Přízrak a další povídky

14.09.2020

Bilý Kostel nad Nisou 

Na Bílém Kostele je nejmagičtější právě onen bílý kostel uprostřed obce. Pamatuji si na něj dobře již z dětství, tehdy jsem se svojí maminkou hrál zvláštní hru, kdykoliv jsme jeli po staré silnici na Děčín, sázeli jsme se, kdo bílou kostelní budovu spatří první. Vyhrával jsem častěji, maminka asi nechtěla moji tehdy ještě křehkou duši zraňovat prohrami. A od těch časů se stal právě bílý kostel v Bílém Kostele, který se kdysi také jmenoval Jindřichov či latinsky Alba Ecclessia, největší pozoruhodností pro mé oči. A o to více mne potěšilo, že vznikl díky strašidlu.

Přízrak

Kdysi, je tomu již řada desetiletí, se pán z Donína, majitel grabštejnského hradu, rozhodl, že u příležitosti narození syna a dědice svého panství postaví kdesi u svého sídla nákladný kostel. Pro stavbu si vybral nevelký a hezký pahorek, kde však strašil podivný přízrak. Ten každou noc, kdy zedníci a kameníci odešli domů z práce, rozmetal těžké kamenné kvádry daleko po okolí.

Pán z Donína si myslel, že jeho kostel boří jakýsi zlomyslník, a proto se jednoho večera na místo s početným doprovodem vypravil. Věřil, že viníka chytí a krutě potrestá.

Až do půlnoci byl na staveništi naprostý klid, kameny seděly jeden na druhém, malta tiše zasychala. Ale jakmile kdesi odbila půlnoc, začaly se dít hrozné věci. Nejdříve se nedostavěný kostel rozsvítil mohutnou září, a pak se, jako by byl z papíru, zbořil. Nad tmavými troskami byl slyšet jen příšemý smích. Donín i se svými zbrojnoši rychle uprchl do pevnych a bezpečných zdí grabštejnského hradu.

Druhý den se na místo vydal spolu se svoji manželkou, urozenou a přívětivou dámou. Vystoupili na pahorek až k rozvaleným kamenum, u kterých stáli bezradní dělníci. Paní z Donína chudé stavebníky po tovala a řekla: "Jak vidím, podivné přízraky vám zde ničí vaši práci, dobře, necháme postavit nový kostel jinde. Pustím teď svůj hedvábný šatek po větru, a tam, kde dopadne na zem, bude stát nová stavba." Jak řekla, tak také udělala. Vítr vzal šátek a zanesl jej rychle na místo, kde dnes sto t budova kostela v Bílém Kostele. Tak bílá, že ani bělejší byti nemůže.

zdroj: Marek Řeháček -Vyprávění o strašidlech, přízracích a podivných úkazech nejsevernějších Čech, 1996

Pekelný pes z Frýdlantu

V uličce nedaleko náměstí žili před mnoha lety mladí manželé, kteří měli jediné dítě, syna Antona. Dítě se do svých pěti let zdálo být úplně normální, ale od jisté doby počalo noc co noc, k hrůze rodičů, vykřikovat nepochopitelné věty: "Mami, mami, zlý Molli mě zase kousl. Strašně se bojím." Anton se vždy v posteli příšemě třásl a rozhazoval rukama kolem sebe.

Manželé sí nejprve mysleli, Že dítě trápí jen zlé sny, zvláště pak, když věděli, že Molli je jméno jezevčíka ze sousedství, se kterým si Anton velmi rád hrál. Když se však noční výkřiky stále opakovaly i poté, co byl pes ze sousedního domu prodán, bylo již patmé, že je dítě v moci nějakého nočního přízraku.

Anton vysílený nočními zážitky chřadl a chřadl a nikdo, ani vševědoucí báby kořenářky mu nedokázaly pomoci. Jednoho večera, kdy si již rodiče mysleli, že synáček pekelnému psímu přízraku podlehne, rozhodla se matka bdít vedle jeho postele. Noc byla temná, svíce na stole brzy pohasla a matka usnula tvrdým spánkem, ze kterého ji probudilo až troubení ponocného ohlašující půlnoc, hodinu všech zlých duchů. Dítě se také vyděšeně vztyčilo na posteli s výkřikem: "Mami, mami, Molli už mne zase kouše!" Matka v tu chvíli nevěděla, co si má počít, a tak jen bouchla do synovy pokrývky a zakřičela: "Vždyť ten je již dávno prodaný!" Ale naJednou její oči spatřily ve tmě pokoje temný stín, který se k ní pomalu přibližoval. Cosi chlupatého na ni skočilo a mohutnými tlapami jí sevřelo hrdlo. Žena v přítmí jen stěží rozeznala siluetu příšery s vyceněnými zuby připravenou prokousnout jí hrdlo. V poslední chvíli ji napadla spásná modlitba. Jakmile ji sípavě vyřkla, tlak psích tlap povolil a pekelný démon vyběhl ven ze dveří.

