Hejnice 

Hejnice jsou nejmagičtějším místem celého libereckého okresu. Několik staletí se sem lidé scházeli a modlili se ke zdejší Panně Marii. Událo se zde mnoho zázraků i podivných uzdravení, a přesto zde bok po boku žili mniší a strašidla.

Zázračné zjevení 

Stará je hejnická pověst o svatém obrázku, velmi stará, někteří dokonce tvrdí, že pochází až z mlh dávného 13. století. Kdo ví. Jisté je jen to, že se v několika verzích, jen velmi málo odlišných, zachovala dodnes, a že se v ní vždy vypráví o zázračném zjevení. V dobách lesů a divokých včel žil v Luhu u Raspenavy chudý sítař. Byl to člověk pracovitý, ale osud mu zasadil krutou ránu. Jeho žena i dítě onemocněly neznámou a snad i nevyléčitelnou chorobou - nikdo jim nedokázal pomoci. Jednoho dne odešel zhroucený řemeslník do hustých lesů, aby tam našel dříví vhodné ke své práci. Dlouho procházel houštím, až přišel na paseku u řeky Smědé, kde se posadil pod tři mohutné lípy. Lipové květy těžce voněly a kapala z nich na nešťastného muže lepkavá voda. A tak se stalo, že sítař pod stromy usnul. A měl divný sen. V korunách lip posedávali andělé, plakali lepkavou šťávu a volali na něj dolů: "Nic se neboj dobrý muži, nemoc od tvé ženy i dítěte odejde, chce to tak sám Bůh, jen jdi klidně domů a vrať se sem s obrázkem Matky Boží, aby se zde mohl každý zastavit a vzhlédnout k nebesům." Když se pak za soumraku řemeslník probudil, přemýšlel dlouho o podivném zjevení, nevěděl si však rady, a tak raději zašel do daleké Žitavy, tam koupil svatý obraz a skutečně - jeho žena i dítě se zakrátko zcela uzdravily.

Na místě, kde padala do klína sítaři lepivá lipová šťáva, vyrostla zanedlouho poté kaplička, která byla neustále rozšiřována a přebudovávána, až na jejím místě vyrostl mohutný barokní chrám působící v tak malé obci jako Hejnice jako podivné zjevení.

zdroj: Marek ŘEHÁČEK - Vyprávění o strašidlech, přízracích a podivných úkazech nejsevernějších Čech, 1997

NOVÉ MĚSTO POD SMRKEM - Berggeist a jiné přízraky starých štol

Dnes již nic nepřipomíná starou slávu hornického Nového Města, slávu založenou na cínové rudě, ukryté v hlubinách okolních kopců. Nové Město pod horou Smrkem je v současné době spíše panelovým sídlištěm propleteným starými domky a chaloupkami. I tu starou krásnou radnici, postavenou doprostřed náměstí, si Novoměšťtí zbourali.

A přesto tam rád jezdím, spolu s ostatními nabírám do zrzavých lahví železitou kyselku, usínám ve stínu mohutných buků na Hoflade - a hlavně - tajně navštěvuji zdejší staré štoly, kterých je na svazích Rapické hory - Měděnce nepočítaně.

Staré německé vlastivědy tvrdí, že pověsti o přízracích ve štolách jsou stejně staré jako horní díla sama a předávaly se vždy z pokolení na pokolení. Nejznámějším zjevením novoměstských štol byl Berggeist (duch horních děl). Vyprávělo se, že je to duch starého bergmistra, úředníka, který konával ve štolách dozor a který na smrtelném loži uprosil Boha, aby mohl místo spočinutí na nebesích hlídat štoly a pomáhat horníkům v jejich těžké a nebezpečné práci.

Přání bylo splněno, neboť krátce po jeho smrti se v temnu štol počala horníkům zjevovat záhadná postava v havířském obleku se zahaleným obličejem. Někteří další pak vyprávěli, že Berggeist na sebe bere i masku mnicha v černé kutně nebo že dokonce dohlíží na práci horníků v podobě myšky.

Berggeist varoval hornický lid před neštěstím, ale tajně také upozorňoval na výskyt bohatých žil cínu. Na oplátku však vyžadoval naprostou mlčenlivost, nesnášel klení, pískání a zbytečný hlomoz. Veškeré takové počínání trestal smrtí. Tímto si pak obyvatelé Nového Města vysvětlovali podivuhodnou mlčenlivost hornického lidu.

Později se k Berggeistovi připojily i jiné podzemní přízraky, zvláště pak různí trpaslíci, skrčkové a skřítci v červených kabátcích a s předlouhými bílými vousy. Jejich hlavním posláním bylo hlídání pokladů, ale někdy také úhozy do skály upozorňovali horníky na nebezpečí zatopení štoly.

V některých knihách je též zmiňován přízrak v podobě jelena, který se prý měl zjevovat ve štolách na Rapické hoře. Podle všeho však tato pověst vznikla omylem na základě příhody, která se mezi horníky pak dlouhý čas tradovala: V novoměstských štolách se nikdy v neděli nepracovalo, a tak vždy v sobotu večer byly všechny vstupy šachet zakrývány dřevěnými prkny, to aby nějaký zbloudilec do horního díla nespadl a nezranil se. Jednou však jakýsi nedočkavec, těše se na volnou neděli, spěchal domů tak rychle, že zapomněl štolu uzavřít.

