Obnovený Radniční sklípek je plný slastí. Ale čekáte na ně dlouho

6. ledna 2015 8:30 

Nově otevřená restaurace Radniční sklípek v centru Liberce je klenot nevybroušený a místy ještě matný. Reportáž MF DNES, na niž jsme se vydali inkognito, však přináší o obnovené legendární pivnici víc dobrých zpráv než těch špatných.

Dvakrát chmelená svijanská dvanáctka "čtyřistapadesátka" s filigránsky seřízlou hustou pěnou si zaslouží doporučení, jakého se vám v Radničním sklípku dostane od úslužného personálu.
Nad ležákem, schopným konkurovat nejslavnějším českým značkám, skoro zapomenete na chyby, které ještě musí slavná liberecká pivnice vychytat.

"Na jídlo jsme čekali skoro hodinu," svěřoval se svým známým odcházející muž s bříškem jak soudek.
Rychlost doopravdy nepatří mezi ctnosti kuchyně, ukryté vedle výčepu. K obsahu vzorně předehřátých talířů jsme však neměli sebemenší výhrady.
Snad jen česnečka mohla být víc česnekovatější. Ale chápeme, že na ni chodí kromě tvrdých mužů s vytrénovanými jazyky a patry rovněž útlocitné dámy a děti.

Gulášová polévka za 38 korun měla jedinou, nicméně nemalou vadu. Dorazila k nám i s česnečkou skoro dvacet minut po objednávce. Ještěže na stole ležel ve skleněné mističce lahodný pražený ječmen.
Gulášovka s malými kousky masa a s preclíkem, připraveným v pohotovosti vedle mističky s ječmenem, by jako oběd úplně stačila. Byla stejně sytá jako lahodná.
V sobotu před druhou odpoledne vypadal Radniční sklípek o něco víc než poloplný. Vrchní u vstupu plnil zároveň roli jakéhosi uvaděče a poněkud překvapivě se některým hostům omlouval, že je nemá kam usadit.
Čím déle jsme v pivnici seděli, tím víc rostlo naše přesvědčení, že kuchyně by si s dalšími jedlíky neporadila, a pozdní oběd nebo brzkou svačinu by uviděli za dobu až neúnosně dlouhou.
Úchvatný jídelní lístek totiž zdobilo dvacet chuťovek k pivu, čtyřiadvacet hlavních jídel, pět předkrmů, tři polévky a čtyři deserty.
Přebohatá nabídka jídel ale nedává současnému Radničním sklípku šanci na rychlý servis.
Představme si, že by si čtyřčlenná parta vybrala z pochoutek k pivu podle hesla Každý pes, jiná ves. Dala by si třeba krkonošské sejkorky, jež se doma dělají na rozpálené plotně, grilované bratwursty se zelím a jablky, vypečená uzená žebírka v medové marinádě s chilli papričkou, podávaná s beraními rohy a smažené grundle obalené v bylinkové krustě, sypané mořskou solí.
Po zkušebním provozu musí Sklípek zrychlit
Pokud by si společnost od vedlejšího stolu vybrala zároveň nadívanou křepelku, špíz z jehněčího a hovězího masa, klobásy, špek a moravské uzené, plněný domácí bramborák a návdavkem pečené slávky na pivu s bagetou, pak by mohl kuchař skončit brzy na anesteziologicko-resuscitačním oddělení v nedaleké krajské nemocnici. Méně je holt někdy více...
My zvolili jako hlavní jídlo pečené hrachové lívance s klobáskou (55 korun) a vepřová játra na roštu (dvacet deka) s domácími hranolky a tatarkou (98 korun).

Nezklamali jsme se v ničem. Třeba taková klobáska - byla jí sic jen půlka, ale určitě ji dělal setsakramentsky dobře vyučený řezník - uzenář.
V jednom ale legendární pivnice dosáhla výjimečnosti už pár dní po znovuotevření. V chuťovém bohatství sedmi točených svijanských piv (od 25 do 30 korun za půllitr).
S elegantní "čtyřistapadesátkou" se snoubí druhá dvanáctka - o něco hrubší Rytíř, ležák s nezaměnitelnou chutí, jež ohromuje svou silou i laskavými spodními tóny.
Také další ležák, Kvasničák, se řadí k tuzemské pivní špičce. Jen málokteré české pivo se hodí do drsné severočeské zimy víc než černá Kněžna, těžká karamelová třináctka. Silnou čtyřku doplňují nebezpečně silná světlá třináctka Kníže, tuctovější jedenáctka Máz a řezaný přírodní Fanda.
Za jednu věc bychom se u pivovaru přimlouvali, a nejsme sami. Výprava z Ostravy si na stěně pochval a nářků vedle schodů do sklípku posteskla: "Nemohli jsme si tady dát pivo od cesty v momentě, kdy u stolů v Radničním sklípku chybělo před Silvestrem místo."
Reprezentativní pivnice by si vedle výčepu bezpochyby zasloužila nějakou jednoduchou "útulnu", kde by si člověk lupnul jedno na stojáka. Nebo dvě.
Autor: Miloslav Lubas

Zdroj: https://www.idnes.cz/liberec/zpravy/restaurace-pivnice-jidlo-obed-pivo-cisnik-menu-radnicni-sklipek.A150106_084848_liberec-zpravy_ddt

Na dnešním náměstí Dr. E. Beneše ustoupily v roce 1888 stavbě nové radnice staré zájezdní hostince s romantickými názvy. U dvou z ních se přenesly do nově vzniklých pohostinských zařízení. Hotel "Zu der Stadt Wien" byl v roce 1888 nově zřízen v čp. 520-I v dnešní Sokolské ulici a v roce 1911 zanikl.

Název "Zum Kannl" převzal v roce 1897 hostinec v čp. 16-II (dnešní Lazebnický vrch). Na místě zbořeného hostince "Zur Kette" (čp. 1-II) byl postaven a roku 1908 otevřen hotel "Schienhof" (čp. 2-II, dnes "Praha"). V jeho křídle v Železné ulici byla v letech 1912-1918 provozována samoobslužná restaurace ("Automaten-Restaurant"). Spolu s obdobným zařízením v Moskevské ulici v čp. 24-IV ("Kaiser-Automat") z let 1911-1918 patřily k nejpřednějším restaurantům tohoto druhu v Čechách. Na východní straně náměstí pod podloubím byla vyhlášená starobylá hospoda "Zum Kaiser von Oesterreich" (čp. 3-IV) uváděná již v roce 1792.

V radničním sklípku (1-I) chodili návštěvníci na oblíbené koncerty vojenské hudby.

zdroj: Jiří Bock - Liberecké hospody do konce c.k. monarchie, 2022