Liberec na podzim 1918
Když se v Liberci radost z nového státu nekonala: Podzim a zima roku 1918 pod Ještědem 🏔️🇨🇿
Zatímco na většině českého území lidé v říjnu 1918 nadšeně jásali, strhávali symboly starého mocnářství a slavili zrod samostatného Československa, v převážně německém Liberci panovalo ticho a rozčarování. V tehdejším necelém čtyřicetitisícovém Reichenbergu, který se táhl v podstatě jen od nádraží po Lidové sady, znamenal konec monarchie pro většinu obyvatel hořkou prohru. Nadšení vládlo snad jen mezi českou menšinou v okolních obcích.
Nacionální pnutí mezi Němci a Čechy tu přitom bublalo už od poloviny 19. století. Z původně patnáctitisícového městečka se Liberec díky rozmachu textilu a průmyslu proměnil ve živelné osemdesátitisícové souměstí, kam za prací proudily tisíce lidí z českého vnitrozemí. Místní němečtí nacionálové, kteří pevně ovládali radnici, viděli v "české otázce" zásadní hrozbu. Už od vyhrocených Badeniho jazykových nařízení v roce 1897 usilovali o odtržení německých oblastí od Českého království a vytvoření autonomního území s metropolí právě v Liberci.
👑 Vzdorostát v hotelu Zlatý lev a nouzové peníze
Když se hroutící Rakousko-Uhersko nezadržitelně blížilo k porážce, vyhlásili sudetoněmečtí politici v reakci na vznik ČSR 29. října 1918 samostaný stát Německé Čechy (Deutschböhmen). Sídlem této krátkovlnné provincie se stal liberecký luxusní hotel Zlatý lev.
Nová vláda začala okamžitě tisknout vlastní nouzová platidla, zřizovat úřady a formovat ozbrojené složky Volkswehr i měšťanskou domobranu. Cílem bylo udržet samosprávu a připojit území k Rakousku či Německu. Jenže kapitulace Centrálních mocností a odmítavý postoj evropských mocností udělaly z německého státu v Liberci projekt s velmi jepičím životem.
⚠️ Střelba u Rašovky a zbraně na radnici
Přesto v kraji zavládlo obrovské napětí. Hlídky Volkswehru u Šámalovy chaty zajaly československou hlídku a u Rašovky se dokonce střílelo! Čeští vojáci však narušitele zadrželi, odvezli do Českého Dubu a důrazně varovali jednotky Deutschböhmen před překračováním tzv. ještědské linie (Křižany, Ještěd, Dlouhý Most, Proseč).
Zpočátku Praha váhala s přímým obsazením města, aby nezpůsobila krveprolití. Pragmatičtí liberečtí továrníci se navíc na vzdorostát dívali rezervovaně – jejich obchody byly svázané s vnitrozemím. Zářným příkladem byla frýdlantská textilka Rolfs a spol., kde vedle sebe majetkově figuroval německý nacionál Theodor Liebieg i český politik Karel Kramář.
Zlom nastal 16. prosince 1918, kdy do Liberce vstoupila československá armáda. Poslední baštou byl magistrát. Když českoslovenští vojáci budovu obsadili, našli uvnitř tajné zásoby zbraní a střeliva. Starosta Bayer pod hrozbou braní rukojmí a tlakem okolností nakonec kapituloval a předal moc.
🍞 Válečný hlad, legionáři a zrození zoologické zahrady
Na rozdíl od jiných pohraničních měst proběhlo převzetí Liberce bez obětí na životech. Konec odporu usnadnila i katastrofální hospodářská situace – ve městě vládla bída a válečný hlad, lidé dokonce drancovali sklady potravin na nádraží. Jednotky přicházející od Turnova tak mnozí místní vnímali spíše jako stabilizační sílu, která přinesla pořádek a jídlo.
Nová republika zrušila šlechtické tituly a zabavila majetky rodů, jako byli Clam-Gallasové na libereckém zámku či Sychrově. Ačkoliv byla doba divoká, život běžel dál. Právě v tomto pohnutém podzimu roku 1918 se pod Ještědem napsala i výjimečná česká prvenství: v Liberci vznikala oficiálně první zoologická zahrada u nás (rok 1919, až v nedávné době byl její vznik změněn na 1904). Ještě předtím, v srpnu 1918, se tu otevřelo první krematorium v monarchii a v Českém Dubu v listopadu zahájilo činnost Podještědské muzeum.
V německém Liberci vznik Československé republiky moc nevítali
Liberec - Na většině českého území nadšeně slavili vlastní stát a strhávali znaky mocnářství. V převážně německém Liberci však vznik Československa příliš nevítali.
Zatímco ve vnitrozemí jásaly u příležitosti vzniku samostatného Československa nadšené davy, před libereckou radnicí bylo prázdno. Pro většinu obyvatel převážně německého Liberce znamenal konec mocnářství prohru. "Na Liberecku skutečně nebylo masarykovské Československo příliš podporováno. Naopak, vznikla samostatná provincie Deutschböhmen, což byl takový poslední pokus sudetských Němců udržet si jakousi autonomii," potvrdil historik Jiří Křížek ze Severočeského muzea v Liberci.
