Přízrak a další povídky
Bilý Kostel nad Nisou
Na Bílém Kostele je nejmagičtější právě onen bílý kostel uprostřed obce. Pamatuji si na něj dobře již z dětství, tehdy jsem se svojí maminkou hrál zvláštní hru, kdykoliv jsme jeli po staré silnici na Děčín, sázeli jsme se, kdo bílou kostelní budovu spatří první. Vyhrával jsem častěji, maminka asi nechtěla moji tehdy ještě křehkou duši zraňovat prohrami. A od těch časů se stal právě bílý kostel v Bílém Kostele, který se kdysi také jmenoval Jindřichov či latinsky Alba Ecclessia, největší pozoruhodností pro mé oči. A o to více mne potěšilo, že vznikl díky strašidlu.
Přízrak
Kdysi, je tomu již řada desetiletí, se pán z Donína, majitel grabštejnského hradu, rozhodl, že u příležitosti narození syna a dědice svého panství postaví kdesi u svého sídla nákladný kostel. Pro stavbu si vybral nevelký a hezký pahorek, kde však strašil podivný přízrak. Ten každou noc, kdy zedníci a kameníci odešli domů z práce, rozmetal těžké kamenné kvádry daleko po okolí.
Pán z Donína si myslel, že jeho kostel boří jakýsi zlomyslník, a proto se jednoho večera na místo s početným doprovodem vypravil. Věřil, že viníka chytí a krutě potrestá.
Až do půlnoci byl na staveništi naprostý klid, kameny seděly jeden na druhém, malta tiše zasychala. Ale jakmile kdesi odbila půlnoc, začaly se dít hrozné věci. Nejdříve se nedostavěný kostel rozsvítil mohutnou září, a pak se, jako by byl z papíru, zbořil. Nad tmavými troskami byl slyšet jen příšemý smích. Donín i se svými zbrojnoši rychle uprchl do pevnych a bezpečných zdí grabštejnského hradu.
Druhý den se na místo vydal spolu se svoji manželkou, urozenou a přívětivou dámou. Vystoupili na pahorek až k rozvaleným kamenum, u kterých stáli bezradní dělníci. Paní z Donína chudé stavebníky po tovala a řekla: "Jak vidím, podivné přízraky vám zde ničí vaši práci, dobře, necháme postavit nový kostel jinde. Pustím teď svůj hedvábný šatek po větru, a tam, kde dopadne na zem, bude stát nová stavba." Jak řekla, tak
také udělala. Vítr vzal šátek a zanesl jej rychle na místo, kde dnes sto t budova kostela v Bílém Kostele. Tak bílá, že ani bělejší byti nemůže.
zdroj: Marek Řeháček -Vyprávění o strašidlech, přízracích a podivných úkazech nejsevernějších Čech, 1996
Pekelný pes z Frýdlantu
V uličce nedaleko náměstí žili před mnoha lety mladí manželé, kteří měli jediné dítě, syna Antona. Dítě se do svých pěti let zdálo být úplně normální, ale od jisté doby počalo noc co noc, k hrůze rodičů, vykřikovat nepochopitelné věty: "Mami, mami, zlý Molli mě zase kousl. Strašně
se bojím." Anton se vždy v posteli příšemě třásl a rozhazoval rukama kolem sebe.
Manželé sí nejprve mysleli, Že dítě trápí jen zlé sny, zvláště pak, když věděli, že Molli je jméno jezevčíka ze sousedství, se kterým si Anton velmi rád hrál. Když se však noční výkřiky stále opakovaly i poté, co byl pes ze sousedního domu prodán, bylo již patmé, že je dítě v moci nějakého nočního přízraku.
Anton vysílený nočními zážitky chřadl a chřadl a nikdo, ani vševědoucí báby kořenářky mu nedokázaly pomoci. Jednoho večera, kdy si již rodiče mysleli, že synáček pekelnému psímu přízraku podlehne, rozhodla se matka bdít vedle jeho postele. Noc byla temná, svíce na stole brzy pohasla a matka usnula tvrdým spánkem, ze kterého ji probudilo až troubení ponocného ohlašující půlnoc, hodinu všech zlých duchů. Dítě se také vyděšeně vztyčilo na posteli s výkřikem: "Mami, mami, Molli už mne zase kouše!" Matka v tu chvíli nevěděla, co si má počít, a tak jen bouchla do synovy pokrývky a zakřičela: "Vždyť ten je již dávno prodaný!" Ale naJednou její oči spatřily ve tmě pokoje temný stín, který se k ní pomalu přibližoval. Cosi chlupatého na ni skočilo a mohutnými tlapami jí sevřelo hrdlo. Žena v přítmí jen stěží rozeznala siluetu příšery s vyceněnými zuby připravenou prokousnout jí hrdlo. V poslední chvíli ji napadla spásná modlitba. Jakmile ji sípavě vyřkla, tlak psích tlap povolil a pekelný démon vyběhl ven ze dveří.
Od té doby se již Pekelný pes v uličce u náměstí nikdy neukázal a mladý Anton zbavený zlých nočních můr se rychle zotavil. Jediné, co mu z jeho mládí zůstalo, byl panický strach ze psů, kterým trpěl až do své smrti.
Zdroj: Marek Řeháček - Vyprávění o strašidlech, přízracích a podivných úkazech nejsevernějších Čech, 1996
Kříž U Červeného srdce severně od Kateřinek
Pomníček prý připomíná vojáka ze sedmileté války, kterému měl dát klid, aby jeho duch už nestrašil po lese.
