Ohňový zvonek

Ohňový zvonek 

Zvon je památka kultury, starodávný hudební nástroj, řemeslná věc, potěcha očí, uší i duše. Zvon nás spojuje s minulostí, po tisíciletí je stále stejný. Při úderu kovaného železného srdce do zelinkavé zvonoviny leckoho zamrazí, jiného může dunivý zvuk po ránu otravovat. Každopádně se snad nenajde člověk, který by byl ke zvonům a jejich ušlechtilým hlasům lhostejný. Většinu libereckých zvonů vzala první i druhá světová válka, a tak se zdá, jako by Liberec žádné starodávné zvony neměl, jako kdyby tyto ušlechtilé nástroje z města nadobro zmizely. I zvonění k libereckému životu patří pouze tam, kam dolehnou zvuky dvou poválečných zvonů z věže kostela sv. Antonína Velikého, nejstaršího městského kostela, stojícího na Sokolovském náměstí, jen na dohled od budovy radnice. Zvony tradičně patří ke kostelům, k tajemnému přítmí trámoví jejich věží. Lehce utajený nejstarší liberecký zvon tak překvapivě nevisí na věži chrámu, ale na zadní stěně liberecké radnice. Vysoko nad hlavami chodců si hoví v nejvyšší nice, zavěšen na bohatě zdobeném kování. Lehce nazelenalý liberecký Ohňový zvonek na omšelém dubovém břevnu.

Stará liberecká radnice byla v renesančním stylu postavena roku 1603 podle projektu italského stavitele Marka Antonia Spazia di Lanza uprostřed hlavního městského náměstí, místa, které bylo v té době chápané spíše jako tržiště. Dominantou radnice byla osmiboká věž, jež vystupovala přímo ze střechy na severní straně budovy. Zakončena byla renesanční helmovitou makovicí s lucernou — vysokým vrchlíkem se stříškou na nožičkách. A právě do této lucerny byly libereckými měšťany zavěšeny v počátku 17. století dva zvony. Větší býval tzv. Zeigerglocke čili Odbíjecí zvon o průměru 98 cm a výšce 70 cm, sloužící po staletí k ohlašování denní doby odbíjením. Zvon byl zavěšen do věže roku 1604, a protože zrovna v té době ulil známý žitavský zvonař Georg Wildt zvon pro libereckou zámeckou kapli, usuzovalo se, že byl i tvůrcem nejstaršího zvonu staré liberecké radnice. V roce 1621 ovšem musel být zvon pro poškození sejmut a odvezen zpět do Žitavy, kde byl v dílně zvonaře Jorga Wisenhauera roztaven a znovu ulit. Na jeho zdobeném plášti byl proto nápis DVRCH DAS FEVER BIN ICH GEFLOSSEN IORGE WISENHAUER ZV GOSS MICH ANNO 1621 (Protekl jsem ohněm — Iorge Wisenhauer Zittau mne odlil roku 1621).

Společně s větším zvonem visel v lucerně radniční věže i menší tzv. Feuerglocke čili Ohňový zvon, který byl vysoký jen 35 cm a měl v průměru 45 centimetrů. Jak jeho název sám napovídá, sloužil tento zvon k ohlašování požárů. Na počatku 17. století byly vyjma radnice, zámku a kostela všechny liberecké stavby dřevěné či hrázděné, a tak jakýkoliv sebemenší svévolný plamínek představoval v městské zástavbě nesmírné nebezpečí. A že požárů v té době bylo! V květnu 1615 vyhořel liberecký zámek a roku 1684 zase panský dvůr při dnešní Jablonecké ulici. Ve stejném roce shořela dokonce část domů přímo na Staroměstském náměstí, v těsném sousedství radnice. Na základě zkušeností z tohoto neštěstí vydal majitel libereckého panství Franz hrabě Gallas 7. července 1689 vůbec první požarní řád pro město Liberec, který určoval, že všech 378 majitelů domů ve městě se při požáru rozdělí do skupin a bude hasit za pomoci věder s vodou, dřevěných stříkaček na ruční pohon a háků na strhávání hořících částí domů; zdrojem vody byly městské kašny před radnicí a na dnešním Sokolovském náměstí. Při poplachu, vyhlašovaném právě zvoněním, měl každý měšťan za povinnost přiběhnout na místo požáru se dvěma konvemi naplněnými vodou a bez váhání a bázně se účastnit hašení. Ohňový zvonek ve věži radnice tak hrál při boji s ohněm v Liberci po staletí nezastupitelnou roli, byť v pozdějších letech jeho hlas doplňovaly ještě velké zvony kostelů na dnešním Sokolovském a Malém náměstí.

