Letiště a letecká doprava

25.09.2021
archiv V.Hájek
archiv V.Hájek
( zdroj: https://deutschboehmen.de )
( zdroj: https://deutschboehmen.de )
Vzducholoď nsd Libercem 25.8.1936
Vzducholoď nsd Libercem 25.8.1936
Kluzák Zögling nad Rašovským hřebenem (cca 1936)
Kluzák Zögling nad Rašovským hřebenem (cca 1936)
Dopravní letoun AERO A - 22 na libereckém letišti (30.léta)
Dopravní letoun AERO A - 22 na libereckém letišti (30.léta)
1930.. archiv aeroklub ČR. (archiv Petr Bláha)
1930.. archiv aeroklub ČR. (archiv Petr Bláha)

Po zdlouhavém vyjednávání mezi majiteli pozemků, městskou radou Liberec a ministerstvem veřejných prací se podařilo tato jednání ukončit a tak letiště bylo slavnostně otevřeno 23.4.1934. Jeho tehdejší oficiální název byl Liberec-Jablonec. Letiště bylo travnaté o rozměrech 670 x 330 metrů, bez nočního osvětlení, s jedním zděným hangárem, skladištěm a dílnou. Nápis LIBEREC byl proveden bílými písmeny o velikosti 6 metrů a byl umístěn na severozápadním cípu letiště. Pozemek vybraný k vybudování libereckého letiště měl výhodu neveliké vzdálenosti od středu města.  (archiv Bedřich Kopejska)

1983 , (zdroj: Jizerky a Ještěd. Vápenec, archiv Petr Bláha )
1983 , (zdroj: Jizerky a Ještěd. Vápenec, archiv Petr Bláha )

Letadlo Reichenberg na libereckém letišti v roce 1931

Možná překvapí, že jméno města Liberec nesla v minulosti dokonce i letadla. Průzkumný jednomotorový dvouplošník Aero A-12 si spolu s druhým strojem téhož typu pořídila v roce 1931 liberecká organizace Německého pracovního spolku pro motorové létání a plachtění, známého pod zkratkou DAMS, Tento typ letounu měl premiéru v roce 1924 na mezinárodní letecké výstavě v Praze. Jeho dolet činil 760 km, dostup až 7,5 km, motor Maybach o síle 240 koní zaručoval maximální rychlost 200 km/h. Mezi letci bylo Aero A-12 oblíbené pro svou stabilitu a dobrou ovladatelnost. Pravidelné letecké spojení měl Liberec již od roku 1926, kdy zahájila provoz letecká pošta do Prahy. Civilní lety s pasažéry spojily Liberec s hlavním městem v roce 1937. Tehdy již tři roky sloužilo nové letiště mezí Růžodolem I. a Ostašovem, otevřené 23. dubna 1934. Předtím letadla přistávala na závodišti ve Starých Pavlovicích.

 (zdroj: kalendář Libereckým krajem s dobovými pohlednicemi - po zemi, na vodě i ve vzduchu, 2013)

LETECKÁ DOPRAVA

Dávný sen člověka - překonání zemské tíže - spatřili Liberečané na vlastní oči 25 let po historickém letu bratří Montgolfierů, kteří našli četné pokračovatele po celé Evropě. Holandský provazolezec Alexandr Terzy, který vystupoval s rodinou v zámecké jízdárně, vypustil před zámkem 22. září 1808 asi osm metrů vysoký papírový balon s obvodem přibližně 19 metrů, naplněný horkým vzduchem. Pasažéry byla domácí zvířata, která šťastně přistála před hospodou ve Starém Harcově. Stejným způsobem chtěli vzlétnout 26. 9. 1808 Sebastian Bittsdorf z Geesfeldu a liberecký radní kancelista Jakub Thiel. Balon ale nešťastnou náhodou při plnění shořel a další pokusy byly v Liberci pro nebezpečí požáru zakázány. Několik metrů uletěl na Keilově vrchu Jaro Beran na kluzáku vlastní výroby (1910).

První zpráva o motorovém létání v Liberci, kterou se nám podařilo vypátrat, pochází z 5. 6.1911. Tehdy se na pavlovické dostihové dráze konalo za účasti 85 000 přihlížejících ukázkové létání Etrichova monoplánu pilotovaného nadporučíkem Bierem. Ve vzduchu se udržel 40 minut při rychlosti 95 km/h a dosaženou výškou 1500 m vytvořil rakouský výškový rekord.

