Vratislavické hostince a kořalny

V žádné vlastivědné knize, a tedy ani v téhle, nesmí chybět kapitola o hostincích, kořalnách, pajzlech a nálevnách. To proto, že v dávných dobách bývala tato zařízení mnohem více než dnes místy, kde se lidé scházeli, bavili, řešili problémy a spory, v hospodách se zapíjely svatby, pohřby i narozené děti, byly tu zakládány desítky různých spolků a stolních společností, jedině v pohostinských zařízeních se o přízeň občanů ucházeli politici, jedině tady se tancovalo a veselilo. Zkrátka, hospody a restaurace vždy odrážely styl života celé obce.

Hospod bylo ještě začátkem minulého století málo, vrchnost je měla ráda pod kontrolou, a tak jejich bujení nepřála. Ještě roku 1850 byla na pravém břehu dnešních Vratislavic toliko jediná: stará šolcovna č. 47, která nesla honosné jméno U města Paříže. Tento starý šenk byl provozován až do sedmdesátých let minulého století, kdy jej zakoupila všemocná firma Ginzkey a nechala v něm zřídit byty.

Roku 1850, kdy již byl panský dohled minulostí, nacházíme v obci ještě další dvě velké restaurace: podnik Josefa Tandlera "Zlatá hvězda" a Ehrlichův hostinec "U města New Yorku" na Nové Rudě. Tato hospoda se později, přes svoji značnou vzdálenost od centra obce, stala velmi vyhledávanou. Stával v ní orchestrion a klavír, točeno bylo vratislavické pivo a ceny prý bývaly lidové.

Kromě těchto dvou podniků se kořalka a pivo rozlévaly v tzv. nálevnach, které byly v domech č. 16, 55, 93, 116 a 118, vše na pravém břehu Nisy.

Největší hospodský boom pak nastal v poslední čtvrtině minuleho století. Staré prameny uvádějí, že v devadesátých letech bylo ve Vratislavicích již 38 podniků na obou březích. Pro pečlivé lze uvést, že 22 jich bývalo na pravém břehu a 16 na protější straně.

Ještě roku 1935, po překonání velké hospodářské krize, která smetla do hlubiny krachu pěknou řádku restaurací a hotelů, je v obci provozovano 35 hostinců. Zde je několik z nich: na Nové Rudě býval v domě dodnes stojícím, u křížku nedaleko rušičky, hostinec Zur Erholung (Na odpočinku). Nedaleko od něj, pod kopcem, provozoval Eduard Hübner krásnou výletní restauraci Zelené údolí. U domu bylo i malé jezírko, páni vozili damy na pruhovaných loďkách, v altánku na břehu vyhrávala hudba, lidé popíjeli a pak se motali ve stínu stromů. Podnik byl v pozdějších letech několikrát rekonstruován a vylepšen, naposledy roku 1992, kdy byl opět, společně s upraveným jezírkem, uveden do provozu. Na místě zvaném Lobelbirken bývala hospoda U lípy, které však nikdo neřekl jinak než Butte. Sídlo tu měly různé stolní společnosti, mimo jiné také studentský spolek zvaný Tuiskonia.

Připomínkou na dvě návštěvy císaře Josefa II. ve Vratislavicích byla mimo názvu Císařský kámen a pamětní desky i hospoda "Kaiser Josef Tafel" s krásným klasicistním vstupním portálem.

Ze starých levobřežních hospod stojí dodnes obrovská budova hostince zvaného Schánke, chlouby této části obce. Byla postavena roku 1863 po jednom z velikých požárů a pamětníci dodnes vzpomínají na její zašlou slávu, zvláště pak na speciálně odpružený taneční sál, největší své doby. V současnosti je v bývalé hospodě sklad rustikálního nábytku.

Hezká bývala i restaurace Lerchenfeld s malou verandou zastíněnou kaštanem. Hostinec býval i v tělocvičně, což bylo výhodné jak pro členy různých tělocvičných spolků, tak pro samotné cvičence, kteří se zde mohli po tréninku osvěžit.

Také v Proseči bývalo mnoho hostinců: nedaleko Kyselky v domě č. 15 byl podnik U města Karlových Var, pod hřbitovem pak hned dva: restaurant U Maxima a podnik zvaný Hojernaz v čísle 50 (zde šlo o pojmenování s největší pravděpodobností odvozeného od jména majitele Ignáce Hojera). Dodnes využívaný je Arbeiterheim (Dům dělníků) v čísle 134 na samém konci obce a Stadt Reichenberg (Město Liberec), dnes Beseda u hlavní si nice.

Jména vratislavických podniků jako Panská ulice, Ulmannova Bouda, Polní výšina, Koňský šenk, U města Drážďan, Německý dům, jsou již dávno pohřbena, stejně jako odešly ze světa všechny ty porcelánové pivní tácky, zdobné půllitry, růžolící hostinští, kteří někdy bývali zároveň i řeznky, a ohýbané Thonetovy židle z bukového dřeva. Cosi však ještě zbýva: restaurace Svoboda, podnik na který nelze zapomenout, hospoda, která má podrobně zpracovánu svoji historii.

Velká část dějin tohoto podniku je spojena se jménem koláře Ignáce Appelta, s člověkem, který se sice narodil v Proseči, ale přestěhoval se v půli minulého století do Vratislavic do domu č. 35. V té době byla zrovna zrušena panská správa a začalo se více dařit živnostem. Appelt, lidově zvaný v dialektu Wojnernaz (složenina ze slov Wagner = kolář, v dialektu wojner a Ignaz) si tehdy zažádal, aby mohl v domě provozovat hospodu. Okresní úřad v Liberci se však nechal slyšet, že Appelt není žádný hostinský, Putyk už je ve Vratislavicích bez tak dost a hlavně - dům, ve kterém chce hostit lidi, není ani jeho vlastnictvím. A tedy, že se jeho žádost zamítá.

