Kouzelná studánka

Jednou pracoval u potoka v Horním Hanychově chudý dřevorubec. Protože bylo horko, šel se napít k blízké studánce. Když se nad ni naklonil, aby si nabral do rukou vodu, vysmekla se mu sekyra, kterou měl zastrčenou za pasem, a spadla do vody. Dřevorubec se několikrát pokoušel sekyru vytáhnout, ale vůbec se mu nepodařilo dosáhnout dna studánky. Po chvíli, protože už byl celý zmáčený a unavený, si lehl vedle studánky, aby si odpočinul.

Tu se před ním objevila neznámá žena s dlouhými světlými vlasy a ptala se: "Co se ti stalo, člověče, že jsi takový zničený, nemohu ti nějak pomoci?"

Dřevorubci chvíli trvalo, než přemohl překvapení, ale pak té krásné ženě začal vyprávět, co se mu stalo. Jak mu vypadla sekyra, když se chtěl napít, a jak se marně snažil vylovit ji ze dna studánky.

Krásná paní mu na to řekla: "Když se nestalo nic horšího, tady je snadná pomoc. Zkus znovu sáhnout do vody a opakuj to třikrát."

Dřevorubec byl nedůvěřivý, už to zkoušel tolikrát, ale paní ho vybídla znovu, a tak se naklonil nad vodu a ponořil do ní ruku. Jen to učinil, dotkla se jeho ruka nějakého předmětu. Když ho vytáhl, zjistil, že to je zlatá sekyra. Po druhé vytáhl sekyru stříbrnou, a teprve potřetí se mu podařilo vylovit vlastní ztracenou sekyru. Stál celý rozpačitý a nevěděl, co má dělat.

Zlatovlasá paní mu ale řekla: "Všechny sekyry, které jsi vylovil, jsou tvoje. Ať ti přinesou štěstí." Nato zmizela.

Zpráva o kouzelné studánce se brzy roznesla po okolí, ale nikomu se už nikdy nepodařilo ji nalézt.

Kámen Krejčík na Ještědu

Těsně pod vrcholem Ještědu, kousek od horní stanice lanovky, stojí velký kámen, kterému Němci říkali Hockauf, tedy Hrbáč, v češtině se častěji nazývá Krejčík. K němu se vztahuje následující pověst.

Kdysi dávno žil v údolí, kde se dnes rozkládá Liberec, hrbatý krejčí, který své postižení velmi těžce nesl. Snad proto se mračil na celý svět, vlídně nepromluvil, neusmál se a patrně se neuměl ani z ničeho radovat. S lidmi nevycházel dobře, pomlouval sousedy, vyvolával mezi nimi rozmíšky, a největší radost měl, když mohl někomu pořádně ublížit.

Lidé z jeho okolí se mu raději vyhýbali, a tak není divu, že mezi sousedy neměl příliš mnoho zákazníků. Musel proto často chodit za prací přes Ještěd, na druhou stranu Ještědských hor, kde lidé jeho povahové vlastnosti tolik neznali, a dokonce si ho chválili jako výtečného řemeslníka. On neměl cesty přes kopec rád, zmáhaly ho, ale co naplat, z něčeho žít musel. A tak plný vzteku vyrážel na vzdálená místa, z nichž se často vracel až pozdě večer.

Jednou při zpáteční cestě ho výstup na Ještěd pořádně zmohl, a tak se rozhodl, že si chvíli odpočine. Lehl si tedy do trávy, ruce si dal pod hlavu a chtě nechtě, za chvíli tvrdě usnul. Probudilo ho až několikeré silné zahřmění, které ho rázem probralo k životu. Jen se rozkoukal, uviděl nedaleko od místa, kde ležel, stát mohutného starce s dlouhými bílými vousy, obklopeného množstvím trpaslíků. Byli to horští skřítkové, strážci zdejších pokladů, a jejich nejvyšší vládce, duch Ještědských hor.

V hrbáčovi se probudila zvědavost, a tak se přiblížil natolik, aby slyšel, o čem horský duch se svými poddanými hovoří. Byl spokojený, protože se brzy dozvěděl všechno, co potřeboval, a ihned se v něm probudila nová energie. Mohl opět škodit.

Duch Ještědu, Jeschkengeist, jak mu říkali zdejší němečtí obyvatelé, totiž udílel trpaslíkům rozkazy pro příští noc. Tehdy měli vybudovat celý nový pás hor, kterým my dnes říkáme Krkonoše. Práce spěchala, měla být dokončena do rána, ale hrbáč dostal zlomyslný nápad celé veledílo překazit.

"To teprve uvidíte, co dokážu," říkal si celou cestu domů a znovu následující noc, když se drápal nahoru na Ještěd, aby svůj nápad uskutečnil. Nahoře se schoval do hustého křoví.

S úderem půlnoci se strhl hrozný hluk, až uši zaléhaly. Při tom se blýskalo, každou chvíli uhodil hrom a vítr skučíl a svištěl, až měl hrbáč starost, že se neudrží na nohou. Po celém Ještědu se rozléhalo silné dunění, které se neslo až daleko do údolí. To už se všude rojily armády skřítků, kteří neuvěřitelně rychle a lehce přenášeli obrovské balvany na místo, které jim předešlé noci určil jejich pán. A v dálce už se kupily vysoké hory, které tam stojí dodnes. Tehdy přišla hrbáčova chvíle.

Vstal ze země, na níž se až do té chvíle krčil, a ze všech sil zakokrhal tak, že byl jeho hlas od kohouta téměř k nerozeznání. Následky svého činu jistě nedomyslel. Skřítkové okamžitě přerušili veškerou práci, a co měli v rukou, upustili na zem. Tak lítaly vzduchem veliké kameny, které dodnes lemují cestu ke Krkonoším. Stalo se však, že ten největší kámen dopadl přímo na škodolibého hrbáče a na místě ho rozmačkal.

Od té doby kámen leží přesně tam, kde krejčíka pohřbil, a je připomínkou i výstrahou zároveň.