Duch na místě U Červeného srdce
Dodnes straší neznámý přízrak na křižovatce zelené a modré turistické cesty pod Dračím vrchem, nedaleko od Liberce. Za pěkného počasí toto místo, kterému se od pradávna říká U Červeného srdce, příliš strašidelně nevypadá. Jen obyčejné rozcestí mezi několika pasekami porostlými žlutým kycolem, bájnou bylinou starých horalů.
Jakmile však zemí proletí první podzimní bouře, vlády se ujme jízlivý strýc listopad, nad kmeny zvlhlých smrků se vyklene barokní doba, změní se i křižovatka U Červeného srdce na rejdiště podivného přízraku, o kterém nikdo z okolí nic bližšího neví. Jen staré vlastivědné knihy se zmateně zmiňují o tom, že někdy v polovině 18. století, za časů válečných, sem do lesů uprchl jeden obyvatel z Liberce. Ale ani lesní tišina mu ochranu nezajistila, nepřátelští pruští vojáci ho zde vypátrali a zavraždili.
Duch mrtvého uprchlíka se poblíž křižovatky začal zjevovat až v minulém století. Lesní dělníci zde tehdy vykáceli spoustu stromů a pod kořeny jednoho z nich později kdosi objevil mechem porostlou lebku a hromádku kostí. Ostatky však ani poté nebyly zakopány v posvěcené půdě hřbitova, a tak rozzuřený přízrak počal u křižovatky strašit obyvatele Kateřinek, kteří tudy chodívali do Fojtky. Neodradil jej ani kámen s křížem, který zde na ochranu poutníků nechal kdosi postavit. Litinový kříž časem zmizel a jen kámen napravo od cesty stále připomíná mamou lidskou touhu podmanit si duchy a strašidla.
zdroj: Marek Řeháček - Vyprávění o strašidlech, přízracích a podivných úkazech nejsevernějších Čech, 1996
Buk republiky
Tento doposud mladý strom roste dnes nedaleko míst, kde stával kdysi Eduardův buk, Najdeme jej v cípu mezi cestou do Bílého Kostela a cestou na Roimund. Není starý. Byl vysazen lidmi v roce 1968, tedy v letech, kdy došlo k obnově tradice oslavovat vznik ČSR. Okolo býval malý plůtek, který měl Buk republiky chránit před nebezpečím. Plůtek časem zmizel, ale buk zde stojí dodnes.
Zdroj: Marek Řeháček - O pozoruhodných a tajemných místech Ještědských hor, 1995
ZVLÁŠTNÍ STROMY
Eduardův buk
Mám doma starou fotografii z dob, kdy po lesích chodívali pání s chlupatými podkolenkami a okovanými holemi. U torza velikého buku sedí na pařezu unavený turista. V pozadí se tyčí ještědské kopce. Fotografie pochází z dob 1. republiky a buku na ní se říkalo Eduardův. Původ tohoto jména je veskrze nejasný. Říká se, že to je na počest Eduarda hraběte Clam-Gallase (1805 - 1891), majitele libereckého panství. Obrázek jeho patrona - sv. Eduarda na stromě také dlouhou dobu visíval.
Místní pověst vypráví, že u tohoto buku měl kdysi proběhnout souboj mezi hrabětem Gallasem a jedním urozeným důstojníkem. Jak souboj tehdy dopadl či kdy to bylo, dnes již nikdo neví. Jen ještě na začátku tohoto století si lidé na kmeni buku ukazovali zarostlé rýhy, dávný to pozůstatek této události.
Dnes zde svatý obrázek ani buk již nenajdeme. Podle některých informací zde již značně suchý strom stál do roku 1956. Když jsem nedávno šel po žluté značce do Kryštofova Údolí, rozhlížel jsem se. Ale po velkém pařezu zde nebylo ani památky. Možná jsem jej tehdy přehlédl a zbytky starého buku někde u lesní křižovatky vysoko nad Bílým Kostelem dodnes tiše leží.
Zdroj: Marek Řeháček - O pozoruhodných a tajemných místech Ještědských hor, 1995
Pověst o Troskách
Jako hrozivý obr s pažemi vztyčenými ční na obzoru jičínského kraje zříceniny hradu Trosky. Na dvou ohromných pyramidách byl kdysi vystavěn pevný hrad, sestávající ze dvou částí, jež byly spojeny dvěma dvory. Zvláštní složení hradu a zvláštní podoba byla příčinou, Že se o něm vypravovaly různé pověsti.
Je tomu dávno, velmi dávno. Tak dávno, že nebylo ještě potuchy o Troskách. Kolem dokola se rozkládala jen Široká rovina. V nedaleké vesnici bydlel chudý chalupník, jemuž před rokem zemřela žena a zanechala mu dvě děti, chlapce a děvčátko. Zle bylo v chaloupce. Všude chyběly pracovité ruce hospodyně. I děti potřebovaly ošetřování, a tak se konečně chalupník odhodlal, že jim přivede matku a sobě ženu.
Tím však dětem neposloužil. Macecha jim ubližovala, hladem je trápila a prací přetěžovala. Jednou je poslala ke studánce pod lesem pro vodu.
Děti nabraly vodu do nádob, postavily ji do svěží trávy a začaly sbírat jahody a sladké kořínky, jichž tam hodně rostlo. Pochutnávaly si na nich dlouho, — že se jich macecha dočkat nemohla.
