NA „ZLATÉM KŘÍŽI“

Hned několik je v Liberci míst, která jsou (nebo alespoň někdy v minulosti bývala) místními obyvateli vnímána jako pověstný "zlatý kříž" — exkluzivní místo, křížení honosných ulic a skvělá adresa s vysokými nájmy; pro mnohé nedostižná a proto tolik obdivovaná, Za "zlatý kříž" bývalo považováno nejen dnešní Benešovo náměstí s Frýdlantskou ulicí a uličkami mířícími k Sokolovskému náměstí, ale později i moderní Soukenné náměstí s živými ulicemi Pražskou a Moskevskou či nově vzniklé čtvrti ve své době luxusních domů v okolí současného Nerudova náměstí či náměstí Českých bratří. S ohledem na historické souvislosti si však označení "zlatý kříž" — především díky tvaru ulic a významu pro Liberečany a jejich město — nejvíce zaslouží křižovatka současných ulic Masarykova a Vítězná; místo v samém srdci oblasti považované za Lidové sady. Ne nadarmo právě sem směřoval budoucí ideální střed celého Liberce, onen pověstný "pupek města", i vídeňský architekt a urbanista Camillo Sitte, který v letech 1898—1900 zpracovával návrh vůbec prvního zastavovacího plánu. Jeho představy však nebyly nikdy naplněny, neboť vzrůstající význam dopravy učinil nejživější částí města již za první republiky oblast mezi Soukenným náměstím a nádražím, a tak je tomu vlastně stále. Ale z prostoru před muzeem se stal a dodnes je alespoň střed celé promenády do Lidových sadů s veřejnými institucemi, výstavami, zelení a restauracemi.

Tato křižovatka patří přitom k poměrně mladým: ještě v polovině 19. století vůbec neexistovala, Údolím Baierova potoka (v dobách první republiky se stále častěji setkáváme i s tvarem Bayerova, což má patrně vazbu na Často užívané jméno zdejšího starosty), obklopeným kdysi podstatně strmějšími svahy než dnes (zde si nezbývá než připomenout, co vše asi muselo skončit v obrovských navážkách při rovnání terénu a co zde tedy jednou mohou objevit archeologové), procházela jen prastará cesta k Sedmidomkům. Křížení opravdových ulic zde vzniklo až na samém konci století: nejprve byla v 80. letech vytyčena současná Masarykova ulice, tehdejší Belveděrestrasse, proslulá o pár let později jako promenádní ulice císaře Josefa. Na ní byla až později, od roku 1893, kolmo směřována nově vyprojektovaná komunikace spojující ulici císaře Josefa s tehdejší Harcovskou ulicí, vedenou kdysi prakticky v trase dnešní Husovy ulice. Ta ve svém směru využívala dvě starší cesty — obslužnou prašnou komunikaci směřující dolů k Baierovu potoku právě z Harcovské silnice a pak i další cestu, vedoucí na opačné straně toku od rybníka, rozkládajícího se na místě dnešního parku před muzeem, a dále směrem na Kateřinky. S ohledem na fakt, že v samé ose nové ulice byla věž čerstvě postavených kasáren, bylo ji nutné k ulici císaře Josefa pojmenovat přiměřeně důstojně a především tematicky. Roku 1895 proto ulice získává název Radetzkystrasse čili česky — Radeckého ulice. Toto jméno připomíná slavného vojevůdce a polního maršála Jana Josefa Václava hraběte Radeckého z Radče (1766-1858), českého šlechtice, který se ovšem — pro Liberec v té době zvláště vhodně — častěji psával Graf Radetzky von Radetz.