Kámen Jezdec

V Kateřinkách, v údolí Černé Nisy, stojí velká skála zvaná Jezdec, která je opředena mnoha pověstmi. Jedna z nich vypráví o krásné lesní žínce, jíž tu bylo vídat za měsíčných nocí. Seděla na Jezdci a svou krásou i svým hlasem očarovávala srdce mužů, kteří tudy měli cestu. Kdo z nich podlehl jejímu kouzelnému hlasu a snažil se k ní přiblížit, sešel ze světa záhadnou smrtí.

Podle jiné pověsti je ve skále ukryt poklad nesmírné ceny, který stále čeká na toho, kdo ho vyzvedne. K pokladu je možné se dostat jen jednou za rok, na Květnou neděli, kdy se v libereckém kostele čtou pašije. To se otvírá trhlina ve skále, jež odkrývá přístupovou cestu k pokladu. Zatím se však k němu nikdo nedostal.

Poklad ve skále prý ukryli loupežníci, kteří se v těchto místech dlouho skrývali. Odtud také podnikali výpady proti kupeckým karavanám, směřujícím do Lužice. Jedním z nejnebezpečnějších zloduchů, působících tady dlouhá léta, byl odvážný loupežník Kurt von Landsberg. On i jeho druhově okrádali cestující, vtrhávali do vesnic, loupili u nejbohatších sedláků, a když jim kladli odpor, neváhali je zabít. Tomu však měla být učiněna přítrž.

Jednou uspořádal pán na hradě Hamrštejně velký turnaj, na který pozval mnoho urozených rytířů. Večer před zahájením turnaje už byli všichni na místě, jen jeden z nejvzácnějších hostů, pan Hynek Berka z Dubé, chyběl. Brzy se zjistilo, co bylo příčinou jeho zdržení.

Na Hamrštejně byla v plném proudu večerní zábava, zpěv a hudba se rozléhaly po okolní krajině, když se objevili dva muži z doprovodu pana Hynka. Byli celí potrhaní a zakrvácení a všem užaslým hostům sdělovali, že je v údolí Nisy přepadli loupežníci, kteří zajali jejich pána. Všichni přítomní se okamžitě rozhodli pána z Dubé osvobodit. Rozkuráženi množstvím vína, jež vypili, rychle osedlali koně a uháněli k místu přepadení.

Na loupežníky narazili u velké skály a zastihli je právě ve chvíli, kdy si rozdělovali lup. Opodál dva z nich hlídali spoutaného pána z Dubé. Rytíři hned zaútočili a nastal krvavý boj, v němž byli loupežníci v menšině. I když se dlouho bránili, vítězství se přiklonilo na stranu rytířů.

Nepříznivou situaci si nejdříve uvědomil Kurt von Landsberg. Když viděl, že potyčka pro ně neskončí dobře, skočil na svého koně a dlouhým skokem zmizel ve tmě lesa. Na místě, kde se jeho kůň odrazil, je dodnes vidět otisk podkovy, podle níž skála získala své jméno Jezdec.

Dračí sluj

Před mnoha lety se ve sluji na Dračím vrchu u Kateřinek usadil drak, který se tu objevil z ničeho nic. Brzy se stal postrachem celého kraje a byl důvodem jeho počínajícího úpadku. Dříve tudy po chráněné stezce putovaly kupecké karavany do Lužice, když se však objevil drak, kupci se začali rozmýšlet, jestli nebude lépe zvolit jinou cestu. Vždyť nikdo tehdy nevěděl, jestli pouť těmi místy přežije. Mnozí obyvatelé kraje raději odcházeli z domovů, kde si nebyli jisti svým životem, ani životem svého dobytka, který pro ně byl hlavní obživou. Nejednomu pastevci drak odnesl kus po kuse i celé stádo, a často ten pastevec mohl být rád, že si zachránil alespoň vlastní život. Ti z obyvatel, kteří nemohli odejít, prožívali život plný napětí z budoucnosti. Nejenže hrozila ztráta možnosti obživy, ale vypadalo to, že až drak vyžere dobytek, vrhne se na lidi. Zatím, aby ho uchlácholili a neškodil ještě víc, museli mu lidé z okolí jeho sluje obětovat každý rok jednoho člověka.

V té době bydlel nedaleko dračí sluje lesník, který měl krásnou dceru. Byla zasnoubená s mladým myslivcem z vedlejšího revíru a oba se těšili na svatbu. Jednoho dne však drak znenadání začal řvát: "Mám chuť na lesníkovu dceru, když mi ji nedáte, zahubím celé město!"

Starý lesník zbledl jako stěna a zavolal: "Dám ti všecko, všecičko, jenom ušetři mou dceru. Vezmi si moje pole, dům, peníze, vezmi si mě, svoje dítě ti ale nedám!"

Sobecký drak však na tuto úpěnlivou prosbu vůbec nereagoval, a svůj požadavek i svou výhrůžku opakoval den co den. Tu přišli ke starému lesníkovi lidé z okolí a naříkali: "Ubohý lesníku, známe tvoje trápení, ale zachraň aspoň nás a naše děti! Obětuj svou dceru, pokud ji nedáš, jsme ztraceni."

Starý otec si zoufal, pochopil, že stojí před těžkou volbou. A do toho drak neustále volal to samé: "Chci lesníkovu dceru, jinak zahubím celé město!"

Když viděl, že řev nestačí, vylezl ze své sluje a začal chrlit oblaka kouře, až se zatáhlo celé nebe. Zakryl tak slunce, a celá liberecká kotlina se ocitla v neproniknutelné tmě. V té chvíli nezbývalo nic jiného, než k němu lesníkovu dceru přivést. Vyprovázelo ji mnoho lidí a ona šla zoufalá, ale odhodlaná, protože věděla, že to je jediná naděje pro lidi z okolí.

Už byla téměř u dračí sluje, když se objevil její milý, mladý myslivec. Byla to náhoda, protože tím, že nežil v místě, o ničem nevěděl. Prorazil zástup lidí a zeptal se: "Co se tu děje?"

Teprve tehdy uslyšel tu strašnou zvěst o své nevěstě.

"Cože, ty se máš stát potravou téhle strašné obludy?" vykřikl a bez dlouhého rozmýšlení strhl z ramene luk.

Byl dobrý střelec, zamířil, vystřelil a zasáhl draka šípem těsně vedle srdce. Ten chvíli tloukl křídly a mlátil ocasem do okolních skal, až krev a drť kamení padala na nejblíže stojící lidi. Pak se náhle zklidnil a nápadně tiše zalezl do své sluje.