Provincie zabrala celé severočeské pohraničí a požadovala připojení k Rakousku. Vláda provincie s názvem Deutschböhmen sídlila v hotelu Zlatý lev. Vydávala vlastní bankovky a dokonce vytvořila vlastní ozbrojené jednotky Volkswehr a měšťanskou domobranu, které měly udržet pořádek a zabránit převzetí samosprávy města československými orgány.
Oddíly neúřadovaly jen v samotném Liberci. Nedaleko Šámalovy chaty zajala garda Volkswehru dvoučlennou československou hlídku, u Rašovky zase spustila střelbu. Tentokrát ale měla navrch československá hlídka, Němce zadržela, odvezla do Českého Dubu, kde byl sepsán protokol, na jehož základě byly hlídky Deutsböhmen důsledně varovány před překračováním tzv. ještědské linie, kterou drželi čeští vojáci vyslaní na sever Čech k udržení pořádku.
Původně měli dorazit do Liberce, ale před obavami, aby vznik nové republiky nebyl poznamenán v pohraničí krveprolitím, od záměru převzít město od německé městské rady se na rozkaz z Prahy zatím ustoupilo. Podle publikace s názvem Stalo se na severu Čech obsadila zatím ještědská fronta Křižany, Ještěd, Dlouhý Most a Proseč.
Zatímco městská správa doufala, že se samostatná provincie udrží a pohraničí se nestane součástí nového státu Čechů a Slováků, podnikatelé a továrníci se na tyto snahy dívali poněkud rezervovaně. "Mnozí totiž měli ve vnitrozemí své podniky a filiálky. Složité vlastnické poměry dokresluje fakt, že například ve frýdlantské textilce Rolfs a spol. měli majetek jak tradiční spojenec německých nacionalistů Theodor Liebieg, tak i přední český politik Karel Kramář," uvádí zmiňovaná publikace.
Až měsíc a půl po vyhlášení samostatného Československa, 16. prosince 1918, obsadila Liberec československá armáda a postupně došlo k převzetí státních úřadů. Poslední baštou byl liberecký magistrát, který se bránil do posledních sil. Česká strana hrozila, že vezme vzpurné radní jako rukojmí, Němci zase kontrovali výhrůžkou stávky německých dělníků.
Po dni plném výhrůžek a protitahů nakonec starosta Liberce Bayer kapituloval a předal moc samosprávě nového státu. Brzy nato obsadila československá správa také Frýdlant. Do Nového Města pod Smrkem dorazili čeští legionáři bránit hranice nového státu s tehdejším Německem.
Generální stávka německých dělníků už byl byl sice poslední záchvěv snah o zachování německého pohraničí , trvale však zasel nespokojenost a vyvrcholil příklonem k nové vlně nacionalismu, kterou ve 30. letech rozpoutal liberecký učitel a pozdější politik Konrad Henlein.
Emoce nevládly jen v politických kruzích, ale i mezi šlechtou. Nový stát zrušil tituly a připravoval pozemkovou reformu, v rámci které v podstatě znárodnil majetek zdejších rodů. V rukou státu skončil například liberecký zámek Clam-Gallasů, národní správa obsadila Sychrov a další zámky v obavě, aby majitelé nevyvezli majetek do zahraničí.
Lidé ale nežili jen politikou. Na podzim před sto lety zřídil Liberec první zoologickou zahradu u nás. O další prvenství se postaral téhož roku. V srpnu se tu dostavělo první krematorium v tehdejší monarchii. Za pamětní označují rok 1918 také v Českém Dubu, kde v listopadu zahájilo činnost podještědské národopisné muzeum.
Zdroj: https://liberecky.denik.cz/zpravy_region/v-nemeckem-liberci-vznik-ceskoslovenske-republiky-moc-nevitali-20181026.html?
Liberecký pokus o stát, který neměl šanci
- Tauchman Jaroslav, 28. Říjen, 2024
Před 106 lety nevzniklo na troskách starého mocnářství jen Československo. O svůj vlastní stát se pokusil i druhý nejpočetnější národ někdejších Českých zemí, zdejší Němci. Své sídlo měl nový vzdorostát v Liberci, nicméně historie mu připravila pouze jepičí život.
V tehdy ještě ani ne čtyřicetitisícovém Reichenbergu, který se táhl zhruba od vlakového nádraží po Lidové sady ("Velký Liberec", jak jej známe, vznikl až o více než 20 let později, za nacismu), říjnové vyhlášení republiky moc nadšení nevyvolalo, snad jen mezi českou menšinou, která byla přeci jen více dominantní v některých tehdejších okolních obcích, které od roku 1939 tvoří integrální čtvrtě města.
