Severní strana náměstí: Dům čp. 179 - U Konvice

Na severní straně náměstí kdysi stával dům čp. 179, známý jako U Konvice. Tento historický dům měl bohatou minulost a jeho příběh je jedním z mnoha, které tvoří mozaiku dějin našeho města.
Původně sloužil jako hostinec, kde se scházeli místní obyvatelé i kolemjdoucí. První známý majitel domu byl M. Schmidt, pravověrný měšťan, který se později stal purkmistrem. Dům během let několikrát změnil majitele, až se v roce 1830 dostal do rukou Magdaleny Bayerové, poslední majitelky.
Paní Bayerová pronajala přízemní prostor panu F. A. Mölnerovi, který zde otevřel obchod s železářským zbožím a plechovým nádobím. Obchod byl umístěn vlevo od hlavního vchodu do domu. Vchod samotný vedl k tmavým schodům, které stoupaly do patra. Tam se rozprostírala veliká místnost, která zabírala celou šířku domu. Schody pokračovaly až do podkroví, kde byly dvě malé komůrky – možná útulná místa pro odpočinek nebo skladování.
Ačkoliv se původní hostinec U Konvice postupem času vytratil, název domu tuto tradici připomínal ještě dlouho poté. Město dům vykoupilo v roce 1861, a historie domu skončila v roce 1888, kdy byl zbořen, aby uvolnil místo nové radnici.  
Dnes už na místě domu U Konvice stojí radnice, ale jeho příběh zůstává součástí historie města. Připomíná nám, jak se naše město postupně vyvíjelo, měnilo svou tvář a přizpůsobovalo se potřebám obyvatel. Ačkoliv dům U Konvice zmizel, jeho odkaz žije dál v paměti těch, kteří znají jeho historii.
Pokud budete někdy procházet severní stranou náměstí, vzpomeňte si na tento dům a jeho příběh – je to krásná připomínka minulosti našeho města.

zdroj: Ivan Taller - Čtení kratochvilné o starém Liberci, 1996

Něco z historie Obecního domu uvedeného v textu

Tento dům stojící rovněž v místech dnešní radnice. (čp. 178-I) "Zum guldenen Lówen" měl výsadní právo várečné již před rokem 1587 .

Velká obytná místnost hostince byla zpravidla vybavena větším počtem lavic na kterých hosté i spali. Sdílel ji často společně se svými hosty i šenkýř a se svojí rodinou se s nimí stravoval u jednoho stolu. Větší městské hospody disponovaly další obytnou místností v patře vybavenou několika postelemi, na nichž se obvykle směstnalo i více osob. Chudší cestující nebo ti, na které již nezbylo misto přespávali na zemi podestlané slámou.

Pokud byl šenk spojen s řeznictvím, mohlo se v kuchyních u řezníků podávat i maso a rybí pokrmy (tzv. Garküche či Jahrküche, kuchyně hotových jídel). Liberečtí řezníci se v této zvyklosti střídali každým rokem od 1. dubna. Šenky a hostince zároveň plnily funkci cechovních hospod. Cechovní mistři různých řemesel se scházeli kvůli nejrůznějším záležitostem v hospodách, které právě provozovali členové jejich cechu (tzv. Herbergsvater), a toto právo pak přecházelo na jiné osoby, většinou současně představené cechu. Později si některé liberecké cechy zřizovaly samostatné stálé herberky, ubytovny pro vandrující tovaryše (např. roku 1632 soukeníci). Když vandrující tovaryš dorazil do města, obvykle ihned vyhledal a navštívil hospodu cechu svého řemesla, kde mu byl zdarma poskytnut nocleh a strava.

V roce 1682 město zakoupilo hostinec "Zum guldenen Lówen" (čp. 178-I). Stal se od té doby obecním domem, býval od 1. května pronajímán nejprve na pět let a od roku 1726 na čtyři roky. Za válek o španělské dědictví v něm v listopadu 1710 přenocoval slavný rakouský vojevůdce Evžen Savojský (1663-1736).

Obecní dům byl v roce 1780 přestavěn a po dalších úpravách dostal v roce 1828 název na velkém štítu zlatým písmem "Zur Stadt Wien" a později i nové číslo popisné 177-I. V roce 1786 přibyl po přestavbě domu další hostinec "Zur goldenen Sonne" (čp. 180-I).

