Kouzelná studánka

Jednou pracoval u potoka v Horním Hanychově chudý dřevorubec. Protože bylo horko, šel se napít k blízké studánce. Když se nad ni naklonil, aby si nabral do rukou vodu, vysmekla se mu sekyra, kterou měl zastrčenou za pasem, a spadla do vody. Dřevorubec se několikrát pokoušel sekyru vytáhnout, ale vůbec se mu nepodařilo dosáhnout dna studánky. Po chvíli, protože už byl celý zmáčený a unavený, si lehl vedle studánky, aby si odpočinul.

Tu se před ním objevila neznámá žena s dlouhými světlými vlasy a ptala se: "Co se ti stalo, člověče, že jsi takový zničený, nemohu ti nějak pomoci?"

Dřevorubci chvíli trvalo, než přemohl překvapení, ale pak té krásné ženě začal vyprávět, co se mu stalo. Jak mu vypadla sekyra, když se chtěl napít, a jak se marně snažil vylovit ji ze dna studánky.

Krásná paní mu na to řekla: "Když se nestalo nic horšího, tady je snadná pomoc. Zkus znovu sáhnout do vody a opakuj to třikrát."

Dřevorubec byl nedůvěřivý, už to zkoušel tolikrát, ale paní ho vybídla znovu, a tak se naklonil nad vodu a ponořil do ní ruku. Jen to učinil, dotkla se jeho ruka nějakého předmětu. Když ho vytáhl, zjistil, že to je zlatá sekyra. Po druhé vytáhl sekyru stříbrnou, a teprve potřetí se mu podařilo vylovit vlastní ztracenou sekyru. Stál celý rozpačitý a nevěděl, co má dělat.

Zlatovlasá paní mu ale řekla: "Všechny sekyry, které jsi vylovil, jsou tvoje. Ať ti přinesou štěstí." Nato zmizela.

Zpráva o kouzelné studánce se brzy roznesla po okolí, ale nikomu se už nikdy nepodařilo ji nalézt.

Kámen Krejčík na Ještědu

Těsně pod vrcholem Ještědu, kousek od horní stanice lanovky, stojí velký kámen, kterému Němci říkali Hockauf, tedy Hrbáč, v češtině se častěji nazývá Krejčík. K němu se vztahuje následující pověst.

Kdysi dávno žil v údolí, kde se dnes rozkládá Liberec, hrbatý krejčí, který své postižení velmi těžce nesl. Snad proto se mračil na celý svět, vlídně nepromluvil, neusmál se a patrně se neuměl ani z ničeho radovat. S lidmi nevycházel dobře, pomlouval sousedy, vyvolával mezi nimi rozmíšky, a největší radost měl, když mohl někomu pořádně ublížit.

Lidé z jeho okolí se mu raději vyhýbali, a tak není divu, že mezi sousedy neměl příliš mnoho zákazníků. Musel proto často chodit za prací přes Ještěd, na druhou stranu Ještědských hor, kde lidé jeho povahové vlastnosti tolik neznali, a dokonce si ho chválili jako výtečného řemeslníka. On neměl cesty přes kopec rád, zmáhaly ho, ale co naplat, z něčeho žít musel. A tak plný vzteku vyrážel na vzdálená místa, z nichž se často vracel až pozdě večer.

Jednou při zpáteční cestě ho výstup na Ještěd pořádně zmohl, a tak se rozhodl, že si chvíli odpočine. Lehl si tedy do trávy, ruce si dal pod hlavu a chtě nechtě, za chvíli tvrdě usnul. Probudilo ho až několikeré silné zahřmění, které ho rázem probralo k životu. Jen se rozkoukal, uviděl nedaleko od místa, kde ležel, stát mohutného starce s dlouhými bílými vousy, obklopeného množstvím trpaslíků. Byli to horští skřítkové, strážci zdejších pokladů, a jejich nejvyšší vládce, duch Ještědských hor.

V hrbáčovi se probudila zvědavost, a tak se přiblížil natolik, aby slyšel, o čem horský duch se svými poddanými hovoří. Byl spokojený, protože se brzy dozvěděl všechno, co potřeboval, a ihned se v něm probudila nová energie. Mohl opět škodit.

Duch Ještědu, Jeschkengeist, jak mu říkali zdejší němečtí obyvatelé, totiž udílel trpaslíkům rozkazy pro příští noc. Tehdy měli vybudovat celý nový pás hor, kterým my dnes říkáme Krkonoše. Práce spěchala, měla být dokončena do rána, ale hrbáč dostal zlomyslný nápad celé veledílo překazit.

"To teprve uvidíte, co dokážu," říkal si celou cestu domů a znovu následující noc, když se drápal nahoru na Ještěd, aby svůj nápad uskutečnil. Nahoře se schoval do hustého křoví.

S úderem půlnoci se strhl hrozný hluk, až uši zaléhaly. Při tom se blýskalo, každou chvíli uhodil hrom a vítr skučíl a svištěl, až měl hrbáč starost, že se neudrží na nohou. Po celém Ještědu se rozléhalo silné dunění, které se neslo až daleko do údolí. To už se všude rojily armády skřítků, kteří neuvěřitelně rychle a lehce přenášeli obrovské balvany na místo, které jim předešlé noci určil jejich pán. A v dálce už se kupily vysoké hory, které tam stojí dodnes. Tehdy přišla hrbáčova chvíle.

Vstal ze země, na níž se až do té chvíle krčil, a ze všech sil zakokrhal tak, že byl jeho hlas od kohouta téměř k nerozeznání. Následky svého činu jistě nedomyslel. Skřítkové okamžitě přerušili veškerou práci, a co měli v rukou, upustili na zem. Tak lítaly vzduchem veliké kameny, které dodnes lemují cestu ke Krkonoším. Stalo se však, že ten největší kámen dopadl přímo na škodolibého hrbáče a na místě ho rozmačkal.

Od té doby kámen leží přesně tam, kde krejčíka pohřbil, a je připomínkou i výstrahou zároveň.

Kámen Jezdec

V Kateřinkách, v údolí Černé Nisy, stojí velká skála zvaná Jezdec, která je opředena mnoha pověstmi. Jedna z nich vypráví o krásné lesní žínce, jíž tu bylo vídat za měsíčných nocí. Seděla na Jezdci a svou krásou i svým hlasem očarovávala srdce mužů, kteří tudy měli cestu. Kdo z nich podlehl jejímu kouzelnému hlasu a snažil se k ní přiblížit, sešel ze světa záhadnou smrtí.

Podle jiné pověsti je ve skále ukryt poklad nesmírné ceny, který stále čeká na toho, kdo ho vyzvedne. K pokladu je možné se dostat jen jednou za rok, na Květnou neděli, kdy se v libereckém kostele čtou pašije. To se otvírá trhlina ve skále, jež odkrývá přístupovou cestu k pokladu. Zatím se však k němu nikdo nedostal.

Poklad ve skále prý ukryli loupežníci, kteří se v těchto místech dlouho skrývali. Odtud také podnikali výpady proti kupeckým karavanám, směřujícím do Lužice. Jedním z nejnebezpečnějších zloduchů, působících tady dlouhá léta, byl odvážný loupežník Kurt von Landsberg. On i jeho druhově okrádali cestující, vtrhávali do vesnic, loupili u nejbohatších sedláků, a když jim kladli odpor, neváhali je zabít. Tomu však měla být učiněna přítrž.

Jednou uspořádal pán na hradě Hamrštejně velký turnaj, na který pozval mnoho urozených rytířů. Večer před zahájením turnaje už byli všichni na místě, jen jeden z nejvzácnějších hostů, pan Hynek Berka z Dubé, chyběl. Brzy se zjistilo, co bylo příčinou jeho zdržení.

Na Hamrštejně byla v plném proudu večerní zábava, zpěv a hudba se rozléhaly po okolní krajině, když se objevili dva muži z doprovodu pana Hynka. Byli celí potrhaní a zakrvácení a všem užaslým hostům sdělovali, že je v údolí Nisy přepadli loupežníci, kteří zajali jejich pána. Všichni přítomní se okamžitě rozhodli pána z Dubé osvobodit. Rozkuráženi množstvím vína, jež vypili, rychle osedlali koně a uháněli k místu přepadení.

Na loupežníky narazili u velké skály a zastihli je právě ve chvíli, kdy si rozdělovali lup. Opodál dva z nich hlídali spoutaného pána z Dubé. Rytíři hned zaútočili a nastal krvavý boj, v němž byli loupežníci v menšině. I když se dlouho bránili, vítězství se přiklonilo na stranu rytířů.

Nepříznivou situaci si nejdříve uvědomil Kurt von Landsberg. Když viděl, že potyčka pro ně neskončí dobře, skočil na svého koně a dlouhým skokem zmizel ve tmě lesa. Na místě, kde se jeho kůň odrazil, je dodnes vidět otisk podkovy, podle níž skála získala své jméno Jezdec.

Dračí sluj

Před mnoha lety se ve sluji na Dračím vrchu u Kateřinek usadil drak, který se tu objevil z ničeho nic. Brzy se stal postrachem celého kraje a byl důvodem jeho počínajícího úpadku. Dříve tudy po chráněné stezce putovaly kupecké karavany do Lužice, když se však objevil drak, kupci se začali rozmýšlet, jestli nebude lépe zvolit jinou cestu. Vždyť nikdo tehdy nevěděl, jestli pouť těmi místy přežije. Mnozí obyvatelé kraje raději odcházeli z domovů, kde si nebyli jisti svým životem, ani životem svého dobytka, který pro ně byl hlavní obživou. Nejednomu pastevci drak odnesl kus po kuse i celé stádo, a často ten pastevec mohl být rád, že si zachránil alespoň vlastní život. Ti z obyvatel, kteří nemohli odejít, prožívali život plný napětí z budoucnosti. Nejenže hrozila ztráta možnosti obživy, ale vypadalo to, že až drak vyžere dobytek, vrhne se na lidi. Zatím, aby ho uchlácholili a neškodil ještě víc, museli mu lidé z okolí jeho sluje obětovat každý rok jednoho člověka.

V té době bydlel nedaleko dračí sluje lesník, který měl krásnou dceru. Byla zasnoubená s mladým myslivcem z vedlejšího revíru a oba se těšili na svatbu. Jednoho dne však drak znenadání začal řvát: "Mám chuť na lesníkovu dceru, když mi ji nedáte, zahubím celé město!"

Starý lesník zbledl jako stěna a zavolal: "Dám ti všecko, všecičko, jenom ušetři mou dceru. Vezmi si moje pole, dům, peníze, vezmi si mě, svoje dítě ti ale nedám!"

Sobecký drak však na tuto úpěnlivou prosbu vůbec nereagoval, a svůj požadavek i svou výhrůžku opakoval den co den. Tu přišli ke starému lesníkovi lidé z okolí a naříkali: "Ubohý lesníku, známe tvoje trápení, ale zachraň aspoň nás a naše děti! Obětuj svou dceru, pokud ji nedáš, jsme ztraceni."

Starý otec si zoufal, pochopil, že stojí před těžkou volbou. A do toho drak neustále volal to samé: "Chci lesníkovu dceru, jinak zahubím celé město!"

Když viděl, že řev nestačí, vylezl ze své sluje a začal chrlit oblaka kouře, až se zatáhlo celé nebe. Zakryl tak slunce, a celá liberecká kotlina se ocitla v neproniknutelné tmě. V té chvíli nezbývalo nic jiného, než k němu lesníkovu dceru přivést. Vyprovázelo ji mnoho lidí a ona šla zoufalá, ale odhodlaná, protože věděla, že to je jediná naděje pro lidi z okolí.

Už byla téměř u dračí sluje, když se objevil její milý, mladý myslivec. Byla to náhoda, protože tím, že nežil v místě, o ničem nevěděl. Prorazil zástup lidí a zeptal se: "Co se tu děje?"

Teprve tehdy uslyšel tu strašnou zvěst o své nevěstě.

"Cože, ty se máš stát potravou téhle strašné obludy?" vykřikl a bez dlouhého rozmýšlení strhl z ramene luk.