Appelt byl však člověk tvrdohlavý a nepovolil, poslal do Liberce odvolání a roku 1861 začal na pozemku svého tchána pří hlavní silnicí stavět. Povolení, jehož hlavní podmínkou byla vlastní hospodská budova, pak na sebe dlouho nedalo čekat. Zbývalo jenom vymyslet přitažlivé jméno: Appelt se za myslel a vzpomněl si na kříž z roku 1790, na staré znamení z plechu, u něhož se zastavovala procesí, které bylo při stavbě hospody odstraněno. A název byl na světě - Zlatý kříž.

Lidé však stejně podniku neřekli jinak než po majiteli Wojnernaz. Roku 1866 byl před domem postaven kříž nový, na náklady Antona A. Appelta. Ignaz Appelt vedl hospodu a ještě při tom stačil pracovat v malé kolářské dílně na dvorku. Udatnou pomocnicí mu byla jeho žena, a tak se kšefty jenom hýbaly. Wojnernazovi pak v hlavě uzrál další plán: postavit vedle hospody velký sál, jaký jinde v okolí nemají. Tento sen se pak roku 1875 stal skutečností, velký taneční sál s půlkruhovými okny a krásnou zdobenou verandou byl v říjnu otevřen při příležitosti plesu válečných veteránů. A pak už se tu konala jedna akce za druhou, plesy, bály, divadelní představení, řečnili zde politici, pěvecké soubo zde předváděly své umění. Dlouhou dobu se vzpomínalo i na zde uskutečněnou akci nazvanou Svátek na severním pólu, při němž dělala kulisu veliká velryba.

Po Wojnernazově smrti převzal podnik jeho zeť Ferdinand Tugemann, jinak úředník firmy Ginzkey. Panu Ginzkeyovi se však za čas znelíbilo, že jeho zaměstnanec, a ještě na tak důležitém místě, vede hospodu, bylo z to ho mnoho opletaček, až nakonec Tugemann podnik roku 1912 prodal spolku Arbeiterheim, napojenému na sociálně demokratickou stranu. Noví majitelé změnili název na Dělnický domov (Arbeiterheím) a odstranili i kříž v předzahrádce. Ten pak byl přemístěn na Novou Rudu k domu č. 171. Hospoda přežila první světovou válku a po ní se v dobách krátkého rozkvětu začaly návštěvy jenom hrnout. Starý dům přestal být dobrým reprezentantem a také jeho zdi se již jevily jako značně chatrné, a tak byl roku 1928 odstraněn a na jeho místě postavil architekt Porsche zvláštní, moderní stavbu, která se dochovala dodnes. Dělníci si ji však příliš neužili: ve třicátých letech na jejich spolek i hospodu dolehla těžká finanční krize, a tak byl hostinec dán do dražby. Roku 1936 jej koupila katolická farní obec a obnovila jeho původní název Zlatý kříž.

Po válce byl hostinec jako Dům Svobody otevřen, na čas dán do užívání podniku Restaurace, v půli padesátých let pak byl sál upraven na kulturní klub Továrna na koberce. Od sedmdesátých let pod ním působila i známá Čihákova dechovka, různé kurzy a kroužky. V osmdesátých letech pak proběhla důkladná rekonstrukce.

Jako poslední gastronomický podník uvedu Hántschelovu cukrárnu v č. 116. Bývaly v ní kulaté stolky a bukové židle. A také piáno, sušenky, cukrovinky, čokoláda, bonboniéry, dezerty a záclonky v oknech. Radost na to byla pohledět.

zdroj: Marek Řeháček - Vratislavice nad Nisou, 1997

Historie Mojžíšova pramene

Leží v masivu Císařského kamene, jižně od Vratislavic nad Nisou. Do roku 1876 neměl pramen jméno. Chodívala tudy sice procesí na poutě do Milířů, na stromech kolem cesty visely svaté obrázky, ale jinak byl les u studánky opuštěn. Roku 1876 sešla se v jedné z Vratislavických hospod veselá společnost, ve které seděl majitel lesa s poutnickou studánkou. Společnosti kraloval maličký švec Anton Scholze.Švec, se začal vychloubat "Vsaďte se, že se posadím se sudem piva k prameni a prodám ho!". Sázka byla přijata a příští neděli poutníci vypili ne jeden ale dva sudy. Hostinskému Wundrakovi, jehož pivo švec prodával, se obchod zalíbil: pronajal pozemek u pramene a postavil tam dřevěnou boudu. Švec vymyslel přitažlivé jméno MOJŽÍŠŮV PRAMEN a začal prodávat.Návštěv přibývalo a dosáhly vrcholu roku 1880. Za kvetoucím obchodem přilétali tažní ptáci: potulní obchodníci, boudaři, hudebníci. Tehdy praskla struna trpělivosti, protože Mojžíšův pramen se stal trnem v oku mnoha lidem - okolním hostinským kazil obchody, rolníkům ničili výletníci louky a les. Přes protest majitele byl podnik zakázán.Řádně byl povolen až za čtyři roky. Nový nájemce postavil zděnou budovu a ta přetrvala až dodnes.
Bohužel známý cíl výletníků byl trvale uzavřen na konci roku 2021.
Z knihy O jizerských horách - Miroslav Nevrlý