Pohádka o Lidových sadech 

LIDOVÉ SADY MAJÍ V LIBERCI ODJAKŽIVA POVĚST NEJLEPŠÍ ADRESY, čtvrti na úrovni a místa, kam si lidé chodí odpočinout. Dáno je to již více jak sto let a nic na tom nemohla změnit ani konkurující předválečná luxusní výstavba na Keilově vrchu či u přehrady, nebo snad honosné čtvrti současnosti v Horním Hanychově, Harcově či Ruprechticích. Snad je to proto, že se Lidových sadů dotýkají Jizerské hory konečky větví svých smrků a přeci na ně město dýchá živoucím zhmotněním civilizace. Je to kus města doslova v lese, snad nikde jinde než v Liberci nejezdí tramvaj mezi vilami ke smrčí tak blízko jako v Lidových sadech!

Celá dnešní čtvrť — jakkoliv byla v době svého vzniku poněkud rozpačitě přijímaná pro příliš pravidelnou síť ulic a domy nesourodé architektury — stačila mezitím zestárnout a zarůst ušlechtilou zelení důvtipně promyšlených zahrad. Ta v každodenním pohledu roztříštila původní, podle pravítka nakreslené ulice a sjednotila různé architektonické styly vil do jakéhosi velkého parku s malými zámečky oddělenými jen ozdobnými ploty. 

Kdo by dnes neměl rád tu čtvrť nádherných zahrad s typicky libereckými rododendrony, sádrovými sochami ve výklencích a litinovými a kovanými oploceními s vyumělkovanými kamennými sloupky. Statisíce štukových zdobení na fasádách, spousty věžiček, vikýřů a balkónků, sluneční hodiny, barevné vitráže v oknech a jemně kované kliky. Ale to není všechno — k tomu je třeba ještě přidat večerní exotické zvuky ze zoologické zahrady, šumění vody tekoucí potokem zvaným dnes Jizerský a pochopitelně i drnčení a cinkání tramvají, které jezdí jakoby odjakživa napříč celou oblastí — to vše neodmyslitelně patří k tomuto koutu Liberce.

Liberečané proto milují Lidové sady. Čtvrť krásnou na jaře, kdy rozkvétají růžové, fialové a bílé rododendrony čili pěnišníky i žluté girlandy azalek opojně šířících svoji vůni. Půvabnou v bujně zeleném létě, které tu patří také stovkám a tisícům veselých výletníků, vůni buřtíků, zmrzlině a točenému pivu. Zadumanou a melancholickou v barevném podzimu, jenž do zahrad snáší závěje listí cizokrajných stromů a keřů, z nichž počínající tlení vyluzuje kořeněné vůně, jako by přicházely z odvrácené strany starého globusu. A konečně, nádhernou v zimě, kterou zde symbolizuje promrzlý kos sedící na litinovém plotě a sněžné čepice trůnící na keřích.