Nejstarší Ohňový zvonek v radniční věži pocházel také s velkou pravděpodobností ze žitavské dílny lijce Georga Wildta, ale stejně jako Odbíjecí zvon musel byt kvůli poškození dovezen roku 1658 k přelití do dílny mistra Wilhelma Schönfelda. Zdá se, že zvony tehdy příliš nevydržely, neboť již roku 1692 se zvon znovu vrátil do Žitavy a zde byl přelit lijcem bronzu a zvonů Martinem Zorbem. O tomto mistrovi se bohužel dnes ví jen málo, na rozdíl například od již zmiňovaného zvonaře Wildta, který byl v 16. a 17. století proslaveným tvůrcem zvonů pro redernská panství Liberec a Frýdlant a dodnes jsou známy nejen údaje o jeho životě a tvorbě, ale dochovala se i jeho dílenská značka. O zvonaři se zvláštním jménem Zorbe se ví jen to, že roku 1691 dodal do děkanského chrámu v Liberci malé zvonky, jimiž vyzváněli ministranti. Těžko říci, co tehdy přimělo zástupce města, že nechali rok nato nový Ohňový zvonek zhotovit v dílně ljce, který se věnoval zjevně spíše malým zakázkám. Jeho zvonek hezkého tvaru byl vedle zdobení věnečkem doplněn ještě o důležitý nápis: ANNO 1692 MARTINUS ZORBE ROTHUND GLOCKENCIESSER IN 2ITTAU GOSS MICH NACH S. MARIA. ORA PRO NOBIS (Roku 1692 mne po sv. Marii odlil lijec bronzů a zvonů Martin Zorbe v Žitavě). Uchycení zvonu na dubovém trámu bylo pro tento zvon vyrobeno velmi půvabně po starodávnu odlitými oušky, skrz která byl zvon doslova přikován ke dřevu.

Oba dva zvony visely ve věži staré renesanční radnice až do 18. dubna 1893, kdy byly za velké účasti Liberečanů z vysokého dřevěného lešení slavnostně sejmuty. Stará stavba byla vzápětí zbořena, ale oba historické zvony našly svoje Čestná místa na radnici nové. Odbíjecí zvon byl umístěn přímo do hlavní radniční věže, kde š nadále odbíjel Liberečanům jednotlivé čtvrtky i celé hodiny. A menší Ohňový zvonek byl zavěšen do nejvýše umístěné niky na zadní straně radnice, snad jako symbol a poděkování za jeho staletou práci při hašení požárů. A snad právě toto umístění do vysokého a nepřístupného místa mu zachránilo život. Odbijecí zvon totiž již v radniční věži není, padl patrně sa oběť sbírkám barevných kovů pro zbrojní účely za první čí druhé světové války. Naproti tomu Ohňový zvonek přežil všechna podobná rekvírování především proto, že byl součástí fasády radnice, a navíc natolik nepřístupný, že se pro tu hrstku svonoviny tak vysoko as ani nikomu nechtělo lézt. Nejstarší liberecký zvon tak dodnes visí na kované hrazdě v nice naproti divadlu a připomíná starou radnici i dávné hašení požárů.

Ohňový zvonek mne fascinoval jako nejstarší liberecký zvon a zároveň památka na zdejší hasičství; v moderním Liberci mi navíc přišlo úžasné mít nad hlavou zvon, kterým vyzváněli renesanční měšťané už za Gallasů. Dochoval se ovšem jen proto, že k němu nikdo normálně nemohl, visí stále nedostižný vysoko pod radniční střechou. Snažil jsem se proto alespoň z fotografie rozluštit nápisy na jeho plášti pokrytém zelinkavým povlakem, protože mi připadalo, že na něm stojí ještě něco jiného, než zmiňoval Kühnův prvorepublikový soupis libereckých památek. Ani největší rozlišení snímků ovšem nic nového nepřineslo. Pojali jsme proto s Jaroslavem Čechem hříšnou myšlenku — změníme alespoň na chvíli předurčenost starého zvonu coby ozdoby liberecké radnice a z niky jej sundáme! Bál jsem se toho, pokud by spadl dolů na náměstí, přišel by Liberec nenávratně o svůj nejstarší zvon, připomínku své samosprávy i staré renesanční radnice; a to už by znamenalo hodně. Chystala se tehdy ale velká výstava o liberecké radnici a zvonek mohl být společně s originálem rytíře korouhevníka její hlavní atrakcí. Byl proto nakonec pečlivě sejmut horolezci a vysokozdvižnou plošinou dopraven i s původním dubovým břevnem bezpečně na zem. Po očistění pláště bylo opravdu objeveno leccos dosud ne— známé — například nápis GOTT ALLEIN DIE EHRE DIESES GLOCKL HAT HERR ANDREAS SCHOPFFER BIERGER MEISTER IN REICHENBERG VMBGOSSEN LASSEN ANNO 1692 potvrzující, že zvon nechal roku 1692 znovu odlít liberecký starosta neboli purkmistr Andreas (Ondřej) Schopfer. Ve zvonovině je také (možná jediná dochovaná) mistrouská značka Martina Zorbeho — kolečko z vavřínových listů a v něm stylizovaný hmoždíř, zvonek, svícen a písmena jeho monogramu.

zdroj: Marek Řeháček - Liberecké zajímavosti - kniha první,  2006 - 2009