Několikrát šla na zápraží, ale vždy se vracela se zlostí do světnice. Konečně se tak rozhněvala, že jí splynula ze rtů krutá slova prokletí: "Kéž byste tam zkamenily, vy nezdárné děti!"
Přišel večer a děti se nevracely. Otec právě vedl koně do chléva, když mu macecha s láním vyprávěla co se stalo, aby se šel po nich podívat. Hrozné bylo otcovo hoře, když spatřil účinek kletby své ženy. U studánky trčela k nebi obrovská skála se dvěma vrcholky. S jedním vyšším, kde stál před tím hošík, a menší nedaleko kde sbírala jahody jeho sestřička. Tak prý vznikly Trosky.
Vypravuje se, že v době, kdy Trosky patřily rodu pánů z Bergova, obývaly věže dvě Bergovny, bába kališnice s vnučkou katoličkou. Ač blízké příbuzné, nemohly se snést pro různorodost víry a nenáviděly se tak, že se neustále hádaly. Proto se vnučka usadila ve věži na východní straně, kdežto babička bydlela v západní věži. Kdykoliv se prý spatřily v oknech, vyčítala bába své vnučce, že zapřela víru svých otců, kdežto zase vnučka nazývala bábu kacířkou. Jejich křik, lání a pláč se ozývaly nejen ve dne, ale i v nočním tichu, že si kolemjdoucí zacpávali uši a z míst utíkali.
Dávno leží Trosky v rozvalinách, ale za bouřlivých nocí, kdy blesky křižují nad krajinou, je prý dosud slyšet z věží pláč a sténání. Proto také nazvali lidé východní a vyšší věž "Pannou", nižší západní "Bábou".
Zdroj: Známé i neznámé pověsti - písně a báje z Českého ráje... , 2000
KOST
Proč jen mi, lípo semtinská, pod tebou často mani napadne klípek dějinný o blizké hradní pani:
to paní Rejna z Kosti psala, svému ujci se zpovídala, že hříšná je, by nebránil jí neb
novým jarem se jí znítil kep...
V
srdcí malebného Českého ráje na křižovatce tří údolí, z nichž
nejznámější nese půvabný název Plakánek, stojí jeden z nejzachovalejších
českých hradů, jehož mohutné zdi mohou dodnes vyprávět o tom, jaká
atmosféra panovala v našich zemích za středověku. Možná že v tomto kraji
kdysi žili Plakánkovi, kteří se živili pálením dřevěného uhlí, a tak
měli všichni členové rodiny neustále uslzené oči. Ale při pohledu na
siluetu působivého hradu Kost na pískovcové skále nad malou vsí, přísně
shlížejícího do kraje, jistě 1 oni zatajili dech. Mnohem později zde
tajil dech i velký český básník, spisovatel a dramatik Fráňa Šrámek,
rodák ze Sobotky, který si tento kout české země zamiloval, jak je
patrné z jeho tvorby i z úvodních veršů básně o slavné semtínské lípě.
Památný strom sice v roce 2000 vyvrátila vichřice, ale dodnes mohou
turisté spatřit na vlastní oči alespoň její torzo.
I
když Fráňa Šrámek pobýval na mnohých zajímavých místech, zdejší krajinu
si pravděpodobně oblíbil ze všeho nejvíc. Často se tudy toulal a ačkoli
bydlel v Sobotce, měl prý zvláštní vybavení také pro venkov. Jak uvádí
Vladimír Kovářík v Literárních toulkách po Čechách: »... Staré šaty a
boty, zelené košile, opršalý klobouk a hůl. (...) V létě málo psal,
raději se toulal po okolí. V dopise manželce mluví o "posedlosti
krajem". (...) Pamětníci také vzpomínají, jak chodil Šrámek svým krajem:
pěšky a mlčky, nejčastěji směrem na Lavičky, Libošovice a Pleskoty. V
Pleskotském údolí si našel u lávky přes Žehrovku koupaliště, kterému se
žertem říkalo Františkovy Lázně. Při návratu se zastavil obyčejně v
Libošovicích v Mrázkově hostinci. Na houby chodíval do lesa Vránovny, za
květinami — s botanickým klíčem v ruce — do údolí Plakánku ke studánce
Roubence, k semtínské lípě třicet metrů
vysoké, kde prý měl Žižka stan, když marně obléhal hrad Kost." A tím se dostáváme k historii hradu.
Název
Kost, který by mohl na první pohled vzbuzovat představu hladu či
nedostatku obecně, asi vznikl z jiného popudu. Hradní páni, kteří na
Kosti sídlili, nikdy nepatřili k chudým. Jednak měli příjmy ze svých
statků, jednak povětšinou zastávali významná místa u královského dvora.
Za všechny jmenujme alespoň pana Petra z Kosti, hofmistra císaře a krále
Karla IV., nejvýznamnějšího evropského panovníka pozdního středověku. A
tak název hradu odkazuje spíše k jeho nedobytnosti a schopnosti tvrdého
odporu, který na útočníky čekal při jeho obléhání.