Následující týden, když horníci opět přišli do práce, spatřili otvor odkrytý, ale nevěnovali tomu přílišnou pozornost a raději polehávali v trávě a vyprávěli si zážitky z volné neděle. Jen jeden z nich se tlachání nezúčastnil a odešel pracovat. Když však vstoupil do štoly, zdálo se mu, že slyší klapot dřeváků a strašlivé bědování. Lekl se a s křikem vyběhl na denní světlo. Ostatní horníci se jen smáli jeho počínání, ale žádný z nich nechtěl do horního díla vstoupit jako první.

Nakonec musel otvorem do hory prolézt starý štajgr. Vrátil se po chvíli a se smíchem vyprávěl, jak ve štole pobíhá velký jelen, který tam v neděli, kdy byla štola odkrytá, pravděpodobně spadl a díky velkým parohům nemůže ven. Zmatený jelen byl pak rychle společnými silami vytažen a bázlivý horník se stal na dlouhý čas terčem posměchu všeho zdejšího lidu.

Potkat dnes v novoměstských štolách Berggeista, trpaslíky či podobná strašidla je téměř vyloučeno, prý se odtud odstěhovali po definitivním ukončení těžby zdejšího cínu někdy v 18. století. Království podzemních přízraků pak ovládli netopýři.

zdroj: Marek ŘEHÁČEK - Vyprávění o strašidlech, přízracích a podivných úkazech nejsevernějších Čech, 1997

Pekelný pes z Frýdlantu

V uličce nedaleko náměstí žili před mnoha lety mladí manželé, kteří měli jediné dítě, syna Antona. Dítě se do svých pěti let zdálo být úplně normální, ale od jisté doby počalo noc co noc, k hrůze rodičů, vykřikovat nepochopitelné věty: "Mami, mami, zlý Molli mě zase kousl. Strašně se bojím." Anton se vždy v posteli příšemě třásl a rozhazoval rukama kolem sebe.

Manželé sí nejprve mysleli, Že dítě trápí jen zlé sny, zvláště pak, když věděli, že Molli je jméno jezevčíka ze sousedství, se kterým si Anton velmi rád hrál. Když se však noční výkřiky stále opakovaly i poté, co byl pes ze sousedního domu prodán, bylo již patmé, že je dítě v moci nějakého nočního přízraku.

Anton vysílený nočními zážitky chřadl a chřadl a nikdo, ani vševědoucí báby kořenářky mu nedokázaly pomoci. Jednoho večera, kdy si již rodiče mysleli, že synáček pekelnému psímu přízraku podlehne, rozhodla se matka bdít vedle jeho postele. Noc byla temná, svíce na stole brzy pohasla a matka usnula tvrdým spánkem, ze kterého ji probudilo až troubení ponocného ohlašující půlnoc, hodinu všech zlých duchů. Dítě se také vyděšeně vztyčilo na posteli s výkřikem: "Mami, mami, Molli už mne zase kouše!" Matka v tu chvíli nevěděla, co si má počít, a tak jen bouchla do synovy pokrývky a zakřičela: "Vždyť ten je již dávno prodaný!" Ale naJednou její oči spatřily ve tmě pokoje temný stín, který se k ní pomalu přibližoval. Cosi chlupatého na ni skočilo a mohutnými tlapami jí sevřelo hrdlo. Žena v přítmí jen stěží rozeznala siluetu příšery s vyceněnými zuby připravenou prokousnout jí hrdlo. V poslední chvíli ji napadla spásná modlitba. Jakmile ji sípavě vyřkla, tlak psích tlap povolil a pekelný démon vyběhl ven ze dveří.

Od té doby se již Pekelný pes v uličce u náměstí nikdy neukázal a mladý Anton zbavený zlých nočních můr se rychle zotavil. Jediné, co mu z jeho mládí zůstalo, byl panický strach ze psů, kterým trpěl až do své smrti. 

Zdroj: Marek Řeháček - Vyprávění o strašidlech, přízracích a podivných úkazech nejsevernějších Čech, 1997

Lesní panna 

Na návsi ve Světlé stávalo stavení U Matějáků. Jeden ze synů hospodáře si vzal za manželku lesní pannu, mlčenlivou, vyhublou a příšemě krásnou žlutovlasou dívku. Žili spolu dlouho v malém domku, a když později starý hospodář zemřel, nastěhovali se zpátky do statku U Matějáků. Pak vypukla ta strašná vojna a hospodář, manžel lesní panny, musel odejít bojovat bůhví kam. Lesní panna byla sice pracovitá, ale hospodaření pranic nerozuměla. A tak v létě, kdy bylo ještě žito zelené, objednala pár sekáčů, a přestože se jí všichni smáli, nechala pokosit celé své pole, obilí svázat a odnést do stodoly. Lidi ve vsi se již těšili na ten poprask co bude, až se muž vrátí domů a uvidí tu spoušť. Ale stalo se cosi, co nikdo nemohl očekávat. Nad Podještědím se zatáhlo, čemé mraky zakryly slunce a vál silný vítr. Pak uhodil hrom a spustilo se strašlivé krupobití, takové snad ani nikdo ve Světlé nepamatoval. 