Byl dobrý střelec, zamířil, vystřelil a zasáhl draka šípem těsně vedle srdce. Ten chvíli tloukl křídly a mlátil ocasem do okolních skal, až krev a drť kamení padala na nejblíže stojící lidi. Pak se náhle zklidnil a nápadně tiše zalezl do své sluje.

Všichni přítomní se vrhli k mladému myslivci a zahrnuli ho díky. Blahořečení nebralo konce, vždyť nezachránil jen svou nevěstu, ale celý zdejší kraj.

Od té doby si lidé myslí, že drak zahynul a že jedinou památkou na něj jsou kameny roztroušené po svazích Dračího vrchu. On však není mrtvý, je jen raněný a v dračí sluji dál chrlí jedy a oheň. Proto bývá počasí na Liberecku tak nápadně odlišné od okolních míst.

O Ježíškových kamenech

Byly Vánoce. Děti harcovského hajného upřeně pozorovaly betlém, který jim tatínek vyřezal, a při tom zahrnovaly babičku spoustou otázek o Marii, Josefovi a Ježíškovi. Aby je babička trochu utišila, začala jim vyprávět příběh.

Když Josef a Marie utíkali s Ježíškem do Egypta, aby unikli Herodovu pronásledování, museli volit skryté cesty, kde pro ně bylo nejbezpečněji. Tak se také dostali do Jizerských hor. Tehdy kolkolem leželo množství sněhu, a k dovršení všeho začal další padat. Nejprve pomalu, ale pak stále hustěji, až se spustila pořádná chumelenice. Cesta vedla každou chvíli do kopce a na mnoha místech byla zledovatělá, a tak není divu, že Josef i Marie byli tak unavení, že každou chvíli upadli do hlubokých závějí. Ježíšek, protože se nesl, sice tyhle těžkosti nevnímal, ale dostal hlad, a tak se rozplakal. Náhle, z ničeho nic, se před nimi objevila skupina skal, a oni v tom spatřili boží pokyn. Když přišli blíže, uviděli, že mezi skalami je docela sucho, a tak se rozhodli, že tam přenocují.

Hned se dali do práce, Marie musela přebalit a nakojit Ježíška, Josef se zatím postaral o osla a připravil pohodlné místo ke spaní. Už se ukládali ke spánku, když se najednou nedaleko nich objevil veliký medvěd. Nevypadal, že by měl zlé úmysly, ale Marie přesto udělala nad Ježíškem křížek, a tu se medvěd hned otočil a zase zmizel.

Když se ráno probudili, rozdělali oheň a rozehřáli sníh, aby Marie mohla uvařit polévku a také aby umyla Ježíška. Boží matka spěchala, aby syna hned usušila, a při tom přetrhla červený korálový řetízek na jeho krku, který měl Ježíška chránit.

Marie zesmutněla, byla to rodinná památka, navíc jí napadlo, že Ježíšek tak ztratil ochranu před zlým osudem. Chvíli uvažovala, co zlého může člověka v životě potkat, a když si vše domyslela, rozplakala se. Od jejích slz roztál všechen sníh okolo a na několika místech se ve skále vytvořily jamky.

Poklad v Keilově vrchu

V době Albrechta z Valdštejna žil v Liberci soukeník Andreas Keil. Díky svému obchodu, v němž se také zabýval koželužstvím, nahromadil velké množství peněz, a stal se jedním z nejzámožnějších mužů ve městě. Nikdo však nevěděl, kde má svůj majetek uložen. Teprve po jeho smrti se mezi lidmi začalo povídat, že své poklady zakopal do hory, v níž mu je hlídají neviditelné, ale mocné síly. Této hoře se začalo proto říkat Keilsberg, neboli Keilova hora, či také Keilův vrch.

Brzy se našlo mnoho odvážlivců, kteří se pokoušeli poklady najít. Pokusů bylo mnoho, nikdo však neuspěl, a tak další hledači postupně ztráceli naději. Během času hledání pokladů téměř ustalo, ne však docela.

Po dlouhé době se našli tři kamarádi, Tschiedel, Knobloch a Lange. Žili ve velice nuzných poměrech, ale hlavně se jim nechtělo příliš pracovat, a tak nebyli schopni ze své bídy vybřednout. Jednou kdesi zaslechli historku o ukrytém pokladu, a řekli si, že Keilův poklad by se jim mohl náramně hodit. Z vyprávění věděli, že k ukrytým pokladům se lze dostat jen na Květnou neděli, kdy se při čtení pašijí otvírá přístup k nim, a tak se domluvili, že to zkusí.

Jen se přiblížily Velikonoce, vyrazili ke Keilovu vrchu. Pospíchali cestou vzhůru, aby nepropásli správnou chvíli, a ani je příliš nepřekvapilo, když v místech, kde jindy byla pouze skála, našli otevřenou bránu. Plni úžasu vstoupili dovnitř a po krátké cestě chodbou přišli do obrovského skleněného paláce, ve kterém se kupilo nepřehledné množství pokladů. Všude kolem sebe viděli hromady zlata a stříbra, řetězy, šperky a také drahokamy oslnivě se lesknoucí. Bylo jich tam množství různých druhů, průhledných i neprůhledných, některé ohnivě hořely hned zelenou, hned zase modrou, rudou nebo žlutou barvou, anebo všemi paprsky současně, mnohé vypadaly jako krůpěje rosy, v nichž se odrážela duha, až z toho oči přecházely.

Mladíci nevěděli kam dříve, ale tušili, že nemají mnoho času, protože jakmile skončí čtení pašijí, chodba se uzavře. Nesměli dlouho váhat, a tak začali všechny poklady bez ladu a skladu házet do připravených pytlů.

Najednou však ze tmy okolo vystoupily tři postavy v krvavě červených kabátcích. Byl to kat a jeho pacholci, kteří začali rychle stavět šibenici. Jak ji postavili, kat se na ně obrátil a zeptal se: "Co myslíte, kterého ze zlodějů popravíme jako prvního?"

Kumpáni ztuhli a přestali plnit své pytle, co slyšeli, je úplně ochromilo. Pak se vzpamatoval Tschiedel, který se s hrozným křikem rozběhl ke dveřím. Nebylo mu to však nic platné.

Náhle se zachvěla země, ozvala se veliká rána a všichni tři zloději byli neznámou silou mrštěni o zem. Když se po dlouhé době probrali, zjistili, že leží před domnělým vchodem do hory, kde už zase byla jenom skála. S prázdnými pytli se smutně vydali domů a všichni své leknutí odstonali. Od té doby se do nitra Keilova vrchu nikdo neodvážil.

Vyzváněcí kámen

Novější doba vytvořila ještě jednu pověst, tentokrát s milostným námětem.

V 18. století žil v Harcově chudý muž, který se jmenoval Wehle. Živil se sbíráním pryskyřice a jejím rozpouštěním. Byl vdovec, ale po manželce mu zůstala dcera Regina, již měl nade všechno rád. Bylo to pěkná dívka, každý muž se za ní s chutí otočil, ale ona měla oči jen pro jednoho. Jejím vyvoleným se stal Gotthold, hodný a pracovitý mladík, který se zamlouval i starému Wehlovi. Zdálo se, že mladým lidem nic nestojí v cestě a že až si Gotthold vydělá nějaké peníze, budou se moci vzít.

Jednou šli oba milenci na tancovačku do Liberce. Moc se jim tam líbilo, ale jen do chvíle, kdy se tam objevil mladík jménem Klamt. Ten začal Reginu brát k tanci a po zábavě ji dokonce chtěl vyprovodit domů. Gotthold byl mírumilovný člověk, a tak se s Klamtem ani nestřetl, jen mu důrazně zakázal Reginy si všímat. Když Klamt uviděl tu zarputilost, ustoupil, ale slíbil, že na něj nezapomenou. To se mělo brzy projevit.

Klamt začal chodit mezi lidi a trousit řeči o tom, že starý Wehle svým rozpouštěním pryskyřice zamořuje vzduch a je vůbec nebezpečný i tím, že v lese rozdělává oheň. Vždyť by mohl les zapálit a odtud by mohly chytit také domy. Sousedé měli Wehla rádi, ale Klamt byl vytrvalý, a brzy zasadil semínko nedůvěry. Mnozí začali pochybovat, až se našli tací, kteří si šli stěžovat na úřad do Liberce. Ten Wehlovi jeho živnost zakázal.

Starý otec si zoufal, ale Gotthold si hned věděl rady. Hluboko v lese našel kameny, které se hodily k Wehlovu účelu, a tak zde starý muž mohl nějaký čas ve své práci pokračovat. Klamt však stále bděl, touha po pomstě ho poháněla, a tak Wehlovo opuštěné místo brzy vypátral. Hned druhý den potom si přivedl několik pomocníků a společně kameny vyvrátili. Skončilo to však dobře, vzápětí nato se v těch místech objevil nadlesní a dal Wehlovi výslovné svolení, že zde může svou práci vykonávat.

Na podzim toho roku se Gotthold s Klamtem potkali náhodou na polní cestě, ale Klamt té náhodě spíše pomohl. Brzy vyprovokoval hádku, potom se spolu začali prát a nakonec Gottholda střelil do ruky. Tato zpráva se začala rychle šířit, ale jak už to bývá, každý si něco přidal. Tak se stalo, že když se zvěst donesla k Regině, obsahovala informaci, že Klamt Gottholda zastřelil. Dívku ta zpráva tak zachvátila, že jí leknutím puklo srdce.

Na jaře příštího roku vypukl na mnoha místech v Čechách mor. Gottholdovi se brzy potom zjevil duch Reginy, který ho před morem varoval a prosil, aby na kameny, kde dříve její otec pálil pryskyřici, nechal připevnit zvoneček. Ten měl třikrát denně zvonit k modlitbě. Gotthold váhal, ale když morová epidemie do Liberce dorazila, začala se Regina zjevovat i jiným lidem, a nakonec je přesvědčila. Na jeden z kamenů byl umístěn zvoneček a křížek a každý den se zde shromažďovalo mnoho lidí k modlitbě. Zanedlouho mor ustoupil. Od té doby kamenu zůstalo jméno Zvonice nebo také Vyzváněcí kámen.

Zakopané zvony

Než byl ve Vratislavicích v 16. století postaven dnešní kostel, stával tam jeden starší, který byl známý svým cenným kostelním náčiním. Měl také dva velké hodnotné zvony.

Bylo to v době husitských válek, když se po vesnici jako blesk rozšířila zpráva, že se blíží velký oddíl husitů.
"Modlete se a utečte, blíží se k nám husiti!" to byla nejčastější věta, která se všude ozývala.

Lidé v hrůze ztráceli hlavu, kvapně nakládali na vozy všechno, co jim přišlo pod ruce, vyváděli z chlévů dobytek a hromadně zajížděli do okolních hlubokých lesů, aby se ukryli. Jiní narychlo zakopávali na tajných, nepřístupných místech věci, které nemohli odvézt. Také místní farář za pomoci několika mužů zakopal kostelní poklady a oba velké zvony v háji vedle kostela.

Po dlouhé době, když husité odtáhli, a v krajině zase nastal klid, se obyvatelé vrátili do svých domovů. Nebyli ale zdaleka všichni, mnoho z nich bylo nezvěstných, mezi nimi také farář a muži, kteří mu pomáhali zakopat kostelní cennosti. V prvních dnech po návratu si na ně koneckonců nikdo ani nevzpomněl. Až jednou....

Jakéhosi dne k večeru zaslechli pastýři, kteří pásli své stádo nedaleko kostela, podivný temný zvuk. Nejprve nikdo nevěděl, co by to mohlo být, teprve po několikerém zaznění si uvědomili, že to byly zvony.

Zpráva o zvonech se rychle roznesla, a našlo se hodně hledačů, kteří se pokoušeli je najít a vyzvednout. Nikomu se to ale nepodařilo, a po mnoha marných pokusech všechny snahy ustaly. Zvony jako kdyby byly navěky zaklety do země.

