Plzeňská restaurace

Podobně jako Havlov, nejstarší liberecká osada vzniklá u přechodu přes Harcovský potok, měla i hoření německá osada, kdysi zvaná Rychemberk, s tržištem v místě dnešního Benešova náměstí, svoje vlastní, tehdy běžné občanské vybavení. Patřily k němu v první řadě kovárny, ale i hostince, především ty, jež se nacházely při staré obchodní cestě procházející Libercem z Čech do Lužice a dále na sever. Tato důležitá komunikace přicházela do Liberce dnešní ulicí Na Perštýně, překračovala Harcovský potok, procházela dolení osadou (Havlovem) a šla dále v trase dnešní Moskevské, kdysi České ulice přes tržiště hoření osady dnešní Frýdlantskou ulicí směrem k Frýdlantu v Čechách.

Jedním z hostinců poskytujícím pocestným občerstvení, byl starý právovárečný dům čp. 13-IV, dnešní Plzeňská restaurace. O něm je písemná zpráva z roku 1592. V té době se nepochybně jednalo o stavbu dřevěnou, podobně jako byly ostatní domy v Liberci. Stál nedaleko tržiště, naproti cestě odbočující ze zemské cesty východním směrem k panskému domu, pozdějšímu zámku. Jeho proměna na zděný dvoupodlažní se uskutečnila v roce 1800 v období bouřlivé klasicistní výstavby. Přestavbu prováděl liberecký stavitel Josef Arnold, majitelem domu byl tehdy liberecký výrobce plátna Ambrož Worf. Dodnes ho připomínají iniciály A. W. umístěné v kartuši pod římsou nad druhým podlažím. Iniciály jsou doplněny kotvou, symbolem Naděje, jedné z křesťanských ctností. Zděný dům už byl situován podélně s ulicí. Má symetrickou dispozici, hlavní vstup se nachází uprostřed mírně vystupujícího rizalitu ukončeného barokním profilovaným štítem.

Ozdobou domu je kamenný portál elipsovitě ukončený, ve vrcholu s klenákem v podobě stylizovaného akantového listu s festony z vavřínu po stranách. Místnost po pravé straně vstupu sloužila původně za řeznický krám a měla vlastní vstup opatřený rovněž kamenným profilovaným portálem, který byl při pozdějších opravách zrušen. V druhé polovině 19. století dostal hostinec pojmenování U Města Vídně. Jeho nájemce Jan Svěcený, zástupce plzeňského pivovaru, nabízel v roce 1912 hostům znamenitou kuchyň, snídani na vidličku, obědy a večeře, pravá rakouská vína přímo ze sudu, nově upravené hostinské pokoje a pochopitelně i vynikající plzeňské pivo. Hostinec byl přejmenován na Plzeňskou boudu (Pilsner Hütte) a toto pojmenování poněkud pozměněné zůstalo dodnes.

Po skončení války převzala hostinec paní Zdeňka Pešanová, pak se stal součástí podniku Restaurace a jídelny. Od roku 1990 je jeho majitelem Ivan Duleba, který při celkové rekonstrukci provedl patrovou přístavbu s vinárnou a terasou pro letní posezení.

Text: Liberecké domy hovoří III. díl, Ing. arch. Svatopluk Technik, rok 1995

**Schlaraffia: Tajemný spolek Země rajské zahálky**

Schlaraffia, spolek s kořeny sahajícími hluboko do 19. století, je zajímavým příkladem intelektuálního sdružení, které svým působením ovlivnilo kulturní a společenský život v mnoha městech s převážně německým obyvatelstvem. Tento článek se zaměřuje na historii, organizaci a význam Schlaraffie, přičemž zvláštní pozornost věnuje její působnosti v Liberci.

Historické pozadí

Schlaraffia byla založena v roce 1859 v Praze jako stolní společnost umělců německého divadla. Název spolku byl odvozen z německého výrazu "Schlarafienland", což znamená "Země rajské zahálky". Tento termín se v evropské literatuře objevuje již od středověku a představuje bájnou zemi bezpracného blahobytu. Spolek si kladl za cíl bavit své členy prostřednictvím humoru, satiry a nevinných žertů, přičemž se vyhýbal jakýmkoli politickým tendencím.
Schlaraffia byla od počátku určena pro intelektuální elitu. Členy mohli být pouze muži starší 24 let s významným postavením ve společnosti. Spolek se inspiroval středověkými rytířskými tradicemi, což se projevovalo v jeho organizaci, rituálech a symbolice.