O
dobývání hradu Janem Žižkou z Trocnova se vypráví, že bylo jedno z
nejúpornějších. Dodnes si mohou návštěvníci prohlédnout údajný kamenný
stůl tohoto slavného válečníka a skálu, pod níž prý odpočíval. Jakýsi
kameník do ní snad vytesal jeho hlavu s přílbicí, proto se tady říká "U
Žižkovy hlavy". Traduje se, že jakmile Žižka pochopil, že hrad nedobyde,
zvolal: "Hrad je tvrdý jako kost a kost patří psu!" Potom ukončil
obléhání a odtáhl pryč. Ostatně, jak napsal Svatopluk Čech:
"Hrdá Kosti, tvrdá Kosti, jak se mocně zvedá
v lůně drsných skal a borů plna síly, plna vzdoru
tvoje lebka šedá!
Co tvá síla střásla s týla nepozvaných hostí!
Stála's jako skal tvých duby, vždyť i pro Žižkovy zuby byla's tvrdou kostí!
Je
však otázkou, jestli Jan Žižka z Trocnova vůbec kdy tento hrad obléhal.
Kost jako víceméně skromný hrádek na osamocené pískovcové skále založil
v první polovině 14. století, pravděpodobně v roce 1346, Beneš z
Vartemberka. Do dnešní podoby ho nechal přestavět až Petr z Vartemberka
po roce 1370. Stavba trvala dlouho a byla dokončena až na sklonku
století za vlády Václava IV. Hradní jádro tvořil lichoběžník se zkoseným
nárožím. Dominantou byla už tenkrát mohutná pětipatrová obytná věž,
která byla v protilehlém koutu nádvoří doplněná menší čtyřhrannou
obytnou věží, ke které přiléhalo hradní spojovací křídlo s kuchyní. K
nároží se pojila další věž, pro změnu okrouhlá,
kde
byla původně umístěna hradní kaple. K této věži se vázala hradební věž s
první bránou. Druhou bránu v příčné zdi posílila čtyřhranná věžice.
Stejně jako opevnění hradu byla dobře promyšlená i spirálovitě vinutá
přístupová cesta, která případným útočníkům dobývání značně
znesnadňovala.
Dnešní
památka se sestává z Bibrštejnského paláce a černé kuchyně, Lobkovické
budovy u vchodu, Vartemberského paláce, Šelemberského paláce a věžového
paláce. Hrad je v současnosti majetkem rodiny Kinských. V minulosti se
však majitelé na tomto hradě hojně střídali. V roce 1414 hrad získal
slavný rod pánů ze Zajíců z Házmburka. Vzhledem k tomu, že šlo o zaryté
odpůrce husitů, stala se Kost jakousi baštou katolické církve. Také
proto se k tomuto sídlu vypravila královská vojska Jiřího z Poděbrad.
Hradní pán, Jan Zajíc z Házmburka, aby zachránil svůj majetek 1 vlastní
kůži. V tomto světle se však všechny pověsti o údajné nedobytnosti hradu
jeví poněkud jinak, a tak přichází znovu ke slovu lidové krajové
pověsti, tak či onak popisující život zdejších uhlířů.
Jednoho
dne se prý v údolí ztratilo jedno z uhlířských dětí. Zoufalí rodiče
hledali ztraceného chlapce celý den, a přitom plakali. Báli se, že padne
noc a divoká zvěř v lese bezbranného hocha rozsápe. Kam dopadla jejich
slza, tam vyrostla skála. Když už se zdálo, že chlapce skutečně
nenajdou, ozval se slabý dětský pláč a ozvěna, odrážející se od dalších a
dalších skalních stěn, dolehla až k zoufalým uhliřům. Pak už stačilo
jen jít po sluchu a proniknout až do nitra skal, kde seděl v jedné
úžlabině jejich ztracený syn.
Podobný
základ má také pověst o vzniku jedné z nedalekých vesnic. Tenkrát se
ztratila v hlubokých lesích, obklopujících Kost, pro změnu dcera
hradního purkrabího. I když ji hledali celé tři dny, dívka zůstávala
stále nezvěstná. Třetího večera padl soumrak dřív než obvykle, nebe se
zatáhlo černými mračny a vysílenou dívku přepadla smrtelná úzkost.
Ačkoli nebyla příliš bojácná, propukla v srdceryvný pláč. Vtom se
odkudsi ozval neznámý hlas, který volal: "Viz keř!" Dívka se rozhlédla a
spatřila na protějším skalním vrcholu hořící keř. Došla až k němu a z
výšky viděla obrysy hradu. Dala se tím směrem, vyšla z hlubokých lesů,
našla cestu k domovu, a tím byla zachráněna. Dodnes se toto místo nazývá
Vyskeř.
Zdroj: Magdalena Wagnerová - Tajemství historie hradu v Čechách a na Moravě, 2012
Plakánek
Za dávných a dávných dob rozkládaly se v okolí hradu Kosti hluboké lesy, v nichž pálili po tehdejším obyčeji uhlíři dříví ve vysokých milířích. Každé rodině přidělena byla část lesa, kde jim bylo povoleno řemeslo své provozovati. V lesích nynějšího Plakánku, který jde od hradu Kosti celkem směrem jižním ke vsi Střehomi, bydlila prý odedávna uhlířská rodina Plakálků. Jeden z nich, jménem Ježek Plakálek, dostal od hraběte Heřmana Černína, majitele panství kosteckého dva lány (114 korce) polí, aby se mohl lépe živiti. Podle této rodiny má prý Plakánek své jméno. (Dle prof. Pekaře "Kniha o Kosti") ,
Vypravuje se o něm též tato pověst:
Údolím
Plakánku protéká po celé délce potok, po jehož obou březích ční do výše
pískovcové skály, obrovití strážcové tichých lesů. Asi v těch mistech
kde nyní jest vesnice Sřehom, stával kdysi uprostřed lesů hrad (tvrz),
v němž sídlil vážený a statečný rytíř. Měl jedinou dceru, o jejíž kráse
vypravovalo se daleko široko. O ruku sličné dívky ucházeli se mnozí
šlechticové z okolí 1 z dáli, ale žádnému se nepodařilo získati si její
náklonnosti. Její srdce patřilo již chudému mladíkovi, s nímž scházívala
se tajně v lese. Jedině stařičká chůva bývala svědkyní milostných
schůzek, ale ta byla mlčenlivá jako hrob, raději by snad byla zemřela,
nežli by prozradila svou velitelku. Až náhoda prozradila, co mělo být
přísnému otci utajeno.