Kroupy jako hrachy roztloukly všechno obilí na polích a poničily ovoce v sadech. Do toho neštěstí se vrátil z války hospodář. Tetky mu hned o všem povídaly, cože to je jeho žena za nemehlo, ale on nato, že teď je to všechno jedno, po té velké bouřce, která stejně všechno zničila. Ale když ho žena pozvala do stodoly, nemohl uvěřit svým očím, poděl zdí tam byly vyrovnány pytlé 8 vymláceným žitem, takovým jaké snad U Matějáků ještě nikdy neměli Lidé si pak hned začali vyprávět, že obilí lesní žena nějak začarovala či co. Sedlák na tyhle řeči dal a vyhnal krásnou manželku z chalupy. Avšak od té doby, co světlovlasá žena zmizela v lesích, se štěstí od jeho hospodářství odvrátilo. Muž pak mamě každý večer čekal, jestli se jeho krásná manželka nevrátí. Avšak ta již kdesi v lesích skotačilá mezí kycolem a ostružiním.

Řasnice 

Obec Řasnice na východ od Frýdlantu je dnes, stejně jako kdysi, rozdělena do dvou částí. Dolní část takřka neznatelně splývá s Krásným Lesem a je známá štěrkopískovými lomy a Horní Řasnící zase proslavil mučedník - kovář Ondřej Stelzig, jehož přestavěná kovárna dodnes spou s dalšími krásnými hrázděnými chalupami zdobí tuto část obce. Možná, že ještě stojí za zmínku, že původní dvě obce se postarodávnu nazývaly Bárnsdorf a Růckersdorf. Jméno Řasnice bylo vytvořeno až v moderních dobách a svůj původ má v říčce Řasnici, pojmenované snad již Lužickými Srby, pradávným obyvatelstvem, které žilo na Frýdlantsku ještě před německou kolonizací.

Podivné události ve Feldhäuserbusch

Nedaleko Horní Řasnice, asi tři čtvrtě kilometru jižně pod Kamenným vrchem (443 m), stávaly ještě nedávno tzv. Polní domky (Feldhäuser). Pár dřevěných chalup obývaných chudými dřevorubci a tkalci, do všech vsí to bylo odsud daleko. Na východě, pár desítek metrů za poslední zaniklou chalupou, se rozkládal nevelký les zvaný Feldhäuserbusch.

Lidé z Jindřichovic a Řasnice vyprávěli, že není radno do tohoto křovinatého lesíka chodit, dějí se tam totiž velmi podivuhodné věci. Jistá Anna Königová tam kdysi šla tajně na klestí. Přestože celý tento les velmi dobře znala, najednou se jí začalo zdát, že bloudí. Přišla totiž na zvláštní paseku, kterou nikdy předtím neviděla, a tam oral malý pidimužík. Stará paní Königová na přízrak cosi zakřičela a on i celá paseka rázem zmizeli a jen okolní les tiše šuměl.

Nejinak se vedlo kamnáři Šolcovi z Jindřichovic, který byl v jedné z Feldhäuserských chalup stavět kamna. Po práci se rozhodl nejít po cestě, ale zkrátit si to domů přes les. I on tam dlouhé hodiny bloudil, jako by kdesi překročil bludný kořen. Po úmorném pochodu si sedl pod strom a chtěl si odpočinout. Najednou však před sebou uviděl podivné zjevení - dívku v bílých šatech. Ta mu prý rukou naznačila, kudy se dostane z lesa ven. Unavený kamnář dorazil do svého domu až po setmění, byl silně rozrušený a ještě celých sedm dní z jeho úst nevyšlo srozumitelné slovo.

Avšak ještě hůře se ve Feldhäuserbusch vedlo jistému panu Knoblochovi. Toho potkal v nejhustším lese jeho soused Weinert a již z dálky na něj volal pozdrav. Knobloch neodpověděl a šel dále do křoví. Soused si myslel, že jej Knobloch neslyšel a přiběhl k němu a chytil jej za rukáv a znovu pozdravil. Knobloch se však příšerně rozčílil, proč ho cizí člověk tahá za rukáv. Ale Weinert zděšeně vykřikl: "To jsem přece já, tvůj soused, copak mne nepoznáváš?" Pan Knobloch se však na něj udiveně podíval, němě zakroutil hlavou a odešel pryč do křovin a kapradí. Zanedlouho jej tam nalezli ležet mrtvého.

Vskutku podivuhodné věci se udály v lese na západ od Horní Řasnice. V lese, kterému je lépe se vyhnouti na svých toulkách krajem.

Zdroj: Marek Řeháček - Vyprávění o strašidlech, přízracích a podivných úkazech nejsevernějších Čech, 1997

pozn. dnes už se slavná "jáma na Perštýně" plní novou zástavbou a že to byl kdysi "Šibeniční vrch" zbydou jen vzpomínky v knihách.

O mrtvých z Šibeňáku 

Z křižovatky, kde dnes stojí nové autobusové nádraží, stoupá ulice do zaobleného kopce. Ta ulice se jmenuje Na Perštyně a kopec Monstranční vrch. Kdysi před mnoha lety se zde však říkalo Na Šibeňáku, to proto, že na vrcholové planině, tehdy daleko od centra města, stávala šibenice, místo, kterému se každý vyhýbal. Přízraky popravených zločinců tu každou noc poletovaly, nesmímě se chechtaly a občas hrály v kostky s žulovými kameny.To proto, že jejich duše nemohly najít v hrobech klid, neboť těla popravených byla pohřbívána na nevysvěcených místech. 