Až počátkem 19. století se zájem o nalezení zvonů obnovil. Bylo to zásluhou tří kamarádů, které vedl Franz Tannowitz z Vratislavic, o němž se povídalo, že má podivné spolky. Jeho kumpáni se o tom na vlastní oči přesvědčili, když pomocí kouzelného proutku našel místo, kde byly zvony ukryty. A u toho neskončilo. Brzy potom, co začali kopat, se před nimi objevily vršky dvou stříbrných zvonů, jejichž celé odkrytí bylo záležitostí chvilky. Jako kdyby hlína kolem nich sama odskakovala, a už se oba nádherné zvony skvěly před kopáči v celé své kráse. Neobdivovali je však dlouho.

Zakrátko se ozvala hrozná rána, která všechny tři kopáče povalila na zem. V té samé chvíli se zvony krásně temně rozezněly, jakoby na rozloučenou, zem kolem nich se zavřela a kostelní poklady zmizely opravdu navždy.

O starém kostele ve Vratislavicích vypráví ještě jedna pověst, která vznikla v době protireformace. Podle ní byl kostel protestantský, a proto se jedné bouřlivé noci se všemi poklady propadl hluboko do země.

O Čertově zdi

Vyprávění o vzniku Čertovy zdi je více. Povězme si ještě alespoň jedno.

Když jednou mezi Čechy a Němci zavládl opět nepokoj, napadlo jednoho sedláka z Kotle u Osečné, že by se situace dala vyřešit postavením zdi mezi oběma znesvářenými národy. Věděl však, že to je nesnadný úkol, který nemůže zvládnout samotný, a tak začal shánět pomoc. Nikdo však o tom nechtěl ani slyšet; někomu se to zdálo zbytečné, jinému neúčinné, dalšímu nákladné a pracné, zkrátka a dobře, sedlák na ten těžký úkol zůstal sám. Nechtěl to však vzdát, a tak se rozhodl obrátit s žádostí o pomoc na čerta.

"Ano, zeď ti postavím," řekl čert. "Ale pod jednou podmínkou. Že mi vlastní krví upíšeš duši. Jinak si můžeš o zdi nechat jenom zdát."

Sedlák dlouho rozvažoval, ta podmínka se mu přeci jen zdála tvrdá. Ale potom si vzpomněl na svou chytrou matku, která si vždycky věděla rady, a kývl. Pak ještě dodal: "Postavíš to však za jedinou noc, než kohout zakokrhá. Jinak moje zástava propadá." Tak se dohodli.

V noci se objevilo sto černých dělníků, kteří se hned pustili do práce. Práce jim šla tak rychle od ruky, že bylo brzy vidět marnost sedlákových nadějí na záchranu vlastní duše. Teď už mohla pomoci jenom lest.

Sedlák se zdrceně vydal za matkou, jíž dosud nic neřekl. Když jí všechno zkroušeně vypověděl, dal se do nářku. Ale matka ani chvíli nezaváhala. Šla rychle do kurníku a změněným hlasem zakokrhala. To probudilo kohouta, který hned zakokrhal také. Na to mu začali odpovídat kohouti z celé vesnice. Čertovi nezbylo nic jiného než dílo zastavit a vrátit se do pekla bez sedláka.

Ten byl díky matčinu důvtipu zachráněn. Černí dělníci, kteří zeď stavěli, hodili všechno zbývající kamení na hromadu, a vytvořili tak kopec Hůrku, jinými zvaný Ostrou horku u Doleních Pasek. Zeď, která se měla táhnout od Ještědu k Bezdězu, a z níž je dnes vidět jen asi deset metrů, byla po svém staviteli pojmenována Čertova.

Znepřátelení bratři

Jedním z pánů Hamrštejna byl rytíř Wolf von Hammerstein. Když zahynul na jednom z žitavských turnajů, majetek zdědili jeho dva synové. Starší Kuno dostal po otcově smrti Hamrštejn, mladší Hadmar hrádek na skále Jezdec.

Oba bratři byli povahově zcela odlišní – Kuno byl po otci divoký a nezkrotný, zatímco Hadmara měli všichni rádi pro jeho mírumilovnost a šlechetnost. Snad to bylo dáno odlišností povah obou bratří, že se neměli nijak zvlášť v lásce. To zesílilo ještě více, když se oba zamilovali do jedné dívky. Slečna Isolda von Donge z hradu Roimundu milovala Hadmara, a o Kunovi nechtěla ani slyšet, což on nesl velmi nelibě. Proto se v jeho hlavě zrodil plán, jak se úspěšného soka zbavit.

Pozval bratra samotného na lov do hamrštejnského lesa, a tam ho beze svědků zabil. Když se mu zpráva o jeho smrti oficiálně donesla, sehrál srdceryvnou scénu, které všichni uvěřili. Nikoho ani nenapadlo podezřívat ho z vraždy, tím spíše, že na místě, kde se našlo bratrovo tělo, nechal postavit dřevěnou kapličku. Také Isolda uvěřila jeho předstíranému smutku, a přibližně rok po Hadmarově smrti svolila, že se stane Kunovou ženou.

Čím více se však blížilo datum svatby, tím silněji Kuna trápily výčitky svědomí. Každou volnou chvíli se ze všeho nejradši vytrácel ven, do lesů, do polí, kde se při divoké jízdě na koni snažil zapomenout na svůj zlý skutek. Jednou při takové vyjížďce v lese usnul a zdál se mu sen o Isoldě a Hadmarovi, který si nedovedl vysvětlit.

Snažil se myšlenky na něj odsunout, ale o to více se mu vtíraly, až nemyslel na nic jiného. Proto se po noci beze spánku vydal na Kovářský kámen u Liberecké výšiny. Tam žila věhlasná čarodějnice Bilwisa, o níž se říkalo, že umí sny vykládat a každému dobře poradí.

"Mrtvý bratr si přeje krev svého vraha," řekla mu Bilwisa, "a během tří dnů se vrahův osud naplní."

Kuno byl zděšený, ani nepoděkoval, nerozloučil se, jako smyslů zbavený sedl na koně a bezhlavě vjel do lesa. Druhý den ho našli ležet mrtvého poblíž místa, kde zabil Hadmara.

Potrestaný Toneli

Krakonoš, pán krkonošských hor, často navštěvoval sousední horstva, aby se přesvědčil o tom, že je tam všechno v pořádku tak jako na jeho území. Místním obyvatelům se na svých cestách jen málokdy zjevoval ve své pravé podobě, spíše na sebe bral různá podoby a přestrojení, a tak ho mohli vídat například jako pastýře, polského žida, obchodníka s koňmi, starou ošklivou čarodějnici nebo naopak jako půvabnou ženu. Dobří lidé se ho nemuseli obávat, byl však postrachem zlých a špatných.

Za Ještědským hřbetem žil kdysi dávno pohledný myslivecký mládenec jménem Toneli. Byl to známý rošťák, protože nelovil jenom kance a medvědy, ale také hezké dívky. S každou z těch, které se mu líbily, hned začal chodit, ale jakmile ho některá omrzela, rychle ji opustil. Dívky ho už znaly, věděly, že je přelétavý, ale žádná mu nedokázala odolat.

Jednoho podvečera se Toneli vydal přes Ještěd na tancovačku do Vratislavic. Po cestě náhle uviděl sedět na kameni krásnou neznámou dívku. Ihned se rozhodl, že ji musí získat, proto se u ní zastavil a začal si s ní povídat. Po chvíli jí oznámil, že se do ní zamiloval a zval ji k muzice s sebou. Dívka souhlasila, a tak se vydali na cestu spolu. Než došli do Vratislavic, jednou se políbili, a ten polibek byl pro Toneliho veliká vzpruha. Cítil se jako očarován, láska k dívce v něm rostla každým okamžikem.

Jakmile přišli do vratislavické hospody, šli hned tancovat. Toneli byl na svou dívku velmi pyšný, ze všech přítomných děvčat byla jistě nejkrásnější. Místní mladíci záviděli, ale zároveň je popadla zlost na Toneliho, že tak rychle zapomněl na Julii Glöcknerovou, která kvůli němu před několika dny skočila do rybníka.

Mladíci se tajně smluvili, že Toneliho potrestají, ještě však nevěděli jak. Zatím se svými tanečnicemi vytvořili kruh, v jehož středu zůstal jen Toneli s neznámou dívkou, a tleskali do rytmu.

Najednou se začali všichni v tanečním sále smát. Stalo se totiž něco zcela nečekaného – krásná dívka se během chvilky změnila ve starou ošklivou čarodějnici, ale Toneli ve víru tance si toho hned nevšiml a ještě chvíli ji k sobě vášnivě tiskl. Když si uvědomil, s kým tančí, strašně se lekl, zrozpačitěl, nevěděl jak reagovat, a nakonec udělal to, co by asi napadlo každého – babiznu od sebe odstrčil. Ta však ani chvilku neváhala, rychle sáhla do svých šatů a vytáhla odtud karabáč upletený z kožených proužků. Vzápětí se na Toneliho záda snesla sprška ran. Ten naříkal, křičel, nadával, ale nebylo mu to nic platné. Čarodějnice nepolevila, dokud neusoudila, že byl dostatečně potrestaný. Pak karabáč schovala a zmizela jako pára nad hrncem.

Toneli se svíjel bolestí, ale nikdo ho nelitoval. Všichni mu ten trest přáli a chválili spravedlivý zásah pána Krkonoš. Hned totiž pochopili, že nikdo jiný by Toneliho takovýmhle způsobem nedokázal potrestat.

O hádavé ženě

Po mnoho staletí tvořili většinu obyvatel Liberce němečtí kolonisté, kteří přišli zvláště ze Saska. Přestože byli převážně chudí, panovala mezi nimi snášenlivost a žili si klidně a spokojeně. Jen v jedné chaloupce stále panoval neklid a špatná nálada. Bydlel tam uhlíř Mislo, mírumilovný a pracovitý člověk, a jeho zlá a hádavá žena.

Hádky propukaly nejčastěji ve chvíli, kdy Mislo přišel domů po celodenní práci. Byl unavený, chtěl si odpočinout, ale jeho žena řádila jako posedlá. A tak se Mislo v takových okamžicích otočil na podpatku a odcházel do blízkého lesa, aby si tam lehl pod svou oblíbenou jedli a zaspal tu rozmrzelost.

Jednoho hezkého letního podvečera nastal po Mislově příchodu domů obvyklý rituál. Žena mu začala hlasitě nadávat, dokonce po něm hodila koště. Proto se obrátil ve dveřích a vyběhl ven. Ženě to ale nestačilo, proto běžela za ním. Jak ale byla rozparáděná, uklouzla a spadla po hlavě přímo do studny.

Mislo byl hodný člověk, kuřeti by neublížil, a tak hned pospíchal pro provaz, aby svou ženu vytáhl. Když ale provaz povytáhl, uviděl na jeho konci ne svou ženu, ale malého zmítajícího se čerta. Ten volal, jako když ho na nože bere: "Mislo, Mislo, vytáhni mě, pomůžu ti od tvé zlé ženy!"

Uhlíř ale nechtěl mít s čerty žádné spolky, a také tomu černému prťavci příliš nevěřil, drbal se chvíli na bradě, chvíli ve vlasech a bylo vidět, že horečně přemýšlí. Pak to vypadalo, že se rozhodl čerta pustit zase zpátky do studny. Ten se tedy znovu rozkřičel: "Mislo, Mislo, když mě vytáhneš, získáš veliké bohatství. Já se vtělím do knížecí dcery, a opustím ji jen na tvůj příkaz. Ty jediný budeš schopný ji vyléčit. To ti zajistí bohatství, slávu i moc."

O tom už začal Mislo přemýšlet. Zbavit se ženy a ještě každodenní dřiny, to znělo lákavě. A tak čerta vytáhl. Na svou ženu si ani nevzpomněl.

Druhý den se k němu donesla zpráva, že dceru bohatého frýdlantského pána Ulricha von Biberstein posedl zlý duch, a zámecký pán slíbil za její uzdravení velikou odměnu. To byl pro Misla pokyn, aby se vydal na cestu. Všechno proběhlo tak, jak čert předpověděl, a dokonce ještě lépe. Poté, co Mislo vyhnal čerta z dívčina těla, zámecká dcerka se něj zamilovala. Tak dostala zachránce nejen velké peníze, ale uzdravenou dívku za manželku. K tomu byl ještě jmenován hejtmanem na Hamrštejně.