Od té doby se již Pekelný pes v uličce u náměstí nikdy neukázal a mladý Anton zbavený zlých nočních můr se rychle zotavil. Jediné, co mu z jeho mládí zůstalo, byl panický strach ze psů, kterým trpěl až do své smrti. 

Zdroj: Marek Řeháček - Vyprávění o strašidlech, přízracích a podivných úkazech nejsevernějších Čech, 1996

Kříž U Červeného srdce severně od Kateřinek

zdroj: https://www.drobnepamatky.cz/node/77279
zdroj: https://www.drobnepamatky.cz/node/77279

Pomníček prý připomíná vojáka ze sedmileté války, kterému měl dát klid, aby jeho duch už nestrašil po lese.

23.05.2015 fotografoval Miroslav Gergelčík
23.05.2015 fotografoval Miroslav Gergelčík

Duch na místě U Červeného srdce

Dodnes straší neznámý přízrak na křižovatce zelené a modré turistické cesty pod Dračím vrchem, nedaleko od Liberce. Za pěkného počasí toto místo, kterému se od pradávna říká U Červeného srdce, příliš strašidelně nevypadá. Jen obyčejné rozcestí mezi několika pasekami porostlými žlutým kycolem, bájnou bylinou starých horalů.

Jakmile však zemí proletí první podzimní bouře, vlády se ujme jízlivý strýc listopad, nad kmeny zvlhlých smrků se vyklene barokní doba, změní se i křižovatka U Červeného srdce na rejdiště podivného přízraku, o kterém nikdo z okolí nic bližšího neví. Jen staré vlastivědné knihy se zmateně zmiňují o tom, že někdy v polovině 18. století, za časů válečných, sem do lesů uprchl jeden obyvatel z Liberce. Ale ani lesní tišina mu ochranu nezajistila, nepřátelští pruští vojáci ho zde vypátrali a zavraždili.

Duch mrtvého uprchlíka se poblíž křižovatky začal zjevovat až v minulém století. Lesní dělníci zde tehdy vykáceli spoustu stromů a pod kořeny jednoho z nich později kdosi objevil mechem porostlou lebku a hromádku kostí. Ostatky však ani poté nebyly zakopány v posvěcené půdě hřbitova, a tak rozzuřený přízrak počal u křižovatky strašit obyvatele Kateřinek, kteří tudy chodívali do Fojtky. Neodradil jej ani kámen s křížem, který zde na ochranu poutníků nechal kdosi postavit. Litinový kříž časem zmizel a jen kámen napravo od cesty stále připomíná mamou lidskou touhu podmanit si duchy a strašidla.

zdroj: Marek Řeháček - Vyprávění o strašidlech, přízracích a podivných úkazech nejsevernějších Čech, 1996

Buk republiky 04.03.2024 foto Daniela Mrázová
Buk republiky 04.03.2024 foto Daniela Mrázová

Buk republiky 

Tento doposud mladý strom roste dnes nedaleko míst, kde stával kdysi Eduardův buk, Najdeme jej v cípu mezi cestou do Bílého Kostela a cestou na Roimund. Není starý. Byl vysazen lidmi v roce 1968, tedy v letech, kdy došlo k obnově tradice oslavovat vznik ČSR. Okolo býval malý plůtek, který měl Buk republiky chránit před nebezpečím. Plůtek časem zmizel, ale buk zde stojí dodnes. 

Zdroj: Marek Řeháček - O pozoruhodných a tajemných místech Ještědských hor, 1995

ZVLÁŠTNÍ STROMY

Eduardův buk

Mám doma starou fotografii z dob, kdy po lesích chodívali pání s chlupatými podkolenkami a okovanými holemi. U torza velikého buku sedí na pařezu unavený turista. V pozadí se tyčí ještědské kopce. Fotografie pochází z dob 1. republiky a buku na ní se říkalo Eduardův. Původ tohoto jména je veskrze nejasný. Říká se, že to je na počest Eduarda hraběte Clam-Gallase (1805 - 1891), majitele libereckého panství. Obrázek jeho patrona - sv. Eduarda na stromě také dlouhou dobu visíval.