Později pod Šibeňákem vyrostly malinké, na sebe nalepené domky chudiny, vznikly zde křivé, všelijak propletené uličky dlážděné neopracovanými valouny. Ulici vedoucí přímo na Kopec a nazvanou příznačně Galgenbergerstrahe (Šibeniční) vroubily ty nejpříšemější krčmy v Liberci. Jak se tedy zdá, lůza si s duchy provinilců výbomě v soužití rozuměla, neboť ti se zde prý zjevovali i po zrušení popraviště, Stále tančili svůj kostlivecký tanec a pohazovali sí s vybělenými lebkami. Pak však přišel do Liberce obrovský průmyslový rozvoj spojený se zastavěním všech volných míst v centru města. Tehdy došlo i na Šibeňák, kde vyrostl kostel z červených cihel a krematorium. To však byl konec duchů tohoto místa, konec rejdů a příšemých hrátek, Jen ta lůza zpod kopce ještě nějaký Čas strašila ve svých zatuchlých domcích nad kořalkou a zaplivanými stoly. Její "sídliště" srovnala se zemí až léta mnohem pozdější. Po starých uličkách zůstala jen část pradávného dláždění zarostlá plevelem a pak jen velká pláň nemající v centru města obdoby. Misto jako stvořené pro přízraky a jejich noční hemžení.

zdroj: Marek Řeháček - Vyprávění o strašidlech, přízracích a podivných úkazech nejsevernějších Čech, 1997

Buk republiky 

Tento doposud mladý strom roste dnes nedaleko míst, kde stával kdysi Eduardův buk, Najdeme jej v cípu mezi cestou do Bílého Kostela a cestou na Roimund. Není starý. Byl vysazen lidmi v roce 1968, tedy v letech, kdy došlo k obnově tradice oslavovat vznik ČSR. Okolo býval malý plůtek, který měl Buk republiky chránit před nebezpečím. Plůtek časem zmizel, ale buk zde stojí dodnes. 

Zdroj: Marek Řeháček - O pozoruhodných a tajemných místech Ještědských hor, 1995

ZVLÁŠTNÍ STROMY

Eduardův buk

Mám doma starou fotografii z dob, kdy po lesích chodívali pání s chlupatými podkolenkami a okovanými holemi. U torza velikého buku sedí na pařezu unavený turista. V pozadí se tyčí ještědské kopce. Fotografie pochází z dob 1. republiky a buku na ní se říkalo Eduardův. Původ tohoto jména je veskrze nejasný. Říká se, že to je na počest Eduarda hraběte Clam-Gallase (1805 - 1891), majitele libereckého panství. Obrázek jeho patrona - sv. Eduarda na stromě také dlouhou dobu visíval.

Místní pověst vypráví, že u tohoto buku měl kdysi proběhnout souboj mezi hrabětem Gallasem a jedním urozeným důstojníkem. Jak souboj tehdy dopadl či kdy to bylo, dnes již nikdo neví. Jen ještě na začátku tohoto století si lidé na kmeni buku ukazovali zarostlé rýhy, dávný to pozůstatek této události.

Dnes zde svatý obrázek ani buk již nenajdeme. Podle některých informací zde již značně suchý strom stál do roku 1956. Když jsem nedávno šel po žluté značce do Kryštofova Údolí, rozhlížel jsem se. Ale po velkém pařezu zde nebylo ani památky. Možná jsem jej tehdy přehlédl a zbytky starého buku někde u lesní křižovatky vysoko nad Bílým Kostelem dodnes tiše leží.

Zdroj: Marek Řeháček - O pozoruhodných a tajemných místech Ještědských hor, 1995

Pověst o Troskách

Jako hrozivý obr s pažemi vztyčenými ční na obzoru jičínského kraje zříceniny hradu Trosky. Na dvou ohromných pyramidách byl kdysi vystavěn pevný hrad, sestávající ze dvou částí, jež byly spojeny dvěma dvory. Zvláštní složení hradu a zvláštní podoba byla příčinou, Že se o něm vypravovaly různé pověsti.

Je tomu dávno, velmi dávno. Tak dávno, že nebylo ještě potuchy o Troskách. Kolem dokola se rozkládala jen Široká rovina. V nedaleké vesnici bydlel chudý chalupník, jemuž před rokem zemřela žena a zanechala mu dvě děti, chlapce a děvčátko. Zle bylo v chaloupce. Všude chyběly pracovité ruce hospodyně. I děti potřebovaly ošetřování, a tak se konečně chalupník odhodlal, že jim přivede matku a sobě ženu.

Tím však dětem neposloužil. Macecha jim ubližovala, hladem je trápila a prací přetěžovala. Jednou je poslala ke studánce pod lesem pro vodu.

Děti nabraly vodu do nádob, postavily ji do svěží trávy a začaly sbírat jahody a sladké kořínky, jichž tam hodně rostlo. Pochutnávaly si na nich dlouho, — že se jich macecha dočkat nemohla.

Několikrát šla na zápraží, ale vždy se vracela se zlostí do světnice. Konečně se tak rozhněvala, že jí splynula ze rtů krutá slova prokletí: "Kéž byste tam zkamenily, vy nezdárné děti!"

