Liberec a voda

Zásobování vodou - vodovody, vodojemy, náhony
První zmínka o zásobování Liberce pitnou vodou pochází již z roku 1559. Jednalo se o otevřenou studnu na dnešním nám. Dr. E. Beneše. První veřejné vedení vody bylo vedení ke studni v dnešní Felberově ulici. Bylo napojeno na již existující panský vodovod, který však do té doby zásoboval pouze panský dvůr a dům. Další fází pokroku bylo postavení "redernovského vodovodu" v roce 1613. Třetí vodovod dal postavit Albrecht z Valdštejna při zakládání Nového Města, kdy se do nové části města přiváděla voda ze starší podzemní nádrže pod studnou na nám. Dr. E. Beneše. (autor příspěvku Petr Bláha)

Nejstarší vodojem v Liberci byl před radnicí a vznikl možná již v 16. století (ale spíše později). Tipoval bych, že půdorysně je to naznačená stavba v plánu pod pozdější Metznerovou kašnou, která měla svůj vlastní vodojem v těsné blízkosti. Nejstarší zemní vodojem "moderního" typu byl v Liberci postaven v roce 1892 v Lidových sadech a sloužil pro kasárny. Projekt i stavba šla za teplickou firmou Rumpel a Niklas.
autor příspěvku Ivan Rous










Kanalizace - Historie kanalizační sítě
Jak vypadal Liberec v období, kdy v něm neexistovala kanalizace, je dnes téměř nepředstavitelné. Uvozové, nedlážděné cesty byly přirozenými koryty pro odpadní vodu, splašky a veškerý odpad z domácností. Mezi domy vedly strouhy, které sváděly tekuté domovní odpady mimo exponovaná místa a okolo domů či na ulicích. Někdy byly zakryty plochými kameny či prkny, ale většinou se prostě překračovaly. Občas byly domy vybaveny i kanály z nasucho skládaných kamenů. Stále se však jednalo o osamocená kanalizační díla nevytvářející propojený systém. Jejich úkolem bylo jen odvádět splašky od domu. Dnešní Pražská ulice, stejně jako například Moskevská a Frýdlantská, byly hluboké úvozy, které tvořily přirozené občasné koryto pro dešťové srážky i pro odpadní vodu. V Pražské ulici byl úvoz natolik hluboký, že přes něj vedly mosty. Chodci používali úzké "chodníky" podél řady domů a úvoz samotný sloužil pro povozy a jinou dopravu.
První kanalizace byla v Liberci vybudována až po roce 1848. Byly to buď příkopy, nebo kryté kanály z lomového kamene. V roce 1850 byl postaven první velký krytý kanál, a to od Štěpánské nemocnice do takzvaného Gründelu, tedy do míst, kudy dnes vede za divadlem Sokolská ulice. V tomtož období nechalo město postavit krytý kanál sledující dnešní ulici 5. května, který dále pokračoval na náměstí Dr. E. Beneše, kde se stáčel do Frýdlantské ulice a vtékal do Jizerského (Baierova) potoka. Tento druhý nejstarší liberecký kanál je dodnes funkční a vede přímo před libereckou radnicí. Celková délka této soustavy činila spolu s dalšími menšími kanály 1 881 metrů. O rok později se začalo s pokládáním kanalizace do Pražské ulice, do hlubokého úvozu, který tím byl definitivně zrušen (první přestavba Pražské ulice je z roku 1826). Zároveň se stavbou kanalizace byla ulice vydlážděna. V prvních letech druhé poloviny 19. století byly tyto stoky postaveny v ulicích Myslivecká (1852), Náhorní (1852), Kostelní (1853), Lipová (1853), Studniční (1854) a Barvířská (1856). Až v roce 1857 se dočkalo kanalizace i náměstí Dr. E. Beneše a o něco později i Sokolovské náměstí.
Stoky měly mít obdélníkový profil 95 x 65 centimetrů, ale někde byly i mnohem vyšší. Stavěly se zásadně z nasucho z lomového kamene – velmi hrubě opracovaných žulových kvádrů. Z dnešního pohledu šlo spíše o jakousi drenáž. Někde se voda samovolně vsakovala do podloží, jinde naopak vtékala spárami do sítě. Na některých větvích se často stávalo, že voda rozplavila sypký materiál za žulovou stěnou. Ta se následně zbortila, a tím se propadly i kryty překladů. K haváriím tohoto druhu přispíval i stále narůstající provoz dopravy ve městě. Ukázkovým příkladem stoky pokládané tímto způsobem je kanál vedoucí do Jizerského potoka v prostoru Tržního náměstí. Jedna z jeho stěn je provalena, přičemž profil kanálu svědčí o tom, že se jedná o některou ze stok, jež bychom mohli nazvat "model 1850". Mnohé z nich dodnes odvádějí vodu nebo jsou využity pro vedení původních potůčků a potoků.
