Ještě dříve než vznikla skupina TĚLA, existovalo v Liberci sdružení tří muzikantů, kteří si říkali Palečkovi nevolníci. Tvořili ji kamarádi Honza Skrbek, Martin Pospíchal a Láďa Třmínek. Tou dobou se světem potloukali také muzikanti Luboš Beránek a Petr Gros. Náhoda tomu chtěla a jednoho dne se tito mladí lidé potkali a zjistili, že se muzikantsky vzájemně potřebují. Na podzim roku 1992 začali všichni dohromady zkoušet již jako kompletní kapela. Menší zádrhel nastal při vymýšlení názvu skupiny - padaly návrhy jako "Lidi", "Tvoři", "Lidské bytosti", nekonvenční "Do půl těla" a odtud byl už jen krůček k názvu dnešnímu, poněkud sarkastickému - TĚLA.
Kapela začala vystupovat nejprve v libereckých rockových klubech a po velmi příznivých ohlasech se rozjela i do dalších míst Severních a Západních Čech, jakož i do Prahy, vystupovala na četných festivalech. V lednu 1994 došlo k významné události - chlapci nahráli v libereckém studiu SPIN svou první demokazetu. jejich písničky se začaly hrát v libereckých rádiích RCL a Euro K, v jabloneckém Trianglu, na Frekvenci 1 a v Českém rozhlase. Na jaře téhož roku navázali spolupráci s holandskou skupinou ICE PARTY a celý měsíc vystupovali v zemi tulipánů, kde odehráli 9 koncertů. Největší událost v historii kapely nastala koncem roku 1994. To už za sebou měli asi 150 koncertů a účinkovali s Bárou Basikovou jako předkapela BASIC BEATU.
Na jaře roku 1995 skupina opět zavítala do nahrávacího studia SPIN, tentokrát s cílem nejvyšším - nahrát své první album s názvem "Co to je?". Deska vyšla v lednu 1996 a křest proběhl za účasti tisícovky diváků. Ke skladbě "Hej Báro" byl natočen videoklip a tato píseň bodovala v řadě rozhlasových hitparád (RCL, Rádio Černá Hora...). Klip třikrát zvítězil v hitparádě SOS na TV PRIMA a mnohokrát ho vysílala liberecká regionální televize GENUS. Následoval úspěšný rok plný koncertů, rozhovorů pro tisk a rádia. Z desky se hrály v rádiích další skladby.
Skupina si získala velké množství fanoušků a již v průběhu koncertního turné vznikal materiál pro druhé album, které skupina točila v prosinci opět v libereckém SPINU. Deska s názvem "Možná..." vyšla v únoru 1997 a za přítomnosti asi 1200 fanoušku ji pokřtil v libereckém PKO Michal Dvořák z LUCIE. Skupina vyrazila na mnohem rozsáhlejší promo turné doplněné účinkováním ve Snídani s Novou. K písni "Máváme bílou" byl natočen klip. K novému albu se velmi kladně vyjádřili kritici hudebních časopisů Big Beng!, Muzikus a HitBox. V anketě Český slavík 96 a 97 se TĚLA umístila v první stovce. V květnu 1998 se skupina po půlroční pauze s novým baskytaristou Radanem Jarešem vydala znovu na koncertní pódia s obnoveným repertoárem.