Organizace spolku

Organizační struktura Schlaraffie byla odvozena od zednářských lóží. Každý místní spolek měl svůj vlastní "hrad", tedy spolkovou místnost, kde se členové scházeli. Liberecký spolek nesl název "Reichenbergia" a jeho sídlo bylo nazýváno "Jeschkenburg". Členové byli rozděleni do několika kategorií: panoši, zemani a rytíři. Rytířem se mohl stát pouze ten, kdo prošel zkušební dobou a získal potřebné zkušenosti.
Symbolika Schlaraffie zahrnovala výra sedícího na foliantu, šaškovskou čapku s rolničkami a pohár jako symbol moudrosti, humoru a charakteru. Každý člen měl svůj erb, který byl vystaven na čelní stěně spolkové místnosti. V Liberci bylo těchto erbů celkem 95, což odpovídalo maximálnímu počtu členů.

Schlaraffia v Liberci

Liberecká Schlaraffia byla založena 13. listopadu 1884. Zpočátku se scházela v kavárně U Korunního prince Rudolfa na Sokolovském náměstí, později se přesunula do obchodního domu Ještěd u mostu přes Nisu. Po roce 1923 se její sídlo nacházelo v budově pojišťovny Union v Moskevské ulici. Spolková místnost byla nádherně vyzdobena – tmavé dřevěné obložení, barevné vitráže oken a čelní stěna pokrytá erby členů.
Mezi významné členy libereckého spolku patřili továrníci, advokáti a další příslušníci majetné inteligence. Každý z nich měl přezdívku odrážející jeho osobní vlastnosti či společenské postavení. Například továrník E. Aubin byl znám jako "Pán od rybníka", advokát Pichler jako "Prometheus pramínků" a ředitel městského divadla Sommer jako "Rychlá taktovka".

Úpadek a zánik spolku

Schlaraffia zažila svůj vrchol na přelomu 19. a 20. století, kdy se rozšířila z Prahy téměř po celém světě, zejména do oblastí s německým obyvatelstvem. Po nástupu nacistického režimu v roce 1938 však byla její činnost ukončena. Nacisté považovali spolek za nepřátelský vůči jejich ideologii, což vedlo k jeho likvidaci.
Po druhé světové válce byla činnost Schlaraffie obnovena pouze mimo Československo. V roce 1994 se konal celosvětový sraz ve Vídni, který připomněl bohatou historii tohoto spolku.

Památka na libereckou Schlaraffii

Budova v Moskevské ulici, kde liberecký spolek sídlil, byla po roce 1989 zprivatizována. Přestože došlo k částečné renovaci prostoru, změna vlastníka vedla k jeho postupné devastaci. V roce 1995 byl celý sál vybourán a původní vybavení odvezeno do Prahy. Na místě bývalého "Jeschkenburgu" vznikla velkoprodejna drogerie, která však nevydržela ani dva roky.
Nenávratně tak zanikla významná památka na předválečný spolkový život v Liberci. Přesto zůstává Schlaraffia fascinujícím příkladem kulturního fenoménu, který dokázal spojit humor, intelekt a tradici do jedinečné formy společenského života.

Schlaraffia byla založena roku 1859 a tím začíná schlaraffský letopočet. Rok 1860 je rok 1, 1861 rok 2 atd. Rok 2009 tak kupříkladu byl jubilejním rokem 150; letošní rok (2025) je rokem 166.

Tento dům měl pozoruhodné osudy . Po několikeré přestavbě z něj vznikl počátkem 19. století znamenitý hotel U Dubu, k němuž byla postupně přistavěna ještě dvorní křídla. Tato místa Jsou spojena s počátky libereckého biografu, lóži zde měla liberecká sekce svobodných zednářů.