Pán
hradu, rozloučiv se kdysi se svými drahými a uděliv potřebné rozkazy
čeledi, odjížděl na několhk dní ke vzdálenému příteli. Již byl se svou
družinou, ujel hodinu cesty, když zpozoroval, že zapomněl doma listiny,
jež nutně s sebou potřeboval. I vracel se v plném trysku nejbližší
cestou do hradu, když tu spatřil svou dceru kráčeti s neznámým mladíkem.
V hradě bylo boží dopuštění. Od té doby dával rytíř dceru tak přísně
střežiti, že ves pod hradem dostala odtud své jméno "Střehom"".
Dívka
pokoušela se několikráte dáti svému milenci o sobě zprávu, ale vždy
tomu bylo zabráněno. Smutně toulal se mladík po lesích, obcházel kolem
hradu a hledal svoji dívku. A když se o ní nedozvěděl, tu prý bloudil
lesem a plakal a plakal. Z mnohých slz vyrostly skály a v nich jeho duch
sídlí nenacházeje pokoje. Bolestně lká a kvílí a nářek jeho za prudkých
bouří přechází v divokou zuřivost a běsnění.
Proto
také lid říká, že sám čert usadil se od těch dob ve skalách a jeden z
pískovcových vrchů též nazývá "Čertovým hradem". Nářek a pláč její mísí
se se vzdechy a kvílení jejího milence, takže se ozývá údolím, odtud
"Plakánek" zvaným.
Jiná
pověst vypravuje, že za dob války třicetileté žila ve Střehomi chudá
vdova, jejíž muž zahynul v nedalekém lomu při práci. Měla dvě dítky, o
něž se velmi pečlivě starala a jež byly jedinou její radostí. Jednoho
dne vyšla si s nimi do lesa. Sama sbírala suché větve, zatím co
děti trhaly jahody a honily se za pestrými motýly. Náhle uslyšela žena
za sebou dvojí bolestný výkřik a tu teprve viděla, že děti zašly daleko
od ní. Běžela po hlase, až dospěla k hluboké sluji ve skále, odtud se
ozývaly poslední vzdechy jejich dětí. Lomíc zoufale rukama, volala
o pomoc. Z okolních polí sběhlo se plno pracujících, ale pomoci nebylo,
sluj byla tak hluboká, Že se do ní dostati nemohli. Žena bolem zešílela a
s pláčem potulovala se lesem, volajíc zoufale své děti.
Také
se říká, že dítě mocného pána hradu (snad Kosti) zbloudilo v lese.
Plakalo, volalo, až hladem a vysílením usnulo na věky. Teprve za několik
dní bylo nalezeno s očima od vran vyklovanýma.
zdroj: Jaroslav Folprecht - Známé i neznámé pověsti - písně a báje z Českého ráje... , 2000
Tento druh lípy je známý svými charakteristickými listy, které mají na spodní straně bělavě plstnatý povrch, což může vytvářet dojem stříbřitého lesku1. Lípa stříbrná je původem z jihovýchodní Evropy a v České republice se často vysazuje jako okrasný strom v parcích a zahradách.
Legendy a místní pověsti často přisuzují takovýmto stromům magické nebo symbolické vlastnosti. V případě lípy stříbrné může být její vzhled inspirací pro různé příběhy a mýty, které se vážou k jejímu vzhledu a významu v kultuře.
zdroj:https://www.perplexity.ai/search/v-hanychove-liberecke-ctvrti-p-CFH0Ye7VSHGckyrC3X46OA
Prosečské pověsti
Čert na Proseči
Jednou byla velmi tuhá zima a někde nad Prosečí se strhl velký šramot. Seběhli se kmotři i kmotřičky a vyzkoumali, že rámus vychází z komína. Hned usoudili, že to tam řádí čert, který se usadil v komíně. Baráčnice byla velmi pobožná a hrozně se čerta polekala, ale jeden soused jí poradil, aby čerta zaříkali. I doběhli pro starou babičku; babka hned přiběhla s nějakou starou knihou, postavila se pod komín a spustila:
"Vodo svěcená, vodo Kristova, vysvoboď nám čerta z komína."
A přitom stále postřikovala komín svěcenou vodou. Z komína se ozýval ještě silnější rámus; usoudili, že se čert zaříkání polekal. Ale najednou se prolomil plech a do síně spadl zajíc, celý černý od sazí, a všecky je hrozně polekal: "Mladej čert, mladej čert!" křičeli a utíkali, co jim nohy stačily. Mysleli, že to je mladý čertík. Zajíc je však venku předhonil a oni poznali svou bláhovost.
