ZBABRANÝ ATENTÁT NA FRANTIŠKA JOSEFA I. 

Atentátníky nikdy nechytili 

V roce 1891 se rozhodl císař František Josef I. přijmout pozvání Liberečanů ke státní návštěvě města, kde se právě dokončovala honosná radnice dle vídeňského vzoru. Moc se mu do Liberce sice nechtělo, ale protože už Praze přislíbil oficiální návštěvu u příležitosti Zemské jubilejní výstavy, a také aby si zbytečně nepozlobil v Liberci české Němce, spojil obě návštěvy. Po pražské se rozhodl zajet i na sever svého mocnářství. A tak 30. září 1891 k večeru slavnostně přijel z Prahy do Turnova dvorní vlak s mocnářem, kterého do Liberce doprovázel pražský místodržitel hrabě Thun. Mocnář, nic netušíc, se v dobře střeženém přepychovém vlaku uložil ke spánku, aby dobře naladěn druhý den dopoledne, tedy 1. října 1891, slavnostně požehnal liberecké radnici a ukázal se místní honoraci.

Ale čert nikdy nespí. Pod Ještědem pracovala silná anarchistická skupina, u které měli mocní rakouskouherského císařství hluboký vroubek. V roce 1884 skupina levicových radikálů v Hluboké u Pilínkova zřídila tajnou tiskárnu, s jejíž pomocí chtěla podkopat nahnívající pařez celé říše. Jejich cílem bylo vybudovat v Rakousku socialismus cestou individuálního teroru. To se vládnoucí moci ve Vídní pochopitelně nelíbilo, a tak tuto tajnou tiskárnu odtajnili, její provozovatelé pana Pačese, Rampase a Černého strčili do chládku na Borech, a to ještě na mnoho let. Tím však skupinu anarchistů nezlikvidovali. Pracovala v tichosti dále.

Kdypak by se jim naskytla lepší možnost sladké pomsty, než právě tu noc, kdy císař pán spal pokojně ve svém excelentním vagoně dvorního vlaku v Turnově na nádraží. Skupina anarchistů, tvořená zámečnickými dělníky Arnoštem Brunclíkem a Františkem Žofkou z Horního Růžodolu, zámečníkem Josefem Šulcem z Františkova a Němcem Waltrem Schmiedem z Javorníku, vložila několik nitroglycerinových náloží do otvorů opěrných stěn viaduktu. Nálože měl zapálit dlouhý doutnák, který anarchisti položili do škarpy příjezdové silnice. Aby měli jistotu, Že doutnák nezvlhne, namočili jej celý do oleje, který se běžně používal v továrnách na promazání strojů. Ale potom se stalo něco, co nikdo nepředpokládal. Z dosud neznámých příčin nálože vybuchly o několik hodin dříve než měly. Přesně ve 23.45 dne 30. září, tedy v době, kdy císař pán ještě slastně spal v Turnově na nádraží. A tak se stalo něco, co se nutně muselo stát, když někdo dělá něco, co neumí. Třaskaviny byly uloženy špatně, neúčelně, takže poškodily pouze opěrné zdivo, ale trať nebyla vážně poškozena.

Císař se o atentátu dověděl ráno při bohaté snídaní ve svém vagonu dvorního vlaku na turnovském nádraží. Událost mu oznámil hrabě Thun, který také naléhal na císaře, aby svou návštěvu z těchto důvodů odvolal. Franz Josef I. ale na návštěvě Liberce tvrdohlavě trval. Byla proto učiněna všechna možná bezpečnostní opatření. Po narušení viaduktu jako první projel zkušebně nákladní vlak, a když viadukt bezpečně vydržel, byl vpuštěn na liberecké nádraží dvorní vlak. Jedná se o viadukt v Horním Růžodole, který navzdory všemu stojí dodnes naproti bývalé hospodě Na kovárně. Ta však oproti viaduktu už nestojí. Železniční most je vidět při výjezdu z Liberce na Turnov po pravé straně pod tratí.

Vlak tedy přijel 1. října 1891 v dopoledních hodinách. Návštěva proběhla přesně podle dvorního ceremoniálu. Císař navštívil stavbu nové radnice, rozdal řadu medailí, rozzlobil se jak nad zamýšleným atentátem, tak i nad tím, že liberecká městská policie má uniformy po vzoru berlínské a ne vídeňské a odjel zpět do Vídně.

Teprve zde dal pokyn k přísnému prošetření okolností připravovaného atentátu a příkaz k potrestání viníků. Do Liberce se vrátil pražský místodržící hrabě Thun, který vypsal na vypátrání pachatelů v té době obrovskou sumu - 10 000 rakouských zlatých. Začalo velké a důkladné vyšetřování, při kterém vyšly najevo různé neomluvitelné přehmaty libereckého magistrátu. Když se potom ve Vídni sečetly všechny jeho hříchy, rozhodli se Vídenští k ráznému kroku.

18. října 1892 přijel opět pražský místodržící hrabě Thun, který pod záminkou opožděného zaslání nějakého zbytečného hlášení sesadil libereckého starostu dr. Schiickera a celý magistrát a na jejich místo dosadil hraběte Coudenhove, který zde pak vládl celý půlrok. To také zdrželo dokončovací práce na stavbě radnice. Tím je vysvětlen i klamný letopočet 1892, který je vytesán na kvádru nad hodinami radnice. Je to označení roku, kdy měla být radnice slavnostně otevřena. Byl tam vložen při dokončení hrubé stavby. Tehdy stavitelé ani netušili, že se stavba (dokončení interiéru) zdrží o celý rok.

Teprve v březnu 1893 složil nově zvolený starosta MUDr. Bayer přísahu v zasedací síni nové radnice a tím uvolnil z funkce dosazeného vládního komisaře. Protože v nových obecních volbách nesměl bývalý sesazený starosta nejen kandidovat, ale ani volit, vidělo v tom liberecké měšťanstvo urážku nejen starosty, ale i města samotného. Proto se roku 1898 rozhodlo městské zastupitelstvo přejmenovat do té doby Pražskou ulici na ulicí Schiickerovou. V tom jim místodržitelství zabránit nemohlo.

I přes vysokou odměnu a přes všechny snahy rakouskouherské policie se atentátníky vypátrat nepodařilo. Ti se sami k činu doznali až po první světové válce roku 1918.

zdroj: Ivan Taller - Čtení kratochvilné o straém Liberci, 1996