Zdroj: Marek Řeháček a Jan Pikous mladší - Procházka do Lidových sadů, 2010

VOLKSGARTEN A LIDOVÉ SADY

Přestože jsou Lidové sady dnes vnímány jako jednoznačně vymezená část Liberce, začínající u základní školy v ulici 5. května a končící až u kulturního a společenského centra na okraji jizerskohorských lesů, ani dnes a ani v minulosti tato představa neodpovídala správnímu, a dokonce ani názvoslovnému vymezení čtvrtí města. Lze směle říci, že název Lidové sady — vztahující se původně jen k jedné budově na dnešní konečné tramvaje a později k jejímu bezprostřednímu okolí — se za sto let samovolně rozšířil na podstatně rozsáhlejší oblast, dlouhou půldruhého kilometru a půl kilometru širokou. Protože libereckou městskou správou nebyla v minulosti, a stejné je to nakonec i dnes, tomuto postupnému rozpínání postavena žádná hráz v podobě podrobnějšího administrativního členění města (i když by možná bylo lákavé zřídit dnes Liberec XXXVI — Lidové sady), tak většina území na zelených loukách budovaných vilových čtvrtí náleží, v historickém kontextu poněkud nesmyslně, k první liberecké čtvrti nazývané Staré Město. To v současnosti, kdy je původně moderní čtvrť po jednom století již vyzrálá, usedlá a místy nese i lehkou patinu zašlých časů, vede k paradoxní situaci — nezanedbatelná část Liberečanů ji považuje za cosi opravdu historického a starobylého. V roce 2007 dokonce vzniklo občanské sdružení, jehož cílem je ochrana oblasti Lidových sadů, které nese název Staré Město Liberec; ve městě je nicméně k významu těchto slov tradičně přiřazována oblast historického jádra okolo náměstí Dr. E. Beneše, stará více jak šest staletí. Ještě před druhou světovou válkou byla celá část města za dnešní ulicí 5. května naopak prezentována jako v podstatě moderní kus Liberce. Pokud však dnes někdo nazývá oblast mezi Šamánkovou ulicí a Libereckou výšinou Staré město, vyjadřuje tím — možná historicky nesprávně, ale citově přeci jen poměrně věrně — jakýsi vztah k době, kdy tato čtvrť vznikala. Přes všechny dějinné zvraty a navzdory nacistickým sjezdům na výstavišti, a snad i mnohým přestavbám, do Lidových sadů jako by nedoléhal a dodnes úplně nedoléhá městský ruch a shon. Jako kdyby patřily stále do té bytelné, zdobené, vzdušné, ale přeci jen poněkud pomalé doby konce starých dobrých časů před první světovou válkou. Jako kdyby byly od svého vzniku až dodnes určeny jen k odpočinku, ozdravení a smysluplné zábavě Liberečanů. Je možné očekávat, že se název Lidové sady bude dále rozšiřovat a po pár letech se bude vztahovat i k sousední novější vilové zástavbě zahradního charakteru okolo Husovy ulice na jedné straně a do oblastí okolo ulice Generála Píky a Horské na straně druhé. Tomuto trendu jednoznačně svědčí již dnes obvyklé přiřazování oblastí okolo Purkyňovy ulice k Lidovým sadům, navzdory tomu, že zástavba je zde mladší a podstatně méně honosná, než třeba na Masarykově třídě — mnohdy dokonce představovaná typovými činžovními domy ze šedesátých let 20. století. Sjednocujícím prvkem všech těchto plánovitě vzniklých sousedních oblastí je ovšem plánovitost a onen "parkový charakter" vilové čtvrti, který se v Liberci poprvé a ve svém rozsahu i velkoleposti naposledy objevil v prostoru mezi muzeem a budovou kulturního a společenského centra Lidové sady. "Podíváme-li se podrobněji na historický vývoj názvů v celé popisované oblasti, nutně se musíme smířit s opravdovou živelností rozšíření jména Lidové sady na toto rozsáhlé území, zejména v dobách po druhé světové válce. Název Volksgarten čili Lidová zahrada, nebo — chceme-li — Lidový sad, se přitom v Liberci objevil teprve až na samém konci 10. století, a to v souvislosti s plánem na přeměnu poměrně spartánské, leč velmi oblíbené restaurace Belvedère, naházející se na místě později vzniklého kulturního a společenského entra. Je zřejmé, že jméno Volksgarten vzniklo jako místní jméno Liberci opravdu jen o pár let dříve, než stejnojmenná secesní bulova, nicméně dýchá z něj uvolnění a dostatek krásna pro všechny, rostě nádherná belle épogue. Občas se objevující názory, že jméno Volksgarten vzniklo až s dokončením budovy dnešních Lidových sadů, polehlivě vyvracejí staré pohlednice, zobrazující ještě původní restauraci Belvedère, ale nesoucí již nový název. To ovšem nic nemění na faktu, že pojmenování Lidove sady je v dnešním slova smyslu vlastně poněkud zvláštní, neboť celý prostor mezi centrem Liberce a budovou restaurace měl s lidovostí jen pramálo společného — na přelomu 19. a 20. století si zde své výstavné vily se zahradami stavěli výhradně liberečtí průmyslníci, obchodníci a vyšší úřeZdá se, že nový název byl zpočátku očividně vázán jen k oblíbené restauraci a okolní zahradě a do jisté míry musel souviset se snahou města využít romantické přírody na okraji města k odpočinku širokých vrstev Liberečanů. Inspiraci v té době Liberec často čerpal v hlavním městě rakousko-uherské monarchie a patrně tak došlo i na nápad pojmenovat první rozsáhlou odpočinkovou plochu s veřejnou zelení stejně jako ve Vídni. Tamní Volksgarten — rozsáhlý park s fontánami, pomníky a restauracemi — vznikla namísto první linie opevnění města sice jako arcivévodská zahrada, ale již 1. března 1827 byla coby majetek císařského dvora slavnostně zpřístupněna veřejnosti. dníci a liberecký "obyčejný lid" sem zpočátku chodíval jen málo.

dá se, že nový název byl zpočátku očividně vázán jen k oblíbené restauraci a okolní zahradě a do jisté míry musel souviset se snahou města využít romantické přírody na okraji města k odpočinku širokých vrstev Liberečanů. Inspiraci v té době Liberec často čerpal v hlavním městě rakousko-uherské monarchie a patrně tak došlo i na nápad pojmenovat první rozsáhlou odpočinkovou plochu s veřejnou zelení stejně jako ve Vídni. Tamní Volksgarten — rozsáhlý park s fontánami, pomníky a restauracemi — vznikla namísto první linie opevnění města sice jako arcivévodská zahrada, ale již 1. března 1827 byla coby majetek císařského dvora slavnostně zpřístupněna veřejnosti.