Okolo křižovatky dvou ulic pojmenovaných po tehdejších hvězdách nebe habsburské monarchie vznikly tři, přesněji řečeno spíše tři a půl, neboť nesmíme zapomínat na Neumannovu vilu, významné budovy, které patří dodnes — společně s radnicí a hotelem na Ještědu — k nejvýstavnějším a nejobdivovanějším stavbám Liberce. Význam této lokality, onoho "zlatého kříže", nemohlo příliš zmenšit ani to, že se během let názvy obou ulic několikrát změnily v závislosti na dějinných zvratech. Radetzkystrasse byla roku 1920 krátce přejmenována podle budovy reálky na neutrální Realschulstrasse, ale již po dvou letech získala jméno po slavném německém literátovi Gerhartu Hauptmannovi. To přežilo až do roku 1945, kdy byla ulice přejmenována na Rooseveltovu, což ovšem zase nevyhovovalo po ovládnutí města komunisty, a tak bylo jméno opět změněno na ulice 1. Máje. To bylo ale později přeneseno na bývalou ulici spojující nádraží s dolním centrem města, jež bývala předtím pojmenována po Stalinovi; ulice mezi kasárnami a školou na Husově ulici tak definitivně od 60. let 20. století nese název Vítězná.

Promenáda i starorakouské časy, dodnes zachovalé okolo Vítězné i Masarykovy ulice nejdou dobře dohromady s uspěchaností začátku 21. století. Dojděme tedy z města na "zlatý kříž" rozvážnou a důstojnou chůzí od budovy bývalé Rudolfovy školy a užívejme si historii, která tu — okázale i zcela nenápadně — ukazuje svoji nafintěnou i blátem špatných dob lehce umazanou tvář.

Začněme hned na křižovatce ulice 5. května a Vzdušné, tam, kde začíná tehdejší ulice císaře Josefa, promenádní třída osázená v 80. letech 19. století, stejně jako později i Radetzkystrasse, dvěma řadami ušlechtilých stromů: lip a javorů, z nichž bohužel dodnes zbyla jen torza. Stromy v dnešní Vítězné, seřazené kdysi jako šiky Radeckého vojáků, vzaly za své až na pár kusů téměř všechny; nějakých 140 lip původní vnější řady v aleji podél Masarykovy je od 3. dubna 1996 chráněno jako významný krajinný prvek. Tato slavná alej byla - po odstranění zbylých stromů první řady z obou okrajů ulice v souvislosti s kompletní rekonstrukcí na samém počátku 90. let 20. století - předmětem mnoha emocí, které ve své době pronikly i na stránky libereckého tisku. Původní záměr vykácet všechny staré a po léta neošetřované stromy byl nakonec vedením města přehodnocen a většina již objednaných vzrostlých lip určených pro náhradní výsadbu byla použíta na novou alej podél ulic Sokolské a Krejčího. Staré lípy byly uchovány a zakonzervovány a dodnes připomínají dobu vzniku promenády, byť je jejich současný stav považován za zdravotně hodně problematický a není snad větších větrů, které by některý z přerostlých stromů nepoškodily. Budoucnost lip tak není příliš nadějná a lze spekulovat, jestli se ještě současná generace dočká nějaké kompletní obměny stromořadí na Masarykově ulici. A nebude to žádná tragédie; mladé stromky budou připomínat svěží dobu konce 19. století, velkorysé časy nových ulic a krásných vil obklopených pečlivě ošetfovanou zelení.

U Rudolfovy školy na začátku Masarykovy ulice již začíná pro celou oblast typická vilová zástavba, ale jednotlivé objekty se tu nacházejí jen podél jižní strany - opačnou část zabírají budovy škol a výstaviště. První dům (č. p. 439) patří k úplně nejstarším vilovým objektům ve městě Liberci; v roce 1877 byla v italském stylu vyprojektována architektem P. Wagnerem pro lékárníka Josefa Ehrlicha rytíře von Treuenstätt, který v té době provozoval lékárnu U zlatého lva v podloubí na východní straně dnešního Benešova náměstí. Josef Ehrlich patřil do rodiny významné liberecké osobnosti — Ludwiga Ehrlicha, který byl předtím taktéž lékárníkem a v letech 1850—1866 starostou města; ten byl za své zásluhy o věci veřejné povýšen do rytířského stavu a obdařen titulem von Treuenstätt. Stavitel vily převzal lékárnu, zatímco nejstarší syn starosty — Ludwig junior, se věnoval kariéře právníka a byl nejen členem libereckého zastupitelstva, poslancem českého sněmu v Praze a vídeňské říšské rady, ale v letech 1882 až 1885 taktéž starostou Liberce. Villa Ehrlich s řadou prvků evokujících náladu římských staveb, včetně sošek žen v typickém antickém oblečení, byla postavena stavitelem Ferdinandem Mikschem.

