Pomník císaře Josefa II

Pomník císaře Josefa II. v Lidových sadech

Pomník císaře Josefa II. byl umístěn do krásného prostředí parku v Lidových sadech.
Okolí Lidových sadů bylo až do přelomu 19. a 20. století pouze okrajovou částí Liberce, která se nazývala Sedmidomky, podle sedmi domů dělníků městské lesní správy. Na přelomu století se tato oblast začala významně urbanisticky rozvíjet a během pár let se stala jednou z nejkrásnějších městských čtvrtí. Zásluhu na tom měl i spolek Přátel přírody, který dohlížel na výsadbu zeleně v okolí. Důležitou třídou a součástí městské osy se stala třída Císaře Josefa.
Tato osa vedla od nádraží skrze centrum města do Lidových sadů. Třída Císaře Josefa (dnes Masarykova třída) se stala centrem celé čtvrti. Její majestátnost ještě umocnilo vysázení aleje stromů podél celé její délky. Třída se měla stát reprezentativním místem města a měly zde vyrůst pouze honosné vily ve stylu neorenesanční, nebarokní a secesní architektury. Celá oblast měla sloužit jako rekreační a výletní místo.  Tomu pomohlo i vybudování nádrže zvané Gondelteich, dnes známé jako Jezírko. V létě i v zimě mělo sloužit jako místo odpočinku a zábavy. Spolek Přátel přírody dostal za úkol vybudovat na konci hlavní třídy městský park. Ten byl dokončen roku 1881 a na počest výročí zrušení nevolnictví a vydání Tolerančního patentu dostal jméno po císaři Josefu II. Právě dominantou tohoto parku se stal roku 1882 jeho pomník.
Důvodů, jež vedly k oslavě habsburského panovníka, mohlo být několik. Císař Josef II. byl znám jako zástupce "prostého lidu" a to především díky Tolerančnímu patentu a zrušení nevolnictví. Byl tedy ideálním příkladem panovníka Habsburské monarchie, který by měl být oslavován. Druhým důvodem, proč mu byl postaven pomník právě v Liberci, bylo, že císař město sám několikrát navštívil, a to v letech 1766, 1778 a 1779.
Proč se domníváme, že to byly právě tyto důvody, plyne i z nápisů, umístěných na soklu nesoucím bronzovou bustu. Přední část podstavce nesla nápis: "1781. Dobrodinec lidu, císař Josef II "24 a zadní strana: "19. června 1778, 15. září 1779 – Toleranční patent 15.  listopadu 1781 – zrušení nevolnictví na počátku listopadu 1781"
Tato bronzová busta od vídeňského sochaře Antona Breneka stávala v parku v Lidových sadech. Jako její podstavec sloužil červený porfyrový sokl umístěný na třech stupních z leštěného černého syenitu.
Pomník byl slavnostně odhalen 3. září 1882 za účasti mnoha významných osob a sdružení libereckého regionu. O velkolepé slavnosti se dozvídáme z Reichenberger Zeitung. O tom, jak veliký byl význam této slavnosti, svědčí článek z 5. září 1882, v němž je odhalení pomníku věnováno celých pět stran. Bohatě líčí celý průběh oslav, které probíhaly od ranních hodin, zúčastnilo se jich na tisíce lidí nejen ze samotného města, ale také z jeho bližšího i širšího okolí. Nic lépe nevystihuje atmosféru toho dne jako článek samotný. Jeho autor nám celý průběh oslav popsal doslova básnickým způsobem: "Pro oslavy odehrávající se z větší části pod širým nebem bylo vydařené počasí prvním a nejdůležitějším předpokladem naprostého úspěchu. A přišel den oslav.
Za zvuků kapely pěšího pluku pochodujícího přes město, se spáči probouzely z dojmů předešlého večera. Jaké je čekalo příjemné překvapení! Nebe zářilo jako háv z modré chrpy, na obzoru nebylo temného mraku, hory a údolí vypadaly tak svěže, jako kdyby se byly zotavily z předešlého měsíce nekonečných dešťů. Za těchto příznivých okolností zářily tváře nejen účastníkům oslav, ale i obyvatel kolem se zřejmě zmocnil pocit
štěstí."
Všichni účastníci průvodu se shromáždili na Staroměstském náměstí (dnešní náměstí Dr. Edvarda Beneše) a odtud přesně úderem dvanácté hodiny vyšli přes město do Lidových sadů, kde bylo připraveno slavností prostranství a zahalený pomník císaře Josefa II. O velkoleposti oslav, svědčí i počet účastníků průvodu. Reichenberger Zeitung uvádí 8000 osob a toto číslo nezahrnuje obyvatele města, kteří se k průvodu přidali.
Na slavností tribunu, postavenou vedle pomníku, vystoupil se svým projevem předseda organizačního výboru oslav Johann Elger. Jeho řeč nese jasné známky německého nacionalismu. Odráží se v ní tehdejší doba a smýšlení. Nutno ale říci, že se nejedná o žádnou propagandu němectví či monarchismu, ale o vzdání díku rakousko-uherskému panovníkovi, který byl bezesporu velkým reformátorem a osvícencem. Ke shromážděnému davu promluvil: "Vážení přátelé! Dnes je Bohem požehnaný den v našem údolí, přišel den, kdy jsou nejintimnější touhy našeho srdce splněny. ...Máme vzpomínku na každého monarchu, všechny nás hřejí u srdce, navždy si získal naše soucitná srdce, navždy je dobyl, velký a nezapomenutelný, navždy nesmrtelný císař Josef II. Císař Josef druhý? Věřte přátelé - první! On, který přinesl tolik světla do tohoto světa, on, který nám dal zlatou svobodu, kterou sám vyhlásil, byl hrdý na to, že je Němec, tento princ, tento německý princ, tento zastánce lidu je teprve druhým v historii – pro nás je však jediným!"  Není divu, že při těchto silných slovech nejednou zaznělo hlasité "Bravo!" či bouřlivý potlesk. Ze slov předsedy organizačního výboru jasně plyne jaký význam měla celá událost pro Liberec a jeho obyvatele. Byl to další z důležitých bodů na cestě za vyzdvihnutím prestiže města v celostátním měřítku.
Odhalením pomníku císaře Josefa II. jeho příběh nekončí, naopak by se dalo říci, že dramatické události okolo tohoto uměleckého díla měly teprve přijít.
V říjnu roku 1918 se zrodila nová republika a padl starý monarchistický režim. Ve vlně nadšení z nového státu zasedlo Národní shromáždění republiky Československé a vydalo řadu zákonů, které měly ochránit nově vzniklý stát. Jedním z takových zákonů byl zákon č. 50/1923 Sb. vydaný 19. března roku 1923. Jmenoval se Zákon na ochranu republiky. Stal se zásadním vodítkem politiky nově vznikajícího státu. Měl chránit nejen před úklady o novou republiku, ale obsahoval i paragrafy, které měly definitivně ukončit spojení se starým Rakousko-Uherskem. Takovým paragrafem byl i §26.
Nazýval se - Neodstranění nebo zřízení nedovolených pomníků. Jeho první bod zněl takto: "Politický (státní policejní) úřad může naříditi, aby byly odstraněny pomníky, nápisy a jiné památky umístěné na veřejném místě nebo tak, že jsou viditelné z veřejného místa, jsou-li rázu protistátního nebo jsou-li zřízeny některému členu rodin panovavších v Rakousku, Uhersku nebo Rakousko-Uhersku, v říši Německé nebo některému členu dynastií panovavších r. 1914 na půdě říše Německé."
Úřady, které dostaly odstranění pomníků na starost, začaly ihned jednat. Dne 27. dubna 1923 obdržela městská rada v Liberci nařízení policejního ředitelství. Předmětem bylo odstranění pomníku císaře Josefa II. z městských sadů a to do 14 dnů po obdržení tohoto nařízení. Jednoduše řečeno, pomník císaře Josefa II. již nebyl vhodným příkladem pro liberecké občany a jeho odstranění bylo více než nutné. Městská rada
uposlechla výzvy policejního ředitelství a bronzovou bustu z postavce sejmula. Stále se však jednalo o umělecké dílo, které mělo ve své době pro německé obyvatelstvo velký význam. Liberečtí radní, mezi nimiž bylo stále dost Němců, tedy rozhodli o umístění busty do interiéru liberecké radnice. Byla tedy vybrána zasedací síň č. 23. Tímto nevinným činem se ovšem městští zastupitelé dostali do sporu s policejním ředitelstvím, který nakonec řešil Nejvyšší správní soud v Praze.

