Nová Louka (německy Neuwiese nebo Neue Wiese) je samota blízko Bedřichova v okrese Jablonec nad Nisou ležící na Blatném potoce v Jizerských horách. Jedinou stavbou zde dnes je Šámalova chata, ve které se nachází restaurace. Lokalita je významnou křižovatkou jizerskohorských letních i zimních turistických cest. Tato samota je nedaleko přírodní rezervace Nová louka, chránící zdejší rašeliniště. Dalším dnes užívaným názvem je Šámalova louka na památku období, kdy zdejší chatu užíval prvorepublikový kancléř Přemysl Šámal.

V roce 1630 vznikla na tomto místě nad rašeliništěm paseka, odkud bylo vytěženo dřevo na výstavbu Jičína a Liberce. Vzniklá louka se nejprve používala pro pastvu dobytka, roku 1756 na ní byla postavena sklářská huť, kterou provozoval sklář Riedel. Tato huť byla uzavřena roku 1817 a o dvacet let později byla její budova stržena.

Panský dům majitele bývalé sklárny odkoupili roku 1844 Clam-Gallasové a přestavěli jej na lovecký zámeček. V období mezi světovými válkami jej užíval tehdejší kancléř Přemysl Šámal, v této době byl "Zámeček" rekonstruován, většina jeho místností byla obložena modřínem a před očekávanou návštěvou prezidenta Beneše do něj byl zaveden elektrický proud od vodní turbíny instalované na asi 800 m vzdáleném Blatném rybníce. Zařízení apartmánu a koupelny bylo shodné se zařízením koupelny ministra Jana Masaryka v Černínském paláci.

Zámeček se dostal roku 1929 do majetku státních lesů a byl po dlouhou dobu sídlem správy bedřichovského polesí. Sloužil také jako vládní rekreační objekt. V roce 1958 byl prohlášen kulturní památkou. Dnes je zde restaurace s možností ubytování.

Na památku dr. Přemysla Šámala, který byl vláčen řadou nacistických věznic a nakonec utýrán zemřel v berlínské věznici Moabit, byl na okraji louky vztyčen pamětní kámen s medailonem.

Dne 29. července 1897 bylo na meteorologické stanici naměřeno 345,1 mm srážek za 24 hodin, což je dodnes nepřekonaný středoevropský rekord.

(zdroj:Wikipedia)

Možná, že se někdo z vás v těchto dnech zastavil u Šámalovy chaty na Nové Louce v Jizerských horách. Vždy, když tam jsem, kladu si v duchu otázku, kolik z přítomných tuší, po kom je tento bývalý panský dům majitelů sklárny, jenž Clam-Gallasové přestavěli na lovecký zámeček, pojmenován a jak tragické i dramatické osudy jedné rodiny se k němu pojí.

Odpověď je přitom možné nalézt jen pár desítek metrů od chaty, kde stojí pomník věnovaný JUDr. Přemyslu Šámalovi. Muži, jehož jméno "Šámalka" nese, protože zde v meziválečném období často pobýval. A nebyl to host ledajaký. Od 11. února 1919 až do 30. listopadu 1938, tedy prakticky po celou dobu trvání první republiky, totiž zastával úřad kancléře našich dvou prvních prezidentů – Tomáše Garrigua Masaryka a Edvarda Beneše. Mimoto se za 1. světové války zapojil v čele tzv. Maffie do odboje proti Rakousku-Uhersku a podílel se tak na vzniku samostatného Československa.

Své hrdinství však Přemysl Šámal prokázal i v letech nacistické okupace, kdy stanul v čele odbojové organizace Politické ústředí. A právě v souvislosti s touto svou činností byl 26. ledna 1940 zatčen gestapem a po čtyřměsíčním věznění v Praze odeslán do Berlína, kde měl stanout před smutně proslulým Volksgerichtem. Ten by nad ním za "vlastizradu" s největší pravděpodobností vynesl rozsudek smrti. K tomu však nikdy nedošlo. Statečný český vlastenec a demokrat Přemysl Šámal totiž následkům prodělaných útrap v neděli 9. března 1941 podlehl.

Jeho smrt však německým okupantům nestačila. V době stanného práva vyhlášeného po atentátu na Reinharda Heydricha zatkli 5. června 1942 i kancléřova syna, profesora RNDr. Jaromíra Šámala, a ještě téhož dne ho zavraždili na střelnici v Praze-Kobylisích. O pět dní později si gestapo přišlo i pro Jaromírovu manželku Miladu, kterou přes terezínskou Malou pevnost odeslali do Osvětimi s poznámkou "návrat nežádoucí". Jejich děti, devítiletý Jiřík a pětiletá Alenka, byly připojeny k transportu dětí z Lidic a společně s nimi převezeny do tábora Rasového a přesídlovacího úřadu v Lodži.

Na rozdíl od naprosté většiny lidických dětí, na něž v červenci 1942 čekala smrt v plynových autech, měli sourozenci Šámalovi obrovské štěstí. Jako "rasově vhodní", byli totiž vybráni k poněmčení. Šťastnou shodou okolností se navíc dostali do rodiny manželů Georga a Elisabeth Weissových ve Weinheimu u Heidelbergu, kteří nejenže dětem poskytli vzornou péči, ale také s velkým osobním rizikem informovali jejich prarodiče v protektorátu, že jsou děti v pořádku. Ty se tak po skončení války šťastně shledaly se svou maminkou, která tři roky trvající utrpení v nacistických koncentračních táborech přežila a v červnu 1945 se vrátila z Německa domů.

Moc bych si přál, aby ti, kdo zavítají k Šámalově chatě nad Bedřichovem, věděli, čí jméno toto oblíbené turistické místo nese a aby si nejen zde vzpomněli na Přemysla Šámala a jeho syna Jaromíra, kteří pro tuto zemi přinesli oběť nejvyšší. Zároveň si je myslím důležité připomínat to, co svým dětem po válce kladla na srdce Milada Šámalová: "Nikdy neposuzujte lidi podle jejich národnosti! Hranice nevede mezi národy – ta leží mezi dobrými a špatnými lidmi."

autor článku Eduard Stehlík

Franz Anton Riedel prodal roku 1844 někdejší obytný dům sklářského mistra za čtyři tisíce zlatých Clam-Gallasům. Ti ho koncem šedesátých let 19. století přestavěli na idylický lovecký zámeček. Nejspíš již uvažovali o jeho možném využití po chystaném zřízení velké obory. V roce 1929 se zámeček stal majetkem státních lesů. V té době Novou louku několikrát navštívil kancléřprezidentarepubliky Přemysl Šámal a s těmito pobyty souvisela pozdější snaha přejmenovat lokalitu na Šámalovu louku. Dnes je toto místo častým cílem pěších turistů i cyklistů a v zimě ho mine jen málokterý z běžkařů.

zdroj: Jan a Šimon Pikousové - Otokar Simm - František Mrva - Petr Kurtin - Jizerské hory včera a dnes)

S laskavým souhlasem majitele panství dal bedřichovský sklářský mistr Johann Josef Kittel v roce 1756 postavit na Nové louce další sklářskou huť. Ke stavbě si vybral odlesněnou enklávu ležící v srdci Jizerských hor, která vznikla kolem roku 1630 v souvislosti s potřebou získat stavební dříví pro budování Jičína a Liberce. Později přešla huť do vlastnictví sklářského rodu Riedelů, kteří ji provozovali až do roku 1817, kdy tady výrobu skla postupně zastavili. Budova sklárny i stavení dělníků byly zbořeny, takzvaný panský dům, huťmistrovo sídlo (postavené v roce 1797) tu však stojí dodnes.