Nacionální pnutí panovalo mezi zdejšími Němci a Čechy v podstatě od poloviny 19. století, kdy se Liberec stával průmyslovou metropolí, nabýval na velikosti, stěhovali se do něj další a další lidé, a to nejčastěji z českého vnitrozemí – Češi a převážně česky mluvící Židé.
Z původně patnáctitisícového městečka, kterým Reichenberg byl v roce 1850, zde bylo na začátku 20. století živelné souměstí, které čítalo zhruba 80 tisíc obyvatel. Zatímco je dnes moderní říkat, jak v Sudetech, včetně Liberce, "skoro žádní Češi nežili", zrovna na Liberecku to není pravda. Odráží to i kurz zdejší politiky, kterou od konce 19. století určovali němečtí nacionálové, pro něž bylo "vypořádání se s českou otázkou" pilířem jejich snažení.
Národnostní nevraživost, která se v Liberci v plné síle ukázala například roku 1897 po zavedení Badeniho jazykových nařízení, se odrazila i ve politickém složení vedení zdejší radnice, kterou na dlouhou dobu ovládli zmínění němečtí nacionálové.
Ti usilovali o úplné odtržení německých oblastí od historického Českého království (kde hlavním městem měl být právě Reichenberg), což deklarovali v letech 1916 a 1917. Blížící se konec války, s ní i nevyhnutelná porážka Rakouska-Uherska a císařského Německa, ale zejména samotný vznik Československé republiky vychýlily dějiny přeci jen jiným směrem.
Konzervativní a nacionální síly sudetských Němců v čele s politiky jako byl Rudolf Lodgman von Auen dokonce vyhlásily v reakci na vznik nové republiky 29. října 1918 na ČSR nezávislý stát Německé Čechy (Deutschböhmen) se sídlem v Liberci, který ale vydržel ani ne do Vánoc, když byl v polovině prosince 1918 obsazen československým vojskem.
Byť se k Liberci a k Deutschböhmen deklarativně přidávaly i další sudetské oblasti, nový sudetoněmecký stát začal tisknout i vlastní peníze (viz úvodní obrázek) a pokoušel se formovat vlastní vojenské jednotky a státní úřady, koncept vytvoření státu či autonomních oblastí hlásících se k Vídni, potažmo k Berlínu, se ukazoval jako reálně neuchopitelný. Kapitulace Německa a Rakousko-Uherska z listopadu 1918 tuto skutečnost jen podtrhla.
Na rozdíl od jiných, převážně německých měst, se obsazení Liberce obešlo bez krveprolití a místní jednotky domobrany se československému vojsku pokojně vzdaly. Svou roli v tom hrály i tehdejší extrémně špatná hospodářská situace a válečný hlad, který zvláště na Liberec těžce dopadl. Ve město docházelo i k živelným vzpourám a pokusům o zabrání skladů potravin v prostorách zdejšího nádraží.
I proto byly československé jednotky, přicházející od Turnova, na Vánoce 1918 brány jako stabilizační síla a nedocházelo de facto k žádným projevům odporu. Předání moci a konec snu o vytvoření vlastního malého, nového německého státu, který nikdo v Evropě nechtěl, proběhlo nakonec klidně.
Také místní velcí průmyslníci, v čele s Liebiegy, si spočítali, že se jim přeci jen více vyplatí vsadit na novou republiku, zvláště poté, co bylo jasné, že ze sousedního Německa se nový stát pomoci nedočká. Nicméně i tak, dnes tolikrát vzývaní, Liebiegové stali klíčovými podporovateli německého nacismu, Adolfa Hitlera a jeho úspěšného rozbití Československa.
Podobně skončil i hlava rytíř Lodgman von Auen, zemský hejtman Deutschböhmen (jak zněl oficiální titul nejvyššího představitele nového vzdorostátu), který v roce 1938 vítal přicházející nacisty a připojení Liberce do Třetí Říše, jeho politický vliv byl ale za zenitem a nikdo o něj nestál. Po válce byl z Československa odsunut a působil v orgánech Sudetoněmeckého krajanského sdružení.
Vznik ČSR v Liberci nevítali jen představitelé nacionalistické pravice, proti ČSR vystupovali i liberečtí socialisté, kteří ale během dvaceti let vzali republiku za svou a bránili ji později před nástupem nacismu, za což poté jako první, označeni za zrádce "národa a rasy", zaplatili.
Sny o roztržení českých hranic, které pěstovali němečtí nacionálové a které byly nejvíce slyšet od druhé poloviny 19. století právě z Liberce, tak našly svého naplnění až s Mnichovskou krizí z roku 1938, která byla jednou z varovných (a nevyslyšených) předeher Druhé světové války.
zdroj:https://www.nasliberec.cz/2024/10/28/liberecky-pokus-o-stat-ktery-nemel-sanci/?fbclid=IwY2xjawGMr5JleHRuA2FlbQIxMAABHQtUX3zmbSs0TlTA_8Yp65APms0KYp6i62jtTTp35g8q4Bbz9KLfqMx1xQ_aem_Bs5FViB7MjTUU1prfRDZlw