Luboš Melichar nastoupil do liberecké zoologické zahrady v roce 1996. Nejprve jako brigádník, postupně se vypracoval na hlavního zoologa. Jen řízením osudu se nestal novinářem, jak si přál, ani nepokračoval v rodinné učitelské tradici. Těch pár měsíců na úseku kopytníků se mu stalo osudným a ze zahrady už nikdy neodešel. Předčasně ukončil studia na pedagogické fakultě TUL a doplnil si odborné vzdělání na České zemědělské univerzitě (obory Speciální chovy a Ochrana přírody). Hlavním zoologem je od roku 2006, kromě toho je v rámci Unie českých a slovenských zoo (UCSZOO) koordinátorem pracovní skupiny pro koňovité, dále pro divoké ovce a kozy. Koordinuje také evropský chov takinů čínských a vede mezinárodní plemennou knihu zeber bezhřívých. U tohoto poddruhu zebry významně pomáhá udržet populaci i ve volné přírodě. Společně s kolegy podniká cesty do Afriky a jejich přičiněním je zatím tento poddruh zachován.

13. 7. 2023

"Napravujeme lidské prohřešky,"

říká hlavní zoolog Luboš Melichar

Jen málokdo toho zažil v liberecké zoologické tolik jako Luboš Melichar. Na pozici hlavního zoologa působí od roku 2004, celkem ale v zahradě strávil dosud více než čtvrt století. Byl u všech zásadních momentů, které se v zoo za tu dobu udály, a to u těch pozitivních, i těch méně radostných. A i když sám říká, že na bilancování je ještě brzo, nakonec jsme se mu v rozhovoru nevyhnuli.

Za tu dobu, co zde působíte, jste byl u řady milníků. Viděl jste, jak se zoo proměňuje… Co pro vás osobně bylo nejdůležitější, když se ohlédnete?
Já jsem si bral osobně vždycky úplně všechno, co se v zahradě dělo a děje. Od chvíle, co jsem nastoupil, jsem s ní byl naprosto identifikovaný a to trvá dodnes. Nikdy mě nenapadlo, že bych dělal něco jiného, šel jinam. Ani po těch letech proto nejsem imunní vůči věcem, které se chodu zoo bezprostředně týkají, a to jak v dobrém, tak i zlém.
Kdybych měl zmínit některé přelomové události v zahradě, tak by to bylo určitě narození mláďat bílých tygrů. I když je dnes už vnímáme jinou optikou (liberecká zoo stejně jako řada jiných končí s chovem bílé formy tygra indického kvůli genetickému zatížení zvířat, v zoo už je na dožití pouze tygřice Surya Bára, poz. red.), tenkrát to byla velká událost a jejich odchov měl výrazně nadregionální ohlas. Odrazilo se to také na návštěvnosti, zahrada byla plná, během roku přišlo kolem 400 tisíc lidí… Proto bych se teď nechtěl tvářit, že bílí tygři k historii liberecké zoo nepatří. Patří, jen se vyčerpali. Částečně návštěvnicky, ale především geneticky. Ukončit jejich chov v rámci zoologických zahrad je tedy správné a jediné možné řešení.

Bílí tygři byli pro libereckou zahradu zásadní, co ale další velké události, které určily její směřování?
Velkým milníkem byla určitě přestavba dolní části zoo na začátku nového tisíciletí. V té době zažívala zahrada opravdu velký rozkvět. Všechno bylo nové, moderní, ale samozřejmě poplatné době. To znamená, že expozice odpovídaly sice tehdejším standardům, v současnosti už ale nevyhovují a máme s nimi problém. A to nemyslím jen z hlediska daných norem, my už v rámci některých expozičních celků neobstojíme v konkurenci ostatních zahrad. Bylo by pošetilé myslet si, že průměrný návštěvník zná jen libereckou zoo. Dneska sedne do auta a během krátké chvíle se dostane do Prahy, do Dvora, Ústí nebo německých zahrad a může srovnávat. Tohle když si uvědomíte, dojde vám, že už vám trochu teče do bot. Ale tu dobu po přestavbě zoo jsme si tenkrát neskutečně užili…

