Byl to krutý žert. Všichni to cítili a měli rychtáři za zlé. Ten si však vskrytu mnul radostí ruce. Od verbujícího důstojníka, který byl u něho na noc, věděl, že všichni rekruti z kraje půjdou daleko z vlasti do Uher a odtud pak kdoví kam, snad. na Turka, který neustále ohrožoval říši. A aby měl větší jistotu, že bude synek co nejdál od Jeřmanic, ocitlo se v hluboké kapse důstojníkově z rychtářovy pokladnice několik tvrdých stříbrných tereziánských tolarů. Proto mohl rychtář bez obavy před celou vesnicí zaslíbit svou dceru.

Měl pravdu. Ve starostech všedních dní zapomněli všichni na synka vdovy z chaloupky. Jen stará matka a rychtářova dcera mívaly po nocích od pláče zardělé oči a steskem pobledlé líce.

Mladý hoch, který se s tisíci jemu podobnými dostal opravdu do dalekých Uher, byl přidělen jezdeckému pluku císařských husarů. A jako u nich doma v Jeřmanicích, tak i na vojně pro své dobré chování a pro svou milou povahu si získal přátele nejen mezi prostými vojíny, ale i mezi důstojníky.

Turek dal pokoj, císař s ním uzavřel mír. Zato na severu země vyvstávalo nebezpečí od pruského krále Bedřicha. Lačný nových zemí činil si nárok na Slezsko, které od nepaměti patřilo k naší vlasti. Chystalo se k válce. Od jihu ke Krkonošům, Jizerským a Lužickým horám pochodovaly nepřehledné řady pěchoty, jízdy i dělostřelectva. Byl nejvyšší čas, protože pruský král se svými vojáky na několika místech překročil hranice.

Širokým údolím Nisy dostal se do Čech. Část jeho armády

Na poradě důstojnického štábu byl vydán rozkaz k nočnímu přepadu. Aby se plně zdařil, bylo nutno získat někoho, kdo dobře zná krajinu. Na výzvu se přihlásil mladý vojín z husarského pluku. Byl to náš jeřmanický synek, kterého osud zavál do blízkosti rodné vsi.

Provedl v temné noci přes lesy celý svůj pluk a než se překvapené nepřátelské stráže vzpamatovaly, byly odzbrojeny a zajaty. V tichu byli Prušáci obchváceni. Těžká byla obrana proti nepříteli, který dobře znal krajinu a který pruské ležení ze všech stran sevřel. V nerovném boji zůstalo mnoho pruských vojínů na bojišti, ale valná většina se jich i se svými důstojníky vzdala.

Když vzešel den, císařští slavili vítězství, v němž kromě několika šrámů neměli ztrát. Za vítězství děkovali odvážnému mladému husarovi. V denním rozkaze před celým plukem bylo čteno jeho jméno, důstojníci mu radostně potřásali rukou a se souhlasem celého pluku mu plukovník předával vysoké vyznamenání.

K velkému překvapení všech se mladý vojín z pocty neradoval. Jeho smutná tvář svědčila o vnitřním bolu. Když se ho plukovník tázal po příčině, svěřil se, že je 25. listopad, svátek svaté Kateřiny, tedy den, na který ho pozval jeřmanický rychtář k sobě, aby požádal o nevěstu.

Před celým sborem důstojníků, před celým kyrysnickým plukem vyprávěl o svém neštěstí v lásce. Plukovníkovi, který měl vzorného vojáka rád, zablesklo šelmovství v očích.

»Nenaříkej! Co není, může být" pravil vojákovi a tiše promluvil se svými důstojníky. Všichni se v souhlasů usmáli. Na pokyn velitele pluku zazněl ránem jásavý hlas polnice. Pluk stojí opět v přísném pozoru. Nový tón! Pluk se řadí k odjezdu. V čele plukovník se svým štábem a mezi nimi vyznamenaný kyrysník.

Podkovy koní zvoní na silnici a brzy je vrací radostná ozvěna od jeřmanických stavení. Děti i dospělí se sbíhají, aby po-zdravili šťastné vítěze. Před jeřmanickou rychtou pluk zastavil.

Rychtář. si narychlo obléká slavnostní kožich, spěchá, aby uvítal vzácnou návštěvu. Hluboce se klaní před plukovníkem. Dřív než stačí vylovit první slova z úst, promluví plukovník.

Dobře ho slyší nejen celý pluk, ale všichni z vesnice. "Rychtáři, slyšeli jsme, že pro svou krásnou dceru hledáš ženicha. I to, že nechceš jen lecjakého, ale pána. Přivádíme ti ho. Doufám, že ty i dcera budete spokojeni."

Rychtář se kloní hlouběji, radostí si mne ruce. To bude závisti v obci, sám plukovník přijel na námluvy a jistě žádá o ruku jeho dcery pro některého ze svých důstojníků. I jeho dcera má hlavu skloněnou, ale ve smutku. Zná dobře otcovu pýchu. Slzy jí kanou po lících, vzpomíná na svého milého z chaloupky pod strání.

"Slyšeli jsme také, žes svou dceru již někomu zaslíbil," pokračuje plukovník.

Rychtář odmítavě mává rukou, kloní hlavu ještě níž. Na plukovníkovo znamení rozestoupí se řady důstojníků, vpřed vyjíždí švarný husar, seskakuje s koně, obrací se k rychtáři:

"Rychtáři, dnes je svaté Kateřiny. Před rokem jsi mě vyzval, abych přišel. Žádám o tvou dceru." Jeřmaničtí natahují hlavy, nevěří svým očím, nevěří svým uším. Ten hlas, ta podoba! Jen rychtářova dcera pochopila. Radostně se vítá se svým milým, plna štěstí ho objímá i stará matka. Jen rychtář celý zkoprnělý neví kudy kam.

"Nu, rychtáři, stojíš v slovu ?" ptá se plukovník. Co měl dělat? Před celou vesnicí dal slib, pro svou čest jej musí dodržet.

Šťastné dvojici vystrojil svatbu, o které si opravdu dlouho vyprávěli široko daleko. Svatebčany byli nejen všichni lidé ze vsi, ale i vojíni, důstojníci, ba i sám plukovník.

Nakonec dobře pochodila nejen rychtářova dcera, které se splnilo její přání, ale i pyšný rychtář, protože husar za svou statečnost byl jmenován důstojníkem, dostal i velikou peněžitou odměnu a brzy na vlastní žádost byl zproštěn i vojenské služby.

Bylo to v půli roku 1779, konec války, a celý regiment se vracel posádkou do Liberce. Tasenými šavlemi se rozloučili se šťastným kamarádem, který se stal po smrti svého tchána jeřmanickým rychtářem.

Zdroj: František Patočka - Čerti na Ještědu - Pověsti z Liberecka, 1978