zdroj: Jiří Bock - Liberecké hospody do konce C.K.monarchie , 2022

# Historie hostince U Zlatého lva a Obecního domu v Liberci
Staroměstské náměstí v Liberci, jak ho známe dnes, prošlo během staletí mnoha změnami. Jedním z jeho historicky významných míst byl dům č.p. 178, známý jako Hostinec U Zlatého lva, a sousední dům č.p. 177, později přejmenovaný na Hostinec U města Vídně. Tyto dva domy tvořily významnou součást historie města a byly svědky mnoha událostí.
## Hostinec U Zlatého lva a jeho proměny
Dům č.p. 178, nacházející se na Staroměstském náměstí, byl jednopatrový dům s mansardovou střechou pokrytou šindelem. Jeho historie sahá až do 16. století, kdy byl prvním známým majitelem kovář Jakub Flick. V roce 1599 zde Krištof Herbig otevřel hostinec U Zlatého lva, což z tohoto místa učinilo oblíbené středisko setkávání a odpočinku.
V roce 1682 dům odkoupilo město Liberec od Leopolda Burga a přejmenovalo ho na Obecní dům. Na budově se objevil vývěsní štít s tímto názvem a znak hraběte Gallase, který byl tehdejším majitelem města. Obecní dům byl poté pronajímán různým nájemcům, kteří zde provozovali hostinskou živnost.
## Hostinec U města Vídně
Vedlejší dům č.p. 177 byl stavebně propojen s domem č.p. 178 a společně tvořily jeden rohový celek. Tento dům se stal známým jako Hostinec U města Vídně a sloužil jako místo pro odpočinek cestujících i obchodníků. V přízemí se nacházel velký šenk, v patře pokoje pro hosty a ve dvoře stáje pro jejich koně.
Zajímavostí je, že právě tento dům byl v roce 1780 přestavěn a v roce 1794 do něj byly přistavěny další stáje a nový slavnostní sál. Tento sál se stal důležitým místem pro pořádání společenských událostí ve městě.
## Historické momenty a významné návštěvy
Obecní dům sehrál významnou roli i během válek o španělské dědictví. V roce 1710 zde přenocoval slavný rakouský vojevůdce Evžen Savojský, což svědčí o jeho důležitosti i na mezinárodní úrovni.
Hostince v té době nebyly jen místem odpočinku pro cestující, ale také centrem společenského života. Sloužily jako cechovní hospody, kde se scházeli mistři různých řemesel k projednávání záležitostí spojených s jejich oborem.
## Zánik historických domů
Bohužel, rok 1888 přinesl konec existence těchto historických budov. Oba domy byly zbourány, aby uvolnily místo pro novou radnici. Tento den znamenal zánik celé severní strany Staroměstského náměstí, která byla plná starobylých budov s bohatou historií.
## Pohled poutníka na Liberec v roce 1796
Zajímavý pohled na tehdejší Liberec nabízí anonymní autor cestopisu z roku 1796. Poutník popisuje své dojmy z města, které bylo známé především svým tkalcovstvím a obchodem s textiliemi. Přestože byl Liberec obchodním centrem, autor si stěžuje na nedostatek kvalitních hostinců a na špatný stav městské architektury.
Obecní dům, kde se poutník ubytoval, ho příliš nenadchl. Ačkoli byl doporučen jako nejlepší hostinec ve městě, jeho stav a úroveň služeb zanechaly spíše rozpačitý dojem. Přesto však autor uznává potenciál města a vyjadřuje naději na jeho další rozvoj pod vedením hraběte Clam-Gallase.
## Závěrem
Historie Hostince U Zlatého lva, Obecního domu a Hostince U města Vídně je neoddělitelnou součástí dějin Liberce. I když tyto budovy již neexistují, jejich příběhy nám připomínají bohatou minulost města a jeho vývoj. Liberec se od té doby proměnil v moderní město, ale vzpomínky na jeho historické kořeny zůstávají stále živé.

Hostinec U Zlatého lva, Obecní dům a Hostinec U města Vídně

Dům č. p.178 a 177 uzavíral řadu domů na pravé straně Staroměstského náměstí. Kolem procházela Schiesengasse (dnes ul. 5. května). Byl to prakticky dvojdům, ve kterém dům č. 178 byl ještě na Staroměstském náměstí a dům č. 177 již v ulici Střelecké. Dům č. 178 byl velice výstavný, jednopatrový s mansardovou střechou pokrytou šindelem. Přestavoval ho také Josef Kunze, Říkalo se mu "sklad" a později "stará celnice" První písemně dochovaný majitel byl kovář Jakub Flick, ale teprve v roce 1599 Krištof Herbig v něm otevřel hostinec U Zlatého Iva. Roku 1682 tento dům odkoupilo město od tehdejšího majitele Leopolda Burga a na domě byl umístěn vývěsní štít s názvem Obecní dům a také samozřejmě znak hraběte Gallase. Město ho pronajalo Johanu Fridrichovi Schopfernu, který zde dále provozoval hostinskou živnost. Vedlejší dům označený číslem 177 byl stavebně propojen s domem č. 178 a tvořil s ním jediný rohový celek. V přízemí byl velký šenk, v poschodí pokoje pro hosty a ve dvoře stáje pro koně kupců. V roce 1780 byl přestavěn a roku 1794 byly k němu přistavěny do zahrady další stáje, ale také nový slavnostní sál, který do té doby v Liberci chyběl. Tento sál byl otevřen při svatbě purkmistrova syna. 

