Povídky a Miloslav Nevrlý

Anna Zenknerová, manželka Augustina Zenknera (pytlák Stammel), žila v Čechách na úpatí vysokých hor. Když viděla děti sousedů, jak začínají navlékat korálky, jakmile jsou schopné udržet jehlu ve svých rukou, rozhodla se odejít do Ameriky, kde by její tři děti, Austin, Anton a Annie, měly lepší možnosti. Její rozhodnutí se prohlubovalo, když se na horách nad jejich domovem kupily mraky a údery hromu otřásaly domem. Její ustrašená dcerka Annie zalézalapod peřinu. O málo starší syn Anton vybíhal před dům a pěstičkou hrozil bouři: "Ty jeden hrome, strašíš moji Annie."Anna Zenknerová učinila veškeré přípravy na cestu do Ameriky, když tu byl zabit její muž. Na nějaký čas musely jít její plány stranou. O tři roky později si vzala Josepha Schimka a po narození dvou dětí, Antonie a Adolpha, zvaného Oddie, opět doufala v možný odchod do Ameriky.

Zdroj: Ročenka 2007Jizersko-ještědský horský spolek

Smrt nejslavnějšího pytláka Jizerských hor

Kousek pod patou hráze údolní přehrady na Černé Nise se v lese skrývá asi nejslavnější jizerskohorský pomníček, nazývaný "Stammelův kříž", nebo také "Stammelova smrt." Stammel byl slavný jizerský pytlák, který po mnoho let lovil v panských lesích a nikdy nebyl dopaden. Byl zdejší legendou.
Augustin Zenkner, narozený 12. září 1825 v Janově n. N. čp. 13, byl známý spíše pod přezdívkou "Stammel" - to prý proto, že jeden z jeho předků koktal. Již před nástupem vojenské služby byl známý svojí posedlostí - pytlačením v panských lesích. Lidé ho měli velmi rádi, byl dobrosrdečný a laskavý a mimoto spolehlivý, neboť vždy dokázal opatřit zvěřinu na stůl. Mnoho "bohatších" rodin v oblasti Luhu, Hejnic a Bílého Potoka tenkrát prý objednávalo zvěřinu pro oslavy narozenin, křtů a svateb právě tímto způsobem. Lesnický personál ho proto stíhal, kde se dalo a zároveň se jej obával. Na vojně údajně sloužil v Uhrách u císařských kyrysníků a jeho velitelem byl Eduard hrabě Clam-Gallas, majitel revíru v Jizerských horách, v nichž Stammel před vojnou pytlačil. Clam-Gallas, který prý o této skutečnosti věděl, nabídl po vojně Stammelovi místo hajného v Jizerských horách. Stammel prý tehdy laskavou nabídku odmítl. Po návratu z osmileté vojenské služby v roce 1860 se usadil v Hejnicích, v domku, který si koupil. Začal hospodařit, ale také intenzivně pytlačit. Ženu si přivedl z ciziny - snad z Maďarska
Stammel byl člověk statné postavy a neobyčejné tělesné síly. Stokrát na něj naléhala žena a přátele ho varovali, že to nemůže dobře dopadnout. Sám Stammel byl natolik chytrý, že si uvědomoval skutečnost, že dojde-li někdy ke střetu mezi ním a lesníky - vrátí se z lesa jako vrah, nebo tam zůstane jako oběť. Dodnes se traduje věta pronesená jím prý vůči lesníkovi z Nové louky:
"Ty, Václave, máš přece doma vosum zdravejch dětí, nedělej žádný hlouposti, kdybys mě náhodou někdy zahlíd v lese. Pro jednoho srnce se to nezblázní - běhá jich tam přece dost."
Nakonec se i s rodinou rozhodl odjet podobně jako řada dalších lidí z Jizerských hor do Ameriky Před odjezdem ale přichází se svým posledním osudovým přáním: ještě jednou, naposledy si zapytlačit ve svých milovaných jizerskohorských lesích. Všem bylo jasné, že se chystá ze svého posledního jelena vystrojit hostinu na rozloučenou s přáteli - než odjede za moře.