Všichni přítomní se vrhli k mladému myslivci a zahrnuli ho díky. Blahořečení nebralo konce, vždyť nezachránil jen svou nevěstu, ale celý zdejší kraj.

Od té doby si lidé myslí, že drak zahynul a že jedinou památkou na něj jsou kameny roztroušené po svazích Dračího vrchu. On však není mrtvý, je jen raněný a v dračí sluji dál chrlí jedy a oheň. Proto bývá počasí na Liberecku tak nápadně odlišné od okolních míst.

O Ježíškových kamenech

Byly Vánoce. Děti harcovského hajného upřeně pozorovaly betlém, který jim tatínek vyřezal, a při tom zahrnovaly babičku spoustou otázek o Marii, Josefovi a Ježíškovi. Aby je babička trochu utišila, začala jim vyprávět příběh.

Když Josef a Marie utíkali s Ježíškem do Egypta, aby unikli Herodovu pronásledování, museli volit skryté cesty, kde pro ně bylo nejbezpečněji. Tak se také dostali do Jizerských hor. Tehdy kolkolem leželo množství sněhu, a k dovršení všeho začal další padat. Nejprve pomalu, ale pak stále hustěji, až se spustila pořádná chumelenice. Cesta vedla každou chvíli do kopce a na mnoha místech byla zledovatělá, a tak není divu, že Josef i Marie byli tak unavení, že každou chvíli upadli do hlubokých závějí. Ježíšek, protože se nesl, sice tyhle těžkosti nevnímal, ale dostal hlad, a tak se rozplakal. Náhle, z ničeho nic, se před nimi objevila skupina skal, a oni v tom spatřili boží pokyn. Když přišli blíže, uviděli, že mezi skalami je docela sucho, a tak se rozhodli, že tam přenocují.

Hned se dali do práce, Marie musela přebalit a nakojit Ježíška, Josef se zatím postaral o osla a připravil pohodlné místo ke spaní. Už se ukládali ke spánku, když se najednou nedaleko nich objevil veliký medvěd. Nevypadal, že by měl zlé úmysly, ale Marie přesto udělala nad Ježíškem křížek, a tu se medvěd hned otočil a zase zmizel.

Když se ráno probudili, rozdělali oheň a rozehřáli sníh, aby Marie mohla uvařit polévku a také aby umyla Ježíška. Boží matka spěchala, aby syna hned usušila, a při tom přetrhla červený korálový řetízek na jeho krku, který měl Ježíška chránit.

Marie zesmutněla, byla to rodinná památka, navíc jí napadlo, že Ježíšek tak ztratil ochranu před zlým osudem. Chvíli uvažovala, co zlého může člověka v životě potkat, a když si vše domyslela, rozplakala se. Od jejích slz roztál všechen sníh okolo a na několika místech se ve skále vytvořily jamky.

Poklad v Keilově vrchu

V době Albrechta z Valdštejna žil v Liberci soukeník Andreas Keil. Díky svému obchodu, v němž se také zabýval koželužstvím, nahromadil velké množství peněz, a stal se jedním z nejzámožnějších mužů ve městě. Nikdo však nevěděl, kde má svůj majetek uložen. Teprve po jeho smrti se mezi lidmi začalo povídat, že své poklady zakopal do hory, v níž mu je hlídají neviditelné, ale mocné síly. Této hoře se začalo proto říkat Keilsberg, neboli Keilova hora, či také Keilův vrch.

Brzy se našlo mnoho odvážlivců, kteří se pokoušeli poklady najít. Pokusů bylo mnoho, nikdo však neuspěl, a tak další hledači postupně ztráceli naději. Během času hledání pokladů téměř ustalo, ne však docela.

Po dlouhé době se našli tři kamarádi, Tschiedel, Knobloch a Lange. Žili ve velice nuzných poměrech, ale hlavně se jim nechtělo příliš pracovat, a tak nebyli schopni ze své bídy vybřednout. Jednou kdesi zaslechli historku o ukrytém pokladu, a řekli si, že Keilův poklad by se jim mohl náramně hodit. Z vyprávění věděli, že k ukrytým pokladům se lze dostat jen na Květnou neděli, kdy se při čtení pašijí otvírá přístup k nim, a tak se domluvili, že to zkusí.

Jen se přiblížily Velikonoce, vyrazili ke Keilovu vrchu. Pospíchali cestou vzhůru, aby nepropásli správnou chvíli, a ani je příliš nepřekvapilo, když v místech, kde jindy byla pouze skála, našli otevřenou bránu. Plni úžasu vstoupili dovnitř a po krátké cestě chodbou přišli do obrovského skleněného paláce, ve kterém se kupilo nepřehledné množství pokladů. Všude kolem sebe viděli hromady zlata a stříbra, řetězy, šperky a také drahokamy oslnivě se lesknoucí. Bylo jich tam množství různých druhů, průhledných i neprůhledných, některé ohnivě hořely hned zelenou, hned zase modrou, rudou nebo žlutou barvou, anebo všemi paprsky současně, mnohé vypadaly jako krůpěje rosy, v nichž se odrážela duha, až z toho oči přecházely.

Mladíci nevěděli kam dříve, ale tušili, že nemají mnoho času, protože jakmile skončí čtení pašijí, chodba se uzavře. Nesměli dlouho váhat, a tak začali všechny poklady bez ladu a skladu házet do připravených pytlů.

Najednou však ze tmy okolo vystoupily tři postavy v krvavě červených kabátcích. Byl to kat a jeho pacholci, kteří začali rychle stavět šibenici. Jak ji postavili, kat se na ně obrátil a zeptal se: "Co myslíte, kterého ze zlodějů popravíme jako prvního?"

Kumpáni ztuhli a přestali plnit své pytle, co slyšeli, je úplně ochromilo. Pak se vzpamatoval Tschiedel, který se s hrozným křikem rozběhl ke dveřím. Nebylo mu to však nic platné.