Přišel večer a děti se nevracely. Otec právě vedl koně do chléva, když mu macecha s láním vyprávěla co se stalo, aby se šel po nich podívat. Hrozné bylo otcovo hoře, když spatřil účinek kletby své ženy. U studánky trčela k nebi obrovská skála se dvěma vrcholky. S jedním vyšším, kde stál před tím hošík, a menší nedaleko kde sbírala jahody jeho sestřička. Tak prý vznikly Trosky.

Vypravuje se, že v době, kdy Trosky patřily rodu pánů z Bergova, obývaly věže dvě Bergovny, bába kališnice s vnučkou katoličkou. Ač blízké příbuzné, nemohly se snést pro různorodost víry a nenáviděly se tak, že se neustále hádaly. Proto se vnučka usadila ve věži na východní straně, kdežto babička bydlela v západní věži. Kdykoliv se prý spatřily v oknech, vyčítala bába své vnučce, že zapřela víru svých otců, kdežto zase vnučka nazývala bábu kacířkou. Jejich křik, lání a pláč se ozývaly nejen ve dne, ale i v nočním tichu, že si kolemjdoucí zacpávali uši a z míst utíkali.

Dávno leží Trosky v rozvalinách, ale za bouřlivých nocí, kdy blesky křižují nad krajinou, je prý dosud slyšet z věží pláč a sténání. Proto také nazvali lidé východní a vyšší věž "Pannou", nižší západní "Bábou".

Zdroj: Známé i neznámé pověsti - písně a báje z Českého ráje... , 2000

KOST

Proč jen mi, lípo semtinská, pod tebou často mani napadne klípek dějinný o blizké hradní pani:

to paní Rejna z Kosti psala, svému ujci se zpovídala, že hříšná je, by nebránil jí neb novým jarem se jí znítil kep...

V srdcí malebného Českého ráje na křižovatce tří údolí, z nichž nejznámější nese půvabný název Plakánek, stojí jeden z nejzachovalejších českých hradů, jehož mohutné zdi mohou dodnes vyprávět o tom, jaká atmosféra panovala v našich zemích za středověku. Možná že v tomto kraji kdysi žili Plakánkovi, kteří se živili pálením dřevěného uhlí, a tak měli všichni členové rodiny neustále uslzené oči. Ale při pohledu na siluetu působivého hradu Kost na pískovcové skále nad malou vsí, přísně shlížejícího do kraje, jistě 1 oni zatajili dech. Mnohem později zde tajil dech i velký český básník, spisovatel a dramatik Fráňa Šrámek, rodák ze Sobotky, který si tento kout české země zamiloval, jak je patrné z jeho tvorby i z úvodních veršů básně o slavné semtínské lípě. Památný strom sice v roce 2000 vyvrátila vichřice, ale dodnes mohou turisté spatřit na vlastní oči alespoň její torzo.

I když Fráňa Šrámek pobýval na mnohých zajímavých místech, zdejší krajinu si pravděpodobně oblíbil ze všeho nejvíc. Často se tudy toulal a ačkoli bydlel v Sobotce, měl prý zvláštní vybavení také pro venkov. Jak uvádí Vladimír Kovářík v Literárních toulkách po Čechách: »... Staré šaty a boty, zelené košile, opršalý klobouk a hůl. (...) V létě málo psal, raději se toulal po okolí. V dopise manželce mluví o "posedlosti krajem". (...) Pamětníci také vzpomínají, jak chodil Šrámek svým krajem: pěšky a mlčky, nejčastěji směrem na Lavičky, Libošovice a Pleskoty. V Pleskotském údolí si našel u lávky přes Žehrovku koupaliště, kterému se žertem říkalo Františkovy Lázně. Při návratu se zastavil obyčejně v Libošovicích v Mrázkově hostinci. Na houby chodíval do lesa Vránovny, za květinami — s botanickým klíčem v ruce — do údolí Plakánku ke studánce Roubence, k semtínské lípě třicet metrů vysoké, kde prý měl Žižka stan, když marně obléhal hrad Kost." A tím se dostáváme k historii hradu.

Název Kost, který by mohl na první pohled vzbuzovat představu hladu či nedostatku obecně, asi vznikl z jiného popudu. Hradní páni, kteří na Kosti sídlili, nikdy nepatřili k chudým. Jednak měli příjmy ze svých statků, jednak povětšinou zastávali významná místa u královského dvora. Za všechny jmenujme alespoň pana Petra z Kosti, hofmistra císaře a krále Karla IV., nejvýznamnějšího evropského panovníka pozdního středověku. A tak název hradu odkazuje spíše k jeho nedobytnosti a schopnosti tvrdého odporu, který na útočníky čekal při jeho obléhání.

O dobývání hradu Janem Žižkou z Trocnova se vypráví, že bylo jedno z nejúpornějších. Dodnes si mohou návštěvníci prohlédnout údajný kamenný stůl tohoto slavného válečníka a skálu, pod níž prý odpočíval. Jakýsi kameník do ní snad vytesal jeho hlavu s přílbicí, proto se tady říká "U Žižkovy hlavy". Traduje se, že jakmile Žižka pochopil, že hrad nedobyde, zvolal: "Hrad je tvrdý jako kost a kost patří psu!" Potom ukončil obléhání a odtáhl pryč. Ostatně, jak napsal Svatopluk Čech:

"Hrdá Kosti, tvrdá Kosti, jak se mocně zvedá v lůně drsných skal a borů plna síly, plna vzdoru tvoje lebka šedá! Co tvá síla střásla s týla nepozvaných hostí! Stála's jako skal tvých duby, vždyť i pro Žižkovy zuby byla's tvrdou kostí!