V úterý 6. října 1863, okolo sedmé hodiny ranní, na sebe narazili hajní Anton Mieth a adjunkt Franz Neuwinger z Nové louky a Stammel, který se ve svahu nad Nisou skláněl nad uloveným jelenem. Pytlák bleskurychle zvedl pušku, zalícil a vystřelil. Hajný Anton Mieth, který se nestihl ukrýt za stromem, vykřikl a zhroutil se, zasažen do stehna. Neuwinger střelbu opětoval. Přestože byl Stammel adjunktem Neuwingerem zasažen, dokázal z místa zmizet.
Teprve po dvou dnech, tedy 8. října 1863, když se Stammel nevrátil z lesa, vydali se jej do místa přestřelky hledat: Byl nalezen mrtvý zhruba čtvrt hodiny od místa střetu. Zemřel na vykrvácení z ran, které utržil. Bylo mu osmatřicet let. Ležel v hustém lese tak, jak jej lidé občas vídali chodit na lov. Měl na sobě vestu ze světlešedého cvilinku, vysloužileckou čepici omotanou červeným šátkem a vysoké boty z červené juchty. Jeho hlava, s nezbytným falešným plnovousem z koňských žíní, spočívala na mechovém polštáři, který si umírající pytlák z posledních sil natrhal
Všeobecně se říkalo, že pytlák mířil schválně nízko, aby se nestal vrahem. Jinak by totiž (při jeho střeleckém umění) hajný Mieth již nežil. Stammel byl převezen na soudní pitvu do Liberce a 12. října 1863 se konal na starém hřbitově v Hejnicích za účasti příbuzných, široké veřejnosti i lesnického personálu pohřeb
Dochovala se slova pronesená nad jeho rakví jedním z přítomných hajných: "Jemu je blaze a nám je lépe."
Zpráva o tom, že Stammel je mrtev, vzrušila celé Jizerské hory. Vdova po Stammelovi, Anna Zenknerová se odstěhovala i s jeho třemi dětmi do Ameriky. Ovšem až v roce 1873, protože ještě předtím se vdala v Janově za pekaře Josefa Šimka, s nímž měla další dvě dětí. Oba Stammelovi synové byli i v Americe vášnivými lovci.
Franz Neuwinger byl přeložen na Moravu, aby snad náhodou nedošel v lesích Jizerských hor újmy na zdraví.
Paroží posledního Stammelova jelena viselo dlouhá léta v hájovně na Nové Louce. Hajný Anton Mieth se uzdravil a dožil se věku třiasedmdesáti let. Jeho rodina postavila na místě neštěstí kamenný pomníček s křížem a nápisem Miethova rodina. Přestože kříž nese název "Stammelova smrt," není lokalizace pomníčku identická s místem, kde Stammel skonal.

Miloslav Nevrlý (přezdívkou Náčelník)

je český zoolog, spisovatel, publicista, skaut, turista a milovník přírody. Narodil se 29. října 1933 v Praze, kde vystudoval reálné gymnázium (1944-1952) a Přírodovědeckou (tehdy Biologickou) fakultu Univerzity Karlovy (obor zoologie, promoce roku 1957, rigorózní zkouška a titul RNDr. roku 1969). Ještě před promocí získal místo zoologa v Severočeském muzeu v Liberci. Tam pracoval až do odchodu do penze v roce 2000, po většinu doby jako vedoucí přírodovědeckého oddělení. V Liberci také pomáhal vést Miloši Zapletalovi skautský oddíl, po zákazu skautingu v roce 1970 vedený jako turistický oddíl mládeže. Sám i se členy oddílu mnohokrát putoval po českých i zahraničních pohořích. Již od svých studentských let také psal a vydával odborné i populární články. Postupně vydal celou řadu knih, z nichž většina byla inspirována právě jeho putováními a láskou k přírodě a skromnosti.