Místní pověst vypráví, že u tohoto buku měl kdysi proběhnout souboj mezi hrabětem Gallasem a jedním urozeným důstojníkem. Jak souboj tehdy dopadl či kdy to bylo, dnes již nikdo neví. Jen ještě na začátku tohoto století si lidé na kmeni buku ukazovali zarostlé rýhy, dávný to pozůstatek této události.

Dnes zde svatý obrázek ani buk již nenajdeme. Podle některých informací zde již značně suchý strom stál do roku 1956. Když jsem nedávno šel po žluté značce do Kryštofova Údolí, rozhlížel jsem se. Ale po velkém pařezu zde nebylo ani památky. Možná jsem jej tehdy přehlédl a zbytky starého buku někde u lesní křižovatky vysoko nad Bílým Kostelem dodnes tiše leží.

Zdroj: Marek Řeháček - O pozoruhodných a tajemných místech Ještědských hor, 1995

velmi upravená a nesmyslná verze příběhu
velmi upravená a nesmyslná verze příběhu

Pověst o Troskách

Jako hrozivý obr s pažemi vztyčenými ční na obzoru jičínského kraje zříceniny hradu Trosky. Na dvou ohromných pyramidách byl kdysi vystavěn pevný hrad, sestávající ze dvou částí, jež byly spojeny dvěma dvory. Zvláštní složení hradu a zvláštní podoba byla příčinou, Že se o něm vypravovaly různé pověsti.

Je tomu dávno, velmi dávno. Tak dávno, že nebylo ještě potuchy o Troskách. Kolem dokola se rozkládala jen Široká rovina. V nedaleké vesnici bydlel chudý chalupník, jemuž před rokem zemřela žena a zanechala mu dvě děti, chlapce a děvčátko. Zle bylo v chaloupce. Všude chyběly pracovité ruce hospodyně. I děti potřebovaly ošetřování, a tak se konečně chalupník odhodlal, že jim přivede matku a sobě ženu.

Tím však dětem neposloužil. Macecha jim ubližovala, hladem je trápila a prací přetěžovala. Jednou je poslala ke studánce pod lesem pro vodu.

Děti nabraly vodu do nádob, postavily ji do svěží trávy a začaly sbírat jahody a sladké kořínky, jichž tam hodně rostlo. Pochutnávaly si na nich dlouho, — že se jich macecha dočkat nemohla.

Několikrát šla na zápraží, ale vždy se vracela se zlostí do světnice. Konečně se tak rozhněvala, že jí splynula ze rtů krutá slova prokletí: "Kéž byste tam zkamenily, vy nezdárné děti!"

Přišel večer a děti se nevracely. Otec právě vedl koně do chléva, když mu macecha s láním vyprávěla co se stalo, aby se šel po nich podívat. Hrozné bylo otcovo hoře, když spatřil účinek kletby své ženy. U studánky trčela k nebi obrovská skála se dvěma vrcholky. S jedním vyšším, kde stál před tím hošík, a menší nedaleko kde sbírala jahody jeho sestřička. Tak prý vznikly Trosky.

Vypravuje se, že v době, kdy Trosky patřily rodu pánů z Bergova, obývaly věže dvě Bergovny, bába kališnice s vnučkou katoličkou. Ač blízké příbuzné, nemohly se snést pro různorodost víry a nenáviděly se tak, že se neustále hádaly. Proto se vnučka usadila ve věži na východní straně, kdežto babička bydlela v západní věži. Kdykoliv se prý spatřily v oknech, vyčítala bába své vnučce, že zapřela víru svých otců, kdežto zase vnučka nazývala bábu kacířkou. Jejich křik, lání a pláč se ozývaly nejen ve dne, ale i v nočním tichu, že si kolemjdoucí zacpávali uši a z míst utíkali.

Dávno leží Trosky v rozvalinách, ale za bouřlivých nocí, kdy blesky křižují nad krajinou, je prý dosud slyšet z věží pláč a sténání. Proto také nazvali lidé východní a vyšší věž "Pannou", nižší západní "Bábou".