Vedlejší vilu č. p. 457 projektoval roku 1882 známý liberecký stavitel Adolf Bürger pro obchodníka Franze Reinelta z Kryštofova Údolí. V devadesátých letech 19. století pak k vile postavené v historizujícím stylu přibyla mohutná přístavba ve dvoře, o sto let později proslulá ateliérem známého libereckého fotografa Milana Drahoňovského. Poslední vila před křižovatkou s dnešní Klostermannovou (předtím Maria Terezia Strasse, po roce 1920 Niebelungenstrasse) ulicí byla vybudována stavitelem Josefem Schröterem a zdá se, že to byl, moderní terminologií řečeno, jakýsi developerský projekt. Již rok po dokončení totiž získává vilu nový majitel — Franz Hermann. Jeho dědicové pak dům drželi ještě v časech první republiky, kdy jej převedli na lékaře Dr. Josefa Raimanna.

Cestou k lázním se vpravo při Masarykově ulici nachází celkem tři vilové objekty, z nichž první dva patří, společně se zmiňovanou Villou Ehrlich, k nejstarším v lokalitě. Oba jsou spojeny se členy rodiny Tomandlů. Dům č. p. 450 byl sice povolen již roku 1880 staviteli Matthiasi Tomandlovi, ale krátce na to jej již vlastnil Dr. Ignaz Grasse a po něm i paní Hermine Hofmann. Po skončení 1. světové války vilu koupil továrník Josef J. Salomon von Hohenweb, jeden z bohatých textilních fabrikantů ověnčený šlechtickým titulem, který by se dal poněkud komicky přeložit jako z Vysokého stavu, míněno však stavu tkalcovského. Ten si nechává od libereckého stavitele Adolfa Bürgera dům přestavět a do zahrady k němu přidává nejen tehdy již nutnou garáž pro automobil, ale taktéž roztomilý zahradní pavilonek (dnes bohužel dochovaný ve značně zbědovaném stavu) v duchu pozdní secese.

Vedlejší dlouhý dům č. p. 451 byl roku 1881 povolen jako stavba pro Marii Tomandl vyprojektovaná opět, v této lokalitě téměř monopolním, libereckým stavitelem Adolfem Bůrgerem v tehdy typic. kém historizujícím stylu.

Posledním objektem před budovou lázní, stojícím již přímo ve "zlatém kříži", je vila č. p. 522 spojená s libereckou likérnickou rodinou Soyků. Objekt byl postaven stavitelem Alfredem Hübnerem na přelomu 80. a 90. let 19. století a již v roce 1911 v něm nacházíme Oskara Soyku, působícího u známé firmy Eduard Soyka, velkoobchod vínem a likéry. Soykovi byli, podobně jako snad každý druhý oby. vatel honosných budov v této lokalitě, židovského původu. Vila byla proto Hermině Soykové po záboru pohraniční Německem brzy se. brána; v roce 1941 ji spravoval důvěrník Rudolf Roscher a později ji získal Landesfremdenverkehrsverband Sudetenland čili Zemský svaz cizineckého ruchu Sudety pro své kancelářské prostory. Kanceláře v ní - společně s vyhlášenou pizzerií — sídlí dodnes.