Náhle se zachvěla země, ozvala se veliká rána a všichni tři zloději byli neznámou silou mrštěni o zem. Když se po dlouhé době probrali, zjistili, že leží před domnělým vchodem do hory, kde už zase byla jenom skála. S prázdnými pytli se smutně vydali domů a všichni své leknutí odstonali. Od té doby se do nitra Keilova vrchu nikdo neodvážil.

Na Ještědu stával odedávna ohromný kámen, který se díval do údolí Ploučnice, tedy na druhou stranu než leží Liberec. Okolo něj byla roztroušena spousta menších kamenů, o nichž se vyprávělo, že si s nimí o filipojakubské noci házeli Čerti.

V takových chvílích se po celém Ještědu rozléhalo silné dunění, které se neslo až daleko do údolí. Za blesků a hromobití, s ohlušujícím rachotem se po Ještědu přemistovaly vzduchem obludné balvany, i celé skály. Lidé se čertů odjakživa velmi báli, a tak o této magické nocí vůbec neopouštěli své domovy. Toto pravidlo však bylo jednou porušeno.

Tehdy čerti řádili tak, že sedlák Bauer z Janova Dolu nemohl pro hluk usnout. Protože ho druhý den čekala těžká práce, na kterou se potřeboval vyspat, rozzlobil se a zařval, jak nejsilněji dovedl: "Jestli toho hned nenecháte, půjdu za vámi udělat pořádek!"

Čerti se jen zachechtali a volali v odpověď: "Tak to zkus, když máš dost odvahy, jen pojď!"

Sedláka jejich výsměch popudil ještě víc, oblékl se tedy a vyrazil nahoru. To čerti nečekali, najednou jako kdyby dostali strach. Proto jeden z nich vzal největší kámen a mrštil s ním po sedlákovi. Mířil přesně, kámen sedláka na místě pohřbil.

Od té doby ležel na místě, kam ho čert hodil, dnes však po něm nenajdeme ani stopu. Když se stavěla silnice přes Ještěd, byl použit na její stavbu.

Zdroj: Pověsti z Liberce a Liberecka, 2001 (z němčiny přeložila Libuše Dismanová, upravila Eva Koudelková, ilustrovala Jarka Váňová)

Eduardův buk

Na lesní křižovatce v půli cesty mezi Kryštofovým Údolím a Bílým Kostelem stával strom, který se odjakživa nazýval Eduardův buk. Říkalo se, že to bylo na počest majitele libereckého panství, Eduarda, hraběte Clam-Gallase. Na stromě také visíval obrázek jeho patrona, sv. Eduarda. Podle pověsti se měl nedaleko buku odehrát souboj mezi hrabětem Gallasem a jakýmsi urozeným důstojníkem. Na doklad této události si lidé ještě počátkem dvacátého století ukazovali v kmeni stromu zarostlé rýhy po meči.

 Jiná pověst, která se k buku vztahuje, vypráví následující příběh: V dávných dobách místo kolem buku vypadalo podobně jako dnes. Kolmo na nynější lesní cestu vedla starodávná vozová cesta, která spojovala hrad Hamrštejn s hradem Roimundem. Obě cesty, které se v místě pozdějšího Eduardova buku křižovaly, se klikatily většinou samými lesy, samotná křižovatka cest byl jen jakýsi malý palouk.

Touto cestou jezdíval kdysi mladý rytíř Eduard z Roimundu za svou nevěstou, krásnou dcerou rytíře z Hamrštejna. Jejich láska byla vzájemná, ale přesto měl rotmundský rytíř soka. Byl jím Jan, mladý pán z hradu Děvína u Hamru, široko daleko známý svou násilnickou povahou. Snad proto rytířská dcera z Hamrštejna odmítala jeho dvoření a kde mohla, vyhnula se mu. Když mladík z Děvína konečně pochopil, že nemá žádnou naději, ale hlavně když se dozvěděl, že dívka si vybrala jiného, vzplanula v něm vůči šťastnějšímu soku obrovská zášť. Musel se pomstít, a tak kudy chodil, tudy přemýšlel, jak by to provedl.

Vyslal své špehy, aby vypátrali, kde se mladí lidé scházejí a kde lze snadno dostihnout roimundského soka. Špehové brzy zjistili, že nejčastějším místem schůzek milenců je háj pod hamrštejnským hradem. Po poradě s přáteli však dospěl Jan k závěru, že tam by nebylo dobře zajíždět, je to daleko, a všude jsou jistě lidé hamrštejnského rytíře. Lépe by bylo počkat si na opuštěném místě, daleko od lidí, kde by se mladý rytíř z Roimundu nedovolal pomoci. Proto bylo zvoleno odlehlé místo uprostřed lesů.

Když se jednou v noci Eduard z Roimundu vracel v doprovodu jediného panoše od své milé, byl na palouku v lese přepaden a zavražděn. Na paměť té události byl na místě neštěstí vysazen Strom a na něm časem připevněn obrázek sv. Eduarda.

Řezání kamenů

Pod Oldřichovským sedlem leží kousek od cesty obrovský balvan, na jehož místě před staletími údajně stával panský dvůr. V něm prý po nějaký čas žil zlý a lakomý panský správce Platz von Ehrental, postrach libereckého a frýdlantského panství.

V té době se jedné bouřlivé noci v panském dvoře objevil poutník, muž, který byl v kraji poprvé, a proto o chamtivém správci nic nevěděl. Byl to stařec jistě osmdesátiletý, který se opíral o hůl a vypadal velmi unavený. Hovořil mírně a slušně a jeho prosba byla velice skromná: "Máte-li trochu soucitu, buďte prosím, vzácný pane, té lásky a poskytněte mi nocleh. Když přidáte krajíček chleba, budu vás do smrti velebit," řekl ve dveřích.

Správce stál právě u stolu a vyklepával si dýmku. Jen uslyšel starcova slova, dýmku položil na stůl, dal ruce v bok, rozkročil se a vyštěkl: "Ta žebrota nás obtěžuje ve dne v noci. Nic nedostanete, a jestli hned nepotáhnete pryč, nechám na vás pustit psy."

"Slitujte se, pane," ozval se stařec. "Podívejte se, jak jsem slabý a bezmocný, pohlédněte jen z okna na tu slotu, vždyť mě to počasí zničí."