Světová válka pak přivedla letectví k nebývalému pokroku. Prakticky během dvou let se z primitivních létajících aparátu. jak se jim tehdy říkalo, staly opravdové letouny, které bvly obavanou válečnou zbraní. Nebylo již problémem létat i s pomerně těžkými náklady rychlostí kolem 200 km/h ve výškách několika tisíc metrů na stakilometrové vzdálenosti.

Ze vzpomínek Josefa Kamenského na obsazování Liberce na podzim 1918 víme o existenci hangáru s letadlem v Pavlovicích. Tehdy byl vojenskou hlídkou postřelen Jaroslav Koucký, který se snažil letadlo sloužící tzv. Deutschbohmen vyřadit z provozu. Dostihové závodiště v místech dnešního stadionu v Pavlovicích sloužilo jako přistávací plocha až do zřízení letiště v Růžodole I.

Mezi města, která pochopila výhody leteckého spojení, patřil mezi prvními i Liberec. Již v roce 1926 začala letecká továrna Avia Praha přepravovat poštu mezi Prahou a Libercem dvoumístným Jetounkem Avia BH II, imatrikulační značky L-BONB. Tato letadla získala v mezinárodních soutěžích řadu cen. Používala je i armáda jako školní a cvičné letouny. Celodřevěný dolnoplošník s překližkovým a plátěným potahem o rozpětí křídel necelých 10 m byl vybaven pětiválcovým motorem Walter NZ o výkonu 44 kW (60 K), který umožňoval dosáhnout maximální rychlost 150 km/h. Při cestovní rychlosti cca 120 km/h a za příznivého větru trvala přeprava pošty asi 50 minut. Na druhém sedadle byl místo cestujícího uložen pytel s poštou. Tato poštovní linka se těšila takové oblibě, že ji roku 1927 zařadily Čs. státní aerolinie (ČSA) do svého letového plánu.

V době hospodářské konjunktury se letecké spojení zdálo být velmi perspektivní. Pro bezpečnou a pravidelnou dopravu však bylo nezbytné vybudovat řádně vybavené stálé letiště. Proto Liberec spolu s Jabloncem a Železným Brodem požádal Ministerstvo veřejných prací o povolení k jeho zřízení. Vhodné pozemky byly vyhlédnuty na okraji Růžodolu I a vykoupeny za 3 miliony korun. Stejnou částku stály potřebné úpravy. Letiště bylo slavnostně uvedeno do provozu 23. 4. 1934. V letecké příručce bylo charakterizováno jako travnaté, bez nočního osvětlení, s jedním zděným typizovaným hangárem, skladištěm a příruční dílnou. Nápis Liberec, vyvedený bílými písmeny velkými 6 m, byl umístěn v severozápadním cípu letiště. (V dobách, kdy letadla ještě nebyla vybavena radiovým spojením, byla všechna letiště pro usnadnění orientace pilotů označena jmény.) Velkou předností byla, a stále zůstává, jeho nevelká vzdálenost od středu města. Příručka dále uvádí, že v Růžodole je též lékař, poštovní úřad a hotel. Celní odbavení na vyžádání. Když se brzy po otevření zhoršila mezinárodní politická situace, začalo letiště nabývat na strategické důležitosti a Ministerstvo národní obrany podmínilo další povolení provozu jeho převzetím do rukou státu. Město ho tedy na dobu 30 let pronajalo za svmbolický uznávací poplatek 500 Kč ročně. Ze státních prostředků pak byl zřízen ještě hangár pro dva vojenské a jeden civilní letoun.

Pravidelné civilní lety do Prahy a zpět byly zahájeny 15. 6. 1937. Letiště sloužilo i pro Jablonec, a tak bylo označeno v letových řádech Liberec - Jablonec. Po slavnostním zahájení poslal starosta města senátor Kostka první aerolinkou do Prahy velkou kytici prezidentu Benešovi. Liberecké letiště sloužilo od počátku pouze civilnímu letectví. Teprve s narůstajícím ohrožením státu začalo být využíváno i jako záložní pro hlídky Bezpečnostního letectva, které zde v květnu 1938 umístilo stálou stanici, disponující pozorovacím lehkým bombardovacím dvoumístným dvouplošníkem Šmolík Š-328 s civilní imatrikulační značkou OK-PCC.