A to jsme již před objektem lázní, na samém zlatém kříži, obklopeném ze všech stran obrovskými budovami, které tvoří to nejhonos: nější co bylo vůbec v celé čtvrti postaveno. Nejstarším objektem na křižovatce je vila č. p. 542 postavená stavitelem Adolfem Bürgerem pro továrníka Gustava Hauckeho roku 1888, tedy ještě předtím, než byla vytrasována část dnešní Vítězné směrem k jihu. Tento objekt tak měl rozsáhlou zahradu později zasahující až na samý okraj nové ulice; to dodnes dokazuje poškozený, ale z velké části dochovaný kovaný plot, vztyčený zde továrníkem Carlem Neumannem, dalším z majitelů, v roce 1905. Úvahy, že křižovatku měly původně obklopovat čtyři veřejné budovy, se tak ukazují jako liché, neboť vedle složitého majetkové uspořádání by umístění jakéhokoliv většího objektu ještě před vilu narušilo velkolepý pohled na budovu nového muzea z Radeckého ulice a to by patrně ve své době nebylo akceptovatelné. Zajímavostí je, že chodník podél Neumannova plotu v dnešní Vítězné se stal dlouhodobým předmětem sváru mezi továrnickou rodinou a městem Liberec, které požadovalo, aby majitelé vily vybudovali nový chodník ze žulových ploten na své náklady, neboť jeho potřeba byla vyvolána jejich stavbou. Ti to však odmítali s poukazem, že toto je povinností města a vila zde stojí již řadu let a není novostavbou, kde by bylo zřízení chodníku na náklady stavebníka pochopitelné. Různá odvolání k zastupitelstvu města či zemskému správnímu výboru nakonec řešil roku 1929 až senát Nejvyššího správního soudu, vedený tehdy Dr. Emilem Háchou, který dal Neumannovým částečně za pravdu. Za deset let ale bylo vše marné. Jednu z největších vil v lokalitě s obrovskou zahradou (rozšířenou ještě přikoupením pozemků za Baierovým potokem od samotného Franze hraběte Clam-Gallase) a dvěma umělými rybníčky vlastnila rodina továrníka Neumanna jen do odstoupení pohraničí Německu. Roku 1939 byl objekt jako židovský majetek zabrán a spravován důvěrníkem Ing. Ferdinandem Bohmerem; ve vile se usídlil pracovní úřad a na upravené zahradě vznikly dřevěné provizorní baráky. Dnes již naproti muzeu nic nepřipomíná ony smutné časy, nesmírně citlivě zrestaurovaná vila ale slouží stále jako úřední budova. Parková zahrada okolo ní však vzala provždy za své — na místě jednoho z baráků v bývalé zahradě vznikl v roce 1965 podle projektu architekta Miroslava Masáka jeden z nejhezčích objektů moderní architektury v Liberci — pavilon Bytexu sloužící expozicím a prodeji koberců zejména v časech LVT. Na upraveném trávníku před ním byla v rámci výstavy Socha a město 1969 umístěna dvě skvělá díla sochařů Jiřího Nováka a Evy Kmentové — Motýlí křídla a Brána snů.