Je však otázkou, jestli Jan Žižka z Trocnova vůbec kdy tento hrad obléhal. Kost jako víceméně skromný hrádek na osamocené pískovcové skále založil v první polovině 14. století, pravděpodobně v roce 1346, Beneš z Vartemberka. Do dnešní podoby ho nechal přestavět až Petr z Vartemberka po roce 1370. Stavba trvala dlouho a byla dokončena až na sklonku století za vlády Václava IV. Hradní jádro tvořil lichoběžník se zkoseným nárožím. Dominantou byla už tenkrát mohutná pětipatrová obytná věž, která byla v protilehlém koutu nádvoří doplněná menší čtyřhrannou obytnou věží, ke které přiléhalo hradní spojovací křídlo s kuchyní. K nároží se pojila další věž, pro změnu okrouhlá, kde byla původně umístěna hradní kaple. K této věži se vázala hradební věž s první bránou. Druhou bránu v příčné zdi posílila čtyřhranná věžice. Stejně jako opevnění hradu byla dobře promyšlená i spirálovitě vinutá přístupová cesta, která případným útočníkům dobývání značně znesnadňovala.

Dnešní památka se sestává z Bibrštejnského paláce a černé kuchyně, Lobkovické budovy u vchodu, Vartemberského paláce, Šelemberského paláce a věžového paláce. Hrad je v současnosti majetkem rodiny Kinských. V minulosti se však majitelé na tomto hradě hojně střídali. V roce 1414 hrad získal slavný rod pánů ze Zajíců z Házmburka. Vzhledem k tomu, že šlo o zaryté odpůrce husitů, stala se Kost jakousi baštou katolické církve. Také proto se k tomuto sídlu vypravila královská vojska Jiřího z Poděbrad. Hradní pán, Jan Zajíc z Házmburka, aby zachránil svůj majetek 1 vlastní kůži. V tomto světle se však všechny pověsti o údajné nedobytnosti hradu jeví poněkud jinak, a tak přichází znovu ke slovu lidové krajové pověsti, tak či onak popisující život zdejších uhlířů.

Jednoho dne se prý v údolí ztratilo jedno z uhlířských dětí. Zoufalí rodiče hledali ztraceného chlapce celý den, a přitom plakali. Báli se, že padne noc a divoká zvěř v lese bezbranného hocha rozsápe. Kam dopadla jejich slza, tam vyrostla skála. Když už se zdálo, že chlapce skutečně nenajdou, ozval se slabý dětský pláč a ozvěna, odrážející se od dalších a dalších skalních stěn, dolehla až k zoufalým uhliřům. Pak už stačilo jen jít po sluchu a proniknout až do nitra skal, kde seděl v jedné úžlabině jejich ztracený syn.

Podobný základ má také pověst o vzniku jedné z nedalekých vesnic. Tenkrát se ztratila v hlubokých lesích, obklopujících Kost, pro změnu dcera hradního purkrabího. I když ji hledali celé tři dny, dívka zůstávala stále nezvěstná. Třetího večera padl soumrak dřív než obvykle, nebe se zatáhlo černými mračny a vysílenou dívku přepadla smrtelná úzkost. Ačkoli nebyla příliš bojácná, propukla v srdceryvný pláč. Vtom se odkudsi ozval neznámý hlas, který volal: "Viz keř!" Dívka se rozhlédla a spatřila na protějším skalním vrcholu hořící keř. Došla až k němu a z výšky viděla obrysy hradu. Dala se tím směrem, vyšla z hlubokých lesů, našla cestu k domovu, a tím byla zachráněna. Dodnes se toto místo nazývá Vyskeř.

Zdroj: Magdalena Wagnerová - Tajemství historie hradu v Čechách a na Moravě, 2012