V polovině dvacátých let dosáhlo již letectví takové technické úrovně, že řízení letounů přestalo být doménou malého počtu vojenských pilotů a za řídicí páku stále častěji usedali lidé, kteří létali jen pro své potěšení. Tak se postupně zrodil nový druh sportu. který získával stále více přívrženců po celém technicky vyspělém světě. I my se můžeme s hrdostí ohlédnout zpět, neboť naši letci vždy patřili a stále patří mezi světovou špičku.

Ve třicátých letech se zájemci o letecký sport v Liberci sdružovali hlavně ve dvou největších spolcích. Česká místní odbočka Masarykovy letecké ligy (MLL) měla za poslání hlavně výchovu mládeže v modelářských kroužcích na školách a výcvik v bezmotorovém létání. Pro plachtařský sport sloužily dva kluzáky typu Zlín-5, s nimiž prováděla počáteční výcvik na bývalém vojenském cvičišti v Ruprechticích (východně od náměstí, dnes sídliště). Pokračovací výcvik probíhal na Ještědském hřebeni v dolní částí Plání pod Ještědem. Motorové letouny ligy podle údajů leteckého rejstříku neměla. V Liberci působila až do okupace pohraničí a po osvobození se jejím nástupcem stal Český národní aeroklub.

Druhým spolkem byla odbočka Svazu německých letců (Verband Deutscher Flieger), která měla v Liberci název Deutsche Arbeitsgemeinschaft für Motor und Segelflug (DAMS), což možno volně přeložit jako Německý pracovní spolek pro motorové létání a plachtění. Vlastnil dva dopravní dvojplošníky pro dva cestující, které získal v roce 1931 a používal jich pro výcvik, vyhlídkové lety i příležitostnou přepravu osob. K plachtění využíval DAMS hlavně Rašovský hřeben, kde létaly jeho kluzáky typu Zogling, z nichž jeden se jmenoval Die grüne Post (Zelená pošta) podle stejnojmenného německého deníku, jenž na přelomu dvacátých a třicátých let podporoval bezmotorové létání a plachtařským klubům zasílal zdarma plány na stavbu kluzáků.

Mimo to působil v Liberci ještě Nordbohmischer Flugverein, který vlastnil stařičký letoun Brandenburg Bra 369 (imatrikulační označení OK-AVU). Oba německé aerokluby byly po připojení Liberce k Říši zrušeny a včleněny do NSFK (Nationalsocialistische Fliegerkorps - nacistický aeroklub), který již se sportovním létáním neměl nic společného a sloužil výhradně k výcviku pilotů pro luftwaffe.

(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)


Letadlo Reichenberg na libereckém letišti v roce 1931
Letadlo Reichenberg na libereckém letišti v roce 1931
23.4.1934 bylo otevřeno růžodolské letiště (zdroj Karpaš - Stalo se na severu Čech 1900 – 2000)
23.4.1934 bylo otevřeno růžodolské letiště (zdroj Karpaš - Stalo se na severu Čech 1900 – 2000)
Mistrovství ČSSR v letecké akrobacii v roce 1985
Mistrovství ČSSR v letecké akrobacii v roce 1985
archiv V.Hájek
archiv V.Hájek
archiv V.Hájek
archiv V.Hájek
archiv V.Hájek
archiv V.Hájek
archiv V.Hájek
archiv V.Hájek
archiv V.Hájek
archiv V.Hájek
archiv V.Hájek
archiv V.Hájek
archiv V.Hájek
archiv V.Hájek
archiv V.Hájek
archiv V.Hájek
archiv V.Hájek
archiv V.Hájek
archiv V.Hájek
archiv V.Hájek
archiv V.Hájek
archiv V.Hájek
archiv V.Hájek
archiv V.Hájek
1992  (archiv Tom Young)
1992 (archiv Tom Young)
Rudé právo 13.7.1972 (archiv Ing. Rudolf Kittler,  komentář František Zikmund: Taky jsem se proletěl L410 z Liberce do Prahy a vzal jsem taky syna na první let. Letenka stála 110,- Kčs a zpět vlakem za 36,- Kčs. Myslím, že se létalo jen v době LVT.)
Rudé právo 13.7.1972 (archiv Ing. Rudolf Kittler, komentář František Zikmund: Taky jsem se proletěl L410 z Liberce do Prahy a vzal jsem taky syna na první let. Letenka stála 110,- Kčs a zpět vlakem za 36,- Kčs. Myslím, že se létalo jen v době LVT.)
archiv J.Beneš
archiv J.Beneš