Mislo si už docela dlouho žil šťastně a spokojeně, když se na Hamrštejně objevilo poselstvo žitavské rady se zprávou, že dceru jejich purkmistra posedl zlý duch, a nenašel se nikdo, kdo by ji dokázal vyléčit. V Žitavě se dozvěděli o Mislově úspěchu na Frýdlantě, a přijeli ho požádat o pomoc. Mislo se vytáčel, vymlouval, věděl, že tentokrát nemůže uspět, ale nakonec kývl. V poslední chvíli totiž dostal spásný nápad.

Jen dorazil do Žitavy, hned se sháněl po nemocném děvčeti. Jaképak s tím cavyky, řekl si. A hned oslovil čerta, ale jinak, než by čert asi čekal. Šel na něj s varováním. Jeho bývalá žena se prý po letech dostala ze studny, a ví, že za vším jejím neštěstím stojí právě on, čert. Už se po něm shání a bude co nevidět tady.

Jen to čert uslyšel, zapomněl na všechno. Vyskočil z dívky a utekl oknem pryč, ani nestačil zasmradit. A to ještě nebyl konec. Zanedlouho si k sobě pozval Misla český král, ke kterému se donesla zvěst o jeho zázračném léčení, a učinil ho baronem své říše.

Vysvobozený dřevorubec

Jednou se vydal dřevorubec z Janova Dolu na Ještěd kácet stromy. Cestou potkal starého žebráka, který se ho ptal, kudy vede cesta do Hodkovic. Dřevorubec se špatně vyspal, byl unavený, mrzutý, a tak neodpověděl právě nejuctivěji: "Ale, dědku, tady nemůžete zabloudit. Jděte rovnou za nosem."

"Chlapče, chlapče, k čemu taková silná slova? To se snad ani nesluší, ne?" řekl mírně žebrák.

Ale dřevař nebyl právě v náladě, že by chtěl být někým poučován. A protože byl prudké povahy, sáhl po sekyře, že starce uhodí. Ten však rychle něco zamumlal, a rázem bylo po nebezpečí. Dřevorubec totiž zůstal stát se sekyrou nad hlavou, neschopen promluvit, ani se pohnout. Jen divoce poulil oči a bylo vidět, jak jím cloumá vztek.

Mezitím žebrák pokračoval cestou na Hodkovice a těsně před městem potkal poutníka, jdoucího opačným směrem. Žebrák se s ním zastavil a ptal se, kam jde. Když zjistil, že poutník na své cestě nemůže minout vzteklého dřevorubce, řekl mu: "Možná se ti moje prosba bude zdát zvláštní, ale věř, že je to pro dobrou věc. Na Ještědu narazíš na muže se zvednutýma rukama, ve kterých drží sekyru. Na nic se ho neptej, stejně ti neodpoví, protože nemůže mluvit. Ty k němu jenom přistup a vší silou ho uhoď. Určitě ti ještě poděkuje."

Poutník nad tím vrtěl hlavou, myslel si, že si z něj žebrák ztropil pěkný den. Na Ještědu ale opravdu narazil na muže se zvednutou sekyrou. To už uvěřil, že na celé věci něco bude. Dlouho se nerozmýšlel, přistoupil k němu a vrazil mu pořádnou facku. Jen dřevorubci poklesly ruce, plný radosti zavolal: "Pánbůh ti to zaplať! Jsem zachráněn!"

A tak došlo na žebrákova slova, že dřevorubec za facku ještě poděkuje.

Hezká rybářka

V 15. století stála na břehu Nisy nedaleko Chrastavy malá rybářská chata. Žila v ní vdova po rybáři se svou dcerou Elsou, hezkou a hodnou dívenkou, o níž se ucházelo mnoho nápadníků. Ona však všechny odmítala a zdálo se, že ji jejich nadbíhání vůbec nezajímá.

Jednoho večera seděla na břehu řeky a lovila ryby. Najednou se u ní objevil neznámý mladík v mysliveckém oblečení a dal se s ní do řeči. Elsa mnoho nenamluvila, nebyla zvyklá hovořit s cizími lidmi, a toho pěkného mládence ještě nikdy neviděla. Když ji však mladík po chvilce požádal o trochu vody, doběhla už bez váhání pro džbán a zavedla ho k blízké studánce. Hoch místo díků řekl: "Jsem rád, krásná panno, že jsem tě tady potkal. Jsem mládenec hamrštejnského hajného a trochu jsem zabloudil, jsem tu teprve krátce. Dovolíš mi, abych se do vaší studánky zase přišel napít, až mě sem příště zavede cesta?"

Elsa, ještě celá rozpačitá, odpověděla: "Můžeš přijít kdykoliv, pane, ve studánce je vody dost." Mladík se jen usmál a zmizel směrem k Hamrštejnu.

Zakrátko nastala v jejich schůzkách pravidelnost. Elsa se v těch dobách cítila nesmírně šťastná, prožívala svou první lásku, a ta byla silná. Úplně ji zaslepila, a jelikož neměla dosud vůbec žádné zkušenosti s muži, věřila všem vyznáním, která jí mladík šeptával. Proto se nechala jeho slovy ukonejšit i ve chvíli, kdy mu sdělila, že čeká dítě. Tehdy ji objal a uklidňujícím hlasem řekl, že je synem majitele Hamrštejna, jmenuje se Johann von Hammerstein, a o ni i o dítě se postará. Potom asi dvakrát přišel navštívit i Elsinu matku, a tak matčiny i dceřiny obavy zcela rozptýlil. Brzy však oznámil, že musí na dlouhou dobu odjet. Ani loučení ale nebylo bolestné, před odjezdem znovu ujistil Elsu o své lásce a slíbil, že hned po návratu se s ní ožení.

Uplynul delší čas. Elsa mezitím porodila chlapečka, ale Johann se stále nevracel. Začalo jí to být nápadné, a nakonec se od lidí dozvěděla, že důvodem Johannova odjezdu bylo zasnoubení s urozenou Gertrudou von Friedstein. Elsu jeho zrada těžce ranila, byla z toho zoufalá, a i když se, hlavně díky svému synovi, zase vzpamatovala, její dřívější bezstarostný pohled na svět byl ten tam.

V té době přijel mladý pán z Hamrštejna domů, aby oslavili svatbu, která se konala v nevěstině rodišti. Oslava byla v nejlepším, když se u vchodu do sálu objevila Elsa se svým dítětem. Chtěla svého milého vidět a snad se na vlastní oči přesvědčit o tom, čemu stále nemohla uvěřit.

Když mu řekla, že má syna, nastalo hrobové ticho. Celá společnost byla zděšená, jenom Johann se z klidu nenechal vyvést. Nevzrušeně se zvedl ze židle a řekl, že tu mladou ženu nezná. Potom rozkázal, aby ji vyvedli a pustili na ni psy, čemuž naštěstí učinil přítrž jeho otec. Radostná oslava ale byla rázem u konce. Hosté znechuceně odešli a Gertruda hned ráno odjela ke svým rodičům.

Elsa se tehdy držela statečně, ani neplakala, po návratu z Hamrštejna však přestala mluvit. Matka ji těšila, snažila se ji rozptýlit, ale přestože ji střežila na každém kroku, neuhlídala ji. Jednou v noci Elsa opustila tajně svůj pokojík a se synem v náručí došla k Nise, do jejíchž vln skočila. Jejich těla se nikdy nenašla.

Pověst vypráví, že Johann se kál a hledal zapomnění, které našel jako mnich ve zdech kláštera. V jedné staré lužické kronice z 15. století je možno si přečíst o smrti zbožného kajícníka Johanna von Hammerstein. Jeho nevěsta Gertruda von Friedstein podle kronikářského zápisu skončila svůj život v klášteře zbožných kajícníků v Praze.

Zlaté listí

Kathrin, děvečka ze statku v Hořeních Pasekách, jednou pásla krávy na svahu Ještědu, když náhle z nedalekého křoví vyskočila mladá žena s vlasy jako len a dala se s pastýřkou do řeči. Chvíli si povídaly a pak neznámá Kathrin poprosila, jestli by se jí nemohla podívat do vlasů, že ji tam něco svědí.

Děvečka nic nenamítala, a tak mladá žena položila hlavu do jejího klína a nechala se škrábat ve vlasech. Když svědění přešlo, poděkovala a odběhla do křoví, z nějž se před chvílí vynořila. Za chvilku byla zpátky s žádostí, aby si Kathrin sundala zástěru. Pak se sehnula ke kupě březového listí, a co se vešlo, nacpala do zástěry, z níž udělala jakýsi uzlík.

"Tohle si vezměte s sebou, ale to vám povídám, dokud nepřijdete domů, tu zástěru nerozvazujte," řekla důrazně a zmizela.

Děvečka stála chvíli překvapená jejím zmizením, ale pak se rozhodla hnát krávy domů, protože už byl čas. Než je však sehnala dohromady, napadlo ji přeci jen se podívat do rance, který nesla v ruce. Když zjistila, že celý obsah je opravdu jenom březové listí, mrzutě ho vysypala a povzdechla si: "Ta mně toho dala, jen si ze mě udělala legraci. Vždyť jsem nic nechtěla, tak mě taky mohla nechat na pokoji, jenom mi zašpinila zástěru."

Pak se vypravila domů a tam mrzutě hodila zástěru na truhlu. Jakmile dopadla, cinklo to, jako kdyby v ní byl nějaký kov.

"Co to? Slyšelas?" zeptala se její matka.

"Slyšela," vydechla Kathrin a utíkala k truhle. Jen zdvihla zástěru, vykutálelo se na zem několik dukátů.

"To bude určitě z toho březového listí, věčná škoda tolika peněz," řekla si jen tak pro sebe, a už běžela ze dveří.

Bláhově se domnívala, že nalezne další peníze, ale když přiběhla na místo, kde listí vysypala, našla jen tu hromádku, kterou tam nechala. Marně se v ní přehrabovala, dukát tam nebyl ani jeden. Pak se ještě nějaký čas utěšovala tím, že neznámá žena třeba přijde znovu, ale ta se už nikdy neobjevila.

Zelené obilí

V Janově Dole žil bohatý sedlák Wolf. Měl velké polnosti, hodně dobytka, ale žil sám a často si říkal, komu jednou svůj velký majetek přenechá. Jednou oral svoje největší pole, když se z ničeho nic vedle něj objevila krásná mladá žena. Měla zlaté vlnící se vlasy a byla oblečena do dlouhých bílých šatů.

"Jak se ti daří?" zeptala se ho, jako kdyby byla jeho stará známá.

Sedlák si trocha postěžoval na kamenité pole, ona ho začala utěšovat, a jak si tak povídali, oba se do sebe zamilovali. Wolf se dozvěděl, že je to lesní žínka, ale nijak ho to nepřekvapilo, a když potom chtěla odejít, požádal ji o ruku. Souhlasila, avšak s jednou podmínkou. Že se na ni její budoucí manžel nikdy nebude zlobit. Sedlák byl schopen slíbit všechno, proto netrvalo dlouho, a byla svatba.

Od chvíle, kdy se k němu nastěhovala, jeho statek kvetl ještě více než předtím. Žito bylo vysoké, prutnaté, hojného zrna, na lukách rostla bujná tráva v takovém množství, že se sotva dala kosou prosekat, a krávy dávaly tolik mléka, jako by je někdo vyměnil. A ke všemu měl Wolf krásnou manželku, nejkrásnější ze všech žen v okolí. To nelibě nesly sousedky, tím spíše, že se s žádnou z nich nestýkala, jen si pilně hleděla domácnosti a do úpadu pracovala.

Jejich štěstí trvalo několik let, ale pak přišel čas zkoušky. Jednou na konci jara musel Wolf odjet na trh do Jablonce. V době jeho nepřítomnosti se najednou zatáhla obloha a někde v dálce už hřmělo. Ačkoliv obilí bylo ještě zelené, mladá selka kolem sebe shromáždila čeleď a přikázala všechno obilí sklidit. Ta zvláštní zpráva se velmi rychle rozšířila, a tak není divu, že se ji dozvěděl i Wolf, který už byl na zpáteční cestě. Popadla ho taková zlost, že pobídl koně a hnal ho tryskem domů. Ještě se trocha mírnil, protože celé záležitosti moc nevěřil, ale když po návratu uviděl, že je to všechno pravda, začal na ženu křičet, proč ničí celou budoucí úrodu. Snažila se mu to vysvětlit, ale on ji vůbec nevnímal.