Čím to bylo? Jen tím, že byla zoo modernizovaná?
Měli jsme klid na práci, neexistovaly sociální sítě, lidé byli po rekonstrukci expozic motivovaní, protože viděli, že se něco děje, že se zoo někam posouvá. Bohužel se to teď tak trochu otočilo proti nám, protože přestavěná část zahrady morálně i technicky zastarala v jednu dobu a momentálně jsme v situaci, kdy nemáme moc možností. Jedna z nich by byla zmodernizovat a zvětšit stávající výběhy, to ale vzhledem k prostoru nejde. Druhá možnost je začít chovat menší druhy, ale ani to není tak jednoduché. Můžeme například pořídit levharta obláčkového, ten ale pro návštěvníka nikdy nebude tak atraktivní jako například zmiňovaný bílý tygr. Takže doba je složitá a přiznám se – nežije se v tom úplně dobře. Jsme teď ve fázi útlumu a opatrného očekávání, co bude dál. Velkou naději nám dává projekt nové části zahrady Údolí ohrožené divočiny, která bude postavená podle současných norem, a úpravami projdou i expozice ve stávající části zoo.

Takini v Liberci

Když se vrátím k těm milníkům – jedním z nich byl bezpochyby i příjezd takinů čínských. Jen připomenu, že liberecká zoo byla jediná mimoasijská zoo, které se je z Číny podařilo získat. Jak tenkrát transport a zabydlení těchto vzácných zvířat probíhal?
Takiní příběh je celkem zábavný. Přijeli v srpnu 2000 a až do prosince museli být v karanténě. Protože pochází z Asie, hrozila řada veterinárních rizik, a než jsme je mohli vypustit, museli proto projít dlouhou řadou vyšetření. I pak jsme ale museli být extrémně opatrní. Začátky byly složité, všichni jsme si uvědomovali, jak je jednoduché o jedno z těch zvířat přijít, a tím by jejich chov skončil. Další už by se nám nikdy nepodařilo získat, takže jsme kolem nich chodili po špičkách. Já rád používám příměr, že k tomu, čím jsme je tenkrát krmili, bych se sám rád dostal. (smích) Měli neskutečně pestrou stravu, dělali jsme jim pomyšlení… A vyplatilo se, dnes máme z tohoto jednoho páru v plemenné knize přes osmdesát zvířat. Brzy se ukázalo, že je to vlastně jeden z nejméně náročných chovanců v celé zoo. Víceméně jsou schopni přežít na troše sena a mrkvi, což ale samozřejmě neděláme.
Takin byl a je velké téma, samozřejmě, co se týče návštěvnické atraktivity, bílého tygra neporazí, ale pro nás to znamená obrovský mezinárodní chovatelský úspěch. Byla náhoda, že původně dojednaný samec těsně před transportem uhynul, a nám se tak podařilo pravděpodobně vyhnout tomu, že by přijela hodně příbuzná zvířata. Samozřejmě snahy získat další zvíře neskončily, ale momentálně je situace ještě složitější a z Číny se kvůli novým pravidlům nedají dovézt vůbec.

Získat nějaký nový druh nebo jej rozmnožovat není dnes tak jednoduché. Pokud chce být zoo v EAZE (Evropská asociace zoologických zahrad a akvárií, poz. red.), musí se řídit doporučením koordinátora chovu. Je to tak?
Z velké části ano, ale určitá míra suverenity musí být zachována. Není to tak, že bychom dostali seznam zvířat, která můžeme chovat. Především musíme vyhovovat podmínkám chovu, a to už může být problém. Teď například víme, že budeme mít velké potíže s chovem lachtanů. Jednak nám kapacitně nestačí bazén, jednak se jim přestalo dařit a ze zahrad postupně mizí. Dokonce i v institucích, které se jejich chovem dlouhodobě zabývají, jejich počty dramaticky klesly, a velký zájem je i o naše dva lachtany. Odborníci se proto teď shodli na novém pravidle a lachtani se už budou moci chovat jen ve slané vodě. A to bude pro řadu zahrad technologicky a finančně limitující.
Z laického pohledu se ale lachtani přece v zoologických zahradách úspěšně chovali desítky let. Dokonce se dožívali vysokého věku…
To je otázka – skutečně úspěšně, když teď celá populace chovaná v zajetí vymírá? To, že se zvíře chované ve sladké vodě občas rozmnoží a dožije vyššího věku, ještě nemusí znamenat, že mu to dlouhodobě vyhovuje. Pokud chcete dobře vést zoologickou zahradu, tak vám nemůže záležet na jednom konkrétním lachtanovi, který na vás umí mávat ploutví. Důležité je, zda ten druh prosperuje a zda má celá lachtaní populace v zajetí chovný potenciál. A pokud tam potenciál není, tak nemá smysl v chovu pokračovat. Počítáme s tím, že návštěvníci tuto zprávu nepřijmou dobře. Není za tím ale snaha nějak poškodit zookolekci. Naopak – snažíme se koordinovat celou populaci, protože když se o ni nepostaráme, neuvidí časem návštěvníci lachtana už nikde.