Zdroj: Známé i neznámé pověsti - písně a báje z Českého ráje... , 2000

KOST

Proč jen mi, lípo semtinská, pod tebou často mani napadne klípek dějinný o blizké hradní pani:

to paní Rejna z Kosti psala, svému ujci se zpovídala, že hříšná je, by nebránil jí neb novým jarem se jí znítil kep...

V srdcí malebného Českého ráje na křižovatce tří údolí, z nichž nejznámější nese půvabný název Plakánek, stojí jeden z nejzachovalejších českých hradů, jehož mohutné zdi mohou dodnes vyprávět o tom, jaká atmosféra panovala v našich zemích za středověku. Možná že v tomto kraji kdysi žili Plakánkovi, kteří se živili pálením dřevěného uhlí, a tak měli všichni členové rodiny neustále uslzené oči. Ale při pohledu na siluetu působivého hradu Kost na pískovcové skále nad malou vsí, přísně shlížejícího do kraje, jistě 1 oni zatajili dech. Mnohem později zde tajil dech i velký český básník, spisovatel a dramatik Fráňa Šrámek, rodák ze Sobotky, který si tento kout české země zamiloval, jak je patrné z jeho tvorby i z úvodních veršů básně o slavné semtínské lípě. Památný strom sice v roce 2000 vyvrátila vichřice, ale dodnes mohou turisté spatřit na vlastní oči alespoň její torzo.

I když Fráňa Šrámek pobýval na mnohých zajímavých místech, zdejší krajinu si pravděpodobně oblíbil ze všeho nejvíc. Často se tudy toulal a ačkoli bydlel v Sobotce, měl prý zvláštní vybavení také pro venkov. Jak uvádí Vladimír Kovářík v Literárních toulkách po Čechách: »... Staré šaty a boty, zelené košile, opršalý klobouk a hůl. (...) V létě málo psal, raději se toulal po okolí. V dopise manželce mluví o "posedlosti krajem". (...) Pamětníci také vzpomínají, jak chodil Šrámek svým krajem: pěšky a mlčky, nejčastěji směrem na Lavičky, Libošovice a Pleskoty. V Pleskotském údolí si našel u lávky přes Žehrovku koupaliště, kterému se žertem říkalo Františkovy Lázně. Při návratu se zastavil obyčejně v Libošovicích v Mrázkově hostinci. Na houby chodíval do lesa Vránovny, za květinami — s botanickým klíčem v ruce — do údolí Plakánku ke studánce Roubence, k semtínské lípě třicet metrů vysoké, kde prý měl Žižka stan, když marně obléhal hrad Kost." A tím se dostáváme k historii hradu.

Název Kost, který by mohl na první pohled vzbuzovat představu hladu či nedostatku obecně, asi vznikl z jiného popudu. Hradní páni, kteří na Kosti sídlili, nikdy nepatřili k chudým. Jednak měli příjmy ze svých statků, jednak povětšinou zastávali významná místa u královského dvora. Za všechny jmenujme alespoň pana Petra z Kosti, hofmistra císaře a krále Karla IV., nejvýznamnějšího evropského panovníka pozdního středověku. A tak název hradu odkazuje spíše k jeho nedobytnosti a schopnosti tvrdého odporu, který na útočníky čekal při jeho obléhání.

O dobývání hradu Janem Žižkou z Trocnova se vypráví, že bylo jedno z nejúpornějších. Dodnes si mohou návštěvníci prohlédnout údajný kamenný stůl tohoto slavného válečníka a skálu, pod níž prý odpočíval. Jakýsi kameník do ní snad vytesal jeho hlavu s přílbicí, proto se tady říká "U Žižkovy hlavy". Traduje se, že jakmile Žižka pochopil, že hrad nedobyde, zvolal: "Hrad je tvrdý jako kost a kost patří psu!" Potom ukončil obléhání a odtáhl pryč. Ostatně, jak napsal Svatopluk Čech:

"Hrdá Kosti, tvrdá Kosti, jak se mocně zvedá v lůně drsných skal a borů plna síly, plna vzdoru tvoje lebka šedá! Co tvá síla střásla s týla nepozvaných hostí! Stála's jako skal tvých duby, vždyť i pro Žižkovy zuby byla's tvrdou kostí!