Přáním Liberečanů nepochybně bylo vytvořit něco podobného na okraji města. Podobně progresivní byli tehdy také Pražané, neboť ve stejné době začaly vznikat i pražské Chotkovy saďy, které taktéž nesly německý název Volksgarten, přičemž toto jméno bývalo překládáno spíše jako Obecní sady: Tento český překlad v Praze přitom nesl lépe jednoznačné poselství — jde o zeleň, která patří obci a je přístupná všem. Současný člověk to již těžko chápe, ale ještě v první polovině 19. století byla v Čechách okrasná a odpočinková zeleň až na výjimky pouze u šlechtických sídlel, a tudíž pochopitelně nepřístupná. Pojmenování nově vzniklých městských a obecních parků jako Lidové či Obecní sady měla vyjadřovat ono všeobecné užívací právo občanů ke vznikající veřejné zeleni. A ačkoliv z nich dnes spíše dýchá jakýsi tón okázalé "lidovosti", tzn. obyčejnosti či negativně vnímané průměrnosti, tak tento význam rozhodně neměly. 

S plnou parádou a při mnohých příležitostech se začal název Volksgarten v Liberci užívat od počátku 20. století, kdy bylo dokončeno kulturní a společenské centrum, jež přímo neslo totéž pojmenování, vyvedené obrovskými písmeny ve švabachu na fasádě obrácené k jizerským lesům. Jako Volksgarten však záhy začal být označován i městský park navazující na jeho zahradu a v Liberci se jen pár let poté objevovaly již i fotografie muzea, lázní a okolních vil označované nápisem Villenviertel im Volksgarten neboli Vilová čtvrť v Lidových sadech. To odstartovalo živelné užívání původního názvu na mnohem větším území, než se původně zamýšlelo. Český ekvivalent německého názvu se začal v podobě pouhého překladu Liďová zahrada či více půvabného názvu Lidové sady užívat až v dobách první republiky, a to zejména v souvislosti s povinně dvojjazyčnou administrací tramvajové trati. Po druhé světové válce se jméno ustálilo v dodnes užívané podobě Lidové sady. '

Zdroj: Marek Řeháček a Jan Pikous mladší - Procházka do Lidových sadů, 2010

SEDMIDOMKY I ČTVRŤ LETOHRÁDKŮ

Nejen název Lidové sady označoval oblast na severovýchodním N okraji Liberce. Ještě v 19. století chodívali Liberečané jen do Stadtwäldchen čili Městského lesíka, lesního restaurantu stojícího v údolí Baierova potoka, na začátku dnešní Tiché cesty vedoucí od zadní části zoologické zahrady k Lesnímu koupališti. Název Městský lesík se dokonce v roce 1897 stal i pojmenováním stanice nově otevřené elektrické dráhy, zřízené pod současným vchodem do zoologické zahrady; tehdy zde tramvaj končila, ale krátce nato byla linka prodloužena výše podle lesa do zastávky Lidové sady.

Postupně se ale mezi Liberečany stále více začal prosazovat poměrně starý název Siebenhäuser, do češtiny překládaný nejčastěji jako Sedmidomky, řídce i Sedmidomí. Ten byl odvozen od jména osady nacházející se podél vozové cesty mezi dnešním Jezírkem a budovou kulturního centra Lidové sady. Jednalo se téměř o lesní samotu — celé osídlení tu tvořilo pouhých sedm domků sloužících lesnímu personálu a dělníkům. Název Sedmidomky se na počátku 20. století také občas používal na nově vzniklou vilovou čtvrť u muzea. 

Do Sedmidomků se chodívalo za oblíbeným posezením v restaurantu Belvedère, který stával přímo na okraji lesa, na místě současné budovy Lidových sadů. Jeho poněkud exotické jméno v italštině značí překrásný výhled a bylo, poněkud kuriózně, ale pravděpodobně, inspirováno stejnojmennými paláci ve Vídni či Berlíně.

Níže položená vilová čtvrť, vznikající postupně podél staré cesty vedené zhruba ve směru dnešní Masarykovy ulice, byla od doby svého vzniku označována různými názvy. Objevuje se tak pod názvem Waldviertel (Lesní čtvrť) či Vídní opět inspirovaným jménem Cottageviertel (Čtvrť venkovských stavení); v češtině pak na několika pohlednicích nacházíme roztomilé Čtvrť letohrádků. Nejčastěji se však užívalo prosté pojmenování Villenviertel (Vilová čtvrť), byť známý liberecký gymnaziální profesor Franz Hübler v době jejího vzniku v 80. letech 19. století uváděl, že zdaleka ne všechny nové domy si zde pojmenování Villa opravdu zaslouží.