 Zde je nutné vrátit se ke znění zákona č.50/1923 a jeho §26. Tento paragraf zdůrazňuje, že takové pomníky se nesmějí nacházet na místech veřejných a právě pojem "místo veřejné" se stal středem celého sporu. V zákoně je přesně charakterizován pojem místa veřejného: "Místem veřejným rozumějí se ve smyslu tohoto ustanovení náměstí, ulice, veřejné cesty, sady, veřejné sbírky, lázně, školy, výčepní a zábavní místnosti a jiná veřejně přístupná prostranství a místnosti."
V zasedací síni č. 23 liberecké radnice se konaly schůze obecních komisí. Tyto schůze byly veřejnosti přístupné, ale ve většině případů se jich účastnili pouze členové těchto komisí a jak bylo uvedeno v pozdějším odvolání městské rady, v době, kdy se zde nekonala žádná schůze, byly prostory místnosti pro veřejnost uzavřeny. Daly by se tedy považovat za místa veřejnosti nepřístupná. Policejní ředitelství svůj postoj odůvodňovalo takto: "K námitce rekursu, že schůze obecních komisí nejsou veřejné, ježto nejsou veřejně přístupné, se poznamenává, že schůze obecních komisí jsou schůzemi veřejnoprávních sborů, sestávajících z většího počtu členů, tudíž již přítomnost tohoto celého sboru v místnosti činní tuto místnost veřejně přístupnou."
Ve správě policejní ředitelství ze dne 23. července 1923 se objevuje alternativní řešení problému: "Jelikož tato místnost je přístupná členům obecního zastupitelstva ku konání schůzí obecních komisí, tudíž veřejně, vybízím městskou radu na základě §26. zákona ze dne 19. března 1923, č. 50, Sb. z. a n., aby během 14 dnů postarala se o to, aby poprsí bylo umístěno na jiném veřejně nepřípustném místě, anebo, aby konání oněch schůzí do jiné místnosti zařízeno bylo."  Přemístění jednání komisí ale liberecká městská rada odmítla jako nezákonné a za pravdu jí později dalo i rozhodnutí soudu.
Policejní ředitelství ani městská rada nechtěly druhé straně ustoupit, a tak 20. května 1924 zasedl Nejvyšší správní soud v Praze, kterému předsedal Dr. Hácha. Soud měl za úkol vyřešit vhodnost, či nevhodnost umístění busty císaře Josefa II. v zasedací místnosti liberecké radnice s ohledem na znění zákona č.50/1923 Sb. V průběhu soudního jednání byla několikrát citována charakteristika "místa veřejného" tak, jak bylo uvedeno v paragrafu č. 26. Nakonec soud dospěl k následujícímu rozhodnutí:, dostupné z: https://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t3996_01.htm