"Té žebroty se člověk nikdy nezbaví! Ať už jste odtud" vykňkl Platz zlostně a rozehnal se po starci.

Stařec v té chvíli zbledl, narovnal se, a před zlým správcem už nestál pokorný žebrák, ale ztělesněná pomsta. Promluvil klidně, ale důrazně: ""Mně, starému člověku, tady lajete a vyháníte mě do nepohody. Ať vás za všechny vaše zlé skutky nemine trest. Bude těžký a nikdy neskončí, protože po své smrti budete muset rozřezat jeden po druhém všechny kameny, které tady leží okolo."

Pak se stařec otočil ke dveřím a bez pozdravu opustil statek. Po správcově smrti se panský dvůr proměnil v kámen. Od té doby, když šli kolem poutníci do Hejnic, slýchali čas od času tajemné sténání. To prý znamenalo, že starý Platz je v plné práci.

Hřiště skřítků

Bylo nádherné podzimní ráno. Na kraji lesa na Ještědu hlídal jeden chalupník své kozy. Byl tak zabrán do vlastních myšlenek, že sí ani nevšiml, jak jeho stádečko, čítající pouhé dva kusy, stoupá výš a výše. Když se pak za chvíli kolem sebe rozhlédl, neviděl aní jednu kozu, a tak se rychle vydal nahoru ke skalám, kde si myslel, že se zatoulaly. Zoufale prohledával každý keřík a při tom myslel na svou Ženu a dcerku. Pro obživu jejich rodiny byly kozy nepostradatelné. Chalupník stoupal stále výš, ale po jeho kozách jako kdyby se slehla zem. Když dosáhl vrcholu, byl tak unavený, že si lehl na zem, aby si aspoň na chvilku odpočinul. Začal usínat, ale náhle ho probralo jakési zacinkání. Zvědavě zvedl hlavu, a nevěřil svým očím. Kousek od něho hrálo pět malých dlouhovousých mužíčků kuželky. Chalupníkovi se jejich hra zalíbila, a tak bez strachu přistoupil blíž, přátelsky trpaslíky pozdravil a pozoroval, jak si hrají. Skřítkové si ho dosud nevšimli, ale když ho pak zpozorovali, lekli se a přestali hrát. Potom je přemohla zvědavost.

"Co tě sem k nám nahoru přivádí?" zeptal se ten, který měl nejdelší plnovous. Chalupník jim vyprávěl o svém neštěstí a nakonec je poprosil O prominutí, že je vyrušil. To skřítky uklidnilo a požádali ho, jestli by jim nechtěl stavět kuželky.

"Rád bych vám usnadnil vaši hru, ale musím nejdřív najít své kozy," odpověděl starostlivě.

 Skřítek, který ho už předtím oslovil, mu řekl: "Nemusíš mít vůbec starost. Tvoje kozy jsou už bezpečně doma."

Bylo to divné, ale chalupník mu uvěřil, a tak hra mohla začít. Pastýř stavěl kuželky, a když to právě nebylo zapotřebí, prohlížel si nádhernou krajinu kolem, kterou nikdy předtím neviděl. Po chvíli ho přepadl hluboký spánek.

Zatímco spal, vydali se ho hledat lidé od nich z vesnice, ale bezvýsledně. Kozy však byly doma, jak trpaslíci řekli. Když se chalupník probudil, trpaslíci tam nebyli, a tak chvíli uvažoval, jestli se mu všechno nezdálo. Zlatá kuželka, kterou držel v ruce, ho však ujistila, že to byla skutečnost. Rychle se vydal domů, aby své ženě vyprávěl, co se mu přihodilo.

Když přicházel k jejich vesnici, překvapilo ho, jak se to tam změnilo. Na polích rostlo jiné obilí než předešlého dne, pracova. li tu neznámí lidé, chalupy stály na odlišných místech než dříve, a také ve vsi potkával lidi, jež neznal, a oni neznali jeho. Pak přišel k vlastní chalupě. Pak přišel k vlastní chalupě, v jejíchž dveřích stála mladá, jemu neznámá dívka. Po chvíli si však uvědomil, že by to mohla být jeho vlastní dcera. Tu ale včera opustil jako malé dítě! Chtěl ji pohladit, avšak vylekaně ucouvla, protože toho starého muže s dlouhými vlasy a vousy neznala, a bála se ho. Teprve nyní chalupník pochopil, co se asi stalo.

Šel k sousedům, svým dávným dobrým známým, a zděšeně je začal zpovídat. Svou dceru už nechtěl strašit. Sousedi se po něm ohromeně dívali, a když ho poznali, jejich vyptávání nebralo konce. Vždyť od jeho zmizení uplynulo deset let!

Po tomto sdělení měl chalupník na jazyku už jen jednu otázku, kterou se stále více bál vyslovit. Nakonec se odhodlal: "A co moje žena, je živá a zdravá?"

Teprve kladná odpověď ho upokojila, a pak už neměl stání. Když zaklepal na dveře vlastní chalupy, vyšla jeho žena ven. Chvíli si ho zkoumavě prohlížela, pak ale radostně vykřikla a padla mu okolo krku. Hned musel důkladně vyprávět, co se mu přihodilo, a na důkaz svých slov vytáhl z kapsy zlatou kuželku. Jeho žena si ji chvíli užasle prohlížela, ale nakonec řekla, že by ji měli vrátit trpaslíkům. Mohli by si myslet, že ji chalupník ukradl.

Druhý den se tedy všichni tři vydali na Ještěd hledat skřítky. Chalupník si myslel, že místo, kde se s nimi setkal, lehce najde, ale mýlil se. Nepomohlo ani volání, žádný skřítek se neukázal, proto po dlouhém bloudění veškeré hledání vzdal. A tak se vrátili domů, kuželku prodali, a z toho, co za ni utržili, mohli šťastně žít až do smrti.

Zdroj: Pověsti z Liberce a Liberecka, 2001 (z němčiny přeložila Libuše Dismanová, upravila Eva Koudelková, ilustrovala Jarka Váňová)

Florian Schróter z Osečné vzpomínal, jak jednou, když byl ještě hodně malý, šel s tatínkem na Ještěd kácet stromy. Velmi ho překvapilo, že tatínek vždycky, když porazil strom, udělal sekyrou na pařezu tři křížky. Chvíli mu to vrtalo hlavou, ale pak se tatínka na tu záhadu zeptal.