"Ty tady nemáš co rozkazovat, pánem jsem tu já!" osopil se na ni a jak byl v ráži, šlehl ji bičem.

Jeho žena se žalostně rozplakala a s hlasitým nářkem zmizela. K dovršení všeho se rozpoutalo hotové peklo, vítr ohýbal vršky

stromů, hřmění téměř vůbec neustávalo a nakonec se přidalo silné krupobití. Kroupy zničily obilí na všech svazích Ještědu.

Když bouře ustala, začal Wolf svou ženu hledat. Při tom zabloudil také do stodoly, kam čeleď na její příkaz uložila tu část zeleného obilí, kterou stačila před jeho příjezdem sklidit. Jen otevřel vrata, zůstal užasle stát. Stodola byla odshora dolů naplněná dozrálým zlatým obilím.

Teprve teď si mladý sedlák uvědomil, co provedl. Znovu hledal, volal, sliboval, ale jeho krásná a hodná žena zmizela navždy.

Pomsta jedlového mužíčka

U Proseče nad Nisou, kde byl nejhustší les, žil lesní skřítek, kterému se říkalo jedlový mužíček. Málokdy se nechal vidět, ale o jeho skutcích se vyprávěly historky v celém okolí. K lidem byl dobrý, jen neměl rád dřevorubce, neboť prosekávali les, a ničili jeho revír. Proto dřevorubcům přísahal pomstu, a tu také vykonal.

Jednou se prosečtí dřevorubci rozhodli, že se vydají výš do hor porazit nějaké jedle. Karl Mohr, starý zkušený dřevař, je od realizace plánu zrazoval. Připomínal, že nahoře žije jedlový mužíček, a ten jim určitě nedovolí jedle pokácet. Ostatní se ale starci vysmáli, oni na existenci nadpřirozených bytostí nevěřili. Podle nich všechna vyprávění o nich jsou jen babské tlachy. Proto klidně vzali pily a sekyry a vydali se na cestu. Starý muž ale tentokrát zůstal doma.

Když dřevorubci dorazili na místo, kde chtěli pracovat, označili si několik jedlí, které měly být pokáceny. Při tom si stále tropili žerty z jedlového mužíčka a občas si vzpomněli i na starého Mohra, jemuž vytýkali zbabělost. Po chvíli však jeden z nich, Dietrich Meier, zaslechl jakýsi šramot, a hned nato se velmi polekal, protože za bezovým keřem uviděl podivnou bytůstku, která nevěstila nic dobrého. Dietrich hned obrátil, najednou se přidal na stranu starého Karla, a začal ostatní přemlouvat k návratu.

Nejzpupněji z nich si počínal nejmladší, benjamínek skupiny, kterému všichni říkali Hans. Byl zrzavý, pihatý a až nebezpečně sebevědomý. Ten se hned rozesmál a na důkaz toho, že se nebojí, zaťal sekyru do jedné z vybraných jedlí. Při tom zavolal: "Strašidel se bojí jen malé děti! Jestli máte strach, běžte domů, já své dílo dokončím!"

Jen to dořekl, sekyra ze stromu náhle vyjela a zasekla se hluboko do Hansovy pravé nohy. Ten okamžitě ze šoku omdlel a padl na zem. Za jednou z jedlí se v té chvíli někdo tlumeně zachechtal. O tom, že to je jedlový mužíček, už v té chvíli nikdo nepochyboval.

Zatím starý Karl začal mít o své druhy strach, a tak se za nimi vydal. Přišel právě včas. Našel Hanse ležet na zemi v kaluži krve a zbylé dva neschopné cokoliv udělat. Stařec tedy rychle osekal větve, připravil nosítka a přiměl ostatní, aby mu raněného pomohli snést dolů.

Uběhlo několik týdnů, a zraněnému Hansovi se noha stále nehojila. Začal si uvědomovat, že to je jistě pomsta jedlového mužíčka. Teď teprve litoval svého chování. Sám sobě slíbil, že pokud se uzdraví, půjde mužíčka odprosit a pak už nikdy nevstoupí do jeho revíru se sekyrou.

Jednou večer seděl Hans na prahu své chalupy. Náhle se tu objevil jakýsi starý muž a prosil o nějaké přispění. Hans nebyl lakomý, sáhl do kapsy a dal žebrákovi groš. Ten se začal vyptávat, co se mu stalo, a tak mu mladík vylíčil celé své neštěstí. Nakonec smutně dodal: "Teď to vidím jinak, kdybych se vyléčil, poprosil bych jedlového mužíčka o odpuštění."

Starcova tvář po těch slovech zjasněla, a hned sáhl do své brašny a podal dřevorubci jakousi mast. Ta prý určitě pomůže. Než Hans vůbec stačil poděkovat, byl žebrák pryč.

Rána se opravdu po několik dnech začala lepšit a do dvou týdnů byl Hans úplně zdravý. Jak slíbil, jeho první cesta vedla do jedlového lesa. Tam si klekl před nejsilnější jedlí, smekl klobouk a prosil o prominutí. Jenom jakoby z velké dálky se ozval hlas, který říkal, že je vše odpuštěno. Hans radostně poděkoval a také v budoucnu se snažil chovat podle svého slibu. Do jedlového lesa už nikdy nevstoupil se sekyrou v ruce a tomu, kdo tam chtěl jít kácet jedle, vždycky jeho úmysl rozmluvil s poukazem na vlastní zkušenosti.

Tři čerti na Ještědu

Za dávných dob žili v jeskyni na Ještědu tři čerti. V tichých nočních hodinách rádi sestupovali do údolí na obou stranách Ještědských hor a navštěvovali tamější obyvatele, aby jim prováděli zlé kousky. Lidské bytosti totiž neměli v lásce. Když napadl sníh, bývala na vrcholku hory vidět záře jejich ohně, jehož odlesk se sněhem umocňoval. V té době čerti seděli v jeskyni u ohniště a hráli karty nebo kostky.

Jednoho bouřlivého podzimního večera jel lesem na západním svahu Ještědu neznámý rytíř. Protože se náhle setmělo, ztratil brzy směr a sešel z cesty. Byl rád, když se před ním objevil starý mlýn, protože doufal, že se tam zeptá, kudy z lesa ven. Před mlýnem zastavil, seskočil z koně a zabouchal na dveře. Po chvíli uslyšel těžké kroky, dveře se otevřely a v nich se objevil statný mlynář. Rytíř pozdravil a řekl: "Sešel jsem z cesty, můžeš mi poradit, jak se dostanu přes hory?"

Mlynář chvíli mlčel a zvědavě si neznámého muže prohlížel. Pak se pokřižoval, neboť si myslel, že je to samotný ďábel. Nakonec ukázal rukou směr, kudy se má jezdec vydat, a rychle zabouchl dveře.

Rytíř tedy opět zajel do lesa, ale cesta se mu zdála nekonečná. Jeho kůň klouzal po kořenech stromů, na pusté pláni potom po kamenech, a rytíř si už myslel, že mu mlynář schválně uvedl špatný směr. Náhle však uviděl paprsek světla, který problikával mezi stromy. Vydal se za ním a brzy dojel k velké jeskyni.

Když slezl z koně a nahlédl dovnitř, nejprve instinktivně ucouvl. Uvnitř totiž uviděl u velké hromady zlata a drahých kamenů sedět dva děsivé čerty, kteří hráli kostky. Opodál, kousek od ohniště, spatřil ještě jednoho. Ten spal.

Pak se však rytíř vzpamatoval a zavolal silným hlasem:

"Hola, čerti! Přišel jsem vyzkoušet vaši sílu a obratnost. Vsadíme se o to, kdo z nás je rychlejší. Když prohraju, nabízím vám svou duši!"

To se čertům líbilo, hlasitě se rozesmáli a uzavřeli s rytířem sázku.

Rytíř byl čestný bojovník, a tak si chtěl mezi čerty vybrat toho nejlepšího. Proto se zeptal prvního z nich, jak je rychlý. Ten mu odpověděl, že jako střela z pušky. Rytíři se to zdálo pomalé, proto tu samou otázku položil druhému čertovi. Ten řekl, že je rychlý jako vichřice. I to bylo pro rytíře málo, proto se obrátil na posledního čerta.

"Jsem rychlý jako myšlenka," odpověděl tázaný. Rytíř se zaradoval. To byl správný soupeř pro něj.

Pak mu oznámil, jak si závod představuje: "V jedenáct hodin večer vyrazím z úpatí Ještědu a pojedu přes města a vesnice, kam to až půjde. V tu samou chvíli začneš stavět zeď, která musí být sto loktů vysoká a deset loktů široká. Když mě dohoníš, než zakokrhá kohout, vyhraješ mou duši."

Čert souhlasil, příští noc tedy stál jezdec na úpatí Ještědu a čekal na jedenáctou hodinu. Jen odbila, vyrazil. Vypadalo to, jako když jeho kůň má křídla, tak rychle běžel. V ten samý okamžik vystoupil čert z jeskyně a začal s největší rychlostí stavět zeď. Stavěl rychleji a rychleji, až za chvíli uslyšel dusot koňských kopyt. To ho povzbudilo k dalšímu zrychlení. Protože za chvíli uviděl rytířova záda, měl už pocit, že vyhrál. Co udělal, však bylo unáhlené.

"Už tě mám, jsem rychlejší, ha ha ha!" zavolal výsměšně, a to neměl dělat.

V tu chvíli zakokrhal v nejbližší vesnici kohout, což podle rytířových podmínek znamenalo konec závodu. Čertovi už zbývalo jen pár kroků, aby rytíře dohonil, ale přesto prohrál. Ze vzteku hodil na zem zbývající kameny, a to je dnešní hora Bezděz.

Neznámý jezdec zmizel tak tajemně, jak se vynořil. Také tři čerty od té doby nebylo vidět. Pouze Čertova zeď, která se táhne od Ještědu směrem k Bezdězu, je jedinou památkou na podivné závody.

Noční lovec

Kdysi dávno žil v Mníšku mládenec, kterému se říkalo Dlouhý Franz. Ten měl pověst nejsilnějšího mladíka ve vesnici. S jeho silnýma rukama, které dokázaly pořádně sevřít, se důvěrně seznámil nejeden z okolních mužů, a po nedobrých zkušenostech se každý snažil vycházet s ním po dobrém. Franz se nebál ani strašidel, když mu někdo vyprávěl o skřítcích, vodnících, nebo o nočním lovci, jen se tomu smál a říkal, že kdyby se mu tyto bytosti dostaly do rukou, uviděly by, co dokáže.

Jednou zase popíjel se svými přáteli v hospodě a posmíval se duchům, v jejichž existenci všichni ostatní ve vesnici věřili a pohlíželi na ně s respektem. U stolu seděl také starý Gottlieb Kreuzbauer, který jen mlčky pokyvoval hlavou. Teprve po chvíli vstal a řekl Franzovi: "Můžeš nás o své odvaze všechny přesvědčit a ani nemusíš chodit příliš daleko. Předevčírem večer jsem v lese u křížku potkal nočního lovce, ale radši jsem rychle utekl, nebyl to příjemný pocit."

To se Franzovi náramně hodilo, protože konečně mohl dokázat, co všechno umí. Když potom k půlnoci odcházel domů, furiantsky celé hospodě slíbil, že příští neděli bude o svém setkání s nočním lovcem vyprávět on. A ještě podotkl, že od něj nikdo neuslyší takové zbabělé řeči jako od Gottlieba. Cestou domů však nikoho nepotkal.

Druhý den oral pole na kraji lesa a skončil, teprve když se začalo stmívat. Ušel jen pár kroků, když z dálky zaslechl volání. Zaradoval se, protože to mohl být jenom noční lovec, v té době nikdo jiný po lese nechodil. Plný odvahy zavolal také a čekal, co se stane. Za chvíli uslyšel štěkot psů, podivný, strašidelný, a jeho odvaha se pomalu začala vytrácet. Po chvíli bylo ticho, jako když utne, a z křoví vystoupila velká temná postava se smečkou černých psů. Byl to noční lovec, který přistoupil s následujícími slovy k Franzovu vozu: "Svým voláním jsi mi pomohl při lovu, a tak ti za odměnu věnuji jednoho zajíce. Tady je, v dobrém si ho užij," řekl a hodil na vůz pěkného velkého ušáka. Potom zmizel v lese.