V roce 1885 se odehrála v kanalizačním stavitelství malá revoluce. Stoky, v Liberci dosud stavěné pouze z žulových kvádrů, se začaly betonovat do moderních vejčitých profilů. V kombinaci s hladkým betonovým povrchem se přestaly zanášet a byla v nich udržována konstantní rychlost proudění vody. Pěkným příkladem tohoto typu je stará vejčitá stoka pod Masarykovou třídou asi ze začátku devadesátých let 19. století.
V roce 1900 již bylo postaveno 21 kilometrů kanálů a 10,5 kilometru betonových stok. Od roku 1850 do roku 1900 stály tyto práce 331 170 K. Mezi takzvané kanály se počítala i díla s profilem 30 x 30 centimetrů. Už na konci 19. století se v kanalizačním systému prosadily betonové trubky prakticky totožné s moderními, zatímco od budování kamenných kanálů a stok se zcela upustilo. Výjimkou jsou okrajové části Liberce, kde starý systém kanalizace přežíval v nedlouhých úsecích.
Budování kanalizace na začátku 20. století se odehrávalo převážně v místech, kde se plánovala zástavba na zelené louce. Liberec byl stále protkán otevřenými potoky, potůčky a náhony. Postupně byly zregulovány a zatrubněny a na začátku čtyřicátých let bychom tu otevřený vodní tok hledali už jen stěží. Těch uzavřených je ovšem doposud celá řada. Lze říci, že v každém údolí v centru Liberce dodnes teče nějaký potůček. Je dokonce pravděpodobné, že některé toky jsou zbytky prastarých vodovodních systémů.
Jako dobrý příklad může posloužit liberecká radnice. Dva potůčky se slévají prakticky v jejím středu. Jeden prochází středem radnice směrem od náměstí Dr. E. Beneše a je nejspíše pozůstatkem nějakého vodovodu vedoucího na náměstí. Mohlo by se ovšem také jednat o odtok z prastaré studny, doložené již v 16. století, která se dodnes nalézá kdesi hluboko pod dlažbou. Druhý, vydatnější potok by měl podle archivních zpráv téci pod ulicí 5. května a pokračovat pod radnicí a Frýdlantskou ulicí do Jizerského potoka. Existenci toku pod radnicí máme ověřenou, ale do Jizerského potoka přitéká zpod Frýdlantské ulice jen občasná dešťová voda, a tak nevíme, kudy a kam potok zpod radnice vlastně teče. Není zakreslen ani v nejstarších výkresech městské kanalizace, a dokonce se nenachází ani ve stavebních plánech radnice. Už v 19. století o něm prostě neměli ponětí. Podobné příklady nacházíme pod mnoha částmi Liberce.
V roce 1927 byl podnikem Severočeské vodní stavby, a. s. (Nordböhm. Wasserbau-Gesellschaft m.b.H. Aussig) zpracován velký projekt na kanalizační síť pro celý Liberec včetně čističky odpadních vod u Nisy v Pavlovicích. Pod projektem je podepsán Ing. František Kröpfl. Projekt rozdělil město na čtyři hlavní části a v úseku mezi čističkou a Soukenným náměstím počítal s výstavbou hlavní stoky na pravém břehu Nisy. Od Soukenného náměstí měl jít hlavní sběrač podél Harcovského potoka až k Liebiegovým závodům (pozdější Textilaně). Jizerský potok, který kvůli své malé vydatnosti poháněl pouze jednu turbínu kdesi v místech u Pastýřské ulice, měl sloužit jako přirozená kanalizace. Naproti tomu Harcovský potok, průmyslově využívaný prakticky po celé své délce, měl být od kanalizace zcela oddělen. Vedlejší stokové větve měly být provedeny ve vejčitém profilu o výšce až 1 200 mm a z betonových trubek o průměru až 800 mm. Počítalo se i se zachováním v té době již rozsáhlého kanalizačního systému mimo jiné v oblasti Masarykovy ulice a průmyslové zóny pod nádražím, tedy v místech, kde nebyla příliš stará zástavba. Hlavní pravobřežní stoka, navržená zčásti z cihel zvonivek a betonu, měla mít průměr až 1 385 mm a vejčitý profil. Projekt, i když mírně pozměněn, byl schválen v roce 1930. Čistírna odpadních vod byla pro Liberec novinka. Zatím ve městě fungovaly jen malé čističky a s velkou stavbou neměli zastupitelé žádné zkušenosti. Proto se nejdříve vypracovaly plány pro stavbu pokusné čističky na pozemku firmy Spojené barvírny na Jeřábu (dnešní Licolor), kde se měl ověřit budoucí provoz. Projekt zpracoval Ing. Dr. Alfred Buntru z Prahy v roce 1930 a o rok později byl schválen i ministerstvem zemědělství. Hlavním důvodem pokusu bylo velké množství odpadních vod z barvíren, což bylo liberecké specifikum.