Zdroj: Marek Řeháček a Jan Pikous mladší - Procházka do Lidových sadů, 2010

Cesta z Liberce do Sedmidomků před půldruhým stoletím

PŘESUŇME SE NYNÍ ČASEM O NĚJAKÝCH STO PADESÁT LET NAZPĚT: v Liberci ještě nestojí výstavná novorenesanční radnice, antonínský kostel dosud nemá onu charakteristikou špičatou věž a na hlavním náměstí ještě nacházíme jedny z posledních dřevěných domů s hrázděnými štíty. V ulicích a hostincích se povětšinou mluví jen německy a moc hraběte z Clam-Gallasů již poněkud pohasíná, ale stále ještě znamená mnoho. A Liberečané, kterých je v té době nějakých patnáct tisíc? Ti zrovna v tomto období, utahaní prací a životem v průmyslovém městě, začali vyhledávat odpočinek a romantické chvilky v přírodě.

Městská zástavba v té době končila zhruba tam, kde je dnes křižovatka ulice Masarykovy a Šamánkovy. Dále byly jen louky a pole, napříč kterými vedla bídná cesta k jizerským lesům. To bylo v různých publikacích zmíněno mnohokrát, ale prozatím nebyl v české literatuře nikdy podrobněji prezentován obraz této "pustiny". V literatuře se pouze před lety objevil romantický obrázek z roku 1865, zobrazující libereckou honoraci, bruslící na Skopkově rybníce, jenž jako pozdější plovárna býval až do samého konce 10. století v proláklině před dnešní budovou muzea.

V historickém sborníku spolku Naturfreunde se naštěstí dochovalo vyprávění jistého Ludwiga Hübnera o tom, jak tato část Liberce vypadala někdy po polovině 10. století. Je to zajímavé čtení, jen máloco se dnes z pohledu pana Hůbnera dochovalo. Navažme tedy volně na starodávné vyprávění, a s použitím současných názvů se vydejme na procházku do Lidových sadů, do úplně jiné krajiny, než kterou známe dnes.

Ještě před lety byla část Střelecké ulice (Schützengasse, dnešní 5. května), kterážto se odpojuje od Horské ulice (Gebirgsgasse, současné Jablonecké ulice), nazývána v úseku až k začátku ulice císaře Josefa (Kaiser Josef Strasse, dnes Masarykova) Kammerbergstrasse (v překladu Komorní vršek). V horní části byla ulice položena mnohem výše, než je její dnešní úroveň a navíc byla hodně zúžená kvůli zahradám, jež patřily k domům ve výše položené Vzdušné ulici (Luftgasse). Na místě Rudolfovy školy (dnes školní budova na křižovatce ulic Šamánkova a 5. května) stával pod úrovní ulice dům stolaře Zellnera s předzahrádkou. Zde také končil Komorní vršek a ulice tu ústila do úzké vozové cesty, po níž se sjíždělo poměrně strmě k Baierovu potoku (dnes Jizerský potok). Jej nepřekonávala po mostě, ale pro přechod chodců byly do toku položeny hrubé kameny a povozy pak jezdily přímo skrze vodu. Nalevo od potoka, tam kde dnes protékají jeho proudy v žulovém klenutí, stával dřevěný domek, v němž byly kádě, ve kterých prali vlnu soukeníci žijící na Komorním vršku.

Vozová cesta dále táhla skrze zatáčku zakřivenou k jihovýchodu až k vysoké hrázi plovárny, naproti které stávala stodola patřící dědicům Fouskovým. Plovárna se nacházela znatelně výše než stará cesta k Sedmidomí a plocha rybníka navíc zabírala i půlku šíře dnešní ulice císaře Josefa.

Cesta dále stoupala, tak aby se vyhnula záplavovému území Baierova potoka, vzhůru do polí porostlých kručinkami a hložím. Po překonání kopce se opět, ještě před Sedmidomky, znovu spustila k potoku. Tady byl opět brod a pro pěší přechod po kamenech, stejný jako pod Komorním vrškem (v původním textu se objevuje pro tento přechod název Tschockelbrůcke čili čoklový mostek, vážící se patrně k takto hantýrkou označovaným hrubým kamenům, z nichž byly v Liberci stavěny kanalizace a jiná masivní díla). Dále cesta, o něco méně strmě než na Komorním vršku, stoupala vzhůru k Sedmidomkům. Vlevo z ní ještě odbočovaly primitivní vozové cesty k Popravišti (Galgenlade, prostor, který byl později věnován pro stavbu kasáren) a k městským polím, dále pokračovala cesta do městských lesů.