Počátkem roku 2000 kapela natočila výborné šestipísňové demo se zcela novými písněmi (podle mnoha posluchačů nejlepší a nejvyzrálejší písně ze všech, které dosud skupina natočila). V tomto roce zároveň oznamuje Zbyšek Sadílek (který ale ještě stihne toho roku opět se skupinou vystoupit ve "Snídani s Novou") odchod z kapely, což však na plánech natočit CD č. 3 nic nemění. S již novým houslistou, zpěvákem a kytaristou Tomášem Nezdarou se "Těla" v roce 2001 stěhují na tři neděle do pražské Hostivaře, kde ve studiu Zdeňka Šikýře vzniká CD "Noční múzy". Na něm spolupracovala ve dvou písních s chlapci i asi neoceňovanější česká jazzová zpěvačka Jana Koubková. "Tělům" bylo zároveň ctí býti jejími kmotřenci na následném křtu třetí desky, kde druhým - o nic méně vzácným kmotrem - byl i pan Jan Spálený s kapelou ASPM, se kterým se "Těla" setkala i na společném hraní v "Malostranské besedě".
V tomto roce - kromě četného koncertování - také natáčí soukromá TV 3 s kapelou 20timinutový medailon do svého pořadu "Music Zoom".
Rok 2002 se stává pro "Těla" zásadním: Jsou pozváni zahrát si v proslulé pražské "Balbínově poetické hospůdce" na Vinohradech. Zdejší "Geniální Guvernér" Jiří Hrdina najde ve veselých i zadumaných kompozicích z Liberce zalíbení ("Těla" dokonce obdrží za sezónu 2002 - 2003 historicky první ocenění "Zlatý Balbín"), a nastává spolupráce, díky níž "Těla" vystupují v "Balbínce"co měsíc více než 4 roky. Prahu navštíví hoši toho roku mimojiné i z důvodu spolupráce s ex-členem "Chinaski" Petrem Rajchertem, která vyvrcholí společným koncertem v "Lucerna Music Baru". Záznam z tohoto hraní vysílala opakovaně Česká televize. Česká televize zaznamenala "pop-rock-folk" z Liberce přinejmenším ještě jednou: Pan režisér Jan Mudra natáčí v roce 2004 se skupinou 15ti minutový profil do pořadu "PopArt", ve kterém se "Těla" ocitla v příjemné nepřímé společnosti dvou zásadních hudebníků této kotliny, jejichž profily byly také součástí tohoto pořadu: Michala Pavlíčka a Oskara Petra.
Během dalších let probíhají ve skupině za stálého koncertování dílčí personální změny (během nichž se ujme natrvalo basové kytary Aleš Hnídek), až se začátkem roku 2007 "kola zcela zastaví": Především vážné zdravotní problémy jedné persóny byly důvodem k pozastavení veškeré činnosti, které trvalo (až na pár výjimek v podobě občasných koncertů) do začátku roku 2010. V tomto roce se "liberečtí bardi", posíleni o nového hráče na klávesy a kytaru Martina Mráze, vrhají s novou energií do zkoušení a chystají sérii podzimních koncertů, na kterých je doprovází i dechová sekce a duo vokalistek Petra Matoušková a Lucie Kotrmanová. V tomto duchu proběhl i na koncerty bohatý rok 2011, ve kterém si takto rozmnožená "Těla" "odskočila" na pár hraní i na sever Evropy, do Švédska. Zároveň však v tomto roce dochází k zásadním personálním změnám - z různých osobních důvodů opouštějí kapelu otcové-zakladatelé Petr Gros a Martin Pospíchal, a spolu s nimi i Martin Mráz. Luboš Beránek a Aleš Hnídek po kratším průzkumu trhu oslovují nové muzikanty, a sestava se začátkem roku 2012 ustaluje na sedmi "Tělech": ke dvěma starým přibyla nová v podobě kytaristy Ondřeje Prchala, kytaristy a zpěváka Davida Kučery, bubeníka Pavla Šéna, saxofonisty Karla Šoltyse a trumpetisty a zpěváka Petra Dastycha, aby již rok nato vydala kapela své 4. CD s příznačným názvem "Namále".

