Liberec a rok 1969 

I dokumenty musí být umlčeny 

Normalizace a osud dokumentů ze srpna 1968

Základní normalizační dokument "Poučení z krizového vývoje v okresní stranické organizaci a v okrese Liberec" vyšel v březnu roku 1971 a nadlouho předurčil oficiální výklad srpnových událostí: "Pomoc pěti socialistických států byla akcí důsledně promyšlenou a zváženou. Vycházelo se z poznání, že stranické vedení nebylo s to zvládnout situaci, že nebylo s to postavit se na odpor pravicovým silám. Příchodem spojeneckých vojsk se politická situace i na Liberecku vyhrotila nacionalisticky a protisovětsky. Selhání stranického vedení a jeho protest proti "násilné okupaci" utvrdilo i okresní funkcionáře v jejich kontrarevolučních postojích. Výzvy k občanům, aby zachovali klid a neprovokovali vojenské jednotky, byly formální, alibistické; pro udržení klidu se ve skutečnosti neudělalo vůbec nic.

Straničtí funkcionáři — členové předsednictva OV a pracovníci aparátu — se zdržovali na sekretariátě, představitelé státní správy na svých pracovištích. Do ohrožených prostor v městě Liberci, kolem Liberce, nepřišel ani jeden z nich a ponechali provokačním akcím volný průběh. Jediný Moulis odjel do Prahy, aby se osobně informoval o dalším postupu. V městě Liberci mohlo dojít ke katastrofě a nikdo by jí nezabránil. Vzhledem k zuřivosti shromážděných nezodpovědných davů, skládajících se z chuligánů a kontrarevolučních živlů, došlo z jejich strany k útoku na projíždějící kolony a k vyprovokování srážek, ke kterým jen při minimální rozvaze a odpovědnosti nemuselo vůbec dojít.

Zůstane navždy na kontě odpovědnosti tehdejšího POV, rady ONV a MěstNV tragický důsledek, 8 mrtvých v Liberci, důsledek naivního a neodpovědného přihlížení rozvracení strany a státu, neústavního a nezákonného vytváření kontrarevolučních organizací. Jen v takové situaci mohla narůst psychóza davu, vycházející z 2 000 slov, přes další hysterii i okolo odchodu sovětských vojsk ze cvičení, okolo dopisů bratrských stran, nacionalistické akce za "mandát" do Čierné apod. Tu byla příležitost, náležitě využitá těmi, kteří po Únoru byli zbaveni moci a možnosti vykořisťovat a keťasit."

Tuto aplikaci ústředního Poučení, vydaného v předcházejícím roce, zpracoval OV KSČ v Liberci, na třiceti stranách textu rozebral vlivy muistních kulturních institucí, sdělovacích prostředků, školství a v roce 1968 nově obsazených stranických a správních orgánů a označil jmenovitě všechny nepohodlné osoby, na jejichž bedra svrhl vinu za liberecké události a jejich oběti.

Veřejně připomenout oběti bylo znemožněno již při prvním výročí 21. srpna 1969, květiny pokládané k pamětním deskám obětí zmizely, oblast okolo radnice uzavřely oddíly vojsk ministerstva vnitra. Reakce občanů vyvolaná tímto opatřením pak posloužila jako záminka k rychlým a rozsáhlým změnám ve veškerých institucích ve městě. V následujícím roce zmizely i samotné pamětní desky a srpnové události měly být vymazány z paměti obyvatel. Jako by neexistovaly žádné vzpomínky, jako by neexistovaly dokumenty. Vzpomínky očitých svědků, které by nám zprostředkovaly obraz srpnových dnů a osudy lidí, jednotlivců i skupin, aktérů i obětí, více či méně tragických, nesměly být publikovány či jinak zveřejňovány. Zmizely však také dokumenty, které by doplnily obraz doby. Přitom vedle úředních nepřístupných zpráv a kronikářských zápisů, pořizovaných však až s odstupem a poznamenaných již změnou politické situace, vznikala také řada dokumentů reagujících bezprostředně na aktuální události. Patřily k nim spontánní projevy polooficialn povahy či zcela amatérské - letáky, plakáty, fotografie, ale i filmové a zvukové záznamy. Osud těchto "papírových" svědků nebyl v nasledujícím období nijak jednoduchý. Zachovaly se jen díky odvaze řady méně či více známých osob, často lidí, u kterých by nikdo žádné hrdinské skutky nehledal. A za hrdiny se ani nepovažovali, udělali to, co v dané chvíli pokládali za správné. Tyto doklady různě ukryté přežily i přes dlouhé normalizační období a teprve poté mohly pomoci vypravět historii oněch pohnutých srpnových dnů.

