Resselova sodovkárna




Historie ruprechtických továrních celků zmiňuje jako hybatele průmyslu zejména valchy, podniky na zpracování česané příze, přádelny, výrobu tříslovin nebo jadrných krmiv, které se nalézaly při Černé Nise. Většina těchto provozů byla závislá na proudící vodě. Jen několik firem mohlo být vystavěno na jiných místech v obci. A právě mezi ně patřila svého času i výrobna šťáv a sodové vody Franze Ressela.
Dům čp. 280 byl vystavěn v Oberdorffstrasse (ul. Neklanova) kolem roku 1908. Adresář z roku 1915 potvrzuje Franze Ressela jako majitele. Adresář z roku 1927 zmiňuje kromě výrobce sodové vody Franze Ressela ještě soukromníka Franze Ressela. Dále zde byl hlášen stavitel Ernst Ressel, žena Antonie, dcery Emma a Erna. I adresář roku 1936 uvádí shodně jméno Franz Ressel. Tento podnik, jak se dočítáme, patřil v Ruprechticích ke stálicím v podnikání. Také v roce 1941, ve válečné době, se na tomto čp. uvádí úřednice slečna Emma Ressel, stavební firma Ernst Ressel, stavební technik Erwin Ressel, výroba nealkoholických nápojů Franz Ressel, pomocná dělnice Margarethe Ressel a jednatel Walter Ressel. Pokud budeme předpokládat, že provoz fungoval až do konce války, zaznamenáváme v tomto malém domě 37 let provozu. Co se po válce stalo s podnikem, mi není známo, ale jsem rád, že dům do dnešních dob stále stojí. Zůstala nám tak sto metrů od náměstí památka na docela netradiční druh podnikání. Do té doby moc nealkoholických nápojů kromě všemožných mléčiv a z okolí dovážených kyselek, trh nenabízel. Však i dlouhá doba trvání ruprechtického provozu svědčí o správně cíleném obchodním tahu Franze Ressela. Sodová voda nebo také sodovka, sifon nebo perlivá voda je voda uměle nasycená oxidem uhličitým, který v ní vytváří bublinky.
Tento nápoj vznikl jako alternativa k přírodní minerální vodě. Samozřejmě vhodný čas přišel až s technickým pokrokem. Na postup výroby "sodové" vody se přišlo již záhy v 18. století, kdy se jednalo o pokusy míchání oxidu uhličitého s vodou. Novému nápoji byly zpočátku přisuzovány léčivé účinky a sodovka se vyráběla pouze v menším množství v koncesi drogistické nebo lékárnické. Až na konci 19. století prohlásily rakousko-uherské úřady výrobu sodové vody za svobodnou živnost. Sodovku nebo limonádu si podle výrobcem doporučených receptů mohl namíchat téměř každý hostinský. Sodové vody a ochucené limonády se v letech první světové války staly velmi vítaným a levným nápojem. Původně se vyráběly jen citronové a malinové limonády z umělých aromat, ale podnik pana Ressela dle několika vzácných zachovaných etiket, nabízel příchutí více. Nebylo to asi hned, ale až ve třicátých letech, kdy bylo sodovkárenství na vrcholu a kdy sladké bublinky zažily největší rozmach.
Klasické sodovkové vody lze docílit v zásadě dvěma způsoby: buď přímou aplikací oxidu uhličitého do vody nebo smícháním vody s kyselinou citrónovou a jedlou sodou. Prvním způsobem je do vody aplikovaný "oxid uhličitý, který je v ní převážně rozpuštěn. Jen méně než 1 % připadá na nedisociovanou kyselinu uhličitou, která je velmi nestabilní a samovolně se rozkládá na oxid uhličitý a vodu, avšak za dostatečného tlaku cca 120 kPa drží pohromadě", jak říká Wikipedie. My, běžní konzumenti sodovky máme zkušenost, že otevřená láhev sodovky "vyprchá" mnohem rychleji než zavřená, kde se požadovaný tlak snadno vytvoří právě uvolňováním zmiňovaného plynu.
V době před druhou světovou válkou vyráběli cukráři "sodovku" i druhým způsobem a to tak, že do ovocné šťávy nebo do roztoku kyseliny citrónové přidávali jedlou sodu, která s kyselinou reagovala a za vývinu oxidu uhličitého, který se dále ve vodě rozpouštěl, vznikala "sodovka". Její název byl odvozen od použité jedlé sody. Pro kterou variantu se pan Ressel při svém podnikání rozhodl, je nejasné. Aby mohl celý podnik fungovat, musel mít kromě koncese patřičné zásoby lahví, stroj na korunkové uzávěry, plnící soustavu a samozřejmě zdroj nezávadné vody. Je také pravděpodobné, že ve svém podniku sodovku pouze vyráběl a poté distribuoval do místních i vzdálenějších hostinců a obchodů. Po druhé světové válce a s nástupem komunistického režimu docházelo k uzavírání většiny soukromých sodovkáren, větší provozy v rámci centralizace přecházely pod národní správu různých pivovarů a sodovkáren.
I dnes je sodová voda základem při výrobě většiny druhů limonád, které jsou v restauračních zařízeních nabízeny. Zejména "Sodobar" pro profesionální účely bývá vybaven chlazením a přimícháváním ochucovadel pro přípravu limonád. Podobně jsou pro domácnosti vyráběny i běžné výrobníky sodové vody nebo sifonové lahve.
V době podnikání Franze Ressela nebyl v naší obci určitě nikdo, kdo by jeho ochucené sodovky neznal, nebo je neviděl vystavené na pultech obchodů. Limonáda je do dnešních dob stále oblíbený nápoj a kdykoliv si v nedaleké restauraci k jídlu objednávám malinovku, patří mé představy panu Resslovi a jeho domu plnému šťáv.
zdroj: Vojtěch Mai: Ruprechtice - Liberecká čtvrť na starých pohlednicích v běhu času a vzpomínkách , 2025