Vlevo od Sedmidomí, na místě dnešního parku císaře Josefa, se rozprostírala ve svazích městská pole, která hraničila s vysokým borovým lesem. Navazující strmé svahy podél Baierova potoka táhnoucí se až k ruprechtické hranici porůstal mladý les. Na těchto městských lesních pozemcích, tam kde se dnes dennodenně, dokonce i v zimě, tlačí lidé na procházkách, panoval kdysi hluboký lesní klid, který jen řídce o nedělích narušovaly lesní slavnosti. Lesní cesty v údolí Baierova potoka byly blíže známy jen pár houbařům a ptáčníkům...

Zdroj: Marek Řeháček a Jan Pikous mladší - Procházka do Lidových sadů, 2010

VE "ŠKOLNÍ ČTVRTI"

Začneme na samém počátku; na křižovatce dnešních ulic Šamánkova, Masarykova, 5. května a Vzdušná. Toto je nejzazší místo, které dnes Liberečané považují za součást oblasti nazývané Lidové sady. Přitom ještě v polovině 19. století právě zde končila městská zástavba, navazující na tzv. Filipovo město, vybudované okolo dnešního Nerudova náměstí.

Stará cesta vedoucí z Liberce k lesům tu navazovala na Komorní vršek (Kammerbergstrasse, zadní díl současné ulice 5. května) a bývala Liberečany nazývaná Siebenháuserweg čili Cesta k Sedmidomkům. Po otevření oblíbeného restaurantu Belveděre na okraji lesů se začal objevovat i její novější název Belveděrestrasse. Oficiálně však získala až ve druhé polovině 10. století (přesně roku 1882) velkolepé jméno Kaiser Josef Strasse — ulice císaře Josefa. To připomínalo, zvláště v českých oblastech osídlených německým obyvatelstvem, mimořádně oblíbeného císaře Josefa II.; okolo roku 1880 — v čase stoletého výročí zrušení nevolnictví jeho rozhodnutím — se císařovo jméno začalo objevovat v názvech ulic a náměstí a nebylo snad v pohraničí města či městečka, kde by neměli Josefovu sochu či bustu. Po roce 1918, kdy bylo v Československé republice zakázáno užívání jmen členů rakouské vládnoucí dynastie v názvech veřejných prostranství, došlo k návratu ke starému pojmenování Siebenhäuserstrasse — Ulice k Sedmidomkům. V roce 1929 byla ovšem hlavní promenáda Liberce — podle všeho československým orgánům tak trochu navzdory — pojmenována po dlouholetém starostovi Liberce, německém nacionálovi MUDr. Franzi Bayerovi (1853-1930), který právě v tomto roce po neuvěřitelných 36 letech opustil úřad a byl jmenován čestným starostou Liberce. Jméno Bayerstrasse pak nesla až do roku 1945; hned po osvobození byla pojmenována po slavném předsedovi České besedy MUDr. Václavu Šámánkovi (1848—1916), který coby český politik v německém Liberci byl na počátku 20. století vlastně Bayerovým politickým protivníkem. Ovládnutí Československa komunisty na konci 40. let 20. století vedlo i v Liberci k velkému přejmenovávání ulic a na známé křižovatce tak došlo k pozoruhodnému vyměňování názvů — Šamánkovo jméno bylo nejprestižnější liberecké promenádní ulici odebráno, neboť tak významná třída musela být pojmenována přímo po Vladimíru Iljiči Leninovi. To bylo samozřejmě komickým přívažkem dané doby, protože poté velkolepá čtvrť libereckých továrníků tak půlstoletí nesla jméno po vůdci proletariátu. Jako Leninovu třídu, lidově Leninku, ji lidé znali až do roku 1990. Hned na jaře v roce 1991 byla přejmenována na Masarykovu ulici a toto jméno jí vydrželo dodnes. Odstranění Šamánkova jména z promenádní ulice v roce 1949 nebylo asi úplně jednoduché. Poválečný Liberec v té době zcela přirozeně holdoval všemu českému a jméno zasloužilého krajanského pracovníka na uliční tabuli nebylo patrně možno ani v té době jen tak zrušit. Zvláště když opravdu českých velikánů spojených s předválečným městem bylo v té době tak málo a ze všech dobových dokumentů vyplývá, že jediná "použitelná" část historie s níž se čeští starousedlíci i noví Liberečané mohli identifikovat, byly právě dějiny České besedy. V té době již nežijící Václav Šamánek, který by jinak pro své postoje komunistům asi příliš nevyhovoval, byl proto vzat bez větších potíží na milost a jeho jméno bylo přeneseno na ulici klesající k výstavišti a nesoucí proto předtím jméno Veletržní (Messegasse). Ale vraťme se zpět na křižovatku ke školním budovám. Nejstarší ulice, která do ní ústí, se dnes nazývá 5. května, nicméně kdysi nesla názvy dva — první část poblíž hlavního náměstí bývala. Střelecká (Schützengasse), nepochybně podle libereckých ostrostřelců. A druhý úsek se nazýval Kammerbergstrasse (Komorní vršek). Z Komorního vršku odbočovala vpravo vzhůru strmá Vzdušná ulice (Luftgasse), která ve svém konci obkružovala poslední domy starého Liberce a napojovala se zpět v dnešní křižovatce do ulice, z níž předtím odbočila. Dávnou minulost zde kupodivu dodnes připomíná — jakoby zapomenutý — starý dům č. p. 350 — hostinec U Naděje (Zur Hoffnung), proslavený až v 90. letech 20. století pod jménem U Severů.

