Náměstí Pod branou a okolí

Odkaz libereckého génia. Liebiegovo městečko nemá v Česku obdoby

8. dubna 2024 

Liberec byl původně nevýznamným poddanským městem. Jeho statut se změnil v 19. století s rozvojem textilních továren. Zasloužil se o to průmyslník Johann Liebieg, který se výrazně podepsal na podobě města. Pro Liberec znamenal totéž, co Baťa ve Zlíně, ale své plány uskutečnil o pár desítek let dříve.

Jeden z nejúspěšnějších podnikatelů v Rakouském císařství (později v Rakousko-uherské monarchii) a zakladatel rodu Johann Liebieg se narodil v roce 1802 v Broumově. Po předčasné smrti svého otce šel ve dvanácti letech do učení k soukenickému mistrovi a byl natolik šikovný, že se již po dvou letech stal tovaryšem.
V roce 1818 přišel do Liberce a díky dědictví po rodičích si spolu s bratrem Franzem otevřel textilní obchod se střižním zbožím. Ze svých cest po Anglii a Francii vozil nejen tovar, ale i poznatky o nových druzích tkanin (například tibet, satén), které zavedl do prodeje. Jeho cílem však bylo vyrábět vlastní textilie. Nejprve si sourozenci na zkoušku pořídili dílnu (v dolní části dnešní Moskevské ulice) s dvanácti ručními stavy, a když se jim v podnikání dařilo, koupili v roce 1828 bývalou hraběcí Clam-Gallasovskou manufakturu.

Franz si po pár letech nechal od bratra vyplatit svůj podíl ve firmě a začal podnikat na vlastní pěst. Johann zvětšil zakoupenou továrnu (od roku 1833 v ní pracovaly přibližně tři stovky zaměstnanců na dvě stě třinácti stavech) a vyráběl polovlněné tkaniny a módní zboží jako merino či lasting. Později přidal ještě produkci mohéru, orleansu a veškeré výrobky vyvážel do Evropy a do zámoří. Šaty z jeho tkanin nosily snad všechny dámy Rakouského císařství a byl to právě Liebieg, který určoval módní směr.

Zatímco provoz v Liberci a v Raspenavě specializoval na vlnařskou výrobu, ve Svárově a v Železném Brodě se Liebieg věnoval bavlnářství. Navíc podnikal v mnoha dalších oborech. V severních a východních Čechách měl sklárny, hutě, doly, mlýny, pivovary, cukrovary a podílel se na stavbách silnic a železnic. Rovněž firma Liebieg čile podnikala ve Vídni. Tam jí patřilo několik domů, závod na barvení látek, a dokonce i vlastní banka.

Johann Liebieg byl schopný, pracovitý, rozhodný, nebál se riskovat a měl vynikající čich na obchodní příležitosti. Dokonce si zřídil i tovární špionáž, aby věděl, co na něj jeho konkurenti chystají a co si o něm myslí. Zároveň se angažoval v politice, byl poslancem Říšské rady a v roce 1866 ho císař František Josef I. povýšil do rytířského stavu (později se stal baronem). Liebieg aktivně pracoval až do ledna 1868, kdy jej postihla mozková mrtvice. Ochrnul na pravou polovinu těla, stáhl se do ústraní a firmu převzali jeho tři nejstarší synové.

Servis pro zaměstnance

V posledních letech svého života zaměstnával Johann Liebieg pět tisíc tři sta dělníků, pro které zřídil různé podpůrné instituce v oblasti stravování, vzdělávání a započal výstavbu sídliště, kterému se říká Liebiegovo městečko. To vzniklo na principu zahradního města, v přírodní scenérii, ve svahu, nad dnes již zaniklou textilní továrnou Johann Liebieg & Co. (později Textilana) na jižním okraji Liberce.¨

Nejdříve se zde objevily domy s byty pro dělníky. Činže byla přijatelná a nájemci mohli využívat půdní a sklepní prostory a prádelnu. Výstavba sídliště pokračovala i za Liebiegových potomků a skončila až začátkem 20. let minulého století. Liebiegové původně uvažovali o výstavbě velkých činžáků, ale nakonec se rozhodli pro menší domy většinou se dvěma až čtyřmi místnostmi, samostatnou, někdy miniaturní kuchyní a toaletou. Každý domek měl také svou zahrádku, kde si lidé mohli pěstovat trochu zeleniny či ovoce.
"Liebiegovo městečko je nedoceněný, pozoruhodný a hodnotný architektonický soubor nejen tady v Liberci, ale také v rámci celé České republiky. A to zejména díky specifickým prvkům, materiálům a technice stavebních prací," vypráví mi průvodkyně Kristina Pompová.
Pro domy jsou typické mansardové střechy, zdobené štíty, vchodové portály, domovní znamení, výklenky se soškami světců, patronů nebo alegorické postavy. Podezdívky byly zhotoveny hlavně z liberecké žuly a domy zdobí hrubé zrnité vápenné omítky v několika barevných variantách. "Na budovách se také vyskytují prvky místní lidové architektury, šindele, hrázdění a bednění ve štítech či imitace podstávek. Je škoda, že Liebiegovo městečko není pod památkovou ochranou," pokračuje průvodkyně.