Nejstarší veřejnou budovou na křižovatce ve "zlatém kříži" je muzeum. Tato instituce vzni a v Liberci již roku 1873 a téměř celý zbytek 19. století usilovala o vlastní, dostatečně reprezentativní objekt pro vystavení svých sbírek. Vedení muzea proto využilo doby, kdy získalo české Národní muzeum v Praze od zemského sněmu příslib příspěvku na stavbu budovy a požádalo proto o totéž. Po nutném zpřístupnění sbírek oběma národům v Čechách, což bylo splněno vydáním českého průvodce po sbírkách, došlo skutečně k vydání příslibu státu, že bude částečně financovat stavbu nové budovy, s níž se počítalo v sousedství objektu liberecké spořitelny. V roce 189 vznikl ve vídeňské architektonické kanceláři Miksch & Niedzielsky první lány libereckého muzea, připomínající silně objekt českého Národního muzea v Praze. To se pochopitelně nelíbilo libereckým nacionálům a projekt byl proto přepracován do podoby návrhu historizujícího objektu s cihlovými fasádami a dalšími typickými prvky německé a holandské renesance. Ani tento projekt ale nakonec nebyl realizován, protože představitelé muzea začali hledat novou, vhodnější lokalitu pro stavbu objektu. Vznikající luxusní čtvrť zámožných libereckých občanů se přímo nabízela, muzeum by zde bylo v bezpečném odstupu od okolní zástavby a navíc by působilo značně dominantně. Proto bylo třeba vybrat a získat vhodný pozemek v okolí třídy císaře Josefa a upravit pro něj stavební dokumentaci. Jako nejlepší se ukázala být parcela v dolíku Baierova potoka, kde se ovšem v té době nacházel rybník s dřevěnou plovárnou a za ním rozsáhlá botanická zahrada. Ta zde byla založena okrašlovacím spolkem Naturfreunde (Spolek přátel přírody) na základě rozhodnutí jeho členů již v roce 1870. Bylo to zrovna na schůzi, kde dosavadní předseda spolku Wilhelm Siegmund složil funkci, neboť se stal libereckým starostou; a jiný spolkový činovník — magistrátní rada Anton Jahnel vzápětí vznesl návrh-zřídit v Liberci botanickou zahradu. Trvalo ale ještě celých šest let, než se myšlenku podařilo realizovat. Teprve 18. ledna 18 6 rozhodlo liberecké zastupitelstvo, že spolku dá k dispozici parcelu nad Skopkovým rybníkem, při tenkrát stále ještě pusté cestě vedoucí nad Baierovým potokem do Sedmidomků. Dne 23. srpna toho roku bylo započato s oplocováním parcely, rovnáním terénu a přesunem zeminy; zahrada byla následně dotvořena podle plánů odborníka Josefa Töpfera. Dochoval se i její zevrubný popis: jedna třetina pozemku sloužila jako školka pro pěstování ušlechtilých dřevin a dvě třetiny byly postupně osazovány jako arboretum. Původní plán předpokládal rozdělení této části na 12 hlavních oddělení s celkem 80 pododděleními s doslova stovkami druhů. O vše pečoval zahradník, který zde žil v malém domku; nebyla to však jediná stavba v areálu — v zahradě byl navíc roku 1877 v létě dokončen i spolkový dům, který stával v zadní části při dnešní ulici Gorkého.

Botanická zahrada ovšem na svém místě vydržela jen dvacet let, roku 1894 získal spolek od města nové plochy u tehdejšího vojenského špitálu (dnešní škola v Lesní ulici) a přesunul na základě vynucené dohody s městem, které potřebovalo parcelu pro muzeum, celou botanickou zahradu tam. Byť si zástupci spolku nemohli odpustit zdůraznit, že zahradu stěhují na místo, které je nepříliš výhodné kvůli kamenitému podloží a příliš tenké vrstvě chudé zeminy, což spolku zvyšuje náklady na vybudování nové zahrady. Však byl také Naturfreunde za předání upraveného areálu pro stavbu muzea královsky odškodněn — od města dostal 2 000 zlatých a od Severočeského průmyslového muzea celých 7 000 zlatých.

Roku 1895 byl městem pozemek zahrady s několika zbylými exotickými stromy poskytnut pro výstavbu muzejnímu kuratoriu, které okamžitě vypsalo novou architektonickou soutěž. V hodnotící komisi zasedli nejen důstojní představitelé kuratoria, jako například továrník Heinrich von Liebieg, Willy Ginzkey či stavitel Gustav Sachers, ale i několik architektů z Vídně. Ze všech 29 uchazečů se stal vítězem Friedrich Ohmann, profesor umělecko-průmyslové školy v Praze. Podle dobových dokumentů ovšem jeho projekt neměl s dnešní podobou muzea příliš společného, dispozičně sice současnému řešení odpovídal, ale stylem se vracel spíše k novobaroknímu historizmu s moderními secesními prvky. Navíc začal být z Liberce tlak, aby do hmoty budovy byla zapojena kopie věže staré radnice zbořené v roce 1893, a protože šlo o vež postavenou ve stylu renesančním, bylo nutno celý projekt přepracovat, včetně sladění architektury fasád a členění budovy. Upravený projekt přepracoval ateliér berlínských architektů Hanse Otto Friedricha Julia Grisebacha a Augusta Dinklage a traduje se, že to bylo proto, že tito architekti zrovna v té době pro Willyho Ginzkeye ve Vratislavicích navrhovali vilu — zámeček ve stylu velmi podobném, v jakém bylo muzeum nakonec dokončeno. Jednalo se o opravdu multi-architektonickou budovu s prvky renesance, gotickým kostelním traktem, detaily oken typické anglické gotiky i některými secesními tvary. Zadní trakt muzea byl dokonce tvořen replikou klasicistní stavby — tzv. libereckým měšťanským domem, typickým" pro zdejší zástavbu na přelomu 18. a 19. století.