Specifický svět zoo

Je to velký paradox. Lidé na jednu stranu chtějí zvířata vidět dobře, chtějí si je prohlédnout, na druhou stranu jim zase vadí vidět tygra v malém proskleném výběhu… Takže je vůbec nějaká cesta, jak to řešit?
V tomto ohledu je zoologická zahrada velmi specifický svět. Návštěvník si u vchodu zaplatí za vstup a čeká, že za ty peníze, které nejsou malé, něco uvidí. Mnozí mají také pocit, že ví, co a jak by v zahradě mělo fungovat, co by tam mělo být… Na to mají samozřejmě právo. Ročně ale přijde 350 tisíc lidí, a to i po odečtení nejmenších dětí znamená desítky tisíc návštěvníků, kteří mají názor na to, jak by měla zahrada vypadat. Pokud bychom se chtěli tomuto přívalu názorů podřizovat, rychle bychom skončili. Na druhou stranu se tím vystavujeme riziku, že to od návštěvníka slízneme, protože jeho představy o zoo jsou jiné. Samozřejmě přijdou i ti poučení, kteří ví, že uriala bucharského mohou kromě naší zoo vidět už jen v dalších dvou na světě. Pro ostatní je to ale jen nudná ovce, kolem které projdou… Jako zoologická zahrada musíme především zachovat původní myšlenku, zásadu a hlavně důvod, proč zvířata za ploty držíme. A tím je zachování zásobní populace v takové genetické kondici, abychom v případě potřeby mohli zachránit druhy, které jsou v přírodě na vyhynutí, a to většinou vinou člověka. My se tyto lidské prohřešky snažíme napravovat, ale někdy to jde velmi těžko. I poučený návštěvník jde totiž do zoo především si prohlédnout zvířata, a ne kvůli záchranářským projektům.

Chovat zvířata v zoo je čím dál složitější… Dá se to vůbec srovnat, jak to bylo dříve?
Na férovku můžu říct, že před těmi třiceti lety to byla větší radost. Když se narodil osel somálský, bouchali jsme šampaňské, na celém světě jich v zajetí tenkrát bylo třicet. Dnes jich je 250 a nikdo je nechce, protože zoologické zahrady už na ně nemají kapacity a nemůžou stavět další a další výběhy. Naopak v přírodě se jejich situace ještě zhoršila a vzhledem k tomu, co se děje
v jejich domovině, není možné je tam vracet. My se teď proto musíme naučit se zvířaty pracovat tak, abychom udrželi populace i do budoucna zdravé, což může být složité. Osel somálský je na chov jednoduché zvíře, můžete oddělit hřebce od klisen a bude to fungovat, chovají se tak totiž i v přírodě. Z humánního úhlu pohledu tedy neděláte nic špatného. Problém je, že to nejde dělat dlouhodobě. Pokud neposkytneme zvířatům možnost se rozmnožit, často o ni přichází a v momentu, kdy bychom je znovu potřebovali zreprodukovat, nejsou toho schopna. Moc možností tedy není… Do přírody je vrátit nemůžeme, a když je přestaneme množit, tak celý druh postupně zmizí. A co teď? A netýká se to jen oslů somálských, ale řady dalších druhů.

Teď to probíráme ze zoologického hlediska. Ale je nějaké zvíře nebo druh, u kterého vás osobně mrzelo, že muselo z liberecké zahrady odejít?
Já mám rád všechna zvířata, ale když bych měl některá jmenovat, tak mě strašně bavili například pižmoni. To je ale zvíře s velkými sociálními vazbami a neměli by se chovat v jednom páru. A než jen koukat, jak vám tady stárnou parádní zvířata, tak je lepší převézt je někam, kde je jen nevystavujete, ale kde mají k dispozici půlhektarový výběh a desetičlenné stádo. Ale samozřejmě každé takové rozhodnutí je těžké, trápíte se nad ním, promýšlíte důsledky, berete v potaz i ekonomickou stránku. Ale nejdůležitější jsou podmínky, které můžete nabídnout. Samozřejmě by se mi líbilo, kdybychom měli nosorožce, toho by chtěl každý, je to nádherné zvíře, ale představa, že jsme měli dvoutunového nosorožce indického ve výběhu, kde je teď 200kilový tapír a i pro něj je ten prostor sotva dostačující…