To platí i pro náměstí Pod Branou, které má silný genus loci. Jeho jedinečná atmosféra přitahuje filmaře, kteří zde například natáčeli detektivku Lekce s Karlem Högerem a Janou Brejchovou, snímky Kráska a netvor 1950, Boží duha či Poslední cyklista. Náměstí i domy jsou dílem německého architekta Jakoba Schmeissnera a styl jeho architektury využili filmaři ve válečném filmu Hitler – Vzestup zla.

Na náměstí fungoval hostinec, který byl společně se školami, hasičskou zbrojnicí, prádelnami a obchody součástí občanské vybavenosti Liebiegova městečka. Většinu podniků provozovala Liebiegova firma, což na jednu stranu usnadňovalo zdejším obyvatelům život, ale na druhou to byl pragmatický krok podnikatelů. Peníze, které zaměstnanci v jejich podniku vydělali, u nich také utratili.

"Johann Liebieg byl tvrdý podnikatel, ale v době, kdy dělníci pracovali víc než třináct hodin denně, měl vůči svým zaměstnancům sociální cítění. Dával jim poukázky na nákup základních potravin za zlevněné ceny ve vybraných prodejnách. Založil podnikové pojištění pro případ nemoci a úrazu. Ten, kdo u firmy pracoval víc než rok, měl nárok na léky a lékařskou péči zdarma. Zřídil také sociální ústavy, kde trávily stáří bývalé dělnice z textilek," říká Pompová.
Z podnětu Johannovy dcery, baronky Marie Pavlíny Liebiegové, pak vznikly pro děti zaměstnanců jesle (od dvou měsíců věku) a mateřské školy. Veškerou péči o caparty dotovali Liebiegové a rodiče se mohli plně věnovat práci v továrnách. Vystavěn byl také Mädchenheim (dívčí domov), kde měly mladé slečny zajištěné společné bydlení a stravu a Jugendheim – dům pro mládež s učňovskými pokoji.

"Marie Pavlína Liebiegová nechala na svoje náklady postavit kostel sv. Vincence z Pauly. Ten byl součástí Špitálského okrsku Vincentinum a zahrnoval mateřskou školu, azyl dětem dělníků a soukromou obecnou školu sv. Josefa. Do Vincentina baronka povolala ženskou větev řádu Lazaristů ze Štýrského Hradce, zvanou vincentky. Řádové sestry spravovaly sirotčinec a zároveň měly na starosti děti zaměstnanců, které pod jejich dohledem mohly trávit volný čas po vyučování," vypráví průvodkyně.
Dnes o trojlodní baziliku z červených cihel pečuje Církev adventistů sedmého dne, která ji zakoupila a zaplatila rekonstrukci z vlastních finančních prostředků. Tím tuto velmi cennou novorománskou památku zachránila před naprostou zkázou.

Poválečný pád

Liebiegové samozřejmě mysleli i na své bydlení a v Liberci si nechali postavit tři reprezentativní sídla. Novorenesanční vila Johanna Liebiega mladšího, která se nachází v ulici U Tiskárny, prošla rekonstrukcí, je otevřena veřejnosti a sídlí v ní komunitní středisko Kontakt Liberec. Vila Theodora Liebiega mladšího v Jablonecké ulici vypadá jako romantický zámek a dnes její prostory obývají některé odbory magistrátu města. Chátrající, památkově chráněnou vilu Heinricha Liebiega ve Wolkerově ulici zakoupila soukromá společnost, která ji chce rekonstruovat. Její využití zatím není jasné.

"Členové rodiny Liebiegů patřili k nejvýznamnějším občanům Liberce, který považovali za své město. Zasloužili se o jeho rozvoj, podíleli se na výstavbě reprezentativních budov a byli štědrými mecenáši. Bohužel s vypuknutím druhé světové války se přidali na nesprávnou stranu," říká Pompová.