Projektové práce byly dokončeny v roce 1896 a stavební firma Gustav a Ferdinand Mikschové začala již v lednu 1897 muzejní budovu stavět. Hrubá stavba byla dokončena do konce roku; v dalším roce byly realizovány všechny umělecké detaily. Většinu prací prováděly liberecké firmy, výjimku tvořily například mříže hlavního vstupu od vídeňských firem Wilhelm Ludwig a Valerian Gillar, který se podílel j na tvorbě mříží pro novou libereckou radnici. Ozdobou budovy jsou zejména fasády z hořického pískovce s výzdobou navrženou libereckým profesorem průmyslové školy sochařem Emanuelem Gerhartem. Je zajímavé, že ve dvoře muzea byly tehdy umístěny stylizované chrliče, jejichž předobraz měli kameníci v obličejích mužů spojených s projektem budovy — znázorněn zde byl jak sochař Gerhart, tak stavbyvedoucí Kraus i stavitel Gustav Miksch. Některé původně navrhované detaily fasád ovšem nebyly nikdy dokončeny, například čtyři niky pro plánované sochy nad hlavním vstupem zůstaly již provždy prázdné, Stavba byla předána do užívání přesně v den oslav 50. výročí vlády císaře Františka Josefa I. který ji pak roku 1906 osobně navštívil.

Muzeum si - i díky rekonstrukci dokončené roku 2007 - stále uchovává svoji elegantní podobu z konce 19. století; při západní straně budovy přibyl na počátku 21. století jen nový podzemní depozitář a naopak z fasád byly v roce 1919 odstraněny některé symboly rakousko-uherské monarchie, jako například velká dvouhlavá orlice na mříži nad hlavním vstupem, která je dnes umístěna v interiéru muzea. Druhou veřejnou budovou na křižovatce byl reprezentativní objekt hospodářské komory, která sdružovala liberecké podnikatele; oficiální název této instituce byl proto Handelund Gewerbekammer čili Obchodní a živnostenská komora, Mohutný objekt v historizujícím stylu vracejícím se k rané německé renesanci (ovšem již se silně secesnímí prvky) byl vybudován osvědčenou libereckou firmou Gustav K Ferdinand Miksch. Projekt ovšem vznikl v architektonickém ateliéru Franz Brantzky a Martin Remges až v Kolíně nad Rýnem a zvítězil v konkurencí dalších 55 návrhů. Interiéry ale v historizujícím slohu navrhoval Karl Otto Lederle, architekt působící v té době v libereckém muzeu. Fasády zdobí symboly hlavních hospodářských odvětví = stavebnictví, průmyslu, dopravy a obchodu, jakož i řada portrétních medailonů renesančních postav — šlechticů i válečníků. Hospodářská komora, hájící zájmy podnikatelů a usnadňující jim například vývoz čí propagaci zboží, ale pečovala třeba i o rozvoj zdejšího odborného školství a měla i celou řadu dalších aktivit. Původní budova z roku 1900 proto po čase přestala postačovat a v dobách první republiky k ní musel být přistavěn ještě severní, méně zdobený trakt. Rozsáhlý kancelářský objekt svému účelu nesloužil ani půlstoletí, po druhé světové válce — po likvidaci hospodářských komor — začal být využíván jako úřadovna krajského národního výboru. Tehdy zde byly provedeny poměrně necitlivé úpravy, například zjednodušení výzdoby velké zasedací síně, která do té doby společně se síní na radnici, patřila k nejkrásnějším ve městě. Po zrušení kraje v roce 1900 byla volná budova použita pro zdravotnické účely, tři desetiletí zde pak sídlila dětská poliklinika a ředitelství Okresního ústavu národního zdraví. Vnitřní interiéry byly bohužel při dalších přestavbách značně poškozeny, z původní výzdoby zůstala pouze torza, například mramorové kašničky v halách všech třech pater. Původní eleganci a význam objektu hospodářské komory tak dnes připomíná především krásná fasáda.

