Metznerova kašna: Zapomenutý klenot, po kterém dnes Liberečané šlapou

Historie českého pohraničí je plná dramatických zvratů, které se promítly nejen do osudů lidí, ale i do podoby měst a obcí. Jedním z příkladů, jak se dějiny promítly do uměleckého dědictví, je příběh Metznerovy kašny v Liberci. Tento secesní skvost, který zdobil náměstí před libereckou radnicí, dnes už na svém místě nenajdeme. Její osud však zůstává fascinujícím svědectvím o době, kdy se české země ocitly na křižovatce dějin.

Psal se rok 1906, když se na výstavě českých Němců v Liberci představil tehdy již slavný českoněmecký sochař Franz Metzner. Jeho návrh na figurální kašnu okamžitě zaujal a myšlenka umístit ji na náměstí před radnicí získala podporu mnoha místních obyvatel i politiků. Ne všichni však byli tímto nápadem nadšeni. Část architektů projekt odmítla a nedostatek financí nakonec vedl k tomu, že kašna zůstala pouze na papíře.

Až po první světové válce, v roce 1922, se město rozhodlo návrh oživit. Metzner se toho bohužel nedožil – zemřel v roce 1919. Jeho práci převzala jeho manželka Else a spolu s berlínským sochařem Romanem Schlettererem a dalšími umělci se podařilo dílo dokončit. Kašna byla slavnostně odhalena na jaře roku 1926 a stala se významnou ozdobou města.

Bohužel, Metznerova kašna si na libereckém náměstí dlouho nepobyla. Po druhé světové válce, v létě roku 1945, byla stržena jako symbol německého vlivu. Byla mylně považována za zobrazení germánského hrdiny Siegfrieda a stala se obětí poválečných nálad. Kamenné části kašny byly uskladněny ve městských technických službách, ale jejich osud byl zpečetěn. Po roce 1948 byly rozbity a použity jako podklad pro nové chodníky.

Ironií osudu tak dnes Liberečané doslova šlapou po kusu své historie, aniž by si toho byli vědomi.

Metznerovo dílo však nezdobilo pouze Liberec. Podobná kašna byla v roce 1930 instalována také v Jablonci nad Nisou na Horním náměstí. I ona však po válce sdílela podobný osud – byla stržena a odvezena. Na rozdíl od liberecké kašny se ale jablonecká socha rytíře Rüdigera zachovala. Po válce byla převezena do německého města Kaufbeuren, konkrétně do čtvrti Neugablonz, kde našli nový domov Němci vysídlení z Jablonecka. V 60. letech minulého století ji město odkoupilo a dodnes tam stojí jako připomínka minulosti.

DETEKTIVKA BEZ KONCE

 « a bez výsledku 

Když jsem procházel město Liberec v různých stoletích - což dělám soustavně již deset let díky archiváliím - setkával jsem se s lidmi, věcmi a událostmi dokonale popsaným), ale také zahalenými šlojířem mlhy a mlčení, Některé mohou upřesnit a objasnit pamětníci. Těch, žel bohu, stále ubývá. A jsou dokonce věci a události, o nichž se prostě mlčí. Tak mohou snadno upadnout náhodně nebo úmyslně v zapomnění. Když jsem přišel do Liberce s rodiči v červnu 1945, mnoho věcí z této doby mi utkvělo v paměti. Proto mi dnes nedají spát. Pamatuji se na monumentální Metznerovu kašnu, která stála před radnicí, na dva gryfy (okřídlené lvy), hlídající vchod do divadla (dnes po nich zůstaly jen prázdné podstavce), na sochy (čtyři dvoumetrové pískovcové a jedno sousoší), které byly umístěny na atice spořitelny. Dále vzpomínám na mramorovou sochu Heinricha Liebiega, dílo libereckého umělce Gustava Herrmanna, která stála od května 1912 na schodišti radnice. 

Uplynulo padesát let a já bláhový se jako detektiv amatér (a budiž řečeno špatný detektiv) snažil vypátrat, kam tyto a další jiné věci zmizely. Neuspěl jsem. V análech archivů není ani čárka, pamětníci nevědí a snad ti, co vědí, mlčí. U Metznerovy kašny jsem zaslechl toto: bronzová socha byla snesena, kamenná kašna rozbita a drť použita jako podklad pod dlažbu Tržního náměstí. Socha byla prý prodána (odvezena) do Rakouska. Podle jiných je prý v depozitářích Národní galerie. Po gryfech a sochách ze spořitelny jakoby se zem slehla. Ale přece snést dvoumetrovou sochu ze střechy budovy není jen tak, právě jako není jednoduché odvézt dvě plastiky z náměstí od divadla. Někdo musel něco vidět, slyšet, přikázat, někdo si to přece musí pamatovat. 