Franz se nezmohl na žádnou odpověď, jeho odvaha byla pryč a poprvé v životě pocítil strach. Rychle popohnal koně, aby odtud byl co nejrychleji pryč. Ale jeho koně stáli jako přikovaní, nechtěli se hnout z místa, i když ještě před chvílí táhli úplně lehce. Franze hned napadlo, že je to kvůli darovanému zajíci, a tak ho shodil z vozu. Jen se ale otočil ke koním, zajíc byl zase zpátky na voze. Franz ho tedy shodil znovu, ale všechno se opakovalo jako předtím. Franzovi vyrazil na čele studený pot, avšak měl tolik duchapřítomnosti, že se rozhodl pokračovat v cestě pěšky, bez koní a vozu.

Když potmě doklopýtal k nim na statek, krve by se v něm nedořezal. Jeho vůz i s koňmi stál na dvoře a na zdi vedle domovních dveří visel na háku nešťastný zajíc. Franz nebyl schopen jediného slova. I když se ho všichni začali vyptávat, jak je to možné, že koně přijeli sami bez něho, jen ochromeně stál a všechno si rovnal v hlavě. Nakonec ho museli donést do světnice a uložit do postele, tak byl zničený. Ale už mu nebylo pomoci, následkem hrozného strachu, který protrpěl, za pár dní zemřel.

Strašidelný bělouš

Před mnoha lety žil v Druzcově sedlák Fuchsbauer, o němž si lidé říkali, že umí čarovat, nic určitého se o něm však nevědělo. Jisté bylo, že nikdy žádnému ze sousedů neuškodil. Všem ale bylo podezřelé, že ačkoliv na sousedních polích vždycky při žních mizely díky zlodějům posekané snopy, Fuchsbauerovi se nikdy nic neztratilo. Mezi lidmi šla jedna řeč, že Fuchsbauer by uměl zloděje přimrazit tak, aby se nehnul z místa.

Jednou se Fuchsbauer rozhodl jet se svým sousedem Fiedlerbauerem pro vápno do Janova Dolu. Protože právě probíhaly jarní práce, a bylo stále co dělat, vydali se oba sedláci na cestu až k večeru. Tehdy bylo mezi lidmi hodně pověrčivosti, ale Fiedlerbauer, známý strašpytel, se utěšoval, že se jim nic nemůže stát, vždyť z Druzcova do Janova Dolu je to kousek. A Fuchsbauerova takové myšlenky asi ani nenapadly.

V Janově Dole měli štěstí, naložit plný vůz vápna jim nezabralo mnoho času, a tak se brzy obrátili a vyjeli na zpáteční cestu. Teprve v lese dostala Fiedlerbauer strach, protože tam už byla úplná tma. Poháněl koně ke spěchu, ale na cestě plné výmolů to nebylo moc platné. Najednou se vůz zastavil, a ani jeden ze sousedů nepřinutil koně k další jízdě. Fuchsbauer slezl z vozu a začal ho tlačit, myslel si, že tím koně přiměje, aby zabrali. Ti však stáli, jako kdyby přirostli k zemi.

Fuchsbauer se rozhlédl a uvědomil si, že jsou právě v místě U Černé louže, o němž bylo známo, že tu straší. Když se podíval pozorněji, uviděl nedaleko stát nádherného bělouše.

"To je určitě sám ďábel," zašeptal Fiedlerbauerovi, a hned mu bylo jasné, co je příčinou jejich nesnází.

Jen nerad před sousedem prozrazoval, co dokáže, ale nebylo zbytí. Fiedlerbauer ho s otevřenou pusou pozoroval, a co viděl, mu vzalo dech. Fuchsbauer ještě jednou pohlédl k Černé louži a potom třikrát pomalu obešel jejich vůz. Při tom si něco nesrozumitelného mumlal pod vousy. Sotva dokončil třetí kolo, bělouš zmizel a koně táhli vůz dál, jako by se nic nestalo.

Na Ještědu stával odedávna ohromný kámen, který se díval do údolí Ploučnice, tedy na druhou stranu než leží Liberec. Okolo něj byla roztroušena spousta menších kamenů, o nichž se vyprávělo, že si s nimí o filipojakubské noci házeli Čerti.

V takových chvílích se po celém Ještědu rozléhalo silné dunění, které se neslo až daleko do údolí. Za blesků a hromobití, s ohlušujícím rachotem se po Ještědu přemistovaly vzduchem obludné balvany, i celé skály. Lidé se čertů odjakživa velmi báli, a tak o této magické nocí vůbec neopouštěli své domovy. Toto pravidlo však bylo jednou porušeno.

Tehdy čerti řádili tak, že sedlák Bauer z Janova Dolu nemohl pro hluk usnout. Protože ho druhý den čekala těžká práce, na kterou se potřeboval vyspat, rozzlobil se a zařval, jak nejsilněji dovedl: "Jestli toho hned nenecháte, půjdu za vámi udělat pořádek!"

Čerti se jen zachechtali a volali v odpověď: "Tak to zkus, když máš dost odvahy, jen pojď!"

Sedláka jejich výsměch popudil ještě víc, oblékl se tedy a vyrazil nahoru. To čerti nečekali, najednou jako kdyby dostali strach. Proto jeden z nich vzal největší kámen a mrštil s ním po sedlákovi. Mířil přesně, kámen sedláka na místě pohřbil.

Od té doby ležel na místě, kam ho čert hodil, dnes však po něm nenajdeme ani stopu. Když se stavěla silnice přes Ještěd, byl použit na její stavbu.

Zdroj: Pověsti z Liberce a Liberecka, 2001 (z němčiny přeložila Libuše Dismanová, upravila Eva Koudelková, ilustrovala Jarka Váňová)

Eduardův buk

Na lesní křižovatce v půli cesty mezi Kryštofovým Údolím a Bílým Kostelem stával strom, který se odjakživa nazýval Eduardův buk. Říkalo se, že to bylo na počest majitele libereckého panství, Eduarda, hraběte Clam-Gallase. Na stromě také visíval obrázek jeho patrona, sv. Eduarda. Podle pověsti se měl nedaleko buku odehrát souboj mezi hrabětem Gallasem a jakýmsi urozeným důstojníkem. Na doklad této události si lidé ještě počátkem dvacátého století ukazovali v kmeni stromu zarostlé rýhy po meči.

 Jiná pověst, která se k buku vztahuje, vypráví následující příběh: V dávných dobách místo kolem buku vypadalo podobně jako dnes. Kolmo na nynější lesní cestu vedla starodávná vozová cesta, která spojovala hrad Hamrštejn s hradem Roimundem. Obě cesty, které se v místě pozdějšího Eduardova buku křižovaly, se klikatily většinou samými lesy, samotná křižovatka cest byl jen jakýsi malý palouk.

Touto cestou jezdíval kdysi mladý rytíř Eduard z Roimundu za svou nevěstou, krásnou dcerou rytíře z Hamrštejna. Jejich láska byla vzájemná, ale přesto měl rotmundský rytíř soka. Byl jím Jan, mladý pán z hradu Děvína u Hamru, široko daleko známý svou násilnickou povahou. Snad proto rytířská dcera z Hamrštejna odmítala jeho dvoření a kde mohla, vyhnula se mu. Když mladík z Děvína konečně pochopil, že nemá žádnou naději, ale hlavně když se dozvěděl, že dívka si vybrala jiného, vzplanula v něm vůči šťastnějšímu soku obrovská zášť. Musel se pomstít, a tak kudy chodil, tudy přemýšlel, jak by to provedl.

Vyslal své špehy, aby vypátrali, kde se mladí lidé scházejí a kde lze snadno dostihnout roimundského soka. Špehové brzy zjistili, že nejčastějším místem schůzek milenců je háj pod hamrštejnským hradem. Po poradě s přáteli však dospěl Jan k závěru, že tam by nebylo dobře zajíždět, je to daleko, a všude jsou jistě lidé hamrštejnského rytíře. Lépe by bylo počkat si na opuštěném místě, daleko od lidí, kde by se mladý rytíř z Roimundu nedovolal pomoci. Proto bylo zvoleno odlehlé místo uprostřed lesů.

Když se jednou v noci Eduard z Roimundu vracel v doprovodu jediného panoše od své milé, byl na palouku v lese přepaden a zavražděn. Na paměť té události byl na místě neštěstí vysazen Strom a na něm časem připevněn obrázek sv. Eduarda.

Řezání kamenů

Pod Oldřichovským sedlem leží kousek od cesty obrovský balvan, na jehož místě před staletími údajně stával panský dvůr. V něm prý po nějaký čas žil zlý a lakomý panský správce Platz von Ehrental, postrach libereckého a frýdlantského panství.

V té době se jedné bouřlivé noci v panském dvoře objevil poutník, muž, který byl v kraji poprvé, a proto o chamtivém správci nic nevěděl. Byl to stařec jistě osmdesátiletý, který se opíral o hůl a vypadal velmi unavený. Hovořil mírně a slušně a jeho prosba byla velice skromná: "Máte-li trochu soucitu, buďte prosím, vzácný pane, té lásky a poskytněte mi nocleh. Když přidáte krajíček chleba, budu vás do smrti velebit," řekl ve dveřích.

Správce stál právě u stolu a vyklepával si dýmku. Jen uslyšel starcova slova, dýmku položil na stůl, dal ruce v bok, rozkročil se a vyštěkl: "Ta žebrota nás obtěžuje ve dne v noci. Nic nedostanete, a jestli hned nepotáhnete pryč, nechám na vás pustit psy."

"Slitujte se, pane," ozval se stařec. "Podívejte se, jak jsem slabý a bezmocný, pohlédněte jen z okna na tu slotu, vždyť mě to počasí zničí."

"Té žebroty se člověk nikdy nezbaví! Ať už jste odtud" vykňkl Platz zlostně a rozehnal se po starci.

Stařec v té chvíli zbledl, narovnal se, a před zlým správcem už nestál pokorný žebrák, ale ztělesněná pomsta. Promluvil klidně, ale důrazně: ""Mně, starému člověku, tady lajete a vyháníte mě do nepohody. Ať vás za všechny vaše zlé skutky nemine trest. Bude těžký a nikdy neskončí, protože po své smrti budete muset rozřezat jeden po druhém všechny kameny, které tady leží okolo."

Pak se stařec otočil ke dveřím a bez pozdravu opustil statek. Po správcově smrti se panský dvůr proměnil v kámen. Od té doby, když šli kolem poutníci do Hejnic, slýchali čas od času tajemné sténání. To prý znamenalo, že starý Platz je v plné práci.

Hřiště skřítků

Bylo nádherné podzimní ráno. Na kraji lesa na Ještědu hlídal jeden chalupník své kozy. Byl tak zabrán do vlastních myšlenek, že sí ani nevšiml, jak jeho stádečko, čítající pouhé dva kusy, stoupá výš a výše. Když se pak za chvíli kolem sebe rozhlédl, neviděl aní jednu kozu, a tak se rychle vydal nahoru ke skalám, kde si myslel, že se zatoulaly. Zoufale prohledával každý keřík a při tom myslel na svou Ženu a dcerku. Pro obživu jejich rodiny byly kozy nepostradatelné. Chalupník stoupal stále výš, ale po jeho kozách jako kdyby se slehla zem. Když dosáhl vrcholu, byl tak unavený, že si lehl na zem, aby si aspoň na chvilku odpočinul. Začal usínat, ale náhle ho probralo jakési zacinkání. Zvědavě zvedl hlavu, a nevěřil svým očím. Kousek od něho hrálo pět malých dlouhovousých mužíčků kuželky. Chalupníkovi se jejich hra zalíbila, a tak bez strachu přistoupil blíž, přátelsky trpaslíky pozdravil a pozoroval, jak si hrají. Skřítkové si ho dosud nevšimli, ale když ho pak zpozorovali, lekli se a přestali hrát. Potom je přemohla zvědavost.