Přizpůsobovat výběhy jednotlivým druhům asi není jednoduchá věc. Dá se řídit jen podle daných norem?
Samozřejmě nedá. Například ve výběhu, kde jsou v současnosti mravenečníci, byli dříve vlci hřivnatí. A i když neexistoval žádný racionální důvod, vlkům se tam nedařilo. Prostě a jednoduše jim ta expozice neseděla. Možná kdybychom to zkoušeli delší dobu, tak by to jednoho dne vyšlo. Když se ale ke zvířatům chcete chovat zodpovědně, musíte na tyto situace reagovat. Proto jsme se rozhodli nahradit vlky jiným druhem, přišli tam mravenečníci a těm se daří. Je zajímavé, že tahle expozice byla původně postavena pro gepardy, což už je dnes jen těžko představitelné. Návštěvníkovi se ale líbil, a když jsme se rozhodli jej dát pryč, bylo dost těžké některým vysvětlit, že nejrychlejší kočkovitá šelma na světě potřebuje k rozběhu větší prostor. Je to takový věčný konflikt…

Už několikrát jste je zmínil, a ne zrovna pozitivně. Mluvím o sociálních sítích, kde se dnes může vyjadřovat a kritizovat každý…
To je sice pravda, na druhou stranu to můžeme brát tak, že jsme pořád dostatečně atraktivní, aby se o nás psalo. A pod příspěvky zoo je komentářů pořád dost.

Bohužel ne vždy pozitivních. Jaká je proti tomu obrana?
Svým lidem říkám, ať je nečtou. Někdy si sám říkám, jak je přínosný společnosti člověk, který má čas psát komentáře v deset dopoledne. Jsme národ fotbalových trenérů, špičkových politiků a teď už dokonce i zoologů a chovatelů. Každý se vyjadřuje ke všemu, emoce většinou převládají nad rozumem. Stále se objevují aktivistické skupinky, které by nejraději všechna zvířata pustily do lesa. V těchto případech se bohužel často jedná o nevzdělané lidi bez argumentů, kteří kšeftují s emocemi a o nic jiného jim většinou nejde. Mají samozřejmě právo na svoje názory, jen by je měli vyjádřit kultivovaně a bez agresivity. V zoo pracuje dlouhá řada lidí, pro které je tahle práce posláním. Nevíme, co jsou víkendy a svátky, trávíme se zvířaty neskutečnou spoustu času, dělají nám radost i spoustu starostí. Bez entuziasmu a nezanedbatelné porce osobního obětování bychom ji dělat nemohli. S některými z nich jsem tu už 20 nebo 25 let, každého jednoho si za jeho příspěvek osobně vážím. Dělají svou práci poctivě a často za peníze, pro které by v současných poměrech mnozí odborníci ze sociálních sítí ani nevstali z postele. Všem jim říkám, ať se soustředí na to podstatné, na to, proč jsme tu každé ráno všichni nastoupení.

A poslední otázka – překvapují vás pořád zvířata po těch desítkách let, co s nimi pracujete?
Překvapují, a to je na té práci nejlepší. Není to jako práce ve fabrice, kde jsou všechny dny stejné. Tady je každý den jiný, nikdy nevíte, co se stane. A i když už některé věci rád nedělám, například už pro mě není dobrodružství uspat lva a spravovat mu zarostlý dráp, protože dobře vím, že ta operace to zvíře fakt nebaví, i přesto mám svou práci pořád rád. Na bilancování je sice ještě brzo, ale když se ohlédnu, musím říct, že si strašně vážím toho, že jsem měl možnost pracovat se všemi možnými zvířaty, na které si vzpomenete – od slonů přes nosorožce, orangutany až přes gorily, které jsme tady taky na chvíli měli… A nemyslím tím jen z návštěvnické stezky zaznamenávat všemožná data, ale aktivně se jim fyzicky věnovat.

zdroj: https://www.zooliberec.cz/rozhovor/avizoo/