Krop - Seffův kříž
Pytlák Volatej Pepek

Nedělního podvečera 5. května 1878 tudy procházel syn majitele frýdlantského panství a velké části Jizerských hor, hrabě František Clam-Gallas s doprovodem lesníků. Vyšli si z loveckého zámečku na Nové louce na příslech tetřeva. Bylo kolem půl osmé a mladý hrabě kráčel s lesníkem Kluchem. Náhle se v lesní samotě objevil pes a v zápětí za ním neznámý muž s puškou připravenou k výstřelu. Kluch se vzpamatoval: Pytláci, pan hrabě nechť se kryje! (Tak skutečně zazněla ta věta.) Hrabě uskočil za mladý dvojitý buk. Strom jej nekryl úplně a pobuda cosi volal a při tom na hraběte stále mířil. Odmítl složit zbraň a Kluchovi nezbývalo než do pytláka vypálit obě hlavně tetřevími broky naládované pušky. Pytlák se bez hlesu zhroutil. Společnost se seběhla. Muž byl raněn do obličeje, a přestože jej křísili, nepromluvil ani slovo. Jeden z pánů se vrátil na Novou louku: bylo nutno přivést pomoc a dopravit raněného do liberecké nemocnice.

Melzerův pomníček 

Když jsem šel okolo Melzerova pomníčku na jaře 1960, byl ještě v pořádku, ale neměl jsem u sebe tehdy fotoaparát. Můj snímek je proto až z listopadu téhož roku, ale to již kamenný jehlan nenesl původní desku s německým textem. Kdosi ji v létě zničil muselo to dát práci, uražené šrouby byly mohutné. V libereckém deníku Reichenberger Zeitung jsem se dočetl, že mladému četníkovi, který pocházel z Komořan u Mostu, utržený vůz přehradní železnice těžce poranil krk, záda a levou paži. V liberecké vojenské nemocnic ho operoval MUDr. Cerwinka. Po dvou dnech se Melzerův stav sice zlepšil, ale o další dva dny došlo k prudkému zhoršení a čtyři dny po neštěstí Rudolf Melzer 23. srpna 1905 zemřel.

Mezi velmi známé jizerskohorské památky patří Melzerův pomníček, pečlivě opracovaný žulový obelisk stojící na vysoké hromadě seskládaného kamení, hned při lesní silnici spojující Bedřichov s přehradou na Černé Nise. Přehlédnout jej nelze ani za mlhy, ba ani za tmy. Původní tabule, která byla na pomníček připevněna, nesla německý nápis "Památce Roberta Melzera, c. k. četnického závodčího, zraněného 19. srpna 1905 při výkonu své služby". 
Pomníček připomíná vcelku kuriózní neštěstí, které se zde stalo v době, kdy uprostřed lesů byla zrovna budována velká údolní přehrada. Na stavbě se tehdy sešli dělníci mnoha národů a v jindy klidných horách bylo najednou až příliš nebezpečno. Výplata pracovníků proto probíhala pravidelně přímo pod četnickým dohledem. Sedmadvacetiletý četník Robert Melzer toho dne doprovázel pokladníka s výplatou od Bedřichova; stejným směrem ze sedla Maliníku vedla tehdy v trase dnešní cesty úzkokolejná železnice, po níž byly dopravovány velké žulové bloky na stavbu hráze. Vagónky táhala malá parní lokomotiva, a protože byl celý provoz na trati bez jakéhokoliv zabezpečení, byla na této lesní železnici přísně zakázána přeprava lidí. Pokladník s Melzerem dorazili 19. srpna 1905 pěšky na staveniště, kde dělníci dostali svoje očekávané peníze. Úkol se zdál být bez potíží splněn a před muži byla dlouhá cesta zpět lesy. Mladý četník chtěl asi šetřit své síly či podrážky služebních bot a zpět k Bedřichovu se nechal - patrně tajně - odvést prázdným vláčkem. Seděl v posledním vagónku, ale ten se zničehonic ve stoupání k Lichteneckerovu kříži z vlaku odpojil a i s vyděšeným závodčím se řítil po kolejích zpět. V místě, kde dnes stojí napravo od cesty pomník, vymrštila neviditelná síla Melzera z vagónku, který jej však při pádu ještě zachytil a táhl podél kolejí. Těžce zraněný skončil nakonec závodčí ležet u trati, odkud byl dopraven do liberecké vojenské nemocnice. Zprvu se zdálo, že navzdory vážnosti zranění není v přímém ohrožení života. Ovšem o to překvapivější bylo, když pak čtyři dny od havárie následkům své neuvážené jízdy náhle podlehl.