Počátkem 19. století sloužil přední trakt (dům č.178) více méně obchodu. Celé přízemí si pronajal Emanuel Hartl a zřídil si v něm obchod střižním zbožím, hedvábím, prádlem a módním zbožím. Vpravo od vchodu si pak otevřel pan Robert Prádl (říkalo se mu smutný Robert) pohřební službu. Vedlejší dům č. 177 byl přejmenován na hostinec U města Vídně. Od něj vyjížděly denně dostavníky na celodennní cestu do Prahy a zde také jejich pouť z Prahy končila. 

Oba tyto domy, právě tak jako ostatní z této fronty starobylých domů, byly v roce 1888 zbourány a nové radnici v cestě již nic nestálo. Ten den, kdy byla demolice provedena, zmizely navždy historické objekty severní strany Staroměstského náměstí v Liberci.

zdroj: Ivan Taller - Čtení kratochvilné o starém Liberci, 1996

V Liberci v roce 1796

Toto je úryvek z knihy, kterou napsal jakýsi anonym. Onen poutník se na cestu vydal ve zmíněném roce ještě s dalšími druhy. Z Prahy putovali přes Liberec a Libverdu do měst v dnešním Polsku a pak zase zpět přes Adršpach a Trutnov. Vystoupali na Sněžku a vraceli se přes Vrchlabí. Kniha byla v roce 2024 přeložena a text byl upraven do srozumitelné podoby dnešní doby:

27.8.1796

„Nejvyšší zdejší vrchol Ještěď jsme teď měli stále po levici. Ale vzdali jsme se předsevzetí, které jsme cestou učinili, že na něj vystoupíme, protože na jeho úpatí byla mlha a vrcholek, který vypadá jako hora stojící na jiné hoře, se ztrácel v mracích; téměř vždy je to jisté znamení deštivého počasí. Déšť nás také skutečně překvapil, a to jsme před sebou ještě měli slušný kus cesty k Liberci, kam jsme dorazili za tmy. Pach vlny a barev, ovládající úzké křivolaké uličky, dovoluje každému uhodnout, že hlavním řemeslem zdejších obyvatel je tkalcovství. 

Nechal jsem zastavit u takzvaného Obecního domu, který mi byl doporučen jako nejlepší hostinec a v němž jsem si (v takovém významném obchodním místě) dovolil očekávat to nejlepší. Náš vůz obklopilo množství zvědavců a poměrně vyděšeně se vyptávali, jak blízko už jsou Francouzi od hlavního města. Unaven a neochoten zůstat stát v dešti jsem se je pokusil utěšit a hlavně se jich co nejrychleji zbavit. Požádal jsem hostinskou o pokoj a ke svému nemalému údivu jsem se dozvěděl, že žádný nemá. Rozladěni jsme nastěhovali své věci do výčepu, kde nás okukovala početná společnost a každý po svém glosoval naší přítomnost. Zaslechl jsem poměrně zřetelně slovo komedianti a někteří považovali mou schránku na motýly dokonce za velké cejchovadlo. 

Myslím, že jsem pochopil, proč nebyl žádný pokoj k mání, a prozradil jsem jednomu z těch zvědavých hospodských rozumbradů, kdo jsme, tak hlasitě, že si hospodská uvědomila svůj omyl a vyklidila hned dva pokoje místo jednoho a všichni se okamžitě snažili vyhovět našim přáním. Ještě nevím, zda si mám od této ochoty něco slibovat, protože pokoj i postele vypadají velmi uboze a nejsou právě nejčistší. Večeře, ke které se právě chystáme, buď mé pochyby vyvrátí, nebo potvrdí. 

28.8.1796

Všechno, co jsem dosud z okna svého hostince viděl, je tak krásné a lákavé, že jen mé přátelství k tobě mí brání, abych si to neprohlédl důkladněji dříve, než poněkud uspokojím tvou zvědavost na zprávy z Liberce. Že budou jen stručné, jistě pochopíš už z data tohoto dopisu, které tě přesvědčí o krátkosti mého tamního pobytu. Určité okolnosti mi znemožnily jej o několik hodin prodloužit. Tady je výsledek toho, co jsem tam viděl a slyšel.