Necelého půl roku poté, co byl v Paříží bratry Lumièrovými veřejně předveden vynález filmu, mohli i Liberečané spatřit tuto technickou novinku, chápanou tehdy spíše jako kuriozitu, o níž ještě nikdo nepředpokládal, že se vyvine ve svébytný druh umění. Stalo se tak právě v hostinci U Dubu (Zur Eiche, čp. 27-IV) v Moskevské ulici, kde se 5. června 1896 konalo první filmové představení kočovného biografu.

V roce 1923 byle dům přestavěn pro pojišťovnu Union.

(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci,1996)

ZEMĚ RAJSKÉ ZAHÁLKY 

Schlaraffie měla celosvětový sraz roku 1994 ve Vídni Dům podnikového ředitelství Drobného zboží čp. 14 v Moskevské ulici býval původně bankou Union. Do závodního klubu v objektu jsme kdysi chodili na povinné školení civilní obrany. Tehdy nikdo netušil, že je to "hrad" nazývaný "Jeschkenburg" - společenská místnost liberecké Schlaraffie. Byl to překrásný sálek, podlouhlá místnost celá obložená tmavým dřevem, okna s bohatou barevnou vitráží. V jejím čele stál předsednický stůl. Na stěně nad ním bylo umístěno 95 erbů, výklenek s Haraldem a nad tím vším výr, jako symbol spolku. V té době jsem o tomto společenství neměl ani tušení.

Když jsem při současných studijních pobytech v Okresním archivu narazil na tuto tajnou a podivuhodnou organizaci a něco málo se o ní dozvěděl, bylo již téměř pozdě. Dům byl zprivatizován a prodán. S obavami jsem se do této místnosti vrátil. Zub času zde, jako všude jinde, zapracoval. Podlahy, obložení stěn, rámy oken, nábytek, vše ztrouchnivělo. Čelní stěna zdobená erby, holá. Zůstala zde prázdná místnost, trochu zatuchlá, kterou sice bývalý majitel Drobné zboží chtěl celou zrenovovat, ale už nebylo dostatek peněz a ani času. Památkáři se k ní neznali. Jak v renovaci bude pokračovat nynější mimoliberecký majitel, je ve hvězdách. Bude to znovuvzkříšení historického "Jeschkenburgu" nebo se prostor promění v další, nevím už kolikátou tržnici pro barevné tváře? Jak se k tomu postaví město? Faktem je, že když jsem se do tohoto prostoru dostal, bylo již zrestaurováno všech 95 erbů, ležely v regálech pod vrstvou prachu, bylo zhotoveno nové obložení stěn, nová barevná okna. V tomto stavu vše ustrnulo. 
Chceme-li si ozřejmit a pochopit spolek Schlaraffii, musíme se vrátit letmým pohledem až do středověku, do doby vzniku tajné organizace Svobodných zednářů. Tento spolek založili skuteční zedníci a kameníci, kteří se sdružovali ve zvláštní profesní organizaci. Zednářské lóže byly zakládány všude tam, kde se stavěly (nejprve církevní, později světské) velké a nákladné stavby. Zavazovaly členy k mlčenlivosti a zachovávání všech řemeslných tajemství. Organizace Svobodných zednářů se brzy rozrostla téměř po celém světě. Koncem 16. století se zcela změnilo její původní poslání. Od té doby základním posláním členů Svobodných zednářů byla mravnost, lidskost a dobročinnost. Do Čech bylo uvedeno Svobodné zednářství hrabětem Šporkem v 16. století. Ale je také možné, že tento tajný spolek byl v Praze již v dobách Rudolfa II. Císařovna Marie Terezie zednářskym spolkům nepřála a v roce 1764 je dokonce zakázala, Živná půda pro jejich činnost, čím dále tím více utajovanou a tajenou, byla za doby vlády Josefa II. Tomu se příčilo jejich tajnůstkářství, a proto je zcela legalizoval. Brzy velká většina vysokých státních úředníků byla členy zednářských lóží. Největším nepřítelem zednářství ale byla katolická církev, později nacisté a komunisté.