"Ty křížky dělám kvůli lesním skřítkům, aby se nebáli nočního lovce, a neutekli z naší země, " začal tatínek vyprávět. "Divoký lovec je postrachem pro každého, koho potká, a obávají se ho i skřítkové, Naštěstí poznají včas, kdy se noční lovec blíží, protože tehdy les začne šumět a hučet, lámou se větve a padají hlučně na zem, zvedne se hustý prach a zatáhne se obloha. Ty pařezy s křížky jsou pro skřítky ochrana. Když si na některý vlezou, je proti nim noční lovec bezmocný. Lesní skřítkové jsou našimi ochránci, pomáhají nám při lesních pracích, chrání naše domovy, tak bychom měli pomáhat i my jim."

Florian si otcova slova po celý život pamatoval, a nikdy nezapomněl každý pařez opatřit třemi křížky. O lesních skřítcích bylo známo, že nemají rádi zvony, a proto opouštěli každé místo, kde zvuk zvonů slyšeli. Tak například se vyprávělo, že se kdysi dávno v Hořeních Pasekách starali o děvčátko, které osiřelo. Vypiplali ji až do dospělosti, a když se vdala do Osečné, přišli se na ni brzy po svatbě podívat. Mysleli si, že ji budou moci aspoň občas navštívit. Ale běda, právě při jejich první návštěvě začal vyzvánět místní zvon, který svým hlasem zval lidi na mši. Skřítkové hned všeho nechali, vyhrnuli se z chalupy a smutně volali:

"Zvony zvoní — ziny, ziny

odcházíme do cíziny.

Zvony zvoní — ziny, ziny,

 snad tam najdem domov jiný.

Zvony zvoní — bim, bum, bam,

nesmíme už přijít k vám.

Zdroj: Pověsti z Liberce a Liberecka, 2001 (z němčiny přeložila Libuše Dismanová, upravila Eva Koudelková, ilustrovala Jarka Váňová)

Kdysi dávno žil v jedné dřevěné chaloupce v Machníně starý rybář se svou dcerou Vroni, nejhezčím a nejmilejším děvčetem v širokém okolí. Její největší zálibou bylo pomáhat otci, ne snad v tom, že s ním chodila rybařit, ale hlavně jeho úlovky prodávaJa na sousedních trzích. Kolem ní se točila řada nápadníků, ona se jim však jen smála.

Jednoho letního večera seděla na břehu Nisy u rybářských sítí. Najednou se u ní objevil mladý pocestný a začal si s ní povídat. Mladík mezi řečí řekl, že od rána nejedl, a tak ho dívka pozvala na večeři k nim do chaloupky. Starý rybář měl radost, že do jejich odlehlé samoty zavítala nějaká návštěva, a proto mladíka přátelsky přijal a po večeři mu nabídl nocleh.

Mladík se chtěl za ochotu hostitelů odvděčit, a tak jim pro pobavení vyprávěl své zážitky z cest, a protože starý rybář brzy usnul, zůstala jeho jedinou posluchačkou krásná Vroni. Povídání nebralo konce, mezitím v sobě oba mladí lidé našli zalíbení, a z vyprávění o cestách přešli k plánování společné budoucnosti.

Mladík byl ale zodpovědný, a tak po chvíli zesmutněl. Uvědomil si své postavení, chudobu, to, že by dívce vlastně žádnou přiJatelnou budoucnost nabídnout nemohl. Proto začal Vroni se všemi svými problémy poctivě seznamovat. Ještě než stačil domluvit, otevřely se dveře ado místnosti vstoupila podivná ženská postava. Přistoupila až těsně k dívce a laskavým, příjemným hlasem řekla: Děvče, děvče, neposlouchej toho blázna.

Běž a hoď všechny vaše sítě do míst, kde je řeka nejhlubší. Nemeškej však, čím dřív to uděláš, tím to bude pro vás oba lepší" Pak zmizela, jak se objevila. Vroni vzala síť a spolu s mladíkem se vydali k řece. Cestou si uvědomila, že ta neznámá žena mohla být vodní víla, o které už mnohokrát slyšela. Prý kam přijde, tam přinese štěstí. Mezitím došli k Nise a Vroni udělala přesně to, co jí víla poradila. Za chvíli byla síť tak plná ryb, že šla stěží vytáhnout, i když dívce pomohl její host. Jen však ryby vytáhli na břeh, hned zase naskákaly zpátky do vody. V síti zůstaly jen jejich šupiny, které se okamžitě změnily v zlato.

Zdroj: Pověsti z Liberecka a Liberecka, 2001 (z němčiny přeložila Libuše Dismanová, upravila Eva Koudelková, ilustrovala Jarka Váňová)

Mezi Ještědem a Ralskem leží Žibřidice, u nichž se vypíná hora Stříbrník. Podle pověsti zde měli své sídlo skřítkové z Ještědského hřbetu, kteří tu skryli své poklady.

V dávných dobách byl Stříbrník obklopen hustými lesy plnými zvěře. Lidé v této krajině Žili šťastně a klidně, dokud se na západním svahu Ještědu neusadil strašný drak. Byl stále hladový, a každý rok mu padlo za oběť několik lidských životů. Mnozí z místních obyvatel raději odešli, a ti, co zůstali, se většinou ukrývali v dočasných, co nejméně nápadných chýších, kde se mohli živit jen lesními plody. Políčka jim zarůstala, a chaloupky, neobydleny, pomalu chátraly. Nebylo, kdo by je opravil, zajistil proti dešti, sněhu a větru.

Lidé nebyli tak pasivní, jak by se snad dalo čekat, našlo se mnoho statečných mužů, kteří se pokusili draka zneškodnit, všichni ale svou odvahu zaplatili Životem. Přeci však přišla chvíle, která se stala pro draka osudná.

Nedaleko Ještědského potoka, protékajícího skrz Křižany a Žibřidice, žil na samotě v malém dřevěném domku mladík, jehož síla a odvaha ho proslavily po celém kraji. Lidé si o něm povídali, že je pod ochranou skřítků ze Stříbrníku, a říkali mu Silný Siegfried.