Vlevo vedle budovy hospodářské komory vznikl na konci 30. let 20. století pozoruhodný obytný komplex (č. p. 1325, 1192 a 1194) vyplňující celý prostor mezi dnešními ulicemi Masarykova (tehdy Bayerstrasse), U Obchodní komory (tehdy podle regionálního spisovatele Bielaua pojmenovaná Bielaugasse) a Gorkého (tehdy Goethestrasse). Šlo o jedny z prvních domů strohé až lehce uniformní "velkoněmecké" architektury, zde však díky architektovi — zkušenému profesorovi Maxi Růhnovi — zapojené do vilové čtvrti tak dobře, že nové sídliště s desítkami bytů nepůsobí v historické zástavbě nijak rušivě, a naopak vytváří příjemný přechod mezi velkými budovami lázní, historizujícími vilami a moderním výstavištěm. Málo se ví, že stavbě těchto domů musela roku 1938 ustoupit obrovská historizující Riedlova vila (č. p. 501) z přelomu 80. a 90. let 19. století, jeden z nejstarších objektů v této části Lidových sadů. Investorem celého sídliště byl Pensionsfond der Beamten und Angestellten der Handelsund Gewerbekammer in Reichenberg čili Penzijní fond úředníků a zaměstnanců Obchodní a živnostenské komory v Liberci. Ten potom jednotlivé dvou a třípokojové byty dále pronajímal a z výtěžku financoval penze bývalých pracovníků hospodářské komory; šlo o velmi moderní a dodnes ve vyspělém světě využívaný způsob zachování hodnot penzijních prostředků. Stavba — realizovaná poté zejména kon sorciem firem Robert & Ernst Peuker, Kühnel & Linke a Karl Hocke a dalšími spolupracujícími staviteli — byla připravena ještě za dob Československé republiky a zajímavé je, že s ohledem na blízkost vojenských objektů se k ní muselo vyjádřit i Ministerstvo národní obrany ČSR. Plk. gšt. Jaroslav Cingroš souhlas se zbořením vily a stavbou tří domů vydal v dubnu 1938; po pár měsících Liberec obsadila německá armáda.

Jako úplně poslední velká veřejná budova na "zlatém kříži" vznikl díky iniciativě Liberecké spořitelny rozsáhlý objekt Kaiser Franz Josef Bad čili Lázně císaře Františka Josefa I. Je to také jediný objekt, který měl a dodnes má také jediný tovární komín v celých Lidových sadech, byť elegantního tvaru a vykládaný barevnými cihlami. O zřízení lázní uvažovalo direktorium spořitelny již v roce 1896, ale definitivní rozhodnutí toto zařízení ve městě vybudovat padlo v říjnu 1898, u příležitosti 50. výročí vlády císaře. Poslání budovy tak trochu navazovalo na tradici plovárny, která se původně nacházela jen pár metrů od ní. Lázně s ní měly ovšem společnou jen jizerskou vodu, kterou částečně využívaly pro napájení svého vodního hospodářství; jejich poslání bylo především hygienické a společenské. Vedle velkého bazénu o rozměrech 20 krát 10 metrů a objemu 350 kubických metrů vody byly uvnitř především tři třídy vanových lázní, římsko-irské parní lázně, sprchové umývárny, uhličité lázně, prádelna a odpočinkové a relaxační prostory. Okolo roku 1940 zde vznikla také první finská sauna v celém bývalém pohraničí.