Silák v Babidolech
Mezi Prosečej a Rašoukou je oudolí;
říkaj tam Babidoly. Byl jednou na Voučíně nad Prosečej silnej muskej,
nebál se prej ani čerta. A lidi vypravovali, že v těch Babidolech
straší, zrouna u potoka. Jednou se tuhle v baráku sešlo pár sousedu a
vykládali si vo babidolským strašidle. Jedny se hamonili, že tam straší a
druhý zas né a né, kdepak strašidlo! Chtěli mit istotu, a tak uhodili
na toho chlapa. Aby jim nemoch vháť, pojdali mu: "Vem si kladifko a
řebik! U vody tam stojí smrk, vraz řebik do smrku, aspoň ti každej
uvěří." Foukal hezky vítr, chlap natáh burnus a rovnou k Babidolům. Dyš
byl na polách cesty, vohlížel se a záblo ho, že se dal zlákat. Ale nic
naplat, popoběch a co by mrk, byl v Babidolech. Chytil kladifko, chytil
řebik a jak tluče, tak tluče - v ty rychlosti si ani neušim a přikřáp si
šos ke smrku. Skočí, že pomaže domu, ale co to! Někdo ho drží za šos,
někdo ho drží za kabát. Jéhy, pomyslel si, uš sem f tom, už mě má, a
chudák se cuká, co má síly. Ale šos i kabát držely fest. Ráno dou - a
von tam lejžel načisto mrtvej. (K.Paulů, IV.roč.)
O vodníkovi u Proseče
U Šouflánu na Kroužkách prý kdysi sídlil vodník. Staří lidé o něm ještě vypravují pověst. Když byly ještě lesy panské a někteří lidé si nemohli koupit dříví, chodili si vyhledávati do lesů souše, které potom odtáhli domů. Tak také jednou šlo několik mužů do Šouflánu podřezat vyhlédnutou souši. Počali ji podřezávati a pak ji chtěli zváhnouti k zemi. Ale běda! Souše stála jako by nic. Jeden muž se podíval do snětí a víte, kdo tam seděl? Vodník! Muži měli strach a utekli domů. Do Šouflánu se potom lidé báli. (J.Šrýtrová, IV.roč.).
Konec roboty na Proseči
Prosečtí byli rozděleni na dvě části. Polovice chodila do Domáslavic a ostatní do Starého Dubu. Větší sedláci museli i s potahem, ostatní s lopatami, s motykami i s jiným nářadím. Můj pradědeček byl u dvora mladším. Na robotu nemusel, ale musel "přicmrdovat" u dvora. Ještě dodnes říkají u nás "U mlačiku". Ten den, když byla robota zrušena, jel právě okolo dvora nějaký sedlák s potahem. Ze dvora vyběhl rychtář a rovnou k sedlákovi - nesl listinu od direktora, kam má kdo jeti. Ale co sedlák! Vzal listinu, zamazal si prst v kolomazi a udělal na "lejstru" kříž: "To už dnes neplatí". Rychtář hned běží k direktorovi a dráb vysázel sedlákovi pětadvacet. Ale robota byla doopravdy zrušena - snad to byl poslední trest. (J. Beneš, II.roč.)
Zlý duch na světelském hřbitově
Dyš se stavěla skrz Sjetlou silnice, museli kasirovať starej krchou. Co tak chvíli kopaj, najednou přídou na truhlu. Tady ji vodeuřou, koukaj, a propětran, von tam na nebožtíchovejch prsách zkroucenej hat jako honná slamenice. Ten vám moch bejt kolik metru dlouhej.
Ty kopáči, co tam byli, ty se ho strašně lekli a jeden utikal pro faráře. Farář příde, chvíli se tak kouká a povidá: "Ten neboštik, to byl za živa móc velkej říšník a ten hat, co tu lejží, to je jeho zlej duch. Vy tu truhlu vemte a hesky tiše zas zakopejte. Zabit ho nesmíme. To by byla třeby celá Sjetlá nešťastná".
Kopáči milýho hada vzali a i s truhlou zakopali. Proseckej rychtář, co byl Kopšu strejček, ten si nechal kuli tomu vyzdiť kryptu, aby na něj takovej hat nepřišel. A ta krypta, to byla první krypta tamhle na novým sjetelským krchouje. (J. Vajsejtl, IV.roč.)
Předchozí texty jsou součástí Sborníku slohových prací žákovských z Českého ráje "Dětskýma očima" od Františka Křeliny, vydáno roku 1934.
O vodnících na Proseči
"Tak tu byl f Padouchově jeden dědeček, starej uš, a dycky nosil ňáký
vobili, asi věrtel, a dyž přišel támhle doprostřed mezi lesy na louku,
tak tam byla taková vrba stará a po tou vrbou byla taková malá studánka;
a jak tam přišel ten dědeček s tim pytlem, tak uš mněl hastrmana na
pytli, uš nemoch s fleku - tůze těškej! "Prosim tě, jen mně pust, anebo
bych tu zahynul!" A to slovo řek, už byl pytel lechkej a uš moch utikať
domu. Vodník!"
"Muj otec, dyž byl malej chlapec, pás dobytek v Babidolech. Jednou dyš hnal Žikšovou stráněj nahoru, viděl že na smrku se houpal malej chlapeček a křičel na děti: "Phote sem, phote sem, já vás thaky pohoupám." Měl červenou čepičku, zelenej kabátek a u kalhot měl řemínky celý ucouraný. Stará Maťouka (z čp.13) ho taky viděla".