V prosinci 2015 ovšem dochází k další změně: Ondřej Prchal opouští skupinu, aby se mohl naplno věnovat své vlastní hudební tvorbě, a nahrazuje ho staronové "Tělo" v osobě Martina Mráze. A jelikož život, a nejen ten muzikantský, občas přináší nečekané zvraty, z osobních důvodů opouští soubor v srpnu 2016 i Pavel Šén a postu bubeníka se ujímá (do té doby pouze hostující) Tomáš Škoda. V tomto složení se pak "Těla" nespočtem úspěšných vystoupení "prohrají" k velkému výročnímu koncertu na podzim 2018, kterým oslaví 25 let existence. V témže roce jsou mimo jiné také poctěna nabídkou zahrát si jako předkapela legendární britské skupiny "Slade" na dvou jejích koncertech v Česku (SONO Centrum v Brně, Velký sál LUCERNA v Praze), přičemž dle následných ohlasů byly oba koncerty před vyprodanými sály více než vydařené.

Dceři Barboře Luboš Beránek napsal největší hit kapely Hej Báro a na desce Namále vyšlo její pokračování B. B. Queen, ve které Barbora dokonce zpívá. Na fotografii v Balbínově poetické hospůdce v Praze.

LUBOŠ BERÁNEK (klávesy, zpěv)

- První krátké instrumentální skladby na klavír v deseti letech, krátce nato i první písničky s kytarou, první kapela ve třinácti letech. Na střední škole kapely "Lazaret" (1980), "Exitus" (1981) a v letech 1982 - 1984 skupina "I.Q. 250" (mj. s bubeníkem Tomášem Hájíčkem z dnešního "Krucipüsku") a její nástupce kapela "Kamufláž". Poté písničkář, samostatné recitály (1985 - 1988). V letech 1988 - 1991 pozounista a vokalista v liberecké skupině "Solomon Bob".

MARTIN MRÁZ (ak. kytara, zpěv) -

DAVID KUČERA (kytara, zpěv) -

Od útlého dětského věku jsem se věnoval zpěvu a hře na klavír, navštěvoval jsem hudební školu, která mě dost nebavila. Akustickou a elektrickou kytaru jsem poprvé vzal do rukou ve třinácti letech a už jsem je nepustil. Moje první písnička, kterou jsem se naučil, byla "Don Diego", pak jsem hodně hrál písně od bratrů Nedvědů a jiných jim podobným interpretů, až jsem došel k big beatu. Mojí největší inspirací byla kapela Mňága a Žďorp. Styly jako např. metal a disco mně nic neříkaly, a proto jsem až dodnes zůstal u bigboše a rockové muziky. Hrál jsem v autorských kapelách Lazy Creeping, T-Bone Steak, Cheeky Freaky a Anabáze. Hraji v zabavové kapele Cover Power.

ALEŠ HNÍDEK (baskytara) -

S muzikou jsem začal v roce 1992 v hudebních kurzech Pavla Havlíka v Experimentálním studiu v Liberci. Pro mě zásadní kapely kterými jsem prošel: Ńáký Heleny, Insane Fly, U2 Pop Revival, Makenzen.

PETR DASTYCH (trumpeta, zpěv) -

Působil jsem v mnoha vážných příležitostných orchestrech, kterých bylo nespočítaně a projezdil celou Evropu, Jižní Koreu 1999, Japonsko 2007 a taky Čínu 2008. V roce 1995 jsem jezdil dva měsíce po Německu v muzikálu Bídníci, kde jsem hrál na kytaru, a o rok později v muzikálu Fantom opery, a tam již na trumpetu. V Liberci jsem dlouhou dobu spolupracoval s alternativní rockovou kapelou Pro Babalu Aye, potom to bylo s kapelou Mandragora z Jablonce nad Nisou a hostoval v Jarretech a Krucipüsku.

KAREL ŠOLTYS (saxofon)

- Hudební produkci se věnuji od doby studia na gymnáziu. S velkou chutí se věnuji také jiným žánrům, především jazzové hudbě. Za všechny projekty bych jmenoval jablonecký Jazz h Factor a liberecké kapely JMQ, Just Friends a velice úspěšný Žákovský big band ZUŠ Liberec. Zkušenosti jsem také čerpal na mnoha festivalech a workshopech. Za zmínku jistě stojí legendární Letní jazzová dílna Karla Velebného v nedalekém Frýdlantu.

TOMÁŠ ŠKODA (bicí nástroje)

- První nástroj, který mě oslovil byl klavír. Provázel mě celou základní školu. Hře na bící se věnuju od roku 2004. Po dobu studia na střední jsem docházel do hudební školy k Jiřímu Šnajdrovi. Dále jsem absolvoval několik bubenických lekcí u Romana Lomtadzeho, od něhož mám tu čest se učit a příjímat rady dodnes.

V roce 2016 jsem se stal firemním hráčem značky bicích NATAL a paliček Vic Firth.