Jednoho dne se Siegfried dozvěděl, že drak si za svou oběť tentokrát vybral dceru jeho dávného přítele uhlíře a odnesl ji do Janovického lesa. Byl čas jednat, proto se Siegfried vydal s prosbou o radu za skřítky na Stříbrník. Tam ho uvítal sám jejich král a řekl: "Draka není tak snadné zabít, ale i my už jeho počínání sledujeme s nelibostí, a tak ti rádi pomůžeme. Dostaneš od nás kouzelný samostříl, který nikdy nemine svůj cíl, svazek otrávených šípů a dýku. Za to, že celý kraj zbavíš toho hrozného postrachu, ti všechny zbraně věnujeme. Nesmíš je však nikdy užít pro zlý účel."

Poté král předal Siegfriedovi kouzelné dary a vyzval ho, aby ani chvíli nemeškal, chce-li Hanerle, uhlířovu dceru, zastihnout naživu, Je prý skoro jisté, že ji drak dosud nezhubil, neboť včera, kdy ji unesl, roztrhal pod Ralskem jakéhosi obchodníka i s jeho oslem. Byl tedy sytý, a tak Hanerle jen odnesl do jednoho ze svých brlohů, aby se příště nemusel po potravě shánět. Siegfried poděkoval a rychle pospíchal do Janovického lesa. Věděl, že jeden z dračích brlohů je kousek pod vrcholem hory Buková, kde byla rozsáhlá jeskyně.

Když se přiblížil k jejímu vchodu, uslyšel zevnitř slabounký ženský pláč, ale také hvízdavé funění draka, který zřejmě spal. Všude kolem se válela spousta ohlodaných kostí. Siegfried tiše zavolal Hanerle jmé. nem. Nic se neozvalo. Teprve po druhém zavolání pláč přestal a ženský hlas se zeptal, kdo volá.

"To jsem já, Siegfried. Pokus se dostat ven z jeskyně, já chci draka vyzvat k boji!"

Dívka se moc nerozmýšlela. Obešla drakovo tělo a rychle vyběhla mezi balvany před jeskyní. Sotva ale uběhla pár kroků, drak, jehož probudil její pohyb, se objevil ve vchodu.

Siegried se mu však postavil do cesty a vystřelil. Hned napoprvé drakovi poranil levé oko, protože využil chvíle překvapení. Drak hrozně zařval, ale okamžitě začal také útočit. Bil po Siegfriedovi křídly, hrubými drápy rval zem a z obrovské tlamy chrlil oheň. Snažil se vzlétnout, chtěl zaútočit z výšky, ale to se mu stalo osudným. Jak byl nad Siegriedem, ten zamířil a trefil draka přímo do srdce. Tak tak se stačil uhnout drakovu padajícímu tělu.

Po tomto udatném činu se do kraje pod Ještědem vrátili lidé a vznikly nové osady. Okolo domku, kde žil Siegfried, vznikla vesnice, jež po svém hrdinovi dostala jméno Siegfriedsdorf, zkomoleně Seifersdorf. Dnes se tato ves, stará už přes šest set let, jmenuje Žibřidice.

Zdroj: Pověsti z Liberecka a Liberecka, 2001 (z němčiny přeložila Libuše Dismanová, upravila Eva Koudelková, ilustrovala Jarka Váňová)

Pověst o Ještědském duchovi – Jeschkengeistovi

Na hoře Ještěd, která se tyčí nad městem Liberec jako strážná věž severu, prý nežije jen vítr a mlhy, ale i duch starý jako sama hora – Jeschkengeist. Tento tajemný strážce hor bývá v pověstech popisován jako vysoká postava v tmavém plášti, někdy s holí, jindy s kloboukem staženým hluboko do čela. Jeho oči září jako chladný měsíc a doprovází ho smečka černých psů, kteří nejsou z masa a kostí, ale ze stínu a mlhy.--- 

Kdy se zjevuje

Podle starých horalů se Jeschkengeist ukazuje v mlhavých nocích, za bouří nebo při úplňku. Putuje lesními stezkami, často v místech, kde lidé opouštějí přírodu nebo ji ničí. Zabloudí-li někdo do lesa neúctivě, bez pokory, může ho duch Ještědu zavést do mlžných roklí, odkud není návratu.--- 

Varování starých

Staří Němci, kteří žili v okolí Ještědu ještě před válkou, varovali své děti slovy:> "Nechoď v noci na Ještěd, jinak si tě odnese ten, co vidí i ve tmě."A i po jejich odchodu se příběhy zachovaly. Lidé mluví o záhadném hlasu, který říká:"Zhasni světlo… ať nás nevidí."

autor příspěvku Jon Fred

Duch Ještědu (mně se líbí spíš tvar Duch Ještěda, Jeschkengeist)

V dávných dobách žil v údolí, kde dnes stojí Liberec, hubený a vyzáblý krejčí, který měl tu smůlu, že byl hrbatý a šilhal. K tomu všemu měl sklony k zlomyslným žertům a často svým sousedům dělal nejrůznější ošklivé triky. I přesto to nebyl vyloženě zlý člověk, a musel často cestovat až za Ještěd. Kdykoli hory musel překročit, stěžoval si na ně, protože mu přinášely mnoho problémů – jeho nohy ho prostě špatně nesly, což považoval za příčinu svého trápení.Jednou, když se vracel z procházky za Ještědem, se při sestupu náhle cítil velmi unavený a vyčerpaný, a tak si lehl a usnul. Když se probudil, byla už noc a na obloze zářil úplněk. Stromy kolem něj se však ponořily do tmy. Náhle spatřil krále hor, sedícího na skalnatém trůnu na Ještědu. Měl dlouhý bílý vous a zářil nádherným světlem. Kolem něj stálo mnoho jeho poddaných, horských trpaslíků, kteří se dozvěděli, že na východě musí postavit nové pohoří (Krkonoše), které by mělo být dokončeno následující noc. 