Přímo naproti němu ústí do křižovatky dnešní Šamánkova ulice, která až do československého zákazu užívání habsburských jmen v názvech ulic nesla jméno Rudolfstrasse (Rudolfova), na počest korunního prince Rudolfa (1858-1889), syna císaře Františka Josefa I. Ten sice na rakouský trůn nikdy neusedl, ale do Liberce coby následník zavítal společně se svojí manželkou, princeznou Stephaníí, v červenci roku 1882, kdy měl dokonce vystoupat i na vrchol Ještědu. Podle Rudolfa nebyla v Liberci pojmenována pouze tato ulice, ale také dvě v ní stojící budovy — starobinec a škola. Taková obliba mladého následníka trůnu je zde až překvapivá, jeho otec císař Franz Josef I. by mu mohl závidět (po něm bylo až později pojmenováno jen náměstíčko před kasárnami a lázně).

Okolí křižovatky na začátku Lidových sadů by směle mohlo být označeno za čtvrť škol, nikde jinde jich v Liberci nebylo ani není tolik jako zde na jednom místě. Je to ale přirozené — tak velké budovy musely být ve druhé polovině 19. století umístěny v bezprostřední blízkosti hustě zastavěného městského centra a mimo zátopové oblasti Nisy, Harcovského a Bayerova potoka. Kvůli nutné návaznosti ulic tak v úvahu přicházely zejména lokality Reilova vrchu, kde vznikl soud a škola a dále pak okolí křižovatky na konci Komorního vršku. Postupným vystavěním mohutných veřejných budov zde tak vzniklo jakési školní náměstí, ze všech stran obklopené objekty vzdělávacích institucí. Jeho lehká vznešenost vynikala zejména při pohledu z dnešní Masarykovy a Šamánkovy ulice; původní velkolepý pohled přes parčík na vchod do školy č. p. 400 umocňovala i existence zeleně mezi dnešní základní školou č. p. 64 a střední ekonomickou školou, tedy na opačné straně silnice, což zajišťovalo podstatně větší odstup. Tudíž původně působila budova současné základní školy v ulici 5. května mohutnějším a výstavnějším dojmem, ovšem tento pohled byl poněkud pokažen poté, co byla v roce 1971 na místě parčíku zřízena roku 1971 budova tělocvičny.

Všechny školní budovy okolo křižovatky sjednocuje ona typická rakousko-uherská architektura veřejných budov, zejména vzdělávacích a úředních. Podle ní je, poněkud nadneseně řečeno, dodnes možné přesně určit území bývalé monarchie: neorenesanční a neoklasicistní školy stejného architektonického a dispozičního typu jako v Liberci je možné dodnes vidět ve Vídni a Budapešti, ale i větších městech zapadlé Haliče či Bukoviny.

"Školní čtvrť" zahrnuje celkem čtyři objekty s řadou přístaveb. Nejstarší stavbou je neoklasicistní budova č. p. 400 — v současnosti tvořící část objektu základní školy v ulici 5. května. Byla postavena ještě před vznikem současné uliční sítě na volném pozemku se zelení za městskou zástavbou již v roce 1873 zdejším stavitelem Hansem Streitem. A málo se ví, že její zamýšlené původní užití nebylo vůbec spojeno se vzděláváním: stavba byla zřízena jako Rudolfův zaopatřovací ústav čili chudobinec; ve své době to bylo logicky na samém okraji Liberce. Nicméně objekt tomuto svému účelu dlouho nesloužil; zdá se, že měšťané v době, kdy byla vytyčena současná Masarykova ulice a okolo ní zřízeny krásné parcely pro zástavbu, příliš nechtěli, aby hned na začátku nově budované nejluxusnější čtvrti žili liberečtí nejchudší. Budova proto nebyla nikdy chudými zcela využívána a hned po dokončení nového chudobince v dnešní Zeyerově ulici roku 1899 byli přesunuti mimo městské centrum.