Co to je? 1996

Možná 1997

Noční múzy 2001

Namále 2013

Těla slaví 30 let. Frontman Luboš Beránek vzpomíná na mezníky a zve do Chronosu a Balbínky

Liberecká legenda kapela Těla letos oslavuje 30 let od založení. Frontman Luboš Beránek se rozpovídal o tom, jak s nimi zpívala jazzová zpěvačka Jana Koubková, jak stáli u zrodu festivalu Benátská noc, který otevírali se Starými hadry (nynější Chinaski), o koncertu v Home credit areně nebo o společném hraní s legendárními Slade. Už tuto sobotu 18. března vystoupí v jabloneckém Chronosu a 13. května pak v pražské Balbínce.

Těla letos oslavila 30 let své existence. Když jste kapelu zakládali, dokázal sis představit, že budete fungovat tak dlouho?

No, upřímně řečeno, o tom jsme tenkrát vůbec nepřemýšleli. Prostě jsme chtěli hrát. Mimochodem – těch 30 let funguji jen já, z původních členů jsem jediný.

Kdybys měl vyjmenovat důležité milníky kapely, jaké by to byly?

Nevím, jestli zrovna milníky, ale na pár důležitých okamžiků si zkusím vzpomenout. Chronologicky: 1993 – seznámení se a společná hraní se Starými hadry, později Chinaski, navázání spolupráce s Basic Beatem Báry Basikové, 1994 - měsíční tour po Holandsku, 1995 – nahrávání 1. CD, 1996 - trojnásobné vítězství v hitparádě SOS na TV Premiéra (nyní TV Prima) s písní Hej Báro, 1997 - vystoupení ve Snídani s Novou (tamtéž opět v roce 2000), 2001 – spolupráce s Janem Spáleným, medailonek kapely v Music Zoom na TV3, 2002 – začátek pravidelného koncertování v Balbínově poetické hospůdce, 2004 – hudební medailon v pořadu Pop Art v České televizi… Asi by toho bylo víc… až po rok 2018, kdy jsme měli možnost zahrát si v Brně a v Praze před legendárními Slade.

Proč jste se pojmenovali Těla, už je docela známá historka a najdeme ji u vás na webu, ale někde jsem slyšela, že jste na chvíli i změnili název, prozradíte k tomu něco?

K tomu došlo právě v souvislosti s předskakováním Báře Basikové. Kapelník Basic Beatu Martin Němec nás v roce 1993 oslovil s tím, že jsme po Oceánu druhá kapela, která ho zaujala natolik, že by jí rád pomohl. Nelíbil se mu ale název "Těla" (nechtěl ho na společných plakátech) a společně s Janem Saharou Hedlem trvali na přejmenování na Nord. To se ale, celkem pochopitelně, nelíbilo nám – a skončili jsme na kompromisu: Začali jsme vystupovat pod názvem Zinkowski, což bylo příjmení mého polského pradědy. To ale nemělo dlouhého trvání: slibovaná podpora Martina Němce jaksi vyšuměla do ztracena, a my jsme se krátce nato vrátili k původnímu názvu.

To je vtipné. Jak se vlastně stalo, že s vámi dvě písničky Smutnej pán a Dej mi, dej nahrála ceněná jazzová zpěvačka Jana Koubková?

Janu Koubkovou oslovil náš tehdejší manažer Pavel Bureš z Jičína, a pro nás naštěstí ona nebyla ani trochu proti. Čas strávený s ní ve studiu bych klidně mohl přidat k těm pomyslným milníkům – úžasná spolupráce s úžasnou dámou. Tohoto setkání a snad i přátelství si hodně považuji.

Třetí desku vám pokřtil Jan Spálený z ASPM, jak jste se s ním dali dohromady?

Pan Spálený míval v Českém rozhlase svůj poslechový pořad a dostali se k němu naše dvě CD. Poslechl si je, a sám kontaktoval našeho manažera s tím, že dostává celé hromady nahrávek a jako jedna z mála ho naše kapela zaujala. A nabídl pomoc, včetně produkování 3. desky. Byly jsme jeho zájmem neskutečně poctěni. Ke spolupráci na CD nakonec bohužel nedošlo, pan Spálený měl v té době zdravotní problémy. Ovšem i tak si udělal čas a navštívil nás během nahrávání v hostivařském studiu (které nám doporučil on), a dokonce nás pozval na společná hraní s "ASPM" - např. v Malostranské besedě.