O původu města Sobotky

Útulné a čisté město Sobotka s krásným údolím a romantickým okolím Plakánku odvozuje svůj původ z dávných, pohanských dob Slovanstva.
Slované slavívali počátek léta, dobu ochabující síly slunce v čas letního slunovratu, velmi okázale. Uprostřed června za největšího horka scházeli se mládenci a panny s věnci a ratolestmi k plesům na břehu řek, na výšinách nebo v hájích, kde vztyčili máje, obyčejně břízky různobarevnými stužkami okrášlené. Děti vily věnce a krášlily se jimi, hospodářové obcházeli pole a zpívali písně nebo odříkávali průpovědi, zaříkávajíce zhoubné vlkodlaky a morousy. Dívky vzývaly Rusalky a přinášely jim oběti. Slavnosti ty sluly Tuřice čili Letnice (nynější svatodušní svátky), jimiž oslavována Rujevit (Svatovit), bohyně nesoucí zemi světlo v době největší její činnosti. Na Slovensku byly zasvěceny bohyni Ladě a slavily se v máji.
Konec těchto svátků byl zvláště slavný a byl zasvěcen bohu ovoce, který slul Kupalo (Kupadlo) čili Sobotka. Socha jeho stávala na kopcích a vyvýšených místech. U Sobotky stála prý na pahorku kde je nyní Humprecht, a slavnost ta se v okolí Sobotky až podnes pálením ohňů před sv. Janem Křtitelem udržuje.
Slavnosti kupadelní počínaly večer před 24. červnem tím, ža byly páleny ohně dubovým dřívím. Ohně měly posíliti žár letního slunce. Hoši i děvčata, staří i mladí s věnci na hlavach a květinovými pásy kolem beder za zpěvu písní křepčili kol ohňů, kropili se vodou, načež dva a dva, vždy mládenec a panna držíce se za ruce skákali přes oheň. Také skot a brav proháněli ohněm, aby tak zlým bohům, morousům a vlkodlakům zamezili přístup ke stádům. Přeskákavše pak oheň mnohokráte, vrhli k tomu účelu ustrojeného panáka a pannu do vody a za nimi hodili i své věnce, což mělo znamenati sňatek slunce s vodou. Potom vraceli se za zpěvu a výskání domů.
Sochu boha Kupalo obsluhovalo mnoho vyšších a nižších věštců, vyšší měli své stany hned pod kopcem, nižší bydleli na místech od sochy vzdálenějších. U Sobotky byli asi tam, kde se nalézá vesnice Vesec. Z blízka 1 z dálky přicházelo mnoho poutníků, pro něž stavěny byly též stany, a za nimi dostavili se 1 řemeslníci a kramáři. Tak postupem času vyrostla z jednoduchých stanů poutnická osada s dřevěnými domky, zvaná podle sochy boha Kupalo-Sobotka.

Od těch dob vystřídalo se v držení Sobotky několik vrchností. Za Beneše Heřmana škodili prý osadě Němci svými vpády. Na obranu proti nim vystavěl pan Beneš hlásky, z níchž jedna stála nad Sobotkou. Žoldnéři k ochraně její určení, bojíce se o své rodiny, vystavěli jim pod návrším chaty a nazvali tuto osadu po svém pánu Benešov, jehož jméno nese toto předměstí až podnes.

Zámek Humprecht

Sobotské krajině vévodí veselá, věžovitá stavba zámku Humprechtu, z něhož jest překrásný rozhled do usměvavého okolí města, zvláště na veliké plochy rybníků u Dolního Bousova. Zámek má dva okrouhlé sály, jeden v přízemí a druhý pod střechou. K oběma druží se kol dokola menší komnaty, V nichž kdysi bývaly sýpky. V poschodí je pěkná pavlač. Zámek vystavěl hrabě Humprecht Černín r. 1666, rok poté, kdy se ujal panství kosteckého po svém strýci Heřmanovi. Původně se měl jmenovati "Humprechtsberk," ale lid zkrátil si cizí jméno v prosté "Humprecht"". Měl se státi hlavně letním sídlem panstev, neboť stará Kost byla k tomu již nevhodná. Na Kosti byla zmístěna správa panství a ubytování úředníci. Tak došlo ke stavbě Humprechtu asi podle vzoru vlašských letohrádků a jest snad napodobením budovy, v níž byl hrabě jako císařův vyslanec v Benátkách r . 1661 ubytován. Podobá se též letohrádku na Bílé Hoře, ale má půdorys místo hvězdy podobu oválu. Druhé poschodí zámku bylo vystavěno teprve po 12ti letech, když byl zámek zasažen bleskem a potom znovu vystavěn. O jeho zvláštní podobě vypravuje tato pověst:

Bylo to v dobách, kdy naší vlasti hnala se divá bouře války švédsko-francouzské, kterou dohasínala válka třicetiletá. Vůdce vojska švédského Torstenson poraziv vojsko císaře Ferdinanda III. u Jankova, vpadl do Moravy a spojiv se s Jindřichem Rákoszym, vévodou sedmihradským, táhli na Vídeň. Současně vznikly spory s Turky o výklad některých článků dosavadního míru Žitvatorožského, čehož chtěli nepřátelé využitkovati proti císaři. Chtěje tomu zabrániti, vyslal císař hraběte Heřmana, strýce Humprechtova, do Cařihradu, aby mir s Turky prodloužil. Obratným vyjednáváním podařilo sa hraběti nejen mir na dvacet et uzavřiti, ale též dosáhl toho, že Turci přinutili Rákoszyho smířiti se s císařem a do V dně odtáhnouti. Tak zásluhou českého šlechtice zachráněna byla Vídeň od Švédů. S jakou nádherou bylo poselství hraběte vypraveno vidíme z toho, že v průvodu svém měl hrabě šedesát osob drahým šarlatem oděným mnoho pážat, lokajů a četného služebnictva. Páni byli vesměs Češi, služebnictvo německé, tak to kdysi chodívalo jinak, než za dob pozdějších.