Na stylu a výzdobě budovy postavené v letech 1899-1902 podle projektu vídeňského architekta Petra Paula Branga opět stavební firmou Adolfa Bürgera se projevuje již ústup historizmu a nástup secese. Nejhonosnější je fasáda okolo hlavního vchodu, dominují zde zejména sochy označované někdy jako Poseidon a Amfitrité či reliéf Vodní hrátky. Ve štítě je mohutný znak města Liberce a pod ním pak obrovskými bronzovými písmeny vyvedený nápis Kaiser Franz Joseph Bad. Sám císař František Josef lázeňskou budovu navštívil hned čtyři roky po jejím otevření, při příležitosti jeho cesty na Německo-českou výstavu roku 1906. Tento nápis byl — společně s dalším nápisem na fasádě do Masarykovy ulice objeven vcelku náhodou až při restaurování fasád budovy v roce 2000; je zřejmé, že v souvislosti se zákazem užívání jmen členů habsburské dynastie někdy okolo roku 1919 musela být připomínka samotného císaře odstraněna. Vše bylo ale provedeno tak, aby písmena zůstala nepoškozena pod umně nanesenou omítkou imitující pískovec a v roce 2009 tak mohla být zrestaurována a původnímu vzhledu přední fasády již dnes nic nechybí. Lázním nastaly těžké časy na konci první světové války, pro nedostatek uhlí musely být občasně uzavírány a počet návštěvníků ročně poklesl pod 60 tisíc. Po stabilizaci situace za první republiky se počty koupajících se a odpočívajících Liberečanů opět vyšplhaly vysoko přes sto tisíc ročně (např. 138 44.2 v roce 1926) a prameny uvádějí, že za první čtvrtstoletí provozu v letech 1902—1927 budova obsloužila neuvěřitelný počet 2 578 619 návštěvníků.

Lázně byly provozovány až do otevření plaveckého bazénu na nedalekém Tržním náměstí roku 1984; poté sloužily již jen jako rehabiltační zařízení. Podle vzpomínek pamětníků byl bazén úplně naposledy napuštěn někdy okolo roku 1990; tehdy také došlo k zajímavé restituci, kdy byly lázně ze státního majetku navráceny spořitelně, která byla jaksi považována za nástupce Reichenberger Sparcasse, původního investora stavby. Poté se rozjel kolotoč privatizací, při nichž byla cena (a také bankovní zástava na budově) zvyšována na desítky milionů korun. Nakonec se zchátralá a pouze částečně využitá budova ocitla v konkurzní podstatě, z níž byla 18. května 2005 v dražbě výkoupena městem Liberec za cenu 9 milionů Kč. Řada Liberečanů záchranu lázní považovala v té době za prioritu samosprávy, pamatujíce si na charakteristickou vůni chlóru, vynikající vajíčkový salát v bufetu a velkou váhu ve foyeru. Lázně pro řadu lidí v Liberci evokují dodnes vzpomínky na dětství a společně s radnicí a Ještědem patří k jakémusi architektonickému "rodinnému stříbru" města. Budova byla proto pět let pečlivě konzervována a postupně restaurována; současně byla často využívána pro různé alternativní akce (koncerty, výstavy, módní přehlídky či benefice) a bylo zkoumáno možné definitivní využití. Po mnoha úvahách byl v roce 2010 městem Liberec schválen v rámci Integrovaného plánu rozvoje města — Lidové saďy projekt přeměny budovy lázní na prostor pro oblastní galerii. Sochy a obrazy, z nichž mnohé pocházejí ještě ze sbírky továrníka Heinricha von Liebieg, se tak vrátí na jedno z nejdůstojnějších míst Liberce, na opravdový ,"zlatý kříž".

Zdroj: Marek Řeháček a Jan Pikous mladší - Procházka do Lidových sadů, 2010