První vystoupení moderního letadla na pavlovickém dostihovém závodišti

v pozadí stavba ZŠ Staré Pavlovice(Equipagen-Concurrenz Reichenberg : 1906)
v pozadí stavba ZŠ Staré Pavlovice(Equipagen-Concurrenz Reichenberg : 1906)
2020
2020
1906
1906
2020
2020
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
archiv V.Hájek
archiv V.Hájek

4.6.1911 proběhlo na dostihovém závodišti ve Starých Pavlovicích

první veřejné vystoupení moderního letadla ''těžšího než vzduch'', na které se přišlo podívat přes 85 000 diváků. Zde byl veřejnosti představen monoplán (jednoplošník) Etrich VII. konstruktéra Ignáce Etricha z Trutnova, jež vyráběla firma Rumpler nedaleko Vídně. Heinrich Bier z Trutnova na něm vytvořil, letem dlouhým 40 minut a dosaženou výškou 1 500 metrů, nový neoficiální Rakousko-Uherský rekord. Přeletěl Ještěd. (autor příspěvku Petr Ruprecht)

archiv Jaroslav Košek
archiv Jaroslav Košek

Na první fotce je inzerát z časopisu Letec, že letadlem z Prahy do Liberce zvládneme cestu za 45 minut, ale vlakem 3 hodiny a 15 minut. Na druhém obrázku je vyfocený letoun, který létal s poštou v roce 1926. Jedná se o Avia BH 11 L-BONB. Zdroj, ministerstvo obrany, druhé foto archiv Kbely. (autor příspěvku Jaroslav Košek) V roce 1934 bylo letiště přestěhováno na dnešní stávající.

archiv Jaroslav Košek
archiv Jaroslav Košek

2 letecké snímky libereckého letiště v čase


(orientace k severu je vpravo, směrem nahoru je západ).Jeden je z roku 1946 a dominují mu lágry kolem dnešní ulice Partyzánská (dříve Flughafenstrasse). Vlevo dole je kousínek dnešního Františkova (dříve Růžodolu) s ulicí Vilová (Bildfichtenstrasse). Za zmínku stojí zmínit objekt staré cihelny (dnešní Opičák nad Globusem), který se za války používal jako kalibrační střelnice pro Bf110.Druhý snímek není letecký, nýbrž satelitní z roku 2013, takže oba obrázky není možné geometricky úplně dorovnat. Srovnáním vidíme, že 2 ze 3 z původních hangárů stojí dodnes. Hodně domů kolem letiště bylo srovnáno se zemí hned po válce. Dále je patrná výstavba průmyslové zóny Sever, kde zatím stojí pouze Globus, který je těsně před dokončením. (autor příspěvku Jiří Blažek)

Východní okraj libereckého letiště těsně po válce. Záhraby pro letadla lemovaly valy hlíny (SOkA Liberec)
Východní okraj libereckého letiště těsně po válce. Záhraby pro letadla lemovaly valy hlíny (SOkA Liberec)
První liberecké letiště se v letech 1911 až 1934 nacházelo ve Starých Pavlovicích, na místě areálu současného stadionu, dříve dostihové dráhy. Letecký provoz se musel se závodištěm dělit o plochu, a tak zástupci města Liberec už ve 20. letech minulého století hledali vhodné místo pro stavbu nového letiště. V roce 1926 byly vytipovány pozemky v Růžodole , které byly vykoupeny od firmy Hirschmann a Wildner , Jejich cena byla vyčíslena na částku přesahující 5 milionů korun. Výsledky jednání obdrželo ministerstvo veřejných prací, které však s tak vysokými náklady na výkup pozemků nesouhlasilo. Doporučovalo zvážit jiná místa, přičemž v jednání byla lokalita u Jablonce nad Nisou, a dokonce zcela nesmyslně místo nedaleko Železného Brodu. Město Liberec nechtělo přijít o prestiž danou blízkou polohou letiště a pozemky samo vykoupilo. V roce 1928 tak vznikla smlouva mezi ministerstvem a městem. Přistávací dráha byla státu pronajata na třicet let a ministerstvo zakoupilo od města pozemky na stavbu letištního vybavení. Na samém začátku 30. let byla postavena i příjezdová komunikace, dnešní 1,6 km dlouhá Partyzánská ulice. Výstavba letiště, respektive letištní dráhy byla náročnou a objemem rozsáhlou stavbou. Pozemky byly svažité a terén musel být vyrovnán za pomoci násypu na jedné a skrývky na druhé straně. Stejně tak musela být zasypána část bývalé panské cihelny. Přes budoucí plochu letiště byla zřizena úzkokolejka pro dieselovou lokomotivu. 23. dubna 1934 bylo letiště slavnostně otevřeno a za tři roky se dočkalo i velkého hangáru, který projektoval architekt Dr. Bohumil Sláma. Stavitelé byli Otakar Pavlů z Horního Růžodolu a Ing. Bayer z Liberce.