Jako připomínku na svědomitého kolegu a možná i jako varování všem nezodpovědnym nechala stavební společnost F. Ackermann a Melzerovi kolegové od žandarmerie postavit na místě nehody pomníček, který zde byl odhalen 17. prosince 1905. Na svem místě stojí dodnes, jen německy psaná deska byla po válce odstraněna a později nahrazena česky psanou velkou tabulí z barevného kovu, kterou - myslím - na žulový pomník upevnil pan Ivan Moucha. 

autor článku Miloslav Nevrlý

Zdroj: Připomínky zašlých časů - Pomníčky Jizerských hor Miloslav Nevrlý, Jan Pikous, Marek Řeháček, Otokar Simm, 2008

Pomník kancléře Šámala 

Když jsem 16. května 1960 fotografoval teprve třináct let starý pomníček kancléře Šámala na Nové Louce, netušil jsem, že mu - v této podobě — zbývá již jen několik týdnů života. Minulé i současné osudy dvou různých kamenů, které do roku 1960 nesly a od roku 1990 znovu nesou původní výzdobu z roku 1947 — těžkou bronzovou desku a plaketu - jsem důkladně popsal v roce 1996 ve 3. vydání (a o jedenáct let později ve 4. vydání) Knihy o Jizerských horách, a to v dubnových pověstech. Prakticky stejný text byl přetištěn, rovněž roku 1996, v 10. čísle časopisu Jizerské a Lužické hory a ve 2. čísle čtvrtletníku Patron.

JUDr. Přemysl Šámal byl významným prvorepublikovým politikem a protirakouským a později i protinacistickým odbojářem. Ve volném čase se vášnivě věnoval lovu a od třicátých let přijížděl hledat lovecké štěstí i do Jizerských hor. Za svých pobytů býval ubytován v loveckém zámečku na Nové Louce. Po nástupu fašismu byl Přemysl Šámal za svoji odbojovou činnost zatčen gestapem a po vláčení různými žaláři zemřel 9. března 1941 na následky týrání a špatného zacházení v berlínské věznici Moabit. To už mu bylo sedmdesát čtyři let.

Po skončení války se jeho bývalí myslivečtí kolegové rozhodli uctít památku významného muže a v roce 1947 mu na Nové Louce odhalili kamenný pomník se dvěma bronzovými deskami. Pamětní plaketu s reliéfem, kterou na kámen umístili, zhotovil již v roce 1926 akademický sochař a medailér Josef Šejnost. Na druhé desce byl dlouhý nápis, ve kterém se mimo jiné psalo i o tom, že Nová Louka má od té doby nést pojmenování Šámalov. 

Avšak v pozdějších letech se stala památka na nekomunistického politika trnem v oku tehdejším pohlavárům. Ti nechali pamětní kámen i s deskami odvézt do rochlického lomu, kde měl být roztříštěn. V hodině dvanácté zachránil bronzové plakety Miloslav Nevrlý. Lomaři mu je vydali a on je odnesl do libereckého muzea.

 S příchodem nadějí na politické uvolnění v roce 1968 měl nadejít i čas návratu Šámalova pomníku na Novou Louku. Ale pravda byla jiná: než stihli zaměstnanci lesního závodu památku obnovit, přijeli do naší země okupanti z východu a na pomník se zapomnělo. 