"Na Proseči "ve mlejnku" (čp.12) mněli hastrmana na peci. Často prosil vo žičku vodu. Dyby mu ji byli dali, tak by byl utek a všecky je utopil, ale že mu ji nedali, tak nemoch"
O skalce pod Blátem
"F Padouchově ve stavení (nyní u Vebrů nad lomem Basou) byli štyry synové. A jeden šel, mněl ňákou holku v Javorniku - a byl velkej mrás. Byl to voják. A dyž tak tam přišel, tam u ty skalky (pod čp. 4 v Blátě), přilít vlk a jak mněl šauli f pošvě, tak tu šauli zal a zasekal ho a zapomněl tu šauli vopucovať a strčil i do ty pošvě a vona zmrzla. A teť přilít druhej vlk a ten chtěl šauli vytáhnouť a ta byla zamrzlá, tak ho vlk rostrhal na samý kousky. A ty ho hledali a domu víc nepřišel, aš ho tu našli ve sněhu roskousanýho."
Dvě o hastrmanovi
"Proseckej mynář handloval f přízi a nosil ji do Němec. Dycky dyž přišel k rybniku, skočil mu hastrman na uzel a von se s ním musel dříť a nýsť ho aš k Bínom (Proseč čp. 45). Hastrman se mu ždycky poškleboval: "Teď ses mně nanes! Teď ses mně nanes!" Mynář si s ním radu nevěděl a tu nědo mu poradil, aby si vzal sebou, aš pude do Němec s přízej, topinku. Milej mynář to taky tak udělal a topinku si sebou vzal. Hastrman uš neměl na něj moc, ale přeci ešte za nim pokřikoval: Tys dvakrát pečenej chleba jed! "Tys dvakrát pečenej chleba jed!" Vot ty doby měl pokoj."
"Moje sestřenice (Marie Lanková z čp. 100) jednou byla s
holkama v Starým Dubě na pouti. Po cestě domu, dyž přicházely vod
Šouflánu k potoku, viděj, že na láuce sedí chlapeček a sešívá si botu.
Holky hned vědaly, gdo to je a radily se, jak se dostať přes láuku.
Přeskočit potok nemohly, byl tenkrát ešte širokej a jinej láuky tam
nebylo. A tu jedna bějžela napřed a milýho chlapce schodila do vody.
Holky hned za ni, přeběhly láuku a utíkaly k Podjouklovu. To byla
smělosť! Jak přiběhly k Podjouklovu, kerej tenkrát byl věčí a stromy v
něm starší a věči, strhnul se takovej velkej vítr, že se stromy
vohejbaly a praskaly. Holky veďaly, gdo poslal ten vítr."
O lesní panně
"To bylo staveni na Sjetlý (Světlá p.J.) u Matějáku (rodiště Petra Mužáka - chotě K. Světlé). Tak se syn ženil a vzal si lesní ženu. A když bylo žíto zelený a začalo mít zrníčko, tak vona zjednala sekáči. A von nebyl hospodář doma, byl na vojně. Tak fšecky lidi se smáli, že poručila sekať žíto. A musli! A žíto nechala uschnouť a svázať a do stodoli vodvísť. A lidi si mysleli, co bude muž řikať, aš příde domů. A přišla tůze velká bouřka, že nebylo pameti taková, a že šechno roztlouklo, nevostalo ani snět na stromně a vobili bylo čistě zatlučený do zeme. A dyž přišel muž domu, tak mu to povidali, že dala posekať žíto. A teťky začala mlátiť a žíto tůze sypalo a bylo moc pěkný a nic mu nebylo. A pak se něco neschodli spolu a von i votpovědaľ, že je taková potvora a vona se stratila a víc nepřišla. Pokut u něj byla mněli fšeho dost".
Koňská noha
"A pak zasej tam mněli tak ta mládeš takovou schůzi, a to víte, že mládeš si dělá čertovinu! A taky to bylo v zejmně. A dyž byli takový rozveselený fšechny, vokno se vodevřelo samo a vlítla tam konská noha a furt se ta noha hejbala. Tak vlezli pot postel, gdo moch a hodili na sebe polici a lejželi jako mrtvý. A ráno dyž byl deň vokno bylo zauřený a noha byla pryč."
"Jednou zas byl takovej baráček na Proseči naproti zvonici a tak tam byla taková stará babička, moc stará, asi přez devadesát roků. A umřela. A dyž se třetí deň scházeli na funus, tak si f truhle sedla. A teť eště byla rok živa a nemluvila, jen pila vodu."
O Švédech
"Byla válka, dyš tu byli Švejdi. Pod Blátem k Javorníku na louce dole vedle Chlumu tam bylo takový houšti, že se do něj lidi uskakovali. A ty Švejdi na každýho křičili: Pote ven, Švejdi uš sou pryč! A vo svatým Duše bylo f kostele pět lidi."
"F Domaslavicich (mlýn) uvázali u kola jednu ženckou, babičku starou, kerá samotná zustala doma, ke kolu (mlýnskému) a spustili mlejn a byla pryč."
"Muj pradědeček eště vypravoval, že na polech našel fajfku v zubech, kerý ji držely - to byl ňákej oficír - a šauli, a ta přišla sem, eště s ní ďál louče ke svícení."
Bludičky
"To šel jednou nákej muskej vod Hodek k Roztanum. Tam co je teď pasecká škola, bejvaly bludičky a ty ho zavedly aš pod Vosečnu. Von uš byl spitomnělej a uš začalo svítat, když se spamatoval."