Po mnichovské dohodě bylo letiště převedeno pod správu Luftwaffe a pod křídly německé organizace Nationalsozialistisches Fliegerkorps, Gruppe 7 (NSFK) probíhal výcvik pilotů. Podle seznamu členů NSFK , zpracovaného v roce 1946, bylo za války v Liberci minimálně 644 členů této organizace. Vedoucí skupiny 7 byl Josef Ikrath z Liberce, zástupce Robert Leukert. 5. listopadu 1938 zde byl dislokován letecký pluk, jehož velitelem byl podplukovník Lohmann. Pod jeho vedením začaly rozsáhlé práce vedoucí k vybudování moderní letecké školy pravděpodobně ve spoluprácí s Richardem Linhartem, vedoucím učitelem. Mezi členy NSFK Gruppe 7 bylo přibližně 20 % studentů z regionu, u nichž převládaly ročníky narození 1925—1927, výjimkou ale nebyly ani ročníky narození 1930 a 1931. 

Ostatní studenti liberecké letecké školy byli vedení u jiných skupin NSFK. Pro ně byly postaveny tři hangáry na severní straně letiště, nově byla vybudována kotelna a podél dnešní Partyzánské ulice postavili vojáci ubikace pro mužstvo, dílny, laboratoře a další objekty. Plocha letiště se rozrostla z cca 26 na 76 hektarů. To odpovídá přibližně velikosti centra Liberce mezi krajským úřadem a průmyslovou školou na Masarykově ulici.

Velitelem letiště se nakrátko stal Giinther Lohmann", narozený v roce 1895 ve Verdunu. Do října 1938 byl velitelem průzkumné Aufklárungsgruppe 52 se základnou v nedalekém Cottbusu (Chotěbuz v Horní Lužici). Z této skupiny se později zformovala Aufklárungseruppe 41 již se sídlem v Liberci. Není bez zajímavosti, že jeho kariéra ho dovedla přes různé posty až k funkci velitele 14. polní divize Luftwaffe v Norsku. Konec války a zajetí v rukou spojenců už prožil v hodnosti generálporučíka.

V červenci 1939 bylo formálně zřízeno velitelství letiště (od roku 1943 Flugplatzkommando 30/ IV A) a bylo podřízeno vyššímu velitelství V GroBenhainu (Flughafen-Bereichs-Kommando 2/IV, později 7/1). Struktura velení a podřízení vyšší instanci byla složitá a měnila se i několikrát ročně. Kromě toho letiště využívaly i jiné jednotky. Průzkumné skupině Aufklárungsgruppe 41 v Liberci po Lohmannovi velel Gerhard Rebsch, a to do podzimu 1939. Zároveň zde působila školní jednotka a zařízení využívaly i další skupiny škol pilotů. Na letišti působil také 4. protiletadlový oddíl.

Hangáry libereckého letiště a zničená technika v době těsně vo válce. Autorem fotografií je pravděpodobně fotograf Jaroslav Chudyckij. (SOkA Liberec)
Hangáry libereckého letiště a zničená technika v době těsně vo válce. Autorem fotografií je pravděpodobně fotograf Jaroslav Chudyckij. (SOkA Liberec)

WESER-FLUGZEUGBAU 

Zásadní změnou ve fungování letiště bylo rozhodnutí o přestěhování školicího střediska firmy Weser-Flugzeugbau GmbH z Berlína do Liberce .Firma Weser kvůli tomu vybudovala další provozy, takže již na konci roku 1943 dosáhl celkový počet staveb v areálu těžko uvěřitelného čísla 103. Firma Weser využívala i několik továren ve větší vzdálenosti. Už v roce 1943 začala budovat velký protiletecký kryt nazvaný Werk 3 a zároveň nechala zpracovat projekt vestavby krytu do viaduktu pod tratí.