"Co tě sem k nám nahoru přivádí?" zeptal se ten, který měl nejdelší plnovous. Chalupník jim vyprávěl o svém neštěstí a nakonec je poprosil O prominutí, že je vyrušil. To skřítky uklidnilo a požádali ho, jestli by jim nechtěl stavět kuželky.

"Rád bych vám usnadnil vaši hru, ale musím nejdřív najít své kozy," odpověděl starostlivě.

 Skřítek, který ho už předtím oslovil, mu řekl: "Nemusíš mít vůbec starost. Tvoje kozy jsou už bezpečně doma."

Bylo to divné, ale chalupník mu uvěřil, a tak hra mohla začít. Pastýř stavěl kuželky, a když to právě nebylo zapotřebí, prohlížel si nádhernou krajinu kolem, kterou nikdy předtím neviděl. Po chvíli ho přepadl hluboký spánek.

Zatímco spal, vydali se ho hledat lidé od nich z vesnice, ale bezvýsledně. Kozy však byly doma, jak trpaslíci řekli. Když se chalupník probudil, trpaslíci tam nebyli, a tak chvíli uvažoval, jestli se mu všechno nezdálo. Zlatá kuželka, kterou držel v ruce, ho však ujistila, že to byla skutečnost. Rychle se vydal domů, aby své ženě vyprávěl, co se mu přihodilo.

Když přicházel k jejich vesnici, překvapilo ho, jak se to tam změnilo. Na polích rostlo jiné obilí než předešlého dne, pracova. li tu neznámí lidé, chalupy stály na odlišných místech než dříve, a také ve vsi potkával lidi, jež neznal, a oni neznali jeho. Pak přišel k vlastní chalupě. Pak přišel k vlastní chalupě, v jejíchž dveřích stála mladá, jemu neznámá dívka. Po chvíli si však uvědomil, že by to mohla být jeho vlastní dcera. Tu ale včera opustil jako malé dítě! Chtěl ji pohladit, avšak vylekaně ucouvla, protože toho starého muže s dlouhými vlasy a vousy neznala, a bála se ho. Teprve nyní chalupník pochopil, co se asi stalo.

Šel k sousedům, svým dávným dobrým známým, a zděšeně je začal zpovídat. Svou dceru už nechtěl strašit. Sousedi se po něm ohromeně dívali, a když ho poznali, jejich vyptávání nebralo konce. Vždyť od jeho zmizení uplynulo deset let!

Po tomto sdělení měl chalupník na jazyku už jen jednu otázku, kterou se stále více bál vyslovit. Nakonec se odhodlal: "A co moje žena, je živá a zdravá?"

Teprve kladná odpověď ho upokojila, a pak už neměl stání. Když zaklepal na dveře vlastní chalupy, vyšla jeho žena ven. Chvíli si ho zkoumavě prohlížela, pak ale radostně vykřikla a padla mu okolo krku. Hned musel důkladně vyprávět, co se mu přihodilo, a na důkaz svých slov vytáhl z kapsy zlatou kuželku. Jeho žena si ji chvíli užasle prohlížela, ale nakonec řekla, že by ji měli vrátit trpaslíkům. Mohli by si myslet, že ji chalupník ukradl.

Druhý den se tedy všichni tři vydali na Ještěd hledat skřítky. Chalupník si myslel, že místo, kde se s nimi setkal, lehce najde, ale mýlil se. Nepomohlo ani volání, žádný skřítek se neukázal, proto po dlouhém bloudění veškeré hledání vzdal. A tak se vrátili domů, kuželku prodali, a z toho, co za ni utržili, mohli šťastně žít až do smrti.

Zdroj: Pověsti z Liberce a Liberecka, 2001 (z němčiny přeložila Libuše Dismanová, upravila Eva Koudelková, ilustrovala Jarka Váňová)

Lesní skřítkové a tři křížky - podle vyprávění Floriana Schrótera z Osečné.

Malý Florian šel s tatínkem na Ještěd kácet stromy a divil se proč tatínek dělá sekyrou na každý pařez tři křížky. A tatínek vypráví: "Ty křížky dělám kvůli lesním skřítkům, aby se nebáli nočního lovce a neutekli z naší země."

Tady je ten moment - tatínek právě vysekává tři křížky, malý Florian v modré čepici kouká, a na kraji pařezu tři malí skřítkové v čepičkách z mechu a listí se krčí v bezpečí. Vzadu se už blíží Divoký lovec - les začne šumět a hučet, lámou se větve a padají hlučně na zem, zvedne se hustý prach a zatáhne se obloha. Na hřebeni vidíš jezdce a psy.

Pařezy s křížky jsou pro skřítky ochrana - když si na některý vlezou, je proti nim noční lovec bezmocný. Jak říká tatínek: "Lesní skřítkové jsou našimi ochránci, pomáhají nám při lesních pracích, chrání naše domovy, tak bychom měli pomáhat i my jim."

Florian Schróter z Osečné vzpomínal, jak jednou, když byl ještě hodně malý, šel s tatínkem na Ještěd kácet stromy. Velmi ho překvapilo, že tatínek vždycky, když porazil strom, udělal sekyrou na pařezu tři křížky. Chvíli mu to vrtalo hlavou, ale pak se tatínka na tu záhadu zeptal.

"Ty křížky dělám kvůli lesním skřítkům, aby se nebáli nočního lovce, a neutekli z naší země, " začal tatínek vyprávět. "Divoký lovec je postrachem pro každého, koho potká, a obávají se ho i skřítkové, Naštěstí poznají včas, kdy se noční lovec blíží, protože tehdy les začne šumět a hučet, lámou se větve a padají hlučně na zem, zvedne se hustý prach a zatáhne se obloha. Ty pařezy s křížky jsou pro skřítky ochrana. Když si na některý vlezou, je proti nim noční lovec bezmocný. Lesní skřítkové jsou našimi ochránci, pomáhají nám při lesních pracích, chrání naše domovy, tak bychom měli pomáhat i my jim."

Florian si otcova slova po celý život pamatoval, a nikdy nezapomněl každý pařez opatřit třemi křížky. O lesních skřítcích bylo známo, že nemají rádi zvony, a proto opouštěli každé místo, kde zvuk zvonů slyšeli. Tak například se vyprávělo, že se kdysi dávno v Hořeních Pasekách starali o děvčátko, které osiřelo. Vypiplali ji až do dospělosti, a když se vdala do Osečné, přišli se na ni brzy po svatbě podívat. Mysleli si, že ji budou moci aspoň občas navštívit. Ale běda, právě při jejich první návštěvě začal vyzvánět místní zvon, který svým hlasem zval lidi na mši. Skřítkové hned všeho nechali, vyhrnuli se z chalupy a smutně volali:

"Zvony zvoní — ziny, ziny

odcházíme do cíziny.

Zvony zvoní — ziny, ziny,

 snad tam najdem domov jiný.

Zvony zvoní — bim, bum, bam,

nesmíme už přijít k vám.

Zdroj: Pověsti z Liberce a Liberecka, 2001 (z němčiny přeložila Libuše Dismanová, upravila Eva Koudelková, ilustrovala Jarka Váňová)

Kdysi dávno žil v jedné dřevěné chaloupce v Machníně starý rybář se svou dcerou Vroni, nejhezčím a nejmilejším děvčetem v širokém okolí. Její největší zálibou bylo pomáhat otci, ne snad v tom, že s ním chodila rybařit, ale hlavně jeho úlovky prodávaJa na sousedních trzích. Kolem ní se točila řada nápadníků, ona se jim však jen smála.

Jednoho letního večera seděla na břehu Nisy u rybářských sítí. Najednou se u ní objevil mladý pocestný a začal si s ní povídat. Mladík mezi řečí řekl, že od rána nejedl, a tak ho dívka pozvala na večeři k nim do chaloupky. Starý rybář měl radost, že do jejich odlehlé samoty zavítala nějaká návštěva, a proto mladíka přátelsky přijal a po večeři mu nabídl nocleh.

Mladík se chtěl za ochotu hostitelů odvděčit, a tak jim pro pobavení vyprávěl své zážitky z cest, a protože starý rybář brzy usnul, zůstala jeho jedinou posluchačkou krásná Vroni. Povídání nebralo konce, mezitím v sobě oba mladí lidé našli zalíbení, a z vyprávění o cestách přešli k plánování společné budoucnosti.

Mladík byl ale zodpovědný, a tak po chvíli zesmutněl. Uvědomil si své postavení, chudobu, to, že by dívce vlastně žádnou přiJatelnou budoucnost nabídnout nemohl. Proto začal Vroni se všemi svými problémy poctivě seznamovat. Ještě než stačil domluvit, otevřely se dveře ado místnosti vstoupila podivná ženská postava. Přistoupila až těsně k dívce a laskavým, příjemným hlasem řekla: Děvče, děvče, neposlouchej toho blázna.

Běž a hoď všechny vaše sítě do míst, kde je řeka nejhlubší. Nemeškej však, čím dřív to uděláš, tím to bude pro vás oba lepší" Pak zmizela, jak se objevila. Vroni vzala síť a spolu s mladíkem se vydali k řece. Cestou si uvědomila, že ta neznámá žena mohla být vodní víla, o které už mnohokrát slyšela. Prý kam přijde, tam přinese štěstí. Mezitím došli k Nise a Vroni udělala přesně to, co jí víla poradila. Za chvíli byla síť tak plná ryb, že šla stěží vytáhnout, i když dívce pomohl její host. Jen však ryby vytáhli na břeh, hned zase naskákaly zpátky do vody. V síti zůstaly jen jejich šupiny, které se okamžitě změnily v zlato.

Zdroj: Pověsti z Liberecka a Liberecka, 2001 (z němčiny přeložila Libuše Dismanová, upravila Eva Koudelková, ilustrovala Jarka Váňová)

Siegfried drakobijce ze Žibřidic.

Mezi Ještědem a Ralskem, pod horou Stříbrník kde mají sídlo skřítkové z Ještědského hřbetu a své poklady - tam žil v malém dřevěném domku u Ještědského potoka (co teče skrz Křižany a Žibřidice) Silný Siegfried, pod ochranou skřítků.

Tady je ta rozhodující chvíle z pověsti: drak na západním svahu Ještědu, každý rok mu padlo několik životů, lidé utíkali do nápadných chýší, políčka zarůstala. Stateční co šli proti němu zaplatili životem. Až když unesl Hanerle, dceru uhlíře, do Janovického lesa do brlohu pod Bukovou horou.

Siegfried šel za skřítky na Stříbrník, jejich král mu dal kouzelný samostříl který nikdy nemine, svazek otrávených šípů a dýku se slovy "Nesmíš je však nikdy užít pro zlý účel."

Mezi Ještědem a Ralskem leží Žibřidice, u nichž se vypíná hora Stříbrník. Podle pověsti zde měli své sídlo skřítkové z Ještědského hřbetu, kteří tu skryli své poklady.

V dávných dobách byl Stříbrník obklopen hustými lesy plnými zvěře. Lidé v této krajině Žili šťastně a klidně, dokud se na západním svahu Ještědu neusadil strašný drak. Byl stále hladový, a každý rok mu padlo za oběť několik lidských životů. Mnozí z místních obyvatel raději odešli, a ti, co zůstali, se většinou ukrývali v dočasných, co nejméně nápadných chýších, kde se mohli živit jen lesními plody. Políčka jim zarůstala, a chaloupky, neobydleny, pomalu chátraly. Nebylo, kdo by je opravil, zajistil proti dešti, sněhu a větru.

Lidé nebyli tak pasivní, jak by se snad dalo čekat, našlo se mnoho statečných mužů, kteří se pokusili draka zneškodnit, všichni ale svou odvahu zaplatili Životem. Přeci však přišla chvíle, která se stala pro draka osudná.

Nedaleko Ještědského potoka, protékajícího skrz Křižany a Žibřidice, žil na samotě v malém dřevěném domku mladík, jehož síla a odvaha ho proslavily po celém kraji. Lidé si o něm povídali, že je pod ochranou skřítků ze Stříbrníku, a říkali mu Silný Siegfried.