V Liberci, na rozdíl od některých jiných míst, se podařilo udržet šíření informací mezi obyvateli na velmi širokém základě. Poté, co přestaly vysílat hlavní celostátní studia Československého rozhlasu a Československé televize, převzala jejich úlohu místní média, doposud neobsazená okupačními vojsky. Šíření informací probíhalo různými způsoby, krajské rozhlasové vysílače vytvořily štafetu předávající důležité informace. Zprávy zaznamenané často jen radioamatéry se dále šířily prostřednictvím letáků rozdávaných v místě i rozvážených — přes veškerá dopravní omezení — do vzdálenějších lokalit. V Liberci pracovalo rozhlasové studio a z ještě nedokončeného vysílače na Ještědu — oficiálně byl zpřístupnén veřejnosti až v roce 1973 - se šířilo provizorní televizní vysílání. Liberecká tiskárna Severografia produkovala v těch dnech obrovské množství informačních materiálů — od plakátů a plakátků přes různé letáky a podpisové archy až po pravidelný denní tisk. Noviny Vpřed, do té doby týdeník OV KSČ, se pod vedením Luboše Příhody změnily v hlavní informační zdroj, který dvakrát i třikrát denně přinášel čerstvé zprávy z Liberecka. Celkem ve dnech 21.-30. srpna vyšlo pod názvem Svobodný Vpřed čtrnáct těchto mimořádných čísel. Zpočátku byly noviny rozdávány zdarma, výroba a distribuce však stály určité finanční prostředky, a tak od 24. 8. začali kolportéři vybírat příspěvek. Od devátého čísla, po spojení s Novinami Jablonecka, přinášely informace i ze sousedního jabloneckého okresu. Tiskárna tiskla rovněž oficiální provolání městských či okresních úřadů a stranických orgánů k obyvatelům města, první vyšlo již v brzkých ranních hodinách prvního dne okupace, 21. srpna v 6.16 hod. Patří k nim i liberecké vydání zvlaštního sjezdového čísla Rudého práva ke XIV. mimořádnému sjezdu KSČ. Jiné letáky rozšiřovaly různě zachycené informace o dění vnitrostátním i o reakcích ze zahraničí. Mezi dokumenty najdeme také čisté podpisové archy pro vyjádření odporu k okupací či požadavku neutrality. Většinu tištěných materiálů však představovala různá hesla. Ta byla poté vylepována na domech, dopravních prostředcích, menší z nich byla připevňována i na oděv. Na letácích najdeme také cizojazyčné texty — ruské, polské, německé, které měly vojáky okupačních armád pravdivě informovat o dění v Československu, případně byly určeny pro obyvatele sousedních příhraničních německých a polských oblastí — Žitavy a Jelení Hory.

Mnohé texty byly rozmnožovány zcela amatérskými způsoby, byly to jednoduché cyklostyly, fotoreprodukce či pouhé strojopisné průklepy a rukopisné opisy. Tak se šířily zejména různé anekdoty, parafráze na známá literární díla apod. Humor se stal jedinou zbraní, kterou mohli lidé bojovat proti okupaci, a pomáhal jim vyrovnat se lépe se vzniklou situací. Tento způsob reakce připadající nám tak typicky český však nebyl v tehdejším tisku zcela běžný. Pro noviny Vpřed se podařilo získat výborného kreslíře, a tak každé číslo doplňovala nějaká vtipná glosa. Spontánní projevy měly i mnoho zcela neopakovatelných podob. Vznikaly nápisy rychle napsané barvou na volných plochách ve méstě, ale i různé ručně psané plakáty a vtipné koláže. V Pražské ulici se v jedné z výloh objevil informační panel zvaný Český lev, z něhož se nám několik takových koláží zachovalo. Nápisy, které se objevily na zdech či chodnících, smazal čas či nastoupivší normalizace a zachovaly se nám jen prostřednictvím fotografií.

Podoby života na Liberecku těch dnů zachytili svými objektivy mnozí fotografové a filmaři — profesionálové i amatéři. Jejich pohled na tragické momenty i chvíle tichého odporu patří k nejpůsobivějším svědectvím. Zatímco budova s ateliérem libereckého družstva Fotografie byla zdemolována sovětským tankem, konkurenční Fotocentrála sídlící na protější straně náměstí tento okamžik zaznamenala v sérii snímků zachycujících jednotlivé fáze havárie. Slavný snímek hroutícího se domu při nárazu tanku od Václava Toužimského sestal ikonou symbolizující okupaci a záhy se v mnoha kopiích rozšířil v blizkém 1 vzdáleném okolí. Ateliér Fotocentrály namnožíl a rozšiřoval cyklus snímků, který se dostal nejen za hranice města, ale i do světa. Fotografie s reportáží z Liberce vyšly dne 5. zaří 1968 ve francouzských novinách LA NOUVELLE REPUBLIOUE. Jiný soubor se podařilo delegaci VŠST provézt na opačnou světovou stranu, do země našich "ochránců", a způsobil zděšení v ruském Ivanovu. Obdobně známý jako snímek havárie tanku je i záběr řady tanků v Sokolské ulici. Tyto snímky jsou často publikovány, aniž by bylo známo, že se jedná o Liberec, natož aby někoho zajímalo jméno autora. Z filmových dokumentů vzniklých ve skupině okolo pana Měchury byl vytvořen filmový týdeník, promítaný v libereckých kinech a zaznamenávající události den po dni. Na záběrech z pohřbu 24. 8. se zablýskne objektiv kamery snímající tuto událost z opačné strany, byla to kamera filmařů z jabloneckého studia Krátkého filmu. Kolik fotografií zhotovili či kolik filmů natočili amatérští tvůrci, nevíme a asi už ani nezjistíme.

zdroj: SRPEN 1968 V LIBERCI - PaedDr. Jindřich Marek, Martina Michalová, PhDr. Jan Šolc, PhDr. Markéta Lhotová, Tomáš Hasil, 2008

Film "Srpen 1969" byl sestříhán pro interní potřebu ze záběrů pořízených bezpečnostními složkami v průběhu potlačování nepokojů v Praze a v Liberci. V první části snímku probíhá nácvik zásahu proti demonstrantům. Další pasáž filmu zachycuje nepokoje v Praze. Mimořádně zajímavé jsou detailní záběry, na nichž jsou natočeni účastníci protestů při rozebírání dlažby a stavbě barikády na Jungmannově náměstí, do níž byla použita i stavbařská maringotka. Na záběrech věnovaných nepokojům v Liberci jsou dobře patrné potyčky se zasahujícími příslušníky pořádkových sil včetně použití chemických prostředků a vodních stříkačů.

Zdroj: Archiv bezpečnostních složek