Ve třicátých letech 20. století se v Liberci začalo s rozsáhlou přestavbou kanalizace. Za městem byla u železniční trati vybudována velká továrna a skladiště betonových trubek, skruží a jiných segmentů kanalizačního systému. Výrobu prováděla společnost Lanna a Vianini. Dráhou se hotové výrobky dopravovaly na liberecké nádraží. Odtud je rozvážely povozy a nákladní auta k jednotlivým staveništím. Například v roce 1939 se takto rekonstruovala složitá kanalizační síť v Rumunské ulici, kde se stýkaly dokonce tři větve. Staré kamenné kanály byly vybourány a do země se položily moderní betonové trubky. V této době zaniklo velké množství nejstarších libereckých kanálů. Výstavbu pochopitelně narušila druhá světová válka.
V roce 1946 padlo rozhodnutí o vybudování nové kanalizace, tedy i s připojením předválečné sítě. Byla zpracována studie, která rovněž počítala s pravobřežní hlavní stokou (nazvanou "A"). V roce 1947 začala výstavba nového systému stokové sítě skládající se z hlavního sběrače a osmnácti kmenových stok. V šedesátých letech bylo na stokovou síť Liberce připojeno asi 70 % obyvatel a Jizerský potok byl pořád ještě používán jako stoka (dnes je na Jizerský potok kanalizačně napojeno jen několik objektů a také u nich se počítá s úplným oddělením). Sběrač "A" byl v podstatě dokončen roku 1985, ale jeho přípojky i přípojky kmenových stok se budují i nadále (např. stoka VII A vedoucí podél ulice Na Bídě).
Už od konce šedesátých let se plánovalo propojení Jablonce nad Nisou a Liberce novým velkým levobřežním štolovým sběračem "B". Začal se budovat roku 1978 a jeho stavba byla dokončena v polovině devadesátých let. Na něj je dnes ve vzdálenosti 11,041 km od čističky napojena i kanalizace Jablonce nad Nisou. Čistírna odpadních vod je tudíž pro obě města společná. Její historie se píše od roku 1951, kdy vznikl její úvodní projekt. Ještě týž rok se začalo se stavbou. Objekt byl se všemi svými provozy dokončen v roce 1966, sloužil však zpočátku pouze potřebám Liberce. Teprve roku 1977 se definitivně rozhodlo o velké přestavbě tak, aby čistička zvládla obsluhovat i Jablonec nad Nisou. Rekonstrukce se uskutečnila v letech 1989–1994.
zdroj: Ivan Rous - Liberecké podzemí, 2009


V rámci našeho putování po historii vodovodů v severních Čechách nemůžeme minout město Liberec.
Nejstarší zpráva o dřevěném vodovodu pro Liberec s přívodem vody z nádrže na náměstí je z roku 1566. Roku 1587 byl spolu s výstavbou libereckého zámku vybudován přívod vody z Vysokého vrchu. Postupem času přibylo sedm městských vodovodních kašen v roce 1662, sedm kašen v roce 1810 a přes dvacet kašen v roce 1822. Přesto to nepokrývalo rostoucí poptávku po vodě, kterou posílila i nákaza tyfem v roce 1866 po prusko-rakouské válce. Složité jednání a hledání dokonalého návrhu se točily v bludném kruhu. Můžeme zmínit například úsilí teplické firmy Rumpel a Niklas z roku 1889 a její návrh na vybudování přehrady k zachycení Kamenice a Blatného potoka, přibližně v místě dnešní přehrady Josefův Důl z roku 1988. (zdroj:
https://www.facebook.com/severoceskavoda/photos/a.107402350648182/632785051443240/?