Jednoho dne se Siegfried dozvěděl, že drak si za svou oběť tentokrát vybral dceru jeho dávného přítele uhlíře a odnesl ji do Janovického lesa. Byl čas jednat, proto se Siegfried vydal s prosbou o radu za skřítky na Stříbrník. Tam ho uvítal sám jejich král a řekl: "Draka není tak snadné zabít, ale i my už jeho počínání sledujeme s nelibostí, a tak ti rádi pomůžeme. Dostaneš od nás kouzelný samostříl, který nikdy nemine svůj cíl, svazek otrávených šípů a dýku. Za to, že celý kraj zbavíš toho hrozného postrachu, ti všechny zbraně věnujeme. Nesmíš je však nikdy užít pro zlý účel."

Poté král předal Siegfriedovi kouzelné dary a vyzval ho, aby ani chvíli nemeškal, chce-li Hanerle, uhlířovu dceru, zastihnout naživu, Je prý skoro jisté, že ji drak dosud nezhubil, neboť včera, kdy ji unesl, roztrhal pod Ralskem jakéhosi obchodníka i s jeho oslem. Byl tedy sytý, a tak Hanerle jen odnesl do jednoho ze svých brlohů, aby se příště nemusel po potravě shánět. Siegfried poděkoval a rychle pospíchal do Janovického lesa. Věděl, že jeden z dračích brlohů je kousek pod vrcholem hory Buková, kde byla rozsáhlá jeskyně.

Když se přiblížil k jejímu vchodu, uslyšel zevnitř slabounký ženský pláč, ale také hvízdavé funění draka, který zřejmě spal. Všude kolem se válela spousta ohlodaných kostí. Siegfried tiše zavolal Hanerle jmé. nem. Nic se neozvalo. Teprve po druhém zavolání pláč přestal a ženský hlas se zeptal, kdo volá.

"To jsem já, Siegfried. Pokus se dostat ven z jeskyně, já chci draka vyzvat k boji!"

Dívka se moc nerozmýšlela. Obešla drakovo tělo a rychle vyběhla mezi balvany před jeskyní. Sotva ale uběhla pár kroků, drak, jehož probudil její pohyb, se objevil ve vchodu.

Siegried se mu však postavil do cesty a vystřelil. Hned napoprvé drakovi poranil levé oko, protože využil chvíle překvapení. Drak hrozně zařval, ale okamžitě začal také útočit. Bil po Siegfriedovi křídly, hrubými drápy rval zem a z obrovské tlamy chrlil oheň. Snažil se vzlétnout, chtěl zaútočit z výšky, ale to se mu stalo osudným. Jak byl nad Siegriedem, ten zamířil a trefil draka přímo do srdce. Tak tak se stačil uhnout drakovu padajícímu tělu.

Po tomto udatném činu se do kraje pod Ještědem vrátili lidé a vznikly nové osady. Okolo domku, kde žil Siegfried, vznikla vesnice, jež po svém hrdinovi dostala jméno Siegfriedsdorf, zkomoleně Seifersdorf. Dnes se tato ves, stará už přes šest set let, jmenuje Žibřidice.

Zdroj: Pověsti z Liberecka a Liberecka, 2001 (z němčiny přeložila Libuše Dismanová, upravila Eva Koudelková, ilustrovala Jarka Váňová)

Pověst o Ještědském duchovi – Jeschkengeistovi

Na hoře Ještěd, která se tyčí nad městem Liberec jako strážná věž severu, prý nežije jen vítr a mlhy, ale i duch starý jako sama hora – Jeschkengeist. Tento tajemný strážce hor bývá v pověstech popisován jako vysoká postava v tmavém plášti, někdy s holí, jindy s kloboukem staženým hluboko do čela. Jeho oči září jako chladný měsíc a doprovází ho smečka černých psů, kteří nejsou z masa a kostí, ale ze stínu a mlhy.--- 

Kdy se zjevuje

Podle starých horalů se Jeschkengeist ukazuje v mlhavých nocích, za bouří nebo při úplňku. Putuje lesními stezkami, často v místech, kde lidé opouštějí přírodu nebo ji ničí. Zabloudí-li někdo do lesa neúctivě, bez pokory, může ho duch Ještědu zavést do mlžných roklí, odkud není návratu.--- 

Varování starých

Staří Němci, kteří žili v okolí Ještědu ještě před válkou, varovali své děti slovy:> "Nechoď v noci na Ještěd, jinak si tě odnese ten, co vidí i ve tmě."A i po jejich odchodu se příběhy zachovaly. Lidé mluví o záhadném hlasu, který říká:"Zhasni světlo… ať nás nevidí."

autor příspěvku Jon Fred

Duch Ještědu (mně se líbí spíš tvar Duch Ještěda, Jeschkengeist)

V dávných dobách žil v údolí, kde dnes stojí Liberec, hubený a vyzáblý krejčí, který měl tu smůlu, že byl hrbatý a šilhal. K tomu všemu měl sklony k zlomyslným žertům a často svým sousedům dělal nejrůznější ošklivé triky. I přesto to nebyl vyloženě zlý člověk, a musel často cestovat až za Ještěd. Kdykoli hory musel překročit, stěžoval si na ně, protože mu přinášely mnoho problémů – jeho nohy ho prostě špatně nesly, což považoval za příčinu svého trápení.Jednou, když se vracel z procházky za Ještědem, se při sestupu náhle cítil velmi unavený a vyčerpaný, a tak si lehl a usnul. Když se probudil, byla už noc a na obloze zářil úplněk. Stromy kolem něj se však ponořily do tmy. Náhle spatřil krále hor, sedícího na skalnatém trůnu na Ještědu. Měl dlouhý bílý vous a zářil nádherným světlem. Kolem něj stálo mnoho jeho poddaných, horských trpaslíků, kteří se dozvěděli, že na východě musí postavit nové pohoří (Krkonoše), které by mělo být dokončeno následující noc. 

Práce měla být hotová do prvního kohoutího zakokrhání, a všichni museli spěchat mezi půlnocí a jednou hodinou.Krejčík, který neměl hory rád a jehož zlomyslná povaha ho vedla k provokacím, si pomyslel: Počkejte, já vám tu zábavu zkazím! Rozhodl se, že v noci vyruší horské duchy lstí. Schoval se tedy na Ještědu a čekal na půlnoc. Najednou se ozvala rána a svištění, které ho přimělo vyskočit. Horští duchové se vznesli do vzduchu s obrovskými výbuchy a začali stavět hory na východě v podivném světle. Krejčí zůstal ohromeně stát a pozoroval dění kolem sebe, jak trpaslíci a jejich břemena létali ve vzduchu stále rychleji.

Dlouho se díval do dálky, ale pak v něm znovu vzplanula zloba a napodobil zvuk, jako když kohout mává křídly a kokrhá. V tu chvíli se všechno kolem něj otřáslo a zřítilo. Trpaslíci přestali pracovat, kameny a bloky spadly na lesy a pole, které se nacházejí směrem k Liberci a Krkonoším. Trik však měl pro krejčího tragické následky – na místo, kde stál, dopadl těžký balvan, který ho svou vahou rozdrtil. Tento obrovský kámen leží dodnes na východě u Ještědu. A kdo by chtěl slyšet příběh samotného krejčího, stačí, když se posune o kousek dál – krejčí stále sedí pod ním (Pozn. Řeč je o Malém Ještědu). 

Podle pověstí má otvor ve skále, jakousi pozorovatelnu (doslova "Guckloch") na západním svahu hory, takže na Liberec nevidí...

autor příspěvku Petr Hiebel

Černá Kateřina: Temná legenda z Liberce, která děsí i dnes

Liberec – město pod Ještědem, známé svou krásnou přírodou, historickou architekturou i univerzitním životem. Ale za poklidnou fasádou se skrývají temnější vrstvy. Jedna z nejděsivějších místních legend se týká záhadné postavy známé jako Černá Kateřina – ducha, kterého podle svědků občas spatříte v mlze, mezi stromy nebo v opuštěných ulicích města.

Původ příběhu: Čarodějnice nebo pomstychtivá duše?

Pověst o Černé Kateřině se datuje do 17. století, kdy měla údajně žít v lesích nad dnešními Lidovými sady. Místní ji popisovali jako osamělou ženu, která "pomáhala" s porody, léčila bylinkami – ale také vyřezávala podivné symboly do stromů a mluvila s něčím, co nebylo vidět.

Poté, co v okolí začaly mizet děti, vesničané ji obvinili z čarodějnictví. Kateřina byla zatčena, ale těsně před popravou utekla do lesa. O několik dní později byla nalezena její spálená těla v malé chatrči. Nikdo ale neviděl, jak zemřela. A podle pověstí její duše nikdy neodešla.

Městská legenda nebo realita?

Za posledních padesát let se v oblasti Lidových sadů a Harcovské přehrady objevilo několik svědectví o ženské postavě v černém plášti bez obličeje. Některá hlášení přišla od dětí, jiná od nočních hlídačů, studentů nebo dokonce i turistů.V roce 1997 místní noviny krátce zmínily případ chlapce, který zmizel u přehrady. Jeho sestra později tvrdila, že "před tím viděli paní, která se vynořila z vody, aniž by udělala vlnu".Další případ se odehrál v roce 2014, kdy mladý muž jménem Lukáš pracoval jako noční hlídač u opuštěné vily nedaleko Lidových sadů. Po jedné noci byl nalezen v šoku, bez schopnosti mluvit. Lékaři nikdy nezjistili, co se přesně stalo. V jeho skicáku se ale našly kresby ženy v černém. Vždy bez obličeje.

Varování starousedlíků

Podle některých místních platí jedno nepsané pravidlo:Nevyslovuj jméno Černé Kateřiny třikrát v noci – zejména ne v lese. Ona prý přijde jen k těm, kteří se chtějí přesvědčit, že neexistuje."I když většina obyvatel považuje příběh za pouhou báchorku, stále existují lidé, kteří si večer cestu přes les raději zkrátí tramvají. A kdybyste někdy večer zaslechli v mlze kroky za sebou – raději se neotáčejte. 

autor příspěvku Jon Fred

Lesní duch v Lidových sadech: Přízrak, který prý dodnes bloudí pod korunami stromů

Liberec – Lidové sady, oblíbené místo procházkářů, rodin i sportovců, skrývají jedno temnější tajemství. Málokdo ví, že tento malebný lesopark má i svou strašidelnou pověst, která se vypráví už po několik generací.

Tajemný lesník z války

Podle ústního podání se během druhé světové války do této oblasti často uchyloval německý lesník jménem Otto Weiss, který tu žil sám v malé chatce poblíž tehdejšího loveckého pavilonu. Jeho láska k přírodě byla prý bezmezná, ale lidskému světu se vyhýbal. Místní říkali, že měl oči jako z ledu a nikdy se neusmíval.Když válka skončila, Otto měl být kvůli svému původu a dřívější službě v říšské lesní správě odsunut z Československa. V den svého plánovaného odchodu ale beze stopy zmizel. Později byla jeho mrtvola nalezena na stromě – oběsil se na staré větvi dubu, který dodnes stojí poblíž cesty mezi ZOO a altánem.

Zjevuje se při mlze a soumraku

Od té doby prý někteří večerní návštěvníci slyší šepot v listí, i když není vítr. Jiní slyšeli těžké kroky v křoví, ale nikoho nespatřili. Nejčastěji se duch údajně zjevuje za mlhavých podzimních večerů, kdy je park skoro prázdný.Popis ducha se téměř nemění – muž v dlouhém plášti se širokým kloboukem, tvář zastíněná, ale oči prý studí až do morku kostí. Objeví se pár metrů od cesty, stojí nehybně a pak se beze slova ztratí mezi stromy.

Místní to berou vážně

Zaměstnanci nedaleké ZOO i pracovníci městské zeleně se o pověsti vyjadřují opatrně. "Nikdy jsem ho neviděl, ale když jdu sám parkem večer, tak je tam něco zvláštního," přiznává jeden ze zahradníků, který si nepřál být jmenován.Pověst o duchovi lesníka je dnes už součástí místního folkloru – a přestože většina lidí nad ní mávne rukou, najdou se i tací, kteří se po setmění do Lidových sadů raději nevydávají

autor příspěvku Jon Fred