Na začátku roku 1944 byl zahájen provoz školících dílen Weser, a v tuto dobu zde pobývalo již 750 učňů a studentů a 200 zaměstnanců ". Za půl roku jejich počet ještě vzrostl a spolu se složkami Luftwaffe bylo ubytováno na letišti a v jeho blízkém okolí kolem 1 500 osob. O činnosti firmy Weser máme jen málo informací. Vedoucím pracovníkem byl nějaký pan Schloss a později Ewald Kónig. Firma se nezaměřovala jen na zaškolování pracovníků, ale v Liberci se prováděly také rozbory ukořistěné spojenecké techniky a byla zde i výroba a repase leteckých součástek. Liberecké zázemí se stalo župním ředitelstvím podniku Weser a jeho výroba se rozrostla tak, že bylo potřeba zapojit se do další fáze přemístění, a to do místních továren . Weser úzce spolupracoval s firmou Elektromechanik, Kontakta a dalšími.

Weser stál i za projekty protileteckých krytů v oblasti letiště. Naopak ne. máme žádné doklady o tom, že by Luftwaffe plánovala výstavbu proti. leteckých krytů, s výjimkou zákopů u hangárů a zemních valů určených k ochraně letadel. V létě 1944 byl projektován protiletecký kryt nedaleko letiště. Doslova se měl zazátkovat železniční viadukt dnešní ulice U Let. ky. Protiletecký bunkr pro dokumentaci a stroje měl vzniknout i na letišti, Jednalo se o miniaturní stavbu s vnitřním prostorem 3 x 1,5 metru, která měla sloužit pro uskladnění nejcennějších provozních záležitostí. Z prosince 1944 pak pochází projekt velkého štolového úkrytu pro více než 1 500 osob. Tento projekt se dočkal realizace, která započala v roce 1945, ale stihla se vyrazit jen malá část krytu. Je s podivem, že se mnohé práce provedené na letišti za války plánovaly pod taktovkou podniku Weser. To nejspíše znamená, že kooperace mezi Luftwaffe a firmou Weser byla velice úzká. Jednotlivé budovy obou subjektů byly umístěny bez jakéhokoliv oddělení v jednom velkém areálu a doslova promíchané 7. Weser například nechal postavit dva ze tří nových hangárů v severním cípu letiště . Další firmou kooperující na nám dosud neznámých projektech byla Junkers Dessau, která měla na letišti jeden barák přímo u hangáru.

V průběhu války dostalo letiště noční osvětlení a sloužilo jako záchytné noční letiště pro drážďanský okruh. Osvětlení dráhy bylo po válce zcela nepochopitelně zničeno. Na sklonku války sem byly převedeny další jednotky: v březnu Fliegerhorst-Kommandatur E 6/VÍI, stíhací jednotka Jagdgeschwader 6 Horst Wessel s veliteli Gerhardem Schopfelem a později Richardem Lepplou, Nahaufklárungsgruppe 15 a například doplňovací jednotka I. doplňovací skupiny I/ERG JGI.

Nejčastěji se na letišti vyskytovaly letouny Messerschmitt Bf 109, Focke-Wulf 190, často v modifikaci D a G, dále dvoumotorové Messerschmitty Me 110, dva letouny Storch a občas pendloval mezi Libercem a snad Berlínem Dornier Do 217, kterého pamětníci poznávali podle zvláštního hukotu motorů. Dornier 217 však byl na samém limitu délky vzletové dráhy. Ostatně proto byla za války protažena až za Ostašovskou ulici. Byla zde i malá letadla, jako spojovací Bf 108 Taifun ©. Kvůli letadlům vyrostly během války na letišti valy zeminy, které měly sloužit jako ochrana před bombardováním.

Zajímavostí libereckého letiště bylo využití staré kruhové pece, v níž se zastřelovaly letecké kulomety. Před otvor do vyhaslé pece se postavilo letadlo, vyrovnalo se do vodorovné polohy a vypálilo krátkou dávku, například ze dvou kulometů v křídlech. Na terči se zjistila dráha střel a me chanik následně seřídil zbraně.

Na letišti byl malý zajatecký tábor Transportkolonne o neznámém počtu zajatců. Tábor se nacházel v bývalých stájích pro koně v lesíku nazývaném dnes Opičák, velmi blízko letecké dráhy.

zdroj: Ivan Rous: Zbrojní průmysl a tábory I, 2023

konec války na libereckém letišti (SOkA Liberec)
konec války na libereckém letišti (SOkA Liberec)
Nástup žáků VOŠLM (vojenská odborná škola leteckých mechaniků)... slavnostní přísaha (1947) (archiv Luboše Mencla)
Nástup žáků VOŠLM (vojenská odborná škola leteckých mechaniků)... slavnostní přísaha (1947) (archiv Luboše Mencla)