Theodor Liebieg mladší se během sudetské krize postavil za požadavky Henleinovy SdP, kterou finančně podporoval. Jeho syn a poslední majitel firmy Johann Wolfgang Liebieg přešel během druhé světové války k válečné výrobě. Proto byl majetek rodiny v roce 1945 zkonfiskován československým státem. Johann Wolfgang byl zatčen a po propuštění z internačního tábora v roce 1947 odsunut do Západního Německa. Tam o rok později založil v Salmünsteru tkalcovnu, později i přádelnu česané příze, která fungovala až do jeho smrti v roce 1965. Potomci rodiny Liebiegů žijí v Rakousku a Německu dodnes.

Může se hodit

Komentované prohlídky Liebiegova městečka s průvodcem si můžete objednat v Městském informačním centru Liberec.
Pokud se na prohlídku vydáte sami, začněte u bývalé továrny Johann Liebieg & Co. (Textilana) v Mlýnské ulici. Poté pokračujte do Liebiegova městečka Klicperovou, Svatoplukovou ulicí až na náměstí Pod Branou.
Zpátky se vydejte ulicemi Mikulášskou, Plátenickou, Na Pernštýně, do ulice U Jánského kamene, kde stojí kostel sv. Vincence z Pauly.

Autor: Pavla Apostolaki, pro iDNES.cz

Zdroj: https://www.idnes.cz/cestovani/po-cesku/liebiegovo-mestecko-liberec-historie-tip-na-vylet-prumyslnik-johann-liebieg.A240405_104528_po-cesku_hig?¨

Liebiegovo městečko potřetí

"Ivaňák" z druhé strany... Foceno z Plátenické ulice kolem r. 2010

U Domoviny - Energetiků - U Černého dolu

Výstavba sídliště nazvaného Domovina, určeného pro válečné vysloužilce a invalidy z Liebiegovy továrny, prvního svého druhu v tehdejším Rakousko-Uhersku začalo v roce 1916. Iniciátorem stavby byl Theodor Liebieg, jenž vypracováním plánů a celkové koncepce pověřil stejně jako v případě Liebiegova městečka architekta Jakoba Schmeissnera. Realizaci kolonie provedl stavitel Richard Wojatschek. Původní Schmeissnerův plán počítal s 30 objekty, realizováno jich bylo jen 27. S plány jednotlivých domů pomáhal Jakobu Schmeissnerovi architekt Heinz Schmeissner, zřejmě Schmeissnerův syn a na realizaci dohlížel vedoucí stavebního odboru magistrátu, Rudolf Simon. Po dokončení v roce 1921 předal Thedor Liebieg kolonii městu a to ji následně převzalo do své správy. Sídliště je situováno na jižním svahu Monstrančního vrchu a je ohraničeno dnešními ulicemi U Domoviny, U Černého dolu a Energetiků, které jím prochází. Urbanistická osnova kolonie je zpracována ve stylu Liebiegova městečka, kdy jsou objekty seskupeny podél křivolakých komunikací sledujících průběh vrstevnic. Širší obvodová komunikace obepíná celé sídliště, užší uličky zajišťují přístup k jednotlivým domkům. V některých partiích kolonie domy svou štítovou orientací ke komunikaci evokují téměř vesnicky rostlou zástavbu. Oproti Liebiegovu městečku obsahuje typizované rodinné domky, buď izolované, nebo sdružené do dvojdomů či trojdomů. Jednotlivé domy jsou přízemní, podsklepené a s využitým podkrovím. Kryté jsou sedlovou střechou s taškovou krytinou, ve štítech se uplatňuje falešné hrázdění, bednění, ba dokonce lomenice. Každý dům byl vybaven zahradou, kůlnou a chlévem. Ve vnitřní dispozici byla typizace ještě markantnější. V každém domě se v přízemí nacházela hlavní obytná místnost, kuchyně a prádelna s koupelnou, v patře pak ložnice a malá půda. Formální řešení většiny domů vychází z regionální lidové architektury, ta se projevuje u lomenic, okenic s kvazilidovou ornamentikou a v dispozičním uspořádání některých objektů s vchodem situovaným na podélné straně domu, příp. v přistavěné dřevěné předsíňce. Patrný je ale i vliv liberecké klasicistní architektury. Každý z nájemníků měl domek zprvu poskytnut na rok, přičemž se musel zavázat, že se ve vlastní režii postará o nutné opravy a údržbu. Pakliže tuto podmínku splnil, mohl zde zůstat natrvalo. Zázemí kolonie obstarával objekt čp. 491-IV v ulici U Domoviny, určený k poskytování nezbytných služeb a jenž sloužil k ubytování vysloužilců, kteří tyto služby provozovali. V přízemí byly umístěny lázně, holičství, dále pak prodejny tabáku a smíšeného zboží. V patře se nacházely byty holiče, lazebníka a krejčího se ševcem, kteří zde měli také své dílny.