Zcela nezvyklá byla organizace spolku Svobodných zednářů. Pravidlem bylo, že vzrostl-li v některém místě nebo městě počet Svobodných zednářů, utvořili tito novou lóži, která však musela být založena jako odnož z již existující zednářské lóže. Členové lóží mohli dosáhnout tří stupňů zasvěcení: mistr, tovaryš a učedník. Zednářská shromáždění lóží se konala ve zvláštních místnostech k tomu účelu upravených. Celá činnost, rituály a zvyklosti jsou zahalovány úmyslným tajemstvím, což celému hnutí dává příchuť něčeho zakázaného a pronásledovaného. Podmínky pro přijetí do zednářské lóže jsou plnoletost a mravní čistota. Hlavní je pak slib učedníka zachovat naprostou mlčenlivost k veřejnosti, poslušnost k řádu a k představeným.

V současnosti existují v České republice čtyři zednářské lóže: Dílna lidskosti a Comenius v Praze, Harmonie v Plzni a brněnská Cesta světla. Mají dohromady asi 100 členů. Před válkou jich však bylo kolem tří tisíc. Členství je buď nabízeno vytipovaným jednotlivcům, nebo se zájemce může přihlásit sám. 
Pokud chceme porozumět spolku Schlaraffia, musíme pochopit organizaci, poslání a smysl Svobodných zednářů, neboť organizační struktura, právě tak jako tajemnost jejich konání, je od zednářů odvozena. 
Schlaraffia je dnes již zcela nesrozumitelný název, odvozený z německého Schlarafienland - Země rajské zahálky. Jméno Schlaraffia, také Schlauraffe, je tvořeno ze slov Schlur - zahálčivost a Affe - opice. Z původní stolní společnosti umělců německého divadla v Praze se v roce 1859 ustavil intelektuální spolek Schlaraffia, jehož cílem bylo humorem a satirou zesměšňovat soudobou společnost a dobové výstřelky. Byl to tajný a trochu snobský spolek a za jeho členy se přijímali pouze muži starší 24 Jet s významným postavením ve společenském nebo hospodářském životě tehdejší společnosti. Při své Činnosti se řídili předepsanými stanovami a rituálem napodobujícím středověké způsoby šlechtického života. Ve spolkovém životě užívali jmen, hodností a titulů, které byly humornou narážkou na jejich společenské postavení, osobní vlastnosti a podobně. Tato jména jim byla udělována při přijímání představenstvem. Spolek Schlaraffia v Liberci měl tedy název Reichenbergia a sídlil ve své spolkové místnosti, kterou nazýval "Jeschkenburg", ve Vídeňské (Moskevské) ulici čp. 14. Představenstvo tvořilo 8 hodnostářů, kteří představovali vedení spolku, dále rytíři, zemani a panoši jako členstvo. Zvláštní skupinu spolku tvořili dědiční rytíři na odpočinku, čestní hosté (z jiných spolků) a přespolní (dojíždějící). Každý spolek, tedy i liberecký měl 95 členů, což byl nejvyšší počet a nový člen byl přijímán teprve tehdy, když se uvolnilo místo. Proto také těch 95 erbů na čelní stěně "Jeschkenburgu"".