"Světlušky ty chodily z Pěkný louky po Křižouce k Podjouklovu a zpátky. Vypadalo to jako klubko. Dyž si potancovali, tak se stratily. Mý sme na ně koukali voknem."(Anna Fantová, výměnkářka z čp. 116 v Proseči)
Štvaní a divoženky
"Jeden drevar, starej Antonin, ten eště takový znameni na krči (pařez) dyš uříz strom. Jednou jsem se ho ptala: "Strejčku proč tohle děláte? A to víš holka to je pro ochranu. Dyš by jak někomu chtěli ublížiť divoženky nebo štvaní, tak ten krč je ochranou. Pak uš na něj nemaj moc."
"U Machovej skály na Pláních byla lesní žena. Říkala, že na tý skále vyroste jedle a až ta jedle vyroste, gdo bude z těch prken mít kolíbku, ten že tam najde poklat."
"V Ještědě u Červenýho kamena u Drajšláku chodila taky lesní žena. V pravý poledne přišla často k dřevákum, co tam ďáli dříví, a sedla si k nim na pařes. Neuďála jim nikdy nic."
Předchozí texty jsou z vyprávění Barbory Jáčové ze samoty Bláto (Javorník čp. 34) narozené roku 1841 a Kateřiny Čihákové výměnkářky z čp. 36 v Proseči pod Ještědem narozené roku 1853. Zaznamenal učitel Václav Havel ve vlastivědném sborníku českého severu: Od Ještěda k Troskám vydaného roku 1926-1927.
zdroj: https://www.ppj.cz/prosecske-povesti
JAK VZNIKLO JMÉNO PADOUCHOV
NAD VESNIČKOU JAVORNÍKEM se zvedá dosti prudká stráň, která byla dříve celá zarostlá lesem, jen na odlehlejším místě na volném prostranství stál osamělý domek. V něm prý bydlel hlídač lesa, kterého sem vrchnost dosadila. Tyto lesy i vesnice patřily pod vrchnost sídlící na sychrovském zámku. Pan hrabě měl sedm synů. Nejstarší jeho syn nade vše miloval přírodu, především les, kde vydržel s puškou na rameni celé dny. Marné byly otcovy i matčiny prosby, aby se věnoval něčemu užitečnému. Jako prvorozený syn měl převzit panství. A proto otec chtěl, aby se věnoval studiím. Ale syn jako by neslyšel. Celé dny se potuloval po lesích a volnou přírodou. Panu hraběti došla trpělivost a strašně se na něho rozhněval, ani matčiny prosby nepomohly. Otec jej nazval padouchem a vydědil ho. Aby měl syna padoucha, jak jej nazval, z očí, dal mu nejzazší kout hor, aby prý měl kde s flintou chodit a čím se živit. Usadil se v osamělém domku, z něhož hrabě svoje lidi odvolal. "Padouch" si našel družku. Byla to velmi hezká cikánka. Když se to hrabě dověděl, zakázal svým poddaným, aby se s ním stýkali. Ba ani vkročit do jeho domku nedovolil. Matka měla o syna velikou starost. Tajně mu posílala po šaškovi, kterého měli u dvora, peníze, aby netrpěl nouzí.
Nehodný syn se živil lovem zvěře, peněz mnoho nepotřeboval. A tak je zakopával pod starý dub na pokraji lesa. Za nějaký čas lidé tam objevili kamenný lom a začali tam lámat kámen. Pokáceli tam kus lesa, postavili tam boudy. Později, když boudy vyhořely, postavili si domky. A tak vznikla malá osada zvaná po nehodném synovi pana hraběte Padouchov. Léta ubíhala, i ten dub uschl. Když jej lidé pokáceli a pařez vykopali, našli tam velmi mnoho peněz. Část si jich nechali, část odevzdali. Ale hodně peněz si nechal ten, který u toho byl.
zdroj: Anna Sluková - Vyprávění z Podještědí, 1981
ČERT
POHORSKÝCH VESNIČKÁCH jsou domky roztroušeny i na stráních. Od Proseče k Rašovce vede silnice a nad ní v prudké stráni se krčí malý domek. V zimní době, když přišly vánice, krčící se domky po stráních byly zaváty sněhem až po komín. A tak se stalo, že i tento domek za zimních vánic byl zavát. Zajíc hledal potravu, vběhl na střechu a spadl do komína. Komíny byly tehda široké a dole v síni ve výši asi dvou metrů zastrčeny plechem. A tak milý zajíc dopadl na ten plech a začal skákat, nevěda kudy se dostat ven. Obyvatelé domku nevěděli, co se stalo. Když uslyšeli velkou ránu, jak zajíc dopadl, a pak velký rámus, usoudili nejinak, že tam je sám čert. Proto honem pospíchali pro bábu, která zaříkávala. Bába přiběhla se svěcenou vodou, stoupla si pod komín, děti a zvědaví lidé kolem ní, a ona začala. Zaříkala a svěcenou vodou stříkala na všechny strany. Tu — nastojte — jak zajíc skákal na plechu, ten se s ním uvolnil a on celý černý od sazí vypadl do síně, zakličkoval celý vyděšený mezi lidem a ven! Všude se za nim ozýval křik: čert — čert! A tak byli obyvatelé domku zbaveni čerta a bábě za to velmi děkovali.
zdroj: Anna Sluková - Vyprávění z Podještědí, 1981