Škola pro letecké mechaniky (rok 1945)

Vzhledem k vybavení letiště bylo rozhodnuto umístit v Liberci tzv. školu leteckého dorostu, kde se učili mladí muži, kteří se dobrovolně přihlásili k šestileté vojenské službě ve funkci pilotů, telegrafistů, navigátorů a mechaniků. Brzy se ukázalo, že pro takto koncipovaný provoz je letiště malé a v Liberci zůstala jen vojenská odborná škola pro letecké mechaniky (VOŠLM). Základ tvořili kromě důstojníků a rotmistrů z předválečného letectva i někteří příslušníci leteckých jednotek Anglie a SSSR i několik desítek chlapců vyučených v leteckých továrnách během války. Tito chlapci v hodnostech poddůstojníků vytvořili kádr instruktorů, takže počátkem října 1945 mohlo nastoupit prvních více než 200 žáků. Slavnostní přísaha celé školy proběhla za velké účasti veřejnosti i vládních činitelů 28.října 1945 před radnicí. V uniformách zděděných po Luftwaffe se žáci na ukořistěných stihačkách (na snímku vidíme Messerschmitt Me-109) seznamovali s konstrukcí a údržbou moderních letounů, motorů a zbraní. Souběžně probíhala výuka aspirantů-důstojníků letectva v záloze. o úrovni školy svědčí i to, že byla cílem desítky exkurzí našich i zahraničních leteckých odborníků, novinářů a veřejných činitelů. Její příslušníci mj. zkonstruovali několik motorových i bezmotorových letounů, které zde byly také zalétávány. Jako velmi pokrokovou a moderní konstrukci lze ještě dnes po téměř 50 letech uvést motorový letoun BAK, který je součástí expozice leteckého muzea ve Kbelích. Škola měla také vlastní aeroklub pro výcvik v motorovém a bezmotorovém létání. Téměř dvě desítky instruktorů první letky přešly na dráhu výkoných letců. Vysokou úroveň měl i společenský život. V dobře zařízeném klubu probíhaly zábavy přístupné veřejnosti, škola měla vlastní taneční orchestr, lyžařský a tělovýchovný oddíl, dramatický kroužek a vydávala i svůj časopis. Reprezentační plesy, letecké dny a jiné akce pro veřejnost zůstaly dlouho v paměti Liberečanů. Desítky příslušníků školy působily ve volném čase jako instruktoři v tělovýchovných a mládežnických organizacích. Z těch nejznámějších jmenujme alespoň dlouholetého fotbalistu Jana Šímu či organizátora vysokohorské a dálkové turistiky Antonína Hladíka. Škola měla i vlastní hospodářství, o něž pečovali příslušníci tzv. školské letky z řad vojáků základní prezenční služby.
Město mělo své chlapce v modrých uniformách rádo a oni mu tuto lásku opláceli. Mnozí z nich se sem po skončení vojenského závazku vrátili natrvalo a našli zde svůj domov. Historie VOŠLM v Liberci končí jejím přestěhováním na Slovensko počátkem padesátých let. Na rozloučenou řekl velitel letectva:"Jedině díky obětavé práci a úsilí liberecké VOŠLM a jejich instruktorů bylo umožněno znovuvybudování československého vojenského letectva v takkrátké době."
Dnes, po letech utajování, můžeme dodat, že vycvikem izraelských vojenských leteckých mechaniků škola přispěla i k vítězství Izraele v boji za svobodný stát. Jejím přemístěním končí vojenské údobí v historii libereckého letiště, které bylo 6.7.1950 převzato do civilní správy.

(zdroj. Kniha o Liberci)

Letiště v roce 1947 (archiv Všichni Čermáci)
Letiště v roce 1947 (archiv Všichni Čermáci)
Růžodol I. - letiště - září 1937 z alba pana Adolfa Odrážky
Růžodol I. - letiště - září 1937 z alba pana Adolfa Odrážky

Z prvního letu ČSA mezi Prahou a Libercem 15. 6. 1937. Zakoupeno v Německu nezávislé na sobě. (archiv Martin Krédl)