Až  po dalších dvaadvaceti letech si opět kdosi na pomník vzpomněl. Kupodivu se ještě našly obě původní desky a 8. září 1990 byl na Nové Louce památník Přemysla Šámala znovu slavnostně odhalen.

autor článku Miloslav Nevrlý

Zdroj: Připomínky zašlých časů - Pomníčky Jizerských hor Miloslav Nevrlý, Jan Pikous, Marek Řeháček, Otokar Simm, 2008

Kříž Felixe Wildnera 

Kříž Felixe Wildnera - náhodné oběti poslední války — jsem spatřil někdy na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století poprvé na věru kuriózním místě - ve velké světnici Hnojového domu na Jizerce, mezi všemi těmi kuriozitami a veteší, co jí fenomenální Gustav Ginzel do svého proslulého domu nanosil. Kříž s monogramem a datem 1. října 1945 získal snad od dřevařů, kteří jej našli někdy okolo roku 1985 na jednom ze smrků, které káceli podél Hraniční cesty spojující soušskou silnici nad Smědavou a cestu na Jizerku, památka na mrtvého dřevorubce byla na tomto místě nedávno obnovena víceméně v původní podobě. 

Tehdy ani ne čtyřicetiletý Felix Wildner z Horní Řasnice pracoval společně s dalšími německými muži na podzim 1945 v jizerských lesích. Hory již žily jinak než kdysi: do vesnic pod nimi proudili čeští osídlenci, připravován byl odsun většiny původních obyvatel, vsi za blízkou hranicí přebírali Poláci, v lesích se ještě tu a tam ozývala střelba — motali se zde ještě uprchlí vojáci. Dodnes není zcela zřejmé, jestli byli Felix Wildner a další muži opravdoví dřevorubci, či byli pouze po skončené - a pro Němce prohrané - válce na těžkou práci za trest nasazeni. Ví se jen, že v lese pobývali celý týden a pouze na sobotu a neděli se vraceli domů. V pondělí 10. října 1945 se Felix Wildner a další dřevař, kterého historie zná již pouze pod monogramem F. H., vraceli se zásobami zpátky do práce. Když šli po Hraniční cestě, zastavila je skupina ozbrojenců - patrně šlo o skrývající se německé vojáky či vlasovce, jiné verze vyprávějí. Že to byli Poláci - podle všeho si dělali zálusk na zásoby obou dřevařů. F. H. vzal rychle nohy na ramena a bez pronásledování se skryl v lese. Felix Wildner tolik štěstí neměl - lupiči jej chytili, a protože prý řval o pomoc - na místě jej umlátili. Sebrali mu jídlo i boty a mrtvolu zahrabali ledabyle do blízkého houští. F. H. záhy nahlásil na Jizerce, co se v lese stalo a dřevo" rubci společně s lesníky brzy mrtvé tělo Felixe Wildnera v lese našli. V divokých dobách jeho osud asi dojímal jen málokoho: tělo bylo bez velkých okázalostí, a dokonce prý i bez matrič ních záznamů narychlo zahrabáno na hřbitově v Bílém Potoce. Někdo z kolegů ale přeci jen nechtěl, aby se na jednu ze zbytečných obětí války v Jizerských horách zapomnělo, a pověsil na strom onen prostý dřevěný kříž, který zde - nikým nepozorován - vydržel až do osmdesátých let. Tehdy ho Gustav Ginzel zachránil a pověsil ve svém Misthausu, navzdory staré pravdě, že každá památka má zůstat na tom místě, kde byla zřízena. Wildnerův kříž tak na" konec zmizel při požáru dne 24. srpna 1995 ze světa společně s celým Hnojovým domem.

Zdroj: Připomínky zašlých časů POMNÍČKY JIZERSKÝCH HOR - Miloslav Nevrlý Jan PIKOUS | Marek ŘEHÁČEK | Otokar Simm, 2008

Památka Paula Hirta 

Louka, na které stávala do poloviny minulého století osada Gross Iser — Velká Jizera — vešla v posledních letech do povědomí mnoha turistů. Od chvíle, kdy byly otevřeny nové hraniční přechody nad harrachovským nádražím a před pár lety i na soutoku Jizery s Jizerkou, přichází do těch míst i stále víc návštěvníků z české strany. 