Pokud měla mezi Libercem a Jizerskými horami naproti tomu vzniknout plnohodnotná klidná a velkolepá městská čtvrť, musely zde nepochybně mít své místo všechny ušlechtilé ústavy své doby, k nimž patřily nejen parky, zahradní hostince, muzea, varieté či lázně, ale především školy. Budova chudobince sloužila zčásti školním účelům již velmi záhy — od roku 1876, kdy byla ve druhém a třetím poschodí provizorně umístěna nově vzniklá průmyslová škola. Později zde využila uvolněné prostory dokonce i česká škola, kterou navštěvovali — jak pamětní deska darovaná roku 1994 Českou besedou na budově č. p. 400 připomíná — i později slavní liberečtí rodáci Karel Vacek a Vlasta Burian. Zdánlivě problematické soužití škol a chudobince bylo možné především díky tomu, že objekt měl oddělené vchody — hlavní pod hodinami v ose budovy, s přístupem od parčíku v tehdejší Rudolfově ulici, a dále i postranní vstup z ulice císaře Josefa.

Zcela jen školním účelům začala sloužit tato budova od roku 1900, kdy zde byl zřízen K. und k. Lehrer-Bildungs-Anstalt čili C. k. učitelský vzdělávací ústav se vzorovou čtyřtřídkou. Ten zde působil i v dobách první republiky a připravoval na povolání budoucí učitele a od školního roku 1919-1020 i učitelky. Budova slouží jako jeden z objektů základní školy vzdělávání dodnes; z důvodu blízkosti starých lázní i bazénu otevřeného v roce 1984 bezprostředně pod ní v dolíku Jizerského potoka, je v Liberci díky specializaci na výuku plavání a výchovu sportovních plavců označovaná jako "plavecká".

Na starých pohlednicích je patrné, že před objektem vzdělávacího ústavu stojí směrem do dnešní Masarykovy ulice umístěn půlkruhový parčík s dominantní, nicméně nepříliš zřetelnou bustou na vysokém podstavci. Na rozdíl od některých jiných libereckých památníků, které nepřežily 1. polovinu dvacátého století, se o něm příliš nepíše. Stará Resselova vlastivěda z roku 1904 jej nicméně uchovala v celé jeho kráse — jde o památník libereckého soukenického mistra Josefa Müllera (1779-1846), zakladatele libereckého spolku rakouských vojenských vysloužilců, vzniklého ve městě již roku 1820 (a tedy nejstaršího v celé tehdejší monarchii). Pomník s Müllerovou bustou, rakouskou orlicí, přilbami a šavlemi byl na tomto místě odhalen 28. července 1901; jeho podobu navrhl profesor Emanuel Gerhart, a jistě nebylo náhodou, že to bylo v době, kdy působil v sousední budově průmyslové školy. Pomník, podobně jako všechny ostatní památníky v této části města, nepřežil pro přítomnost rakouských symbolů v původní podobě první republiku či druhou světovou válku. Po válce byla v parčíku, zřízeném a opečovávaném na začátku 20. století známým spolkem Naturfreunde (Spolek přátel přírody) vztyčena mohutná kamenná socha Matka s dítětem, dílo libereckého sochaře Karla Kolaczka 1898-1959) z roku 1955, později taktéž odstraněná. Naproti tomu busta MUDr. Václava Šamánka od stejného autora z roku 1946, nacházející se symbolicky v Šamánkově ulici před hlavním vchodem do budovy školy, která už za Rakousko-Uherska sloužila částečně i českým dětem, přežila obklopená pro tuto část města typickými rododendrony dodnes.

