Les Opičák

Zrovna jako by vypadl z hororového filmu, patří les Opičák k nejtajemnějším místům v Liberci. Společně s Džunglí na františkovské straně letiště je lesík na konci Růžodolu I. trvale oblíbeným cílem rajných dětských výprav. Vyprávějí se o něm nejhrůzostrašnější historky plné německých vojáků zmizelých zde na konci války v bahně i s tankem či dokonce letadlem, dětí unesených sem krvelačnými lupiči lidských orgánů, zaniklých a utopených ulic, zakopaných pokladů a ukrývajících se zběhlých vězňů. Nad Opičákem se vždy vznášelo podivuhodné tajemno. Křivé stromy a podivné historky dávaly tomuto místu atmosféru čisté podivuhodnosti.

A přitom je to jen jedno velké šálení, neskutečné kouzlení a podvádění. Dnešní tajemný les s bující zeleni, z níž tu a tam ční obrovská těla starých topolů – schnou a rozpadají se tu jako v nejvzdálenějších pralesích – je vlastně dílem zapomenuté tovární výroby, formovaný později i jako zázemí letiště a rozsáhlá skládka odpadů. Věřit se tomu nechce, ale je to tak.

Celé její okolí bylo jednou velkou jámou na cihlářskou hlínu. Původně patřila cihelna na místě Opičáku hrabatům Clam-Gallasům, později byla prodána a na samém počátku 20. století náležela společnosti Karl Kaiser & Komp. Její pece v Ziegelhütten chrlily cihly až do hospodářské krize za 1. republiky, a dá se předpokládat, že velká většina domů v Růžodolci, Pavlovicích, Ostašově, ale i v libereckém centru je postavena právě z hlíny vytěžené v dnešním Opičáku.

Příroda si za více jak půlstoletí neúprosně vzala zpátky to, co jí lidé kdysi sebrali, a proměnila stará hliniště zasypaná zeminou a odpadky ve věrohodný lužní les, kterému se někdy na přelomu 80. a 90. let 20. století začalo říkat Opičák. Uměle vzniklé, ale velmi cenné přírodní prostředí v roce 2006 koupili a uklidili ochránci přírody, kteří zde též postavili dřevěnou věž pro zábavu ušlechtilých britských gentlemanů – pozorování ptáků.

Nebýt vzpomínek pana Jaroslava Prchala, který na letišti působil již v létě roku 1945 jako instruktor Vojenské odborné školy leteckých mechaniků, byla by historie Opičáku trvale zkreslena. Většina informací o dějinách tohoto tajemného kousku místa píšících se od zániku cihelen byla totiž hrubě nepřesná a postavená spíše na pověstech a báchorkách. Někdy bývalo tedy například publikováno, že vodní plochy v Opičáku vznikly v kráterech po bombách jako tzv. nebeské rybníčky, do nichž voda pouze prší, či že valy mezi starými olšemi jsou připomínkou těžby cihlářské hlíny. Když jsem v listopadu 2008 poprvé publikoval své povídání o Opičáku, vycházel jsem zčásti také z těchto báchorek, jejich odraz v terénu působil věrohodně. A přitom stačila jen krátká vzpomínka pamětníka a historie dokonale zapadla do reality.

zdroj: Marek Řeháček - Liberecké zajímavosti: Kniha první, 2009