Už pár měsíců slýcháme na koncertech nové písničky – Selaví, ke které už je na YouTube i klip, Budu tu být a 41. Vydáte je někdy studiově?

Rádi bychom – jen k nim chceme přidat ještě pár dalších. A jelikož jejich zrod závisí především na mně, musejí se kolegové i fanoušci doobrnit ještě větší trpělivostí než doposud: Je to se mnou těžké.

Samostatné koncerty jsou pro nás samozřejmě důležitější, ať už ve zmíněné Aréně nebo v sálech a klubech – lidé, kteří na nás přijdou, přijdou výhradně na nás, a o to víc nás taková přízeň těší. Ovšem "předskakování" před velkými kapelami má pro nás také velký význam – například koncerty před Slade v brněnském Sono Centru a v pražské Lucerně byly úžasnou zkušeností.

Vždycky jsem na tvých textech obdivovala jistou osobitost, a že v nich odhaluješ kus ze svého života. Jak to vnímá tvá rodina, baví ji publicita?

Z případné publicity by nebyly dcera ani manželka nadšené, ale ono to s ní nebude tak horké – v textech se většinou nimrám ve vlastních pocitech, o svých blízkých nic zásadního neprozrazuji, vždy se jedná pouze o jejich odraz v mém životě. A s tím už se snad všichni, kterých se to týká, smířili. Doufám! (smích)

Vaším největším hitem se stala písnička Hej Báro, kterou jsi napsal své dceři. Později vznikl i druhý díl B. B. Queen, kterou mám já osobně raději. Tvoje dcera žije v Británii a dokonce si zahrála ve filmu o Queen. Těší tě, že zpívá a zdědila po Tobě hudební talent?

Nevím, jestli jakýkoli z jejích talentů má dcera po mně, ale samo sebou mě těší, pokud dělá, co ji baví – a daří se jí. Víc k tomu neřeknu, protože… i vy už víte, jak to má Bára s tou publicitou… (Smích)

Na tvých textech mě baví hra se slovy a hezká kultivovaná čeština. Jaké knihy rád čteš, a vím, že máš v oblibě i mluvené slovo. Doporučíš nám něco, co tě teď baví?

Je to tak: Už roky nevyrážím z domu bez rozhlasové hry ve walkmanu, miluju to. Je ale těžké z těch stovek nahrávek vybrat jen pár. Každopádně obecně mohu doporučit cokoli od Květy Legátové, Ludvíka Aškenazyho nebo Daniely Fischerové. A co se knih týče, býval jsem až fanatický čtenář, ale poslední roky už to docela flákám. Není čas, není vždy nálada, nedostává se moc příležitostí k usebrání se. Vždyť já už šidím i moje oblíbené komiksy!

Aktuálně vzniká druhý díl tvé knížky Fotr Beránek aneb Zápisky z "Cukrové hory". Jak se podle tebe změnilo prostředí sociálních sítí od dob, kdy jsi na ně začal psát svá zamyšlení a krátké storky? Baví Tě ještě tento typ komunikace?

Dobrá otázka… Vlastně už ani nebaví. A mám pocit, že spoustu dříve vtipně a smysluplně píšících přispěvatelů už taky ne – řekl bych, že jich valně ubylo. Já jsem tak trochu pod nátlakem mých příznivců nakonec dal dvě knihy z příspěvků na Facebooku dohromady, ale jsem si stoprocentně jistý, že na další už nedojde. Ono už ani není z čeho brát – angažuji se tam opravdu už jen minimálně.

Budeme doufat, že se to třeba změní. V písni Proces v refrénu zpíváš: A jak se vám tady žije, jak vám srdce bije, jak vám se v noci usíná? Jak vnímáš aktuální situaci v české rozdělené společnosti a události ve světě? Prožíváš to nebo jsi spíš uzavřený ve svém světě a soustředíte se na osobní věci?

Odpovím lakonicky: Špatně se mi usíná.