Je pravdou, že mnozí, kteří by to mohli vědět, nebo kteří se pohybovali v revolučních funkcích, dnes již nežijí. Zkrátka jsem tam, kde jsem začal. Houževnatě jsem se snažil něco v archivech a archiváliích objevit. A objevil jsem. Činnost skupiny lidí, kteří usilovali zachránit před vandaly a zloději to, co se ještě dá. V době, kdy po ulicích ještě třaskaly výstřely nacistů, kdy sabotáže byly na denním pořádku, kd jedni bezhlavě prchali a jiní zase přicházeli, kdy nebezpečná munice se válela po ulicíc a dvorech, v lesích se ukrývali vojáci ti i ti, kdy životně důležitou starostí bylo, kdy a kde sehnat potraviny pro těch pár stovek lidí, které přišly osídlit bývalou německou výspu jménem Liberec. Objevil jsem je i jejich záslužnou práci a chci o tom podat zprávu. 

Z pověření Sekretariátu pro evidenci uměleckých a historických památek při Národním výboru v Praze byla utvořena Zajišťovací severočeská komise, která dostala příkaz zajistit, zaevidovat a popsat stav muzeí a knihoven v Liberci, umělecký a historický materiál na zámcích Frýdlant a Grabštejn, Památkového úřadu v Liberci, muzeí v Chrastavě a Hrádku. 

Jak to vypadalo po revoluci v pětačtyřicátém ve Frýdlantě, kde byly soustředěny vzácné památky jednak v zámku samém, a dále v kostele a muzeu? 

Zde měla komise jako hlavní úkol vypátrat vzácný a drahocenný bibrštejnský urbář z konce 14. století. Po delším páttrání byl nalezen ve sklepích místní radnice. Ale co víc. Nalezl se také pozoruhodný, rozsáhlý archiv Gallasů, který obsahoval nedocenitelné spisy celé válečné a diplomatické kanceláře generalissima Václava Gallase. Frýdlantský kostel byl sice bombardován, ale naštěstí to od nesl jen pravý roh kůru a památkám soustředěným kolem presbytáře se prakticky nic nestalo. 

Jako zázrakem zůstal nepoškozený mramorový překrásný renesanční náhrobek Redernů, právě tak jako kazatelna, křtitelnice a vzácný Škrétův obraz, které můžeme obdivovat i dnes. V Liberci komise pracovala také v Uměleckoprůmyslovém muzeu, Státním archivu a v Německé knihovně. Knihovna Hitlerovy mládeže nemohla být prohlédnuta, protože mezi knihami a papíry se válely ruční granáty a jiné střelivo. Mnoho důležitých a cenných historických písemností bylo z Liberce rozvezeno po severočeských zámcích a ovšem také zničeno. Aby i tento materiál mohl být znovu shromážděn a zaevidován, dostala tato Zajišťovací komise pověření k rozšíření oblasti svého působení na celé severní a severovýchodní Čechy. Tak se také stalo, že se mimo jiné nalezla i Liberecká privilegia. Ta byla zašantročena v kapli milešovského zámku ve zvláštní vyplechované bedně, ve které přežila sta let. Bedna byla sice (víceméně náhodně) nalezena, ale vandalsky vypáčena krumpáčem, vzácné pergameny byly rozházeny mezi ostatními papíry, pečetě rozšlapány. 

Tamtéž byla nalezena i část sbírek Uměleckoprůmyslového muzea. Bedny se vzácnými exponáty byly násilím zotvírány a mnohé věci, zvláště pak umělecké sklo a porcelán, rozbity. V Hrádku nad Nisou bylo muzeum na rozkaz nacistických úřadů těsně před koncem války narychlo přestěhováno do místností Národního domu na okraji města, a tak se také stalo, že bylo procházejícími tlupami úplně vybrakováno a velká část sbírek zničena. Zajišťovací severočeská komise navštívila v roce 1945 přes 30 zámků a pracovala v dalších 20 městech pohraničí. Tato komise bezesporu svou odbornou, cílevědomou a houževnatou prací zachránila státu velké kulturní hodnoty nevyčíslitelné ceny a zabránila mnoha škodám, které by jinak postihly vzácné a nenahraditelné památky. Přesto však škody na uměleckých sbírkách, předmětech, na kulturním dědictví věků, byly nedozírné a nikdy nebyly v plné míře nahrazeny. Mnoho z nich se ocitlo v cizině bez naděje na návrat.

Zdroj: Ivan Taller - Čtení kratochvilné o starém Liberci II, 1997