Do dnešní doby zde zůstalo stát jen jediné stavení - Chatka Górzystów, do roku 1945 tu ale vládl čilý život. Osadu tvořilo přes čtyřicet chalup, ve kterých žilo kolem dvou set padesáti obyvatel. Jenomže konec druhé světové války znamenal zánik i této, od okolního světa tak vzdálené vsi. V květnu 1945 pronikly až sem jednotky Rudé armády a jejich návštěva nezůstala bez následků. 

Vojáci zapálili hraběcí lovecký zámeček a o kus dál přišel o život hospodský Paul Hirt z horské chaty zvané Iserbaude. Proč rudoarmějec vystřelil na Památka Paula Hirta Louka, na které stávala do poloviny minulého století osada Gross Iser — Velká Jizera — vešla v posledních letech do povědomí mnoha turistů. Od chvíle, kdy byly otevřeny nové hraniční přechody nad harrachovským nádražím a před pár lety i na soutoku Jizery s Jizerkou, přichází do těch míst i stále víc návštěvníků z české strany. Do dnešní doby zde zůstalo stát jen jediné stavení - Chatka Górzystów, do roku 1945 tu ale vládl čilý život. Osadu tvořilo přes čtyřicet chalup, ve kterých žilo kolem dvou set padesáti obyvatel. Jenomže konec druhé světové války znamenal zánik i této, od okolního světa tak vzdálené vsi. V květnu 1945 pronikly až sem jednotky Rudé armády a jejich návštěva nezůstala bez následků. Vojáci zapálili hraběcí lovecký zámeček a o kus dál přišel o život hospodský Paul Hirt z horské chaty zvané Iserbaude. Proč rudoarmějec vystřelil na sedmapadesátiletého Hirta, to se už asi přesně nedovíme. Na každý pád tady voják zabil civilistu; jenže takových případů bylo během války na obou stranách jistě nespočet. 

Obyvatelé osady pochovávali své zemřelé až ve vzdáleném lázeňském městečku Flinsberg, ale na to, aby tam odvezli mrtvého Hirta, nemohli v těch dnech ani pomýšlet, neboť cesty byly pod kontrolou Rusů. Proto museli nebožtíka pochovat přímo v kolonii. 

Brzy po skončení války bylo veškeré německé obyvatelstvo z Velké Jizery vyhnáno. Počátkem padesátých let pak byla všechna stavení - až na to jediné dnešní - zbourána. Příhodu se zastřeleným Hirtem si pamatovali už jen lidé, kteří odtud museli odejít. Místo, kde byl pochován raději nikomu neprozradili. 

Nová doba přinesla i nový pohled na osudy lidí z Velké Jizery. Tak se stalo, že někdo přišel S nápadem věnovat hostinskému z bývalé Jizerské boudy malou pamětní desku. Nutno říct, že ještě před nedávnem nemělo něco takového u našich sousedů sebemenší naději na úspěch, ale čas se naštěstí ani tady nezastavil. Z jara roku 2005 se na louce před Chatkou Górzystów objevil březový kříž. Byl postaven na místě, kde měl přibližně být - dle výpovědi pozůstalých — Hirt pochován. Kupodivu to bylo přímo v centru osady, nepříliš daleko od jeho hospody. V září téhož roku přivlekl správce chatky Stawomir Polaúski s pomocí traktoru a přátel žulový balvan, který usadili vedle kříže. Na jaře následujícího roku byla na kámen upevněna polsko-německá deska, na které je napsáno "Paul Hirt, zvaný Friedel Paul, narozen 19. 12. 1887, zastřelen 11. 5. 1945." 

Zdroj: Připomínky zašlých časů POMNÍČKY JIZERSKÝCH HOR - Miloslav Nevrlý Jan PIKOUS | Marek ŘEHÁČEK | Otokar Simm, 2008