Práce měla být hotová do prvního kohoutího zakokrhání, a všichni museli spěchat mezi půlnocí a jednou hodinou.Krejčík, který neměl hory rád a jehož zlomyslná povaha ho vedla k provokacím, si pomyslel: Počkejte, já vám tu zábavu zkazím! Rozhodl se, že v noci vyruší horské duchy lstí. Schoval se tedy na Ještědu a čekal na půlnoc. Najednou se ozvala rána a svištění, které ho přimělo vyskočit. Horští duchové se vznesli do vzduchu s obrovskými výbuchy a začali stavět hory na východě v podivném světle. Krejčí zůstal ohromeně stát a pozoroval dění kolem sebe, jak trpaslíci a jejich břemena létali ve vzduchu stále rychleji.

Dlouho se díval do dálky, ale pak v něm znovu vzplanula zloba a napodobil zvuk, jako když kohout mává křídly a kokrhá. V tu chvíli se všechno kolem něj otřáslo a zřítilo. Trpaslíci přestali pracovat, kameny a bloky spadly na lesy a pole, které se nacházejí směrem k Liberci a Krkonoším. Trik však měl pro krejčího tragické následky – na místo, kde stál, dopadl těžký balvan, který ho svou vahou rozdrtil. Tento obrovský kámen leží dodnes na východě u Ještědu. A kdo by chtěl slyšet příběh samotného krejčího, stačí, když se posune o kousek dál – krejčí stále sedí pod ním (Pozn. Řeč je o Malém Ještědu). 

Podle pověstí má otvor ve skále, jakousi pozorovatelnu (doslova "Guckloch") na západním svahu hory, takže na Liberec nevidí...

autor příspěvku Petr Hiebel

Černá Kateřina: Temná legenda z Liberce, která děsí i dnes

Liberec – město pod Ještědem, známé svou krásnou přírodou, historickou architekturou i univerzitním životem. Ale za poklidnou fasádou se skrývají temnější vrstvy. Jedna z nejděsivějších místních legend se týká záhadné postavy známé jako Černá Kateřina – ducha, kterého podle svědků občas spatříte v mlze, mezi stromy nebo v opuštěných ulicích města.

Původ příběhu: Čarodějnice nebo pomstychtivá duše?

Pověst o Černé Kateřině se datuje do 17. století, kdy měla údajně žít v lesích nad dnešními Lidovými sady. Místní ji popisovali jako osamělou ženu, která "pomáhala" s porody, léčila bylinkami – ale také vyřezávala podivné symboly do stromů a mluvila s něčím, co nebylo vidět.

Poté, co v okolí začaly mizet děti, vesničané ji obvinili z čarodějnictví. Kateřina byla zatčena, ale těsně před popravou utekla do lesa. O několik dní později byla nalezena její spálená těla v malé chatrči. Nikdo ale neviděl, jak zemřela. A podle pověstí její duše nikdy neodešla.

Městská legenda nebo realita?

Za posledních padesát let se v oblasti Lidových sadů a Harcovské přehrady objevilo několik svědectví o ženské postavě v černém plášti bez obličeje. Některá hlášení přišla od dětí, jiná od nočních hlídačů, studentů nebo dokonce i turistů.V roce 1997 místní noviny krátce zmínily případ chlapce, který zmizel u přehrady. Jeho sestra později tvrdila, že "před tím viděli paní, která se vynořila z vody, aniž by udělala vlnu".Další případ se odehrál v roce 2014, kdy mladý muž jménem Lukáš pracoval jako noční hlídač u opuštěné vily nedaleko Lidových sadů. Po jedné noci byl nalezen v šoku, bez schopnosti mluvit. Lékaři nikdy nezjistili, co se přesně stalo. V jeho skicáku se ale našly kresby ženy v černém. Vždy bez obličeje.

Varování starousedlíků

Podle některých místních platí jedno nepsané pravidlo:Nevyslovuj jméno Černé Kateřiny třikrát v noci – zejména ne v lese. Ona prý přijde jen k těm, kteří se chtějí přesvědčit, že neexistuje."I když většina obyvatel považuje příběh za pouhou báchorku, stále existují lidé, kteří si večer cestu přes les raději zkrátí tramvají. A kdybyste někdy večer zaslechli v mlze kroky za sebou – raději se neotáčejte. 

autor příspěvku Jon Fred

Lesní duch v Lidových sadech: Přízrak, který prý dodnes bloudí pod korunami stromů

Liberec – Lidové sady, oblíbené místo procházkářů, rodin i sportovců, skrývají jedno temnější tajemství. Málokdo ví, že tento malebný lesopark má i svou strašidelnou pověst, která se vypráví už po několik generací.

Tajemný lesník z války

Podle ústního podání se během druhé světové války do této oblasti často uchyloval německý lesník jménem Otto Weiss, který tu žil sám v malé chatce poblíž tehdejšího loveckého pavilonu. Jeho láska k přírodě byla prý bezmezná, ale lidskému světu se vyhýbal. Místní říkali, že měl oči jako z ledu a nikdy se neusmíval.Když válka skončila, Otto měl být kvůli svému původu a dřívější službě v říšské lesní správě odsunut z Československa. V den svého plánovaného odchodu ale beze stopy zmizel. Později byla jeho mrtvola nalezena na stromě – oběsil se na staré větvi dubu, který dodnes stojí poblíž cesty mezi ZOO a altánem.

Zjevuje se při mlze a soumraku

Od té doby prý někteří večerní návštěvníci slyší šepot v listí, i když není vítr. Jiní slyšeli těžké kroky v křoví, ale nikoho nespatřili. Nejčastěji se duch údajně zjevuje za mlhavých podzimních večerů, kdy je park skoro prázdný.Popis ducha se téměř nemění – muž v dlouhém plášti se širokým kloboukem, tvář zastíněná, ale oči prý studí až do morku kostí. Objeví se pár metrů od cesty, stojí nehybně a pak se beze slova ztratí mezi stromy.

Místní to berou vážně

Zaměstnanci nedaleké ZOO i pracovníci městské zeleně se o pověsti vyjadřují opatrně. "Nikdy jsem ho neviděl, ale když jdu sám parkem večer, tak je tam něco zvláštního," přiznává jeden ze zahradníků, který si nepřál být jmenován.Pověst o duchovi lesníka je dnes už součástí místního folkloru – a přestože většina lidí nad ní mávne rukou, najdou se i tací, kteří se po setmění do Lidových sadů raději nevydávají

autor příspěvku Jon Fred