K přepravě poselstva a darů z Bělehradu do Cařihradu bylo potřebí 110 čtyř a trojspřežních vozů a vítáno bylo cestou od pašů střelbou z děl a vojenských poctami. A tu se vypravuje, že prý jednoho dne ubytován byl hrabě na hradě u tureckého valiho (šlechtice , jehož zámek měl okrouhlý tvar a slul v tamní řeči "kula". Za rozmluvy seznal turecký paša, že vyslanec se vyzná dobře nejen v řečech východních (orientálských) ale že vyniká 1 politickou obratnosti a světovým rozhledem. I přemlouval hraběte, aby vstoupil do služeb padišáhových (sultánových), že dosáhne v Turecku těch největších hodností, zvláště stanese též mohamedánem. A sliby neměly na hraběte účinku. Tu začal paša hraběti vyhrožovati a když ani to nepomáhalo, rozčílil se prý tak, že poručil hraběte ve sklepích své kuly uvěznit. Teprve svojí družinou byl hrabě vysvobozen. Na památku této události dal prý hrabě Humprecht, dědic Heřmanův, novému zámku podobu turecké kuly a vrchol jeho dal ozdobiti tureckým půlměsícem.

Zdroj:Známé i neznámé pověsti - písně a báje z Českého ráje... sestavil Jaroslav Folprecht

Tento druh lípy je známý svými charakteristickými listy, které mají na spodní straně bělavě plstnatý povrch, což může vytvářet dojem stříbřitého lesku1. Lípa stříbrná je původem z jihovýchodní Evropy a v České republice se často vysazuje jako okrasný strom v parcích a zahradách. 

Legendy a místní pověsti často přisuzují takovýmto stromům magické nebo symbolické vlastnosti. V případě lípy stříbrné může být její vzhled inspirací pro různé příběhy a mýty, které se vážou k jejímu vzhledu a významu v kultuře.

zdroj:https://www.perplexity.ai/search/v-hanychove-liberecke-ctvrti-p-CFH0Ye7VSHGckyrC3X46OA

JAK VZNIKLO JMÉNO PADOUCHOV

NAD VESNIČKOU JAVORNÍKEM se zvedá dosti prudká stráň, která byla dříve celá zarostlá lesem, jen na odlehlejším místě na volném prostranství stál osamělý domek. V něm prý bydlel hlídač lesa, kterého sem vrchnost dosadila. Tyto lesy i vesnice patřily pod vrchnost sídlící na sychrovském zámku. Pan hrabě měl sedm synů. Nejstarší jeho syn nade vše miloval přírodu, především les, kde vydržel s puškou na rameni celé dny. Marné byly otcovy i matčiny prosby, aby se věnoval něčemu užitečnému. Jako prvorozený syn měl převzit panství. A proto otec chtěl, aby se věnoval studiím. Ale syn jako by neslyšel. Celé dny se potuloval po lesích a volnou přírodou. Panu hraběti došla trpělivost a strašně se na něho rozhněval, ani matčiny prosby nepomohly. Otec jej nazval padouchem a vydědil ho. Aby měl syna padoucha, jak jej nazval, z očí, dal mu nejzazší kout hor, aby prý měl kde s flintou chodit a čím se živit. Usadil se v osamělém domku, z něhož hrabě svoje lidi odvolal. "Padouch" si našel družku. Byla to velmi hezká cikánka. Když se to hrabě dověděl, zakázal svým poddaným, aby se s ním stýkali. Ba ani vkročit do jeho domku nedovolil. Matka měla o syna velikou starost. Tajně mu posílala po šaškovi, kterého měli u dvora, peníze, aby netrpěl nouzí.

Nehodný syn se živil lovem zvěře, peněz mnoho nepotřeboval. A tak je zakopával pod starý dub na pokraji lesa. Za nějaký čas lidé tam objevili kamenný lom a začali tam lámat kámen. Pokáceli tam kus lesa, postavili tam boudy. Později, když boudy vyhořely, postavili si domky. A tak vznikla malá osada zvaná po nehodném synovi pana hraběte Padouchov. Léta ubíhala, i ten dub uschl. Když jej lidé pokáceli a pařez vykopali, našli tam velmi mnoho peněz. Část si jich nechali, část odevzdali. Ale hodně peněz si nechal ten, který u toho byl.

zdroj: Anna Sluková - Vyprávění z Podještědí, 1981

ČERT

POHORSKÝCH VESNIČKÁCH jsou domky roztroušeny i na stráních. Od Proseče k Rašovce vede silnice a nad ní v prudké stráni se krčí malý domek. V zimní době, když přišly vánice, krčící se domky po stráních byly zaváty sněhem až po komín. A tak se stalo, že i tento domek za zimních vánic byl zavát. Zajíc hledal potravu, vběhl na střechu a spadl do komína. Komíny byly tehda široké a dole v síni ve výši asi dvou metrů zastrčeny plechem. A tak milý zajíc dopadl na ten plech a začal skákat, nevěda kudy se dostat ven. Obyvatelé domku nevěděli, co se stalo. Když uslyšeli velkou ránu, jak zajíc dopadl, a pak velký rámus, usoudili nejinak, že tam je sám čert. Proto honem pospíchali pro bábu, která zaříkávala. Bába přiběhla se svěcenou vodou, stoupla si pod komín, děti a zvědaví lidé kolem ní, a ona začala. Zaříkala a svěcenou vodou stříkala na všechny strany. Tu — nastojte — jak zajíc skákal na plechu, ten se s ním uvolnil a on celý černý od sazí vypadl do síně, zakličkoval celý vyděšený mezi lidem a ven! Všude se za nim ozýval křik: čert — čert! A tak byli obyvatelé domku zbaveni čerta a bábě za to velmi děkovali.

zdroj: Anna Sluková - Vyprávění z Podještědí, 1981