Mezi hodnostáři najdeme třeba továrníka E. Aubina, který dostal jméno "Pán od rybníka", obchodníka A. Bateru jako "Vytrvalého běžce", soukeníka E. Freyberga jako "Pláteníka od špatné dvojky". V rytířích najdeme přezdívky jako Fidelio z hor, Markýz, pěvec od Nisy, což byl továrník G. Jakob, advokát Pichler byl pak "Prometheus pramínků", nebo tehdejší ředitel městského divadla Sommer byl "Rychlá taktovka". 
Rytířem se mohl stát člen až po delší zkušební době, když už prošel třídou panoš a zeman. Členové spolku měli i svůj vlastní šlarafský cestovní pas, jenž je opravňoval k přijetí a požívání výhod v ostatních spolcích mimo Liberec. 
Spolek Schlaraffia se velmi brzo rozšířil z Prahy téměř po celém světě, ale jen tam, kde žili Němci. Mimo všeobecně platného spolkového řádu měl každý místní spolek svůj vlastní domácí řád. Centrem všech těchto společností a celého hnutí byla Allamutter Schlaraffia v Praze, kde také byl "všešlarafský soud", složený ze zástupců vybraných organizací z Prahy, Berlína, Lipska, Bratislavy, Brna, Vídně, atd., který řešil všechna sporná místa uprostřed spolku. Nad vším pak byla volená "celošlarafská rada". 
Každý místní spolek měl svůj vlastní znak a název odvozený většinou z polatinštěného německého jména a své sídlo se spolkovou místností, které se říkalo "hrad". Celé Schlaraffii byla společná symbolika: výr sedící na foliantu, dále šaškovská třírohá čapka s rolničkami a pohár jako symbol moudrosti, humoru a charakteru. K označování letopočtu pak užívali data 0 300 let nižšího, případně tak zvaný "rok výra", což je počet let od zalo žení pražské Schlaraffie, takže podle tohoto počtu by byl letos rok 1696. V pozdější době dostal spolek organizační podobu zednářských lóží. Krátce před druhou světovou válkou papež přímo zakázal katolíkům ucházet se o členství v Schlaraffii. Byla překážkou i ke vstupu do NSDAP. Po nástupu nacistického režimu k moci v roce 1938 nastala pak celková likvidace. 
Na Liberecku měla Schlaraffie své spolky v Liberci (Reichenbergia), Frýdlantě (Friedlandia), Jablonci n. N. (Preciosa Iserina), ve Varnsdorfu (Mandovia). Po válce se ve světě (mimo Československa) činnost spolku Schlaraffie obnovila a měla v roce 1994 celosvětový sraz ve Vídni. 

zdroj: Ivan Taller - Čtení kratochvilné o starém Liberci, 1996

Název "Schlaraffia" souvisí se známým obrazem namalovaným roku 1567 vlámským malířem Pietrem Brueghelem starším, který se německy jmenuje "Das Schlaraffenland", česky "V zemi peciválů". 

autor příspěvku Stanislaw Siegmund

Jan Hejátko byl roce 1949 odsouzen v politickém procesu, více na odkazu:

Moskevská 31/27

Hotel Union (počátek 19.století)

Dům čp. 32 - IV, připomínaný poprvé roku 1620, byl několikrát přestavován, zejména na počátku 19.století, kdy v něm byla zřízena hospoda Reichenberger Hof (Liberecký dvůr).
V roce 1863 ho získalo několik "vážených měšťanů, jak uvádí kronikář, a na jeho místě vyrostl třípodlažní reprezentační hotel Union. Podle průvodce z roku 1902 měl 44 pokojů, velký sál, restauraci, café-salon, letní verandu a kuželník, který tehdy nechyběl u žádné lepší restaurace. V roce 1900 odkoupilo hotel město a po devíti letech sem z radnice přestěhovalo knihovnu a přírodovědné muzeum. Z bývalého hotelu se tak stal jakýsi osvětový dům.
Zůstal jím, s příslušnou proměnou, i po druhé světové válce, kdy tu byla nejprve otevřena česká veřejná knihovna, po roce 1948 přejmenovaná na Ústřední městskou knihovnu V. Kopeckého. Přízemí využívalo Divadlo hudby a poezie. Od roku 1965 zde působilo Severočeské loutkové divadlo a Studio Ypsilon. Divadelní provoz si vyžádal různé stavební úpravy hlavně sálku pro 180 návštěvníků, jeviště a přízemí. Když se nepodařilo uskutečnit velkolepý záměr dostavby, zadaptovaly se pro pomocné provozy sousední domy čp.56 a 59 - IV a využít byl také prostor mezi divadlem a Pražskou ulicí.

(zdroj Kniha o Liberci )

(Hans Oldskull)

Tady jsou trochu vidět ty panely, které tam byly zhruba 1987 - 1998. V září 1998 se dělala nová dlažba. Ty panely byly vyspárované jemným asfaltem a mě to připomínalo polomáčené sušenky ( které v 80. a i v 90.letech chutnaly oproti dnešku skvěle) a tou ulicí jsem právě proto rád chodil. (komentář R.Kittler)

BMW nebo M-72 ?

LIBEREC 

Uhodnete, kde byla motorka s loďkou na dopoledním slunci mezi roky cca1985 - 88 (autor příspěvku Josef Malec)