Druhá nejstarší školní budova v lokalitě stojí naproti přes ulici — je jí Rudolfova škola (č. p. 64); pro dívky i chlapce. Postavena byla v letech 1878 a 1879 na místě staršího domu libereckými staviteli Franzem Sachersem, Heinrichem Gärtnerem a Adolfem Raulfersem. Impozantní novorenesanční průčelí, které zasahovalo do ulice tak moc, že mu Liberečané posměšně začali říkat "starostův nos", projektoval další profesor blízké průmyslové školy Arthur Brausewetter, konzervátor c. k. centrální komise pro výzkum a zachování uměleckých a historických památek. Jeho zvláštní dominance v ulici vznikla i tím, že do dnešní ulice 5. května byla budova orientována právě jen úzkým průčelím a mohutná budova byla celá směřována podél současné Šamánkovy ulice, z níž zabírala celou jednu čtvrtinu délky. Stavebně složitá a pro děti nebezpečná dopravní situace na křižovatce Šamánkovy ulice a ulice 5. května byla vyřešena až v roce 1967, kdy byl v přízemí školy vybourán jakýsi tunel, kterým prochází chodník. Původní vchod do budovy zůstal předsazen směrem k ulici pouze jako otvor do tohoto prostoru a nový byl zřízen až uvnitř, čímž na tu dobu vzniklo poměrně esteticky přijatelné řešení imitující podloubí. Budova taktéž dodnes slouží svému původnímu účelu a společně s objektem původního chudobince slouží dnes základní škole v ulici 5. května. Pod objektem bývalé Rudolfovy školy je již zmíněná moderní tělocvična a dále pak další neorenesanční školní budova č. p. 500 — nejmladší v lokalitě — dnešní obchodní akademie. Ta byla jako C. k. odborná tkalcovská škola postavena roku 1887 stavitelem Adolfem Bürgerem podle projektu stavební společnosti Sachers & Gärtner. Zajímavé je, že původně byl na přední část budovy napojen i zadní trakt se zkušební textilní továrničkou — tkalcovnou a mechanickou dílnou. Kuriózně industriální vzhled této části školy na okraji vilové čtvrti podtrhoval i padesátimetrový komín. Původnímu účelu sloužil objekt ale jen do roku 1909, kdy došlo sloučením odborných škol ke vzniku textilní školy, která ovšem byla záhy na to přestěhována do nové budovy v dnešní Jablonecké ulici. Starý objekt koupilo město Liberec a dalo jej roku 1910 opravit zdejším známým stavitelem Ernstem Schäferem (mj. tvůrcem tehdy nové chaty na vrcholu Ještědu). Původní vzhled si tak dodnes uchovala přední budova, zadní technické provozy byly odstraněny včetně komína a nahrazeny dostavbou, která vzhledově i výškově navazuje na objekt v Šamánkově ulici. Od roku 1911 zde bylo po těchto velkých úpravách zahájeno vyučování studentů obchodní akademie; tato škola zde působí dodnes.

Poslední - a zdaleka největší a nejslavnější školní budovou je - průmyslová škola, jejíž jméno se dokonce dostalo i do názvu blízké stanice tramvaje. Původní K k. Staatsgewerbeschule by však bylo možná vhodnější překládat spíše jako C. k. státní škola živností; škola měla pěstovat všechny technické obory — stavební, chemické i strojnické — a to nejen pro potřeby průmyslu, ale i řemeslných živností. Sama škola vznikla v Liberci již roku 1876 jako druhá nejstarší v Čechách a své první umístění našla v nedalekém Rudolfově zaopatřovacím ústavu. První část současného objektu — chemické laboratoře — vznikla již roku 1879 v zadní části současného areálu. Hlavní trakt z let 1882 a 1884, byl již situován podél nově vytyčené třídy císaře Josefa, dnešní Masarykovy ulice. V neorenesančním slohu jej vyprojektoval stavební rada a profesor školy Franz Xaver Daut; realizaci opět zajišťovala velká liberecká stavební společnost Adolf Bürger. V roce 1885 k objektu přibyly dílny a roku 1895 byla rozšířena o další severní a krátké jižní křídlo i hlavní budova. Průmyslová škola se specializovala na všechny technické obory; ke stavitelství, strojírenství a chemii přibyl záhy logicky i elektrotechnický směr. Po roce 1955, kdy se z ní vyčlenila a odstěhovala stavební průmyslovka, byly v objektu na dnešní Masarykově ulici umístěny již jen strojnické a elektrotechnické obory. Školu za rakousko-uherské monarchie navštěvovala celá řada českých studentů, neboť se až do roku 1889 jednalo o jediný podobný ústav v Čechách, druhá průmyslovka byla totiž v té době až v Brně. V seznamu žáků na konci 109. století se tak často objevují jména jako Krkonoška Johann, Schimitschek Ferdinand či Morawek Karl; kuriozitou doby bylo, že mezi profesory chemie se v 80. letech 19. století nacházejí historicky jakoby neslučitelná jména — Jaroslav Janovský a Dr. Hugo rytíř von Pergler. Škola se může pyšnit řadou jmen známých absolventů, k nejslavnějším patří nepochybně profesor Ing. Ferdinand Porsche Dr. h. c., vratislavický rodák a automobilový konstruktér, který školu navštěvoval v letech 1891-1893; stu doval zde ale třeba i architekt Adolf Loos či herec Jan Vala. Je také kuriózní, že všichni tři liberečtí primátoři po roce 1990 — Jiří Drda, Jiří Ježek i Jiří Kittner jsou absolventy této školy, což v Liberci vede k určité nadsazené formuli, že pokud chce někdo být zdejším primátorem, musí se jmenovat Jiří a vystudovat strojní a elektrotechnickou průmyslovku.

Zdroj: Marek Řeháček a Jan Pikous mladší - Procházka do Lidových sadů, 2010