Reklamní pohlednice ČSA z roku 1937 vydaná u příležitosti zahájení nové pravidelné linky Praha-Liberec. (archiv Jizetrské ticho)
Reklamní pohlednice ČSA z roku 1937 vydaná u příležitosti zahájení nové pravidelné linky Praha-Liberec. (archiv Jizetrské ticho)
archiv Petr Šašek
archiv Petr Šašek
Nedávno se zde objevil příspěvek o libereckém letišti... musím přispět troškou z archivu. U nás v Chrastavě žije pan Václav Šeda, který tam létal na větroních a dělal instruktora. 9. května letošního roku mu bylo 100 let. A stále létá - větroně miluje. K té staré fotografii (rok 1954), kde sedí v čemsi, co vypadá jako traktor mi řekl: ...tomudle se říkalo naviják, tam jsem připojil vlečné lano, ocelové, natáhlo se přes letiště, mávlo se, že je všechno připraveno a dupnul jsem na to, zapnul jsem to, a to letadlo jsem vytáhl do výšky asi 230-250 metrů. Takže se ušetřila obrovská spousta peněz za vlečný letoun. A vytáhla se tak i dvousedadlovka, když letěl učitel se žákem, bylo to úžasný. A pan Šeda je ve svém věku také úžasný, přidávám fota z jeho alba. (autor příspěvku Jana Záhurancová)
Liberecké letiště - ..2015 (foto Radek Ptáček)
Liberecké letiště - ..2015 (foto Radek Ptáček)
Protože zima je stále v nedohlednu, mám tu ještě vzpomínku na předchozí "sklad" Mototechny na letišti 13.12.1981.(Jiří Holeček)

Rogallo na Rašovce v roce 1976

První ukázky letu na Rogallově křídle předvedli francouzští instruktoři v létě 1975 v Praze a v Liberci. Francouzi vytypovali příhodné přírodní podmínky na Ještědském hřbetu poblíž osady Rašovka. Místním nadšencům se nový způsob létání tak zalíbil, že začali na základě pouhé fotodokumentace individuálně stavět první křídla. Často vytvářeli vlastní konstrukce a pro stavbu používali netestované materiály, což mělo za následek řadu nešťastných havárií a pádů. Snímek zachycuje první letecké pokusy, které proběhly roku 1976. Za úspěch se tehdy považovaly několik minut trvající slety svahů. Průkopníky závěsného létaní v Liberci se stali Václav Chvála, ing. Milan Bábovka, Jan Janeček, Miroslav Fráňa, Jiří Horák, Jiří Zadina ad. O rok později se podařilo založit liberecký Deltaklub, jehož členové se zúčastnili závodů v Maďarsku, kde se soutěžilo o největší počet letových minut.
Na Ještědském hřbetu se první závod konal 6. 9. 1980. Vybudovaná startoviště na Rašovce a přímo na vrcholu Ještědu přitahovala další zájemce o nový atraktivní sport. Dobré termické podmínky umožňovaly i několikahodinové lety. Vznikla Letecká amatérská asociace ČR, existující vedle oficiálního Svazarmu. M. Bábovka v ní zastával funkci prezidenta, do roku 1985 byl členem československé reprezentace a stal se inspektorem létání. V současnosti je rašovské startoviště využíváno sporadicky, neboť přístupová cesta vybudovaná Deltaklubem vede po soukromém pozemku. Někteří členové klubu se přeorientovali na pilotování ultralehkých letadel, pro něž bylo zřízeno soukromé letiště poblíž Českého Dubu.


Zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Stalo se na severu Čech 1900/2000, 2001

Tchán (pantáta) byl neuvěřitelný puntičkář. Zde má pěkně napsáno, že jde o postřik Jizerských hor a k tomu připsáno radioamatérská spojovací služba. .....

Liberec - letiště
Červen 1980 Akce "Obaleč"
Fotr OK1VBG

(autor příspěvku Zlomax Maxík Zlomaxov)

Člověk se stále učí, diví i zjišťuje nové skutečnosti. Na této fotografii z pantátova archivu jsou členové klubu DOZNAL. Nebo-li Dobrovolná Organizace Založená Natruc Amatérům Liberce. Zajímavá revolta členů na normalizaci a přituhování i ve Svazarmu v roce 1970. Tento klub vznikl mimo Svazarm, ale jejich činnost po necelém roce ukončuje StB.
Člověk se stále učí, diví i zjišťuje nové skutečnosti. Na této fotografii z pantátova archivu jsou členové klubu DOZNAL. Nebo-li Dobrovolná Organizace Založená Natruc Amatérům Liberce. Zajímavá revolta členů na normalizaci a přituhování i ve Svazarmu v roce 1970. Tento klub vznikl mimo Svazarm, ale jejich činnost po necelém roce ukončuje StB.