"Podle ustanovení §8. nor. k obecnímu zřízení ze 7. února 1919 Sb. z. a n.č. 76 jsou schůze obecních komisí neveřejné. Je tedy síň č. 23 přístupna jenom členům obecní reprezentace v této jejich úřední funkci a nikoliv jako členům publika. Za tohoto stavu nelze však zasedací síň č. 23 podle nynějšího jejího určení pokládati za "místo veřejné" ve smyslu §26. zák. na ochranu republiky a nemá proto naříkané rozhodnutí v tomton předpisu, o nějž jedině se opírá, podkladu."
Městská rada tedy tento spor vyhrála a busta císaře Josefa II. mohla zůstat v zasedací síni č. 23 jako umělecká ozdoba jejího interiéru. Bohužel tomu nemělo být nadlouho. Dne 8. října 1938 vstoupila do města v rámci tzv. obsazování pátého pásma říšská vojska. Liberec se stal na dobu šesti let součástí Německé říše a také správním i politickým střediskem Sudetské župy.34 Po dobu války byl tedy Liberec povinen sloužit německému zájmu. Tento fakt se bohužel dotkl i řady uměleckých památek, například kostelních zvonů, které byly roztaveny a použity na výrobu zbraní. Stejně tragický osud čekal i ve své době slavnou bustu císaře Josefa II. Z archivních materiálů se dozvídáme, že busta byla roku 1940 z místnosti zasedací síně na Liberecké radnici odstraněna a poskytnuta jako materiál pro tavbu. O této smutné události nás informuje dopis adresovaný starostovi města Eduardu Rohnovi ze dne 1. srpna 1940: "Vážený příteli! Potvrzuji přijetí Vašeho dopisu dne 30. 3. tohoto roku a sdělují Vám následující: Také jsem obdržel od okresní památkové samosprávy výzvu na odevzdání busty císaře Josefa do sbírky kovů. Mám v úmyslu tuto bustu, která se nachází z důvodů vyhoštění českou soldateskou v našem městském muzeu, odevzdat. Nicméně já jsem nebyl pro její obnovení. Sokl zůstane prázdným, než sem bude umístěna busta nějakého říšského vojáka, jeho přestavba na válečný pomník ale není podle mého názoru vhodná. Doufám, že Vás moje psaní potěší, zdravím Vás Heil Hitler." Busta byla odebrána z městského muzea a dopravena do tavírny kovů, kde byla 6. června 1941 přijata. O tomto máme zachován formulář z tavírny, kde je přesně popsána busta i s bronzovým nápisem, který zdobil kamenný sokl. Je zde přiložena také její fotografie jako poslední svědectví o kráse tohoto díla.
Bustu Josefa II. čekal tedy smutný osud. Je to ovšem jeden z mála libereckých pomníků, jehož příběh a osud známe. Zachovala se nám totiž řada zpráv, jak v podobě novinových článků, tak archivních dokumentů a osobních dopisů, které nám mohou dobře posloužit jako svědectví o příběhu tohoto díla .

Autor práce: Jitka Ressnerová
Vedoucí práce: Anna Habánová, M.A., Ph.D.

zdroj: https://dspace.tul.cz/server/api/core/bitstreams/44b5fe4c-408d-4c33-8c82-5f3d45ecaa66/content