Je však otázkou, jestli Jan Žižka z Trocnova vůbec kdy tento hrad obléhal. Kost jako víceméně skromný hrádek na osamocené pískovcové skále založil v první polovině 14. století, pravděpodobně v roce 1346, Beneš z Vartemberka. Do dnešní podoby ho nechal přestavět až Petr z Vartemberka po roce 1370. Stavba trvala dlouho a byla dokončena až na sklonku století za vlády Václava IV. Hradní jádro tvořil lichoběžník se zkoseným nárožím. Dominantou byla už tenkrát mohutná pětipatrová obytná věž, která byla v protilehlém koutu nádvoří doplněná menší čtyřhrannou obytnou věží, ke které přiléhalo hradní spojovací křídlo s kuchyní. K nároží se pojila další věž, pro změnu okrouhlá, kde byla původně umístěna hradní kaple. K této věži se vázala hradební věž s první bránou. Druhou bránu v příčné zdi posílila čtyřhranná věžice. Stejně jako opevnění hradu byla dobře promyšlená i spirálovitě vinutá přístupová cesta, která případným útočníkům dobývání značně znesnadňovala.

Dnešní památka se sestává z Bibrštejnského paláce a černé kuchyně, Lobkovické budovy u vchodu, Vartemberského paláce, Šelemberského paláce a věžového paláce. Hrad je v současnosti majetkem rodiny Kinských. V minulosti se však majitelé na tomto hradě hojně střídali. V roce 1414 hrad získal slavný rod pánů ze Zajíců z Házmburka. Vzhledem k tomu, že šlo o zaryté odpůrce husitů, stala se Kost jakousi baštou katolické církve. Také proto se k tomuto sídlu vypravila královská vojska Jiřího z Poděbrad. Hradní pán, Jan Zajíc z Házmburka, aby zachránil svůj majetek 1 vlastní kůži. V tomto světle se však všechny pověsti o údajné nedobytnosti hradu jeví poněkud jinak, a tak přichází znovu ke slovu lidové krajové pověsti, tak či onak popisující život zdejších uhlířů.

Jednoho dne se prý v údolí ztratilo jedno z uhlířských dětí. Zoufalí rodiče hledali ztraceného chlapce celý den, a přitom plakali. Báli se, že padne noc a divoká zvěř v lese bezbranného hocha rozsápe. Kam dopadla jejich slza, tam vyrostla skála. Když už se zdálo, že chlapce skutečně nenajdou, ozval se slabý dětský pláč a ozvěna, odrážející se od dalších a dalších skalních stěn, dolehla až k zoufalým uhliřům. Pak už stačilo jen jít po sluchu a proniknout až do nitra skal, kde seděl v jedné úžlabině jejich ztracený syn.

Podobný základ má také pověst o vzniku jedné z nedalekých vesnic. Tenkrát se ztratila v hlubokých lesích, obklopujících Kost, pro změnu dcera hradního purkrabího. I když ji hledali celé tři dny, dívka zůstávala stále nezvěstná. Třetího večera padl soumrak dřív než obvykle, nebe se zatáhlo černými mračny a vysílenou dívku přepadla smrtelná úzkost. Ačkoli nebyla příliš bojácná, propukla v srdceryvný pláč. Vtom se odkudsi ozval neznámý hlas, který volal: "Viz keř!" Dívka se rozhlédla a spatřila na protějším skalním vrcholu hořící keř. Došla až k němu a z výšky viděla obrysy hradu. Dala se tím směrem, vyšla z hlubokých lesů, našla cestu k domovu, a tím byla zachráněna. Dodnes se toto místo nazývá Vyskeř.

Zdroj: Magdalena Wagnerová - Tajemství historie hradu v Čechách a na Moravě, 2012

Plakánek

Za dávných a dávných dob rozkládaly se v okolí hradu Kosti hluboké lesy, v nichž pálili po tehdejším obyčeji uhlíři dříví ve vysokých milířích. Každé rodině přidělena byla část lesa, kde jim bylo povoleno řemeslo své provozovati. V lesích nynějšího Plakánku, který jde od hradu Kosti celkem směrem jižním ke vsi Střehomi, bydlila prý odedávna uhlířská rodina Plakálků. Jeden z nich, jménem Ježek Plakálek, dostal od hraběte Heřmana Černína, majitele panství kosteckého dva lány (114 korce) polí, aby se mohl lépe živiti. Podle této rodiny má prý Plakánek své jméno. (Dle prof. Pekaře "Kniha o Kosti") ,

Vypravuje se o něm též tato pověst:

