neopakovatelnou architekturou. Po druhé světové válce prodělaly rekonstrukci, zejména bazénu. 

1.5.1984 byl otevřen plavecký bazén na Tržním náměstí a tak přestaly lázně sloužit svému původnímu účelu a k dispozici byly už jen služby provozované v prostorách budovy. V roce 1995 byly lázně prodány soukromému majiteli za 3 miliony Kč a pak ještě několikrát změnily majitele a od té doby budova bez potřebné údržby chátrala.
Město Liberec získalo lázně zpět ve veřejné dražbě v roce 2005 za 9 milionů Kč a postupně provedlo několik nejnutnějších oprav pro záchranu budovy. Ve městě dlouhá léta probíhala diskuse nad novým účelem budovy. V letech 2011-2013 proběhla rekonstrukce budovy za 360 milionů Kč financovaná z Evropských fondů s 15% spoluúčastí Libereckého kraje pro účely Oblastní galerie Liberec.  Galerie se veřejnosti otevřela 28. 2. 2014

zdroj: Ivan Taller  - Čtení kratochvilné o starém Liberci, 1997