Kdyby výstavbu města vedl jeho dnešní vlastník hrabě Clam-Gallas, který má smysl pro vkus, bylo by jistě po Praze nejen největší, nýbrž také nejkrásnější v Čechách. Tolik jsem mohl usoudit z nových ulic, které se podle plánů hraběte staví nedaleko zámku a které, až budou zcela hotovy, jistě budou dobře působit. Zbytek Liberce však tvoří spousta domů většinou špatných a nevzhledných, mnohé jsou sice velké, ale žádný nelze nazvat pěkným. Střechy a také mnoho dalšího je ze dřeva, takže se na to celé hnízdo nedá pohledět bez pocitu hrůzy při pomyšlení, co dokáže oheň. Umění městské architektury je i zde, jako v celých Čechách, na velice nízké úrovni, nebo spíš vůbec neexistuje. Znám tuto vědu velmi málo, než abych dokázal uvést všechny příčiny, jednou z nich však jsou jistě naše školy, kde se sice často hovoří o Noemově arše, o stánku úmluvy, o chrámu Šalamounově, o římských a řeckých stavbách a obydlích, ale téměř nikdy o tom, jak postavit pořádnou stodolu, stáj či selský nebo měšťanský obytný dům. Jak se pak dá pro takové domy vypracovat nějaký rozumný plán nebo alespoň rozpoznat na těch, co jsou budovány, dobré od špatného?

Tak se tedy staví ošklivě a neúčelně, bez jakýchkoli alespoň částečných znalostí a lidé jsou zcela vydáni zvůli stavitelů a jejich menší či větší ziskuchtivosti. A ještě něco chci při této příležitosti poznamenat: Je zvláštní, že dokonce i nejbohatší obchodníci v pohraničních oblastech staví budovy za osm až deset, i za dvanáct tisíc zlatých úplně ze dřeva, přestože by jistě sucha uvnitř (suché místnosti uvádějí jako argument tohoto způsobu stavby) dosáhli i v budově z cihel. Ještě podivnější je, že střechy pokrývají šindelem často dokonce trojnásobným a všechno natírají olejovými barvami, aby tak při případném požáru téměř úplně znemožnili jakoukoli záchranu.

Jistěže by cihly poněkud zvýšily náklady, ale takto získaná větší bezpečnost by se jistě vyplatila; myslel bych, že aspoň obchodníci, kteří tak dobře rozumějí spekulacím, by mohli chápat, že horší než úspora nějakého tisíce zlatých je neustálý strach, že mohou rázem přijít o mnohem víc. Vnější vzhled Liberce tedy není obzvlášť pěkný, ale toto město má ještě jinou velkou chybu, a to je neexistence dobrého hostince.

Je pro mne nepochopitelné, že obyvatelé takového významného obchodního místa, které stále navštěvuje tolik cizinců, nepomysleli už dávno na to, aby měli aspoň jeden dům k jejich ubytování a stravování. V takzvaném Obecním domě je to neobyčejně ubohé a krom toho tak špinavé, že jsme si při večeři i snídani museli sami umýt talíře, sklenice, nože a poháry, abychom mohli pokud možno bez odporu něco pojíst. Zvláště poháry už asi nebyly myty kolik let a podle různých barev na nich ulpělých zbytků se dalo určit, jak často už se z nich pilo. Hospodská si mohla ušetřit tu spoustu omluv, když nám včera nejdřív zapřela pokoje (přičemž tvrdila, že nás považovala za cestující syny Thálie, kteří vždycky přijíždějí v kočáře a odcházejí pěšky a s dluhem), jen kdyby bylo její pohostinství čistší, a to ani neříkám lepší (neboť pivo, víno i voda byly stejně nepoživatelné). Neměl by magistrát a občané města už kvůli vlastnímu užitku a pověsti pomýšlet na zřízení lepšího hostince? Copak jsou tito měšťané tak málo družní, že by si ani sami pro sebe nepřáli místo, kde by se mohli po denní práci věnovat společné zábavě a rozmlouvat o svých obchodech? Skoro bych věřil v opak.

O počtu domů a občanů tohoto města, jakož i o jejich obchodování ti nebudu moci nic říci, protože jsem v těch několika hodinách tamního pobytu nedokázal získat spolehlivé zprávy. Slyšel jsem dvě mínění, která se navzájem velmi lišila. Jedno udávalo počet domů 1200 a obyvatel 16 000, druhé mě naopak ujišťovalo, že obyvatel je sotva polovic udávaného počtu, a pokud jsem mohl pozorovat, zdá se mi to věrohodnější. Velká část těchto lidí se živí z prodeje výrobků vyhlášených textilních manufaktur, které jsou den ode dne dokonalejší, a říká se, že prý velmi škodí zhořeleckým v Lužici. Zdejší látky se dodavají už několik let také úspěšně do Švýcar a Levanty.Kromě teto výdělečné odnože zde kvete výtečně obchod s plátnem a punčochařství. To, že jsem neměl příležitost se o tom všem něco dozvědět, mi bylo velmi nepříjemné; doufám však, že se mi to podaří při zpáteční cestě, kterou snad zase podniknu přes Liberec. “

Zdroj: Cesta do Krkonoš — a okolních oblastí Čech a Slezska v roce 1796