Údolím Plakánku protéká po celé délce potok, po jehož obou březích ční do výše pískovcové skály, obrovití strážcové tichých lesů. Asi v těch mistech kde nyní jest vesnice Sřehom, stával kdysi uprostřed lesů hrad (tvrz), v němž sídlil vážený a statečný rytíř. Měl jedinou dceru, o jejíž kráse vypravovalo se daleko široko. O ruku sličné dívky ucházeli se mnozí šlechticové z okolí 1 z dáli, ale žádnému se nepodařilo získati si její náklonnosti. Její srdce patřilo již chudému mladíkovi, s nímž scházívala se tajně v lese. Jedině stařičká chůva bývala svědkyní milostných schůzek, ale ta byla mlčenlivá jako hrob, raději by snad byla zemřela, nežli by prozradila svou velitelku. Až náhoda prozradila, co mělo být přísnému otci utajeno.

Pán hradu, rozloučiv se kdysi se svými drahými a uděliv potřebné rozkazy čeledi, odjížděl na několhk dní ke vzdálenému příteli. Již byl se svou družinou, ujel hodinu cesty, když zpozoroval, že zapomněl doma listiny, jež nutně s sebou potřeboval. I vracel se v plném trysku nejbližší cestou do hradu, když tu spatřil svou dceru kráčeti s neznámým mladíkem. V hradě bylo boží dopuštění. Od té doby dával rytíř dceru tak přísně střežiti, že ves pod hradem dostala odtud své jméno "Střehom"".

Dívka pokoušela se několikráte dáti svému milenci o sobě zprávu, ale vždy tomu bylo zabráněno. Smutně toulal se mladík po lesích, obcházel kolem hradu a hledal svoji dívku. A když se o ní nedozvěděl, tu prý bloudil lesem a plakal a plakal. Z mnohých slz vyrostly skály a v nich jeho duch sídlí nenacházeje pokoje. Bolestně lká a kvílí a nářek jeho za prudkých bouří přechází v divokou zuřivost a běsnění.

Proto také lid říká, že sám čert usadil se od těch dob ve skalách a jeden z pískovcových vrchů též nazývá "Čertovým hradem". Nářek a pláč její mísí se se vzdechy a kvílení jejího milence, takže se ozývá údolím, odtud "Plakánek" zvaným.

Jiná pověst vypravuje, že za dob války třicetileté žila ve Střehomi chudá vdova, jejíž muž zahynul v nedalekém lomu při práci. Měla dvě dítky, o něž se velmi pečlivě starala a jež byly jedinou její radostí. Jednoho dne vyšla si s nimi do lesa. Sama sbírala suché větve, zatím co děti trhaly jahody a honily se za pestrými motýly. Náhle uslyšela žena za sebou dvojí bolestný výkřik a tu teprve viděla, že děti zašly daleko od ní. Běžela po hlase, až dospěla k hluboké sluji ve skále, odtud se ozývaly poslední vzdechy jejich dětí. Lomíc zoufale rukama, volala o pomoc. Z okolních polí sběhlo se plno pracujících, ale pomoci nebylo, sluj byla tak hluboká, Že se do ní dostati nemohli. Žena bolem zešílela a s pláčem potulovala se lesem, volajíc zoufale své děti.

Také se říká, že dítě mocného pána hradu (snad Kosti) zbloudilo v lese. Plakalo, volalo, až hladem a vysílením usnulo na věky. Teprve za několik dní bylo nalezeno s očima od vran vyklovanýma.

zdroj: Jaroslav Folprecht - Známé i neznámé pověsti - písně a báje z Českého ráje... , 2000

V Hanychově, části Liberce, se traduje legenda o lípě stříbrné (Tilia tomentosa), která měla listy s stříbrným leskem

Tento druh lípy je známý svými charakteristickými listy, které mají na spodní straně bělavě plstnatý povrch, což může vytvářet dojem stříbřitého lesku1. Lípa stříbrná je původem z jihovýchodní Evropy a v České republice se často vysazuje jako okrasný strom v parcích a zahradách. 

Legendy a místní pověsti často přisuzují takovýmto stromům magické nebo symbolické vlastnosti. V případě lípy stříbrné může být její vzhled inspirací pro různé příběhy a mýty, které se vážou k jejímu vzhledu a významu v kultuře.

zdroj:https://www.perplexity.ai/search/v-hanychove-liberecke-ctvrti-p-CFH0Ye7VSHGckyrC3X46OA