Stručné a jasné, pojďme k něčemu příjemnějšímu. Nedávno měl v Česku dva koncerty Sting a v létě se ještě vrátí do Pardubic. Ví se o tobě, že je to tvůj oblíbený zpěvák a sem tam si na pokoncertním jamování střihneš nějaký jeho hit. Je to ten nej zpěvák?

Ano, dá se říci, že je Sting jeden z nejmilejších. Ten seznam mých oblíbenců by byl ale hodně dlouhý – a žánrově pestrý. Musím ale přiznat, že si hudbu skoro vůbec nepouštím. Mně prostě dělá radost především poslech výkonů všech těch skvělých hereček a herců v rozhlasových hrách. S nimi mi je dobře, hudba je moc hlučná.

To je tak, když člověk hodně koncertuje, chápu. Co v letošním roce čeká Těla?

Spousta koncertů! Včetně tří z nich v naší oblíbené Balbínce nebo opětovného účinkování na Benátské v libereckém Vesci. Kompletní přehled míst, kde je možné nás vidět a slyšet, najdou fanoušci na našich stránkách nebo na našem profilu na FB.

Vy jste vlastně hráli se Starými hadry, nynější Chinaski, na úplně prvním ročníku Benátské…

No ano, je to tak: v tom roce 1993 jsme byli osloveni bratry Mikézovými, jestli bychom nezahráli na plovárně na Malé Skále – že tam pořádají takovou akci, Benátskou noc. A zároveň nás požádali, jestli bychom k sobě nenašli ještě nějakou další skupinu. A já a Petr Gros jsme na jakémsi minifestivalu v libereckém přírodním divadle slyšeli po nás hrající kapelu Staré Hadry, moc nás bavili, zašli jsme za nimi, slovo dalo slovo – a od té doby jsme společně hrávali nejen na stále se rozrůstající Benátské noci. A nejen hrávali!

Tak v tom má prsty také již zmiňovaný Pavel Bureš. Domluvil nám tam v tom roce 2002 s Generálním Guvernérem Jiřím Hrdinou hraní s tím, že je to fajn prostor, ať to zkusíme. A my jsme nejen zkusili, ale začali tam hrát pravidelně. První roky dokonce každý měsíc, a lidi na nás stále chodili. Loni jsme oslavili už 20 let "balbínování" a – musím to zaklepat – skoro vždy máme vyprodáno. Ač v Praze, můžu říct, že je to vlastně taková naše domácí scéna. Tam se vážně vždy rádi vracíme.

Na koncertu v libereckém Warehousu jste měli řadu hostů, co nabídne jablonecký koncert? Prozradíte?

Tak především více než dvouhodinový koncert s plným nasazením všech sedmi Těl. Před námi ale ještě vystoupí skvělá celt-folk-rocková kapela Isara, jejímž členem je i bývalé Tělo, houslista, zpěvák a kytarista Tomáš Nezdara. Ten poté neodloží šmytec a zahude si v několika písních i s námi.

zdroj: https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-kultura/738106/tela-slavi-30-let-frontman-lubos-beranek-vzpomina-na-mezniky-a-zve-do-chronosu-a-balbinky.html

Zbyšek Sadílek (Sádlo)

baskytara, zpěv

Basista nebo chcete-li baskytarista, který na bujarých večírcích občas bere do svých rukou i housle. Rodák z Pošumaví, ale již od střední školy je pevně zakotven v Liberci. Bluegrass začal dráždit houslovým smyčcem v řadách jabloneckých Nových Farmářů. Po několika letech vyměnil čtyři struny za tlustší a v přetaveném BG Bazaru pokračoval na postu baskytaristy. Protože je to veselý a neposedný chlapík, okusil si i bigbítový kotlík (Těla, Zezadu) a dodnes obohacuje basou jabloneckou Žízeň. Dále hraje ve volných chvílích s formacemi Spare Parts, B.B.Flies, Freetime a ve folklórním Heřmánku.
Po Karlovi Schreiberovi před pár lety převzal organizaci největšího regionálního festivalu v žánru – libereckého Godyho memoriálu (www.cwclub.marthablack.cz).

Povoláním je geodet, s tím souvisí i jeho záliba v pohybu – buď cyklo, lyžmo nebo pěšmo.
Má jednoho kluka a světe div se, je to syn a muzikant!